SOUHRA OKOLNOSTÍ
V komentářích pod minulým článkem je příběh čtvrtečního večera v kom.9 a 20 let starý příběh cesty do Dobříše v kom.22. A co se stalo dalšího v posledních dnech:
ÚTERÝ 20.10.2014
Doprovázím jednu slečnu Alenu pravidelně, jezdíváme spolu MHD. Stává se, že potkáme někoho z jejího sousedství, většinou starší ženy, co ji znají. I toho dne se to stalo, tuhle paní vím, že jsme už jednou kdysi zdravily. Tak řeknem dobrý den, načež ta paní se neobrátí na slečnu, ale přímo mně začne říkat (jména měním):
“Tak mi včera volala Klára kvůli tomu odběru krve.”
“???” – s někým si mě plete, nebo mluví o naší zdravotní sestře, mé kolegyni? Jak ví, že jsem její kolegyně?
“Aha, já se vám musím představit, jsem sestřička z odběrového místa. Ahoj Alenko! Tak zase přijdeš na odběr, tenhle týden jsme tam do půl dvanácté.”
Pak nemaj bejt lidi paranoidní, když na ně někdo neznámý takhle vybafne na veřejném místě se soukromými / pracovními věcmi. Jediný štěstí, že kdybych u sebe měřila různé své rysy nebo potenciální patologie, tak právě paranoidity bych měla nejmíň, skoro nulu. Alenu jsem pak pevným hlasem ujišťovala a uklidňovala celé odpoledne.
SOBOTA 25.10.2014
Jedu ke kamarádům. Cestu znám. Našla jsem si den předem spojení s přestupem v Berouně jako obvykle. Cestou ještě potřebuju nakoupit jídlo, abych nepřijela na víkend s prázdnou.
Nojo, ale mám hotovost jen 52 korun. A řidičům autobusů se platební kartou platit nedá. Snadná pomoc – autobusem č.1 dojedu na legitku na Dejvickou, vyberu si tam peníze z bankomatu, pak pojedu dle plánu na Zličín autobusem č.2, během čtvrthodinové pauzy nakoupím nějaké pochutiny, odjedu do Berouna autobusem č.3, abych tam přestoupila na bus č.4 a šťastně dojela do cíle podle plánu.
Dobíhám bus č.1 – nestihnout ho by znamenalo dojet do cíle až o dvě hodiny později. Na Dejvické je bankomat mimo provoz. Zase! Na druhém konci náměstí jsou další bankomaty, ale nebudu riskovat, že by mi kvůli nim ujel bus č.2. Jdu na něj čekat. A čekám dlouho. Je to jeho startovní stanice a už na startu má zpoždění 6 minut. Dožene ho, nebo to znamená, že kolem Vypichu je obří zácpa a zpoždění naroste? Ano, bé je správně. Příště pojedu metrem. Koho by napadlo, že zácpa bude i v den pracovního volna.
Můžu být v klidu – autobus č.3 na Zličíně nestihnu, v pohodě si vyberu hotovost a nakoupím jídlo, dám si oběd a pojedu až za dvě hodiny. Je to jasné. Ne, karta – ne, platební ne – se obrací, na Zličín vjíždíme přesně v minutě, kdy odjíždí můj bus na Beroun. Přelézám klandr a vbíhám do autobusu. Kolik to stojí? 36? Zbyde mi 16 a to na bus č.4 nestačí. Stálo to 33.
Zjišťuji, že v Berouně budu mít půl hodiny. Schválně nevystupuju na autobusáku, ale u koně, jdu přes náměstí, nacházím bankomat – byť ne mojí banky – nakupuju flák uzenýho, javánskou kávu, dva hermelíny, cinzano, přecházím přes řeku na autobusák. Hurá, nepřijedu s prázdnou, i kdyby mi zbylých 19 korun stačilo na cestu. Nazpátek bych si asi musela půjčit, trapné.
A cesta busem č.4 stála přesně těch 19 korun! Takže shodou okolností jsem v hotovosti měla na korunu tu částku, se kterou bych do cíle dojela. Pěkné.
PONDĚLÍ 27.10.2014
Jdeme na výlet. V poslední fázi byl plán – můj plán, já výlet pořádám – dojít údolím potoka do obce Y. Nakonec jedna účastnice měla návrh jít raději vrchem do obce X, protože tam nebude takové lezavo jako v údolí a cesta vede přes vyhlídku, kde můžeme fotit. Bezva, jdeme. V obci X, čítající 7000 obyvatel, známe jediného člověka – paní X.
