Jak to je? Člověk na svoje osamění a centimetry v pase kašle, protože hledá jiný věci, třeba napojení sebe na svět – a nebo začne hledat jiný věci, když ho doženou přibývající centimetry v pase a ubývající ctitelé?
(Řeším totéž i u sebe.)
Ha! To je super úvaha.
Jako první mě napadlo, že bé je správně.
Na druhý pohled vidím, že u mě je to u něčeho tak a u druhého onak – osamění, na to kašlu, protože dělám jiný věci, co mě zajímají. Kdežto napřed mě dohnaly ty centimetry v pase a až pak jsem si řekla, že se na to kvůli tomu asi vyprdnu, že už vypadám jako taková paní, co nic nepotřebuje, tak taková teda budu.
Přitom je to to samý téma!
Ale připadá mi, že jednou tak a jednou onak nebo i v červnu a červenci tak a ve zbytku roku onak.
Tak já teda nevim. : )
1
ad řeším totéž u sebe
Já se zaradovala, že to znamená, žes napsala nový článek na svůj blog. A ono né, achjo.
Nový článek každý večer usnu.
Aby se člověk mohl stát babičkou (nebo dědečkem), musí se nejprve stát maminkou (nebo tatínkem). Bez toho to prostě nejde.
A na základě vlastních zkušeností mohu směle a rozhodně prohlásit, že být tatínkem je prima a být dědečkem je fajn. Jsem šťastný, žte jsem dědečkem. Je to vážně nádherné.
5.
Zatímco naopak to jde. :-)
5
to věřím!
Ahoj Liš, inspirovalas mě, budu muset napsat něco o babičkování :-)
Moc zdravím!
Kaschiko,
ano, téma babičky je pěkný!
– tedy dokud jeden nezjistí, že jeho babička, co si s ním tak hrávala a co její portrét nápadně civí ze zdi, chtěla, aby se jeho sestra nenarodila; aby šla její matka na potrat… :(
9. to je normální, že občas vypadnou nějaké mrtvoly. ale už jsme velcí a nějakého ksstlivce již uneseme :-) dknce se nad tím společně zasmějeme. Tedy kdy už… pokud ne v padesáti, tak v šedesáti…. nebo v osmdesáti? Jednou by se ten kostlivet na svět dostat měl a je to dobré. Tedy včetně historek o babičce a sestře co se narodit neměla. Přesně tyto historky se pak po smrti babiček tradují a rozebírají.
10
tojo a je to vlastně sbližující, bavit se o takovém tématu.
11. zrovna takové období prožívám… kdy se vytahují na světlo věci léta tutlané a spiklenecky se rozebírají
12
a je to sbližující v současnosti s druhými, nebo to spíš smiřuje s historií?
13. je velice podivné se ptát sám sebe, jak je možné že jsem jiné viděla v tak dobrém světle… a jiné zase ve špatném. Jak se to děje… takvá ta bublina, přetočení hodnot. Sama říkáš že si pamatuješ babičku jak ti dávala bonbóny, ale to nic nevypovídá o její kvalitě… zda jednala správně, zda něco naučila, dala pro život, ukázala, pomohla.
14. Toho kdo mi chtěěl něco předat, ukázat hranice, mé chyby… něco naučit jsem odmítala a toho kdo mi posluhoval (opěčovával, vařil, pochlebova) jsem akceptovala. Jendo mi bylo nepříjemné a to druhé rádoby příjemné ale v důsledku nepříjemné taky. Tolik věcí bych teď vděčně přijímala, tolik jsem toho mohla přijmout a úplně jinak prožívat, kdybych nebyla takové naivní slepé dítě.
15
ne, zpětně se to takhle posuzovat nedá, protože všichni jsme byli slepé dítě, v nějakých věcech jsme možná pořád slepé dítě a to je tak, ne chyba; možná prozřeme ohledně nějaké věci, možná ne, ale budeme s ní umět už zacházet.
14 a hlavně 15:
Tak tohle mám jinak! Posluhovači a opečovávači ve mně vzbuzovali a vzbuzují nejistotu a odtažitost, nepříjemné pocity. Nejlíp si (jakože nejlepší paměť i jakože v dobrém) pamatuju lidi, se kterými jsem měla pocit něčeho víc, třeba i konfliktu, protože často jsem tak tu jejich snahu něco mi ukázat, předat, cítila, jako nucení do něčeho, talčení někam, nebyla jsem dost dobrá, nebo jsem dokonce selhala, ve svých očích, a v ten moment jsem se jim bránila, stavěla se na zadní a bojovala… S podvědomým vědomím, že asi amjí pravdu, ale já ji nechci takhle…
Moje babička, ta moje z tatínkovy strany, ke které jsem jezdila na prázdniny a po které mám tvar boků i prstů na rukou, ale bohužel ne brady, měla nejradši moji o rok mladší sestřenici, ne mě, navždycky jsem byla ta z černoovčí rodiny, od rozvedené starší ženy, která uhnala mého otce, kterého babičce museli pomoct rodit vysokými kleštěmi, protože byl moc veliký a měl velkou hlavu a ještě ke všemu se narodil zrzavý, což bylo znamení smůly a neštěstí, prostě všechno špatně od začátku a k tomu já sama divoká a líná, málo dívčí a málo poslušná a snaživá…
A přesto je pro mě tahle babička jedním z nejsilnějších vzorů v životě, strašně často na ni myslím, vzpomínám, a je mi strašně líto, že už se s ní nikdy nesetkám. I teď přesně slyším intonaci jejího hlasu, cítím její pach… (ne nesmrděla, jen každý má svůj pach). Naučila mě vařit knedlíky a píct buchty, starat se o králíky a slepice, sušit seno a sekat trávu a dřevo na zátop a petrželku do polívky a vyšívat kanavu a stlát si postel a dávat větrat peřiny a…
A nakonec mi i odpustila a už nebyla jen přísná a hubující, když jako jediná ze všech vnoučat jsem jí aspoň na pár let splnila její nesplněný životní sen, být učitelkou, konečně někdo po ní tu štafetu jejího přání převzal.
A pak umřela. Bylo jí pár let přes devadesát.
