JAK DO SVĚTA IMAGINACE CHODÍM?
Ten rámec je pro mě důležitý. Vstup a výstup.
Nic na tom není – je to jediné, co dělám záměrně, vůlí, je to úvod; to ostatní už je imaginace a jede samo, nějak vyplyne, ale zároveň jsou přímo v imaginaci hojné a hojné momenty rozhodování, co udělat, kam jít, co říct, jak reagovat. A přitom si všímat, co se jakoby rychle samo objeví – šup a už to tam je. Neignorovat to, nenahradit ten detail vůlí něčím jiným, co by bylo na tom místě hezčí, příjemnější apod. Nebo nahradit, ale vědět, že to dělám. Všímat si, co je kolem, a vybavit si to i později, protože je dost zajímavé, že každý si představí úplně jiný obraz, jiný charakter např. pod slovem „jabko“, podle svého podvědomí a zkušeností, znalostí a jánevímčeho. Asi každý dolujeme z kolektivního obrazového vědomí jiné aspekty stejného symbolu. A to je právě zajímavé!
Je to objevné, hovoří to o nás, o našem přístupu k danému symbolu. Jenže my to sami těžko zjistíme. Protože automaticky, když se řekne „jabko“, představíme si svůj obvyklý obraz jablka a nemáme tušení, že to jde i jinak, že jiný člověk si představí úplně jiné jablko. Dokud si to vzájemně nesdělíme. Když se to dozvíme, objevíme něco nového a zvláštního nejen o tom člověku, který si „jabko“ představí malé, kyselé, zdeformované, červavé. I o nás nám to něco poví, protože nám dojde, že svou představu můžeme srovnat s jinými, s desítkami možností. Zařadit si ji nějak do škály jablek. Pravděpodobně nám to přímo stejně neřekne nic o nás samých, asi tolik jako sen, protože si sami do vlastní huby nevidíme.
Druhý člověk nám může poskytnout nějaký podnět. Jako my jemu, když se dozvíme blíže o jeho obrazovém ztvárnění jabka v jeho imaginaci (to ztvárňování se podobá umění, že jo!). Nejspíš se jen podivíme: „Cože? On si představuje tohle? No to jsou věci.“ Pokud toho člověka už trochu známe, může se nám ta představa spojit s něčím jiným, co je jeho, co u něj už známe. Může to souviset. A považuji za velmi cenné toto propojení druhému člověku sdělit. On o něm většinou neví. Je to informace pro něj. Možná mu s ničím nezarezonuje, možná ano, možná si na ni vzpomene za dva roky a zarezonuje mu to všechno dohromady. Já v tom vidím hodnotu. Krom toho, že mě to celé dost baví.
To mě napadlo ke sdílení niterných obrazů. Ale chtěla jsem mluvit o rámci imaginace.
Nevím, co kdo používá. Já znám jen dva způsoby a ty mi fungují.
První jsem našla v knize asi před 15 lety. Jde o sestup do podzemního lesa, kde žije postava pána zvířat (tak ho nazývám; jak se jmenoval v knize, si nepamatuju, asi to měl být keltský bůh). Tam se mohu setkat s ním a se zvířaty nebo spíš s duchy zvířat, jak jsem je už popisovala. Samozřejmě je důležité, které zvíře potkám a které nikdy, které mě tedy přitahuje a které mi nic neříká, ani o něm nevím. Se zvířetem se dá mluvit, létat, vozit se mu na hřbetě, cokoliv. Získat informaci. Nebo změnu nálady, proč ne. Na podzemní palouk se sestupuje dutým stromem po točitém schodišti, říkala kniha.
Nejprve jsem si představovala konkrétní krásnou lesní cestu blízko Lemberka, u ní staré stromy vpravo, vlevo odbočku ke studánce. Asi podzim. Suché listy na zemi. Obejdu velký strom napravo a hle – jsou v něm dvířka. Vstoupím dovnitř. Jdu po úzkém točitém dřevěném schodišti dolů, dotýkám se stěn uvnitř kmene, cítím jejich hrubost, hmatový vjem. Je tam tma, jdu a jdu dolů. Po chvíli cesty, kdy chci, už vidím, že schody budou končit. Vyjdu dolními dvířky ze stromu ven na palouk. Tam může být tma, šero, světlo … jaro, léto, podzim, zima … to se ukáže až na místě. Může tam být prázdno a nikde nikdo, musím přivolat parohatou postavu nebo konkrétní zvíře, možná přijde, možná nepřijde, možná v dobré náladě, možná v hrozivé … Zajímavé je, že někdy jsem měla schodiště pravotočivé, jindy levotočivé, někdy jsem si sama vybrala, jindy tam prostě bylo takové nebo makové.
