Liška poprvé jako osamělá stopařka!

CESTOU DO OLOMOUCE BRZY RÁNO…

500-rano

Stopem moc nejezdím a nikdy ne sama; s tátou, kamarádem, partnerem, kolegyní, se čtyřmi dětmi z oddílu, ale sama ne. Až v sobotu!

Poprvé v roli osamělé stopařky.

Zastavil mi Arab. Nasedla jsem k němu. Chtěl prachy. Měla jsem v hotovosti jen stovku, tak jsem mu ji dala. Svezl mě.

Nejela jsem stopem celou cestu až do Olomouce, jen první dvě minuty jízdy. Aby mi neujel vlak.

500-hodiny

Nepočítala jsem totiž, že ve čtvrt na šest ráno mají tramvaje ve směru na hl.nádraží čtvrt hodiny díru, ani jedna ze tří tramvají nejela. To byl průšvih! Nebyl čas ani telefonovat pro taxíka. Duchapřítomně jsem hned šla k přechodu pro chodce stopovat auta. A jedno zastavilo, to už víte. Řidič mě popovezl z Olšanského náměstí dolů k viaduktu, já vyběhla zkratkou přes novou cyklostezku na koleje na 6. nástupiště a byla jsem na místě včas podle plánu.

Vlakem do Olomouce je to rychlé. Byly jsme tam s kamarádkou vcukuletu (doslova). Jela jsem ji podpořit; měla v Olomouci konferenční prezentaci.

program2

program1

Hotel, kde se akce konala, je hned naproti nádraží. Takže jsme tentokrát z Olomouce neviděly nic. Ani jednu z těch roztomilých malých tramvají! Ale bylo fajn být na té akci a seznámit se s řečníkem, kterého už jsem viděla na jiné konferenci v zimě a měl moc zajímavý příspěvek, v obou případech. Ostatně je velmi cenné pořádat takové akce, kde se sejdou pacienti i odborníci. Více takových!

500-publikum

K dobré atmosféře přispěla i kapela, která hrála v předsálí. Ještě jsem to nezažila, je to dobrý nápad, pro uvolnění. Takovej koncert, co začíná v půl deváté ráno a vykrejvá přestávky.

500-kentaur

Tož zas někdy v Olomouci na viděnou!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

30 komentářů u „Liška poprvé jako osamělá stopařka!

  1. Stopem jsem se najezdil v mládí velmi mnoho. Ze studií domů. Nedělal jsem to kvůli penězům (jsa vlastníkem režijní průkazky mohl jsem díky rodičům cestovat dráhou prakticky zadarmo), ale kvůli času. Stopem jsem se domů dostal vždy (VŽDY) dříve, než dráhou, což v dobách juvenilní rozpustilosti hrálo v pátek velkou převelkou roli. Mám se stopovaním bohaté zkušenosti – ovšem z doby sociálistické, nikoli dnešní. Dnes leda tak občas někoho svezeme, když máme prázdné místo, což se vzhledem k počtu dětí a vnoučat stává málokdy.
    Velmi rychle jsem tehdy zjistil, že cestu urychlí, má-li stopař ceduli s jménem svého cíle. Vzbuzuje to důvěru (kdo si ceduli opatří, jezdí tu trasu pravidelně, a kdo se pravidelně spoléhá na tuto formou přepravy, není asi grázl, který na řidiče za druhým patníkem vytáhne zbraň). Stejně tak se rychleji jezdilo stopem ve dvojici kluk-holka. Samotné holce se už tehdy mnozí muži báli zastavit, aby nebyli nařčení ze znásilnění. Dvěma holkám se zastavovalo, ale ne tak často jako páru. Osamělý kluk to měl těžší, ale dvěma klukům nezastavil skoro nikdo, bylo to pro všechny moc podezřelé (z hlediska možnosti loupežného přepadení). Také jsem tehdy zjistil (dnes už by to nešlo), že úplně nejméně stopařům zastavují lidé z okresu Tábor.
    Ovšem je to vše dávná minulost – jak je to dnes, netuším.

