A VODA TEČE…
Prima pocit. A je to pocit – takže se neudrží odteďka navěky, to není nic pevně daného, statického, co se už nevyvíjí nebo navždy přebije všechny ostatní pocity k tomu tématu…
Abyste se nedivili, až se zase na obrázku možná hned zítra objeví těžké hřivny místo balónků. To by bylo moc jednoduchý a ne reálný.
Dověděla jsem se, že zemřela následující noci.
Heroina. Já ji tak pojmenovávám. Ale ještě mi doopravdy nedošlo, že je mrtvá. Ještě se mě to nedotýká. Možná až se sejdeme s celou partou, teprve to pocítíme. Uděláme rituál.
.
Taky se mi nedávnozdálo o mojí vlastní smnrtelnosti.
Děsivé to bylo, ale ne kýblem vody, spíš tou hmatatelnou blízkostí.
Nevíme dne ani hodiny a nevíme vůbec nic, nemůžeme vědět, jaký to je, nežít. Můžeme se jen naučit / potýkat s jistotou, že žijeme v nejistotě, vydržet nejistotu. To přináší dobrý věci. Někdy víru? Svobodu? – Teď už mě zrovna nenapadá, jak s tím svoboda souvisí, ale souvisí. :-) Nemusím si všechno pamatovat a vybavit v každou vteřinu – a to je moje svoboda :)
Ale ta blízkost toho, jak říkáš, když se objeví, to je nářez. Tělesnej pocit.
je třeba si být vědom toho, že umřít můžeme hned a že je to výzva.
3
no ale vždycky ne, nejde to asi pořád imrvére v každém okamžiku kontinuálně. To by bylo nelidský :)
Je potřeba si od toho odpočinout. A nemálo. Hodně času.
Mi připadá.
4. třeba je to ta bdělost o které se mluví v bibli, mějte dost oleje v lampách a nespěte. nevíte kdy přijde pán domů.
5
a mně to zní jako obří nelidskej nárok. To není člověku vlastní, pořád bdít a nikdy nevypnout, nespat, neodpočívat, neodreagovat se.
6. když se Ježíš modlil před smrtí tak 3x vyzýval učedníky aby s ním bděli a byli mu oporou. oni pokaždé usnuli…. stejně tak se rozutekli když ho věšeli, jen Jan zůstal. Přesto se všem ukázal a všem odpustil. Jen…museli jít jeho cestou. Kromě Jana, ten se dožil vysokého věku.
takže požadavek je velmi vysoký a lidé jsou slabí a usínají. Jenže teď mají naději ve víře. Víra nahrazuje zákon, protože umožňuje milost. a milost zahlazuje viny. viny se vynořují se zákonem. kdo nemá zákon nemá ani vinu. teprve se zákonem se ukazují stíny (dobrý a špatný)
8 ano, lidé moho uněkdy usínat.
Akorát pozor, mylsím, že to slovo viny má jiný význam pro tebe a křesťanstvo než třeba pro mě.
Pro mě je to přímo a jedině pocit viny.
Ale v křesťanství je to jiný.
A “dobrý a špatný” zní jako hodně hodnotící, což může u lidí vyvolat frustraci a právě pocity viny. Já osobně používám radši jiný slova – např. status quo a změna nebo stagnace a posun neborigidita a růst … nebo cokoli, jen aby to někoho neposlalo do pekla frustrace. Pak by už nepřišel :-)))) a kšeft je v háji.
Nejsem bůh, abych někomu druhýmu říkala, co je dobrý a špatný. Nikdy!
10. no právě… to může jen Bůh. a teprve v jeho světle se objevují stíny. dokud není Bůh, není ani stín.