Jak už mi Lemberk vyblednul z paměti, nahradila jsem úvod jiným místem, kudy chodím a které se mi snadno vybaví. Blízko bydliště. Na jedné rozdvojce pěšin stojí stranou v trávě dub, nijak mohutný. Také vpravo od cesty, když si to tak vybavím … a jeho dutinou v imaginaci sestupuji dolů. Dostanu se do imaginárního světa poměrně snadno, ale zpočátku to tak nebylo. První pokusy sestupu stromem před lety byly skákavé, nevyrovnané, leckdy nepovedené. Každou chvíli jsem z představy vylítla ven, přistihla se, že myslím na něco jiného, pak skočila zpátky nebo začala znovu … a pak usnula a nebylo nic. Dnes bych řekla, že jsem podcenila úvodní uvolnění, zrelaxování těla, pohodlnou polohu, vhodné rozpoložení, uvědomění si klidného dechu. Hudba může pomoci. Nebo naopak někoho může rušit, odvádět pozornost, něco asociovat v nepravou chvíli. Každý si časem najde svoje úvodní optimum. Když jsem viděla, že moc vyskakuju ven a nesoustředím se, prodloužila jsem sestup po schodišti a začala si představovat, že se dotýkám stěn kolem. To mě myslím lépe zkoncentrovalo.
Jsem sama překvapená, že o tomhle píšu. Připadalo mi to totiž donedávna hodně intimní. Ne jen že to může působit ulítle, ale je to prostě intimní svět, ta imaginace. Vnitřek. Určitě mi k osmělení pomohla účast na letošním semináři, sestávajícím ze šňůry imaginací a jejich reflexí v intimních skupinkách. Na semináři jsme vstupovali do světa imaginace určitým způsobem. A teď trochu váhám, jestli je to know-how, anebo to můžu říct. Na internetu jsem trochu hledala a žádné konkrétní popisy vstupů nenašla, jen neohraničené imaginace, případně se závěrem ošetřeným tím, že se vizualizace dokončí na bezpečném příjemném imaginárním místě; ale o vstupu nic.
Jak tedy vymezit vstup do světa imaginace – myslím, že cesta dutým stromem je dobrá a dvířka v kmeni stromu vytvářejí jasný předěl, což považuji za bezpečné. Sestup stromem se dá ovšem použít právě jen na cestu do podzemí, podsvětí, do světa říše (symbolických) zvířat. Těžko si tam představit návštěvu města nebo setkání s určitou postavou, která tam jaksi nezapadá. Pro větší universálnost, větší možnosti, je potřeba jiná brána. A proč by to nebyla skutečná brána? Můžete si představit jakékoli místo v krajině, co znáte nebo neznáte, a tam bránu. Vstoupit tou branou do imaginárního světa, někam dojít, někoho potkat, něco zažít a pak se zase vrátit na to stejné místo a bránou vystoupit do svého světa, přímo do svého skutečného pokoje „jako“ svými dveřmi, například. Bránu jsem já nezkoušela, já zkoušela promítací plátno. Na něm se promítá obraz určitého místa v krajině nebo obraz místnosti a do něj já vstoupím. Nakonec zase vystoupím. Cítím se dobře, když mám jasně ohraničené, jestli jsem tam, nebo tady.
Samozřejmě se dá kamkoli „vstoupit“ jen tak, zničeho nic si představit, že stojím někde na kopci – ale kde, jak jsem se tam dostal a jak se dostanu ven? Pro někoho to roli nehraje, prostě na závěr si řekne: „Končím v tomto místě pomalu imaginaci, obraz bledne, už se probouzím, uvědomuji si svůj dech, svoje tělo, jak sedí /leží, jak se chodidla dotýkají země, pohnu prsty, otevřu oči, protáhnu se …“ a jsem venku. Mně osobně není příjemné takové prolínání, potřebuji mít jasnou hranici mezi světy, vědět, kudy kdyžtak rychle zdrhnout – vystoupit z rubu promítacího plátna zase pryč. A věřím svému organismu, že ví, proč vyžaduje striktní předěl. Asi má k tomu své důvody. Včera se mi totiž stala zvláštní příhoda.
