JAK SE MÁM VRÁTIT DO PRÁCE?
Tenhle týden jsem chtěla nechat lékařku, aby mi ukončila neschopenku. V úterý nebo ve čtvrtek. Jak se to přiblížilo, teprve mi začalo docházet, že vlastně nevím, jak to se mnou bude. Napsala jsem tedy mail vedoucím.
Že s prací na ten půlúvazek projektový nemám problém, ale hodilo by se mi ho dělat částečně doma. Ostatně celou dobu, co jsem doma, se snažím pracovat. Tahle část práce půjde normálně. Jde hlavně o ten druhý půlúvazek – o práci s lidmi, s klienty, s duševní nemocí, s utrpením, se vztahem. Je to zátěž, nabrat si najednou deset lidí. Jenže možná pro mě bude zátěž si nabrat i dva, co já vím. Dát se k dispozici jejich potížím. Je to prostě stres. Tak nevím, jestli zůstat na neschopence a zkoušet nějaký čas chodit do práce a zvykat si pomalu, anebo se nechat uschopnit a taky chodit do práce a zvykat si pomalu. Ale naplno to hned nepůjde. To vedoucí vědí i beze mě. Napsala jsem jim tedy s otázkou, jak to vidí oni. Abychom to nějak dojednali.
Fyzicky:
Je to dobrý, cestovat tam a zpátky zvládnu. Jedinou obavu mám, že když budu v práci celý den a pojedu potom večer domů, ta cesta večer už bude únavná. Jen se dobelhám domů a budu si muset na chvíli lehnout a odpočinout. Třeba už nebudu mít sílu si po cestě nakoupit. Takže budu večeřet starou housku : ) Kdyby šlo jen o housku, tak je to v pohodě, spíš se mi nechce si udělat z návratu z práce každodenní nepříjemnou akci.
V třísle mě několikrát za den tlačí a pobolívá, hlavně když se něco děje v trávicím systému. Přenese se to někdy po břiše, někdy do beder, intenzitou je to jako běžné pobolívání zad, není to nic, s čím by člověk nemohl chodit do práce. Tedy snad. Pooperační neuropatie. Buď to tak zůstane už navždycky, nebo se to časem zlepší. Léčit se to prý moc nedá.
Psychicky:
Celou dobu jsem na tom byla dobře, řekla bych. Až teď kolem nástupu do práce vzniká pochybnost. Chci pracovat zodpovědně vůči klientům, profesi, zaměstnavateli, sobě. A nemůžu přitom hned dostát půlúvazku práce s lidmi. Nemůžu do toho hned šlápnout naplno, to by bylo nezodpovědné. Jenže nejít do toho zase připomíná selhání. A prožívat pocit selhání zrovna příjemný není. Jsem teda v nejistotě a musím to dojednat s nadřízenými. Moje sebeochrana byla i dřív spíš nižší a teď začít dělat po tři čtvrtě roce pracovní neschopnosti psychoterapeuta předpokládá vědět, že sebeochranu mám a že tomu celýmu nějak rozumím a jsem svolná i ke změně. Jinak se to nedá dělat. A já myslím, že tu sebeochranu mám teď blbou, že je pro mě teď těžší jít do stresové situace. Stresové vztahové situace, kterou psychoterapie je. Všimla jsem si toho, když jsem musela s kocourem minulý týden k veterináři. Vůbec se mi nechtělo pobývat v pocitu stresu. Komu by se chtělo. Ale já si nebyla jistá, jak z toho vyjdu, jak to půjde. Popravdě řečeno jsem si vzala prášek. Což není mým zvykem. Prášek jsem si nevzala, ani když mi v dubnu řekli onkologickou diagnózu. Tehdy mi ten prášek předepsali. Vzala jsem si ho až teď. Když jsem se měla postarat o druhýho. Dřív to bylo spíš naopak, starat se o druhýho mi šlo líp, než starat se o sebe. Než zabezpečit sebe. A já teď potřebuju zabezpečit. Abych se vůbec mohla postarat o druhýho. Jinak sbohem, práce s lidmi. A vítej, selhání a změno.
