MAGIE ODLÉVÁNÍ

Sádrové formy máme. Co si do nich nalejeme? Můžete vyzkoušet různé materiály, i olovo by šlo – ale co s olověnou panenkou o hmotnosti deseti kil, že.

My s kamarádkou jsme použily porcelánovou licí hmotu, tzv. diturvit. Vypaluje se prý při teplotě 1230-1280 stupňů, při trochu vyšší teplotě než hlína. Licí hlínu jsme použily také. Obojí o hustotě palačinkového těsta. Jejich rozdílnosti popíšu dále v textu.

Sádrová forma by měla být již vyschlá, nelijte hmotu do čerstvé vlhké formy, protože byste se načekali, než by bylo možné odlitek vyndat ven. A byl by pravděpodobně hodně měkký, mohl by se snadno zdeformovat nebo roztrhnout. Jako se to stalo mě nedočkavé s nožičkama…

Aby díly formy držely pohromadě, je třeba je stáhnout gumou. Šlo by to i lepicí páskou. Ideální je údajně kus duše z bicyklu. A ta posloužila nám – dovezla ji třetí kamarádka keramička-sochařka spolu s diturvitem.

Duše tedy byla na scéně a šlo tím pádem o duševní činnost. Zážitek to byl velmi ženský, působivý, jako rituál:

Forma je ženská nádoba s temným vnitřkem a úzkým válcovitým otvorem … Aby mohlo dojít ke zrození, nejprve musíme tímto otvorem něco patřičného dovnitř nalít. Až po okraj. Dutina došla svého naplnění.

Nojo, až po okraj – ale vždyť výsledný odlitek má být dutý. Tak jak to, že až po okraj? Jak se vytvoří dutina uvnitř formy plné palačinkové směsi? Asi těžko. – Klid, jenom klid, v příštích okamžicích  odhalíme tajemství dutosti. Necháme ale plnou formu ještě chvíli stát, otvorem vzhůru. Jen krátkou chvíli. Nebo raději dlouhou čtvrthodinu, pokud byla licí hmota spíše řídká.

A pak – abrakadabra, překlopit, prošťouchnout, zamlaskne to, ozve se Velký Klokt a přebytečná životodárná tekutina se vylije ven.

Pak už do porodu není daleko. Vrstva hmoty zůstala při stěnách formy; v děloze už se nám vytvaroval neviditelný odlitek. Ultrazvukem bychom si ho možná mohli prohlédnout – ale nevím, jestli by byl v sádře rozpoznatelný. Ještě nás čeká zaujmout vhodnou polohu a trpělivě vytrvat.

Formu s obsahem necháme ještě schnout otvorem dolů. Nebo pokud máte obavy, že tekutina byla hodně řídká, vylili jste ji moc brzy „před termínem“ a vytvořil se možná tenký střep, nechte formu schnout  v jiné poloze, například obličejem dolů. Řekněme dvacet minut. Někdy o něco méně, někdy o hodně déle, pokud na ni zapomenete nebo už musíte jít spát.

A pak se pusťte opatrně a děsně odborně do otvírání. Už vidíte hlavičku?

Omluvte prosím sníženou kvalitu obou obličejů :-)

Gratulujeme, maminko! Kdyby se odlitku na svět nechtělo a forma nešla rozevřít, můžete zkusit do škvíry stříkat proud vody z hadice – porod ve vodě je běžně používanou metodou. Lepší je to ovšem bez vody, protože nehrozí přílišné zvlhčení odlitku. Dejte pozor, až budete od sebe odtrhávat díly sádrové formy, aby vám některý z nich neupadl na tvrdou zem; přece jenom by se mohl naštípnout a při dalším odlévání by už forma nešla dokonale sesadit k sobě.

Vysvobozený odlitek nechte chvíli proschnout a uřízněte mu přebytečný kousek nálevky. Nepracujte s odlitkem, pokud je změklý, zdeformoval by se. Až bude „kožený“ akorát, možná až druhý den, můžete zaretušovat švy lebeční, případné pihy a podobné nedokonalosti. Nemusíte úplně dohladka, to pořídíte po několika dnech broušením, až odlitek zcela uschne.

Fascinoval mě rozdíl mezi odlitkem z porcelánové hmoty a odlitkem z licí hlíny. Porcelánové ručičky nešlo už nic moc upravovat ani jako měkké – rozhýbat jim prstíky – hrozilo, že se ulomí, byly drobivé. Zato po uschnutí se daly krásně vyhladit, vybrousit – pouštěly jemný prášek. Výrobky z licí hlíny byly o hodně pružnější, prstíky šlo dobře ohnout, byly mazlavější. Licí hmotu jsme předem i tónovaly dočervena oxidem železa a dočerna burelem – uvidíme, jakou přesně barvu budou mít výrobky po vypálení; jestli budeme mít párek černoušků.

Odlila jsem si také jednu cukřenku z profesionální formy, kterou kamarádka vyštrachala ze svých studijních prací. Bylo to příjemné osvěžení mezi samýma nožičkama a ručičkama.

A když jsme u těch ručiček – formy jsme udělaly bez otvorů, se záměrem, že ručičky nebudeme odlévat, ale vymačkávat z hustší hmoty. Jak na to, kdybyste to nutně potřebovali: vmáčkněte hlínu do obou polovin formy, doprostředka méně, nahrňte „těsto“ ke krajům, nožem je rozrýpejte (viz obr. níže vlevo), aby byl povrch hrubší a kašičkou potřené (viz obr.níže vpravo) poloviny se ve dvojdílné formě dobře slepily.

Po prvním pokusu jsem raději během minuty vydlabala v sádře korýtko-nalejváček a ručičky už jen odlévala. Je to příjemnější a má to lepší výsledek.

Za dvě ruce jest. – Pozpěvování balady Zlatý kolovrat nás stále neopouštělo. Až budeme šít panenkám šaty, což bude jak to vidím asi tak za půl roku, možná přijde ke slovu balada Svatební košile. Do té doby nás čeká ještě několik fází výroby. A samozřejmě úklid.

Nametly jsme několik kilo sádrových zbytků, k tomu trochu smetí:

a odpadky okamžitě obsadil nový domácí kocour, který před dvěma týdny přišel a už zůstal. U mých kamarádů je totiž báječně. Ráda k nim jezdím a teď, když vyrábíme postupně panáky, musím ještě častěji, hurá. Kamarádi měli objednané na tyto dny nové kotě, mezitím se tu objevil kocour, tak se ti dva tady zabydlují ve stejné době. Kotě se zdatně opičí:

Kočky jsou v kýblu a formy v přepravce. Zanedlouho nás čeká broušení, přežah, potom glazování … Hoj, ty Štědrý večere….