Řekla jsem si: „Nesejdu se s žádnou vnitřní postavou, zkusím se sejít se skutečným člověkem a zjistit, jaký je. Nic o něm nevím, třeba se něco dozvím.“ A to nebyl asi dobrý vstupní úmysl, byť jsem nechala na něm, s jakou přijde nebo nepřijde. Pro setkání jsem vybrala jedno pěkné místo v Lužických horách, kde křižuje cestu malý potůček. Už jsem se tam v imaginaci s někým kdysi setkala; nebyl to ale žijící člověk, byl imaginární. Fikťa :-) Včera jsem v imaginaci ustanovila, že budeme stát každý na jedné straně potůčku, pro začátek. To se stalo, o něčem jsme pak začali mluvit a najednou se situace zcela změnila, obraz zmizel, objevila se jen černá barva jakoby s vírem, docela strhujícím, vtahujícím. Soustředila jsem se na to, abych se v imaginaci otočila a rychle zase vystoupila ze svého promítacího plátna. Kdybych neměla jasný předěl světů, tak nevím, jak bych z toho víru vylezla ven, bylo by to asi dost nepříjemné. Takhle s vystoupením z projekčního plátna to celkem šlo, cítila jsem se neutrálně, jen překvapená, že se něco takového jako černý vtahující vír může objevit. Kdoví do jakého jiného světa ta černá díra vede. Nic, tam nejdu.
Vidíte, ani člověk nemusí brát halucinogenní drogy, imaginární svět funguje i zadarmo a je to bezpečnější. I když ten vír … nevím, co myslíte? … také jsem slyšela od důvěryhodných terapeutů zkušených v práci s imaginací, že někomu se tak líbilo v podmořském světě, že se z něj nevynořil, a působil pak trochu jinak, choval se určitou dobu jinak než obvykle, dokud se nepřišlo na to, že by se měl imaginárně vynořit zase ven. Jak zabránit takovým varujícím případům? Raději mít jasný vchod a východ z imaginárního světa, řekla bych. Já bych se nebála ani po zážitku s vtahujícím vírem. Uvidím příště. Nedoporučovala bych asi žádné objevovací imaginace lidem, co jsou v akutní krizi nebo trpí halucinacemi. Nanejvýš bych je v imaginaci uvedla na příjemné místo, pro uvolnění, zrelaxování, zlepšení nálady, ale až po posouzení kontextu, zda není pro ně lepší relaxovat bez představ, přidržet se naopak reality.
Velmi zajimavy clanek, a tak verne popsany jakobych tam byla a tim stromem prochazela… uzasne. Sama jsem takto nikdy imaginaci neprozila. Ale relaxovala jsem dlouha leta na cakry. takze jsem prochazela celym telem. vnimala jsem kazdou cast tela zvlast, jednotlive organy a pak dohromady az jsem se zacala vznaset. normalne jsem citila jak se mi zvetsuji nohy ruce a jakoby se zvedly a ja se vznesla rozlozena na castecky. kazdy nadech a vydech moje telo rozdroboval…. az se uplne rozpadlo. taky je to imaginace. ale jina.
liško, díky, žes o tom napsala :). Jo, vím, je to dost tvoje a sama vím, jak jsem se kolikrát cítila, když jsem KONEČNĚ našla někoho, komu jsem cosi to řekla. A ne vždy jsem si byla jistá, že občas jsem neměla, že se na mne díval ..no možná i na nemocnou, nebo na někoho, kdo chce ohromit. A já jsem moc potřebovala s někým o tom mluvit. Vždy jsem k tomu dodala, že opravdu nemohu vědět, že jsou určité věci možné, co je to způsobuje a proč, ale že mi opravdu nevymluví, něco, co jsem skutečně zažila.
Byly to věci, na které jsem se ale vůbec vědomě nesoustředila..prostě přišly, byla jsem někde jinde, divně, příjemně i nepříjemně a přitom jsem např. seděla na židli v práci o přestávce a běžel mi panoramatický film, kde jsem byla ve středověku se svou někdejší šéfovou a prostě se tam děly věci. Zdála se mi ta doba dlouhá, ale muselo to proběhnout během několika minut.Přitom jsem okrajově vnímala realitu, že jsem v práci.