Já teda nikomu nemůžu zprostředkovat své hluboké prožitky a z toho plynoucí neoddiskutovatelné poznatky, ale jen tak jako protiváhu ………. prožívám už mnoho let toto: “Tolikrát mě zabili a já jsem pořád tady.” Vzpomínky na mé smrti a životy se už rozplývají, už je nepotřebuju, pocit vítězství však zůstává. Smrti se nebojím, dokonce se na ni, na setkání s tou energiií, ve které jsme spočívala po smrti těším. Ale před smrtí to bývá nepříjemné, bolí to a hlavně tu člověk nechává rozdělanou práci, nenaplněné sny …… a těch by mi bylo líto. Měla bych o to více práce s uspokojením v životě příště.
Jednou – nedávno – jsem jela autem na výlet. Bylo tak krásně a já tak životem uspokojená, že jsem si říkala: je mi tak hezky, že bych klidně mohla umřít. A tuhle myšlenku přebila jiná: a proč bys umírala, si to naopak užij! No, tak si užívám. :-) :-) :-)
Podle mne sis, Liško, vedla moc dobře (opakuji jen tvá slova). Jen tvoje intuice, dušička, ti dala zprávu o tom, že tvoje kamarádka zemřela. Chvíli je cítit takové smutné prázdno ….. Taky mi jedna kamarádka moc chybí, její smrt byla zbytečně předčasná. Ale třeba se zase někdy setkáme, až se zase karty znovu rozdají ….
Jsme smrtelní ………… nikoli však v rámci věčnosti.
Pocit štěstí a naplnění je ono Království Boží a život věčný je právě výše popsané. Podle mne. A každý si to své Království Boží nebo nirvánu nebo štěstí hledá jinde. Je jedno, kde ji kdo hledá. Hlavně když nachází. A tobě řekl tvůj Bůh: Jsi tady a teď, protože tě tu potřebuju. To je slušný začátek ……… prožívání krásna. …… přeju ti další pokračování ……
zajímavé je, že to (vědomí vlastní smrtelnosti) vnímáš jako nějakého negativního bubáka, který se blíží z budoucna (tak mi to přišlo) … já jsem si tohle (uvědomění že všichni jednou umřeme) odžil někdy když mi bylo 8 roků, nějak takhle v neděli odpoledne to bylo … a je to jak praví toltécká moudrost, velký rádce
extláčo,
a jak odžil jednou provždy?
Mně se to stalo, když mi bylo pět nebo šest, jednou takhle na chalupě, pamatuju si, kde … a od té doby se to vrací. Nebo spíš od té doby to vím a vynoří se to v nějakou chvíli, když je podnět, jesnou za čas. Není to sfouknutý a pryč.
Tak jsi s tím tehdy poprvé v dětství asi udělal něco jinýho než já..?
Lenko,
nazdááár! Těším se na další osobní dobrodrůžo. I když to někdy bolí.
To se dějou věci – dneska jsem se přihlásila na facebook. Dokonce pod svým jménem. Tam mě tam kdyžtak pod ním najdete.
Neumím v tom chodit – asi se do přátel přidávají jen lidi, co člověk zná osobně, žejo?
plakal jsem a plakal a pak přišel smutek ale i mír
za mě jedním slovem úžasný! Závidím všem, co svoje myšlenky dovedou poslat slovy i obrázky. :-)
extláčo,
katarze jak fík.
wlcice,
díky. Teď se trochu stydím, že ty kresbičky tak odflákávám nebo dokonce kreslím v autobuse za jízdy.
baba, jako fík … s odstupem času a věkem zjišťuju, kolik pozitivních vlivů měl tenhle inciační okamžik v celém mém životě … a zároveň vím, že spousta různých směrů terapií k němu směřuje a snaží se ho “navodit” … protože je to prostě léčivé = asi ti to PT jde k duhu ;)
13) extláčo, a jak se to stalo? Jen tak tě přepadlo vědomí, nebo nevědomí? Nebo je to navázané na něčí smrt? Zní to jako přechodový rituál, jako kdyby tě měli rodiče nechat na týden sami v lese:)Možná by to šlo aplikovat i na městskou džungli: jak šestiletý chlapec utíká před policajtama, sociálkou, nachází teplé místo v lepenkové skrýši u skřítků bezdomáčků a potom se vrací domů s tím, že překonal strach a fixaci na jedno místo/ osobu.