Přicházíme z vyhlídky k prvnímu domu. Jsou u něj slepičky a zahrádkářská kolonie. Říkám: “Jé, možná tu bydlí paní X – jednou vyprávěla, jak jí slepice utekly k zahrádkářům.” Jdeme dalšího půl kilometru, hledáme pěšinku, kudy sejít z vysokého srázu na nádraží. Nevíme, kudy. Stojíme na louce, na kraji lesa. “Tak se zeptáme,” povídám, protože vidím, že po liduprázdné louce jde najednou proti nám paní se psem.
“Je to paní X??!!”
Byla to paní X.
A docela překvapením strnula, když nás poznala. “Víte, já bydlím – ” máchla rukou, ve které neměla vodítko, dozadu.
“My víme, my jsme si na vás vzpomněli, když jsme ten dům viděli!”
Paní X – náš Deus ex machina – nás poslala lesem dolů. Došli jsme na nádraží a za minutu nám jel vlak.
(tady fotím hvozdíky; autorkou fotky je JV)
* * *
Další synchronicita nebo koincidence – nebo jak se to učeně pojmenovává – byl příběh s nalezením hrací karty. A takových bylo víc, už si je nepamatuju. A ještě víc je každodenních příběhů, kde žádná nápadná souhra okolností nenastává. Ty už si nepamatuje nikdo. Jsou jich statisíce. Takže není žádný div, když se poměrně často přihodí nějaká zázračná shoda náhod či nenáhod. Zvlášť když ji člověk chce zažít, chce vidět. Nějaké “znamení” jde najít v ledasčem. A pak nemaj bejt lidi paranoidní.
tak mě se dějí věci jinak, co může neklapnout, tak neklapne. bez ohledu na přípravu včetně snahy předejít všem katastrofickým scénářům, které mě napadnou (dějí se však jen ty, co mě nenapadnou)
kecko,
brr, to snad né, snad už né, to ti teda nepřeju. Jediný pozitivní na tom může být, že tím musíš být dost zocelena.
1. Kecko :-) treba to jen klapne lepe nez jsi zamyslela a ty si toho nevsimnes.
Pozn.:
ještě jsem teď do článku dodala jednu fotku, kterou jsem nedělala; jsem na ní, jak pořizuju fotku hvozdíků výše.
(akorát mě naštvalo, že hvozdíky mi šly vyfotit jen přepálený, přitom okem jsem je viděla tak pěkně vybarvený)-:
ad 2 zocelena teda nejsem
ad 3 je to docela možné
a drobný dodatek: bývají to jen drobné zádrhele, žádné tragédie, jen navršené v jedné kupě
příklad: ……. jsem smazala, byl dlouhý ;)
Taky někdy mažu svoje komentáře, když se v nich moc rozjedu.
Představuju si příklad – něco jak mi nejde navlíknout nit, přepočítám se při nahazování ok, zapadne mi pod skříň utržený knoflík… dojde pivo (se mi stalo dnes), …
Mně se spíš stává blbýho: zase jsme zapomněla jít na poštu, zase jsem nešla do banky, zase jsem nešla do zdrav.pojišťovny, zase se to okno neumylo, zase mi nikdo nevyluxoval atd.
6
Taky často mažu. :-)
Lisko, nic z toho co pises neni blby :-) nejde navliknout nit treba… trepe se ruka, tlusta nit, mala jehla. clovek alespon si vsimne z neco muze zmenit – hura novinka. Prepocitas se, vznikn ezajimava ozdoba – hura super, zapadne knoflik. jsou dvemoznosti. uklidis pod skrini nebo tam das jiny Hura, obe varianty jsou supr, vic se mi libi novy zjaimavy knoflik nebo vubec zadny (tka chodim ja bez knofliku)
neco zapomenout znamena ze to neni dulezite, je dobre si toho vsimnou – te nedulezitosti. se neumylo okno – zakon Entropie, cokoliv neobnovujeme rozpada se – to je zakladni svetonazorovy proble – je dobre si to uvedomit, zase nikdo nevyluxoval totez – co se neobnovuje rozpada se a rozklada. Ta obnova…. jak obnovim sebe nebo okoli? mam muze co rad uklizi :-) ja zapadam do hliny zeme a rozpadam se….ve sve prirozenosti. on me obnovuje. tento obnovovaci princip je dost zajimavy. nekdy nadavame na ty druhe, jak jsou hrozni a protivni a oni nam pritom zachranuji zivot… treba.
teda pro me bylo jedno znejdulezitejsich zjisteni posledni doby, ze funguje zakon Entropie… teda pokud nevlozim do neceho energii (vlastni ci cizi) tak to upada…. strada, uvada a odumira. ze nic nejde samo… ze se musi starat aby se to udrzovalo pri zivote, zu jenom tim ze si toho vsimnu a a zareaguji n ato nejak.