A souběžně byla v tom filmu, tedy vlastně na plátně. Vše se to spustilo samo a nečekaně, jen jsem si předtím řekla, že je tam bez ní smutno, déle tam nebyla a řekla jsem si, že ji večer pošlu fax. Náš vztah byl přátelský, ale jako bych cítila, že si je potřeba něco vyjasnit..co jsem nevěděla. Když jkse se jednou probudila v pět do práce, volala z Belgie. Volávala, ale nikdy ráno, natož v pět..vždy odpoledne, nebo večer.
Ptala se, jestli se se mnou něco nestalo, že má o mě strach a nemohla spát..
No, a mně se spíš v polosnu ukázala v černobílém, to nosila, takový volný věci a ty černé cípy mě vtahovaly DO VÍRU..nebylo to příjemné. Nespala jsem, jen byla po probuzení. Tak další podobnost..vír.
Já tam nechtěla a všemožně jsem se snažila chytit cípu z bílé košile. To se mi nakonec podařilo.
Obě příhody jsem jí řekla, děj filmu ten co se mi promítl v bdělém stavu. Čekala jsem, že to nebude brát nijak vážně.
NEDIVILA SE ANI TROCHU, naopak mi řekla, dost vážně, že ji to nepřekvapuje, že asi ví..
A jak si nejen tohle, ale i jiné, vysvětluji, nebo cítím já..to by bylo na dlouho..
Prostě to se mi opravdu stalo, vím, že je to jiné a nebylo to nikdy cílené, ale mně to někdy hned, jindy později cosi napovědělo.
zajímavé téma.
první, co mě napadlo (při postupném čtení) byl rozdíl mezi knížkou, kdy si člověk sám dle svých představ rozvíjí děj, vybarvuje postavy a pak uvidí film v představách někoho jiného (pro mě většinou zklamání).
ale ty pak pokračuješ do jiných dimenzí. každý člověk vnímá věci jinak a jinak je ukládá do své mysli. a ta si zas všechno po svém zakóduje. čas od času se něco vynoří, někdy bez zjevných souvislostí…motavé téma, široké, nevyzpytatelné, tajemné…
nedokážu rozlišit, co jsou sny, co souvisí se světem venku a ani nepátrám. někdy se snažím své sny směřovat, alespoň než usnu. ale pak si většinou žijí svým vlastním životem.
a imaginace, jak ji popisuješ, bych se bála. kdyby se mi tam líbilo, už bych se asi nechtěla vrátit….
ale zvědavá… to teda jsem….
ratko,
aha. A to jsem ještě zapomněla říct – že nevím nic o meditaci. A nevím, jak se liší od sebe relaxace, imaginace a meditace, jak jsou definovaný a jak se rozpoznají. Nevím, co všechno je meditace.
anino,
to je teda hustý. A měly jste se šéfovou nakonec pocit, že už je to hotovo, vyjasněno, že už to nepokračuje a přestaly se pak ta napojení dít, anebo se to nedokončilo?
To jsem ráda, že taky někdo jiný zažil vír :-) a že se nic nestalo.
kecko,
v imaginaci rozdíl mezi knížkou a filmem není, to je výhoda, protože je to všechno jenom toho člověka imaginujícího; jak to je v něm. Ale někdy se tam objeví, co by ani nečekal. Třeba mně se jako Důležitý předmět objevila useknutá hlava. natošup tam byla. To by člověk nečekal a hlavně nechtěl ani vidět … K tomu mě napadá, že tyhle „na první dobrou“ věci, co se objeví natošup, asi snáz přijdou, když imaginující není sám, ale „řídí“ se podle instrukcí, které mu druhý říká – že teď jde tam a tam a vidí tam něco apod.
6. meditace je mozna opacny proces jako imaginace. Pri imaginaci si neco privolavas, pri meditaci nechavas to co je odejit.
ratka: tož jak kdy, při těch buddhistických jsou často meditace zaměřené na Karnapu a potom může jít naopak o imaginaci – mnoho lidí ho přitom může vidět nebo cítit.
Já jsem imaginaci zkoušela pod vedením jen jednou, ale možná tím, jak nás bylo ve skupině hodně a nemohla jsem se soustředit, mi to nepřipadlo opravdové. Taky se tam hledal průchod do podzemí a hledání spřízněných zvířat. Tam jsem si ale dosadila svoje oblíbený, nebylo tam nic, co by mě překvapilo, nebo co bych si vědomě nedesignovala sama. Takže buď to neumím, není to moje cesta, anebo by stačilo obměnit proces, ale nevyznám se v tom.
7. mel a jsem to podobne. ucastnila jsem se nekolika buddhistickych meditaci i s imaginaci a citilajsem velky blok. nemohla jsem se pustit a vnorit do „karnapy“. Je zajimave ze u Krista mi to jde.
8. Kristu proste verim :-) napraosto rozumim tomu co rika a jak jedna. souvislostem proc v dane situaci jedna tak a v jine onak. takze meditaci na nej (motlitbe) duveruji v jeho vedení.
líšo, já ti nevím..myslím, že ve mně se pořešilo a dost mi to něco vyjasnilo, co to je, že na přítelkyni, kterou jsem měla tak ráda mi něco dost nesedne a neumím to pojmenovat, nedokáízala jsem to ani domýšlet. Kolega měl stejné pocity i pěkný vztah k ní, často jsme o tom mluvili spolu..oba nás něco znepokojovalo a my to tak nechtěli a hlavně NEVĚDĚLI JSME CO .. a dost nám to vadilo, i když nešlo od ní o nějaké ubližování nám, naopak..
Kolega celkem vzal moje vysvětlení, které nemusí být správné, ale napadlo i jeho. Ty naše púocity byly stejné, jen on neměl těch několik zážitků, jako já, ale zrovna s ním jsem měla jiné a jednoho byl svědkem, když u toho byl nám neznámý člověk, který si k nám někde přisedl a my jsem málem zkameněli, co o nás věděl, neměl odkud. Nikdy jsme ho neviděli. Jemu srovnal záda, co ho urovna dost bolela a mě popsal mé fotky s mojí babičkou a nšco příjemného mi k tomu řekl. Myslela jsem, že se mi to zdá..a nedali jsme najevo žádné nadšení, když nás požádal, jestli by si mohl na chvilku přisednout, že nebude otravovat.
Jestli si, a co z toho vzala něco šéfová, já myslím že jo, ale už jsme o tom nemluvily spolu, ona to brala jako normál..
Jen nedávno se ozvala, žije v Belgii, Itálii a Francii střídavě a napsal mi, jak by mě chtěla vidět i kolegu, a zavzpomínat na staré časy.
Je zvláštní, že jsem chtěla , moc chtěla, ale trochu se toho bála..ten film a ten vír do kterého mě vtahovala..neměla jsem z toho dobrý pocit.
Tak ani nevím, jestli se něco dokončilo, ale z mé strany zřejmě jo a je mi to líto, ale ten strach tu je.
I tak si myslím, že ji stejně ještě někdy uvidíme. Protože nic není jasné..proč se dělo, co se dělo..ten film byl opravdu drsnej a boj o bílý cíp taky.
Fakt kdybych to tu psala, stejně by těžko někdo věřil..a zas nějaké podrobnosti se mi tu taky nechce.
Ono toho bylo o dost víc celkově, tak nějak podobně ještě s jinými lidmi. Nic jsem nepřivolávala, mám k tomu respekt, přišlo to vždy opravdu samo, snad jsem na určité věci dost myslela. Zpočátku mě to až děsilo, pak jsem si zvykla..když jsem jíto vyprávěla, ještě mě i celkem něco upřesňovala, jako by to bylo normální.
Vztah k ní ..mám ji ráda pořád, hodně jsme si rozumněly. ale ten otazník, proč jsem viděla, co viděla..má jen mé vysvětlení pro sebe..a jak jsem psala, běhá mi pak mráz po zádech, i tak jsem ji vidět chtěla, ale..no divnej pocit jsem z toho měla a tak mi tolik nevadilo, že jí to nevyšlo, když jsme se domluvily.