Liško, ten váhající začátek mě dostal:) Na místě, kde se mluví o protipřenosu a supervizoru jsem čekala v autobuse vyústění s revizorem…to bývá často taky taková malá smrt. Konec jízdy. A pak šlapat pěšky, nebo přeskočit na Pendolino. Snad to bude s tou smrtí taky jen přestupná stanice (a snad bez pokuty…Řekové to měli s tou mincí pod jazykem pro Hádese prostě vymyšlený, co by se chytlo u současných nebožtíků? Opencard? ). Promiň, tím to téma smrti nechci darmo zlehčovat, ani hanebnit.
asi je to senzitivitě jedince … povídal jsem si (já zvědavé dítě, ona citlivá a zralá) se svojí babičkou nad fotkami předků … ona o někom z nich řekla, že už umřel, já se vyptával (a to všichni umřou ? i ty ??? i já ?) a ona mně s laskavostí neobelhala … jednoduché a přímé, přitom laskavé
psice 21
opencard :)
Mně se to stalo v těch 5-6 letech tak, že mě to právě přepadlo a zahltilo zničehonic, když jsem se zadívala na malovanou dřevěnou čutoru z 1.světový války (nebo odkud).
A možná jsem se na něco rodičů zeptala (ti tam taky byli), možná ne, asi spíš ne, nikdy jsme o tom s nimi nemluvila :(
22. taky podobně, kolem 5-6 let….
mě to přišlo extrémně směšné… tedy že někdo blízký umřel. smála jsem se tak až jsme se zalykala a musela jsem se schovat.
A já si to moc nepamatuju. Jen že ti mrtví byli takoví tuze voskově žlutí, vypadali jako umělí. A že na pohřbech většinou hráli falešně.
Oni vlastně takoví tuze (od slova tuhý) umělí byli i ti živí, tehdy jsem pochopila, že smrt je asi něco děsivého, že to neznamená jen umřít a zvoskovatět a už nebýt, ale že je to asi něco, z čeho bych měla mít strach. Když to v ostatních taky budí takovou hrůzu.
No, pan Nevztah mě furt péruje, že na hřbitovech děsně řvu, hlavně když pracovně telefonuju, že mám mít úctu k mrtvým… a mně to nejde, pro mě jsou mrtví mrtví… Tak se akorát snažím, kvůli pozůstalým a němu samotnýmu, aby netrpěl ze mě….
ad 26
Teda mrtví jsou pro mě mrtví, ale těm jejim duším věřím, že nejsou tak zaprdlý, aby se kolem nich muselo chodit po špičkách. Myslím, že sem tam ocení i nějaký vzrůšo a srandu, nespí, jen se vznáší v bohorovné pohodě a klidu… I když jim zrovna šlapu nad hlavou.
A musej cejtit, že i když občas moc řvu (páč mám takovej hlas a jsem mírně nahluchlá), tak že to s nima myslím dobře a chci jim to udělat co nejhežčí.
Tak se na mě určitě nezlobí. :-)
22( To je dobrý. Skvělá babička. Tohle jsem nikdy nezažila, zřejmě protože jsem se bála se zeptat.
23.) Když si vzpomenu na moje vzpomínky z dětství na staré předměty – u babičky to byla vojenská svítilna a pár lékařských nástrojů, tak jsem z toho vnímala a představovala si dobu, nikdy ne konkrétního dědečka, kterému patřily (zemřel, než jsem se narodila.) Byl pro mě se vší úctou – úplně cizí člověk. Že mě zajímá, kdo byl a co dělal, stejně jako ostatní z rodiny, to přišlo mnohem později.
27 ru
Jestli četli kom.27, tak se nezlobí a jsou spokojení!
28
tyjo mně vlastně nikdy nenapadlo, že ten pohled na pomalovanou čutoru nebyla náhoda! Že jsem věděla, že je to předmět z války … tak možná se mi spojilo: válka a smrt.