Stýská se mi po ní.
17. První odstavec, vida tedy stejné jak jsem to měla já. Nikoliv jiné. Až nato, že já s těmi lidmi pořád musela být (babička, tety, máma etc) a tedy neměla jsem alternativu od toho co platilo jako norma. z toho vznikal až schizofrenický vztah, kdy jssem jela ve dvou rovinách jakože tak jak mě učili a uvnitř jak trpím a nevím proč.
Můj tatínek byl jiný, odtažitý a schovaný a když jsem přišla do puberty tak jsem s nim nedokázala kmunikovat vůbec zejména z pohledů požadavků a názorů ostatních. Můj pohled byl velké neznámo a tlačení to norem na které jsem nestačila (nemluv s kluky, nemaluj se, nechoď tam, buď cudná etc)
Ten kdo byl a je úplně jiný než si pamatuji, jsou mí bratranci a sestřenice. Moji starší sesstřenici jsem milovala, obdivovala a neviděla na ní jedinou vadu. A bratrance jsem se spíše bála… a teď jsou všichni normální :-) tedy kromě dvou sestřenic co mají papíry na hlavu ze strany maminky. Ze strany tatínka jsem milovala velké sestřenice a bratrance co se o mě starali. Bratranec je mrtvý, sestrenice má papíry na hlavu a druhá sestřenice je velice zvláštní a hodně přísná, byla na děti sama. obě dcery jsou velice úspěšné… myslím operní zpěvačka a malířka.
Podle mě, pokud je rodič na děti přísný, dává hranice a je důrazný a sám velice pracovitý pak je dětem příkladem, učí je, respektují ho a tím je přínosem pro jejích žívot.
18
Jak to tak čtu, tak u tebe to tlačení někam bylo spíš zakazování. U mě to bylo opravdu tlačení někam – na co mám, abych to dělala, jaká byhc měla být, co bych měla umět…
I když to spíš tatínek. Babička občas nějaká podobná opovržlivá sdělení, co se hodí a co se nehodí dělat, pronášela taky. :-)
19
Já se bála strejdy – otcova mladšího bráchy. A dneska taky v poho. Přijde mi moc milej a srandista a rádi se na rodinných setkáních vidíme.
On tenhle dětskej srac z někho je většinou strach z neznámého způsobu komunikace.
Adf přísnost – je to tak deset let, cos psala opačné názory. O nesprávnosti přísného vedení a potřebě volnosti pro dítě, aby si samo si… :-))
Dětskej sráč strach. Taky dobrý.
21. vím že jsem to psala a hájila jsem přístup vůči mladšímu synovi. život mě hodně poučil. v přímém přenosu.
Už si to nemyslím. zejména ve vztahu k vnoučatům, musím jim dávat hranice (já vyměklá) a chránit tím sebe i je. A největší legrace je fakt, že tyto hranice jsou pro nás únavné a neemít je by bylo mnohem zábavnější. ale likvidační…
9. Ja bych se ted babickovskych vin zastala. Az jako dospela jsem se dozvedela, ze moje pohadkova babicka taky nebyla tak pohadkova, aspon ne za mlada a k me mame. Na druhou stranu – kdo z nas byl? A kde je hranice „mladicke nerozvaznosti“ a toho, kdy uz ma mit clovek rozum? Beru babickovstvi jako druhou sanci (nebo klidne xtou v rade), co se tyka nehodnotici ciste lasky. Mozna je to snazsi, kdyz cloveka nesvazuji touhy. Mozna je to snazsi, kdyz si dovoli mit prehled a uprimnou trpelivost. A mozna je to zapeklite tezke, i v babickovskem veku, treba kvuli zdravotnim omezenim. Za me ale vsem rozkvetlym babickam velka poklona, bez hodnoceni jejich „minulych zivotu“. A tu milanskou smes jsem dostavala taky:)
Já dostávala (my dostávali) rozkrojenej rohlík namazanej trošičkou másla a k němu dva čtverečky hořké čokolády. :-)
My dali vnoučatům kokakolu, pili ji poprvé a báli se že se to dozví máma. Tak jsme jim řekli že se to nedozví. Pk přišel syn a uviděl kokakolu, zajásal a hned se napil a dal i dětem a děti museli slíbit tatovi že to mámě neřeknou :-))
Prostě teátr od mala, ale je to svým způsobem milé…. co to udělá s dětskou hlavičkou. Snad tolik, že nemusí všecko říkat a mohou si něco nechat pro sebe. Nejstaršímu vnukovi jsem taky podstrčila 200 kurun a řekla že to nemá říkat. Rozbil kolo, byli jsme naštvaní protože je to naše kolo a syn mu ho zamkl…a nejezdil. Tak jsem šla s vnukem kolo opravit s tím, že si zaplatí z kasičky. Všichni ho v opravně litovali, udělali mu to málem zadarmo (neúčtovali práci) a ještě jsem mu přihodila 200. Bůhví jestli to nakonec za něj nezaplatí máma i když slibovala že to budde z kapesného :-) TAk takhle se pak motá hlava dětem…. jakože hrozná přísnost, ale jen jako. Nakonec stejně všichni kolem těch děcek lítají a všecko jim dají.
24. vím z vlastní zkušenosti že babičky mají zcela regulérní vlasntí život a vnoučata jim do toho „vpadnou“ stylem teď jsem tady a starej se. Nemůžou za to ty děti, přistrčí je tam rodiče. Pokaždé mě napadne hláška z filmu S tebou mě baví svět „Bacha, chce se zbavit Matesa“
19
dávat hranice a být přísný není totéž, dávat hranice se dá i laskavě a ne přísně chladně nebo přísně dramaticky.
24 Psice
Jo, to je fakt! Babičky jsou taky lidi! : )
22
sráč byl vtipnej
29. chladně a dramaticky můžeš, ale dítě by tomu nemělo zcela věřit… tedy pořád za tím by mělo být cítit že je to spíše jako a že ta hranice je tam proto, že „je třeba se nějak s tímto světem srovnat“. Třeba děti si hrají s mobilem, klíčky od auta, ovladač od televize, hází na sebe květináče, mlátí pánvičami a hrnci o zem, tozbíjí talíře které vytahují z přihrádek kam si přistrčí židli etc.
