HUDEBNÍ BLOGOSETKÁVAČKA
Fousek je ten, kdo mi dal tip na koupi baskytary. A Fousek je ten, kdo tento týden přijel pracovně do Práglu. Takže Fousek je ten, kdo ve středu přišel na návštěvu a zapreludoval.
Vyprovodila jsem ho na autobus v půl dvanácté, cestou zpět máchala tou nedopitou lahví, co jsme si vzali na cestu, a zpívala Vojáci jdou. To víme.
Ve čtvrtek Rulisa pořádně natankovala naftu a přijela. Sešli jsme se všichni tři i s Fouskem u muzea. Toho dne se pořádaly koncerty na stanicích metra a na Muzeu jsme si poslechli kapelu Jazzevec. A pak kam se půjdem najíst za přijatelné ceny. Na Václaváku. Kdyby se mě někdo zeptal někde u stolu nebo u počítače, řeknu, že nevím. Ale jak jsem v terénu, samy mi naskakují na mysl podniky, ve kterých jsem už někdy byla. Hned mi naskočila Opletalka a hospůdka se sympatickým dvorkem … a šli jsme tím směrem a našli ji a ten dvorek taky. Po jídle a několika pivech jsme se prošli na Staré Město a už bychom si zase sedli a mě zase napadlo, kam. Je to takové pravdoláskařské doupě, skoro jako Mlýn na Kampě, ale žádné násilí – když tam chodím já, asi to nebude bašta vůbec ničeho. Tak tedy tam. Do Týnské ulice, také s dvorkem a členité. My se včlenili do jednoho salonku, v jehož středu sedělo u stolu několik lidí a všichni hráli na ukulele! Hned jsme si s nimi zazpívali. Hlavně já. Asi o to nestáli, schválně brnkali potichu, ale na nás si nepřišli!
S uspokojením jsme konstatovali, že i dnešní večer byl krásně hudební, a před půlnocí jsme se rozešli do svých nocležišť. Následoval pátek, Fousek jel domů a my s Rulisou do města. Hodinu po poledni (na půl dne jsem šla do práce). Přešly jsme Karlův most a kam že bychom tak šly na jídlo. Zase mě hned napadl nedaleký podnik – U dvou koček. Tradice několika staletí, mají tam takový ty hospodský lustry a vařej pivo. Nojo, jenže … hned jak jsme usedly, vidím chlapíka, jak si nese polívku a najednou se zarazí, když nás vidí, otočí se a jde jinam. Objednaly jsme si jídlo. A vida, přijde chlapík – jo, byl to on, už bez polívky – a sedne si vedle našeho stolu na židli a začne kouřit. Zrovna když obědváme. Proč sedí takhle divně vedle nás?
Záhada se vyjasnila, když dokouřil. Vytáhnul heligónku a spustil. Těsně u nás. Tím nás utvrdil v tom, že letošní blogosetkávačka je prodchnuta hudbou. A ne ledajakou. Hrál například Ma-ma-ma-, ma-ma- maria ma-.
Nějak se pohoršili, jídlo bylo docela zklamání. Záchod taktéž. Málem jsem tam oběd vyzvracela, protože z kabiny vyšla paní se zapálenou cigaretou a když jsem do té kabinky vešla já a zavřela se tam na krátkou chvíli, … no už jsem to vlastně řekla. Jdeme dál.
Na Můstku opět hudba, už nás to ani nepřekvapuje. Aha, teď si vzpomínám, že i ve čtvrtek večer jsme tudy šli a někdo tam hrál na klávesy. Dnes žádné klávesy, ale steel drums a didgeridoo.
Tady jsme my dvě s Rulisou. Můžete hádat, jestli jsme ty dvě na koloběžce, nebo pěší na ulici, anebo sedíme u stolku a pískáme na pizzu:
Správně, nefoukáme na pizzu, protože žádnou nemáme. Zato jsme navštívily obchod s hudebními nástroji v Náprstkově ulici a já jsem koupila kazoo. Foukám tedy na kazoo. Aby té muziky nebylo málo.
