Neběhej. Aspoň ne hned na povel. Čím víc je to zažitý, tím je to horší změnit pro obě strany. Tak, aby to druhou stranu nezranilo a ty sis nepřipadala sobecky. Nevím jak na to, snad jenom se zájmem a láskou o tom co nejvíc mluvit. Což je možná daleko těžší, než přiběhnout a podat.
To je.
Jak jsem dnes slyšela, máma mluvila s doktorkou v nemocnici (včera dělali ještě tátovi nějaké vyšetření) – a hned mi naskočila tendence okamžitě a střelhbitě ať jde táta domů. Kdežto máma že jim dá šanci ještě nějaké dny, co to udělá; že domů před víkendem ne (je úterý, pro přehled čtenářů).
Proč – doktorka totiž začala hend valit, ať si podáme žádost do ústavu soc.péče, že když to uděláme později, umístí tátu někam daleko… nenechala mámu ani domluvt, to ji naštvalo (umím si představit, to by bylo u mě stejný) a řekla, že chtěla jen říct jaký byl stav předtím – že byl doma… Doktorka prý, že když ho mejou, že je celej tuhej…
nodoprdele člověk po mrtvici je překvapení že je tuhej? Máma informovala, že je zvyklej, že se s ním cvičí!
– což mají dopoledne psáno jako program ale asi hovno s ním cvičej např. rovnováhu vsedě (která by mě zajímala, jak je teď, to chci vědět, než přijde domu, proto tam je!), když má postel se žbrlením, na které se NEDÁ posadit s nohama na zemi. A to potřebujeme aby trénoval, přesně a jedině toto – a to s tou postelí jistě nedělaj…
Doktorka je zřejmě předpotopní příšera, která u každého starce vidí jako řešení umístění do ústavu (což je přece jen poslední možnost!) a nikdy jinak, vůbec o jeho stavu neví nic ao předchozím stavu vůbec nic!
Pro mě je zázrak, že táta je v podstatě na tom stejně jako předtím, před touhle druhou slabou mrtvicí, zaplaťbůh, je to neuvěřitelný, je to na oslavu! Oslavu domácí!!!
Pracuju ve zdrav. zařízení, psychiatrickým, a hospitalizace je až poslední možnost, jít do soc.ústavu ta úplně poslední pro pár lidí a ještě my jsme proti, co pamatuju…
… jinak,výměna s mámou dopadla dobře: ona se nenaštvala na mě, ačkoli jsem ji k tomu poměrně tlačila, řekla bych, když jsem se podivovala, že chce něco zařídit až o víkendu a ne teď a že sama nesundá rošt z postele… Pak jsem jí za pět minut zavolala zpátky a oznámila jsem jí, že tedy na to o víkendu čas mám (tj. jednak ujištění, že jí pomůžu, jednak připomenutí, že bych taky o víkendu mohla jet pryč a nebýt samozřejmě k dispozici) a že i ve čtvrtek večer můžu přijít.
Takže dospělá domluva, zdá se, hurá. Ode mě pokrok.
Achjo, to jsou starosti, Lištičko, to je strašný, když člověk narazí na doktora, bezcitnýho hulváta. Držím palce. Vám všem. (Té krávě doktorce ne.)
Maminku taky po těch dvou za sebou jdoucích operacích břicha strčili do LDN, prý na doléčení, ale s tím, že asi už napořád, protože bude mít problémy se základními potřebami a už se o sebe sama nepostará.
A holadrijó, už třetí rok se stará.
Stačilo jim odsaď utýct a začít se hejbat. Nemít za zadkem nikoho, kdo by říkal, co nejde a co se nesmí.
5 ru,
jo, výstižné!
4 kaschiko,
díky, já právě ještě nechtěla bejt na doktorku tak vysazená, ale jestli se s ní potkám přímo, tak asi budu.
Což by se mi hodilo vyzkoušet, takovou pěknou konfrontaci si vyšvihnout! Takže JO, tohle by mohla být vhodná osoba! Musím si naplánovat, kdy ji potkám … nejdřív příští pondělí, podle jejího spíše dopoledního výskytu na místě…
Liško, to je fajn, že je tatínek na propuštění. A ještě víc je fajn, že si ho berete domů – za sebe jen řeknu, je to vzácný. Nemocnice je zvláštní podnik….vším. Jak chodí i nechodí k lidem návštěvy. Tím, jak se lifrují lidi z akutních lůžek do LDN, do DD protože čekají další akutní lidi na lůžka…..
Nemocnice – není primárně rehabilitace. Cvičí se s lidma to ano, ale ne v tom rozsahu, co potřebují. řeší se tam zkrátka jiné věci.
Vidím to podobně jako Barča, absolvoval jsem hodně s tatínkem a teď s maminkou, nedivím se moc doktorce…jednají na rovinu a rychle, aby to odsýpalo.