8 néééééé,
to byl příklad, co si představuju, že by se mohl stát Kecce!
Mně akorát tak došlo to pivo, to je celý. Žádný nitě! Takovejch věcí si ani nevšimnu, ty se samy zakomponujou.
Nemám žádnýho muže, nemám nikoho, kdo uklízí; když SE neumeje okno a když SE nevyluxuje, je to jenom na mně, šmajrá! Na nikoho nenadávám, ani na sebe, ježkovyvoči. Co bych nadávala, když to dobře znám. A není to světonázorový problém.
9
:-))) to možná je nové pro tebe, která furt žiješ s někým, že Někdo neuklidí, že to nejde samo. Já se nespolíhám na nikoho. Teď mi připadáš jako blázen, ale asi jsi vzala vážně mé vtipkování v komentáři a chtěla být nápomocná. Ale to fakt nepotřebuju.
To radši přijeď vyluxovat – ale je to práce na čtvrt hodiny, tak bych asi na tvým místě nejezdila tři hodiny tam a tři zpět :)
10/9
Hehe, to je dobrý, já mám zas doma muže, co dělá jenom bordel. A zajímavý, že to stíhá skoro po celým bytě, prakticky aniž by se zvedl od počítače. A kolik ho stihne třeba takhle o podzimních prázdninách! :-))
10. vypada to až tak vážně? koukni Anonym se směje :-) Humor… Humor je sůl života.
mám tendence se utápět v nepořádku… patří to k mojim základním charakteristikám. chci se rozpadnout?? to je právě pak ta zásadní otázka. proč to dělám… proč neuklízím. proč jsme tak líná… proč se nestarám o sovje okolí, co si obleču, jak vypadám… proč mi je to u pr…
11. a to je syn? teda kdyz jsme u tech prazdnin… muj syn se taky nezvedne od pocitace a jedina znamka ze zije, je vyjezena lednicka a vypite mliko.
143
Jj., a absence lžiček, talířů a misek. Vrší se u něj vedle toho počítače.
Kudla to jsem já. Ten anonym. Nevím, proč mě to vymazalo z formuláře.
Zdá se, že mě poslední dobou z paměti vymazává kdeco, nejen kdekdo.
jo misky a lzice se vrsi do kopce na stole. u nas dela poradek tatinek, takze slysim sileny rev – neco o bordelu, a klidny hlas: tatko nerozciluj se a zavri ty dvere :-)
To je ta nejerotičtější fotka,cos tu kdy měla Liško:-)
To je zajímavý,jak Ratka hned odhalila tu proradnou anonymku.
Já si říkal,že to bude zas nějaká vymazaná kráva:-)
A teď se zamyslím nad tou Ratčinou entropií,viz9.
Jen si nejsem jistý,jestli to bude publikovatelné,či dokonce archivovatelné:-)
Vlastně jsem si jistý.
Nebude!:-)
18
Dnes v rámci ranní prémiové flašky od šéfa pro zaměstnance spíše namazaná, Saule.
I když asi už i vystřízlivěná.
Saule, co se ti na moji entropii nelibi ?:-)
20:
když už sedíš tomu šéfovi s flaškou na klíně Ru,pošeptej mu do ouška,že by to chtělo u vás nové pořádky.
Kdyby nějak divně kroutil hlavou,jen špitni…”Saul….Saul,přenech mu to miláčku,on se už o všechno postará a my tak zůstaneme na věky”
To už by se dalo i vytesat,jako předávací protokol firmy,ne?
20:
a jak jsi došla k tomu,že se mi na ní něco nelíbí?
Já dokážu být vulgární i při pozitivním zážitku.
Akorát mám problém s všemi těmi trpícími lidmi,které potkávám v restauracích a oni místo aby se restaurovali jako já,tak pijí ti nebožáci,aby oddálili setkání se svými ochranitelkami.
Ale uznej Ratko,že už se začínám blížit k té pravé podstatě tvé víry.
aby oddálili setkání se svými ochranitelkami.
které praktikují tu entropii,jsem zapomněl podotknout.