No to je zvláštní, anino. Ještě ten cizí člověk … a to společné znepokojení s kolegou. Mě nejvíc zaujalo, že ti ty obrazy přicházely nečekaně, samy, a že si je pamatuješ. Co to asi znamaná, žejo … že jsi hodně zaměřená,citlivá tím směrem, obrazovým…?
liško, víš není to tak běžné a kdyř se to stane dítěti, nějak to vypust a moc o tom nepřemýšlí. jJen spostu věcí jsem už dávno zapomněla, nebo vybledly, ale tohle byly i pro dítě tak silné, že jsem nezapomněla. V dospělosti pak , když zase něco vyskočilo jiného, tak jsem si skoro do podrobností vzpomněla na to z dětsví. ŽE UŽ TO BYLO..a pak se začla ptát sebe a několika lidí, kde jsem věděla, že nebudu za cvoka, nebo i měli jiné zvláštní zážitky. Pak něco přečetla, prostě jsem chtěla znát, jestli se takové věci mohou dít. Dle všeho ano a těch principů může být víc. Citlivá až přecitlivělá jsem dost i vnímavá, dost věcí hodně prožívám. Nejen těch svých..
Tohle jsou opravdu tak silné zážitky a po nich i pochybnosti, jestli jsem ok :), prostě nedají se zapomenout i s veškerými detaily. Ani co kdy dělaly holky jako malé, si tak přesně nepamatuji..
Co to znamená ?..myslím, že jsem si našla vysvětlení, nejen tedy sama. Ale už jsem psala nahoře, že by to bylo na dlouho a jistotu samozřejmě nemám a tak nemohu říct, jo, já vím proč. A myslím, že kdo se o takové věci zajímá, se také může jen domnívat..tak..kdo ví ?
liško, ještě upozornění..ty drsnější obrazy se mnou pochopitelně nějak na čas otřesou, tak je mám v hlavě o něco víc zafixované..proč byly..před čím možná imvarovaly.
Ale nejsou to jen ty, co člověka fakt na chvíli dorazí, ale i takové, co naopak pohladí a dají pocit lásky a bezpečí.
Jsou v nich imaginární, nebo již mně milé osoby, s kterými mi bylo dobře. Nebo KDOSI, koho neznám, ale je tam..minimálně ho cítím, že stojí při mně.
Ale těmi se tak ani nezabývám, jsem ráda, že přijdou a strašně posilní a zahřejí, To o těch, co mi přijdou jako varování a nabádání si uvědomit cosi, tam samozřejmě přemýšlím, tak jako ty o snech..
anino, ty jsi v tom taková přitažlivě tajemná.
Už dlouho.
Vypadá to, že hodně toho jsi zažila v oblasti „podivuhodných“ zážitků, kterým se těžko věří nebo i když věří, tak se těžko sdělují, předávají.
psice 7
Jo, to mě taky napřed zarazilo, že jsem měla v podzemí zvířata (dvě), co mám ráda nebo co jsou příbuzné těm „mým.“ Tak jsme si řekla, že je to asi v pořádku, když potkám ty, co bych tak nejvíc čekala (tj. tehdy kočkovitá šelma a ptáček).
liško, vážně to nepíšu proto, abych byla nějak tajemná..sama hledám stále odpověď, mám – li s kým a příležitost.
Kdybych něco takového sama nepoznala a opakovaně a někdo mi to říkal, myslím si, že bych se jednak nad ním zamýšlela, jestli tomu mohu vůbec věřit a jestli je v pořádku. Vím, ale že nejsem zdaleka jediná a těm, co mají takové zkušenosti a znám je, nemám důvod nevěřit.
Taky nemám důvod ti nevěřit, anino,
to je jasný!!
To jsou tak fakt intimní věci, tak jako ty to víš o těch svých, že si až nejsem jistá, jestli patří i někomu dalšímu o nich vědět. Prostě respekt..
Na druhou stranu si někdy říkám a co když bych právě o nich neměla mlčet..
Tak jsi mi dodala odvahu, žes taky popsala ty svý zážitky, byť plánované, ale jen tvoje.
Proto mě to zajímalo.
A samozřejmě dík, že mi věříš..nemám důvod si navíc tohle vymýšlet jen tak ;)
anino,
to je úplně zřejmý u tebe! Proč nevěřit? Není důvod.
Mně řekla, že je to „normální“ nebo spíš běžné a společné právě ta účast na semináři, kde bylo cca 15 lidí pohromadě. Byli tam i lidi, co pro ně nebylo snadný do imaginace vplout (např. usnuli velmi rychle, i když imaginace byly fakt dost krátké, řekla bych!) , ale postupně se to zlepšilo i u nich; prostě potřebovali získat důvěru. A pak na sebe řekli takový věci, co kdekdo jinej by neřek; obdivuhodný.