8. pro mě je výborný, že tatínek jí, pije, nejedou mu infuze dnem i nocí, není dehydratovaný, není minerálově rozvrácený, spolupracuje, nemá zápal plic a kombinace antibiotik do žíly dnem i nocí, nekrvácí, nedávají se mu krve……tohle se prostě dá jen pochopit ve směně :-) ve dvou lidech v noci na třicet lidí. a jednou rehabilitační sestrou v pracovním týdnu a dvěma ošetřovatelkama a dvěma sestrama s tím vším v pracovním týdnu.
Takže hurá domů – rozhýbete ho, věřím tomu, máte na to víc času a energie…..je to jiný. vším.
Moc držím pěsti.
10. je úžasný, že se to ničím ten jeho stav nezkomlikovalo…..u starých polymorbidních ležících lidí těch komplikací je hafo. polymorbidní znamená – že mají více nemocí, diagnoz a může se to vzájemně komplikovat, nejen těmi chorobami, ale i samotnou léčbou – tluče se ředění krve s krvácením, přepálí se to warfarinem nebo clexanem. dehydratace se někdy zalije až moc a pak je tam selhávání apd……
11. Lidi dlouhodobě ležící, oslabení jsou náchylní k zápalu plic, takže teploty, antibiotika, kyslík, inhalace, rozvrat krevních plynů, plicní léčba píchanými kortikoidy……když má někdo cukrovku třeba ti staří lidi….teploty jim to dekompenzují a zase se řeší stabilizace cukrovky….no, prostě je toho moc najednou a vše je potřeba dát do rovnováhy…..takže znovu říkám Haleluja, žádná komplikace tady u tatínka nenastala.
tyhle komentáře co jsem popsala – jsou jen Liško pro tvoupředstavu, co se v nemocnici řeší.
a uvědomuju si jak je to těžký – na obou stranách – na té vaší domácí i na té mojí špitálské.
nojo, řeknou “půjde na krátkou rehabilitaci” a myslej tím kdovíco.
Pak nemám mít pocit “ať už tam není ani minutu!”
Furt mi jede na pozadí, že každej další den v takovém prostředí je naopak naprd a ne k lepšímu.
Ale ono to tam je poměrně příjemné, velký pokoj, postel u okna; až na to, že se tam táta s nikým nebaví, nemá tam normální podněty – jen nic nebo volání ostatního osazenstva na sestru, že chtějí posunout tohle támhle, pak zase naopak, donést kafe, a kdy už to kafe bude apod.
Neběhej. Aspoň ne hned na povel. Čím víc je to zažitý, tím je to horší změnit pro obě strany. Tak, aby to druhou stranu nezranilo a ty sis nepřipadala sobecky. Nevím jak na to, snad jenom se zájmem a láskou o tom co nejvíc mluvit. Což je možná daleko těžší, než přiběhnout a podat.
To je.
Jak jsem dnes slyšela, máma mluvila s doktorkou v nemocnici (včera dělali ještě tátovi nějaké vyšetření) – a hned mi naskočila tendence okamžitě a střelhbitě ať jde táta domů. Kdežto máma že jim dá šanci ještě nějaké dny, co to udělá; že domů před víkendem ne (je úterý, pro přehled čtenářů).
Proč – doktorka totiž začala hend valit, ať si podáme žádost do ústavu soc.péče, že když to uděláme později, umístí tátu někam daleko… nenechala mámu ani domluvt, to ji naštvalo (umím si představit, to by bylo u mě stejný) a řekla, že chtěla jen říct jaký byl stav předtím – že byl doma… Doktorka prý, že když ho mejou, že je celej tuhej…
nodoprdele člověk po mrtvici je překvapení že je tuhej? Máma informovala, že je zvyklej, že se s ním cvičí!
– což mají dopoledne psáno jako program ale asi hovno s ním cvičej např. rovnováhu vsedě (která by mě zajímala, jak je teď, to chci vědět, než přijde domu, proto tam je!), když má postel se žbrlením, na které se NEDÁ posadit s nohama na zemi. A to potřebujeme aby trénoval, přesně a jedině toto – a to s tou postelí jistě nedělaj…
Doktorka je zřejmě předpotopní příšera, která u každého starce vidí jako řešení umístění do ústavu (což je přece jen poslední možnost!) a nikdy jinak, vůbec o jeho stavu neví nic ao předchozím stavu vůbec nic!
Pro mě je zázrak, že táta je v podstatě na tom stejně jako předtím, před touhle druhou slabou mrtvicí, zaplaťbůh, je to neuvěřitelný, je to na oslavu! Oslavu domácí!!!
