pěkná tečka. třeba se stanou podobné akce tradicí.
Příště se musíte zastavit na piknik u nás v Parku!;)
psice,
v tom bude nějaká filutovina – asi abychom v parku hlídaly děti, žejo! Jaké máte v Parku atrakce? my máme nejradši jako atrakci rybník!
3. tak to se z toho nevykroutíte, u parku je rybník i s volně plujícími želvičkami!
psice,
přemýšlím, který je to park.
1) Na Vítkově, když jsem byla malá, byla taková malá kruhová nádržka
2) v Riegráku byla dvě místa, co bývala rybníčky, ale už byla za mého dětství zatravněná, hráli jsme si tam na jedné tlusté vrbě – tak tam je to pasé už dlouho
3) jo, v Čechových sadech! Tam byla nádrž velká obdélníková plná vody! – ale nevím, jak teď
4) v Břevnově u kláštera, tam jo, tam jsou rybníčky dva, s kachnama a rybama, možná i s želvama
5) ve Stromovce jsou rybníky, chodili jsme tam s dědou a babičkou a pak v dospělosti jsem tam jednou bruslila, takže tam jsou pořád
6) ve Vysočanech mají v parku Rokytku, ale nevím, jestli rybník
…
takže to už se opravdu nevykroutíme; vidím, že rybníků je dost i ve městě, achjémine
5. Samá voda, samá voda, skoro hoří…Z paranoické obavy o prozrazení ti nemůžu napsat správnou odpověď. To víš, statisíce pravidelných čtenářů a ctitelů, tak aby nám nezahltili poštovní schránku dobrovolnými příspěvky, dary a květinami;) Ale máš pravdu, nádržek je v Praze požehnaně. A to jsem jednu dobu pracovala v ulici “Na Rybníčku”, kde kdysi dávno býval opravdu rybník. Je tam i jedna z nejstarších rotund v Praze (Sv. Longina), taková skromně zapomenutá v parčíku. Hezké místo, měla jsem výhled z okna přímo na ní.
psice,
ne ne, neprozrazuj!
“Na rybníčku” je taky základka na Žižkově, pod Parukářkou, na rohu Jičínský a Olšanský. Asi tam také býval rybníček. Výhled na rotundu tam není, ale skoro! Je tam výhled na kostelík sv.Rocha na protějším rohu u hřbitova. A ten má tvar rotundy, akorátže barokní. Taky je pěknej a polozapomenutej.
Přiznám se… že jsem čekal trochu živější závěr. Třeba že se ocitnete nahé při nočním stanování omylem uprostřed náměstí, nebo místnímu faráři vytáhnete slipy přes kalhoty, utečete a necháte na místě své peněženky s doklady a on je vám nevrátí, ale přijme nedobrovolný peněžní dar a nakonec se všichni setkáte u zpovědnice, kde zjistíte, že máte spoustu společného…
Alejo, takhle to beru taky – je mi jasný, že se muselo stát ještě něco mnohem bombastičtějšího, co nesnese ani zápisu do komiksu na nezávislém blogu a můžu jen litovat, že má fantazie nedosahuje kvalit, dovolující přiblížení se pravdě alespoň trošku :-)
Bombastický by bylo, kdyby na mě při té čině cestou domů padl strom a já bych pod ním skonala se vzpomínkou na poslední prožité dny a s úsměvem na rtech . Naštěstí mi akorát ruply nejmilejší kalhoty, když jsem byla čůrat v mlází. :-)
:-))
V tom případě jasná reklamace redakčního oddělení – taková podstatná událost si přece o grafické znázornění vyloženě prosí! :-)
Kdybys tam Jirko* byl, asi by ti závěrečné promoknutí v úplné tmě v poslední noci stačilo jako dostatečně výrazný závěr.
…už mlčim :-)
Nemlč!!
Klidně hovoř – tvoje psaní docela postrádám, už dlouho máš blog u ledu.
Nezlob se, mé problémy s organizací času stále trvají. Žere mi to život a nic není vpořádku.
Co bych se zlobila, mě se to netýká
… tedy týká, ale v menší míře – já dělávám věci na poslední chvíli, protože mám ráda adrenalin tohoto typu, to je moje! Nemusím někde skákat padákem jako snob nebo lézt nesmyslně po skalách, stačí že každé ráno honím autobus a nikdy nevím, jestli se mi to povede.
Už jsem pochopila, že toto je můj adrenalin a je to v pořádku. Úplně v pořádku. Nejsem sportovec, nikdy nebudu, není mi to blízké, naopak je mi to směšné a pro mě samotnou zcela v opozici, nechápu sportovní soutěžení.
Každý má svoje.
Přímo prokrastinací jsem se nikdy nezabývala, nic nezjišťovala, ale vzdálená mi není. Odevzdávat věci na poslední chvíli je pro mě normální, baví mě to. Jsem typ, co má rád nárazovou práci, nárazové výsledky. Nesnáším soustavnou monotónní činnst, stejnou, podobmou a dlouhodobou – tu hned začnu flákat, bohužel, i když se snažím.
Je to nevýhodné po mnoho ¨pracovních poměrů, např. pro mé dva vedlejšáky. Ale co mám dělat – nic, prostě to nějak kormidluju, no.
Většinou realizuju přístup: delší klídek a pak krátká rychlá intenzivní akce.
Zkrátka Liška má dva rytmy života: slow fox a foxtrot, jak jsem kdysi psala.
Prokrastinace
není legrace,
ale je mnoha lidem blízká.
Možná by i pomohlo, kdybys o tom víc napsal – je to dost atraktivní téma!!
… hoho, koukám, co jsem to tu v noci po pracovním mejdanu psala …
náhodou, ta 15 je blízká asi všem :-)
ratko,
nevím, někdo radši chodí tak, aby byl v cíli ne přesně na minutu jako já (pokud chytnu všechny spoje ve všech fázích přesunu), ale s předstihem. Třeba moje máma to má po svém tátovi, ta chodí na nádraží asi o tři čtvrtě hodiny dřív než já.
asi jak v čem. na nádraží hcodím taky v předstihme protože nemá ráda zmatek ve mě, když nevím který vlak a jaká jízdenka. to pak dělám blbosti. Když ale se má něco plánovat, někam jet, něco odevzdat tak raději až na poslední chvíli. teda až mi teče do bot :-) to furt nevím, nevím, nic nevím a až začne být tlak tak se to začne skládat dohoromady samo.
taky když mám někdy blbé sny tak se mi zdá že jsem na nádraží a nevím n akterý vlak nasednout a nevím kde koupit jízdenku, to samé i v autobuse. nevím kde vysednout a neznám to tam. I když v poslendní době (min. rok) se mi to nezdálo. Jakobych už věděla kam :-)
ad 15) Taky jsem si myslel, že psaní pomůže. Už si to nemyslím, ale můžu se mýlit :-) V principu je recept jednoduchý – najít náplň. Tak, abych to nevnímal jako oblbování sebe sama, jako něco umělého. Jenže když nad něčím člověk moc přemýšlí, tak mu to nepřirozené přijde vždycky – i když tomu tak není.
V každém případě jde o věci, o kterých už se tak lehce nepíše. Stydím se za ně tak, že je na světlo nevynesu, ale zároveň se bojím, aby se neprovalily samy (nemyslím virtuální svět). Nemluvím tady o relativně neškodném odkládání, ale o tom stavu, kdy to fakt naplňuje všechny znaky nezvladatelnosti.
Zkusím se s tím ještě nějak nenásilně poprat.
Jirko*
najít náplň? Já právě odkládám v tu chvíli, kdy náplň mám – kdy mám něco udělat, obtelefonovat lidi, rozeslat maily, něco udělat dalšího … a to odkládám. Když nemám náplň, tak nemám, co odkládat.
Tak z toho soudím, že to asi budeš mít ještě trochu jinak.
aha… já to řekl blbě. Mám to ještě říznutý tím, že to, co dělám, mě asi dostatečně nemotivuje a nemám dobrý pocit, když to udělám a dokončím. Míchám do toho jiný problém, pardon… Ta náplň soukromého života byla vystrčena povinnostmi, které mi (tím odkládáním) zaplnily úplně veškerý čas (nebo spíš to odkládání a zdůvodňování odložení). Tak jsem to asi myslel, sám nevím přesně :-) Ztracená náplň života (nemyslím úkoly) je jen důsledek, ne příčina. Jde to ruku v ruce s neschopností rozvrhnout si správně čas. Pak člověk ani nedělá, ani se nefláká. Jen čeká na to, co si zase nechá utéct, nebo jak bych to…
omlouvám se že ti to tady spamuju, ale přes odkaz výše jsme se dostala do nějaké poradny se závislostim a heleďme se. Dle testu jsme težký prokrastinátor a potřebuji odbornou pomoc
ad 24) ano, rozmělnění do celého dne tak, že stihneš dokončit minimum, při pocitu, že pro to děláš maximum :-)
Ten druhý odkaz nevypadá špatně, uložil jsem si ho a prozkoumám (zítra samozřejmě :-)).
27. Jirko, stejně asi na nic nepřijdeš. to rozmělnění mám taky. zdá se mi, že právě v tom rozdrbání to …. je ukryto.
Teda jinak. Činnost jako taková (cyklická) je určena k udržení naživu. A my všichni živí jsme, takže podvědomí nám říká že to stačí. že je zbytečné se namáhat víc… dělát víc. jsme velcí (ve smyslu najezení ažaž), máme kde spát.
žádná jina cyklická stereotypní práce fakticky potřeba není. A pak přichází to zásadní: A co s volným časem??? Čím ho zaplním? Noooo, a to je ta prokrastinace :-) sračkami (pardon)
Mno, tak jsem si ten test udělala, a prosímpěkně poslala jsem pány autory do prdele. Evidentně tady někomu jde o nábor dušiček. Sice nejsem žádnej vzor čilé píle, ale ani jsem nikdy neměla problém s tím,že bych něco chronicky nestíhala, neplnila úkoly v práci, nedodávala včas vypracované závazky a pod. Prostě jen když nemusím, tak nemusím a šlus. A když s emi nechcfe, tak si to klidn přiznám a klidně si dám pivko a voraz, když to jde.
A šup – jsem střední prokastinátor, jemuž prokrastinace způsobuje významné potíže, a měla bych s tím něco dělat. Přinejmenším samoléčbou (jistě, člověk, co zkusí samoléčbu už je nahlodanej a je jen krůček od zdeptátní sama sebe, že má skutečně problém, s nímž musí za odborníky.)
Opravdu – klídek s tímhle testem.
Nikd ymi nečbylo v životě líp než teď, dkyž jsem se naučila, že skutečně, ale skutečně nemusím kmitat od rána do večera a mít všecko hotovo s předstihem a plnit svoje plány na sto deset procent.
29 ru
První věta tvého komentáře – a jak potěší!!
A zbytek komentáře také. Takže test dělat nebudu.
Zřejmě ho vypracoval někdo hodně výkonově orientovanej a s takovými lidmi já si nerozumím. Ti vzali hlavní silnou stránku západní civilizace a dohánějí ji do krajnosti. Na to tak akorát séřu.
Jirko* doufám, že to slyšíš.
Odstěhuj se na jih nebo do Tichomoří a nebudeš si dělat těžkou hlavu s tím, jestli se za něco můžeš ne- /stydět!
Mimochodem nutno dodat, že dneska jsme makala od devíti do šesti a na jednom vedlejšáku ještě asi zamakám … ovšem pozor, do makání zahrnuji i hodinu a půl, co jsem pořídila fotky stránek svého notýsku, narvala je do počítače, promazala, ořezala, upravila, nakydala na net a následně do příspěvku a publikovala.
… a to jsem ještě mohla napsat pár mailů, které jsem odložila na zítra.
prokrastinace – vnímám jako nový uměle vytvořený”vědecký” pojem, který se šroubuje na dnešní stresovanou společnost a zase odborníci mají co řešit. V minulosti, jak moc se řešili děti dyslektici, dysgrafici? a dnes je to téměř každé druhé dítě a je z toho “problém”.