Hlavně ta krása, to sledování tý krásy rozmanitosti – jak každej je jinej a vidí jiný věci a jinak a jinak o tom vypráví a jinak se chová …
No, jsou zkrátka věci, který prostě dokázat nejdou, ale víš, žes je zažila. 2 kamarádky, co absolvovaly nějaké výcviky si na mně i lecos ověřovaly, jsem prý na to vhodná a řeklo mi několik lidí, že bych s tím něco měla dělat a nějak to rozvíjet. Že bych mohla sebe líp poznat a porozumět si..a jiným lidem taky, Ne, že bych nechtěla někomu pomoc, nebo sobě..ale nechávám to být..asi proto, že to přijde čas od času opravdu samo a tak nějak přirozeně, že se mi nechce do toho už vrtat nějak cíleně, i když mě to láká..zas respekt jsou ty zábrany.
A necítím potřebu to nějak moc zkoumat, beru to spíš jako dar, o který jsem se nijak sama nezasloužila a přesto..asi tak..
Jo, to je srozumitelný – člověk využívá hřivny a dary, co mu byly dány, ale ne všechny. Jen tu, co se pro ni rozhodne, co je jeho cesta a jeho přiměřená cesta. Ne ta, co by ho vyčerpala nebo by byla navíc apod. Nechat ji prostě jako dar, který přišel a možná ještě přijde …
Jó, kdyby tak každej hned věděl, co je ta jeho cesta – třeba já kdybych věděla. Co já jsem hned věděla v dětství / mládí – že chci psát a výtvarničit. Pak se to poněkud překrylo mým vědeckým analytickým mozkem, raciem, který je výborně výkonný a šlapající, když na to přijde – jenže mi to nakonec připadalo jednostranný a odlítávající od skutečných konkrétních lidí … tak jsem toho nechala …
Nevyzpytatelné jsou cesty boží, jak se říká.
Mě hodně přitahují lidi, co svou cestu taky aspoň jednou zcela změnili, jako já.,
A vás? Jaké cesty vás rajcují (by řekl můj táta :-)? A po jakých chodíte?
co je zmena cesty? Co to znamena?
24 ani nevím, psala jsem tu 23 v opojení… změna práce a změna životního postoje dohromady, což nese i změnu životního stylu.
Radši bych zůstala u tématu imaginace – že já ve 23 k něčemu vybízela … spíš to byla reakce na aniny cesty.
Úplně každý si můžeme vybrat v životě svojí cestu, pokud se nám chce a máme dost odvahy, můžeme ji změnit, když zjistíme, že to není ta kterou jsme pro nás považovali za schůdnou a najednou na ni začnem zakopávat. Zdá se nám, že ta naše už vyšlapaná cesta, kde začnem zakopávat je ale cesta, kterou dobře známe.
A i když nás láká jiná cesta, můžeme se bát sejít z té původní do neznáma a riskovat. Každý dle svého založení a momentální situace ten strach asi má, ať už větší, nebo menší.
Myslím si, že podnět ke změně cesty musí být natolik silný, abychom opustili tu už vyšlapanou. Když si už člověk ale např. na ní vícekrát zlomí nohu, nabije hubu, pak už nejde jen o risk, ale někdy až o nutnost ji změnit.
Ta jiná cesta může být mnohem krásnější a cítíme se líp a víc ve své kůži.
Ale to neznamená, že se nám po čase nemusí chtít jít zas po jiné cestě..
Jinak, nemá cenu litovat, toho co jsme udělali, jistě jsme měli důvod a něco nám to dalo.
Litovat můžeme toho, co jsme neudělali, když jsme chtěli a ještě mohli..cesta byla otevřená.
S přibývajícím věkem a ubývající silou už nebývá tolik odvahy cestu měnit, pokud se po ní dá NĚJAK jít.
ad 26, bylo myšleno tak nějak obecně..jsou lidé, co nzariskují ani náhodou, dokud se nestane já nevím co, i když nejsou spokojeni, a pak ti, co se rozhodnou v 70ti, že začnou malovat atd.
