A O LEGRACI, CO NENÍ LEGRACE.
Jedno odpoledne v týdnu chodím na volitelný předmět na katedru psychologie. Už jsem tam byla dvakrát a jakž takž si vzpomněla, kudy vede zkratka budovou z Karolina do Celetné. Chystala jsem se tam potřetí. Ale nešla. Ráno jsem zjistila, že dnes u nás v práci nemá kdo přednášet o krizi.
Zajistila jsem na dvanáct podvečerů dvanáct lektorů – odborníků, aby podobně jako každý podzim pohovořili o tématech z oblasti duševního zdraví a zodpověděli praktické dotazy přítomných. S dnešní lektorkou jsem – já hlava děravá – měla už dávno předběžně domluveno, že když to téma nikdo jiný nevezme, vezme ho ona. Jenže jsem jí potom nepotvrdila, že se nikdo jiný nenašel. Ráno jsem se jí ptala a samozřejmě že s tím nepočítala, to se nedivím. Ostatní kolegové také nemohli nebo nechtěli. Novému lektorovi bych musela rychle připravit nějaké texty, aby nešel přednášet nenadále a měl se čeho chytit… a když už to budu připravovat, můžu si to odpřednášet sama. Tak jsem šla. Nikdo jiný nebyl. Téma krize, co si počít v krizi, kam se obrátit, plus téma hospitalizace.
Účastníci byli sympatičtí, nebylo jich mnoho. Ani jsem se moc nebála a docela to šlo. Prožívala jsem to jako malou událost, malou trému, bez velkých emocí. Přitom jde pro mě o událost velkou! Nepřednášela jsem nic už patnáct let. A když jsem kdysi přednášela na konferencích a studentům, měla jsem trému velkou. Nejmenší trému jsem měla, když to bylo narychlo. Jako teď. Nejhorší bylo připravovat si pečlivě a vystresovaně všechno dlouho dopředu a vědět, že v publiku jsou špičkoví experti. Mívala jsem takovou trému, že kromě krásné počítačové prezentace jsem si vždycky musela napsat svůj text slovo od slova, včetně „Dobrý den, jmenuji se…“ ať to bylo v češtině, nebo v angličtině.
Hurá, snad zas někdy něco přednášet budu. Zejména když to bude extra zaplaceno, jako byla placená tahle moje přednáška o krizi. Já v krizi nebyla, tak dobrý.
Je to tak, že se nestarám o svoji důstojnost a jen si dělám srandu? Vtipkuju, rozjíždím to a někdy vidím, že na někoho kolem je to už moc. Myslela jsem, že dělat baviče, dělat si legraci – i ze sebe – neznamená nemít důstojnost, vzdát se důstojnosti.
.
NO tedá, to je úžasné téma… téma živoucí praxe. Dozvěděla ses to narychlo a tak jsi neměla rozrytý obličej úzkostí a napětím jak mívám já…doteď. A když se otevřu legraci, otvírám se i sešlapanosti a smutku, že jsem tohle a tamto mohla udělat líp. A tak dokola pořád dokola nikkdy nekončící kolotoč. Nádhera… díky.
tobě díky;
já si dřív neuvědomila, že když dám průchod nějaké emoci, může přijít i jiná!
Přitom se to právě děje / uvolňuje i alkoholem. Proto ho nepiju, když se něco děje nebo mi je smutno, špatně apod. (Ale to je jen hodně zřídka, naštěstí.) Když jsem to někdy špatně odhadla a dala si ho, napřed ejchuchu s lidmi v hospodě, potom cesta domů sama nocí a ke konci cesty už samomluva a konec veselí a nástup smutku. Asi ani ventilování smutku takovouhle formou nakonec nebylo blbý, protože ráno mi bylo vždycky docela dobře. Asi si to o to vyjádření řeklo.
jj. smutku netřeba se bát :-))
Tak já se nějak pochlapím :- D
Je ta poslední chvíle čím kratší, tím intenzívnější?
To by pro smrt zřejmě neplatilo.
Kanál (tamten oný, ne ten, co jsme jím lezla minulejtejden pro kešku) asi nejde otevřít jen pro jednu emoci. Jde prostě jen buď otevřít, nebo zavřít. Co je zrovna na forhontě, to jím projde první – ale hend v závěsu i všechno ostatní.
Dělat si legraci – i ze sebe – bez ztráty důstojnosti asi předpokládá, že jinak člověk tu důstojnost má. Že jen vystupuje na chvíli z té důstojnosti. Otevře okno z domu, v němž bydlí, ale vlastně z něj nevyjde. Jen ukáže krom tváře třeba i holej zadek.
