O KYTIČKÁCH
Rád se vyhřívám na sluníčku.
Nedávno jsem usnul na parapetu a spadnul rovnou do kaktusů. Dostal jsem vynadáno, že jsem z dlouhého kaktusu nadělal deset prcků. Ale jestli jsem se popíchal, to se mne nikdo nezeptal.
Tak jsem si lehl na jiný parapet. Z toho se do kaktusů spadnout nedá:
Někdo dělí kytky na venkovní, květináčové a vázové. Já ne. Okousat či shodit se dají všechny, tak co. Kytky mám rád a nevím, proč jsou jen na málo místech. Já navrhuju celou podlahu rovnoměrně pokrýt rozkousanými stonky. I na schodišti. Získá tak nový estetický rozměr.
Víte, že někdy kytky nejsou vidět? Když napadne sníh. Ten mám rád skoro tolik jako kytky. Skáču do něj a hrabu a honím sněhové koule.
Ovšem původní můj výrok, že se rád vyhřívám na sluníčku, stále platí! Přece jen – teplo je teplo.
Liško, teď vidím, že jsme opravdu bývaly sousedky :)
A nejvíc se mi líbí fotka, jak Šimi visí na skřínce a věnuje se květinám :)
Mně se moc líbí láskyplný pohled Lišky na kcourka. Taková mateřská něha v tom je.
dewberry,
sousedky, no jéje! Představuju si tě, jak běháš po těch schodech. Dolů.
Lenko,
však si taky myslím, že nemusíme být matky, abychom měly ve tváři mateřský výraz. K mnoha bytostem. Jo. To nám nikdo neodpáře!! :-)