Když jsem to jinými slovy napsala vedoucím a nastínila svoje možnosti a zeptala se na ty jejich, bylo mi trochu líp. Začala jsem mít pocit, že to půjde. Jednoho dne. Nevím, kdy ani jak, a nemám neomezeně času, ale mám dojem, že to půjde. Protože věřím, že moje cesta je dobrá, že se můžu odevzdat a důvěřovat, že do tohohle místa, kde jsem, jsem se nedostala ani omylem ani náhodou ani nadarmo. Že jsem tady správně. Nechci všechno zahodit a jít jinam. Chci se tý cestě odevzdat a tím dostat jistotu. A konečně to asi dokážu.
Dřív mi šlo odevzdání hodně blbě. Proto se mi taky nedařilo věřit v boha. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli věřím v boha, nebo jak to vlastně je. Byla jsem rozzlobená na boha, který existuje, anebo na to, že neexistuje. Zlobila jsem se, že nás sem prsknul ze svého rozhodnutí, anebo že jsme sem prsknutí a pak beztak zhasneme. Nechtěla jsem akceptovat ani jedno. Když jsem byla mladá, usoudila jsem na základě toho, že tu otázku nechám být. Že ji nevyřeším a nebudu se proto zajímat, jestli bůh je nebo ne, když to stejně nejde vědět. Asi před pěti lety jsem si řekla, že v tomhle věku už se bez duchovního rozměru neobejdu. Změnila jsem strategii a začala se vystavovat chození do starokatolického kostela s partičkou veselých kamarádů. Je to svobodomyslná církev a je malinkatá a to mi vyhovuje. Na toho boha jsem se pak přestala zlobit. Jednou večer jsem mu děsně vynadala a vztekala se na něj a pak už jsem se nezlobila. Nemůžete vynadat někomu, kdo neexistuje. Nebo jo? To je otázka. Něco jako Schrödingerova kočka. A dneska, když mám dojem, že už se mi může i opakovaně podařit se něčemu odevzdat, připadá mi, že téma „věřit v boha“ je formulované špatně. Že přesnější je „věřit bohu.“ Věřit, že nemá blbej záměr. Bez ohledu na to, kdo to je. Ačkoliv my víme, kdo to je – ten, kdo nemá blbej záměr. Jinak proč mu věřit. Trochu tautologie, ale momentálně volím raději kroužit po cestě tautologie, než rezignovat a vztekat se do všech stran, že jsem sem prsknutá. Jsem tady ráda a s povděkem.
.
Pozor, komentáře pořád vyžadují schválení, ačkoli jsem dala do nastavení, že se mají publikovat rovnou.
„Jednou večer jsem mu děsně vynadala a vztekala se na něj a pak už jsem se nezlobila.“
A co on na to?
Mlčel, že?
Takže Bůh je …,zatím jen teologicky prokázáno , že ženská to není 😀
:- )
Saule, mně připadalo, že to vzal. Že mě za to nezavrhnul.
Bůh je ženská i mužskej dohromady, protože přece „k obrazu svému“ nás stvořil, „jako muže a ženu.“ Takže vzhledově teda těžko říct, jak vypadá…
Teda, to téma odevzdání mi hodně zarezonovalo. Protože ono je to fakt těžký! Zvlášť v dnešní době, kdy hodně frčí narativ, jak má člověk všechno ve svých rukou (ať už v ezo podobě a la „jak si správně přát“ nebo v klasický neoliberální meritokracii). Pustit kontrolu a prostě věřit vyžaduje pořádný kus odvahy. Ale vědomí, že jsi na správném místě, by mohlo pomoct. Tak držím palce, ať je tvůj nástup právě tak něžný, jak potřebuješ, a všechno do sebe hladce zapadne :-)
Je mladý i starý, dítě i stařec, muž i žena vševědoucí i neznalý, žárlivý i smířlivý, kulatý i hranatý… Nepoznatelný i důvěrně blízký..🙂
Tak jisté indicie existují.