A málo jí nebylo, protože doma v Horo jsme si i se Sousedem dali večeři a rozjeli mejdan, jak jinak. S baskytarou, bubínkem, papírovou trumpetou, … jako obvykle. Přidávám jen ty nejdecentnější fotky nás tří, které jsem pořídila (a ráno jsem ani nevěděla, že jsem fotila):
Rulisa taky fotila, jak vidíte. Bleskem. A tlumila si ho obrázkem slepičky, co mi věnovala jedna nadaná pětiletá holčička. Je to holka šikovná (teď myslím Rulisu).
Jak myslíte, že dopadla Sousedova sklenička po virblu čínských hůlek? Střepy nacházím ještě dnes. Rozlité víno mi zavání na koberci.
Mejdan skončil tak, že se Rulisa podívala, kolik je hodin. A byly tři pryč. Souseda jsme vystrkaly ze dveří a na schody a šlo se spát (ne, nespal na schodech, došel v pořádku do své postele).
V sobotu jsme vstaly akorát včas, abychom naplnily plán dne – návštěvu další exbloggerky Aktérky. Bude rodit asi tak pozítří. Celý den nám s Rulisou bylo hrozně divné, že nikde neslyšíme hudbu. Nic. Už jsme braly jako samozřejmé, že každý den se děje něco hudebního, a nic. Žádná muzika. Ale přece jen na ni nakonec dvakrát došlo! Aktérka totiž dvakrát řekla, když mluvila o stavebních úpravách svého sídla, že je to „hudba budoucnosti!“ Takže je to v cajku, hudba bude.
Cestou zpátky jsme si daly s Rulisou večeři v Krušovicích U lípy. A dobrý! Akorát ta hudba byla děsná, tupý popík z repráku nad hlavou.
Večer jsme my dvě ani Soused nechtěli skočit znova do mejdanu. Raději jsme šli spát v přiměřenou hodinu s tím, že v neděli ráno bychom mohli společně zajet někam na výlet. Ten jsme ani tak nestíhali, tak jsme zajeli jen do „obchodu pro srnky“, jak říká moje kolegyně nákupnímu centru Šestka, umístěnému mezi poli a ruzyňskou runwayí.
A to byl závěr několikadenního a několikanásobného hudebního blogosetkání. Není to však závěr článku, ještě je tu fotohádanka a nepřekvapivě se týká jedné pražské hospody. Poznáte ji? Zašly jsme tam v pátek odpoledne s Rulisou na kafe.
.
Už jsem tě dohonila. :-)
A abych se nenechala ovlivňovat, tak tvůj text jsem přečtla až teď.Čímž pádem zjistila, co všechno zapomněla. :-)
Tak se mnou by takove setkání neslo – nezpívam, nehraju na nic. Akorát v těch hospodách bych posedel:-)
Vidiš to, a já myslel, že ukulelisty jsem přeřvával hlavně já. A taky se mi ukrutně pletly ruce při pokusu hrát na pijáno :-)
32
Nepřeřvával a pletly, protože to už bylo dávno dopijáno, žejáno. :-)
2 Sejro,
tvoje charakteristika přesně odpovídá typickému účastníkovi mejdanů! My jsme v osmnácti s pár kamarádkama začaly pořádat „hudební okna“ a u většiny písní byla podmínka, že každý hraje na to, na co hrát vůbec neumí. Připadá ti papírová trumpetka z Matějské pouti nebo píšťalka z lízátka jako moc velká frustrace? Zpívat nemusíš, prtoože ke všemu hraje hlasitá hudba a s píšťalkou ani zpívat nejde.
3,4,
jaký piáno?
Hned v pondělí ráno v práci faux pas:
Kolegyně se mě se zájmem ptala „A jak dopadlo ve středu to setkání?“
Já zmatena, nevěděla, jestli se ptá na mejdany od středy do neděle, protože jsem o nich snad v práci nemluvila.
Nakonec měla na mysli nějakou dopolední středeční poradu, kterou už mám dávno překrytou jinými zážitky.
5: Tak ty jsi jasná, prý jaké piáno – jsi na něj taky hrála :-)
http://www.tynskakavarna.cz/galerie.html – asi tak šestá fotka zleva nahoře
Vida, piáno. Já jsem si hned myslela, že tam nějaký budou mít.
:-D :-D
No a to je právě ta vesmírná nespravedlnost:
Někdo má wokna jak výkladní skříně, ale špatně mu z toho není – a já si pamatuju fšecko (jen se mi pletou ulice) a druhej den je mi blbě až do odpoledne.