Když si dělání legrace – i ze sebe – povýšíš na setrvalý stav – kde bydlíš?
Kdo pozná, že tam uvnitř bydlíš v domě hluboké až smutné důstojnosti?
Co je tedy ta důstojnost? Tvoje věc, nebo tvůj obraz?
7
Jé, pokračuj, to je dobrý a zajímá mě to a nejde mi to tak hezky metaforicky. Vnitřek domu, nebo obraz v okně?
Ještě k tý poslední větě… lze se vůbec důstojnosti vzdát? Třeba šaškováním nebo regulérním blbnutím? Uvnitř cítím že nikoliv…ale ne vždycky je to takhle okolím chápáno. Jsi šašek a ještě k tomu pomatený tupec? (teď to vztahuji k sobě), působíš nedůstojně. Tedy píšu působí… ta důstojnost uvnitř pořád je, ale není reprezentována směrem ven.
a platí to zejména o smrti… ale tomu věřím, žejo. To nemůžu vědět :-))
Gratuluji Lisko ke zvladnute prednasce a jak vidim,po case k tobe zase prilitla na pokec tvoje verna vrana.
Tak bacha na ni! :-)
Saule 11
Díky. Ano, vrána už si vzala do zobáku, že jsem hned první den školy zpochybnila existenci boží na přednášce vedoucího katedry (nojo, nikdo jinej se k tomu neměl). Ještě jí řeknu, co se dělo při druhé příležitosti (tj. dnes a tj. nic) a asi vám to tady předvede.
9 ratko
možná je to u mě naopak – že ta důstojnost uvnitř není, směrem ven se důstojnost ukazuje v tom, že nejsem tupec, i když jsem šašek. Ale vevnitř je menší než by bylo vhodné; asi by bylo vhodné ji chtít, a mně je to asi jedno.
12:
Tak to jsem zvedavej,co vedi vrany o bozi existenci,ale s tim nicnedelanim by si na mne neprisla.
Mam od jara asi prvni sobotu nicnedelani(az na navstevu knihovny a drobny uklid) a je to docela prijemne.
Aktivit bylo letos dost a vlastne jsem se na to tesil,az se od tech vnejsich vzruchu, i kdyz prijemnych,tak nejak podzimne a zimne zhroutim sam do sebe a do klidu.
To mě dřív vždycky zajímalo, ještě z pohledu dítěte – jak a hlavně kdy ti dospělí blbnou, když musí furt vypadat hrozně sebevědomě a seriózně, jít příkladem a „nesmí si dovolit neudělat domácí úkoly“. Jestli se zamykají na záchod, nebo se v koupelně řehtaj do zrcadla a pak se uklidní, dají si dvě facky na cestu ze dveří, aby nebyli poznamenaní předchozí přirozeností…
Setkal jsem se s tím hlavně ve škole, bohužel i doma, ale naštěstí to nebylo v tragickým měřítku :-)
Později šlo o téma „společenské přetvářky“, nebo jak to pojmenovat – často mi přišlo, že lidi mají v soukormých prostorech strašně málo místa (prostorově i časově) na to aby byli lidmi se vším, co to přináší – například scény z Knoflíkářů, prakticky všechny povídky zobrazují strach lidí přiznat svou přirozenost a to osvobozující uvolnění když zjistí, že to okolí přijme a ještě se zájmem :-)
Vždycky mě štvaly špatně vyvážené party lidí, které nejely na stejné struně – buďto neměli přibližně stejný smysl a pochopení pro daný styl srandy, nebo se právě styděli překročit opatrně nastavenou hranici nabuzenosti, kdy už s tou otevřeností a excitací začnou couvat a ti nejhorší to dokonce obrátí proti těm, co s tím problém nemají a začnou se „bavit“ na jejich citově otevřený účet.
13. měla jsem na mysli rozpor mezi působením… a tím čím člověk je. Důstojnost člověka je nenapadnutelná. I kdyby byla milionkrát napadnuta. Pořád zde je. Nezávisle zda si ji uvědomuješ nebo ti je jedno. mě je taky jedno, ale vím že je. jsem si tím jista.
15. poslední věty… to znám, :-)
17. znám to z obou stran…i proto se domnívám, že to není ani tak problém necitlivosti či zloby, jako spíše chtivosti a nestřídmosti. Je vzrušující na někoho útočit… citově ho tlačit do kouta. Ten kdo se „baví“ na cizí účet si kolikrát ani neuvědomuje že se emocionálně ukájí na druhém. Využívá…
18. tedy dělá si dobře aniž by si uvědomil že je to na úkor někoho.
13
aha, teď jsem se dočetla, že důstojnost člověka je nezcizitelná; to říkal i ten jeden přednášející. Takže cajk.
