A CO S TÍM (NA)DĚLÁM…

Řekli jsme si, že potřebujeme někoho přibrat. Do kapely. Která zatím není. Na začátku byl Předák, který si řekl, že ta kapela, co měl na vojně před víc než 30 lety, nebude jeho poslední a že udělá korektivní zážitek. A nějaké texty má, na nějaké nástroje hraje, pořídil si už spoustu digitálních udělátek a začal se trochu zajímat o skladbu, potkal mě u mariáše a vzal mě do party. Protože věděl, že jsem hrála na cello v dětství, loni zas v divadelním představení a letos hraju v jiném představení na baskytaru (a zobcovou flétnu, ale tu nepočítám).

Se svou bezpražcovou baskytarou mám plné ruce práce, obě ruce. Aspoň už jsem zjistila, jak se brnká, kde najdu kvartu, kvintu a oktávu a kde je tón C, D, F a G. Mno. Ostatní musím vypočítávat a dá mi to hroznou práci, samozřejmě hraju poměrně pomalu, žádný šestnáctinky, a mám, co dělat, abych se trefila, kam potřebuju.

Na chvíli mě napadlo, jestli toho není nějak moc různorodého roztříštěného: některá pondělí umělecký projekt s kolegy psychoterapeuty, v úterý chodím na malování, ve středu na mariáš a taroky, ve čtvrtek je zkouška s kapelou (v opravdový zkušebně, temný díře!), v týdnu nebo o víkendu zkouška v divadle, v neděli chlastačka po mši, každý den si nějakým způsobem opakuju nizozemštinu. A odpověděla jsem si: Ne, naopak, všechno to do sebe dobře zapadá! Nehledě na to, že Předák a kolega Hufnágl figurují hned v několika aktivitách. Bez kamaráda Hufnágla nedám už skoro ani ránu. Jsem nesvá, když se týden nevidíme. (Nelze nevzpomenout na intenzivní kamarádění se Sousedem před pár lety; musím se mu ozvat… asi už to tak bude navždycky, že kamarádím s klukama, je to tak od narození, bez přehánění.)

Jo takže jsme uvažovali, koho přibereme do kapely. Předák, mírný empatický muž, povídá, že to chce někoho ne dominantního. Jo, někoho spolupracujícího, já na to. Nikdo mě nenapadal, jeho napadl jeden známý, basák. To by znamenalo, že nebudu hrát na basu, ale na něco jiného. Nevadí, aspoň se něco přiučím. Nedominantní? Přišel obrovitý Basák, velkej dobrej chlap s pořádným hlasem a Fenderem. Hraje na basu jako po másle a na el.kytaru taky. Předák na el.kytaru a unikátní el.dechové věci taky, plus i nějak na klávesy. Něco jsme hráli a připadala jsem si jako diletant, jako malá holka mezi hodnými shovívavými strýčky. Půjčili mi totiž elektrickou kytaru. A řeknu vám, neznám debilnější nástroj! To nemá lidskej rozměr, pravé ruce překáží nějakej čudlík, moje levá ruka tak řezavé struny ani nedomáčkne, netrefuju se, je to zoufalství. Baskytara je proti tomu ráj, parťák a kráska. Po naší první společné zkoušce jsem se dva týdny cítila jako největší hudební diletant světa. Hrozně. A na zapůjčenou kytaru jsem necvičila. Nějak jsem se zasekla.

Pak mě napadlo, že s trsátkem to bude přece jen o trochu lepší, našla jsem doma jedno poslední a vydala jsem se na druhou společnou zkoušku. A ta mě fakt bavila! I když mi to s tou elektrickou kytarou zase moc nešlo.

Předák pro mě vymyslel úlevu, tak byl hodnej – můžu hrát na normální přívětivou akustickou kytaru se snímačem. A to velká úleva byla; přesto nicmoc, i když mi upravil doprovod tak, abych byla schopná to jakžtakž zmáknout. Budu muset dost cvičit… Posledně jsme se sešli bez Basáka, ten nemohl, a vzala jsem s sebou cello, protože jsem to slíbila jemu, chtěl ho slyšet. Asi tušil, že na kytaru by mi trvalo hodně dlouho, než bych se dostala do formy. I když jsem už věděla, že nepřijde, cello jsem vzala. Předákovi se potvrdilo, že na cello hraju o několik řádů líp než na kytaru, zvlášť na elektrickou. Takže cello berem! Můžu hrát v některé písničce na cello střední tóny, co by měla kytara, a Basák na basu. V jiné písničce Basák může hrát levou zadní na kytaru a já hrát spodní tóny na cello. Jo. To bude lepší, vida, nakonec jdu zpátky k violoncellu, na který jsem hrála od 7 do 17 let v hudebce. Neměli jsme peníze, ale máma vždycky nějak ušetřila na zaplacení LŠU, i když jsem tušila, že to snadný nebylo. Rodiče ani jeden na nic nehráli, ale hudební sluch měli určitě oba. Táta se k mému docházení do hudebky nijak nevyjadřoval, ale když mi bylo 13 nebo 14, najednou mi koupil vlastní violoncello! A to mám doteď a je dobrý. Pak rok před maturitou, to už bylo v 90. letech, mi řekl, ať už do hudebky nechodím; tak jsem toho nechala. A štosy not jsem si taky nechala. V té době už jsem moc necvičila, pořád jsem někde lítala, vedla oddíl a jezdila ven, moje hraní už skomíralo.