Proč to nenecháte na nás?
Budete pravidelně znásilňovány,ve stejném poměru milovány,kousek chleby taky zbude….a vy furt máte něco proti.
Věky osvědčené pravdy jsou ale i entropicky nezpochybnitelné.
Na věky:-)
21
Žádnej Saul, Saul by to vychlastal fšecko sám a zaměstnanci by ostrouhali.
ru,
ve 14 jsem tě už poznala.
Jakožto Anonymní to bylo napínavější, říkala jsem si, kdo to přišel anonymní a ještě žena anonymní, že by to mohlo bý zajímavý…
.. A je!
18 počkéééj,
nejerotičtější jako že není vidět přes rousy obličej? Nebo že je vidět silueta zadnice? Nebo je to ironie – to bych jediný chápala. Náhodou hned za mnou je sráz, ale není to tak vidět. Víš, jakou mým ztučnělým svalům a vrzajícím kloubům dalo práci se pak zvednout?
21
ne vytesat, ale vysekat – říká vždycky rulisa.
Mám to nějak ozdobně napsat na stuhu a invertovat?
24 – 27
jo tak nic, no.
26:
nevím.
To s s tím zakrytým xitem mne hned napadlo,jako že to bude logické vysvětlení:-)))
Ale ne,prostě jsi tam sexy.
Klid Liško,každej nemůže být takový estét jako já:-)
27:
Rulisa tesá.
Tesala,tesá a tesat bude.
Možná jednou vytesá nějakou sochu a řekne si”dyť ten Saul měl vlastně pravdu,já jsem umělkyně,cožpak bych já nebohá mohla něco takového vysekat?
Já to vytesala!
Protože sochy se tesají.
Nesekají!
Saule 29,
děkuji, estéte. Táta taky říkal, že je estét, když jsme se s mámou smály, že zaslepil jedny dveře, pověsil na ně portrét Franze Josefa, pod něj důstojnickou šavli svého otce a nad něj hasičskou helmu (další helmy, vojenské a jedna tropická, visely ještě výš u stropu a vedle na zdi píky a halapartna).
30
jo, to by se dalo tesat.
Rulisa nedělá sochy, tudíž netesá. :-)
ke své škodě.
Já bejt kameník,tak tesám kam se dá:-)
Kruci,teď jsem si vzpomněl….:-))))
to bylo na Ru,ale nejsem Ko…robot:-)
Ale teď jsem šel kolem jedné missky.
Je tak v mým věku,není ani pěkná,ani ošklivá,spíš pěkná je.
Vlastně jo,je hezká,krasavice to je.
Já ji tam vidívám prodávat ten Nový prostor furt.
Sedí tam od rána do večera.
A ona mně taky zná,protože já jdu buď nafrněně kolem,nebo si ho od ní koupím.
Minule neměla holka zpátky na litr,tak nic.
A když jsem krčil rameny,tak se zeptala,jestli nemám na prodej cigáro.
Neměl jsem na prodej,ale zakouřili jsme.
No a až teď jsem se jí ve vší vážnosti zeptal,proč to vlastně dělá.
Proč tam sedí.
A ona se mile usmála a říká:
“Já přece tady prodávám Nový prostor”
Já se zkusil taky mile usmát,ale nešlo to.
Jo holt ženská logika,ale Liško ve fší ǔctě,s tou erotikou ti šlape na paty.
Já se ještě půjdu zeptat,jak se jmenuje:-)
ona tam sedí ,protože prostě prodává Nový prostor.
A nic divnýho ji na tom nepřijde.
Přitom kdyby se převlíkla a našminkovala,tak by cena jejich nabídek vylétla ….
A ona to ví.
Když jsme kouřili,tak jsem mrkl a ano,je to ženská.
Je to v ní,jen nějak jinak.
Ona prostě prodává Nový prostor.
A dokud bude žít,tak tam bude sedět a prodávat Nový prostor.
Vida,já snad začnu chápat ženství.
Ale ne,to byste se tam sjely a upálily ji:-)
no jen doufám,že než se stihnete zorganizovat,tak tam nebudu ten NP prodávat já:-)
36. a co je pointa teda… ze zenské se srocuji za účelem likvidace krásných příjemných mlčenlivých a skromných žen?
Ne, že si každej chlap myslí, že když do ženských zareje, tak bude hned středem pozornosti.