Zrovna nedávno jsem byla svědkem moc pěkné scény. Tatínek šel se synem a syn měl v ruce jeho mobil a začínal pištět že ho nedá z ruky. Tatínek laskavě na něj houknul: Dej to sem, to neí nic pro tebe. Kluk mu ho dal a stršil si do pusy autíčko. Jde o tu důraznost pokynu, nehádat se s dítětem hodiny a hodiny, proč má odevzdat tatínkům mobil a nechat dítě se vztekat a řvát. Když se to řekne hned v zárodků…. ušetří se dlouhý stres děcku i rodičům. Líbilo se mi to, jak jasně mu to ten otec řekl a jak to děcko se zklidnilo.
Moji oba synové jsou měkcí, neodkážou dětem říct ne. Když mu malý rozbije mobil nebo ztratí klíče od auta, tak krčí rameny s tím, že to tak děti tak chtějí. Já jim rozumím, chtějí dětem dát více lásky než dostali oni. Chtejí to dělat lépe než já s manželem. ale to nejde…. my to dělali jak jsme nejlépe dovedli. a oni budou dělat jiné chyby.
32
no vždyť; a věřit by mi mělo, když něco řeknu, tak to je moje pravda a ne matoucí kydy pro dítě naoko. – říct „Dej mi to“ normálním tonem a stručně je laskavá hranice, plus vysvětlení nebo aspoň náznakové, že „to není nic pro tebe.“ Protože už to to dítě slyšelo dřív, že to není jeho.
Přísné by bylo začít dštít síru a soptit, že tohle snad není možný, co si to dovoluješ a za trest jdeme domů.
Dramatické a taky ne ideální by bylo nemluvit věcně, ale začít vydírat, skučet a lkát, že ty mě vůbec neposloucháš, ty způsobíš, že z tebe budu mít infarkt.
To jsou přísný hranice, jedna chladná, jedna dramatická.
A můžou být další dle výběru :)
Nedat hranici a nechat dítě všechno ničit, stejně vede k tomu, že to dítě si pořád bude znova říkat o to, aby dostalo hranici. Bude ničit různé věci a zkoušet, kdy už konečně si někdo všimne, že vůbec existuje a něco dělá a že na tom záleží.
34 2. odstavec – to není přísné ani dramatické, to je hysterické.
Přísnost vidím jako posun těch potřebných limitů směrem k větším omezením, větším nucením a dříve nastupujícím trestům. Opak benevolence. Ne jiný způsob prosazování.
To, o čem píše Ratka, mi za spadá pod pojem (ne)důslednost.
33
když mi dítě rozbije mobil nebo ztratí klíče od auta, řeknu si, že jsem roztržitec, který si nehlídá svoje věci a nepřemýšlí.
36
Před některýma dětma uhlídat věci nemáš šanci. Nelze všechno doma uklidit pod zámky, kdykoli opouštíš nějakou místnost. :-)
36, 37. víte, ona argumentace“ když on si s tím tak rád hraje“ není moc výchovná
3
No to víme, ale my to přece nepropagujem, nebo proč to píšeš jakože reakci na nás? Já přece byla ta, co proti tobě vždycky zastávala tu přísnější a hranice více stanovují formu výchovu. :-)
38, ne 3
To, že nejde před některým a dětma uhlídat věci, neznamená, že jim dovolím si se vším hrát.
Právě od toho je to stanovování hranic a vyžadování jejich dodržení.
K čemuž samozřejěm ale patří i to, že je potřeba i něco ovbětoivat, aby dítko zjistilo, že ty hranice opravdu překračovat nemá.
41. a kdyby to dělal někdo tobě blízký? vím že je to moc teoretické, cobykdyby…. nakonec je to jeho věc.
Co dělal? Jakože by nechával děcka hrát si s věcma, který jim do ruky nepatří?
Pokud by to byly jeho věcï, jeho problém. Pokud by to byly moje věci, děcka bych si srovnala a syna taky, pokud máš na mysli tím někým blízkým mého syna a moje evntuální vnoučata. Pokud by to byl někdo jiný a měl námitky, určitě bych uvítala, že se nadále nebude vyskytovat v blízkosti mých věcí. Ale popravdě, u nás v rodině se zatím nevyskytuje nikdo s takovými názory, všichni inklinujem spíš k tomu potřebnému dávání hranic, případně i plácnutím na prdel. :-)
A dokonc es emi teď vybavilo vyprávění partnera mého bratra, jak kvůli nevychovanosti jeho neteře skončily vzájemné návštěvy s jeho sestrou. Prostě odmítl být otrokem rozmazlené nanynky jako její maminka. a ozval se. I s vědomí, že za to bude uvržen v celkovou nemilost, což se taky stalo.
43. no právě… dnes jsou malé děti hodně nevychované a rozmazlené. Jenže zda kvůli tomu přerušit styky s někým blízkým. Ale rozumím tomu, mému synovy se taky již po návštěvě s upištěnými dětmi již nikdy neozval jeho nejlepší přítel.
Nevím, co jinak nebo jak jinak to chceš řešit. Tohle je prostě o pudu sebezáchovy.
Ha, a teď se mi vybavila zas jiná rodiny, nebo teda neprovdaná maminka bydlící u svojí maminky, sestra Nevztaha, která má spratka nad všechny spratky rozamazlenýho. Asi třikrát už propadl, ale stejně mu dají, na co si ukáže, koupí kdeco, ačkoli samy mají jen babky důchod a mámy plat prodavačky, všechno mu dovolí a nic po něm nevyžadují dodržovat, takže už u nich byla i sociálka, že kluk má strašně mcc absencí, ale stejně ho dycky zakrejou, kdykoli on se rozhodne, že do školy se mu nechce, tak mu to omluví…
K čemu to je? Jednou je v tom bytě zabije, až mu odmítnou dát všechny peníze, co budou mít, a on je bude chtít…
45. no právě jak to neřešit žejo :-) člověk se na to dívá, má nějaké zkušenosti a nic… může jen koukat.