Narozdíl od běžného smrtelníka asi nemá parohy, ale jako stvořitel člověka k obrazu svému má plně zaslouženě volské rohy.
To tušil už i mistr Michelangelo a klidně starozákonního božího velvyslance Mojžíše s těmi dobytčími atributy i zpodobnil.
https://search.seznam.cz/obrazky/?q=moj%C5%BE%C3%AD%C5%A1%20michelan%C4%A3elo&fulltext&sourceid=fulltext&thru=hint-obrazky-obrazky#utm_content=obrazky&utm_term=moj%C5%BE%C3%AD%C5%A1%20michelan%C4%A3elo&utm_medium=hint&utm_source=m.search.seznam.cz&id=f0f078ee8037811a2ed55f&docId=815ed29b0216e7ab
Milá Liško,
řekla bych, že teď je ta pravá chvíle na zdravou sobeckost. Raději to neuspěchej, ať to nepřepálíš.
Za sebe – asi bych volila ještě nemocenskou s vycházkami a nejdřív to zkusila takto.
Jinak ten závěr je moc povedený!
Hahoj, díky.
Vedoucí taky navrhují, ať chodím jen během odpolední vycházky na 4 hodiny, dopíšu resty a tak. Prý znají jiný lidi, co měli rakovinu, a ti se vrátili do práce až za rok nebo déle.
Mezitím jsem mluvila se sestřičkou z ordinace, kde mají mou neschopenku a kde jsem před měsícem ohlásila, že tu neschopenku chci v lednu ukončit. A ta vyjádřila pochybnost, jestli to teda půjde změnit a neschopenku ponechat a ne rušit. Ve čtvrtek (pozítří) zavolám lékařce a domluvím se s ní.
A taky půjdu s kocourem, chtějí mu vytrhnout zub a odstranit zubní kámen; nevím, v jakém pořadí…
ahoj Liško, tvůj post se mnou hodně rezonuje, taky se vracím po dlouhé době v nemoci zpátky do řekněme normálu. protože měním obor, chystám se na to od září – a musím říct, že za celý ty cca dva roky, kdy jsem byla nemocná a pracovala jen trochu, jsem nebyla tak v úzkosti jako teď na podzim. ten čas zotavování a návratu do práce je docela jinej, než čas nemoci, má úplně jiný výzvy a je zvláštně exponovanej. taková soutěska, o který se málo mluví. proto mě nepřekvapuje, co píšeš o prášku a že byl třeba až teď v souvislosti s veterinárním stresem.
jinak mi přijde super co píšeš v komentářích, ten pozvolnej a k sobě laskavej návrat ve vycházkovym režimu. mám takovej obraz z běhání, který mi hodně pomáhá v rehabilitaci: začala jsem po malinkejch dávkách a opatrně, abych se nevyčerpala, ale vždycky zůstala naopak navnaděná na další běh.
a díky za „věřit bohu“ – to je moc hezký. držím ti palce!
Já myslím, že pokud tu neschopenku v systému ještě neodpinkli, tak by to jít mělo.
Hlavně dej na sebe, nikdo neví, jak přesně se cítíš, pro lékaře je člověk prostě položka a nemají čas a prostor se do jednotlivců vžít.
Mi se v tom článku i líbilo, jak si umíš ty pocity přiznat a poznat je. To taky ne každý umí. A celkově – práce s psychicky nemocnými lidmi musí být záhul i při plné formě, takže raději to neuspěchej. Plus i to vracení se z práce za tmy baterky nedobíjí ani lidem v plné síle, natož po takové rekonvalescenci. Jakmile bude víc slunce, bude i víc energie se se vším poprat. A když teď budeš mít možnost zároveň mezi lidi zabrousit (a třeba ti to v té práci i finančně zohlední – že to dorovná nemocenskou), tak to je fajn.
Oni doktoři to odklepnou raz dva, ale když se po dvou týdnech vyčerpaná na nemocenskou vrátíš, tak jsi docela ztrátná…
No, v každém případě držím palce, ať to jde co nejlépe!
Napřed nominek a teď ještě enkidu – na tebe občas myslím. Co komiks a bydliště a hlavně ty.
Přesně, ty měsíce nemoci a léčby a měsíce zotavování se fyzicky z léčby jsou jiný, jiná kvalita. Jiný obzory. Jo, jinej horizont. Důležitá byla přítomnost. Až teď se to obrací k budoucnosti. A to asi znamená, že už je kapacita i na obracení se do minulosti, pokud je to potřeba.
Teprve tenhle týden jsem si objednala nějaký knihy, kde se vyskytuje rakovina. Plus odolnost psychoterapeuta. Dneska jsem je vyzvedla. Do týhle doby jsem to nemohla číst. Protože by to zbytečně rozrušovalo. A odvádělo od aktuálních úkolů a nutností někam jinam, někam v tu chvíli daleko. Od přítomnosti, která si žádala plnou polní.
Jen jsem měla knihu Onkojóga. Z tý si pamatuju jen jednu věc – že při vnitřním vzteku můžu praštit dlaněmi o zem a říct Har. A to je docela dobrý : ) Jinak si napamatuju nic ani jsme nebyla schopná z toho dělat nic, protože mě pořád bolelo břicho nebo tříslo, nemohla bych nic cvičit. Ani v sedě na židli, což tam nabízejí jako lehčí alternativu. A navíc, já na to nemám trpělivost, já nejsem člověk, co by mohl dělat jógu. A kromě trpělivosti na tělesný cviky nemám ani disciplínu cvičit.
S tím během – to ty naopak můžeš, umíš, to je super. Protože pohyb je prostě důležitej, ať se mi to líbí, nebo ne. Je dobrý, že to umíš pořád vybalancovávat – co je akorát, co už by bylo moc atd.
nominku,
no, tak to je.
Naštěstí ti vedoucí mají hodně pochopení. Jsou to psychoterapeuti, tak to je jasný : )
Zkusit čtyři hodiny a bude.
Finančně naopak oni mi visej, protože jsem odvedla v podstatě svou práci na projektech, propagaci…
ale to se asi nedá míchat, že mi dlužej – to je ten druhej půlúvazek, co není na práci s lidmi. A ten má jinýho šéfa. V lednu budu psát závěrečný zprávy projektů, ale myslím, že jenom tři. A to právě můžu dělat jak doma, tak v práci a vydat se mezi lidi. Vlastně jsem dost doma pořád, sama. Tak jednou dvakrát týdně se s někým vidím. Vánoční mejdany jsem absolvovala jako jindy, několik až do rána. On alkohol to pobolívání třísla totiž uvolní a zruší, tak jsem potom ještě rozjařenější než jindy. Mejdan je proti zaměstnání brnkačka.
Hlavně to nepřepal, půlka pracovního dne a lento tempo vypadá jako dobrá volba.
Není kam spěchat :)
Ahoj Liško :-)
Mě tu skoro až bije do očí to slovo „selhání“… Kdo kde to jako hodnotí? ;-) A přece není povinnost, pokud by člověk něco „zvládl“, že to udělat musí, že musí podat celý výkon nebo jet nadoraz. Proč by si nemohl kus energie (i té psychické) úplně bez výčitek nechat prostě pro sebe? Tím spíš v době, kdy by se jemu samému hodila…
Na tohle jsem jednou narazila kdesi na twitteru:
„western cultures believe we must be alive for a purpose. to work, to make money. some indigenous cultures believe we’re alive just as nature is alive: to be here, to be beautiful & strange. we don’t need to achieve anything to be valid in our humanness.“
černá ovec,
je to tak a je to hodně zajímavé téma, jak už je pro nás těžké si představit, že jenom žijeme někde v nějaký boudě nenbo v nějakém kmeni, jen tak, a nemáme peníze, protože je nepotřebujeme, žijeme i bez nich.
A tady u nás do toho ale zatraceně prachy vstupujou. Když nedostojím nějaké laťce, znamená to například si snížit úvazek a to znamená nemít peníze. Mít je zas jen na to nejnutnější, jak jsem byla zvyklá dlouho. Poslední dva roky teprve jsem si zas mohla trochu něco koupit navíc. Nebo nemít na kontě před výplatou nulu. (Což je riskantní, protože jakmile se něco stane třeba s kocourem, lítají tisíce vzduchem i za banální veterinární úkony.)
Na druhou stranu to není nic fatálního, v mém případě, protože snížit si úvazek v naší neziskovce a pracovat na sebe nebo někde jinde znamená vždycky dostat víc peněz. Než můj plat dostanu v Praze vždycky víc. Možná si pomalu začínám umět představit, že bych mohla dělat jinde… uvidím. Možná naopak zjistím, že můžu dělat normálně. Jenomže teď se u nás vytvořily na základě stížností na malý platy nové platové podmínky, člověk dostane ten nějakej malej plat vždycky. Ale když udělá víc výkonů za měsíc, tzn. pracuje s víc lidmi než je nějaká hranice, tak od nějakýho bodu potom dostane o kus víc peněz. V případě celýho úvazku. Na ten můj půlúvazek myslím, že ta prémie taky moc nebude, řekla bych.
ad selhání
já to slovo totiž nesnáším a vždycky mi připadalo tak silné, že jsem ho nepoužívala. A tady jsem ho možná chtěla použít, abych ukázala, že na něj mám (chachááá, zase past – na něco mít a neselhat),že jsem silná se s ním utkat.
Ha, a já chtěla psát o selhání a teď na konci komentářů koukám, že to tu už dávno rezonuje!:) A ve mě zase rezonuje proto, že je pro mě aktuální. Selhání je totiž takovej divnej pocit – u ostatních mě vůbec nepobuřuje, právě naopak! U tebe to vůbec neberu jako selhání, ale spíš jako rozumný přístup k odpovědnosti pro tebe samotnou i pro tvého zaměstnavatele/ klienty. A u sebe přitom považuju za selhání kdeco. Tak se téhle mazané emoci zkus ubránit, protože řešit každý den jen došourání z práce a padnutí, to fakt není nic, na co by se člověk těšil. Přitom je to podle mě zásadní moment pro návrat do práce – že se na to začneš těšit, potřebovat to. Do doby, než se tak stane, bych na sebe byla pokud možno laskavá a dobíjela si baterky.
Aha, tak možná proto mi tam to slovo tak vyčnívalo, a taky ho nemám ráda…
Asi jsem si tam předtím mezi řádky promítla tendenci, že to člověk všechno „musí dát“ (možná, že sama jsem se to ještě neodnaučila? – zato druhým evidentně umím „poradit“ dobře, haha :-)). Ale teď s dovysvětlením, že to vlastně spíš bylo praktické uvažování s ohledem na finance, tak to je jiná! a chápu…
Psice,
naštěstí se těšit začíná. Na ten obor. Už mě zase zajímá trochu vést hovory o psychoterapeutickejch situacích. Potom když je člověk v práci, tak jich je ale až moc.
Selhání – přesně, mazaný je to! Prapodivnej jev.
Černá ovce,
ano, ty finance do toho. Kdybych si snížila hodiny v práci, tak to bude blbý, pokud bych si nenašla nějakou ze svých zábav placenou.