To už snad ani nemůžou být okna, to musí být konspirace … :-)))
Já mám vokna pořád, ani nemusím moc pít. Bohužel.
Ráno jedu dál, nezatížena minulostí. Žádnou ostudu si nepamatuju.
Ale když mi někdo připomene vybrané příhody, tak jsem schopná je zrekonstruovat, pokud jsem v tu chvíli v noci vnímala okolí. Já se spíš odpojuju a jedu si bez cenzury a nemám ambici si to pamatovat. Takovej autopilot.
12: Já si teda pamatuju často až moc. I když jak kdy, kolikrát mi některé věci logicky nezapadají.
13
Asi ty, co logicky nezapadaly z podstaty.
14 nebo jen logicky udivuje, kde se člověk octnul, když vůbec neví, že tam šel.
Rozšířila jsi mi obzory, o kazoo jsem neměla ani potuchy. Jo a naposled jsem hrála paličkou na maso do linky a bylo z toho takové prolnutí hudby a výtvarného umění – zanechalo to takový apartní drobný vzorek. Zajímavý je, že když jsem před linkou stejnou paličkou bušila do prázdný lahve, tak to na lahvi nezanechalo žádný stopy. Ty linky jsou dnes nějaký choulostivý!
Palička na maso je moc pěkný nástroj!
Takové kulaté razítko pro zútulnění domovů úředníků.
Razítko pro zútulnění domovů úředníků…
:-D
Jedno mám taky. Z leštěné zelené žuly.
Asi pro úředníky z odboru životního prostředí. :-)
Óžetpáci
mají práci,
nemají čas na štemplaci.
Jsem vymyslela teď. A to jsem si zrovna říkala, že by to chtělo jednou zase nějaké hlubší téma na blogu. A nic :)
Ještě jste nikdo neuhodli tu V… totiž tu fotohádanku – poslední obrázek.
Mám v záloze další fotohádanku, tak ji tam (v té záloze) asi zatím nechám.
Když ono to takhle na fotce vypadá jak nějakej z těch tvých vzorů na polštáře. :-)
Já taky nevím, které hospody by se mohlo týkat. Napadá mě jedině hotel Pyramida (existuje-li ještě).
Na V to nebude hospoda. :-)
Ta hospoda / kavárna je tam už tak 20 let, řekla bych, takže třeba lidi, co během posledních 20 let studovali v Praze, ji podle mě znaj. Nápověda: Jmenuje se jednoslovně názvem živočicha.
Takže to není Modrá štika ani Vysmátej zajíc.
… ale jestli nikdo nebude hádat, tak to je taky dobrý!
Já mám ráda lidi, kteří neplní zadání, ale udělají si s ním něco po svém. Z toho často vyleze něco zajímavýho. Minimálně pocit uspokojení z toho, že jsem neplnil zadání jako nějaký pako.
Já to dělám často.
V …. že by Vombat ?
ubrus :-) jaktoze neplnim zadani jako pako… :-) plnim.
Udělalo se venku teplo. Bych dal to pivo, co je na první fotce. Ale v práci nesmím.
já taky ne,proto už odcházím:-)
:-)
Na pivo jsem měla chuť včera, dneska ani né. Uvidím.
ratko, ty trojúhelníčky jsou na zdi v té kavárně.
Vombat to nejni. Ani veverka. Ani velbloud.
Už to mám, je to vousák senegalský !
Seš nejblíž!
Stejně jako vedlejší podnik Jericho má i tenhle něco společného s nějakou biblickou postavou.
Takže: protože nesnáším nevyřešená zadání a byla jsem vždycky „zodpovědná“ (tak se téhle blbé vlastnosti všechny poslouchat fakt říkalo), tak jsem použila Street View a hlásím, že jde o Verlybu…a zároveň potvrzuji, že tam můj muž, který v posledních 20 letech v Praze studoval, opravdu chodil (pravděpodobně konzumovat alkohol).
F.
Anóó, výborněééé!
Taky jsem tenhle tejden vůči někomu (ne na internetu) zaplula do „téhle blbé vlastnosti“, i když mi to bylo nepříjemný. A ještě jsem si přitom říkala: udělám to, vydržím to, určitě je to užitečné a pro mě dobré, jinak by to nechtěl…