Jo.
Je z toho “problém”, protože momentálně je kulturně podmíněno, že se má makat a neodkládat a jet na plný koule. Tlak společnosti. Ňáký hovno, na to nehrajem – jenže není většinou lehký doopravdy na to nehrát. Je to hodně silněj tlak. První krok je si říct asi u všeho:
“Co je v televizi, není realita. Je to byznys.”
… zní to sice srandovně, ale jako zásadní krok je to výborný.
O tendenčnosti tištěných deníků ani nehovořím…
přesně.
když lidská mysl je počítač, který furt hledá podněty. je hladová. když dostane reklamy tak požírá reklamy. když dostane něco jiného požírá něco jiného.
pod prokrastinací rozumím podvědomou obranu… rozum lajnuje, eviduje a plánuje. ale uvnitř hlas anděla strážného říká. je to špatně. je to špatně. nedělej to. vyser se na to.
35 bylo na 32 že jo? :-)))
35 na 32,33,34 :-)
36
požírá reklamy? Ale vždycky má možnost volby. Může se na ně vykašlat. Není to omluva: všude jsou reklamy, tak se na ně dívám. To není omluva. To je právě debilita.
Ovšem chápu, že i někdo se dívá na reklamy se zalíbením, jako koníček, jako práci to má třeba, baví ho to nebo živí – proč ne, jestli je bere s nadhledem jako druh umění…
38 juchůů
Hezky si zanadáváme na reklamy a na společenský tlaky, jo?
:-)))
A pak někdo přijde a řekne, že jsme loseři. Nebo lůzři. nebo nepřijde, protože takový socky a lůzři mu nestojej za to, to se radši mrkne na nový reklamy.
ono totiž i Liška často ukazuje, že když ji něco přitahuje tak jede jako pila. Houby prokrastinace. Jede a píše a mluví o tom a těší se a na nic jiného nemyslí… takže je schopna ohromujících výkonů… maká a maká.
a pak přijde moment kdy se to zlomí a houbelec. už nemaká a nejede. Její srdce je jinde. Proč by měla makat na něčem , kde nemá svoje srdce? na něčem co ji vůbec nezajímá?
takže prokrastinace je jen jiný název pro lidi, kteří něchtějí dělat věci které je nezajímají.
42 ratko
Tos vysthila.
teda chci říct vystihla.
Dneska docela makám. Zítra se uvidí. Pozítří částečně a ve čtvrtek budu zas makat. V pátek si asi odpočinu a v sobotu jdu na setkání s dalajlámou. V neděli nevím, něco bude, mezitím odmítám rande dvěma chlapům, že nestíhám, taky navštívím rodiče a v pondělí a v úterý je Fórum2000 a já se tam přihlásila,ale nevím, jestli to tam pochopili – jestli to platí. Tam jsem ještě nebyla a téma je společnosti v přerodu, to mě zajímá. Vezmu si na to dva dny dovolenou.
Takovej jsem makač – beru si dovolenou, abych se pídila po informacích, dělám to pro sebe, pro svůj intelekt a výzkumnický společensko-vědní charakter. A tenhle čtvrtek odpoledne si vezmu asi půl dne dovolenou a budu pracovat na vedlejšáku č.1 a pak od 17 do 20:30 na vedlejšáku č.2.
Vlastně bych si nemusela připadat jako líná, pohodlná a odkládající a se spoustou volného času … ale připadím si. Divná společnost, co mě k tomu přiměla…
Připadám si líná a odkládající, protože jsem se neobjednala na tetanovku, nešla na gynekologii, nevyzvedla zatím lístky do Semaforu na Kytici, nešla dneska na poštu, nesundala prádlo ze sušáku a nedala ho do skříně, neobvolala a neobeslala pár lidí (ale pár ano) – odložila to na zítra a dále – některé čisté oblečení jen přehodila přes věšák a nepověsila, nepřerovnala pár papírů, nezavřela jednu papírovou krabici, ještě pořád od zimy nedala běžky dolů do suterénu pod schody.
Ale větší množství věcí, než je tento mínusový výčet, jsem udělala, jsou v plusu. Tak co. Tak jsem náhodou dobrá a hotovo. Běžky tu mohou klidně stát za dvemi,protože sníh už není daleko a je to.
A já ? Se svojí kuchyňskou linkou? :-))
Lisko, ono se ti možná dřív nebo později začne vkrádat myšlenka komu/čemu tvůj intelekt slouží. teda kde je tvoje srdce. kde tvoje srdce bydlí. protože časem už člověk nemá tak intenzivní potřebu dělat jen to co ho baví… tak nějak by chtěl být k prospěchu. dělat něco dělá rád i když ho to třeba nějak extra nebaví. je na to odporné slovo… sloužit. chtěl by sloužit, ale ne jen tak někomu. chtěl by sloužit tomu/těm koho má rád. Kde je jeho srdce.
MOžná to zní blbě… aktivita samotná je skvělá. člověk se naučí, ví…. a pak to chce někde uplatnit. někomu dát. věnovat. darovat. někomu “posloužit”. Uf zase to slovo.
teda píšu za sebe. jak to mám.
Ratko, nepřeklikla ses v diskuzi? Nepatří to k tobě? :-))
45 no jistěéééééééé
kuchyňská linka a nejen linka, celá kuchyň. To je Opus!
46
ku prospěchu chci být od začátku života, řekla bych,ale slozžit, to je jiná.
Zrovna dneska jsem si uvědomila: doprčic, vždyť ty moje dva vedlejšíky jsou ZASE opečovávací, pečijící, starající se, zabezpečující organizaci, chod něčeho a ty desítky lidí, co se jich to týká. Zase pečující.
Potřebuju trochu něco jinýho, potřebuju si švihnout něco hezky profi, v čem mě bude opečovávat nějaká sekretářka. To potřebuju jako sůl. Být chvíli ta královna v profesionálním životě. Něco si a nepřicmrndávat jen.
No tak si píšu notýsky, protože tam jsem svoje paní :-))
A milostivě si vyberu a zakoupím nějaký notýsek, co mi někdo vyrobil a co někdo prodává. I když bych si asi sama svůj vyrobila nejlepší, nojono, vždyťjo.
36. druhý odstavec: prokrastinace – obrana skvělý postřeh!
patří, ale tam už nikdo není :-) třeba nikdo sloužit nechce.
ale u Lišky si zase tak moc jistá nejsem. že nechce. je to naturel lidský. on ase teď pracně učí aby nešla “milovaným” na ruku. Třeba se to naučí… A pak se časem opět vrátí zpět. K dávání. tohle se nedá jen tak lehce odnaučit :-) je to podle mě vrozeno. touha dávat. dávat svoji pozornost. svoji lásku.
47
né, to je právě dobrý, mě to baví, že jedem na dvou frontách a je to vlastně v něčem stejné téma, já taky přeskakuju od ratky sem.
Akorát že mi praskla žárovka jsem nemusela psát k ní :-))
50
jojo, potřebuju si udělat svůj oblouk, zvědomělý. Přesvědčený.
:-) včera mi kolegyně z práce líčila svůj život se svými dětmi, v pubertě , takže z toho vyvozuji že nejvyšší skupinu prokrastinace tvoří právě puberťáci. :-)
52. oblouk je třeba, ano :-) to co člověk dělá jako malá holka si zopakuje jako dospělý. naprosto stejně. nejdřív nevědomě, pak různě peripetie skrčky a roznhožky mezitím a pak najednou naprosto jasně opět totéž . tentokrát ale vědouce. JO LIško, tak to je.
53
já nevím … když si vzpomenu, co všechno jsem dělala v pubertě, je toho dost! Tolik hodin školy jsme měli (doma ne, to já se neučila), tolik knih jsem přečetla, po městě běhala, hrála na cello, do hudebky chodila (resp.dojížděla) jednou až třikrát týdně, na turistickej kroužek chodila, doma luxovala, kapesníky, utěky,ručníky žehlila,pak i všechno svoje oblečení, i povlečení atd., … to dneska nedělám!!!! Nic z toho.
53. jistě, puberťáka zajímají jen jeho vlastní hormony. o kterých ještě nic neví :-) jen cítí jejich účinky.
55 to mluvím o druhém stupni ZŠ.
55. co jsi cítila LIško. Ne co jsi dělala, taky jsem dělala kdeco. Ale uvnitř jsem cítila touhu být třeba s konkrétní kamarádkou. A když jsme s ní byla, tak když ukázala na můj přívěšek tak jsemho sundala a zavěsila jí ho na krk. Pro mě již nic neznamenal když ho chtěla ONA.
taky mluvím o 2. stupni ZŠ :-) to už jsem cítila touhu dávat.
55 každej den odpoledne a o víkendu už na oběd k nám chodila babička (byla po mrtvici a komolila slova, těžko se domluvila), my často zašly s mámou k ní, já s ní konverzovala, v pět jsme měli čaj, pořád jsme něco kreslila … na televizi jsme se dost koukala, rádio jsem poslouchala v jednom kuse… psala jsem si něco téměř bez přestání …
Já nevím, já měla pubertu narvanou činnostma.
A tak podobně to můžu říct o kterémkoli jiném období života, akorát ty činnosti budou lehce jiný.
Otázky toho testu jsou jednoduchý a dost tendenčně zaměřený, souhlasím…
A vaše reakce tímhle směrem plně chápu, v tom stadiu jsem byl taky. To, o čem mluvím, se vás evidentně netýká a mohu vám jen blahopřát. Ano, problém dnes šroubují do mezí, kde se stává módním kšeftem a společenským tématem, ale opakuji, že se nejedná jen o nějaké odložené vyřízení pošty, nebo snaha být perfektní a udržovat si nuceně aktivní přístup k životu. Jde o základní lidský fungování na všech úrovních, nevěřili byste, do čeho všeho to může lézt.
Tomu pracovnímu tempu se musím usmát, to opravdu není můj styl a nikdy nebyl a doufám, že nebude. Mám mnohem radši volný čas, než peníze, nebo nějaký pracovní úspěch. Vůbec nemám problém vypnout a relaxovat (třeba jak to popisuje tato terapeutka: http://psychologie.cz/prokrastinaci-k-dusevni-pohode/), ale nenaběhnu zpátky, respektive ve chvíli, kdy je to už nutnost, to je problém. Je mi úplně ukradený, jestli tomu někdo říká prokrastinace, nebo úzkostné stavy ze strachu konfrontace s vlastní leností. Ta zmíněná lenost, to je častá diagnóza z pohledu lidí, kteří reagují podobně jako Barča v kom.č.32 – tím nechci nijak shazovat tvůj názor, mně se taky dost témat rovná do kolonky zbytečně živených umělých problémů, ale taky mi je jasné, že by potom nešlo pojmenovat nic, žádné problémy, které nelze podložit rentgenovým snímkem, nebo vyrážkou.
Byl bych nerad, kdybyste vnímali můj komentář jako nějakou ublíženou reakci, tak to není – přiznám se, že jsem na to zvyklý z doby, kdy jsem se o tom snažil s pár lidmi mluvit – jejich reakce byly vpodstatě totožné. Nejsem sežrán definicemi a už vůbec nemám tendence dávat se všanc nějakým psychoanalytikům, nebo dokonce samozvaným odborníkům na timemanagment, který je s pojmem prokrastinace (ve smyslu zneužití oveček) úzce propojován.
Stále si myslím, že si pomůžu sám a nezbývá mi než doufat, že poznám svůj případný omyl v tomhle bodě dřív, než bude pozdě.
58, 59
aha, to je pro mě dost zajímavý!
Takovou touhu dávat já neměla ani náhodou. Spíš něco společně s těmi kamarády vymýšlet. A objevovat a vysnívat si a vynalézat nový fóry a nový hry… a psát parodii na indiánku a tak.