A nebo může nekoukat. Tím myslím nestýkat se.
Dobrý test skutečně inteligence rodičů. Dokázat poznat a přiznat si, že a proč se od nich najednou ostatní distancují. :-)
Jo eště jsem si vzpomněla na jednu bývalou kamarádku s taky nevychovaným synkem. Jo, bylo to nepříjemný a měla i konflikt s mojí bývalou tchýní u ní doma (taky se tak nějak kamarádily) kvůli oněm nestanoveným hranicím na návštěvě. U mě s ním nebyla, jen já u ní.
Taky už se nestýkáme. I když nejen kvůli tomu.
Ono se to prostě nějak hromadí, určitej typ myšlení a rozhodování na sebe nabaluje určitý důsledky modulující osobnost… až si s jinou osobností jinak modulovanou už prostě nemají co říct, nemají na čem sejít.
47. takhle to zatím u mne nestojí. Děcka pohlídáme, pomůžeme i když si je rovnáme sami. A jejích tatínka a maminku si taky nějak srovnáme nebo je necháme spát, a děcka se snaží abychom si je nechali :-))
Mít tři uřvané kluky je očistec na zemi. Ale mít jednu rozmazlenou holčičku taky :-)
49. chci říct že mají můj obdiv nezávisle na tom jak vychovávají. JIž fakt že to musí vydržet, je obdivuhodný a nechtěla bych to mít doma.
No, al etřeba kdyby jinak vychovávali, nemuseli by tolik vydržet…
41,43 ruru
jo
37 ru
V tom se znám a můžu tě ujistit, že klíče bych si automaticky neomylně dávala na věšáček, který je dostatečně vysoko, aby na něj předškolní dítě nedosáhlo. A za druhý jakmile jednou by mi nějaký dítě něco vzalo a něco s tím provedlo, tak bych se upřímně impulsivně lekla a dala to průhledně najevo, že by se to nikdy neopakovalo. Protože to dítě to z toho hned pochopí, snad, doufám dle zkušenosti :-).
Jednu jistou holčičku (která zítra ke mně přijede a doufám – poreferuju!! – že to bude jako vždy beze škod :-) jsem nečekaně naučila chodit na záchod, protože když si mi před lety sedla přítulně a mazlivě na klín u nich doma a najednou začala čůrat, tak jsem ji zvedla a pohledem hledala nočník a nenašla, pročež jsem ji ve spravedlivém rozhořčení odhodila obloukem na koberec. Od té doby prý s čůráním na správném místě nemá potíže.
Nejlepší způsob výchovy to teda není, to ne (je to dost podobný mojí matce), na to je to moc impulsivně spontánní, ale s dodatečným vysvětlením tomu dítěti to snad je poměrně Ok.
51, 52 to se neví… neví se zda jiný způsob by byl lepší nebo horší, je těžké odvozovat co by bylo kdyby.
52
Můžu tě ujistit, že dítě předškolního věku se dostane i nahoru na kuchyňský skříňky, natož na věšáček s klíčema. A že jsou jedinci, které bys sebeprůhlednějším dáváním najevo od opakování neodradila. Minimálně jednoho takového znám osobně, jmenuje se Adam. :-))
Ale výchova ke správnému čůrání nemá chybu. :-))
53
Nepíšu, že by to bylo lepší, jen že by rodiče nemuseli tolik vydržet. Když teda píšeš, že mají tři uřvané kluky. Minimálně uřvaní by ti kluci být nemuseli, si myslím.
56. Máš nějakou metodu jak tomu zabránit? sem s ní :-)
57. řvou tedy všichni tři, ale víceméně nejvíc ti dva malí a ten velký ví přesně jak je vytočit. Ale někdy stačí málo, třeba že se ten střední nekoupe jako poslední… vydrží řvát třeba 5 hodin v kuse. Nebo že nemůže najít kousek lega, nebo mu někdo zmáčkl papírové letadlo. Jak se rozjede… už není způsob jak ho zastavit. a ten nejmenší je prostě dělo. Začíná chápat jak se dostat k svému a přepere toho staršího na místě. a řve… i když ho praštím, řve jak na lesy.
Vychovávat k neřvaní. Mně to doma fungovalo.
Byli moji kluci všelijací, Adam nám obracel domácnost naruby svými výzkumnými a pokusnickými činnostmi, sotva jsme vytáhli paty třeba jen na zahradu, ale uřvaní prostě nebyli. Ani doma, ani někde u vody natož jinde na veřejnosti. N anávštěvách i u babiček naprosto bezproblémoví. Rády si je všechny babičky braly a rády s nimi i cestovaly třeba i k moři už jako s prťaty, chválily si je, jak sjou kluci nenároční, v pohodě, rozumní, kdžy s ejim řekne, ž eněco mít nemůžou, nekoupí se ji to apod. Nikdy jsme jim totiž nedali důvod k pocitu, že řevem něčeho dosáhnou – tedy krom výchovného zákroku od nás.
Tedy metodu jak to mu zabránit neznám, spíše z toho musí vyrůst.
59. tak tos měla super. U nás řvou, hlavně musíme dávat pozor na středního aby nechytl rapla…. to se nedá zastavit. Je to prostě totální kolaps. A menší ví jak staršího dostat. No a ten nejstarší ví jak dostat oba dva :-)
59
Protože co nevychovají rodiče, to už žádná víkendová babička nezachrání.
62. není to ani tak výchovou jako charakterem. Ten střední je celý tata. Život je většinou v tomhle hodně spravedlivý. Syn je z něj úplně paf. A díky němu se i díva jinak na svého tatu. Asi mu to něco připomíná :-) Není to o výchově. Je to o neschopnosti se adaptovat… něco v hlavě nechce přepnout do požadované pozice a začne se sekat.
Ok, nechci se hádat.
Začínám si myslet, že nejsem nedisciplinovaná, ale naprosto bezpříkladně disciplinovaná už od kojeneckého věku. :- )
A jak poslouchám ty historky, už mě přešla chuť být babička, kdepak, podcenila jsem složitost babičkovství, beru zpět a nechci být nic takového.