18,19:
To mas urcite pravdu,Ratko,jenze taky plati,ze precitlively clovek,nebo naopak nekdo,kdo si striktne a tvrde vymezi neprekrocitelne hranice sve vlastni dustojnosti(vetsinou falesne) muze potom za takove citove utoceni povazovat kde co,kde jakou blbost,ktera ve skutecnosti utokem ani neni.
A kdyz ve svem pocitu ohrozeni pak reaguje neadvekvatne,tak uz na nejakou citovou integritu soupere malokdy bere ohled a agresorem a tim,kdo se ukaji se ve skutecnosti stava on sam.
20:
To je otazka,co za tu dustojnost povazujes.
Brutalnim psychickym a fysickym natlakem lze zlomit v podstate kohokoliv.
Napr.pri stalinskych procesech a cistkach udavali rodice deti,deti rodice…
Metodam vysetrovatelu NKVD se udajne nedalo nijak odolat,podlehnul kazdy ,podepsal a dosvedcil cokoliv.
Netrdim,ze mu tim byla zakonite zcizena dustojnost,ale potom je ten pojem daleko hlubsi,nez se zda byt.
22 Saule
Přesně to je to, co mě k té důstojnosti napadá. Ona se nedá vzít. Tihle tyrani si jen myslí, že ji berou. Jen se to tak jeví… a pak mě to vede k otázce, jestli ta důstojnost je jako taková, anebo důstojnost vnímaná tou samotnou osobou, které se týká (a na to asi narážela rulisa ad7 s těma oknama :- ).
Může to být dvojí? jednak jako danost od boha nebo prostě tím, že jsem člověk (pokud i bez boha) a jednak jako můj pocit? – v tom článku původně to bylo pojatý spíš jako ten vnitřní dojem pocit, hodnota, sebe-důstojnost.
21. Souhlas…platí co píšu pro obě strany. Tedy porozumět i která je která v daný moment :-))
22.-23. je to hodně subjektivní, kdy člověku vytane… „je to nedůstojné!“ při pohledu na nějakou scénu, která se ho fakticky netýká… řekla bych, že každý zareaguje v jiný moment, něco jiného ho zasáhne či jiná věc se mu jeví jako nedůstojná.
25
Á, takže můžu hodnotit jako neetické a odporné, když někdo někoho ponižuje, ale můžu tak hodnotit i situaci, kdy osoba ponižuje sama sebe?! Asi jo. V tom případě to přidává víc na vahách tomu pojetí vnitřnímu, tomu, že moje důstojnost je moje sebe-hodnocení osobní, subjektivní a ne dané společensky nebo od boha.
26. určitě je subjektivní hodnotit důstojnost jiných… i třea na mě nezávislých scénkách (jakobych se já zúčastnila). Co se týče sebe sama, tam mám ještě větší problém s objektivitou…hodnotím něco jako nedůstojné, ale vidím to jen já a mé okolí nikoliv.
Myslim, ze dustojnost muze sebrat clovek pouze sam sobe, ale ne druhym. A urcite si ji nemuze sebrat legraci a vtipkovanim sam ze sebe, to se me naopak libi a pripada mi, ze to muzes delat dobre, jen kdyz si sam sebe vazis a mas aspon nejake sebevedomi – tedy i dustojnost, jinak to nefunguje jako legrace, ale budi to spis litost a soucit.
Dustojnost si clovek muze sebrat alkoholem, nebo zaslepenosti. Zena snaz nez muz. Zaslepenosti myslim i takove to vecne mladi sedesatiletych dibliku, ktere na dustojnosti nepridava. Tyjo, a ted jsem se vlastne pred par dny zastala i jedne prodejkyne Prostoru na I.P.Pavlova, do ktere se navazela silena distributorka Strazne veze nebo ceho to proboha byla. Kricela na ni, at si precte evangelium, lepila se na ni a ona si zacpavala pred tim krikem usi a vypadala, ze ji je fyzicky spatne. Ta zaslepena jehovistka mela misto dustojnosti svoji ortodoxni viru. By me zajimalo, co na to Jezis. Jestli si sluzeb svych advokatek vazi:) Ja ji poslala pryc a potom se do toho vmisil jeste jeden pan s tim, ze na ni zavola policajty, protoze to uz vypadalo, ze na fyzickou inzultaci viry.
28. příklad nedůstojné scény :-))
Ve mě se zase všecko sevře, když se ke mě přitočí žebrák a škemrá. Úplně zdřevěním, mám chuť mu dát všecko co mám… nutkání se svléct a dát mu,jen proboha ať nežebrá. Těžce to nesu… Nevím kde je pravda, jen cítím že tam někde uvnitř je nahlodávána důstojnost má i toho druhého.