P.S.: předchozí komentář jsem začal psát pod příspěvkem č.35
teď si jdu přečíst ty další :-)
Jirko 61
ty nepůsobíš jako ublíženej nebo ublíženeckej v žádným případě!
Protože to bys to všude rozmazával a vzdychal a odmítal unyle všechno – a to ty neděláš.
Jak si tak neumím představit konkrétně, kam všude má ten tvůj sklon v tvém životě dosah, tak už podruhé mě dneska napadlo, že ti došel hajzlpapír :-) a tys tak hrozně tvrdošíjně nechtěl prostě jít koupit nový, že jsi vymyslel již několik naprosto kreativních řešení, čím se utírat!!
Vsadím se, že z té prokr-…ebo jak to chceš nazývat, že z toho máš nějaký užitek, nějaký profit, jinak bys to nedělal, no ne? Co z toho máš – uspokojení,jak nebývale kreativní řešení nedostatku toaleťáku jsi vymyslel a realizoval, nebo CO?
Něco by to mohlo být, ne?
Něco překvapivého…?
Co ti to dává, proč v tom jsi, co je na tom příjemné? Nebo to není příjemné, ale přínosné? Umožňuje to to něco? Umožnuje ti to, že se nemusíš dostat dál, přes něco? Že si nemusí š uvědomit něco nepříjemnýho?
něco to možná bude.
Asi nejjednodušší je, že by někdo řek: “Dej si na to antidepresiva – ty nejsi línej, to ne, ty prostě jsi utlumenej a antidepresiva budou jako první popud dobrý.”
No nevim :(
…
Ale co trklo mě osobně:
že chceš SÁM.
To já myslím nejde a je těžký se učit říct druhýmu člověku: Potřeboval bych tvoji pomoc.
Snadnější je to říct nějakému pracovníkovi v oboru než blízkému člověku, žejo… Pro mě jo. Taky jsme na to nebyla zvyklá a úplně nejsem ani teď. Na druhou stranu ti,co pořád otravujou a chtěj pomoct s každou kravinou, to je děs. Ale to není případ nikoho z nás tady.
62. byla jsem hodně zmítaná vnitřními boji. teda považovala jsem velmi dlouho moje dětství a dospívání za nejhorší období mého života. tak strašné že všecko poté bylo jen lepší a lepší. a lepší. a zlepšuje se to pořád :-) ale činností jsme měla taky hrozně moc. zpívala jsem, recitovala, malovala /LSU i tatínke/, hrála na housle a v lidovce. Každý den něco a ještě semi zdálo že nejsem dost vytížená, že mám volné hodiny kdy se neděje nic.
Uvnitř smutek. Takový ten bazální smutek. Toužila jsempo kontaktu, ale takovém tom hlubokém. úplně hlubokém a a absolutním. a to mi nikdo nedokázal dát. protože sama jsem nevěděla co vlastně chci. co mi schází. později jsme si myslela že to byl nedostatek sexu a mastrubace, protože jsem měla snad od 10 let děsivé sexuální fantazie. ale byla jsem dítě zvenčí andělské a nevinné, uvnitř prolhané a zkažené. s pocity viny za svoje sexuální představy, s kterými jsem si ze začátku neuměla poradit. teprve až postupně. jojo, sexualita je potvorstvo když dítě neví co s tím.
nojo, ten můj koment moc nezapadá :-)
64. ale napadlo mě při ty příležitosti, že spousta věcí se točí kolem zaražené sexuality. i prokrastinace třeba. že člověk není motivovaný… protože nemá dost uspokojivého sexu. ehm. pardon.
mě to celkově napadlo k tematu při těch mých výlevech. Jak velkou roli hrála v mém životě, teda v dětství sexualita… a jak postupně devalvovala… v něco běžného. normálního. což není. je to něco vyjímečného. a je třeba to vytáhnout a dát tomu výsadní postavení. jedinečné.
61.k té prokrastinaci – ono to má jistě spoustu aspektů a dopadů – vnímám to především pocitově spíš tak, že člověk není líný, ale odkládá úkoly, které má před sebou na te´d jasně dané na jindy a místo toho dělá jiné věci – a pak z toho sám má blbý pocit, pocit viny.
Jirko
jo ještě si říkám, že asi ne, že ten sklon ti nepřináší už profit žádnej, už nic. Tak to by mohlo ukazovat, že přinášel v minulosti. Žes to v minulosti potřeboval takhle udělat, zařídit si to tímto způsobem, vypěstovat tuto tendenci, protože to fungovalo jako optimální řešení. Jinak bys to nedělal. Možná – těžko říct, jsem poněkud podnapilá… :) ale tím pádem mám menší cenzuru a nakecám, co bych si jindy netroufla.
No a teď to chceš změnit, jenže to není vůbec žádná prdel něco takovýpo měnit. To nejde ani rychle ani lehce. To je dlouhý a těžký.
Kdoví, jakej podnět by byl dobrej, já myslím, že to bude něco z jiné strany, něco nečekanýho. To tak bývá u mě. Něco jakoby odjinud se najednou propojí s mým momentálním hlavním tématem a pak teprve to jde nějak posunout, trošku a pomalu. Nebo ještě neposunout, ale jen si stoupnout na předstupeň posuuntí.
Nojo, ale kde sebrat ten popud, žejo. Vystavit se něčemu nově? Zkusit něco jinak? Cokoli. Mluvit s někým o něčem jiném než obvykle … tak to chodí u mě.
64)
…dobrý, toaleťák zatím mám, sice poslední roli, ale doplňování ještě zvládám :-) Nicméně toaletní příměr jsi zvolila výborný, tak nějak to nejspíš bude. Dobrá je i trefa do otázky, co z toho mám – něco tam fakt musí být, jenom si to asi neuvědomuju. Možná mi opravdu dělá dobře stav, kdy vymyslím, jak obejít tu akutní absenci “toaleťáku”, a tak příští problém zase odložím, ale až poté, co vymyslím důvod, případně výmluvu lidem, kteří budou mým odkladem nějak poškozeni.
69
no vida, seš v takové situaci Chytrej kluk!
69. a nechtěl by jsi dělat něco úplně jiného? Napadlo mě jestli třeba to není tak, že tě ti lidé prostě serou. lezou ti na nervy.
69
stydět se za to určitě nemusíš – nějakej svůj smysl to má nebo mělo a už nemá,to je jasný; jinak by to neexistovalo.
ad 66) ano, na sexualitu to má přímý vliv :-) i když o zaraženosti bych nemluvil, spíš o špatných pochodech a pocitech, které s ní souvisejí…
ad 67) jo, Barčo, přesně – včetně neúnosného nahromadění do rozměru, který se nedá zvládnout i při normálním (mentálně zdravém) fungování. Pak nastupuje ta úzkost z provalení pravé podstaty.
ad68) jsem zvědavej, z který strany se to na mě navalí :-) možná budu muset prodat dům a začít od píky, jenže to se lidé, kteří mají do toho co mluvit, bojí dopustit – asi nevěří, že bych toho byl schopen (začít od píky a správným směrem)
73. no to teda zní drsně. držím palce na tu píku :-)
71
když si představm sebe, tak dělat něco jiného by mi nepomohlo – zase by mě to dostalo, zase by mě to sralo (a taky se mi to děje, že mě nějaká činnost po čase otravuje, jakákoli – viz Moje dobré zvěsti č.10, to je taky ono).
Ale hledám, co mě vzpruží k pokračování té činnosti; zatím jsem přišla na to, že nějaký nový nábojj, nová setkání s lidmi v tom a dokonce i konflikt mě nabudí. Nejhorší pro mě je, když se neděje nic, není kontakt, nepřichází žádný pokyn, nic.
Ovšem i když přichází, snadno se mu vyhnu – prostě si týden neotevřu mailovou schránku a je to… člověk si poradí :-)))
… ne nadarmo nezvedám neznámá telefnní čísla. Něco z toho už byly pracovní hovory:(
73
tyjo, to už trochu působí, že ti to celý dělá dobře, žeje to pro tebe atraktivní adrenalin, když říkáš “jsem zvědav, z který strany se to na mě navalí.”
Můj adrenalin je dobíhat autobus, nikdy nevím, jestli ho stihnu nebo ne. Ale to je poměrně neškodný…
Se nedivím, že víc lidí tahkle pokouší osud … tedy adrenalin … tedy existenční minimum … když trend společnosti, který je nejvíc vidět (ne že by byl hlavní, nejlepší nebo nejčasttější), je běžet, stihnout, udělat, výkon, výkon, výkony, prestiž, auťák, ať to vypadá, prachy, další výkony, výsledky, presentace, imidž …
To je ale jen povrch, ne? Proti tomu prokrastinací bojovat nemusíme. Na ten se prostě vykašlem tím, že ho ignorujem a pak teprve můžeme jet po svých,svým tempem…
ad 71)
ten princip by asi při výměně životosprávy (myšleno čím se živím, za co utrácím, kde se pohybuju, apod.) nezměnil, ale rád bych se “živil” pomáháním lidem. Chtěl bych to zkusit a zjistit svou reakci na tohle prostředí. Nějakou formou přímé pomoci – jako osobní asistent, nebo jako člen nějaké menší komunity, provozující podobný projekt. Trochu zmenšit okruh svých zájmů, za účelem je víc zintenzivnit (ve smyslu lepšího prožitku přítomného času). Za bydlení v místě, stravu a pět tisíc. Někde u lesa prosím :-)
77 hmmm,zmenšit a zintenzivnit zájmy a zaměření, soustředěně v přímém kontaktu s druhými – to sis asi vymyslel dobře. To může přinést hodně nečekaného nového, neškodného, takže k užitku!
Docela to odpovídá nějaké práci v pobytové komunitě. To je výzva, to je náročný, ale když už tam člověk je, tak tam je!
A co by bylo podobné tomu, ale bez toho “pomáhání lidem”? Musí tam být pomáhání lidem? Nebo něco, co tě těší? Nebo to je obojí totéž…
76)
na imidž kašlu… do jisté míry… ne úplně samozřejmě, to bych kecal, ale nic chorobnýho v tom není a nebylo nikdy :) Vlastním rezivějící škodovku z roku 1998, na účtu mám cca 14.500,- Kč a bydlím ve starým domě, který částečně vlastním, ale to je fakt všechno – na větší luxus opravdu zvyklý nejsem :-) Naopak… když si tak promítnu přímé finanční ztráty kvůli nedodržování termínu, nebo okolnostem, které s tím souvisí, pohyboval bych se určitě ve statisícových řádech- takže kdybych prahnul po penězích (to ještě ke starším komentům), tak bych se donutil k něčemu úplně jinýmu.
Teď mě napadl film Záhrada – už jsme se o něm několikrát bavili. S hlavní postavou mám dost společného (nebo bych chtěl mít dost společného), možná se nacházím ve stejném stadiu, jako ona. Nedávno jsem doporučil voňavkový film, který se ti moc nelíbil, ale u tohohle je to lehčí, je celý na youtube :-)
…chtěl bych být v tomhle prostředí, v tomhle tempu a zvládnout to tak, jako on – vlastními chybami dopředu :-)
Záhradu
jsem viděla, když byla nová a líbila se mi.
Ale už je to dávno, to jsem byla hodně mladá a mohla bych film vnímat jinak, akcentovat jiné věci. – Jo už vidím rok vzniku, to mi bylo dvacet.
To je dobrej tip. Na to se dá koukat před spaním bez obav :)
Baf.
Tak já jdu pomalu spát, abych to neodkládala až na ráno :-))
Asi si film spíš stáhnu, protože youtube by mi asi na mém (7let?)starém – letos zakoupeném- notebooku poskakovalo.
Z filmu Záhrada mi utkvěla poetičnost,lyričnost a počůrání rány.
Tak nám přeju taková jednoduchá, i když nečekaná, řešení jako počůrání rány. A brzo!
