Vyšla jsem z chladivého domu. V devět ráno se asfalt už roztékal. Je neděle 5. července, nejvyhřátější den roku.
Cestou jsem nakopla čmeláka. Nebyl to akt násilí, ale dobrý skutek. Čmelák ležel na zádech a nemohl se převrátit, tak jsem mu pomohla. Spokojeně zabzučel a já spokojeně zabručela, že mám hned ráno dobrý skutek za sebou.
Udělalo mi radost, když kolegyně navrhla, abychom vyjely na koupaliště. Už jsme to jednou podnikly. V dubnu. Teplota vody byla 15 stupňů, snad ne míň. A nikde ani noha. Tušíme, že dnešní den nám nabídne mnohem víc stupňů i nohou.
Léto u vody si žádá pořádně barevný doprovod. Vzala jsem si pevnou proplétanou tašku a ještě jednu velkou novou, co mi ušila kamarádka Lenka2 k narozeninám ve spolupráci se svou šikovnou holčičkou – jeden z hedvědích dárků.
Kostkovaná látka na druhé straně tašky se mi taky moc líbí a připomíná mi pohostinný dům kamarádů – z té látky totiž mají sedáky na lavici a židlích v kuchyni. Na lavici a židlích, které včetně stolu dělal manžel kamarádky, precizní vkusný truhlář. Známe ho s Lenkou2 od šestnácti.
Na koupališti byla úplná přehlídka tetování. Na neoblečených tělech to aspoň vynikne vcelku a neruší. Mě totiž iritují paže plné různobarevného tetování, které nekorespondují s délkou rukávů, střihem oděvu. Vyrušuje mě to, kazí dojem, odvádí pozornost. Nechápu, k čemu je, když zpod trika vyčuhuje jen kus tetování. Nesrozumitelné. Asi jsem nějakej napruženej estét. Kdybych měla tetování, tak takové, které je pod šaty vidět buď celé a rozpoznatelně, anebo je skryto. Často mě tetování většinou ruší i tak – třeba na nohou. Chci se pokochat ladným tvarem nohou spoluobčana, a tvar je narušen barevnou kýčovitou změtí s růžičkama. Br.
Já bych byla pro jednobarevný jednoduchý obrázek s významnou osobní symbolikou, pořízený jako připomínka nějaké velké životní události – ale která velká událost se za deset let nestane jen jedním patníkem v řadě? Tetování bych si dala buď na rameno, nahoru na paži, nebo nad zadek. Aby mi to nerušilo střihy oděvů. Jinak bych sama sebe iritovala a to nechci víc, než je nutné. Mně se moje kůže líbí, jak je. Ta se mi neokouká. I tak se na ní každou chvíli najde něco, co budí mou nežádoucí pozornost.
Zrovna tenhle týden jsem (nezávisle) viděla dvě paní se stejným tetováním. Asi mělo být vtipné. Obě měly na krku několik psích šlápot, mířících někam za ucho. Asi to celkem vtipné je, ale mně to evokuje dojem, že po sobě nechají procházet psa, nechají si to líbit a sere na ně pes.
Když už mluvíme o kůži – ráno jsem se zranila. Oholila jsem si nohy a chtěla žiletku uklidit na místo a neopatrným pohybem jsem zavadila o prsní bradavku. Ani to nebolelo, ale musela jsem si do podprsenky vlepit papírový kapesník, protože krev nepřestávala ukapávat.
Takto vyzbrojena jsem vyrazila na koupaliště s kolegyní. Byl to příjemný den – voda krásně ochlazovala. Kolegyně zítra letí k moři a spálila se už dnes. I když se natřela olejem s ochranným faktorem 50.
Na zpáteční cestu jsem si oblékla barevné šatičky na ramínka, takové cigošsky růžové, k pestrým taškám ideální. Ať každý vidí, že jedu z koupaliště. Nafukovacího krokodýla bohužel nemám, jednoho jsem ve vodě dnes viděla, ale co je krokodýl proti milionářské nafukovací posteli s opěrkami a dírou na sklenici hned poruce! Tu měla s sebou kolegyně! Paráda. Já měla s sebou stříkací pistolku – v létě ji vytahuju, když je nejhůř a dojdou konverzační témata – a taky nafukovací kruh, modrý s rybama. Vždycky jsem myslela, že je to míč, a brala ho k vodě proti trudnomyslnosti, spolu s pistolkou. Nikdy ho nebylo třeba. Dnes jsem seznala, že je to kruh. Malý, na krk. Docela dobře se na něm sedí, na břehu.
Dnes jsem se ochladila u vody, zítra budu doma. Mám chladivý příbytek a to je požehnání. Tedy v létě.
Moje ramena a záda jen vypadají spáleně. Do rána kůže zhnědla, hurá. Panthenol kdyžtak mám. Kdoví kdy zase půjdu plavat… Nevím o žádném rybníku v okolí – jen o romantickém rybářském, kde je koupání zakázáno. Leda dole v řece! Třeba se tam někde plave. Nejblíž je přívoz, tam asi ne, ale převozníci nebo pan domácí budou vědět.
.
Ajó, přece v Šárce je koupaliště u Veselíka. Plus Džbán. Ale tam jsem nikdy nešla ani se mi nechce. Radši ledovej Veselík. I když zlatý pískovny!
Hodně jsem se pobavila výrazy „chci se pokochat ladným tvarem nohou spoluobčana“ a „modrý nafukovací kruh proti trudnomyslnosti“ Až mi bude někdy trudnomyslno, vzpomenu si na to a budu se dusit smíchy, jako teď. :-)
Já dnes byla trudnomyslná jen z toho vedra. A udřená. Plavala jsem v řece do vychladnutí těla a když jsem vylezla ven, sotva mi uschla kůže, už mi bylo takové vedro, že jsem zas musela jít plavat. Takže opálení nic moc (kromě nosu, ten mi vždycky z vody čouhal), ale možná jsem si zachladila ledviny. Ty sis ta záda pěkně chytla, ale protože je to už hnědý a nepálí to, tak je to skvělé! V zimě vitamin D jako když najdem! :-)
Lenko,
to vedro hrozně zpomaluje, unavuje. Znervózňuje v noci, když přetrvává i v době spánku.
Naštěstí jsem udržela ve svém pokojíku 24 stupňů i včera, hurá. To jsme vděčná.
A tys plavala v řece, odvážná ženo! To je úplně jinej pocit než plavat na koupališti, žejo!
A dneska už je to dobrý všude, chladivý větřík.
ad 3: Mně připadá odvážné chodit na koupaliště plné lidí. Hygiena a tak. Řeka má přece jen přirozené a násobně ředivé čištění. Nakonec my tu vodu – po úpravě samozřejmě – i pijem, tak tady odvahu nepotřebuju, tu si schovávám na jiné případy.
A my máme koupák v řece. Jsou tam dětské bazény a sprchy, toalety, šatny ……. a na plavání řeka. Je prima plavat několik set metrů proti slunci a proudu a pak si odpočinout po proudu ….. a celou dobu koukat třeba na pomalu se míjející stromy ….. a když jsem ve vodě sama, neplavu dál než na dohled lidí, pro jistotu.