  2. Milane,
    přesně, na to byly začátkem 90.let i nějaký výzkumy snad: že nejčastěji řidič zastaví páru, pak dvěma holkám, holce a méně často klukům. Přesně stejně si to pamatuju, jak to píšete.
    Ale o okrese Tábor nepsali, to je pikantní výzkum :- )

  3. Ovšem je to vše dávná minulost – jak je to dnes, netuším.

    Asi nijak,Milane.
    U dálnice jsem už neviděl stopaře ani nepamatuju,občas mávne někdo v nějaké vesnici,protože mu prostě ujel autobus,ale doby českých Carouacku už jsou nenávratně pryč.
    A Liška stopařka by za nasednutí do auta v Praze s Arabem potřebovala pumpičkou na holou jak v Postřižinách:-)

  4. Liško, si říkám, žes měla štěstí a stálo tě to “jen” stovku. dovedu si představit ráno ten stres kvůli vlaku…..no, ale stejně….

  5. 4. hlavně, že to všechno dobře dopadlo a nakonec si měla fajn den. :-)

  6. ad k přednáškám – docela by mě zajímalo, ta přednáška – zdravý start, vím co jím. Protože u hematologicko onkololog. lidí je dost problém s jídlem v důsledku chemoterapie – kdy mají uplně pozměněné chutě, mají – li vůbec na něco chut a v horším, ale dost častém případě po ozařování má spousta lidí spečená a nefunkční střeva, většina z nich má PEG- a umělou výživu.

  7. ad přednášky – a o totálně vymlácený imunitě ani nemluvě…..:-(

    některý věci vypadají dost na zle na “první” pohled a bohužel některý věci skutečně zlé jsou. tak to prostě je.

  8. 8. a poslední : koučink ala návrat do normálního života….to mi přijde taky usměvný….zvlášt pro lidi co právě chodí ambulantně at na ozařování nebo chemoterapie…..ty pulsy léčby bývají po měsíci…..takže napálí je chemoterapií nebo ozáří…..ty lidi jsou tři týdny vyřízený…..unavený, nechutenství…..zvracení….celková slabost …..takové ty příznaky silné chřipky…..pak je jim týden relativně dobře……a jdou na další kůru :-(

    takže na pacientském dni shledávám jedině pozitivní to: že tam jsou lidé, kteří v tom nejsou sami, můžou si o tom vzájemně popovídat jak to všechno snášejí a prožívají a poslouchat aspon tu kapelu.

  9. vesměs všechny rady a koučinky jsou k ničemu. dokonce nepomáhá ani síla pozitivního myšlení. Ti lidi potřebujou štěstí a to štěstí ve smyslu, že se jim nepřihodí a nepřidruží k tomu všemu komplikace, na to se nejvíc umírá. a bohužel těch komplikací je hodně a závažné a akutní. v důsledku léčby. nejde se tomu vyhnout.
    jde bud ty komplice zvládnout a nebo ne. (embolie, krvácení, silná nějaká infekce)

  10. 11. přesněji:”silné infekce” pro normálního člověka banální infekce, pro takto nemocného člověka – život ohrožující infekce. takže návrat do “normálního” života – je nemyslitelný už z důvodu právě vymlácené infekce. kde co můžou ty lidi chytit a jak jsou celkově oslabení a vyčerpaní – tím spíše všude něco chytí.

  11. a samozřejmě razance a agrese léčby souvisí s agresí základního onemocnění. je to takový vytloukání klínu klínem – 50 na 50.

  12. v důsledku se vlastně jedná o multiorgánový selhání organismu. i za cenu podpůrné léčby, kde ale jsou právě ty postupně nabíhající komplikace.