Jak to je? Člověk na svoje osamění a centimetry v pase kašle, protože hledá jiný věci, třeba napojení sebe na svět – a nebo začne hledat jiný věci, když ho doženou přibývající centimetry v pase a ubývající ctitelé?
(Řeším totéž i u sebe.)
Ha! To je super úvaha.
Jako první mě napadlo, že bé je správně.
Na druhý pohled vidím, že u mě je to u něčeho tak a u druhého onak – osamění, na to kašlu, protože dělám jiný věci, co mě zajímají. Kdežto napřed mě dohnaly ty centimetry v pase a až pak jsem si řekla, že se na to kvůli tomu asi vyprdnu, že už vypadám jako taková paní, co nic nepotřebuje, tak taková teda budu.
Přitom je to to samý téma!
Ale připadá mi, že jednou tak a jednou onak nebo i v červnu a červenci tak a ve zbytku roku onak.
Tak já teda nevim. : )
1
ad řeším totéž u sebe
Já se zaradovala, že to znamená, žes napsala nový článek na svůj blog. A ono né, achjo.
Nový článek každý večer usnu.
Aby se člověk mohl stát babičkou (nebo dědečkem), musí se nejprve stát maminkou (nebo tatínkem). Bez toho to prostě nejde.
A na základě vlastních zkušeností mohu směle a rozhodně prohlásit, že být tatínkem je prima a být dědečkem je fajn. Jsem šťastný, žte jsem dědečkem. Je to vážně nádherné.
5.
Zatímco naopak to jde. :-)
5
to věřím!
Ahoj Liš, inspirovalas mě, budu muset napsat něco o babičkování :-)
Moc zdravím!
Kaschiko,
ano, téma babičky je pěkný!
– tedy dokud jeden nezjistí, že jeho babička, co si s ním tak hrávala a co její portrét nápadně civí ze zdi, chtěla, aby se jeho sestra nenarodila; aby šla její matka na potrat… :(
9. to je normální, že občas vypadnou nějaké mrtvoly. ale už jsme velcí a nějakého ksstlivce již uneseme :-) dknce se nad tím společně zasmějeme. Tedy kdy už… pokud ne v padesáti, tak v šedesáti…. nebo v osmdesáti? Jednou by se ten kostlivet na svět dostat měl a je to dobré. Tedy včetně historek o babičce a sestře co se narodit neměla. Přesně tyto historky se pak po smrti babiček tradují a rozebírají.
10
tojo a je to vlastně sbližující, bavit se o takovém tématu.
11. zrovna takové období prožívám… kdy se vytahují na světlo věci léta tutlané a spiklenecky se rozebírají
12
a je to sbližující v současnosti s druhými, nebo to spíš smiřuje s historií?
13. je velice podivné se ptát sám sebe, jak je možné že jsem jiné viděla v tak dobrém světle… a jiné zase ve špatném. Jak se to děje… takvá ta bublina, přetočení hodnot. Sama říkáš že si pamatuješ babičku jak ti dávala bonbóny, ale to nic nevypovídá o její kvalitě… zda jednala správně, zda něco naučila, dala pro život, ukázala, pomohla.
14. Toho kdo mi chtěěl něco předat, ukázat hranice, mé chyby… něco naučit jsem odmítala a toho kdo mi posluhoval (opěčovával, vařil, pochlebova) jsem akceptovala. Jendo mi bylo nepříjemné a to druhé rádoby příjemné ale v důsledku nepříjemné taky. Tolik věcí bych teď vděčně přijímala, tolik jsem toho mohla přijmout a úplně jinak prožívat, kdybych nebyla takové naivní slepé dítě.
15
ne, zpětně se to takhle posuzovat nedá, protože všichni jsme byli slepé dítě, v nějakých věcech jsme možná pořád slepé dítě a to je tak, ne chyba; možná prozřeme ohledně nějaké věci, možná ne, ale budeme s ní umět už zacházet.
14 a hlavně 15:
Tak tohle mám jinak! Posluhovači a opečovávači ve mně vzbuzovali a vzbuzují nejistotu a odtažitost, nepříjemné pocity. Nejlíp si (jakože nejlepší paměť i jakože v dobrém) pamatuju lidi, se kterými jsem měla pocit něčeho víc, třeba i konfliktu, protože často jsem tak tu jejich snahu něco mi ukázat, předat, cítila, jako nucení do něčeho, talčení někam, nebyla jsem dost dobrá, nebo jsem dokonce selhala, ve svých očích, a v ten moment jsem se jim bránila, stavěla se na zadní a bojovala… S podvědomým vědomím, že asi amjí pravdu, ale já ji nechci takhle…
Moje babička, ta moje z tatínkovy strany, ke které jsem jezdila na prázdniny a po které mám tvar boků i prstů na rukou, ale bohužel ne brady, měla nejradši moji o rok mladší sestřenici, ne mě, navždycky jsem byla ta z černoovčí rodiny, od rozvedené starší ženy, která uhnala mého otce, kterého babičce museli pomoct rodit vysokými kleštěmi, protože byl moc veliký a měl velkou hlavu a ještě ke všemu se narodil zrzavý, což bylo znamení smůly a neštěstí, prostě všechno špatně od začátku a k tomu já sama divoká a líná, málo dívčí a málo poslušná a snaživá…
A přesto je pro mě tahle babička jedním z nejsilnějších vzorů v životě, strašně často na ni myslím, vzpomínám, a je mi strašně líto, že už se s ní nikdy nesetkám. I teď přesně slyším intonaci jejího hlasu, cítím její pach… (ne nesmrděla, jen každý má svůj pach). Naučila mě vařit knedlíky a píct buchty, starat se o králíky a slepice, sušit seno a sekat trávu a dřevo na zátop a petrželku do polívky a vyšívat kanavu a stlát si postel a dávat větrat peřiny a…
A nakonec mi i odpustila a už nebyla jen přísná a hubující, když jako jediná ze všech vnoučat jsem jí aspoň na pár let splnila její nesplněný životní sen, být učitelkou, konečně někdo po ní tu štafetu jejího přání převzal.
A pak umřela. Bylo jí pár let přes devadesát.