30. Tak zrovna z zebraku a sbirkaru jsem se uz fakt za ty roky v Praze vylecila. Driv jsem s tim.mela taky problem, coz asi hodne lidi, proto jejich strategie celkem uspesne funguje, minimalne na cizincich. Ted rikam s usmevem ne, diky a fakt bych na ulici neprispela ani na chrome zakrsle prasatko s libeznym pohledem. Jedine pres darcovskou sms, nebo prevodem na zavedene duveryhodne neziskovky.
Psice 28
Super, ty to vždyky dobře posadíš na zem a zasadíš, kam patří.
Snad ta jehovistka vyhodnotí, pokud má na to nástroje, že propadla do nerespektu a svinskosti, a vzejde z toho jako o něco lepší člověk. To by bylo ideální, to by Ježíš chtěl :- ) Jestli jehovisti mají nějaká setkání, kde reflektují své zážitky s časopisy, a jsou takoví křesťani, že jim jde především o pravdu, tak je to dobrý. Jestli ne, tak pro mě křesťani nejsou. Za mě obojí dobrý.
31
Taky už mi to nic nedělá. Přičítám to tomu, že jsem byla vystavena manipulaci opakovaně, musela s tím něco udělat a už se mnou nehýbe, nesloužím jí. (Jo, je to zjednodušení, vstupuje do toho víc věcí, třeba sounáležitost/ ev. víra a jak to pojmout…)
ratko 27
Jestli je subjektivní hodnotit důstojnost druhých, tak to znamená, že důstojnost jako taková neexistuje, a to by znamenalo, že člověk není obraz boží, ratko, bacha na to :- ))
8 ad 7:
Byl to trochu přešvenk: úvaha, jestli důstojnost je něco, co je součástí tebe uvnitř nezávisle na okolí, tedy jestli ty se cítíš důstojně bez ohledu na to, jak tě vidí okolí – a nebo jestli se tvůj pocit tvojí důstojnosti odvíjí od tvého okolí ve zpětné vazbě, tedy jestli se cítíš nedůstojně, pokud zjistíš, že tě tak vidí tvoje okolí.
9
Lze. Pokud se jí vzdáš opravdu ty uvnitř, máš takovou povahu.
Takže oprava: Lze, ale jen někdo.
13
Podle mě není nutné ji chtít. Pokud by ses rozhodla, že ji chceš, a začla na tom pracovat, stejně to nebude uvnitř domu.
Myslím, že nejdůležitější je mít jen to, s čím se člověk cítí „čistě“. Teď je v módě slovo „autentický“, možná to bude ono.
14
Takyyyyy!!
15, 16
Koukám, že jste to už rozklíčovali i beze mě. :-)
21
Názorný příklad proběhl nedávno.
33
Ano, podle mě důstojnost jako taková neexistuje, je vázána vždycky jen na vnímání a měřítka člověka. Buď jeho vlastní, nebo přijatá zvenčí.
Nemám ráda slovo důstojnost. Je strašidelně ošidné a zní mi nabubřele. Přijde mi jako slovo pro lidi, co je potřebují. Potřebují se o ně opřít. Nebo s ním něco protlačit.
Radši se pohybuju v pojmech ponížení – neponižovat. Neurážet. Tam je trochu jasnější, oč jde.
15 (38)
jo, Jirka psal taky zajímavý věci, akorát jsem nereagovala, vzal to někdo jinej, tak jsem se osobně nevyjádřila.
40. vidím to tak… že lze urážet, ponižovat… ale důstojnost člověka tím neutrpí. je něco esenciální…ponížením zastřené ale pořád přítomné. Podobně jako důstojnost zvířete. Lze zvíře týrat, dělat z něho hračku nebo věci, ale jeho důstojnost se v kterémkoliv okamžiku vydere na povrch. Třeba tím, že vyvolá hnutí svědomí.
42.) Urážení a ponižování často vyvolá potřebu pomsty ponižované strany, která se tak lehce o důstojnost sama připraví :-)
43. to je ale již hnutí ega… tedy zastření důsůtojnosti.
42 důstojnost jakožto „být člověkem“ neutrpí, ale ten člověk utrpí zatraceně hodně.
… tak nevim, jestli to není spíš, jak říká rulisa, že ta důstojnost utrpí.
To jsme se teda zamotali…
43. tedy nepřipraví se tím o důstojnost :-)) jen ukáže že je zraněna…tedy své rány.
Takže důstojnost zůstane, ale je poškozena :-)
47. chápu to jako mentální zranění… tedy víceméně narušení psychiky.