Pracuju ve zdrav. zařízení, psychiatrickým, a hospitalizace je až poslední možnost, jít do soc.ústavu ta úplně poslední pro pár lidí a ještě my jsme proti, co pamatuju…
… jinak,výměna s mámou dopadla dobře: ona se nenaštvala na mě, ačkoli jsem ji k tomu poměrně tlačila, řekla bych, když jsem se podivovala, že chce něco zařídit až o víkendu a ne teď a že sama nesundá rošt z postele… Pak jsem jí za pět minut zavolala zpátky a oznámila jsem jí, že tedy na to o víkendu čas mám (tj. jednak ujištění, že jí pomůžu, jednak připomenutí, že bych taky o víkendu mohla jet pryč a nebýt samozřejmě k dispozici) a že i ve čtvrtek večer můžu přijít.
Takže dospělá domluva, zdá se, hurá. Ode mě pokrok.
Achjo, to jsou starosti, Lištičko, to je strašný, když člověk narazí na doktora, bezcitnýho hulváta. Držím palce. Vám všem. (Té krávě doktorce ne.)
Maminku taky po těch dvou za sebou jdoucích operacích břicha strčili do LDN, prý na doléčení, ale s tím, že asi už napořád, protože bude mít problémy se základními potřebami a už se o sebe sama nepostará.
A holadrijó, už třetí rok se stará.
Stačilo jim odsaď utýct a začít se hejbat. Nemít za zadkem nikoho, kdo by říkal, co nejde a co se nesmí.
5 ru,
jo, výstižné!
4 kaschiko,
díky, já právě ještě nechtěla bejt na doktorku tak vysazená, ale jestli se s ní potkám přímo, tak asi budu.
Což by se mi hodilo vyzkoušet, takovou pěknou konfrontaci si vyšvihnout! Takže JO, tohle by mohla být vhodná osoba! Musím si naplánovat, kdy ji potkám … nejdřív příští pondělí, podle jejího spíše dopoledního výskytu na místě…
Liško, to je fajn, že je tatínek na propuštění. A ještě víc je fajn, že si ho berete domů – za sebe jen řeknu, je to vzácný. Nemocnice je zvláštní podnik….vším. Jak chodí i nechodí k lidem návštěvy. Tím, jak se lifrují lidi z akutních lůžek do LDN, do DD protože čekají další akutní lidi na lůžka…..
Nemocnice – není primárně rehabilitace. Cvičí se s lidma to ano, ale ne v tom rozsahu, co potřebují. řeší se tam zkrátka jiné věci.
Vidím to podobně jako Barča, absolvoval jsem hodně s tatínkem a teď s maminkou, nedivím se moc doktorce…jednají na rovinu a rychle, aby to odsýpalo.
8. pro mě je výborný, že tatínek jí, pije, nejedou mu infuze dnem i nocí, není dehydratovaný, není minerálově rozvrácený, spolupracuje, nemá zápal plic a kombinace antibiotik do žíly dnem i nocí, nekrvácí, nedávají se mu krve……tohle se prostě dá jen pochopit ve směně :-) ve dvou lidech v noci na třicet lidí. a jednou rehabilitační sestrou v pracovním týdnu a dvěma ošetřovatelkama a dvěma sestrama s tím vším v pracovním týdnu.
Takže hurá domů – rozhýbete ho, věřím tomu, máte na to víc času a energie…..je to jiný. vším.
Moc držím pěsti.
10. je úžasný, že se to ničím ten jeho stav nezkomlikovalo…..u starých polymorbidních ležících lidí těch komplikací je hafo. polymorbidní znamená – že mají více nemocí, diagnoz a může se to vzájemně komplikovat, nejen těmi chorobami, ale i samotnou léčbou – tluče se ředění krve s krvácením, přepálí se to warfarinem nebo clexanem. dehydratace se někdy zalije až moc a pak je tam selhávání apd……
11. Lidi dlouhodobě ležící, oslabení jsou náchylní k zápalu plic, takže teploty, antibiotika, kyslík, inhalace, rozvrat krevních plynů, plicní léčba píchanými kortikoidy……když má někdo cukrovku třeba ti staří lidi….teploty jim to dekompenzují a zase se řeší stabilizace cukrovky….no, prostě je toho moc najednou a vše je potřeba dát do rovnováhy…..takže znovu říkám Haleluja, žádná komplikace tady u tatínka nenastala.
tyhle komentáře co jsem popsala – jsou jen Liško pro tvoupředstavu, co se v nemocnici řeší.
a uvědomuju si jak je to těžký – na obou stranách – na té vaší domácí i na té mojí špitálské.
nojo, řeknou “půjde na krátkou rehabilitaci” a myslej tím kdovíco.
Pak nemám mít pocit “ať už tam není ani minutu!”
Furt mi jede na pozadí, že každej další den v takovém prostředí je naopak naprd a ne k lepšímu.
Ale ono to tam je poměrně příjemné, velký pokoj, postel u okna; až na to, že se tam táta s nikým nebaví, nemá tam normální podněty – jen nic nebo volání ostatního osazenstva na sestru, že chtějí posunout tohle támhle, pak zase naopak, donést kafe, a kdy už to kafe bude apod.