Stýská se mi po ní.
17. První odstavec, vida tedy stejné jak jsem to měla já. Nikoliv jiné. Až nato, že já s těmi lidmi pořád musela být (babička, tety, máma etc) a tedy neměla jsem alternativu od toho co platilo jako norma. z toho vznikal až schizofrenický vztah, kdy jssem jela ve dvou rovinách jakože tak jak mě učili a uvnitř jak trpím a nevím proč.
Můj tatínek byl jiný, odtažitý a schovaný a když jsem přišla do puberty tak jsem s nim nedokázala kmunikovat vůbec zejména z pohledů požadavků a názorů ostatních. Můj pohled byl velké neznámo a tlačení to norem na které jsem nestačila (nemluv s kluky, nemaluj se, nechoď tam, buď cudná etc)
Ten kdo byl a je úplně jiný než si pamatuji, jsou mí bratranci a sestřenice. Moji starší sesstřenici jsem milovala, obdivovala a neviděla na ní jedinou vadu. A bratrance jsem se spíše bála… a teď jsou všichni normální :-) tedy kromě dvou sestřenic co mají papíry na hlavu ze strany maminky. Ze strany tatínka jsem milovala velké sestřenice a bratrance co se o mě starali. Bratranec je mrtvý, sestrenice má papíry na hlavu a druhá sestřenice je velice zvláštní a hodně přísná, byla na děti sama. obě dcery jsou velice úspěšné… myslím operní zpěvačka a malířka.
Podle mě, pokud je rodič na děti přísný, dává hranice a je důrazný a sám velice pracovitý pak je dětem příkladem, učí je, respektují ho a tím je přínosem pro jejích žívot.
18
Jak to tak čtu, tak u tebe to tlačení někam bylo spíš zakazování. U mě to bylo opravdu tlačení někam – na co mám, abych to dělala, jaká byhc měla být, co bych měla umět…
I když to spíš tatínek. Babička občas nějaká podobná opovržlivá sdělení, co se hodí a co se nehodí dělat, pronášela taky. :-)
19
Já se bála strejdy – otcova mladšího bráchy. A dneska taky v poho. Přijde mi moc milej a srandista a rádi se na rodinných setkáních vidíme.
On tenhle dětskej srac z někho je většinou strach z neznámého způsobu komunikace.
Adf přísnost – je to tak deset let, cos psala opačné názory. O nesprávnosti přísného vedení a potřebě volnosti pro dítě, aby si samo si… :-))
Dětskej sráč strach. Taky dobrý.
21. vím že jsem to psala a hájila jsem přístup vůči mladšímu synovi. život mě hodně poučil. v přímém přenosu.
Už si to nemyslím. zejména ve vztahu k vnoučatům, musím jim dávat hranice (já vyměklá) a chránit tím sebe i je. A největší legrace je fakt, že tyto hranice jsou pro nás únavné a neemít je by bylo mnohem zábavnější. ale likvidační…
9. Ja bych se ted babickovskych vin zastala. Az jako dospela jsem se dozvedela, ze moje pohadkova babicka taky nebyla tak pohadkova, aspon ne za mlada a k me mame. Na druhou stranu – kdo z nas byl? A kde je hranice „mladicke nerozvaznosti“ a toho, kdy uz ma mit clovek rozum? Beru babickovstvi jako druhou sanci (nebo klidne xtou v rade), co se tyka nehodnotici ciste lasky. Mozna je to snazsi, kdyz cloveka nesvazuji touhy. Mozna je to snazsi, kdyz si dovoli mit prehled a uprimnou trpelivost. A mozna je to zapeklite tezke, i v babickovskem veku, treba kvuli zdravotnim omezenim. Za me ale vsem rozkvetlym babickam velka poklona, bez hodnoceni jejich „minulych zivotu“. A tu milanskou smes jsem dostavala taky:)
Já dostávala (my dostávali) rozkrojenej rohlík namazanej trošičkou másla a k němu dva čtverečky hořké čokolády. :-)
My dali vnoučatům kokakolu, pili ji poprvé a báli se že se to dozví máma. Tak jsme jim řekli že se to nedozví. Pk přišel syn a uviděl kokakolu, zajásal a hned se napil a dal i dětem a děti museli slíbit tatovi že to mámě neřeknou :-))
Prostě teátr od mala, ale je to svým způsobem milé…. co to udělá s dětskou hlavičkou. Snad tolik, že nemusí všecko říkat a mohou si něco nechat pro sebe. Nejstaršímu vnukovi jsem taky podstrčila 200 kurun a řekla že to nemá říkat. Rozbil kolo, byli jsme naštvaní protože je to naše kolo a syn mu ho zamkl…a nejezdil. Tak jsem šla s vnukem kolo opravit s tím, že si zaplatí z kasičky. Všichni ho v opravně litovali, udělali mu to málem zadarmo (neúčtovali práci) a ještě jsem mu přihodila 200. Bůhví jestli to nakonec za něj nezaplatí máma i když slibovala že to budde z kapesného :-) TAk takhle se pak motá hlava dětem…. jakože hrozná přísnost, ale jen jako. Nakonec stejně všichni kolem těch děcek lítají a všecko jim dají.
24. vím z vlastní zkušenosti že babičky mají zcela regulérní vlasntí život a vnoučata jim do toho „vpadnou“ stylem teď jsem tady a starej se. Nemůžou za to ty děti, přistrčí je tam rodiče. Pokaždé mě napadne hláška z filmu S tebou mě baví svět „Bacha, chce se zbavit Matesa“
19
dávat hranice a být přísný není totéž, dávat hranice se dá i laskavě a ne přísně chladně nebo přísně dramaticky.
24 Psice
Jo, to je fakt! Babičky jsou taky lidi! : )
22
sráč byl vtipnej
29. chladně a dramaticky můžeš, ale dítě by tomu nemělo zcela věřit… tedy pořád za tím by mělo být cítit že je to spíše jako a že ta hranice je tam proto, že „je třeba se nějak s tímto světem srovnat“. Třeba děti si hrají s mobilem, klíčky od auta, ovladač od televize, hází na sebe květináče, mlátí pánvičami a hrnci o zem, tozbíjí talíře které vytahují z přihrádek kam si přistrčí židli etc.