Tenhle článek nebude krátkej, protože dojmů a nástrojů mám až dost. A to ještě přibudou dva, o kterých jsem na jaře nevěděla…

Nojo, takže kluci z kapely řekli, že si mám koupit piezo snímač. Nevěděla jsem, co to je, ale to je jedno, prostě snímač, aby z mého cella šel zvuk do bedny. Případně do nějakého efektu ve formě kovové krabičky a pak až do bedny. Jenže to asi jde blbě dohromady s akustickým cellem, všechny ty efekty, overdrive – distortion, echo, reverb, nějaký divný šlapací kvakoše, harmonizéry a podobný věci, ve kterých se nevyznám. Ale jakmile do téhle řeky efektů jednou člověk vstoupí, prej ho to chytne a už nevystoupí a pořízuje si nový a nový. Tož uvidíme. Postupně je prověříme; kluci mi je půjčí k vyzkoušení, a pak si něco koupím. Zatím žádnej efekt nemám. Jako výstup mám malý baskytarový kombo a mám ho v divadle, nedávno jsem si koupila zesilovač Gallien-Krueger za šestku (a to byl o pár tisíc zlevněnej), kterej jde jak do bedny, tak do sluchátek, a ten mám doma.

Při tom ale nezůstalo.

Předák se v těch efektech a digitálních zvucích asi vyzná a co se týče cella, řekl, že by bylo v tomhle ohledu nejlepší elektrický cello. Tím mě dostal. Já hned: Jo, já ho koupím, já ho koupím. Budu hotová Apocalyptica! Peníze mám, protože jsem si ušetřila na letní školu nizozemštiny a letos nejedu, nestíhám jet a nechci mít na hubě plachtu a kdovíjestli vůbec naživo na univerzitě v Leuven letos v létě něco je. Místo toho jsem si už koupila ten zesilovač, náhradní kabel a kdesi cosi, zaplatím si semestr VŠ navíc, koupím ty efekty… a elektrický cello! Mě to chytlo. Příštích 24 hodin jsem sjížděla recenze všech elektrických violoncell po celým světě. Najednou jsem se necítila vůbec jako hudební diletant, ale jako ten, kdo rozumí, co se o tom píše. Musela jsem jednat rychle, protože za pár dní jsem měla jet na týden pryč, krom jiného na Menteatrál, kde hraju v divadle na baskytaru. Krvavý koleno se jmenuje to představení a je geniální, kriticky aktuální ohledně strachu a vládních opatření a ještě je i nadčasový. Okoukla jsem na netu, že levnější typy el.nástrojů, tj, za 10 a za 16 tisíc, mají hmatník z břízy, nebo co! Nechápu, proč bych měla mít kdovíjakej hmatník z břízy, když normální hmatník na normálním violoncelle je vždycky ebenovej. Netuším, jak blbě nebo dobře se hraje na hmatník z břízy; asi to bude jiný. A to nemůžu potřebovat, nechci se přeučovat, chci prostě rovnou hrát, odmítám zkoušet hmatník z břízy. U těch levnějších cell taky hrozí, podle recenzí, že jsou křivý, mají špatnou kobylku a tak. A tomu chci rozhodně předejít, to se nevyplatí. Takže mi zbyli jen dva kandidáti. Když nepočítám nechat si postavit vlastní nástroj u houslaře, což by trvalo pár měsíců. Zbyli dva špičkoví kandidáti, dvě značky, na který hrajou profíci. Jeden je Yamaha, už delší dobu, a druhý je její konkurent NS Design (Ned Steinberger). Ten by to měl i levnější, ale mně ten nástroj připadá vizuálně jako invalida s useknutýma nohama, za druhý nemá zarážku pro palec na konci krku, za třetí má na hmatníku puntíky (nesnáším něco na hmatníku, chci ho čistej jako má violoncello, proto mám tu baskytaru bezpražcovou), jeho zvuk mi orgasmus nepřivodil a za pátý stojí na trojnožce a to není jako s bodcem, to necejtíš spojení se zemí, jsi v luftě; dokoupit si k tomu normální bodec stojí dalších skoro 8000 korun. Tak jsem ho prozkoumala a zavrhla. Možná tak struny si od něj pak koupím. Yamaha to jistí, tam by neměly být potíže s křivými komponentami. Úplně profi nástroj, co používají světoví hráči a hráčky, ale ti mají ten o třídu vyšší, za víc než 70 táců. A někteří mají ten stejný, co jsem si vybrala. Za všechny (moje) prachy. Za 43 tisíc. Né, nic tak drahýho jsem nikdy nekoupila ani zdaleka. Ani za poloviční sumu peněz nic nemám. Nikdy jsem tolik peněz neměla, před výplatou být na nule je moje norma. No a letos jsem v plusu a takhle to dopadlo. Koupeno. Yamaha SVC 50. Jen jeden exemplář byl k mání za 43 tisíc u nás, jinak v zahraničí dráž. I za 55 tisíc. Vyzkoušet v kamenném obchodě nebylo možné, volala jsem jim. Jedině koupit ten jediný kus přes e-shop. Tak jo.

Na týden jsem odjela a balík mě čekal další pondělí v práci. Je to krasavice. Osobně zde:

Vyzkoušela jsem ji. No. Teda. Struny se divně šmejkají, hlavně ty dvě spodní. A nedostatkem kalafuny to není. Jsou prostě klouzavý a nahovno. To jsem v životě neviděla. Nenapadlo by mě, že struny můžou být naprd. Oni ti recenzenti psali, že na to, jak slušnej je to nástroj, jsou na něm blbý struny, který je potřeba vyměnit. Další několikatisícová investice. Na violoncello a na baskytaru je totiž všechno drahý. Dražší než na housle nebo na kytary. Už nástroj samotný je mnohem dražší. Že já v dětství nezačala hrát na něco miniaturního! Člověk se s tím nemusí tahat a všechny doplňky jsou levný. Ale zase to tak nevyzní :- )

Bohužel se zdá, že i kobylka není správně vyklenutá. To jsem právě u Yamahy nečekala. Japonští chlapci to k dokonalosti nedotáhli. Jak jsem to poznala? Nikdy jsem se s tím nesetkala, ale když jsem zahrála na jednu strunu, někdy vzal smyčec i tu vedlejší. Nechtěně. Nežádoucně. A to se mi normálně neděje. To je sračka. A v elektrice obzvlášť, protože to bude dělat v bedně hroznej bordel, ruch a šum! Teprve teď doceňuju, že moje vlastní akustické cello je dobré a hraje se na něj snadno. Kdežto na tuhle Yamahu je to víc dřina. A stejně to někdy neklapne. Aikidó! Nebo jak se japonsky nadává? Kurvóhokaidó! To mě teda nasralo. – Naštěstí přispěchal Předák, aby mě empaticky utěšil. A Basák řekl, že se na to na netu koukne. Předák volal z dovolené a vyprávěl, že to zná, že při přechodu z klasické kytary na elektrickou po prvotním nadšení taky zařil náraz, protože je to prostě jiný. A teď tu elektrickou zbožňuje. Potřebuje to ty efekty. Krabičky. Nojono, takjo, ale kobylku si koupím při nejbližší příležitosti ještě koncem týdne. A struny potom podle toho, kolik mi zbyde po týdenní dovolené v půlce srpna peněz.

To je dosavadní stav. Plus ještě jeden nástroj…

V pohádce, kterou divadlo nastudovává teď, hrajeme s kolegou jen a pouze muzikanty (on to tentokrát nenapsal a nerežíruje jako jindy), a to mobilní. Takže neelektrické. A zpívající. Proto jsme pro mě zvolili housle. Ne flétnu. A naše společná kamarádka z práce mi je zapůjčila! Ona na ně nehraje, zbyly jí po spolubydlícím. A když hraješ na cello, naučíš se na housle tisíckrát rychleji než ten, kdo nehraje na nic, že. Zkusila jsem to na hodinku a šlo to dobře, hned několik lidových písní šlo celkem obstojně. Jenže ty dvě písničky z nového pohádkového kusu jsou dost rychlé, na flétnu dobrý, ale ty housle teda nevím nevím. Ostatně herci své party také ještě nemají nastudované, tak to možná stihnu… A určitě se budu cítit jako hudební diletant. Ono se to vrátí. Víckrát.

.