78)
Protože když udržuju práci v rovině “pomáhání lidem” mi to jde, přestožetomu podřizuju i akutní úkoly (ovšem nejspíš jako nástroj k oddálení původního úkolu). Mám třeba na stole zakázku, kterou musím druhý den odevzdat a do toho mi zavolá člověk, který “nutně potřebuje” něco jiného. Zahodím všechno a udělám, co potřebuje ten volající, udělám si u něj dobrý oko a kochám se tím, jak umím vyjít lidem nezištně vstříc. Pak nastoupí “pokání” nad hořící zakázkou a pracuju na tom, jak vysvětlit její spoždění a už to jede dokola… Zkoušel jsem to vyřešit tím, že předám zakázku někomu jinému jako subdodávku, kdy absolvuju jednání o podobě zakázky, zpracuju základní návrh, rozpracuju studii, všechno podstatné domluvím – a pak mě to nějak přestane bavit nebo co… tak jsem to předal dál. Jenže to mělo drobnou nevýhodu – celý výdělek šel na zaplacení subdodávky :-)
dobrou noc a díky za… konzultace :-)
79. zahrada je pro mě krásně snová. Moc pěkný relaxační film, ale ne realita. Z toho filmu si lze odnést poetičnost, lyriku, jejísymbolické obrazy – jde si to přenést v duši do všedního života, uvědomovat si v běžném životě hodnotu obyčejných věcí …ale nejde v tom prostředí reálně žít, alespoň ne tady.
Zahrada mi tak trochu připomíná náš starý domek ve Smiřicích na počátku manželství, neměli jsme koupelnu, ani WC, byla tam jen studna, zarostlá zahrada se starými stromy …
83. Film Zahrada – pro mě představuje moji jednu etapu života. Jenže ta se změnila po určitém čase z poetičnosti ve vězení. Málo peněz, chudoba, uzavřenost, izolace od ostatních lidí ….závislost jen jeden na druhém, maximální oběť tomu místu a druhému člověku…
53
Barčo, přesně!!
Přesně totéž mě napadlo včera, než jsem od téhle diskuze odešla. Po diskuzi s mým momentálním puberťákem. :-)
55+57
Liško, mně přijde, že holky mají pubertu ve čtrnácti, patnácti, kluci v šestnácti, sedmnácti.
Zahrada je symbolický film. O lidském nitru :-) co všecko v něm lze najít… co tam roste a jak ho vyspravit. Zahrada je symbol lidského nitra.
to co člověka obklopuje je taky důležité ale podle mě nikoliv rozhodující. někdo se může cítit vyprahle všude.
Jirkovi rozumím v jeho potřebe… ale tudyma (přes komunitu) asi taky cesta nepovede. Nevím. Uspořádat si nitro chce asi odněkud začít… asi se podívat jak to tam vypadá, co tam všecko roste :-) a jak o to pečuju :-)
61
Jirko, právě proto, že si myslím, že skutečná prokrastinace je někde úplně jinde, jsem brojila tpmu testu, kde vychází jakoprokrastinátor kdekdo.
Ublíženecky nepůsobíš ani náhodou. Právě proto třeba já nemám problém ti věřit, že u tebe to skutečně problém je.
65
Vidíš, Ratko, ty si ty pocity viny neseš od mala, za cokoli.
Já taky měla od puberty potřebu dávat, mít hluboce souznějící duši, které bych mohla dát celou sebe. A taky jsem měla sexuální sny a představy navýsost zvrhlé, ale na rozdíl od tebe z nich nikdy pocit viny – naopak, užívala jsem si je a pěstoval, byl to můj alternativní svět, kde jsem měla svoje zázemí, cítila se v něm dobře a dával mi jistotu. Každý večer jsem místo u televize šťastně usínala ve svých ujetých představách a onaniích.
Dodneška mi to svým způsobem pomáhá. :-) I když už bez tolika onanie. :-))
73
Tohle docela hodně zajímavý. Vím, že když mám pocit, že jsem někde na nějakým místě blbě nebo něco dělám dlouhodbě blbě, taky mám pocit, jak kdybych celá ztěžkla a zpomalila se v nějaké hutné tavné lázni. Nejde mi nic, nic nemůžu, všechno odkládám…Ze všeho je mi blbě, z každé představy aktivity.
A když udělám radikální řez a de facto z toho předešlého uteču, sice to chvilku trvá, než se s tou ztrátou vyrovnám, ale pak se mi obvykle hrozně uleví a rázem jsem odlehčená. I pro jakoukoli činnost.
Ru, uznávám že ve dvanácti jsme možná byla zmatená ale později již ne. neměla jsme pocity viny za ty představy, ani za ostatní věci které jsme dělala. spíše pocity dluhu. že se něco neudělalo. že nedělám to co je třeba…..Interpretuješ je tak jak se ti to hodí. není to sexualita… je to dluh. můj seznam vin je nekonečný… samolibost, sebezdůrazˇvání, neskomnost. sexualita je naprosto přirozená… je tendence ji zdůrazňovat jako “hřích” ale to je blbost. smrtelným hříchem je… mít jiného boha než Hospodina. To byl můj problém, jeho jsme hledala, toužila a nenacházela. každé zvířátko se trápí se sovjí sexualitou než na to přijde :-) jak to vlastně funguje.
91
“… ale byla jsem dítě zvenčí andělské a nevinné, uvnitř prolhané a zkažené. s pocity viny za svoje sexuální představy”
Jakože napřed ty pocity viny byly, ale pak už nebyly.
A já na to píšu, že jsem neměla pocity viny z tohohle nikdy.
Ty máš pocity viny ze spousty věcí, které jsou pro člověka přirozené, vyjmenováváš charakterové vlastnosti a nízké pudy – ano, je potřeba si je přiznat a nenechat se jimi vláčet.
Ale proč bych měla mít pocity viny?
Pocit viny můžu mít z toho, že jsem někomu díky těmto svým vlastnostem ublížila a nejde to už odčinit.
Tak si to dobře uložím do paměti, abych to příště už neudělala. A je to.
Ale pcit viny za to, že jsem člověk s jeho chybami, že jsem dostala do vínku svou nedokonalost, jako dostávají do vínku nedokonalost miliardy jiných lidí?
Tu nedokonalost jsem dostala proto, abych s ní žila, abych se s ní poprala, abych v ní našla cestu.
Necítím za ni vinu, je to dar, jako každý jiný.
u mě to Ru tak nefunguje, že si řeknu: Taak a teď už to neudělám. tohle mi nejde. tu změnu musím udělat hlouběji aby mě to nepnulo uvnitř. když něco chci udělat tak jdu a udělám to. klidně budu ubližovat pokud mě to pudově nutí. musím se uvnitř změnit abych to neudělala. a to změnit se uvnitř (až do podvědomí) je právě obrácení.
to poprání se běží pak na tý úplně nejhlubší úrovní . říct že něco neudělám nemůžu, protože to fakt nevím. můžu říct že už ot neudělám alepokud nejsem uvnitř obrácená tak mě to bude furt tlačit do stejného vzorce. udělám to opět když budu chtít. otázkou je co ti leze z podvědomí. co ti to předkládá a kam tě vede. ale to je jiné téma.
pocity viny souvisí s obrácením. musím takmoc a moc litovat až mě to otočí a já již nechci.
právě te´d (vědomě) prokrastinuju tvrdě a vůbec to neflákám. :-) protože mám naplánováno pro sebe spoustu úkolů na dnešní den a místo toho si čtu na blogu a vím, že zítra ani pozítří ty své úkoly nemám splnit kdy, protože jsem v práci – a právě mohla bych toho litovat, že jsem je dnes nesplnila a měla bych nejen pocit viny, ale také dluhu a vleku dalšího toho nesplněného před sebou…
94. kdepak prokrastinace :-) tvoje mysl jede podle priorit. a prioritou je blog. jaká vina? děláš to správně :-) ty úkoly asi zas tak důlžité nejsou. teda pro jiné možná nikoliv pro tebe.
Napadlo mě, jaké je složení prokrastinátorů ohledně poměru muži/ženy (nemám rád slovo genderový). Řekl bych, že ženám není tolik dovoleno do toho spadnout – přes cit pro mateřské povinnosti a funkční zajištění domácnosti. Puberťactvo určitě povede, ale možná i kvůli tomu, že v dopsělosti jejich řady právě ženy opouštějí a chlapi zůstávají dřepět :-)
95. pokušitelko :-)
Jentak mimochodem, něco pro zasmání…
včera jsem měl samozřejmě mít něco hotové (doženu to dneska, nevadí:) a místo toho jsem četl a psal tady… navíc… abych se dneska s ničím nezdržoval, tak jsem mezitím upekl chleba a pak ještě tvarohový koláč s hrozinkami (ten jsem vyndaval někde okolo půlnoci). Počítám, že za chvíli zjistím, že mi chybí toaleťák a budu muset jet nutně do krámu :-))
Tohle video tu podstatu přesně vystihuje:
93
Nedělám něco nikoli proto, že jsem si řekla, že už to dělat nebudu (proč bych si to říkala, kdyby to nemělo důvod ve mně samé?), ale proto, že si uložím do paměti, jak nepříjemné pro mě bylo to udělat. Jak zle jsem se cítila, když jsem to udělala. A to je to, co člověka mění. Není třeba žádných hlubokomyslností ani složitostí. Hledání něčeho zvenčí. Člověk mění sám sebe svými zlými zkušenostmi.
Prát se v sobě nemusím. Protože když se zařídím podle toho, co mi řekne – jak jinak, psal to Saul u tebe – srdce, cítím to jako zcela v pohodě. Žádný boj, jen zacvaknutí na správné místo.
96
Docela přesný postřeh, řekla bych.
98. ve videu vidím sebe. :-) ještě, že musím občas všechno jen tak nechat ležet a opustit tak jak je a vyrazit do zaměstnání a tam pracovat. (tam to je přesný program a řád podle hodin) jako živnostník z domu bych si nevydělala ani na slanou vodu…
101. k videu mě napadlo pořekadlo: vypravovat se jako vrabci z čech …
Já se jen stavuju na skok, abyhc prohlásila, že mám vyřizování nad hlavu a teď běžím na dvouhodinovou poradu a pak budu muset ještě makat. To je teda něco, včera i dnes. Možná ty dva vedlejšáky budou nad moje možnosti … snad ne!!
Jirko* 98
u mě jsi náhodou dost dobrej a akční – když jsi upekl i koláč. Taková činnost namísto pracovní se mi jeví úplně logická, to dělá spousta lidí a je to normální. Jsi výkonnej, když pečeš koláč, a ne že ne!!!
Joo, když se mi ukrutně nechce dělat něco, co musím, taky obvykle podám úžasnej výkon v něčem, co bych až tak nutně nemusela. :-))
Ano, ano.
Blbý je to teď, když musím tři věci – práci a 2 vedlejšáky. Když se nakonec přemluvím a dám se do toho, protože to hoří, podám bezva výkon v jedné věci a to mě tak nabudí, že nechci, aby zůstaly pozadu ty dvě další věci, které neméně hoří, a jdu i do nich.
Prakticky se to projevuje tak, že včera i dneska jsem pracovala do sedmi do večera. Takže dojela domů v osm.
Zítra nevím, asi podobně i když jinak rozvrstveno a ve čtvrtek mám práci nejmíň do osmi s tím, že si asi vezmu půl dne dovolený, abych mohla pracovat na vedlejšáku. – ale pozor, nelitujte mě, já se rozhodla, že letos vydělávám prachy – a sice to na účtu ještě není vidět, ale ke konci roku se to trochu projeví. Jen abych neodkláádala vyřízení živnosťáku, který je podmínkou…
A kdy stíhám jít k doktoru a k druhýmu doktoru a kdy pro lístky a kdy vyřídit živnosťák? A kdy jít do banky – propadla mi totiž v srpnu platební karta. A jít k rodičům. A na pivo s tímhle a na kafe s tamtím.
pěkná tečka. třeba se stanou podobné akce tradicí.
Příště se musíte zastavit na piknik u nás v Parku!;)
psice,
v tom bude nějaká filutovina – asi abychom v parku hlídaly děti, žejo! Jaké máte v Parku atrakce? my máme nejradši jako atrakci rybník!
