DÍL DRUHÝ A DOUFEJME POSLEDNÍ.
Minulý díl byl ještě v růžovoučkém notesu, dárku od Lososa, s růžovými rybami na každé stránce. Uvidíme, jestli ještě někdy připlavou Lišce na pomoc. Nyní pokračujeme v korkovém notesu s krásně tuhými stránkami, který dostala Liška od mámy k narozeninám.
Připadá mi, že v tomhle pavilonu pracují samí blázni. Je to gynekologie. Nevím, proč nemohli zatelefonovat na internu do nedalekého baráku a konzultovat s nimi.
V nemocnici jsem byla od pondělí do středy.
Pak jsem se přesunula ke kamarádům pár desítek kilometrů od Prahy.
V pátek odpoledne zase nevolnost v břiše – menší než ta velká v nemocnici, ale větší než nevolnosti v předchozích týdnech. Načež opět namísto stolice vyšly krevní sraženiny – menší množství než ta hromada v nemocnici, ale větší než v předchozích týdnech. Zatelefonovala jsem proto na internu, v ambulantní zprávě z pondělní koloskopie byl kontakt, kam volat při krvácení a dalších potížích. To bylo 18 hodin, Velký pátek.
Vložím sem, jak jsem to popsala v komentářích pod minulým článkem, aby byl příběh komplet, a až mi zmizí z paměti, abych si tu mohla pohromadě přečíst, jak to bylo:
Doháje,
dneska odpol zase krevní sraženina. Ne obří, ale hned potom (až potom, tak to ještě bude pokračovat))-: ta mírná nevolnost pod pupkem, co se pak přesune dolů a tepe to tam… Ve středu a ve čtvrtek mi nevolno nebylo, teď jo, a to už teď vím ze svýho pozorování, že značí potom krev. Achjo. To bych musela nejíst. A já měla malou porci a ne horkou, já to jím takové teplovlažné, aby se útroby moc nerozbouřily. Nechápu, proč středa čtvrtek nic a teď zas tohle. Utěšovala jsem se, že ten medikament to třeba udrží.
Zavolám za chvíli na tu internu. A zeptám se.
Tady je odkaz na následující komentář. Jeho text zde níže. V odkazu kolem něj najdete vaše komentáře a ty taky stojí za pozornost…
Díky. Byla jsem na urgentním příjmu v nemocnici.
Na interně řekli, že mám nárok na vyšetření a můžu přijet nebo jet do nejbližší nemocnice (jsem totiž u kamarádů mimo Prahu). Kamarádka už vození do nemocnice zná – kdežto já ne, někam jet akutně – zalarmovala bratra, ten přijel z Prahy a odvezli mě do Motola. Protože tam to znají, někoho tam znají a taky to tam má dobrou pověst.
V Motole na příjmu doporučili, abych jela na Bulovku (kde jsem byla hosp. a sledují mě tam), protože v Motole nejsem registrovaná, max.že mi udělají krevní obraz a stejně mě pošlou na Bulovku. Tak mě kamarádi vezli na Bulovku, to už byla tma. Déšť se přidal až potom… A bolest nervu v tu dobu začala otravovat, už nepůsobil lék, ale jiný jsem si nevzala, když budu vyšetřovaná.
Na Bulovce na interně jsem šla na příjem, vyprávěla jsem, o co jde (plus moje papíry tam z pondělka až středy mají v počítači) tam mi udělali EKG, tlak, krevní obraz, zkontrolovali zadek. Pak se čekalo na výsledek, pak setkání s doktorkou. Ta mě poslala na rentgen. Protože můj cíl bylo dostat i informace nebo ujištění, že to ostaní trávení je v pořádku, že žaludek je v pořádku a jak se k němu chovat, jaká jsou doporučení, co ještě je očekávané a co už je moc ohledně krvácení atd. Takovou informaci jsem totiž vůbec neměla, nevěděla jsem, co je ještě dobrý a co už je divný a co mám dělat, když nastane XY…
Rentgen je z kopce dolů na chirurgii v jiném baráku, tam se mnou kamarádi zase sjeli, rentgen byl hned a jeli jsme zpátky na internu. Dost pršelo a už bylo před desátou, tak bratr (my si už desítky let děláme legraci, že jsme s Lenkou dvojčata, takže je to i můj bratr :-) si šel schrupnout do auta.
V tu dobu už mě ten nerv bolel hodně otravně. Řeknu vám, že být tam sama, tak na ten rentgen by mě museli vézt sanitkou, já bych tam ve tmě a lijáku nedobelhala. Ještě šlo blbě najít, který dům to je, kudy se tam leze. Já bych byla už ve velké zátěži, se o tohle sama postarat, to nejde moc ani normálně, když někam přijedete s nějakou potíží. Navíc s tou bolestí, to už vůbec. Byla jsem ráda, že tam Lenka je, ona je navíc hodně podpůrná a něžnomilá. Trochu mi jemně masírovala bedra už prve v čekárně na interně, teď už jsem se různě válela po zemi a klečela a snažila se trochu uvolnit zadek, který dělal dojem, že mě do něj někdo kousnul a zůstal tam zakousnutej a ještě mě dloubal do beder. Lenka pak řekla nějakému zaměstnanci, jestli bych se mohla na něco položit.Tak nás vzal vedle na pokoj, kde už ležela nějaká paní, asi po narkóze. Tam jsem se válela a lehce úpěla a mlela se. A Lenka tam byla taky a to bylo vítané rozptýlení.
Potom tam přišla zas lékařka.
Výsledek:
Rentgen dobrý. Krevní obraz dobrý, jen zánětlivé parametry trochu zvýšeny. Protože v tom konečníku je to zcitlivěno, krvácivé. Hemoglobin (co jsem dostala v transfuzi v týdnu) zatím drží.
Pokyn: to střevo resp.konečník šetřit, radši jíst tu bezzezbytkovou dietu (kterou já ještě pořád beztak držím), ne vlákninu. Napadlo mě, co nutridrink? Prý jo. Já totiž když sním trochu masa nebo teplého jídla, rozhýbou se ty útroby, je mi nevolno, tlačí to tam všude v břiše a pak už cítím, jak v tom konečníku něco tlačí. Tak proto chci teplá jídla spíš nahradit nutridrinkem. To zhoršení krvácení není asi důsledkem pondělního vyšetření, ale podráždění.
Další pokyn: Nebrat si diclofenac čípek do zadku. Brát si jen diclofenac perorálně. Aby to nedráždilo v místě. Kdyby to krvácelo zas nějak hodně nebo bych měla bolest břicha jinou, tak mám jet k doktoru hned. Jinak mám přijet pozítří, v něděli, na kontrolu dopoledne.
Domluvila se se mnou, že na tu bolest mi teď dá kapačku, směs. Bude tam teda novalgin (kterej mi nefunguje sám, ale v kombinaci kdoví), něco proti zánětu (myslím stejná látka jako je v tom medikamentu, co mi předepsali na gastru a co už beru) plus něco na uvolnění svalů, něco jako guajacuran. Kapalo to teda šeredně pomalu, potom na žádost (Lenky, díky) to zrychlili. A napsali mi recept na guajacuran, abych neměla jen analgetika. Výsledek: Bolest se zlepšila, ale pořád ji cítím do té míry, že usnout s tím nepůjde. Trochu jsem se bála, že mi dají další kapačku na hodinu, ale lékařka řekla, že si klidně hned můžu vzít perorálně svůj diclofenac, protože to je jiná látka.Tak jsem si ho hned v autě vzala.
Bylo půl jedný v noci…
“Říkejme tomu Velký Pátek,” řekl bratr. :-))
A to řekl kolem desáté, když ještě netušil, že bude spát od té doby v autě a protáhne se to do půl jedný do noci. Pak nás vzal zas do stř Čech do kamarádky domečku, tam jsme dojeli asi ve čtvrt na dvě. A on jel ještě domů do Prahy.
Takže ujištění a informací se mi dostalo. Dvě osoby kvůli mě takhle ponocovaly. Ještě že je mám, tohle bych nechtěla absolvovat sama, ani by to nebylo v mých silách, při té otravné bolesti. Určitě bych si ani dobře nepamatovala, co lékařka říká, protože bych se na to nemohla dobře soustředit. Takhle když to slyšel i druhý člověk, je to lepší.
… … …
A dobrá zpráva: Játra jsou v pořádku a snáší to dobře. To je fajn, loni měla špatné hodnoty.
Během Velikonoc se to krvácení dost zlepšilo. Ale dobře mi nebylo, byla jsem unavená, v břiše se to štosovalo a tlačilo, do toho bolest nervu a starání se o její tišení. Pořád znova a znova. Každou noc se jednou dvakrát probouzím s úplně mokrými vlasy a hrudníkem. Přitom tříslo, bok, zadek, bedra potřebuju mít utěsnaná hodně v teple, jinak hned reagují a otravují. Je to hodně náročný. Teď mám světlou chvíli – pár hodinek, kdy jsem si udělala hovězí karbanátky do zásoby, ohřála polívku a nafotila první stránky korkového notesu sem na blog.
A děkuju vám za slovní podporu. I za vtípky, za cokoliv, co jste sem psali do komentářů. Pomáhá mi to necítit se v tom sama.
.
Tak co si to po té době všechno zrekapitulovat?
Měla jsi nádorové onemocnění a….?
A už nemáš!!!
Jen spoustu jiných nepříjemných problémů (a výzev), které s tím zaháněním smrtihlava souvisí.
I přes to všechno hororové je to vlastně pořád na oslavu.
Takový liščin Halloween 😀
A korkový notes k narozkám je opravdu moc pěkný. A od někoho, kdo ti evidentně rozumí a má tě rád!
Ale to už asi víš…
Na Lenkách je něco něžnomilého – taky mám jednu ve svém životě a podle popisu je té tvojí dost podobná :-) To, jak komunikují doktoři v nemocnicích, ale zní teda dost šíleně. Jakože se tě vyptají, když už jinak nedáš, a pak ti nic neřeknou, ani to, co máš a nemáš dělat? Hrozný. Proti tomu je to, že nevědí, kde co je, už jen taková třešnička na dortu.
Držím palce, ať se z toho zotavíš!
Mám zkušenost s několika různýma gynekologicko-porodnickýma odděleníma a všude úplně stejnej blázinec. Po císaři bych tam nechtěla ležet ani za nic. Ale je fakt, že na nás -vlastně zdravý matky po porodu- to má blahodárnej vliv, protože koukáme co nejrychlejc se uzdravit a vypadnout domů.
Ale i tak obecně mám zkušenost, že je potřeba přijít už nejlépe s diagnózou a dupnout si, co vlastně potřebuješ, jinak jdeš domů s paralenem. No je to na hlavu.
CT je v budově 13 (ortopedie) v přízemí (hledala jsem na netu )
tu noční epizodu na jednolůžáku snad ani nekomentuju :-((
Liští, ted v pátek 14.4. máš volat svojí paní doktorce , až ji budeš sdělovat informace o termínu CT střev – ROVNOU JI UŽ ŘEKNI, jak trpíš s těma bolestma zad a chtěj, aby ti objednala MR, nenech se odbýt. Analgetika nic moc, nespím, bolí to v klidu i při pohybu, nedá se to vydržet – fyzioterapie pomáhá chvilku – MR jsou dlouhý čekací doby – tak at ti to zařídí.
prostě at máš pevný termín na MR, po CT střev dle výsledku – zase budeš čekat na termín na koloskopii v CA, nebo když by bylo nutné chirurgické ošetření – nejdříve probíhá gastrochirurgický seminář – pozvali by si tě na chirurgickou ambulanci a tam teprve by ti dali pevný termín výkonu vše zdlouhavý… takže klidně mezi tím můžeš mít tu MR – jen potřebuješ mít ten pevný termín.
klidně bych ji řekla, že se ti ty bolesti zhoršují, vypadává ti samovolně noha při chůzi, včetně toho, že to jde lampasem (pruhem) dolů – od třísla přes kyčel. zadek po zevní straně stehna až noze a k malíčku u noze a jsou to mravenčivě – pálivé bolesti (takhle podobně vypadají akutní kořenové bolesti, když je uskřinutá mícha v bederní oblasti a hrozí otok míchy) na tyhle typické kořenové bolesti musí doktor slyšet a jednat. to nemůže nechat jen tak.
musíš prostě přitvrdit, aby se něco konečně dělo.
Saule
je to tak! To je ten kontext. Nemám už nádor, mám nepříjemné bolestivé komplikace, ale neumírá se na ně.
Tak to je fakt V zajetí démonů! Zírám, co všechno je možný a zírám, že nikdo neměl sebemenší bobky z toho, že by z toho mohl být pěknej průšvih (kromě tebe:(.
Jinak se přikláním k názoru, že je super, že ses dostala z rakoviny, ale začala bych doktorům šlapat po krku i s tím ostatním nadělením. Ať máš zpátky svou veselou energickou Lišku, co v noci spí jak poleno a přes den hraje, píše komiksy a léčí lidi. Věřím, že se k téhle cílové rovince zase přiblížíš a tyhle vzpomínky už zůstanou jen neškodným hororem, po kterým se člověk otřepe a je rád, že to nezažívá real time.
Marie Veroniko, krizo,
nojo, byli divní. Předtím v létě, když jsem byla hospitalizovaná jen na jednu noc, celkem čtyřikrát, jinde, přímo na onkologii, tak tam vždycky přišel lékař nebo lékařka, myslím že i večer i ráno, a mluvil se mnou v klidu a věděl, o co jde, a snažil se pomoct, promýšlel, co a jak, vysvětlil a potom napsal tu propouštěcí zprávu.
Kdežto tady (gynekologie) nikdo nic a tu zprávu pak napsal někdo, kdo mě neviděl nebo viděl jen při příjmu (protože ji psal muž a toho jsem viděla jen při příjmovém hovoru, kdy se mě ptal na formální kategorie otázek jako jestli mám pravidelnou menstruaci…).
bo,
díkyyy!
barčo, krizo, všichni,
ad že mám být důraznější, jasnější, naléhavější a neodbytná:
Určitě to vidíte dobře.
Já se schválně ptala Lenky, když byla se mnou u toho na tom urgentu (a já tam klečela na zemi na chodbě, protože mě to bolelo, pak mi dali na žádost Lenky tu postel a pak i kapačku), jak to působí, když mluvím s doktorkou. Jestli je poznat, že mě to bolí jak prase a hlavně že se něco zhoršilo a potřebuju informace. Protože já vnímám svůj hlas a vím, že mluvím vyšším hlasem, trochu tišeji zastřeně a hlavně rychle a trochu monotónně a nervně. Protože se snažím tím tu bolest odklonit a mluvit přes ni, jakoby to „stihnout říct“ dokud to ještě jde. A taky koukám mimo trochu mlžným pohledem. Jenže doktorka mě vidí poprvé a neví, že normálně mám úplně jiný projev.
A Lenka říkala, že z toho, jak mluvím s doktorkou, není tolik poznat, že mě to fakt bolí. A já bych myslela, že je.
Důrazná, hlasitá, temperamentní, odhodlaná k činu – jsem byla (ad 1. díl nemocničního příběhu), když jsem viděla tu hromadu krevních sraženin. Automaticky jsem naskočila do racionálního hledání pomoci, do akce, nepanikařila jsem, ale byla alarmovaná a začala jednat – zazvonila jsem na sestru a řekla jí to. A slyšela jsem se, jak mluvím nahlas, důrazně, jednoznačně, naléhavě, přiměla jsem ji vyzvednout ten lék v lékárně. Ale jak to slyšela ona, když sice přinesla lék a jinak neudělala nic, nebrala to jako urgentní… kdežto já na ni mluvila urgentně, důrazně. Možná to byl ještě malej kalibr, možná si to vyložila jako nicmoc, já nevím. Možná kdybych místo toho panikařila, ona by zavolala doktora hned, aby rozjel nějaké šetření. Nevím. Já si připadala důrazná a urgentně mluvící.
(Trochu kňourala a panikařila jsem hned potom, po telefonu s Lososem a s Lenkou.)
Asi působím fakt líp, než to je.
Možná na té chodbě když jsem klečela na zemi a hledala úlevovou polohu, to vypadalo, že si při čekání z nudy vesele cvičím, já nevím, protože chodili občas kolem a nic. Ale kdo by proboha dobrovolně na nemocniční chodbě šel dobrovolně do kontaktu s podlahou, to teda nevim. Podle mě to je už známka hledání poslední záchrany v nouzi.
Takže já si někdy připadám, že důrazná jsem. Ale evidentně mám jiný měřítka, pro ostatní venku to ještě asi vypadá jako pohoda.
Psice,
tos hezky napsala! Cílová rovinka, to je pěknej obraz.
Liško, nedej se, je to trend doby. Když na sebe pořádně neupozorníš, jako bys nebyla. Zaráží mne, že to panuje i v nemocnici, ta lhostejnost a nevšímavost. Ty jemné intimní lidské vazby a vzájemná empatie se všude vytrácí, když narazíš na člověka, který ti opravdu z vlastní vůle pomůže, nebo je přívětivý a lidsky sdílný, je to zázrak. Tak ať je takových lidí víc a ať i my sami se můžeme mezi ně s klidným svědomím počítat :). howg :)
Jen řečnická otázka…
Napadlo tě někdy, že po vyřešení všech těch zdravotních problémů ( a už aby to bylo) už nikdy nebudeš stejná Liška, jako před tím?
To vůbec neznamená smutnější, vystrašenější…
Spíš přesně naopak.
Někomu tu vnitřní změnu život nabídne jakoby trest, jinému klidně jako důsledek nějaké odměny.
A někomu vůbec .
A to je asi to nejhorší.
Čtu si to již potřetí a zdá se mi, že někde je nějaký organizační zmatek. Tedy že jsi se ve svém opravdu vážném stavu nějak dostala mimo systém. Takže si tě přehazují jako horký brambor, jako kdyby ti dělali laskavost že tě vůbec prohlédnou nebo se s tebou baví. Snažím se pochopit v čem je problém.
měla jsi vážný zákrok, po zákroku máš vážné pooperační potíže které prostě jsou následkem léčby. Tedy někdo by měl odpovídat i za léčbu těchto pooperačních stavů.
Pokud je člověku zle, a jede do nemocnice sám či s někým, nedovolá se odborné pomoci. Přehazují si ho, dělají zbytečné vyšetření protože nemají kartu a informace od ošetřujícího (původního) lékaře. vím že se mi to lehce říká, ale mám za sebou šílenenou anabázi s bláznivou švagrovou. Kterou jsem furt vyvážela do nemocnice, tam si ji nechali, udělali ji všecky vyšetření, CT, rentgeny a po dvou dnech ji poslali domů jakože je všecko v pořádku. a chodila tam a chodila, dokud si mě nezavolal praktický lékař a neřekl mi, že toho mám nechat. JInak se zblázním já.
Je opravdu nutné zavolat svému odpovědnému lékaři, že je zle anebo si zavolat rychlou a říct jméno ošetřujícího lékaře a oni mu z rychlé či z urgentce volají a konzultují to s ním.
Omlouvám se že píšu takové samozřejmosti, opravdu je to hrozné co s tebou provádějí. Nemám na to slov, jsem z toho vyjevená. A jak chodíš a ptáš se, co je s tebou a nikdo ti neřekne nic pořádně. Musí to být strašné.
Moc doufám že je to lepší, ale asi je to na dlouho. Objímám a přeji hodně sil. Ať se to brzy zlepší.
Tak to je fakt horor, držím palce, ať brzo šťastně skončí. Jako chápu, že v té nemocnici nemají jen tebe, ale vůbec není vidět z jejich strany nějaký zájem a pochopení. A ke všemu takhle bolavého člověka posílat od čerta k ďáblu, to je něco neuvěřitelného. Drž se, Liško. Máme tě rádi. ♥
To hrozný na tom je, že při tomto stylu komunikace pracovníků v nemocnici není nemocnice místem vhodným k léčení a úzdravě. Takové prostředí ničím nenapomáhá ke klidu a spočinutí, bezpečí, které je nutné pro léčení. To je prostě posraný.
zuzi, no, právě tvůj komentář mě k tomu řečenému přivádí.
Díky, Oby!
Ratce to koukám vrtá hlavou.
Saule,
hezky!!
Že budu zase jiná (už se mi to stalo před 20 lety, že jsem se potom změnila, když jsem z toho propadu po dvou letech vylezla, to je tedy 18 let), byla jedna z mých prvních myšlenek, když mi řekli před rokem onkologickou diagnózu.
To mi bylo jasný, že musí dojít ke změně (ať už se vyléčím, nebo ne). Tehdy jsem byla přesvědčená, že tu změnu musím udělat já. Že ta diagnóza je výzva ke změně: změň se, nebo umřeš. Takže jsem začala přemýšlet, ke komu půjdu do dočasné psychoterapie. Myslela jsem, že to musím zmáknout, něco ještě poznat a pak změnit v sobě. Takovou cestu jsem si jedinou představovala.
Teď jak to píšeš, mě napadá, že možná je to jinak – že to by byl můj starý styl: zmáknout to, snažit se a ještě se u toho cítit blbě, že to nezmáknu dost rychle, že nejsem dost schopná. Prostě můj starej styl, starý stereotypy.
Myslím, že bych měla to víc uvolnit, nehnat se do té terapie tak aktivně (mimochodem minule mi terapeutka dala termín až za dlouho, mělo to být právě dnes, ale včera psala, že je nemocná, naštěstí nový termín mi dala už za týden, napřed hrozilo, že další termín bude někdy v květnu). Myslím, že ta změna si mě najde, nemusím to tlačit. Taky už vím ze zkušenosti, že taková proměna má několik fází, není to jen najednou změna chování. V něčem jo, ale má to ještě dlouhý dojezdy a fáze, třeba euforii, která potom rozjede další akce, které pak mají ještě další dopad, i tvrdý. (Minule ten dopad euforie byl rozvod a ten měl pak ještě další dopad, cítila jsem se jako vyvrhel.)
Takže to nebudu tlačit, budu to pozorovat.
To je bezva, pozorovat a přijmout.
Těžký je přijmout tu bolest. Uvolnit se do ní i přes ni. Navzdory. Vydechnout, být v klidu a usmát se do toho výdechu. I přes tu bolest.
To celkově zklidní. To se někdy daří. Jenže to jde jen jednou, ten úsměv. Podruhý už se mi přes tu naléhající bolest a napětí nic hezkýho nevybaví. Je to podobný jako Harry Potter, když vyčaroval patrona. Musel myslet na něco hezkýho a udržet to navzdory tomu, že je právě tváří v tvář mozkomorovi. To je jako alegorie tomu hodně podobný.
Umím vyčarovat patrona jen na okamžik.
Před chvílí jsem to zkoušela a dala jsem si přitom ruku na bedra (která bolí, i když jsem si vzala něco na bolest) a ještě se snažila vykouzlit ženskou něhu. To pomohlo na delší chvíli. Je to ale taky fuška. Vůbec ta bolest je fuška, já fakt na té nemocenské moc odpočinku nemám, nemám žádný čas přes den, pořád to bolí, třeba dnes. Jindy pár hodin mám a ty využiju k odpočinku od toho bolestného napětí – jinak ty hodiny odpočinku pod analgetiky musím směřovat na noc, abych se vyspala. I když přerušovaně.
Zajímalo by mě, jak vypadá můj patron. Co myslíte?
Asi budu říkat Expecto patronum, zkusím to : -)
Anděl strážný nebo Panna Maria. Tedy když jsem byla menší tak anděl strážný, obracela jsem se k němu. A teď spíše k Panně Marii.
ratko,
je to zajímavý, jak jsou to nějaký daný archetypy. Protože přesně k těm dvěma mě v nouzi bolesti napadá se obracet. Teda k té Marii moc ne, protože tu nějak ještě neznám, jenom už před rokem se mi některé ženy, ty s něžností, začaly té Marii připodobňovat. Tak čekám, co se z těch dojmů dál vyvine. Zrovna dneska jsem revidovala jejich podoby a gesta ve své paměti.
Zajímavý je, že pokud chci mluvit na Boha (resp. když chci mluvit sama se sebou, tak musím mít nějakou druhou stranu a ta se zpravidla rovná Bůh), tak mluvím na Boha, ale nikdy na Ježíše, na toho se obracet neumím, ten mi připadá nějak vzdálený, ode mě ne úplně pochopený, připadá mi jako nějaký cizí chlap, takže ho neoslovuju. Vynechávám ho.
Chápu to, dokonce i chápu proč ti nejde obracet se na Ježíše či Krista.
Nikdy mi to nešlo s Kristem, a vysvětluji si to tak, že Kristus je to viditelné co je zde, Kristus je pravda. Tedy ve své bolesti a utrpení se člověk stává Kristem (připodobňuje se k němu) v momentě kdy plně přijímá pravdu, Kristus se díva tvým zrakem, cítí a slyší tebou, žije skrze trpícícho. Tedy ono to ani moc nejde se na Krista obracet, spíše se mu vydávat… odevzdávat.
Panna Marie je matkou ale nikoliv jako ta naše co máme doma :-)) Je to pomocnice, slitovnice, orodovnice, opatrovnice… sama má sedm nožů zabodlých v srdci a tedy plně chápe naše trápení, nic nám nevymlouvá ale je s námi.
Vždycky se mi uleví po modlitbě Zdrávas Maria kterou opakuji třeba 10x a klidně i víckrát. Je to velice uklidňující.
Anděl strážný je pořád s tebou jako ochránce, nabádá tě abys něco udělala nebo naopak varuje před lidmi či situacemi.
Netvrdím že tak je to správně, jen jak to mám. V tomhle nelze nikdy říct, takhle to dělej. Je to spontánní nitěrný proces.
ratko,
ano, zatím ta Panna Marie mi připadá jako určitý souhrn aspektů – mírnost, trpělivost, odevzdanost, laskavost, něha, přijetí… Ne jako matka. Protože v křesťanství bůh je otec i matka dohromady, něco jako náruč rodiny, mi připadá. Ale to se spíš domýšlím rozumově, ne že bych to prožila.
Já se nějak nezajímám o anděly, třeba figurky andělů mě nebaví, nic mi neříkají; pro mě anděl znamená poselství, zpráva, mluvčí té zprávy, informace, personifikovaná informace, protože my lidi potřebujeme všechno personifikovaný, k čemu máme mít vztah. Takhle to pojímám.
Slyšela jsem zajímavou věc v nějakém rozhovoru nedávno. O andělu strážném. A připadá mi to vtipný a vztahový a pro mě toho anděla to přibližuje, sbližuje, civilizuje a zároveň to člověka uklidní (i kdyby ten anděl neexistoval). Někdo říkal, že když máme před sebou třeba nějaký pohovor se šéfem, nějaké setkání, kterého se obáváme, bojíme se, aby dopadlo dobře, tak můžeme předtím požádat svého strážného anděla, aby to předjednal se strážným andělem toho dotyčného člověka. Aby se s ním nějak předem o tom domluvil, aby to dobře proběhlo.
Dobrý, ne?
Mě zaujalo, že ti andělé by spolu komunikovali, že třeba andělé kamarádů se už znají a tak, to by byl dobrý námět na film. I když filmům o andělích se teda spíš vyhýbám.
Ten příběh o andělích co spolu komunikuji předem je super :-)
Já třeba nemám ráda když se něco konkretizuje, třeba jako kniha nebo film nebo nějaký výklad. Mám ráda když se to vznáší neurčitě v „prostoru“ a každou minutu či vteřinu se to mění a zaujíma za pochodu nějakou pomíjivou podobu či formu. S tím dokážu skvěle žít… jak začne někdo argumentovat a že to musí být takhla takhle, tak se nenápadně snažím vycouvat. Takže pro mě je i Bůh jistý a stoprocentní, ale neuchopitelný…zde přítomný, skrze něj žijeme, mluvíme, myslíme, konáme a proto je tak nekonkrétní… jako mé uvažování, pořád roztříštěné a nejasné. Jsem neuvěřitelně vděčná za mé náboženství, za mé katolictví, že mě nechá v této neurčitosti a nejasnosti žít. že je možné to skloubit.
Zdravím Liško, a přeju, ať je brzy lépe na všech frontách.
Po dlouholeté zkušenosti s ulcerozní kolitidou a po loňské zkušenosti s nádorem tlustého střeva a chemoterapií si dovolím dát pár tipů, třeba se budou někdy hodit.
Skvělý je mladý ječmen, má blahodárné účinky na střevo.
Místo těch všech Maltoferů a jiných z lékárny jsou skvělým zdrojem železa lyofylizovaná hovězí játra (v kapslích), nezpůsobují zácpu ani průjem.
Rozhodně bych nevynechávala zeleninu – šťávy mohou být alternativou, hlavně mrkvová šťáva, nebo řepová, pokud sneseš.
A mám taky dobrou referenci na hořčík bisglycinát, D3 vitamín a molekulární vodík – jako regenerace po náročné léčbě.
Ano, všechno jsem si to musela vyhledat a koupit sama, protože z vlastní zkušenosti vím, že doktoři umí dobře řešit spíš akutní stavy. I když po tomhle horrorovém komiksu, co popisuješ, to vypadá, že na Bulovce neplatí ani tohle. Protože pokaždé, když jsem se doktorů ptala, jak se dám po tom martyriu do kupy, tak řekli, že nic nemusím dělat, že krevní obraz je v pořádku.
Držím palce.
liško a co tvoje problémy s kakáním? Už se to uklidnilo. Né že bych nějak chtěla vyzvídat, ale vzhledem k tomu kolik detailů jsi tady již dala, by mě zajímalo zda se to všcko uklidnilo. Možná transfuse a kolonoskopie nepatří dohromady :-)) a celé to hrozné nadělení bylo výsledem těchto dvou aktivit. To se ukáže jen časem, pokud problém odezněl.
Předjednané dohody mezi anděly strážnými, to nezní špatně – ten námět na film tam vidím celkem jasně, protože si to představuju v podobném obsazení, jako byl film „Andělé všedního dne“ (Javorský Labuda, Křenková, Dyk). Andělé kamarádů už se určitě znají, protože počítám, že je už museli tahat z průšvihu společných akcí, to je fakt :-)
Nás učili před spaním odříkávat „andělíčku můj strážníčku…“, ale asi šlo jen to to nás zabavit, unavit a uspat, takže mi nemůžete zazlívat, že anděla strážného vnímám spíš jako policajta vlastního svědomí, kterého se prostě nezbavíš, tak si ho snažíš alespoň vylepšit :-)
Taky si vzpomínám na vysvětlování termínu „patron“ malé neteři – v televizi šly zprávy a někdo tam zmínil Medu Mládkovou, coby patronku umění – a neteř se už ptala, co je to patronka. Tak jsem na to šel přes Patrona na Patronku, a po chvíli mi můj výklad neteř zrekapitulovala tak, že to už chápe, že Mládková byla patronka, protože je malá a kdyby byla velká, nebo hodně stará, tak by byla patrona – a na tuhle dedukci jsem si vzpomněl při čtení Nemocničního horroru II a následných komentářů, protože na tuhle situaci už bys tu pořádnou Patronu možná potřebovala (pozor neplést s matrónou), ale když to bude Anděl strážný (nebo Andělka), tak ho taky angažuj :-)
A jak zmínil Saul – z tohohle nemůžeš vyjít stejná, tak ať to stojí zato. A už se to děje – máš za sebou vědomí, že máš dobré kamarády, co se dobře postarali – i když na takové nucené prověrky by se člověk radši vykašlal.
ratko,
to jsi dobrá, myslím, že většina lidí nevydrží tu nekonkrétnost, že je to děsí jako mlha a nechtějí v tom být.
ad záchod – no, buď neleze nic, anebo předvčírem jen krevní sraženiny. Lékařka na interně říkala, že ještě nějakou dobu to bude krvácet. Beru čípky proti poradiačnímu zánětu konečníku (nejsou proti krvácení), zavolala jsem jim, že mi docházejí, a poslali mi nový recept. Včera byl pátek a mluvila jsem telefonicky se svou styčnou doktorkou a ta mi poslala recept na lék proti krvácení.
Je to ironie:
Přesně před rokem jsem začala brát úplně stejnej lék proti krvácení (ale odjinud, z děložního hrdla). Takže dneska půjdu do lékárny.
Lenko,
děkuju, to je praktické!!
Ani ten ječmen by mě nenapadl. Jen wobenzym, který loni natrhu nebyl, teď už je.
D3 vitamín mám v něčem, co si občas beru, teď nevím, v čem, někde jsem to viděla napsané na krabičce. A normální vitamín D mám. Chtěla jsme si zase koupit houbu reishi, ale zatím nekoupila, je to drahý a nevím, jestli zrovna to tak nutně potřebuju.
Přesně! Na dotaz následné podpůrné léčby se doktoři jen tak povzneseně usmáli a řekli, že nic.
ad zelenina
Mrkvovou šťávu si můžu snadno koupit, tu mám celkem ráda a zpestří mi pití. Díky. Řepová mi nevadí, ale nechci ji používat, protože barví stolici (železo teda taky barví…) a potom neuvidím, jestli je v pořádku, anebo krvavá nebo co…
Držím palce na dobrou a úspěšnou rekonvalescenci!!
Jirko,
anděla strážnýho si představjuj jako věrného přítele, trochu starosvětského, trochu jako literárního hrdinu, už od dospívání jsem si ho jednomu literárnímu hrdinovi připodobnila.
Takže takový, jaks říkal, patron. Ne jen patronek. A ne žádná vystřílená patrona, radši patronka. :- ))