19: tu vole, vy hráváte v práci flašku? :-)
Lepší flašku než frašku :)
Lepší a vzácnější. Frašky bývají často.
U nás ne.
Jen ten rok 2013 byl pro mě brutální.
Ve čtvrtek je celodenní porada, tak uvidíme, jestli bude víc flašek, anebo naopak.
Ochne,
právě jsem vyprala svou anglickou bundu, co mám na sobě na snímku výše, a bohužel zároveň s novým žlutým šálem, achjo. Pravé rameno a kapuca jsou žluté, zbytek nažloutlý nebo původní. Bílé triko dopadlo ještě intenzivněji, přičemž jeden rukáv je žlutý, druhý bílý. To se mi tedy dlouho nestalo. Se žlutou nikdy. A já měla takovou radost, že mám manšestráky, boty a šálu jedné barvy. Takové barvy jako tyče v autobuse. Zlatý okr, teplá žlutá. Tak teď ji mám ještě na více různých kusech oblečení.
Ty bláho, tak to by mě taky u žluté nenapadlo.
Takovou pěkně sytou barvu má ten šál :)
A prala jsem to jen na 40 stupňů.
No nevadí, uvidíme, až to uschne, jaké krásné mapy, připomínající moč, budu mít na spodním prádle.
:-D
Budeš moct aspoň napsat další tvořivostní článek o pokusech s přírodním a ekologicky šetrným bělením zapraného prádla. :-)
47. to je velmi aktualni tema. muzeme vymenit zkusenosti.
Se mi líbila – ta synchronicita – nejvíc ta z pondělka. Taky se mi to stává. Asi si na to budeme muset zvyknout. Že naše myšlenky mají takovou sílu, že se synchroní, slaďujou a výsledek je setkání s paní X, následuje zkratka na vlak a vlak za minutu jedoucí ….
Já se zabývám – zatím těžce amatérsky – jak mi můj život zrcadlí to, co jsem si myslela před vteřinou, minutou nebo desti, třiceti lety ….. a hele, ono se to uskuteční a já teprve zírám, jaké to je doopravdy.
Klidně si vysíláme myšlenky, formičky a ona se nám ta hmota pak do nich napasuje a upeče. Někdy to člověka nadchýňa (proč čeština nemá sloveso na “uvádí v nadšení” ?) a někdy děsí.
Tvoje myšlenky a pocity byly jistě klidné a harmonické, a tak tvořily harmonická spojení ……………
Takhle se asi na to musí. Nechtít, ale harmonizovat! (To se musí někam vytesat. Já to neumím, taky bych asi zapomněla, kam jsem to vytesala, ale jdu to zavolat kamarádce, ona si zapisuje všechny chytrystiky, co ze mně vypadnou a pak mi je opakuje :-) ) Pro jistotu jsem to zapsala sem, protože všechny papíry stejně ztratím, skartuji nebo uložím pod hromadu jiných, kde už to nikdy nikdo nenajde. Díky, Liško, za pochopení a poskytnutí prostoru. :-) A moc samozřejmě zdravím!
Lenko, pozdravuju tě!
Harmonií k harmonizaci!
Jo, včera další pěkná souhra – šla jsem do obchodu koupit něco k obědu sobě i kolegyni, něco jsem ještě do košíku přihodila – “To bude stát pár korun…”
Stálo to 205.
A v peněžence jsem měla přesně 205.
A 6.11. opět souhra:
šli jsme večer do restaurace s kolegy, já si povídala s poměrně novou kolegyní a ta prohodila, že chodila na gympl do Kroměříže. Tam já nikdy nebyla, znám jen jedinou osobu odtamtud, příjmením Y (dejme tomu). Asi jako když někdo řekne: “Jo vy jste z Prahy? A neznáte tam Pepíka Nováka? Pozdravujte ho!”
povídám já z legrace:
“A neznáš v Kroměříži rodinu Y?”
A ona: “Jo, znám! Ti mají deset dětí.”
A já: “Tolik? Deset? Vím, že to je silně katolická rodina. Já kamarádila na vejšce s Petrou Y, měla jsem ji hrozně ráda, seděly jsme vedle sebe už u přijímaček a pak jsme spolu kamarádily ve stejné partičce.”
Kolegyně:
“Ta se mnou chodila na gympl!”
Tak z celé Kroměříže mám jedinou spolužačku a ona je to zároveň i spolužačka mé kolegyně! A z celé rodiny o deseti dětech je to právě ona, ne někdo z rodiny, ale přímo ona!”