3. tak to se z toho nevykroutíte, u parku je rybník i s volně plujícími želvičkami!
psice,
přemýšlím, který je to park.
1) Na Vítkově, když jsem byla malá, byla taková malá kruhová nádržka
2) v Riegráku byla dvě místa, co bývala rybníčky, ale už byla za mého dětství zatravněná, hráli jsme si tam na jedné tlusté vrbě – tak tam je to pasé už dlouho
3) jo, v Čechových sadech! Tam byla nádrž velká obdélníková plná vody! – ale nevím, jak teď
4) v Břevnově u kláštera, tam jo, tam jsou rybníčky dva, s kachnama a rybama, možná i s želvama
5) ve Stromovce jsou rybníky, chodili jsme tam s dědou a babičkou a pak v dospělosti jsem tam jednou bruslila, takže tam jsou pořád
6) ve Vysočanech mají v parku Rokytku, ale nevím, jestli rybník
…
takže to už se opravdu nevykroutíme; vidím, že rybníků je dost i ve městě, achjémine
5. Samá voda, samá voda, skoro hoří…Z paranoické obavy o prozrazení ti nemůžu napsat správnou odpověď. To víš, statisíce pravidelných čtenářů a ctitelů, tak aby nám nezahltili poštovní schránku dobrovolnými příspěvky, dary a květinami;) Ale máš pravdu, nádržek je v Praze požehnaně. A to jsem jednu dobu pracovala v ulici “Na Rybníčku”, kde kdysi dávno býval opravdu rybník. Je tam i jedna z nejstarších rotund v Praze (Sv. Longina), taková skromně zapomenutá v parčíku. Hezké místo, měla jsem výhled z okna přímo na ní.
psice,
ne ne, neprozrazuj!
“Na rybníčku” je taky základka na Žižkově, pod Parukářkou, na rohu Jičínský a Olšanský. Asi tam také býval rybníček. Výhled na rotundu tam není, ale skoro! Je tam výhled na kostelík sv.Rocha na protějším rohu u hřbitova. A ten má tvar rotundy, akorátže barokní. Taky je pěknej a polozapomenutej.
Přiznám se… že jsem čekal trochu živější závěr. Třeba že se ocitnete nahé při nočním stanování omylem uprostřed náměstí, nebo místnímu faráři vytáhnete slipy přes kalhoty, utečete a necháte na místě své peněženky s doklady a on je vám nevrátí, ale přijme nedobrovolný peněžní dar a nakonec se všichni setkáte u zpovědnice, kde zjistíte, že máte spoustu společného…
Alejo, takhle to beru taky – je mi jasný, že se muselo stát ještě něco mnohem bombastičtějšího, co nesnese ani zápisu do komiksu na nezávislém blogu a můžu jen litovat, že má fantazie nedosahuje kvalit, dovolující přiblížení se pravdě alespoň trošku :-)
Bombastický by bylo, kdyby na mě při té čině cestou domů padl strom a já bych pod ním skonala se vzpomínkou na poslední prožité dny a s úsměvem na rtech . Naštěstí mi akorát ruply nejmilejší kalhoty, když jsem byla čůrat v mlází. :-)
:-))
V tom případě jasná reklamace redakčního oddělení – taková podstatná událost si přece o grafické znázornění vyloženě prosí! :-)
Kdybys tam Jirko* byl, asi by ti závěrečné promoknutí v úplné tmě v poslední noci stačilo jako dostatečně výrazný závěr.
…už mlčim :-)
Nemlč!!
Klidně hovoř – tvoje psaní docela postrádám, už dlouho máš blog u ledu.
Nezlob se, mé problémy s organizací času stále trvají. Žere mi to život a nic není vpořádku.
Co bych se zlobila, mě se to netýká
… tedy týká, ale v menší míře – já dělávám věci na poslední chvíli, protože mám ráda adrenalin tohoto typu, to je moje! Nemusím někde skákat padákem jako snob nebo lézt nesmyslně po skalách, stačí že každé ráno honím autobus a nikdy nevím, jestli se mi to povede.
Už jsem pochopila, že toto je můj adrenalin a je to v pořádku. Úplně v pořádku. Nejsem sportovec, nikdy nebudu, není mi to blízké, naopak je mi to směšné a pro mě samotnou zcela v opozici, nechápu sportovní soutěžení.
Každý má svoje.
Přímo prokrastinací jsem se nikdy nezabývala, nic nezjišťovala, ale vzdálená mi není. Odevzdávat věci na poslední chvíli je pro mě normální, baví mě to. Jsem typ, co má rád nárazovou práci, nárazové výsledky. Nesnáším soustavnou monotónní činnst, stejnou, podobmou a dlouhodobou – tu hned začnu flákat, bohužel, i když se snažím.
Je to nevýhodné po mnoho ¨pracovních poměrů, např. pro mé dva vedlejšáky. Ale co mám dělat – nic, prostě to nějak kormidluju, no.
Většinou realizuju přístup: delší klídek a pak krátká rychlá intenzivní akce.
Zkrátka Liška má dva rytmy života: slow fox a foxtrot, jak jsem kdysi psala.
Prokrastinace
není legrace,
ale je mnoha lidem blízká.
Možná by i pomohlo, kdybys o tom víc napsal – je to dost atraktivní téma!!
… hoho, koukám, co jsem to tu v noci po pracovním mejdanu psala …
náhodou, ta 15 je blízká asi všem :-)
ratko,
nevím, někdo radši chodí tak, aby byl v cíli ne přesně na minutu jako já (pokud chytnu všechny spoje ve všech fázích přesunu), ale s předstihem. Třeba moje máma to má po svém tátovi, ta chodí na nádraží asi o tři čtvrtě hodiny dřív než já.
asi jak v čem. na nádraží hcodím taky v předstihme protože nemá ráda zmatek ve mě, když nevím který vlak a jaká jízdenka. to pak dělám blbosti. Když ale se má něco plánovat, někam jet, něco odevzdat tak raději až na poslední chvíli. teda až mi teče do bot :-) to furt nevím, nevím, nic nevím a až začne být tlak tak se to začne skládat dohoromady samo.
taky když mám někdy blbé sny tak se mi zdá že jsem na nádraží a nevím n akterý vlak nasednout a nevím kde koupit jízdenku, to samé i v autobuse. nevím kde vysednout a neznám to tam. I když v poslendní době (min. rok) se mi to nezdálo. Jakobych už věděla kam :-)
ad 15) Taky jsem si myslel, že psaní pomůže. Už si to nemyslím, ale můžu se mýlit :-) V principu je recept jednoduchý – najít náplň. Tak, abych to nevnímal jako oblbování sebe sama, jako něco umělého. Jenže když nad něčím člověk moc přemýšlí, tak mu to nepřirozené přijde vždycky – i když tomu tak není.
V každém případě jde o věci, o kterých už se tak lehce nepíše. Stydím se za ně tak, že je na světlo nevynesu, ale zároveň se bojím, aby se neprovalily samy (nemyslím virtuální svět). Nemluvím tady o relativně neškodném odkládání, ale o tom stavu, kdy to fakt naplňuje všechny znaky nezvladatelnosti.
Zkusím se s tím ještě nějak nenásilně poprat.
Jirko*
najít náplň? Já právě odkládám v tu chvíli, kdy náplň mám – kdy mám něco udělat, obtelefonovat lidi, rozeslat maily, něco udělat dalšího … a to odkládám. Když nemám náplň, tak nemám, co odkládat.
Tak z toho soudím, že to asi budeš mít ještě trochu jinak.
aha… já to řekl blbě. Mám to ještě říznutý tím, že to, co dělám, mě asi dostatečně nemotivuje a nemám dobrý pocit, když to udělám a dokončím. Míchám do toho jiný problém, pardon… Ta náplň soukromého života byla vystrčena povinnostmi, které mi (tím odkládáním) zaplnily úplně veškerý čas (nebo spíš to odkládání a zdůvodňování odložení). Tak jsem to asi myslel, sám nevím přesně :-) Ztracená náplň života (nemyslím úkoly) je jen důsledek, ne příčina. Jde to ruku v ruce s neschopností rozvrhnout si správně čas. Pak člověk ani nedělá, ani se nefláká. Jen čeká na to, co si zase nechá utéct, nebo jak bych to…
23. rozmělnění?
k tematu :-)
http://ona.idnes.cz/prokrastinace-0pf-/styl.aspx?c=A130430_131330_styl_job
omlouvám se že ti to tady spamuju, ale přes odkaz výše jsme se dostala do nějaké poradny se závislostim a heleďme se. Dle testu jsme težký prokrastinátor a potřebuji odbornou pomoc
http://poradna.adiktologie.cz/otestujte-se/?poll_id=6
ad 24) ano, rozmělnění do celého dne tak, že stihneš dokončit minimum, při pocitu, že pro to děláš maximum :-)
Ten druhý odkaz nevypadá špatně, uložil jsem si ho a prozkoumám (zítra samozřejmě :-)).
27. Jirko, stejně asi na nic nepřijdeš. to rozmělnění mám taky. zdá se mi, že právě v tom rozdrbání to …. je ukryto.
Teda jinak. Činnost jako taková (cyklická) je určena k udržení naživu. A my všichni živí jsme, takže podvědomí nám říká že to stačí. že je zbytečné se namáhat víc… dělát víc. jsme velcí (ve smyslu najezení ažaž), máme kde spát.
žádná jina cyklická stereotypní práce fakticky potřeba není. A pak přichází to zásadní: A co s volným časem??? Čím ho zaplním? Noooo, a to je ta prokrastinace :-) sračkami (pardon)
Mno, tak jsem si ten test udělala, a prosímpěkně poslala jsem pány autory do prdele. Evidentně tady někomu jde o nábor dušiček. Sice nejsem žádnej vzor čilé píle, ale ani jsem nikdy neměla problém s tím,že bych něco chronicky nestíhala, neplnila úkoly v práci, nedodávala včas vypracované závazky a pod. Prostě jen když nemusím, tak nemusím a šlus. A když s emi nechcfe, tak si to klidn přiznám a klidně si dám pivko a voraz, když to jde.
A šup – jsem střední prokastinátor, jemuž prokrastinace způsobuje významné potíže, a měla bych s tím něco dělat. Přinejmenším samoléčbou (jistě, člověk, co zkusí samoléčbu už je nahlodanej a je jen krůček od zdeptátní sama sebe, že má skutečně problém, s nímž musí za odborníky.)
Opravdu – klídek s tímhle testem.
Nikd ymi nečbylo v životě líp než teď, dkyž jsem se naučila, že skutečně, ale skutečně nemusím kmitat od rána do večera a mít všecko hotovo s předstihem a plnit svoje plány na sto deset procent.
29 ru
První věta tvého komentáře – a jak potěší!!
A zbytek komentáře také. Takže test dělat nebudu.
Zřejmě ho vypracoval někdo hodně výkonově orientovanej a s takovými lidmi já si nerozumím. Ti vzali hlavní silnou stránku západní civilizace a dohánějí ji do krajnosti. Na to tak akorát séřu.
Jirko* doufám, že to slyšíš.
Odstěhuj se na jih nebo do Tichomoří a nebudeš si dělat těžkou hlavu s tím, jestli se za něco můžeš ne- /stydět!
Mimochodem nutno dodat, že dneska jsme makala od devíti do šesti a na jednom vedlejšáku ještě asi zamakám … ovšem pozor, do makání zahrnuji i hodinu a půl, co jsem pořídila fotky stránek svého notýsku, narvala je do počítače, promazala, ořezala, upravila, nakydala na net a následně do příspěvku a publikovala.
… a to jsem ještě mohla napsat pár mailů, které jsem odložila na zítra.
prokrastinace – vnímám jako nový uměle vytvořený”vědecký” pojem, který se šroubuje na dnešní stresovanou společnost a zase odborníci mají co řešit. V minulosti, jak moc se řešili děti dyslektici, dysgrafici? a dnes je to téměř každé druhé dítě a je z toho “problém”.
Jo.
Je z toho “problém”, protože momentálně je kulturně podmíněno, že se má makat a neodkládat a jet na plný koule. Tlak společnosti. Ňáký hovno, na to nehrajem – jenže není většinou lehký doopravdy na to nehrát. Je to hodně silněj tlak. První krok je si říct asi u všeho:
“Co je v televizi, není realita. Je to byznys.”
… zní to sice srandovně, ale jako zásadní krok je to výborný.
O tendenčnosti tištěných deníků ani nehovořím…
přesně.
když lidská mysl je počítač, který furt hledá podněty. je hladová. když dostane reklamy tak požírá reklamy. když dostane něco jiného požírá něco jiného.
pod prokrastinací rozumím podvědomou obranu… rozum lajnuje, eviduje a plánuje. ale uvnitř hlas anděla strážného říká. je to špatně. je to špatně. nedělej to. vyser se na to.
35 bylo na 32 že jo? :-)))
35 na 32,33,34 :-)
36
požírá reklamy? Ale vždycky má možnost volby. Může se na ně vykašlat. Není to omluva: všude jsou reklamy, tak se na ně dívám. To není omluva. To je právě debilita.
Ovšem chápu, že i někdo se dívá na reklamy se zalíbením, jako koníček, jako práci to má třeba, baví ho to nebo živí – proč ne, jestli je bere s nadhledem jako druh umění…
38 juchůů
Hezky si zanadáváme na reklamy a na společenský tlaky, jo?
:-)))
A pak někdo přijde a řekne, že jsme loseři. Nebo lůzři. nebo nepřijde, protože takový socky a lůzři mu nestojej za to, to se radši mrkne na nový reklamy.
ono totiž i Liška často ukazuje, že když ji něco přitahuje tak jede jako pila. Houby prokrastinace. Jede a píše a mluví o tom a těší se a na nic jiného nemyslí… takže je schopna ohromujících výkonů… maká a maká.
a pak přijde moment kdy se to zlomí a houbelec. už nemaká a nejede. Její srdce je jinde. Proč by měla makat na něčem , kde nemá svoje srdce? na něčem co ji vůbec nezajímá?
takže prokrastinace je jen jiný název pro lidi, kteří něchtějí dělat věci které je nezajímají.
42 ratko
Tos vysthila.
teda chci říct vystihla.
Dneska docela makám. Zítra se uvidí. Pozítří částečně a ve čtvrtek budu zas makat. V pátek si asi odpočinu a v sobotu jdu na setkání s dalajlámou. V neděli nevím, něco bude, mezitím odmítám rande dvěma chlapům, že nestíhám, taky navštívím rodiče a v pondělí a v úterý je Fórum2000 a já se tam přihlásila,ale nevím, jestli to tam pochopili – jestli to platí. Tam jsem ještě nebyla a téma je společnosti v přerodu, to mě zajímá. Vezmu si na to dva dny dovolenou.
Takovej jsem makač – beru si dovolenou, abych se pídila po informacích, dělám to pro sebe, pro svůj intelekt a výzkumnický společensko-vědní charakter. A tenhle čtvrtek odpoledne si vezmu asi půl dne dovolenou a budu pracovat na vedlejšáku č.1 a pak od 17 do 20:30 na vedlejšáku č.2.
Vlastně bych si nemusela připadat jako líná, pohodlná a odkládající a se spoustou volného času … ale připadím si. Divná společnost, co mě k tomu přiměla…
Připadám si líná a odkládající, protože jsem se neobjednala na tetanovku, nešla na gynekologii, nevyzvedla zatím lístky do Semaforu na Kytici, nešla dneska na poštu, nesundala prádlo ze sušáku a nedala ho do skříně, neobvolala a neobeslala pár lidí (ale pár ano) – odložila to na zítra a dále – některé čisté oblečení jen přehodila přes věšák a nepověsila, nepřerovnala pár papírů, nezavřela jednu papírovou krabici, ještě pořád od zimy nedala běžky dolů do suterénu pod schody.
Ale větší množství věcí, než je tento mínusový výčet, jsem udělala, jsou v plusu. Tak co. Tak jsem náhodou dobrá a hotovo. Běžky tu mohou klidně stát za dvemi,protože sníh už není daleko a je to.
A já ? Se svojí kuchyňskou linkou? :-))
Lisko, ono se ti možná dřív nebo později začne vkrádat myšlenka komu/čemu tvůj intelekt slouží. teda kde je tvoje srdce. kde tvoje srdce bydlí. protože časem už člověk nemá tak intenzivní potřebu dělat jen to co ho baví… tak nějak by chtěl být k prospěchu. dělat něco dělá rád i když ho to třeba nějak extra nebaví. je na to odporné slovo… sloužit. chtěl by sloužit, ale ne jen tak někomu. chtěl by sloužit tomu/těm koho má rád. Kde je jeho srdce.
MOžná to zní blbě… aktivita samotná je skvělá. člověk se naučí, ví…. a pak to chce někde uplatnit. někomu dát. věnovat. darovat. někomu “posloužit”. Uf zase to slovo.
teda píšu za sebe. jak to mám.
Ratko, nepřeklikla ses v diskuzi? Nepatří to k tobě? :-))
45 no jistěéééééééé
kuchyňská linka a nejen linka, celá kuchyň. To je Opus!
46
ku prospěchu chci být od začátku života, řekla bych,ale slozžit, to je jiná.
Zrovna dneska jsem si uvědomila: doprčic, vždyť ty moje dva vedlejšíky jsou ZASE opečovávací, pečijící, starající se, zabezpečující organizaci, chod něčeho a ty desítky lidí, co se jich to týká. Zase pečující.
Potřebuju trochu něco jinýho, potřebuju si švihnout něco hezky profi, v čem mě bude opečovávat nějaká sekretářka. To potřebuju jako sůl. Být chvíli ta královna v profesionálním životě. Něco si a nepřicmrndávat jen.
No tak si píšu notýsky, protože tam jsem svoje paní :-))
A milostivě si vyberu a zakoupím nějaký notýsek, co mi někdo vyrobil a co někdo prodává. I když bych si asi sama svůj vyrobila nejlepší, nojono, vždyťjo.
36. druhý odstavec: prokrastinace – obrana skvělý postřeh!
patří, ale tam už nikdo není :-) třeba nikdo sloužit nechce.
ale u Lišky si zase tak moc jistá nejsem. že nechce. je to naturel lidský. on ase teď pracně učí aby nešla “milovaným” na ruku. Třeba se to naučí… A pak se časem opět vrátí zpět. K dávání. tohle se nedá jen tak lehce odnaučit :-) je to podle mě vrozeno. touha dávat. dávat svoji pozornost. svoji lásku.
47
né, to je právě dobrý, mě to baví, že jedem na dvou frontách a je to vlastně v něčem stejné téma, já taky přeskakuju od ratky sem.
Akorát že mi praskla žárovka jsem nemusela psát k ní :-))
50
jojo, potřebuju si udělat svůj oblouk, zvědomělý. Přesvědčený.
:-) včera mi kolegyně z práce líčila svůj život se svými dětmi, v pubertě , takže z toho vyvozuji že nejvyšší skupinu prokrastinace tvoří právě puberťáci. :-)
52. oblouk je třeba, ano :-) to co člověk dělá jako malá holka si zopakuje jako dospělý. naprosto stejně. nejdřív nevědomě, pak různě peripetie skrčky a roznhožky mezitím a pak najednou naprosto jasně opět totéž . tentokrát ale vědouce. JO LIško, tak to je.
53
já nevím … když si vzpomenu, co všechno jsem dělala v pubertě, je toho dost! Tolik hodin školy jsme měli (doma ne, to já se neučila), tolik knih jsem přečetla, po městě běhala, hrála na cello, do hudebky chodila (resp.dojížděla) jednou až třikrát týdně, na turistickej kroužek chodila, doma luxovala, kapesníky, utěky,ručníky žehlila,pak i všechno svoje oblečení, i povlečení atd., … to dneska nedělám!!!! Nic z toho.
53. jistě, puberťáka zajímají jen jeho vlastní hormony. o kterých ještě nic neví :-) jen cítí jejich účinky.
55 to mluvím o druhém stupni ZŠ.
55. co jsi cítila LIško. Ne co jsi dělala, taky jsem dělala kdeco. Ale uvnitř jsem cítila touhu být třeba s konkrétní kamarádkou. A když jsme s ní byla, tak když ukázala na můj přívěšek tak jsemho sundala a zavěsila jí ho na krk. Pro mě již nic neznamenal když ho chtěla ONA.
taky mluvím o 2. stupni ZŠ :-) to už jsem cítila touhu dávat.
55 každej den odpoledne a o víkendu už na oběd k nám chodila babička (byla po mrtvici a komolila slova, těžko se domluvila), my často zašly s mámou k ní, já s ní konverzovala, v pět jsme měli čaj, pořád jsme něco kreslila … na televizi jsme se dost koukala, rádio jsem poslouchala v jednom kuse… psala jsem si něco téměř bez přestání …
Já nevím, já měla pubertu narvanou činnostma.
A tak podobně to můžu říct o kterémkoli jiném období života, akorát ty činnosti budou lehce jiný.
Otázky toho testu jsou jednoduchý a dost tendenčně zaměřený, souhlasím…
A vaše reakce tímhle směrem plně chápu, v tom stadiu jsem byl taky. To, o čem mluvím, se vás evidentně netýká a mohu vám jen blahopřát. Ano, problém dnes šroubují do mezí, kde se stává módním kšeftem a společenským tématem, ale opakuji, že se nejedná jen o nějaké odložené vyřízení pošty, nebo snaha být perfektní a udržovat si nuceně aktivní přístup k životu. Jde o základní lidský fungování na všech úrovních, nevěřili byste, do čeho všeho to může lézt.
Tomu pracovnímu tempu se musím usmát, to opravdu není můj styl a nikdy nebyl a doufám, že nebude. Mám mnohem radši volný čas, než peníze, nebo nějaký pracovní úspěch. Vůbec nemám problém vypnout a relaxovat (třeba jak to popisuje tato terapeutka: http://psychologie.cz/prokrastinaci-k-dusevni-pohode/), ale nenaběhnu zpátky, respektive ve chvíli, kdy je to už nutnost, to je problém. Je mi úplně ukradený, jestli tomu někdo říká prokrastinace, nebo úzkostné stavy ze strachu konfrontace s vlastní leností. Ta zmíněná lenost, to je častá diagnóza z pohledu lidí, kteří reagují podobně jako Barča v kom.č.32 – tím nechci nijak shazovat tvůj názor, mně se taky dost témat rovná do kolonky zbytečně živených umělých problémů, ale taky mi je jasné, že by potom nešlo pojmenovat nic, žádné problémy, které nelze podložit rentgenovým snímkem, nebo vyrážkou.
Byl bych nerad, kdybyste vnímali můj komentář jako nějakou ublíženou reakci, tak to není – přiznám se, že jsem na to zvyklý z doby, kdy jsem se o tom snažil s pár lidmi mluvit – jejich reakce byly vpodstatě totožné. Nejsem sežrán definicemi a už vůbec nemám tendence dávat se všanc nějakým psychoanalytikům, nebo dokonce samozvaným odborníkům na timemanagment, který je s pojmem prokrastinace (ve smyslu zneužití oveček) úzce propojován.
Stále si myslím, že si pomůžu sám a nezbývá mi než doufat, že poznám svůj případný omyl v tomhle bodě dřív, než bude pozdě.
58, 59
aha, to je pro mě dost zajímavý!
Takovou touhu dávat já neměla ani náhodou. Spíš něco společně s těmi kamarády vymýšlet. A objevovat a vysnívat si a vynalézat nový fóry a nový hry… a psát parodii na indiánku a tak.
P.S.: předchozí komentář jsem začal psát pod příspěvkem č.35
teď si jdu přečíst ty další :-)
Jirko 61
ty nepůsobíš jako ublíženej nebo ublíženeckej v žádným případě!
Protože to bys to všude rozmazával a vzdychal a odmítal unyle všechno – a to ty neděláš.
Jak si tak neumím představit konkrétně, kam všude má ten tvůj sklon v tvém životě dosah, tak už podruhé mě dneska napadlo, že ti došel hajzlpapír :-) a tys tak hrozně tvrdošíjně nechtěl prostě jít koupit nový, že jsi vymyslel již několik naprosto kreativních řešení, čím se utírat!!
Vsadím se, že z té prokr-…ebo jak to chceš nazývat, že z toho máš nějaký užitek, nějaký profit, jinak bys to nedělal, no ne? Co z toho máš – uspokojení,jak nebývale kreativní řešení nedostatku toaleťáku jsi vymyslel a realizoval, nebo CO?
Něco by to mohlo být, ne?
Něco překvapivého…?
Co ti to dává, proč v tom jsi, co je na tom příjemné? Nebo to není příjemné, ale přínosné? Umožňuje to to něco? Umožnuje ti to, že se nemusíš dostat dál, přes něco? Že si nemusí š uvědomit něco nepříjemnýho?
něco to možná bude.
Asi nejjednodušší je, že by někdo řek: “Dej si na to antidepresiva – ty nejsi línej, to ne, ty prostě jsi utlumenej a antidepresiva budou jako první popud dobrý.”
No nevim :(
…
Ale co trklo mě osobně:
že chceš SÁM.
To já myslím nejde a je těžký se učit říct druhýmu člověku: Potřeboval bych tvoji pomoc.
Snadnější je to říct nějakému pracovníkovi v oboru než blízkému člověku, žejo… Pro mě jo. Taky jsme na to nebyla zvyklá a úplně nejsem ani teď. Na druhou stranu ti,co pořád otravujou a chtěj pomoct s každou kravinou, to je děs. Ale to není případ nikoho z nás tady.
62. byla jsem hodně zmítaná vnitřními boji. teda považovala jsem velmi dlouho moje dětství a dospívání za nejhorší období mého života. tak strašné že všecko poté bylo jen lepší a lepší. a lepší. a zlepšuje se to pořád :-) ale činností jsme měla taky hrozně moc. zpívala jsem, recitovala, malovala /LSU i tatínke/, hrála na housle a v lidovce. Každý den něco a ještě semi zdálo že nejsem dost vytížená, že mám volné hodiny kdy se neděje nic.
Uvnitř smutek. Takový ten bazální smutek. Toužila jsempo kontaktu, ale takovém tom hlubokém. úplně hlubokém a a absolutním. a to mi nikdo nedokázal dát. protože sama jsem nevěděla co vlastně chci. co mi schází. později jsme si myslela že to byl nedostatek sexu a mastrubace, protože jsem měla snad od 10 let děsivé sexuální fantazie. ale byla jsem dítě zvenčí andělské a nevinné, uvnitř prolhané a zkažené. s pocity viny za svoje sexuální představy, s kterými jsem si ze začátku neuměla poradit. teprve až postupně. jojo, sexualita je potvorstvo když dítě neví co s tím.
nojo, ten můj koment moc nezapadá :-)
64. ale napadlo mě při ty příležitosti, že spousta věcí se točí kolem zaražené sexuality. i prokrastinace třeba. že člověk není motivovaný… protože nemá dost uspokojivého sexu. ehm. pardon.
mě to celkově napadlo k tematu při těch mých výlevech. Jak velkou roli hrála v mém životě, teda v dětství sexualita… a jak postupně devalvovala… v něco běžného. normálního. což není. je to něco vyjímečného. a je třeba to vytáhnout a dát tomu výsadní postavení. jedinečné.
61.k té prokrastinaci – ono to má jistě spoustu aspektů a dopadů – vnímám to především pocitově spíš tak, že člověk není líný, ale odkládá úkoly, které má před sebou na te´d jasně dané na jindy a místo toho dělá jiné věci – a pak z toho sám má blbý pocit, pocit viny.
Jirko
jo ještě si říkám, že asi ne, že ten sklon ti nepřináší už profit žádnej, už nic. Tak to by mohlo ukazovat, že přinášel v minulosti. Žes to v minulosti potřeboval takhle udělat, zařídit si to tímto způsobem, vypěstovat tuto tendenci, protože to fungovalo jako optimální řešení. Jinak bys to nedělal. Možná – těžko říct, jsem poněkud podnapilá… :) ale tím pádem mám menší cenzuru a nakecám, co bych si jindy netroufla.
No a teď to chceš změnit, jenže to není vůbec žádná prdel něco takovýpo měnit. To nejde ani rychle ani lehce. To je dlouhý a těžký.
Kdoví, jakej podnět by byl dobrej, já myslím, že to bude něco z jiné strany, něco nečekanýho. To tak bývá u mě. Něco jakoby odjinud se najednou propojí s mým momentálním hlavním tématem a pak teprve to jde nějak posunout, trošku a pomalu. Nebo ještě neposunout, ale jen si stoupnout na předstupeň posuuntí.
Nojo, ale kde sebrat ten popud, žejo. Vystavit se něčemu nově? Zkusit něco jinak? Cokoli. Mluvit s někým o něčem jiném než obvykle … tak to chodí u mě.
64)
…dobrý, toaleťák zatím mám, sice poslední roli, ale doplňování ještě zvládám :-) Nicméně toaletní příměr jsi zvolila výborný, tak nějak to nejspíš bude. Dobrá je i trefa do otázky, co z toho mám – něco tam fakt musí být, jenom si to asi neuvědomuju. Možná mi opravdu dělá dobře stav, kdy vymyslím, jak obejít tu akutní absenci “toaleťáku”, a tak příští problém zase odložím, ale až poté, co vymyslím důvod, případně výmluvu lidem, kteří budou mým odkladem nějak poškozeni.
69
no vida, seš v takové situaci Chytrej kluk!
69. a nechtěl by jsi dělat něco úplně jiného? Napadlo mě jestli třeba to není tak, že tě ti lidé prostě serou. lezou ti na nervy.
69
stydět se za to určitě nemusíš – nějakej svůj smysl to má nebo mělo a už nemá,to je jasný; jinak by to neexistovalo.
ad 66) ano, na sexualitu to má přímý vliv :-) i když o zaraženosti bych nemluvil, spíš o špatných pochodech a pocitech, které s ní souvisejí…
ad 67) jo, Barčo, přesně – včetně neúnosného nahromadění do rozměru, který se nedá zvládnout i při normálním (mentálně zdravém) fungování. Pak nastupuje ta úzkost z provalení pravé podstaty.
ad68) jsem zvědavej, z který strany se to na mě navalí :-) možná budu muset prodat dům a začít od píky, jenže to se lidé, kteří mají do toho co mluvit, bojí dopustit – asi nevěří, že bych toho byl schopen (začít od píky a správným směrem)
73. no to teda zní drsně. držím palce na tu píku :-)
71
když si představm sebe, tak dělat něco jiného by mi nepomohlo – zase by mě to dostalo, zase by mě to sralo (a taky se mi to děje, že mě nějaká činnost po čase otravuje, jakákoli – viz Moje dobré zvěsti č.10, to je taky ono).
Ale hledám, co mě vzpruží k pokračování té činnosti; zatím jsem přišla na to, že nějaký nový nábojj, nová setkání s lidmi v tom a dokonce i konflikt mě nabudí. Nejhorší pro mě je, když se neděje nic, není kontakt, nepřichází žádný pokyn, nic.
Ovšem i když přichází, snadno se mu vyhnu – prostě si týden neotevřu mailovou schránku a je to… člověk si poradí :-)))
… ne nadarmo nezvedám neznámá telefnní čísla. Něco z toho už byly pracovní hovory:(
73
tyjo, to už trochu působí, že ti to celý dělá dobře, žeje to pro tebe atraktivní adrenalin, když říkáš “jsem zvědav, z který strany se to na mě navalí.”
Můj adrenalin je dobíhat autobus, nikdy nevím, jestli ho stihnu nebo ne. Ale to je poměrně neškodný…
Se nedivím, že víc lidí tahkle pokouší osud … tedy adrenalin … tedy existenční minimum … když trend společnosti, který je nejvíc vidět (ne že by byl hlavní, nejlepší nebo nejčasttější), je běžet, stihnout, udělat, výkon, výkon, výkony, prestiž, auťák, ať to vypadá, prachy, další výkony, výsledky, presentace, imidž …
To je ale jen povrch, ne? Proti tomu prokrastinací bojovat nemusíme. Na ten se prostě vykašlem tím, že ho ignorujem a pak teprve můžeme jet po svých,svým tempem…
ad 71)
ten princip by asi při výměně životosprávy (myšleno čím se živím, za co utrácím, kde se pohybuju, apod.) nezměnil, ale rád bych se “živil” pomáháním lidem. Chtěl bych to zkusit a zjistit svou reakci na tohle prostředí. Nějakou formou přímé pomoci – jako osobní asistent, nebo jako člen nějaké menší komunity, provozující podobný projekt. Trochu zmenšit okruh svých zájmů, za účelem je víc zintenzivnit (ve smyslu lepšího prožitku přítomného času). Za bydlení v místě, stravu a pět tisíc. Někde u lesa prosím :-)
77 hmmm,zmenšit a zintenzivnit zájmy a zaměření, soustředěně v přímém kontaktu s druhými – to sis asi vymyslel dobře. To může přinést hodně nečekaného nového, neškodného, takže k užitku!
Docela to odpovídá nějaké práci v pobytové komunitě. To je výzva, to je náročný, ale když už tam člověk je, tak tam je!
A co by bylo podobné tomu, ale bez toho “pomáhání lidem”? Musí tam být pomáhání lidem? Nebo něco, co tě těší? Nebo to je obojí totéž…
76)
na imidž kašlu… do jisté míry… ne úplně samozřejmě, to bych kecal, ale nic chorobnýho v tom není a nebylo nikdy :) Vlastním rezivějící škodovku z roku 1998, na účtu mám cca 14.500,- Kč a bydlím ve starým domě, který částečně vlastním, ale to je fakt všechno – na větší luxus opravdu zvyklý nejsem :-) Naopak… když si tak promítnu přímé finanční ztráty kvůli nedodržování termínu, nebo okolnostem, které s tím souvisí, pohyboval bych se určitě ve statisícových řádech- takže kdybych prahnul po penězích (to ještě ke starším komentům), tak bych se donutil k něčemu úplně jinýmu.
Teď mě napadl film Záhrada – už jsme se o něm několikrát bavili. S hlavní postavou mám dost společného (nebo bych chtěl mít dost společného), možná se nacházím ve stejném stadiu, jako ona. Nedávno jsem doporučil voňavkový film, který se ti moc nelíbil, ale u tohohle je to lehčí, je celý na youtube :-)
http://www.youtube.com/watch?v=Pqteti3XI2g
…chtěl bych být v tomhle prostředí, v tomhle tempu a zvládnout to tak, jako on – vlastními chybami dopředu :-)
Záhradu
jsem viděla, když byla nová a líbila se mi.
Ale už je to dávno, to jsem byla hodně mladá a mohla bych film vnímat jinak, akcentovat jiné věci. – Jo už vidím rok vzniku, to mi bylo dvacet.
To je dobrej tip. Na to se dá koukat před spaním bez obav :)
Baf.
Tak já jdu pomalu spát, abych to neodkládala až na ráno :-))
Asi si film spíš stáhnu, protože youtube by mi asi na mém (7let?)starém – letos zakoupeném- notebooku poskakovalo.
Z filmu Záhrada mi utkvěla poetičnost,lyričnost a počůrání rány.
Tak nám přeju taková jednoduchá, i když nečekaná, řešení jako počůrání rány. A brzo!
78)
Protože když udržuju práci v rovině “pomáhání lidem” mi to jde, přestožetomu podřizuju i akutní úkoly (ovšem nejspíš jako nástroj k oddálení původního úkolu). Mám třeba na stole zakázku, kterou musím druhý den odevzdat a do toho mi zavolá člověk, který “nutně potřebuje” něco jiného. Zahodím všechno a udělám, co potřebuje ten volající, udělám si u něj dobrý oko a kochám se tím, jak umím vyjít lidem nezištně vstříc. Pak nastoupí “pokání” nad hořící zakázkou a pracuju na tom, jak vysvětlit její spoždění a už to jede dokola… Zkoušel jsem to vyřešit tím, že předám zakázku někomu jinému jako subdodávku, kdy absolvuju jednání o podobě zakázky, zpracuju základní návrh, rozpracuju studii, všechno podstatné domluvím – a pak mě to nějak přestane bavit nebo co… tak jsem to předal dál. Jenže to mělo drobnou nevýhodu – celý výdělek šel na zaplacení subdodávky :-)
dobrou noc a díky za… konzultace :-)
79. zahrada je pro mě krásně snová. Moc pěkný relaxační film, ale ne realita. Z toho filmu si lze odnést poetičnost, lyriku, jejísymbolické obrazy – jde si to přenést v duši do všedního života, uvědomovat si v běžném životě hodnotu obyčejných věcí …ale nejde v tom prostředí reálně žít, alespoň ne tady.
Zahrada mi tak trochu připomíná náš starý domek ve Smiřicích na počátku manželství, neměli jsme koupelnu, ani WC, byla tam jen studna, zarostlá zahrada se starými stromy …
83. Film Zahrada – pro mě představuje moji jednu etapu života. Jenže ta se změnila po určitém čase z poetičnosti ve vězení. Málo peněz, chudoba, uzavřenost, izolace od ostatních lidí ….závislost jen jeden na druhém, maximální oběť tomu místu a druhému člověku…
53
Barčo, přesně!!
Přesně totéž mě napadlo včera, než jsem od téhle diskuze odešla. Po diskuzi s mým momentálním puberťákem. :-)
55+57
Liško, mně přijde, že holky mají pubertu ve čtrnácti, patnácti, kluci v šestnácti, sedmnácti.
Zahrada je symbolický film. O lidském nitru :-) co všecko v něm lze najít… co tam roste a jak ho vyspravit. Zahrada je symbol lidského nitra.
to co člověka obklopuje je taky důležité ale podle mě nikoliv rozhodující. někdo se může cítit vyprahle všude.
Jirkovi rozumím v jeho potřebe… ale tudyma (přes komunitu) asi taky cesta nepovede. Nevím. Uspořádat si nitro chce asi odněkud začít… asi se podívat jak to tam vypadá, co tam všecko roste :-) a jak o to pečuju :-)
61
Jirko, právě proto, že si myslím, že skutečná prokrastinace je někde úplně jinde, jsem brojila tpmu testu, kde vychází jakoprokrastinátor kdekdo.
Ublíženecky nepůsobíš ani náhodou. Právě proto třeba já nemám problém ti věřit, že u tebe to skutečně problém je.
65
Vidíš, Ratko, ty si ty pocity viny neseš od mala, za cokoli.
Já taky měla od puberty potřebu dávat, mít hluboce souznějící duši, které bych mohla dát celou sebe. A taky jsem měla sexuální sny a představy navýsost zvrhlé, ale na rozdíl od tebe z nich nikdy pocit viny – naopak, užívala jsem si je a pěstoval, byl to můj alternativní svět, kde jsem měla svoje zázemí, cítila se v něm dobře a dával mi jistotu. Každý večer jsem místo u televize šťastně usínala ve svých ujetých představách a onaniích.
Dodneška mi to svým způsobem pomáhá. :-) I když už bez tolika onanie. :-))
73
Tohle docela hodně zajímavý. Vím, že když mám pocit, že jsem někde na nějakým místě blbě nebo něco dělám dlouhodbě blbě, taky mám pocit, jak kdybych celá ztěžkla a zpomalila se v nějaké hutné tavné lázni. Nejde mi nic, nic nemůžu, všechno odkládám…Ze všeho je mi blbě, z každé představy aktivity.
A když udělám radikální řez a de facto z toho předešlého uteču, sice to chvilku trvá, než se s tou ztrátou vyrovnám, ale pak se mi obvykle hrozně uleví a rázem jsem odlehčená. I pro jakoukoli činnost.
Ru, uznávám že ve dvanácti jsme možná byla zmatená ale později již ne. neměla jsme pocity viny za ty představy, ani za ostatní věci které jsme dělala. spíše pocity dluhu. že se něco neudělalo. že nedělám to co je třeba…..Interpretuješ je tak jak se ti to hodí. není to sexualita… je to dluh. můj seznam vin je nekonečný… samolibost, sebezdůrazˇvání, neskomnost. sexualita je naprosto přirozená… je tendence ji zdůrazňovat jako “hřích” ale to je blbost. smrtelným hříchem je… mít jiného boha než Hospodina. To byl můj problém, jeho jsme hledala, toužila a nenacházela. každé zvířátko se trápí se sovjí sexualitou než na to přijde :-) jak to vlastně funguje.
91
“… ale byla jsem dítě zvenčí andělské a nevinné, uvnitř prolhané a zkažené. s pocity viny za svoje sexuální představy”
Jakože napřed ty pocity viny byly, ale pak už nebyly.
A já na to píšu, že jsem neměla pocity viny z tohohle nikdy.
Ty máš pocity viny ze spousty věcí, které jsou pro člověka přirozené, vyjmenováváš charakterové vlastnosti a nízké pudy – ano, je potřeba si je přiznat a nenechat se jimi vláčet.
Ale proč bych měla mít pocity viny?
Pocit viny můžu mít z toho, že jsem někomu díky těmto svým vlastnostem ublížila a nejde to už odčinit.
Tak si to dobře uložím do paměti, abych to příště už neudělala. A je to.
Ale pcit viny za to, že jsem člověk s jeho chybami, že jsem dostala do vínku svou nedokonalost, jako dostávají do vínku nedokonalost miliardy jiných lidí?
Tu nedokonalost jsem dostala proto, abych s ní žila, abych se s ní poprala, abych v ní našla cestu.
Necítím za ni vinu, je to dar, jako každý jiný.
u mě to Ru tak nefunguje, že si řeknu: Taak a teď už to neudělám. tohle mi nejde. tu změnu musím udělat hlouběji aby mě to nepnulo uvnitř. když něco chci udělat tak jdu a udělám to. klidně budu ubližovat pokud mě to pudově nutí. musím se uvnitř změnit abych to neudělala. a to změnit se uvnitř (až do podvědomí) je právě obrácení.
to poprání se běží pak na tý úplně nejhlubší úrovní . říct že něco neudělám nemůžu, protože to fakt nevím. můžu říct že už ot neudělám alepokud nejsem uvnitř obrácená tak mě to bude furt tlačit do stejného vzorce. udělám to opět když budu chtít. otázkou je co ti leze z podvědomí. co ti to předkládá a kam tě vede. ale to je jiné téma.
pocity viny souvisí s obrácením. musím takmoc a moc litovat až mě to otočí a já již nechci.
právě te´d (vědomě) prokrastinuju tvrdě a vůbec to neflákám. :-) protože mám naplánováno pro sebe spoustu úkolů na dnešní den a místo toho si čtu na blogu a vím, že zítra ani pozítří ty své úkoly nemám splnit kdy, protože jsem v práci – a právě mohla bych toho litovat, že jsem je dnes nesplnila a měla bych nejen pocit viny, ale také dluhu a vleku dalšího toho nesplněného před sebou…
94. kdepak prokrastinace :-) tvoje mysl jede podle priorit. a prioritou je blog. jaká vina? děláš to správně :-) ty úkoly asi zas tak důlžité nejsou. teda pro jiné možná nikoliv pro tebe.
Napadlo mě, jaké je složení prokrastinátorů ohledně poměru muži/ženy (nemám rád slovo genderový). Řekl bych, že ženám není tolik dovoleno do toho spadnout – přes cit pro mateřské povinnosti a funkční zajištění domácnosti. Puberťactvo určitě povede, ale možná i kvůli tomu, že v dopsělosti jejich řady právě ženy opouštějí a chlapi zůstávají dřepět :-)
95. pokušitelko :-)
Jentak mimochodem, něco pro zasmání…
včera jsem měl samozřejmě mít něco hotové (doženu to dneska, nevadí:) a místo toho jsem četl a psal tady… navíc… abych se dneska s ničím nezdržoval, tak jsem mezitím upekl chleba a pak ještě tvarohový koláč s hrozinkami (ten jsem vyndaval někde okolo půlnoci). Počítám, že za chvíli zjistím, že mi chybí toaleťák a budu muset jet nutně do krámu :-))
Tohle video tu podstatu přesně vystihuje:
http://www.videacesky.cz/kratke-filmy-online-zdarma/prokrastinace
.
93
Nedělám něco nikoli proto, že jsem si řekla, že už to dělat nebudu (proč bych si to říkala, kdyby to nemělo důvod ve mně samé?), ale proto, že si uložím do paměti, jak nepříjemné pro mě bylo to udělat. Jak zle jsem se cítila, když jsem to udělala. A to je to, co člověka mění. Není třeba žádných hlubokomyslností ani složitostí. Hledání něčeho zvenčí. Člověk mění sám sebe svými zlými zkušenostmi.
Prát se v sobě nemusím. Protože když se zařídím podle toho, co mi řekne – jak jinak, psal to Saul u tebe – srdce, cítím to jako zcela v pohodě. Žádný boj, jen zacvaknutí na správné místo.
96
Docela přesný postřeh, řekla bych.
98. ve videu vidím sebe. :-) ještě, že musím občas všechno jen tak nechat ležet a opustit tak jak je a vyrazit do zaměstnání a tam pracovat. (tam to je přesný program a řád podle hodin) jako živnostník z domu bych si nevydělala ani na slanou vodu…
101. k videu mě napadlo pořekadlo: vypravovat se jako vrabci z čech …
Já se jen stavuju na skok, abyhc prohlásila, že mám vyřizování nad hlavu a teď běžím na dvouhodinovou poradu a pak budu muset ještě makat. To je teda něco, včera i dnes. Možná ty dva vedlejšáky budou nad moje možnosti … snad ne!!
Jirko* 98
u mě jsi náhodou dost dobrej a akční – když jsi upekl i koláč. Taková činnost namísto pracovní se mi jeví úplně logická, to dělá spousta lidí a je to normální. Jsi výkonnej, když pečeš koláč, a ne že ne!!!
Joo, když se mi ukrutně nechce dělat něco, co musím, taky obvykle podám úžasnej výkon v něčem, co bych až tak nutně nemusela. :-))
Ano, ano.
Blbý je to teď, když musím tři věci – práci a 2 vedlejšáky. Když se nakonec přemluvím a dám se do toho, protože to hoří, podám bezva výkon v jedné věci a to mě tak nabudí, že nechci, aby zůstaly pozadu ty dvě další věci, které neméně hoří, a jdu i do nich.
Prakticky se to projevuje tak, že včera i dneska jsem pracovala do sedmi do večera. Takže dojela domů v osm.
Zítra nevím, asi podobně i když jinak rozvrstveno a ve čtvrtek mám práci nejmíň do osmi s tím, že si asi vezmu půl dne dovolený, abych mohla pracovat na vedlejšáku. – ale pozor, nelitujte mě, já se rozhodla, že letos vydělávám prachy – a sice to na účtu ještě není vidět, ale ke konci roku se to trochu projeví. Jen abych neodkláádala vyřízení živnosťáku, který je podmínkou…
A kdy stíhám jít k doktoru a k druhýmu doktoru a kdy pro lístky a kdy vyřídit živnosťák? A kdy jít do banky – propadla mi totiž v srpnu platební karta. A jít k rodičům. A na pivo s tímhle a na kafe s tamtím.