  13. Barči, a není třeba štěstím umřít? Omlouvám se, že to tady trochu zamíchám těmi orgánovými selháními. Nakonec je štěstím odejít šťasten a smířen nezávisle na množství nemocných orgánů…

  14. 15. je, to se ale dnes moc nenosí :-)
    přesně k tomu by měla sloužit paliativní léčba – aby dotyčný netrpěl bolestmi, a měl čas se smířit s koncem života a mohl si to v sobě “pořešit” a nejen v sobě, ale i třeba co nestihl za běžného života – vztahy s rodinou a podobně.

  15. 15, 16 ale zase, něco jiného je odcházet ve 20, 30, s dětmi a něco jiného v 50, 60 a víc lety.

  16. Já jsem stopovala právě nejčastěji na trase Praha – Tábor a zpět a hlásím, že nebyly problémy, ale asi kvůli tomu, že jsem stopovala sama. Zpětně mi to přineslo strašně moc příběhů a emocí a je mi tak trochu líto, že teď už bych k nikomu cizímu sama do auta nevlezla. Ale fakt ne, pokud by to nebylo v nějaké vyostřené situaci. Asi nejlepší byl stop s veganem s vlastní biofarmou (což je teď každý druhý, ale tenkrát skoro před 20 lety to byl dost vyjímečný a strašně hodný pán a pak v mikrobusu Ukrajinců, co jeli na stavbu. To tedy došlo i mě tenkrát, že to není moc košer, ale byli hrozně hodní a ještě si udělali zajížďku a málem i sbírku na vlak:)

  17. 18 psice
    Ha, Psice přináší aktuálnější info o táborském okrese a jeho řidičích!

    Pěkný! Zážitky. Já stopovala málo, povedlo se mi, že mě /nás vzal i autobus a jednou tramvaj :- )) Ale tu jsme s kamarádkou nestopovaly, koho by to taky napadlo, my jen běžely s batohy na nádraží. Bylo nám asi šestnáct. Asi jsme vypadaly zoufale (je pravda, že standardně obě běháme na poslední chvíli, tři minuty do odjezdu vlaku teprve jdem do pokladny pro lístky), zastavila nám tramvajačka, že nás popoveze. Z Gorkáče, tj. Senovážné nám. Tak jsme neodmítly a popovezla nás k hlaváku. jenže my jsme potřebovaly na Masaryčku :- ))) tak jsme poděkovaly a běžely dál.

  18. Jirko*
    19
    Né, dobrý! Ženy nekoušu, jen v zápalu boje, např. když hraju fotbal a nedaří se mi převzít míč. Na jiný případ už si nevzpomínám.

  19. barčo 7-11
    to sis ovšem vyhodnotila k obrazu svému, svým zkušenostem. Nikdo netvrdil, že byla řeč o koučinku s lidmi, co leží v nemocnici. Ani že koučink jsou rady. Nejsou.

  20. 19:
    No dovol, Jirko?!!
    To byla nějaká severská pšonská liška,ne naše.
    My si je tady vakcinujeme v Ponorce a pak už nekoušou:-))

  21. 22. předpokládám, že když ta akce je pod FN OL tak se to týká lidí, kteří se léčí jakkoliv – ambulantně na hematologii, onkologii.

  22. barčo,
    nene, to se týká i bývalých pacientů a jejich rodin. A třeba tam byla i zdravotní sestra už v důchodu, která tam byla i v minulých letech.

  23. 23) Ano, říkal jsem si, že si koleduju a chvilku jsem nad enterem zaváhal, ale ta sobota souhlasí! :-)
    Asi jsem měl na mapě velké měřítko, ale co mě teda překvapilo, že olomoucký okres není tak rozlehlý, jak jsem si myslel.

  24. aha, tak jsem si naběhl teprve teď, s tím okresem :-)

  25. ahój Liškó!

    týjo, ťa obdivujem! 8 – ) ja by som už asi nenašla odvahu……
    ale sa mi páči, že si tak správne praštená! ;-)
    som to prečítala ako pacientský sen, a už musím pládiť dál, bo ma tlačia termíny z každej možnej aj nemožnej strany, už čakám, že začnú na mňa vyskakovať z kadibudky! ;-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *