No tak hurá, gratuluju. :-)
Přiznám se, že by mě nenapadlo, že se řeší v podstatě tohle. Myslela jsem, že to už máš pořešený dávno.
Já asi fakt jsem občas v náhledech blízkých lidí zcela daleko…
To vypadá nadějně,zvlášť ten poslední obrázek.
Ale jak znám vránu,ta už počítá mráčky.
A při první bouřce se ti vytrhne z tlapky,bude vesele poletovat a krákat”vidíš,já to věděla,já to říkala,zase zmokneš a třeba do tebe i uhodí blesk”
Vrána no.
2.
A uškrtit ji nelze,protože má v podstatě pravdu.
Ale ne tu podstatnou,proto zůstává jen nasiraci vranou.
ru 1
Ono je to asi furt dokola tohle – napřed mít nějaký dvě strany něčeho v sobě, nějakej rozpor, vnitřní konflikt, pak si uvědomit, že důvodem je ten starej zděděnej nebo převzatej konstrukt (nebo introjekt, podle toho, jestli to pojmenovává ten, nebo ten:-). A vidět a přijmout, že to tak je/bylo, a nebejt na sebe hnusnej a kritickej, ale vlídně a chápavě si říct ahá, to je zase tohle soukolí, tentokrát ohledně toho a toho tématu… a když už tam přijde ta chápající vlídnost, tak je podle mě vyhráno a pak je jedno, jestli udělám to, anebo opak. A možná už ani nemusím dělat a rozhodovat nic z toho, protože to téma jakoby vymizí.
A přijde nový – i když taky starý známý – a jede to zase.
Takový schéma duševně zdravého / neurotického člověka, co tím sobě poměrně ubližuje, ale k ostatním lidem je výbornej nebo dokonce populární :) Prostě pohoda. To je ve skutečnosti pořád pohoda a luxus.
Ha, konečně jsem si to sama pro sebe popsala nějak vcelku. Mně se totiž blbě propojuje praxe a teorie, resp. zážitky a odborný termíny. A nevadí mi to! Je to známka toho, že žiju a ne jenom analyzuju.
saule 2,3
joo, to je trefnější ad4!
4
Když jsem se tím prokousala, vyšlo mi jako zkratka – chceš tím říct, že jsi neurotik, protože ač vůči ostatním se chováš ok a jsi populární, vracíš se pořád dokola do stejných schímat sebetýrání se, byť sis je vyřešila už tisíckrát?
7
Jo, aha, takže asi jo.
Kuvááááá… 8 má odkazovat na 6, ne na 7, jdu spát.
7
Né, to mi připadá jako jiná formulace (a je možný, že prostě jen nepoužívám tak syrové formulace a je to totéž; mně ten význam ale připadá jinej).
Neurotik a duševně zdravá osoba je pro mě jedno a totéž.
A to jsem chtěla zdůraznit – že si my všichni duševně zdraví a / nebo neurotici žijem tady v tý zemi vlastně v ještě v duševní pohodě luxusu oproti někomu, koho potkaly intenzivnější obtíže (než zdravýho, kterej když má nějaký potížičky, je to neurotický, pak zas nic, bez potíží), a oproti lidem, co žijou jinde a maj se co ohánět, aby si za celej den došli pro vodu na pití a vydělali si na ni.
Chtěla jsem tím říct, kdyby to čet někdo, kdo to zažívá podobně, že je to normální. A že je to obvyklý.
Ve společnosti, ve který by to bylo neobvyklý, by to bylo onemocnění :-)) Přece jenom nějak kulturně podmíněný to taky je.
Tím populární jsem myslela jednak spíš nekonfliktkní a jednak takovej altruista pitomej. Pokud bych to populární vztáhla na sebe, tak to je zase to další moje téma pořád dokola: dost pečující zatím nepoučitelnej pitomec (vida – vlídnost chybí) nebo zahlazovač, kterýho nikdo ani nevyzval k pečování, a on si sám už předem odedávna představuje, že ten druhej to pečování chce. Má(m) někdy větší zodpovědnost, než mu / mi patří, mám pocit, že se musí(m) o svou skupinu /roz.rodinu (ne v práci, tam to je uměřenější, ok) postarat – a to mě sere, protože to dávno vim, a stejně se zase nachytám, abych si mohla vynadat, jak jsem neschopná, že jsem v tom zas.
Vlídnost mi v tom zatím nenastala. Ta ne, ale jakási přivyklost a zároveň k tomu zbystřenost, tak snad ta jemná vlídnost přijde, dohajzlu už :-)
A je to furt totéž ad4
10. zaujalo mě téma míry zodpovědnosti, tedy kolik zodpovědnosti na sebe vzít aby byl člověk ještě klidný a nezačal se týrat, že něco zanedbal. Tedy je možné že řešíš něco jiného a nevidím to tam, vidím tu odpovědnost. Plánování je určitá forma činnosti jak překlopit odpovědnost do praxe. tedy napsat si kdy co je splatné, kam jít pokud jsem se domluvila že tam budu…to vnímám jako odpovědnost. dodržet dohodu, a to je již plánování. Protože dohoda (něco udělám) je do budoucnosti… co se týče plánování jiných věcí než věcí slíbených (dohodnutých) jako dovolená etc, to je navíc… tedy otrava. Ale někdy je to nutné pokud se člověk chce s někým sejít či na něčem dohodnout. Píšu to složitě (asi dostanu sprcung za vysvětlování zřejmého) ale musela sjem si to nějak pořešit vnitřně. nesnáším plánování, a ani se netěším řízeně na něco co bude, žiju v přítomnosti protože tak to mám nastavené uvnitř a plánování mě obtěžuje. ale beru to jako povinnost, jako něco za co nesu odpovědnost pokud něco slíbím. pak se musím účastnit plánování a pamatovat si kde a co jsem dohodla a jak se tam dostanu. ale nakonec platí ta přítomnost, to co nastává a je teď, každý den se ráno budím do přítomnosti a žiju ji.
Blahopřeji.
K přirovnání s dětstvím se pokusím vnést matematický pohled:
Když má člověk za sebou 1095 dnů života, je ten další den jednou tisícdevedástišestinou jeho života.
Když má člověk za sebou 12775 dnů života, je den další den jednou dvanáctitisícisedmisetsedmdesátišestinou jeho života, tedy úsek naprosto nesouměřitelně menším a tím tedy také nesouměřitelně bezvýznamnějším a ať chceme či nechce, také tolikrát chudším.
12
Pěkné, akorát bych to neměřila od data narození, ale k datu průměrné lidské smrti.
A nebo k tomu mezníku, který je zrovna blíž.
jj. měřený čas či vytrhování konkrétních situací dávají smysl pouze jako celek, tedy z pohledu života celého.
15. hmmm, budu muset změnit formulace aby to nevypadalo že si to tak mají myslet i ostatní. Tedy mě dává situace či časový okamih smysl v kontextu života celého. dítě to často vnímá podprahově ale ještě ty souvislosti neumí dát dohromady, teprve kauzalita (rozum) umožní porozumět vztahovosti ve smyslu návaznosti jednoho na druhé až k uzavření ve smrti. Tedy vše jakoby se smrtí vynulovalo, neboli jedno v druhém vztáhlo do jednoho jediného kompaktního celku – cyklu.
V případě prohlášení typu 15 bych viděla danou formulaci jako nezávadnou.
Zato 16 to zkomplikovala dokonale. :-))
18.nojo, ale nemůžu prohlašovat kategoricky to co prohlašuji v 15. to je jakobych vyhlašovala závazné dogma :-) a přitom je to jen můj názor jako všecko co kategoricky tvrdím. Vlastně se tím vnitřně zklidňuji, že tk to “musí” být, pak mi to dává smysl a život mi dává smyl.
Celý problém je v intenzitě vnitřního života. v jeho síle kterou se dere “na svět”
hezký.
ale přiznám se, že tomu komiksu moc nerozumím :-) je to na mě možná asi moc tak nějak překombinovaný a nakombinovaný…. (dovolená u moře je plán, tvoje sdílení s lidmi není plán) pak to vnoření se do něčeho – co se zrovna děje – podle mě je i není příjemné je i není nutné, je i není dostačující…. pak jsou samozřemě i právě neplány, ale situace, které přijdou a musíš se jim chtě , nechtě věnovat ……a zase, když se jim člověk postaví přímo, zase zjistí, že je o kousek dál, a že něco překonal a že to tak třeba nebylo hrozný, jak si myslel…….zkrátka ke komiksu mě napadá spousta variací , protože mám sama ted hodně intenzivní náročný týden, těším se na odpočinek, zvolnění.
ale to nevadí Liško, že já tvému komiksu až tak nerozumím – hlavně, že je ti fajn, cítila ses dobře a zažívala si to “ono”. :-) (neplánovaně)
ještě jedna věc mě napadá….člověk si podvědomě jde za tím, čím co chce…..at si to uvědomí, nebo ne….
nějak mu přijdou do cesty ty příležitosti, události….ne samozřejmě jsou to příležitosti a události, které se mu líbí a nebo se mu i líbí ale přijdou časovaně jemu nevhod, třeba….přijde mu to tak. teprve s odstupem času, to člověk dokáže docenit…..
Připomíná mi to film Sedmikrásky od paní Chytilové. Tam se holky taky rozhodovaly podle situace, hlavně ať je to neplánované, ale zábavné. Jakmile to přestane být zábavné, musíme naplánovat, ale neplánovaně, něco dalšího, nejlíp lepšího. Aby pak s hrůzou zjistily, že je to vlastně úplně jedno, co udělají, protože se nic zásadního nestane. A stalo se :-)
Asi jsem ujel od smyslu komiksu, ale člověka tahle situace dostihne občas opakovaně – nenucená zábava společensky nuceným způsobem, nabyté zážitky aby měl člověk co vyprávět… to je logiky proti srsti. Jenže jak si ty zážitky nabýt nenuceně? Neplánovaně? Pak zas sklouznu k pocitu, že to nedělám tím správným způsobem. Asi jde o to pochybovat o svých zažitých postupech jenom občas a většinou nechat volný průběh. Jenže v poslední době už vycházení z vlastních dveří mi přijde jako plánování :-)
Tak jak z toho ven… aby to bylo nenucený.
23. to by mě taky zajímalo jak :-)
Plánovat jak o život a kdykoli něco udělat úplně jinak, jen proto, že se mi zrovna chce.
Já to tak dělám furt. A mám pocit úžasný svobody.
Plánování není železná košile.
Rozumím – plánovat kvůli možnosti porušovat plán! :-)
Tak nějak. Plánovat jako užívat si sladké možnosti dělat věci nakonec úplně jinak.
27. to zní logicky :-) pokud je porušování plánů vnímáno jako sladké. nebo pokud je vnímáno porušení plánu jako něco svobodného a ne jednoduše jen (a pouze) jiné řešení.
28. zase mám tu formulaci blbě. nevím opravdu nevím jak to napsat abych vyjádřila že užívání si svobody tím že poruším plán, nevnímám jako něco svobodného ale myslím že tomu rozumím jak jsi to myslela a skusím to vyjádřit “po svém” i když to možná bude totéž co říkáš ty. Aby se člověk někam dostal, uskutečnil záměr někam jít, něco vidět a něco udělat, musí následovat nějaký vnitřní impulz (plán), tedy “něco” co má nastat v budoucnu a co ho někam vede. A tam se pak setkává s různými situacemi a o kterých předem neměl ani tušení, tedy nemohl je vůbec naplánovat protože o nich nevěděl. Ale dal jim šanci tím že vytvořil podmínky aby se staly.
Ratko, já té 28 rozuměla, je to tvůj způsob, jak sdělit, že ty to máš jinak. Opravdu není potřeba se křečovitě snažit všechno převykládat “korektně”. :-)
Já to mám někdy tak a někdy jinak a byl to jen můj způsob jak sdělit, že plány lidi nemají obvykle rádi proto, že se jim zdají svazující a až příliš břímím na krku. Což se dá odbourat právě tím, že na nedodržení lánu nebudu koukat jako na svoje selhání, ale jako na nádhernou možnost chovat se nevyzpytatelně, tvůrče a – jak já říkám – flexibilně.
Navíc jak píšeš, že “Aby se člověk někam dostal, uskutečnil záměr někam jít, něco vidět a něco udělat, musí následovat nějaký vnitřní impulz (plán)…”, tak bych to doupravila, že aby člověk našel ten svůj vnitřní impulz, správný vnitřní impulz, musí často napřed udělat plán, aby zjistil, že to není to, co tím impulzem je, a ten plán zrušit a cestu skutečnému impulsu uvolnit.
Pokud mám k něčemu odpor, páčže vlastěn skrytý strach (třeba ze selhání), nezlomím ho tím, že se budu přesvědčovat, jak je to něco důležité a nezbytné, to mě akorát ještě víc utvrdí v nechuti vůči tomu něčemu. Musím se přesvědčit, že to vlastně není nic tak důležitého a hrozivého vůči mně. Že to vlastně ovládám já a můžu to použít naprosto jinak a podle sebe.
30. no ano, můžeme to nazvat vnitřní touhou…která sálá zevnitř a nutí “venek” k činnostem, které jsou zpětně vyhodnocovány.
32
To můžeme, ale u mě to touha není.
31. blokace jsou (někdy) důležitým vodítkem.
34
To jsou vždycky. :-)))
barčo 21
A to je právě dobrej postřeh – překombinovanost. Do ní já jdu často, je to způsob, jak se vyhnout okamžitému přítomnému cítění nějakého vlastního pocitu v reakci na něco, protože pak by to žádalo ode mne nějaké důrazné vlastní jednoduché a jednoznačné vyjádření se vůči někomu osobně; např. překombinovanost “pomůže” od toho ulítnout, říkat si, že se nic neděje, o nic nejde, všechno je ok a nemuset se třeba na někoho zlobit. Takové ty pseudoohledy.
22
to se dobře čte, je to takové útěšné, jako klidná říčka
Milane 12
no to je pravda, a ta třicetitisícina taky znamená nějakou zajetost, už tam není novost a tím část té přitažlivosti.
A na druhu stranu s blížící se smrtí je naopak každá třicetitisícinka zatraceně důležitá!
ru 31
jo, že to vlastně ovládám já – to je taky věc, co si někdy připomínám, abych nepropadla tendenci se obávat budoucnosti.
ad plány
No je to tak – je vidět v kom. barči a ratky, že slovo Plány je širokej pojem a obsáhne toho mnoho a já s s ním nakládám až dost volně.
Plány- většinou tím myslím velké plány, cílevědomost, životní záměr, plány větších životních událostí (svatba, dítě, stěhování, koupě domu, umanutej cíl se vecpat do nějaké konkrétní firmy nebo pracovní pozice a tam pracovat, plus dovolená v Jugoslávii).
Nepočítám mezi plány běžné věci jako že za měsíc je o víkendu nějaká akce a já se tam přihlásila a chci tam jít.
Ani to, že si nakoupím výtvarný potřeby předem, vezmu si je s sebou na výlet plánovaně a tam teprve se dostanu do příjemného kýženého stavu, když si něco maluju; ono to nemusí nastat, nemusím je vůbec použít, rozhodnu se to neudělat a nestane se nic, nepřijde radostné rozpoložení.
Jirko* 23
jo, neplánování jako životní plán, to je taky blbý a křečovitý. Pokud není volnost kdykoliv měnit, jak psala ru.
38
Já taky myslela tyhle velký plány.
Vždyť se podvíej, co jsem, kde jsem, jak žiju.
To je jen tlak naší společnosti, že kdo nemá velký plány, je looser, že velký plány a cíle jsou nutný a že je to znak úspěšnosti a správnosti.
Ta společnost potřebuje takovýhle lidi pro točení se výroby a spotřeby, pro samožer, je to nástroj na ovládání lidí.
40 ru 41
přesně, to je ta “reklama.”
Jo, vím, že tys myslela taky ty velký plány.
38. aha. tak já mám právě plány – to co píšeš v druhém odst.
a to co píšeš jako “reklama” beru spíše jako životní styl.
43 mě to ani nemrzí a stejně budu o víkendu u kamarádů grilovat na ohništi všeliké pochoutky.
Dneska (pátek) mám volno a navečer jedu, ráno jsem byla u obvodní doktorky s těmi zády. Hned našla, kde to je na páteři pod lopatkou zablokovaný a pak taky nahoře přechod hrudní-krční říkala – ani jsem si bez ní nevšimla, že na pravou stranu otočím hlavu jen kousek a ne pořádně. Dala mi dvoje léky, ale asi je vezmu až v neděli (nebo jen ten jeden uvolňovací na noc, druhý na bolest a proti zánětu jen v krizi, nerada beru léky, kdyby to šlo bez nich) – protože s alkoholem nejdou dohromady kvůli játrům.
Jo a hned jsem šla o dvě patra výš a objednala se na úterý na fyzioterapii, aby mi poradili nějaké cviky a tak. To se mi líbí, na masáži jsem ještě nebyla. Jen ti z mých milenců, co byli fyzioterapeuti (2) nebo měli nějkaej kurz, mě namasírovali.
44 jo, to je vlastně logický.
mě přijde že plánuji ze všech úplně nejmíň, je to taky životní styl a nemrzí mě to. tedy žádné zajet do prahy, žádný festival, žádný plán co bych kdybych mohla. už dávno tyto věci neřeším a neplánuji.
38. ještě k těm “umanutým představám” tedy vdát se, mít děcko, nějaké bydlení, práci etc. Ono když je člověk mladý, tak nemá z čeho čerpat, chybí zkušenost a tak si často přebírá vzory od jiných. Přijde někam do rodiny a vidí jak žijí a říká si že by to tak bylo super. bohužel dnes je to reklama a různé nalejvárny, ale v mládí se hodně řídí vnějším… a nemusí to být jen rodina a dítě ale třeba nějaký zážitek, někam jít a něco vidět.Představy že to musí vidět… jinak to stojí za starou belu. Díky těmto představám a jak říkám vnitřním touhám rozjede nějakou “jízdu” ted pustí svoji energii na špacír a pak se díva co z toho vylezlo a buď říká ano nebo ne dletoh jak moce se to kryje s jeho představami, a jak je ten vůz rozjetý tak jede po cestách necestách a ta zkušenosti a zážitky přicházejí pak samy od sebe. Ten vůz jede… je děcko, potřebuje někde spát, pak škola a pak jsou potřeba peníze etc, a skrze tyto tzv. nutnosti přichází i zkušenost že tohle nebo tamto je takové a makové, pestrost prožívání. a není třeba plánovat ve smyslu života… naopak, život se vnořuje do člověka sám.
vím že teď to bude asi mimo téma, ale teď dělám na živnost a mám práce plnou pr..el a opravdu se daří, lidé přichází a jsou spokojeni, když to srovnám s fabrikou … tak jakobych žila předtím v pekle. ale ta změn nepřišla skrze plán, nejdříve byla totální neschopnost pokračovat v tom starém, pak bylo určit setrvání v ničem a pak přišla náhoda, někdo něco potřeboval a já se přihlásila (prosím prosím já to zkusím) a zkusilaa jsem to, opět neplánovitě.
46. Liško, ono je to vlastně tak, že každý tvůj malý plán (i braný jako neplán) je součástí tvého životního stylu. a životní styl je to, co vnitřně cítíš, že bys tak chtěla žít a potřebuješ……je to vlastně nápln a smysl tvýho života…..činí tě naplněnou, spokojenou…život je pak fajn. a jeho vnější podoby jsou různé. společné všichni máme to – že toužíme být spokojení….to znamená, určitý komfort tělesný, psychický, to je spojeno at už s uplatněním svých znalostí, dovedností k sobě samým – umět je realizovat a stejně tak ta stejná potřeba realizovat se i pro druhé.
47
Když máš na plánování manžela, nic plánovat nemusíš.
51. jj, dělám brzdu :-))
plánuju vlastně všechno….plánování pro mě znamená rozvrhnutý čas, je jedno jestli se to týká práce – služeb, nebo povinností pracovních, nebo domácích – co je nutné udělat (potřebuju na ně určitý čas) nebo úředních, či zdravotních a pak volnočasových, které se netýkají práce, ale “zábavy”. nebo se to týká vlastně i příprav na volnočasové aktivity, před dovolenou, nebo právě v klidu si užít volno a nezabývat se tím, co musím, co jsem neudělala a nedohánět “resty”. osobně se bez plánování neobejdu vůbec a navíc to mám samozřejmě komplikované tím, že sice nějaký “plán” konkrétně platí – třeba pracovní – rozvrh služeb a stačí jeden telefon a všechno je zase jinak, takže přeorganizovat.
a protože žiju sama, nemám “pomocníka” na to, abychom si ty ukoly rozdělili – tak musím sama, nikdo to za mě neudělá. tím pádem potřebuju na to více času, když ho nemám, nestíhám všechno……někdy to komplikuje život, třeba taková běžná drobnost, jako byla před časem výměna vodoměrů v našem bytě…..s mýma službama…..a s tím, že teda nikdo za mě doma není, kdo by ty dvě hodiny byl doma místo mě a počkal na řemeslníka apd. takže zase přeobjednat si termín…..apd.
a vlastně taky si hodně myslím, že dokud lidi mají “plány” – mají vůli a chut žít.
55. vlastně plán je pro mě i zdolávání různých neplánovaných překážek, co nese sebou denní život :-)
54
Barčo, dle zkušeností mých i žen z mého okolí: Kdybys nežila sama, měla bys toho času na všechno ještě míň. A organizaci času daleko komplikovanější. :-)
55
Někdy ty plány jsou i pomoc jak žít.
57. Ru, v tom případě je všechno v pořádku, tak jak jsem aktuálně a kde jsem :-) protože bych to nejspíš nezvládala fyzicky ani psychicky a neslo by to akorát další problémy a komplikace :-)
Možná to o čem se bavíte není ani ak plánování jako organizace. je vidět že plánování je velmi široký pojem a může zahrnovat organizování již daných činností (kdy, kam kdo, jak dlouho etc) nebo nějaký nový (a ještě neznámý) záměr třeba jako něco nového se naučit nebo zažít.
59
Však píšu, že “organizaci času” by měla… atd.
Já se o tom nebavila, jen teď odpovídám Barči. Jinak plánem jsem myslela to, o čem jsem se bavila s Liškou.
Asi máme, Ratko, pod kůži zazžráno to dřívější “plán, strategie, taktika”. :-))
58
Došla jsem u sebe k témuž.
Jinak i za socíku byly plány krátkodobé, střednědobé , dlouhodobé a výhledové, že. :-)
60,61 vidiš, to mě nenapadlo :-) ale je to tak.
59. no já mám u sebe zažito, že “plány a sny” sice hezký, ale samo to uplně nejde, musí se jít tomu trochu “naproti” a to vyžaduje usilí, snahu…..nebo aspon na to zaměřit pozornost a věnovat se tomu, třebaže u mě šnečím tempem a kolikrát krkolomně. nebo česky řečeno – bez práce nejsou koláče. :-)
59. takže Ratko jo, plány, plánování pro mě souvisí s organizací hodně. s časem a výdejem energie.
a vlastně si i myslím, že partnerství, manželství je o tom – že oba společně pracují na společných plánech :-)
je jedno, jestli se to týká toho, že chtějí mít společně děti, nebo si chtějí užít výlet, víkend společně a hezky.
63
Ono je spíš smutný, když to u někoho takhle zažito není.
64
Organizace času jsou ty krátkodobé čili prováděcí plány.
Připomněly jste mi jednu slovenskou herečku/komičku v jednom “standUp” pořadu, kde na téma partnerství říkala:
“Je to otázka vstřícného kompromisu a sebeobětování – já si sice nedělám co chci, ale nevadí mi to, protože ON taky nedělá, co by chtěl…. Já v tom obýváku nechci být, ON tam nechce být, ale jsme tam krásně spolu…. Mí známí to dohnali do dokonalosti tím, že ONA chtěla křečka, ON chtěl psa, a tak mají kočku, kterou oba nenávidí. To my jsme si místo toho pořídili děti a jsou tak naším společným spojovacím nepřítelem.”
:-)
67. :-))
Šmankote… :-))
Tak se mi vybavil ten starý”vtip”.
Manželství připomíná obleženou pevnost.
Kdo je uvnitř,chce ven a kdo je venku,chce dovnitř.
Ještě že existují ty kompromisy:-)
71:
Které jsou určené k udržení společenství (nejen partnerského) a mají své meze.
V takové občanské válce,ke které se jen po přečtení dnešních “novinek” zjevně schyluje,to všechno zase nabere jiný směr a místo vysmíváni se našim kompromisům,co si dáváme navzájem mezi sebou si jich snad začneme i vážit.
Ta 71je jen volná úvaha,Jirka to napsal dobře,tak to holt dnes je.
Plážové vztahy a kompromisy zjevně urážející partnera jako daň za klid.
Prostě hledáme nebezpečí tam, kde není.
Tam. kde ho hledali generace před námi jako bezpečí.
Tak jak tohle dopadne….?:-(
Saule, tebe zrovna dneska nějaké události oslovily víc? Co se událo?
74:
No u mne se nic zvláštního neudálo.
Nasranej jsem do práce přijel ,nasranej odjel a šel na pivo:-)
Ale tak jsem stihnul pochytit,že nějaký bílý pako najelo v Království nebeském dnes do lidi u mešity a teď už je zase uzavřena půlka Paříže,protože se jelo projet jiný,zřejmě tmavší pako.
Ale o tu barvu pleti asi opravdu nejde.
Tak kez by mne to neoslovovalo.
Je to daleko,to je pravda…
ten posledný obrázok – wellmi optimistický.
ži si podľa seba, Lišinko, je to tvoj život.
a nepremýšľaj toľko ;-)
No tak hurá, gratuluju. :-)
Přiznám se, že by mě nenapadlo, že se řeší v podstatě tohle. Myslela jsem, že to už máš pořešený dávno.
Já asi fakt jsem občas v náhledech blízkých lidí zcela daleko…
To vypadá nadějně,zvlášť ten poslední obrázek.
Ale jak znám vránu,ta už počítá mráčky.
A při první bouřce se ti vytrhne z tlapky,bude vesele poletovat a krákat”vidíš,já to věděla,já to říkala,zase zmokneš a třeba do tebe i uhodí blesk”
Vrána no.
2.
A uškrtit ji nelze,protože má v podstatě pravdu.
Ale ne tu podstatnou,proto zůstává jen nasiraci vranou.
ru 1
Ono je to asi furt dokola tohle – napřed mít nějaký dvě strany něčeho v sobě, nějakej rozpor, vnitřní konflikt, pak si uvědomit, že důvodem je ten starej zděděnej nebo převzatej konstrukt (nebo introjekt, podle toho, jestli to pojmenovává ten, nebo ten:-). A vidět a přijmout, že to tak je/bylo, a nebejt na sebe hnusnej a kritickej, ale vlídně a chápavě si říct ahá, to je zase tohle soukolí, tentokrát ohledně toho a toho tématu… a když už tam přijde ta chápající vlídnost, tak je podle mě vyhráno a pak je jedno, jestli udělám to, anebo opak. A možná už ani nemusím dělat a rozhodovat nic z toho, protože to téma jakoby vymizí.
A přijde nový – i když taky starý známý – a jede to zase.
Takový schéma duševně zdravého / neurotického člověka, co tím sobě poměrně ubližuje, ale k ostatním lidem je výbornej nebo dokonce populární :) Prostě pohoda. To je ve skutečnosti pořád pohoda a luxus.
Ha, konečně jsem si to sama pro sebe popsala nějak vcelku. Mně se totiž blbě propojuje praxe a teorie, resp. zážitky a odborný termíny. A nevadí mi to! Je to známka toho, že žiju a ne jenom analyzuju.
saule 2,3
joo, to je trefnější ad4!
4
Když jsem se tím prokousala, vyšlo mi jako zkratka – chceš tím říct, že jsi neurotik, protože ač vůči ostatním se chováš ok a jsi populární, vracíš se pořád dokola do stejných schímat sebetýrání se, byť sis je vyřešila už tisíckrát?
7
Jo, aha, takže asi jo.
Kuvááááá… 8 má odkazovat na 6, ne na 7, jdu spát.
7
Né, to mi připadá jako jiná formulace (a je možný, že prostě jen nepoužívám tak syrové formulace a je to totéž; mně ten význam ale připadá jinej).
Neurotik a duševně zdravá osoba je pro mě jedno a totéž.
A to jsem chtěla zdůraznit – že si my všichni duševně zdraví a / nebo neurotici žijem tady v tý zemi vlastně v ještě v duševní pohodě luxusu oproti někomu, koho potkaly intenzivnější obtíže (než zdravýho, kterej když má nějaký potížičky, je to neurotický, pak zas nic, bez potíží), a oproti lidem, co žijou jinde a maj se co ohánět, aby si za celej den došli pro vodu na pití a vydělali si na ni.
Chtěla jsem tím říct, kdyby to čet někdo, kdo to zažívá podobně, že je to normální. A že je to obvyklý.
Ve společnosti, ve který by to bylo neobvyklý, by to bylo onemocnění :-)) Přece jenom nějak kulturně podmíněný to taky je.
Tím populární jsem myslela jednak spíš nekonfliktkní a jednak takovej altruista pitomej. Pokud bych to populární vztáhla na sebe, tak to je zase to další moje téma pořád dokola: dost pečující zatím nepoučitelnej pitomec (vida – vlídnost chybí) nebo zahlazovač, kterýho nikdo ani nevyzval k pečování, a on si sám už předem odedávna představuje, že ten druhej to pečování chce. Má(m) někdy větší zodpovědnost, než mu / mi patří, mám pocit, že se musí(m) o svou skupinu /roz.rodinu (ne v práci, tam to je uměřenější, ok) postarat – a to mě sere, protože to dávno vim, a stejně se zase nachytám, abych si mohla vynadat, jak jsem neschopná, že jsem v tom zas.
Vlídnost mi v tom zatím nenastala. Ta ne, ale jakási přivyklost a zároveň k tomu zbystřenost, tak snad ta jemná vlídnost přijde, dohajzlu už :-)
A je to furt totéž ad4
10. zaujalo mě téma míry zodpovědnosti, tedy kolik zodpovědnosti na sebe vzít aby byl člověk ještě klidný a nezačal se týrat, že něco zanedbal. Tedy je možné že řešíš něco jiného a nevidím to tam, vidím tu odpovědnost. Plánování je určitá forma činnosti jak překlopit odpovědnost do praxe. tedy napsat si kdy co je splatné, kam jít pokud jsem se domluvila že tam budu…to vnímám jako odpovědnost. dodržet dohodu, a to je již plánování. Protože dohoda (něco udělám) je do budoucnosti… co se týče plánování jiných věcí než věcí slíbených (dohodnutých) jako dovolená etc, to je navíc… tedy otrava. Ale někdy je to nutné pokud se člověk chce s někým sejít či na něčem dohodnout. Píšu to složitě (asi dostanu sprcung za vysvětlování zřejmého) ale musela sjem si to nějak pořešit vnitřně. nesnáším plánování, a ani se netěším řízeně na něco co bude, žiju v přítomnosti protože tak to mám nastavené uvnitř a plánování mě obtěžuje. ale beru to jako povinnost, jako něco za co nesu odpovědnost pokud něco slíbím. pak se musím účastnit plánování a pamatovat si kde a co jsem dohodla a jak se tam dostanu. ale nakonec platí ta přítomnost, to co nastává a je teď, každý den se ráno budím do přítomnosti a žiju ji.
Blahopřeji.
K přirovnání s dětstvím se pokusím vnést matematický pohled:
Když má člověk za sebou 1095 dnů života, je ten další den jednou tisícdevedástišestinou jeho života.
Když má člověk za sebou 12775 dnů života, je den další den jednou dvanáctitisícisedmisetsedmdesátišestinou jeho života, tedy úsek naprosto nesouměřitelně menším a tím tedy také nesouměřitelně bezvýznamnějším a ať chceme či nechce, také tolikrát chudším.
12
Pěkné, akorát bych to neměřila od data narození, ale k datu průměrné lidské smrti.
A nebo k tomu mezníku, který je zrovna blíž.
jj. měřený čas či vytrhování konkrétních situací dávají smysl pouze jako celek, tedy z pohledu života celého.
15. hmmm, budu muset změnit formulace aby to nevypadalo že si to tak mají myslet i ostatní. Tedy mě dává situace či časový okamih smysl v kontextu života celého. dítě to často vnímá podprahově ale ještě ty souvislosti neumí dát dohromady, teprve kauzalita (rozum) umožní porozumět vztahovosti ve smyslu návaznosti jednoho na druhé až k uzavření ve smrti. Tedy vše jakoby se smrtí vynulovalo, neboli jedno v druhém vztáhlo do jednoho jediného kompaktního celku – cyklu.
V případě prohlášení typu 15 bych viděla danou formulaci jako nezávadnou.
Zato 16 to zkomplikovala dokonale. :-))
18.nojo, ale nemůžu prohlašovat kategoricky to co prohlašuji v 15. to je jakobych vyhlašovala závazné dogma :-) a přitom je to jen můj názor jako všecko co kategoricky tvrdím. Vlastně se tím vnitřně zklidňuji, že tk to “musí” být, pak mi to dává smysl a život mi dává smyl.
Celý problém je v intenzitě vnitřního života. v jeho síle kterou se dere “na svět”
hezký.
ale přiznám se, že tomu komiksu moc nerozumím :-) je to na mě možná asi moc tak nějak překombinovaný a nakombinovaný…. (dovolená u moře je plán, tvoje sdílení s lidmi není plán) pak to vnoření se do něčeho – co se zrovna děje – podle mě je i není příjemné je i není nutné, je i není dostačující…. pak jsou samozřemě i právě neplány, ale situace, které přijdou a musíš se jim chtě , nechtě věnovat ……a zase, když se jim člověk postaví přímo, zase zjistí, že je o kousek dál, a že něco překonal a že to tak třeba nebylo hrozný, jak si myslel…….zkrátka ke komiksu mě napadá spousta variací , protože mám sama ted hodně intenzivní náročný týden, těším se na odpočinek, zvolnění.
ale to nevadí Liško, že já tvému komiksu až tak nerozumím – hlavně, že je ti fajn, cítila ses dobře a zažívala si to “ono”. :-) (neplánovaně)
ještě jedna věc mě napadá….člověk si podvědomě jde za tím, čím co chce…..at si to uvědomí, nebo ne….
nějak mu přijdou do cesty ty příležitosti, události….ne samozřejmě jsou to příležitosti a události, které se mu líbí a nebo se mu i líbí ale přijdou časovaně jemu nevhod, třeba….přijde mu to tak. teprve s odstupem času, to člověk dokáže docenit…..
Připomíná mi to film Sedmikrásky od paní Chytilové. Tam se holky taky rozhodovaly podle situace, hlavně ať je to neplánované, ale zábavné. Jakmile to přestane být zábavné, musíme naplánovat, ale neplánovaně, něco dalšího, nejlíp lepšího. Aby pak s hrůzou zjistily, že je to vlastně úplně jedno, co udělají, protože se nic zásadního nestane. A stalo se :-)
Asi jsem ujel od smyslu komiksu, ale člověka tahle situace dostihne občas opakovaně – nenucená zábava společensky nuceným způsobem, nabyté zážitky aby měl člověk co vyprávět… to je logiky proti srsti. Jenže jak si ty zážitky nabýt nenuceně? Neplánovaně? Pak zas sklouznu k pocitu, že to nedělám tím správným způsobem. Asi jde o to pochybovat o svých zažitých postupech jenom občas a většinou nechat volný průběh. Jenže v poslední době už vycházení z vlastních dveří mi přijde jako plánování :-)
Tak jak z toho ven… aby to bylo nenucený.
23. to by mě taky zajímalo jak :-)
Plánovat jak o život a kdykoli něco udělat úplně jinak, jen proto, že se mi zrovna chce.
Já to tak dělám furt. A mám pocit úžasný svobody.
Plánování není železná košile.
Rozumím – plánovat kvůli možnosti porušovat plán! :-)
Tak nějak. Plánovat jako užívat si sladké možnosti dělat věci nakonec úplně jinak.
27. to zní logicky :-) pokud je porušování plánů vnímáno jako sladké. nebo pokud je vnímáno porušení plánu jako něco svobodného a ne jednoduše jen (a pouze) jiné řešení.
28. zase mám tu formulaci blbě. nevím opravdu nevím jak to napsat abych vyjádřila že užívání si svobody tím že poruším plán, nevnímám jako něco svobodného ale myslím že tomu rozumím jak jsi to myslela a skusím to vyjádřit “po svém” i když to možná bude totéž co říkáš ty. Aby se člověk někam dostal, uskutečnil záměr někam jít, něco vidět a něco udělat, musí následovat nějaký vnitřní impulz (plán), tedy “něco” co má nastat v budoucnu a co ho někam vede. A tam se pak setkává s různými situacemi a o kterých předem neměl ani tušení, tedy nemohl je vůbec naplánovat protože o nich nevěděl. Ale dal jim šanci tím že vytvořil podmínky aby se staly.
Ratko, já té 28 rozuměla, je to tvůj způsob, jak sdělit, že ty to máš jinak. Opravdu není potřeba se křečovitě snažit všechno převykládat “korektně”. :-)
Já to mám někdy tak a někdy jinak a byl to jen můj způsob jak sdělit, že plány lidi nemají obvykle rádi proto, že se jim zdají svazující a až příliš břímím na krku. Což se dá odbourat právě tím, že na nedodržení lánu nebudu koukat jako na svoje selhání, ale jako na nádhernou možnost chovat se nevyzpytatelně, tvůrče a – jak já říkám – flexibilně.
Navíc jak píšeš, že “Aby se člověk někam dostal, uskutečnil záměr někam jít, něco vidět a něco udělat, musí následovat nějaký vnitřní impulz (plán)…”, tak bych to doupravila, že aby člověk našel ten svůj vnitřní impulz, správný vnitřní impulz, musí často napřed udělat plán, aby zjistil, že to není to, co tím impulzem je, a ten plán zrušit a cestu skutečnému impulsu uvolnit.
Pokud mám k něčemu odpor, páčže vlastěn skrytý strach (třeba ze selhání), nezlomím ho tím, že se budu přesvědčovat, jak je to něco důležité a nezbytné, to mě akorát ještě víc utvrdí v nechuti vůči tomu něčemu. Musím se přesvědčit, že to vlastně není nic tak důležitého a hrozivého vůči mně. Že to vlastně ovládám já a můžu to použít naprosto jinak a podle sebe.
30. no ano, můžeme to nazvat vnitřní touhou…která sálá zevnitř a nutí “venek” k činnostem, které jsou zpětně vyhodnocovány.
32
To můžeme, ale u mě to touha není.
31. blokace jsou (někdy) důležitým vodítkem.
34
To jsou vždycky. :-)))
barčo 21
A to je právě dobrej postřeh – překombinovanost. Do ní já jdu často, je to způsob, jak se vyhnout okamžitému přítomnému cítění nějakého vlastního pocitu v reakci na něco, protože pak by to žádalo ode mne nějaké důrazné vlastní jednoduché a jednoznačné vyjádření se vůči někomu osobně; např. překombinovanost “pomůže” od toho ulítnout, říkat si, že se nic neděje, o nic nejde, všechno je ok a nemuset se třeba na někoho zlobit. Takové ty pseudoohledy.
22
to se dobře čte, je to takové útěšné, jako klidná říčka
Milane 12
no to je pravda, a ta třicetitisícina taky znamená nějakou zajetost, už tam není novost a tím část té přitažlivosti.
A na druhu stranu s blížící se smrtí je naopak každá třicetitisícinka zatraceně důležitá!
ru 31
jo, že to vlastně ovládám já – to je taky věc, co si někdy připomínám, abych nepropadla tendenci se obávat budoucnosti.
ad plány
No je to tak – je vidět v kom. barči a ratky, že slovo Plány je širokej pojem a obsáhne toho mnoho a já s s ním nakládám až dost volně.
Plány- většinou tím myslím velké plány, cílevědomost, životní záměr, plány větších životních událostí (svatba, dítě, stěhování, koupě domu, umanutej cíl se vecpat do nějaké konkrétní firmy nebo pracovní pozice a tam pracovat, plus dovolená v Jugoslávii).
Nepočítám mezi plány běžné věci jako že za měsíc je o víkendu nějaká akce a já se tam přihlásila a chci tam jít.
Ani to, že si nakoupím výtvarný potřeby předem, vezmu si je s sebou na výlet plánovaně a tam teprve se dostanu do příjemného kýženého stavu, když si něco maluju; ono to nemusí nastat, nemusím je vůbec použít, rozhodnu se to neudělat a nestane se nic, nepřijde radostné rozpoložení.
Jirko* 23
jo, neplánování jako životní plán, to je taky blbý a křečovitý. Pokud není volnost kdykoliv měnit, jak psala ru.
38
Já taky myslela tyhle velký plány.
Vždyť se podvíej, co jsem, kde jsem, jak žiju.
To je jen tlak naší společnosti, že kdo nemá velký plány, je looser, že velký plány a cíle jsou nutný a že je to znak úspěšnosti a správnosti.
Ta společnost potřebuje takovýhle lidi pro točení se výroby a spotřeby, pro samožer, je to nástroj na ovládání lidí.
40 ru 41
přesně, to je ta “reklama.”
Jo, vím, že tys myslela taky ty velký plány.
Hele, a tenhle neplán mě mrzí:
https://www.novinky.cz/kultura/441005-zacina-festival-respect-se-skupinami-z-afriky-indie-ci-rumunska.html
to kdybych věděla dřív, tak bych asi docela ráda do Prahy zajela. :-) Ale dneska už to nestíhám.
38. aha. tak já mám právě plány – to co píšeš v druhém odst.
a to co píšeš jako “reklama” beru spíše jako životní styl.
43 mě to ani nemrzí a stejně budu o víkendu u kamarádů grilovat na ohništi všeliké pochoutky.
Dneska (pátek) mám volno a navečer jedu, ráno jsem byla u obvodní doktorky s těmi zády. Hned našla, kde to je na páteři pod lopatkou zablokovaný a pak taky nahoře přechod hrudní-krční říkala – ani jsem si bez ní nevšimla, že na pravou stranu otočím hlavu jen kousek a ne pořádně. Dala mi dvoje léky, ale asi je vezmu až v neděli (nebo jen ten jeden uvolňovací na noc, druhý na bolest a proti zánětu jen v krizi, nerada beru léky, kdyby to šlo bez nich) – protože s alkoholem nejdou dohromady kvůli játrům.
Jo a hned jsem šla o dvě patra výš a objednala se na úterý na fyzioterapii, aby mi poradili nějaké cviky a tak. To se mi líbí, na masáži jsem ještě nebyla. Jen ti z mých milenců, co byli fyzioterapeuti (2) nebo měli nějkaej kurz, mě namasírovali.
44 jo, to je vlastně logický.
mě přijde že plánuji ze všech úplně nejmíň, je to taky životní styl a nemrzí mě to. tedy žádné zajet do prahy, žádný festival, žádný plán co bych kdybych mohla. už dávno tyto věci neřeším a neplánuji.
38. ještě k těm “umanutým představám” tedy vdát se, mít děcko, nějaké bydlení, práci etc. Ono když je člověk mladý, tak nemá z čeho čerpat, chybí zkušenost a tak si často přebírá vzory od jiných. Přijde někam do rodiny a vidí jak žijí a říká si že by to tak bylo super. bohužel dnes je to reklama a různé nalejvárny, ale v mládí se hodně řídí vnějším… a nemusí to být jen rodina a dítě ale třeba nějaký zážitek, někam jít a něco vidět.Představy že to musí vidět… jinak to stojí za starou belu. Díky těmto představám a jak říkám vnitřním touhám rozjede nějakou “jízdu” ted pustí svoji energii na špacír a pak se díva co z toho vylezlo a buď říká ano nebo ne dletoh jak moce se to kryje s jeho představami, a jak je ten vůz rozjetý tak jede po cestách necestách a ta zkušenosti a zážitky přicházejí pak samy od sebe. Ten vůz jede… je děcko, potřebuje někde spát, pak škola a pak jsou potřeba peníze etc, a skrze tyto tzv. nutnosti přichází i zkušenost že tohle nebo tamto je takové a makové, pestrost prožívání. a není třeba plánovat ve smyslu života… naopak, život se vnořuje do člověka sám.
vím že teď to bude asi mimo téma, ale teď dělám na živnost a mám práce plnou pr..el a opravdu se daří, lidé přichází a jsou spokojeni, když to srovnám s fabrikou … tak jakobych žila předtím v pekle. ale ta změn nepřišla skrze plán, nejdříve byla totální neschopnost pokračovat v tom starém, pak bylo určit setrvání v ničem a pak přišla náhoda, někdo něco potřeboval a já se přihlásila (prosím prosím já to zkusím) a zkusilaa jsem to, opět neplánovitě.
46. Liško, ono je to vlastně tak, že každý tvůj malý plán (i braný jako neplán) je součástí tvého životního stylu. a životní styl je to, co vnitřně cítíš, že bys tak chtěla žít a potřebuješ……je to vlastně nápln a smysl tvýho života…..činí tě naplněnou, spokojenou…život je pak fajn. a jeho vnější podoby jsou různé. společné všichni máme to – že toužíme být spokojení….to znamená, určitý komfort tělesný, psychický, to je spojeno at už s uplatněním svých znalostí, dovedností k sobě samým – umět je realizovat a stejně tak ta stejná potřeba realizovat se i pro druhé.
47
Když máš na plánování manžela, nic plánovat nemusíš.
51. jj, dělám brzdu :-))
plánuju vlastně všechno….plánování pro mě znamená rozvrhnutý čas, je jedno jestli se to týká práce – služeb, nebo povinností pracovních, nebo domácích – co je nutné udělat (potřebuju na ně určitý čas) nebo úředních, či zdravotních a pak volnočasových, které se netýkají práce, ale “zábavy”. nebo se to týká vlastně i příprav na volnočasové aktivity, před dovolenou, nebo právě v klidu si užít volno a nezabývat se tím, co musím, co jsem neudělala a nedohánět “resty”. osobně se bez plánování neobejdu vůbec a navíc to mám samozřejmě komplikované tím, že sice nějaký “plán” konkrétně platí – třeba pracovní – rozvrh služeb a stačí jeden telefon a všechno je zase jinak, takže přeorganizovat.
a protože žiju sama, nemám “pomocníka” na to, abychom si ty ukoly rozdělili – tak musím sama, nikdo to za mě neudělá. tím pádem potřebuju na to více času, když ho nemám, nestíhám všechno……někdy to komplikuje život, třeba taková běžná drobnost, jako byla před časem výměna vodoměrů v našem bytě…..s mýma službama…..a s tím, že teda nikdo za mě doma není, kdo by ty dvě hodiny byl doma místo mě a počkal na řemeslníka apd. takže zase přeobjednat si termín…..apd.
a vlastně taky si hodně myslím, že dokud lidi mají “plány” – mají vůli a chut žít.
55. vlastně plán je pro mě i zdolávání různých neplánovaných překážek, co nese sebou denní život :-)
54
Barčo, dle zkušeností mých i žen z mého okolí: Kdybys nežila sama, měla bys toho času na všechno ještě míň. A organizaci času daleko komplikovanější. :-)
55
Někdy ty plány jsou i pomoc jak žít.
57. Ru, v tom případě je všechno v pořádku, tak jak jsem aktuálně a kde jsem :-) protože bych to nejspíš nezvládala fyzicky ani psychicky a neslo by to akorát další problémy a komplikace :-)
Možná to o čem se bavíte není ani ak plánování jako organizace. je vidět že plánování je velmi široký pojem a může zahrnovat organizování již daných činností (kdy, kam kdo, jak dlouho etc) nebo nějaký nový (a ještě neznámý) záměr třeba jako něco nového se naučit nebo zažít.
59
Však píšu, že “organizaci času” by měla… atd.
Já se o tom nebavila, jen teď odpovídám Barči. Jinak plánem jsem myslela to, o čem jsem se bavila s Liškou.
Asi máme, Ratko, pod kůži zazžráno to dřívější “plán, strategie, taktika”. :-))
58
Došla jsem u sebe k témuž.
Jinak i za socíku byly plány krátkodobé, střednědobé , dlouhodobé a výhledové, že. :-)
60,61 vidiš, to mě nenapadlo :-) ale je to tak.
59. no já mám u sebe zažito, že “plány a sny” sice hezký, ale samo to uplně nejde, musí se jít tomu trochu “naproti” a to vyžaduje usilí, snahu…..nebo aspon na to zaměřit pozornost a věnovat se tomu, třebaže u mě šnečím tempem a kolikrát krkolomně. nebo česky řečeno – bez práce nejsou koláče. :-)
59. takže Ratko jo, plány, plánování pro mě souvisí s organizací hodně. s časem a výdejem energie.
a vlastně si i myslím, že partnerství, manželství je o tom – že oba společně pracují na společných plánech :-)
je jedno, jestli se to týká toho, že chtějí mít společně děti, nebo si chtějí užít výlet, víkend společně a hezky.
63
Ono je spíš smutný, když to u někoho takhle zažito není.
64
Organizace času jsou ty krátkodobé čili prováděcí plány.
Připomněly jste mi jednu slovenskou herečku/komičku v jednom “standUp” pořadu, kde na téma partnerství říkala:
“Je to otázka vstřícného kompromisu a sebeobětování – já si sice nedělám co chci, ale nevadí mi to, protože ON taky nedělá, co by chtěl…. Já v tom obýváku nechci být, ON tam nechce být, ale jsme tam krásně spolu…. Mí známí to dohnali do dokonalosti tím, že ONA chtěla křečka, ON chtěl psa, a tak mají kočku, kterou oba nenávidí. To my jsme si místo toho pořídili děti a jsou tak naším společným spojovacím nepřítelem.”
:-)
67. :-))
Šmankote… :-))
Tak se mi vybavil ten starý”vtip”.
Manželství připomíná obleženou pevnost.
Kdo je uvnitř,chce ven a kdo je venku,chce dovnitř.
Ještě že existují ty kompromisy:-)
71:
Které jsou určené k udržení společenství (nejen partnerského) a mají své meze.
V takové občanské válce,ke které se jen po přečtení dnešních “novinek” zjevně schyluje,to všechno zase nabere jiný směr a místo vysmíváni se našim kompromisům,co si dáváme navzájem mezi sebou si jich snad začneme i vážit.
Ta 71je jen volná úvaha,Jirka to napsal dobře,tak to holt dnes je.
Plážové vztahy a kompromisy zjevně urážející partnera jako daň za klid.
Prostě hledáme nebezpečí tam, kde není.
Tam. kde ho hledali generace před námi jako bezpečí.
Tak jak tohle dopadne….?:-(
Saule, tebe zrovna dneska nějaké události oslovily víc? Co se událo?
74:
No u mne se nic zvláštního neudálo.
Nasranej jsem do práce přijel ,nasranej odjel a šel na pivo:-)
Ale tak jsem stihnul pochytit,že nějaký bílý pako najelo v Království nebeském dnes do lidi u mešity a teď už je zase uzavřena půlka Paříže,protože se jelo projet jiný,zřejmě tmavší pako.
Ale o tu barvu pleti asi opravdu nejde.
Tak kez by mne to neoslovovalo.
Je to daleko,to je pravda…
ten posledný obrázok – wellmi optimistický.
ži si podľa seba, Lišinko, je to tvoj život.
a nepremýšľaj toľko ;-)
Barča 55 + 65: ano, presne tak!