Zrovna nedávno jsem byla svědkem moc pěkné scény. Tatínek šel se synem a syn měl v ruce jeho mobil a začínal pištět že ho nedá z ruky. Tatínek laskavě na něj houknul: Dej to sem, to neí nic pro tebe. Kluk mu ho dal a stršil si do pusy autíčko. Jde o tu důraznost pokynu, nehádat se s dítětem hodiny a hodiny, proč má odevzdat tatínkům mobil a nechat dítě se vztekat a řvát. Když se to řekne hned v zárodků…. ušetří se dlouhý stres děcku i rodičům. Líbilo se mi to, jak jasně mu to ten otec řekl a jak to děcko se zklidnilo.
Moji oba synové jsou měkcí, neodkážou dětem říct ne. Když mu malý rozbije mobil nebo ztratí klíče od auta, tak krčí rameny s tím, že to tak děti tak chtějí. Já jim rozumím, chtějí dětem dát více lásky než dostali oni. Chtejí to dělat lépe než já s manželem. ale to nejde…. my to dělali jak jsme nejlépe dovedli. a oni budou dělat jiné chyby.
32
no vždyť; a věřit by mi mělo, když něco řeknu, tak to je moje pravda a ne matoucí kydy pro dítě naoko. – říct „Dej mi to“ normálním tonem a stručně je laskavá hranice, plus vysvětlení nebo aspoň náznakové, že „to není nic pro tebe.“ Protože už to to dítě slyšelo dřív, že to není jeho.
Přísné by bylo začít dštít síru a soptit, že tohle snad není možný, co si to dovoluješ a za trest jdeme domů.
Dramatické a taky ne ideální by bylo nemluvit věcně, ale začít vydírat, skučet a lkát, že ty mě vůbec neposloucháš, ty způsobíš, že z tebe budu mít infarkt.
To jsou přísný hranice, jedna chladná, jedna dramatická.
A můžou být další dle výběru :)
Nedat hranici a nechat dítě všechno ničit, stejně vede k tomu, že to dítě si pořád bude znova říkat o to, aby dostalo hranici. Bude ničit různé věci a zkoušet, kdy už konečně si někdo všimne, že vůbec existuje a něco dělá a že na tom záleží.
34 2. odstavec – to není přísné ani dramatické, to je hysterické.
Přísnost vidím jako posun těch potřebných limitů směrem k větším omezením, větším nucením a dříve nastupujícím trestům. Opak benevolence. Ne jiný způsob prosazování.
To, o čem píše Ratka, mi za spadá pod pojem (ne)důslednost.
33
když mi dítě rozbije mobil nebo ztratí klíče od auta, řeknu si, že jsem roztržitec, který si nehlídá svoje věci a nepřemýšlí.
36
Před některýma dětma uhlídat věci nemáš šanci. Nelze všechno doma uklidit pod zámky, kdykoli opouštíš nějakou místnost. :-)
36, 37. víte, ona argumentace“ když on si s tím tak rád hraje“ není moc výchovná
3
No to víme, ale my to přece nepropagujem, nebo proč to píšeš jakože reakci na nás? Já přece byla ta, co proti tobě vždycky zastávala tu přísnější a hranice více stanovují formu výchovu. :-)
38, ne 3
To, že nejde před některým a dětma uhlídat věci, neznamená, že jim dovolím si se vším hrát.
Právě od toho je to stanovování hranic a vyžadování jejich dodržení.
K čemuž samozřejěm ale patří i to, že je potřeba i něco ovbětoivat, aby dítko zjistilo, že ty hranice opravdu překračovat nemá.
41. a kdyby to dělal někdo tobě blízký? vím že je to moc teoretické, cobykdyby…. nakonec je to jeho věc.
Co dělal? Jakože by nechával děcka hrát si s věcma, který jim do ruky nepatří?
Pokud by to byly jeho věcï, jeho problém. Pokud by to byly moje věci, děcka bych si srovnala a syna taky, pokud máš na mysli tím někým blízkým mého syna a moje evntuální vnoučata. Pokud by to byl někdo jiný a měl námitky, určitě bych uvítala, že se nadále nebude vyskytovat v blízkosti mých věcí. Ale popravdě, u nás v rodině se zatím nevyskytuje nikdo s takovými názory, všichni inklinujem spíš k tomu potřebnému dávání hranic, případně i plácnutím na prdel. :-)
A dokonc es emi teď vybavilo vyprávění partnera mého bratra, jak kvůli nevychovanosti jeho neteře skončily vzájemné návštěvy s jeho sestrou. Prostě odmítl být otrokem rozmazlené nanynky jako její maminka. a ozval se. I s vědomí, že za to bude uvržen v celkovou nemilost, což se taky stalo.
43. no právě… dnes jsou malé děti hodně nevychované a rozmazlené. Jenže zda kvůli tomu přerušit styky s někým blízkým. Ale rozumím tomu, mému synovy se taky již po návštěvě s upištěnými dětmi již nikdy neozval jeho nejlepší přítel.
Nevím, co jinak nebo jak jinak to chceš řešit. Tohle je prostě o pudu sebezáchovy.
Ha, a teď se mi vybavila zas jiná rodiny, nebo teda neprovdaná maminka bydlící u svojí maminky, sestra Nevztaha, která má spratka nad všechny spratky rozamazlenýho. Asi třikrát už propadl, ale stejně mu dají, na co si ukáže, koupí kdeco, ačkoli samy mají jen babky důchod a mámy plat prodavačky, všechno mu dovolí a nic po něm nevyžadují dodržovat, takže už u nich byla i sociálka, že kluk má strašně mcc absencí, ale stejně ho dycky zakrejou, kdykoli on se rozhodne, že do školy se mu nechce, tak mu to omluví…
K čemu to je? Jednou je v tom bytě zabije, až mu odmítnou dát všechny peníze, co budou mít, a on je bude chtít…
45. no právě jak to neřešit žejo :-) člověk se na to dívá, má nějaké zkušenosti a nic… může jen koukat.
A nebo může nekoukat. Tím myslím nestýkat se.
Dobrý test skutečně inteligence rodičů. Dokázat poznat a přiznat si, že a proč se od nich najednou ostatní distancují. :-)
Jo eště jsem si vzpomněla na jednu bývalou kamarádku s taky nevychovaným synkem. Jo, bylo to nepříjemný a měla i konflikt s mojí bývalou tchýní u ní doma (taky se tak nějak kamarádily) kvůli oněm nestanoveným hranicím na návštěvě. U mě s ním nebyla, jen já u ní.
Taky už se nestýkáme. I když nejen kvůli tomu.
Ono se to prostě nějak hromadí, určitej typ myšlení a rozhodování na sebe nabaluje určitý důsledky modulující osobnost… až si s jinou osobností jinak modulovanou už prostě nemají co říct, nemají na čem sejít.
47. takhle to zatím u mne nestojí. Děcka pohlídáme, pomůžeme i když si je rovnáme sami. A jejích tatínka a maminku si taky nějak srovnáme nebo je necháme spát, a děcka se snaží abychom si je nechali :-))
Mít tři uřvané kluky je očistec na zemi. Ale mít jednu rozmazlenou holčičku taky :-)
49. chci říct že mají můj obdiv nezávisle na tom jak vychovávají. JIž fakt že to musí vydržet, je obdivuhodný a nechtěla bych to mít doma.
No, al etřeba kdyby jinak vychovávali, nemuseli by tolik vydržet…
41,43 ruru
jo
37 ru
V tom se znám a můžu tě ujistit, že klíče bych si automaticky neomylně dávala na věšáček, který je dostatečně vysoko, aby na něj předškolní dítě nedosáhlo. A za druhý jakmile jednou by mi nějaký dítě něco vzalo a něco s tím provedlo, tak bych se upřímně impulsivně lekla a dala to průhledně najevo, že by se to nikdy neopakovalo. Protože to dítě to z toho hned pochopí, snad, doufám dle zkušenosti :-).
Jednu jistou holčičku (která zítra ke mně přijede a doufám – poreferuju!! – že to bude jako vždy beze škod :-) jsem nečekaně naučila chodit na záchod, protože když si mi před lety sedla přítulně a mazlivě na klín u nich doma a najednou začala čůrat, tak jsem ji zvedla a pohledem hledala nočník a nenašla, pročež jsem ji ve spravedlivém rozhořčení odhodila obloukem na koberec. Od té doby prý s čůráním na správném místě nemá potíže.
Nejlepší způsob výchovy to teda není, to ne (je to dost podobný mojí matce), na to je to moc impulsivně spontánní, ale s dodatečným vysvětlením tomu dítěti to snad je poměrně Ok.
51, 52 to se neví… neví se zda jiný způsob by byl lepší nebo horší, je těžké odvozovat co by bylo kdyby.
52
Můžu tě ujistit, že dítě předškolního věku se dostane i nahoru na kuchyňský skříňky, natož na věšáček s klíčema. A že jsou jedinci, které bys sebeprůhlednějším dáváním najevo od opakování neodradila. Minimálně jednoho takového znám osobně, jmenuje se Adam. :-))
Ale výchova ke správnému čůrání nemá chybu. :-))
53
Nepíšu, že by to bylo lepší, jen že by rodiče nemuseli tolik vydržet. Když teda píšeš, že mají tři uřvané kluky. Minimálně uřvaní by ti kluci být nemuseli, si myslím.
56. Máš nějakou metodu jak tomu zabránit? sem s ní :-)
57. řvou tedy všichni tři, ale víceméně nejvíc ti dva malí a ten velký ví přesně jak je vytočit. Ale někdy stačí málo, třeba že se ten střední nekoupe jako poslední… vydrží řvát třeba 5 hodin v kuse. Nebo že nemůže najít kousek lega, nebo mu někdo zmáčkl papírové letadlo. Jak se rozjede… už není způsob jak ho zastavit. a ten nejmenší je prostě dělo. Začíná chápat jak se dostat k svému a přepere toho staršího na místě. a řve… i když ho praštím, řve jak na lesy.
Vychovávat k neřvaní. Mně to doma fungovalo.
Byli moji kluci všelijací, Adam nám obracel domácnost naruby svými výzkumnými a pokusnickými činnostmi, sotva jsme vytáhli paty třeba jen na zahradu, ale uřvaní prostě nebyli. Ani doma, ani někde u vody natož jinde na veřejnosti. N anávštěvách i u babiček naprosto bezproblémoví. Rády si je všechny babičky braly a rády s nimi i cestovaly třeba i k moři už jako s prťaty, chválily si je, jak sjou kluci nenároční, v pohodě, rozumní, kdžy s ejim řekne, ž eněco mít nemůžou, nekoupí se ji to apod. Nikdy jsme jim totiž nedali důvod k pocitu, že řevem něčeho dosáhnou – tedy krom výchovného zákroku od nás.
Tedy metodu jak to mu zabránit neznám, spíše z toho musí vyrůst.
59. tak tos měla super. U nás řvou, hlavně musíme dávat pozor na středního aby nechytl rapla…. to se nedá zastavit. Je to prostě totální kolaps. A menší ví jak staršího dostat. No a ten nejstarší ví jak dostat oba dva :-)
59
Protože co nevychovají rodiče, to už žádná víkendová babička nezachrání.
62. není to ani tak výchovou jako charakterem. Ten střední je celý tata. Život je většinou v tomhle hodně spravedlivý. Syn je z něj úplně paf. A díky němu se i díva jinak na svého tatu. Asi mu to něco připomíná :-) Není to o výchově. Je to o neschopnosti se adaptovat… něco v hlavě nechce přepnout do požadované pozice a začne se sekat.
Ok, nechci se hádat.
Začínám si myslet, že nejsem nedisciplinovaná, ale naprosto bezpříkladně disciplinovaná už od kojeneckého věku. :- )
A jak poslouchám ty historky, už mě přešla chuť být babička, kdepak, podcenila jsem složitost babičkovství, beru zpět a nechci být nic takového.
65.
:-))