Nebo si úplně překopou vše, čím dosud žili.
ad 25, liško, sice jsem uhla od imaginace, ale ne zas tak docela. Když si představím lidi, které znám a i sebe, kolikrát si člověk žije v tom, co by chtěl a jak, ale už to nerealizuje. A důvody proč ne.. mohou být různé.
co teda je zmena cesty? muzeme prece jit do neznama, porad menit zamestnani, partnery, bydliste, malovat, zpivat, hrat, mit jine pratele a konicky a pritom furt delat totez a byt totez. vsecko furt stejny dokola.
ale ne, kazdy se meni… jenom starnutim treba, nemocemi…. i kdyz vylouci vsecky zmeny kolem sebe, oploti se neprodysnou zdi, treba sedicely ziovt nekde ve vezeni nebo v uteceneckem tabore… nebo sbira bavlnu nekde kazdy den jako otrok. presto se meni a vnitrne vyviji. Mozna proto ze nema kudy uhnout. zvenku to nejde a tak se musi rozvinout zevnitr.
anino, 26 je skvělé!
ratko, no měníme se, ale změna cesty znamená vědomé těžké rozhodnutí s přijmutím složitých následků, ať budou jakékoli (a předem je odhadnout úplně nejde), je to rozhodnutí a následované těžkým činem, překročením prahu – ne že se jen tak mimochodem prostě vyvíjíme průběžně.
No a hupky zase do imaginativních témat. Dobrý je, že v imaginaci si můžu udělat ideální počasí, ideální teplotu na cesty.
ratko, ty cesty, co jsem popisovala nějak já, jsou pomyslné..jistě jsou lidi v situaci, kdy na ně nemohou, jen si je představují. A samozřejmě ať je někdo kdekoliv, všechno na něj nějak působí a utváří ho. Všude pobere nějaké zkušenosi, ale o tom jsem už psát nechtěla :)
A proto, že člověk změní svou cestu, taky neznamená, že je z něj přece někdo jiný, jen se může o něco obohatit, ale i naopak..
Někde u Ru, psal Jirka o jisté ženě, co něčemu usela hodně věřít a zbyla ji ruina a dluhy bez chlapa..
Musela hodně riskovat, a i si být vědoma toho, že čemu věří, nemusí vyjít.
Takovým lidem, ale věřím, že když si jdou za svým, aniž by věděli, jak to dopadne, ale věří a pak to nedopadne, že se i dokážou zase sebrat a zařídit si svůj život, tak jak by chtěli.
31. tak ho definuj ten tezky cin. Tady se ti neco konkretnho honi hlavou. Co kdyz je tezky cin (rozhodnuti) jiz nasledek prvotni zmeny uvnitr. Teda ze narustani kvantitatvinich tlaku vevnitr preskoci v urcitou kvalitu a ta se projevi jako nasledek cinem-rozhodnutim.Omlouvam se, imaginace me tak trochu miji.
33. rekla bych ze nebyla. nebyla si vedoma…. v tom byva tragicno takovych rozhodnuti. treba by to neudelal kdyby vedela predem to co vi potom. ale to hodnelidi nebere v potaz protoze jsou vnitrne (nevedome) puzeni do urciteho jednani. Jsou zaslepeni.
I když po takové zkušenosti, by byl skoro zázrak, avy v ní už nezůstal nějaký blok a ten způsobí, že bude přece jen opatrnější, ale nevzdá to.
35 to jsou kdyby, kdyby, to můžeš spekulovat do alelujá a nebude k ničemu ani výsledek ani ten proces.
34 no jistěže čin je vyjádřením předchozího rozhodnutí vnitřního, ke kterému už musely být zatra tlaky, jak psala anina ve 26. Nevím přesně, co se ti na tom nezdá, a radši bych, aby se zdálo.
… chystáš se snad k zásadní životní změně ze své iniciativy?
ad 35, ratko, myslím, že té žene nebude 20, aby si i třeba přes zaslepenost, zároveň neuvědomovala, že se může stát lecos, že je to risk.
Copak někdo z nás ať už se rozhodne pro co chce si myslí, že tohle nedopadne jinak, než dobře ? To nemůže vědět předem nikdo..jen si to přát a věřit.
39. opet to posuzuju podle sebe protoze v jinych botechn echodim. Udelal jsem v zivote nekolik zivotnich rozhodnuti, ale vsecky byly jaksi jiz dusledkem protoze ty ostatni varianty se mi zdaly byt horsi. teda fakticky nemozne.
takze je mozna ten vyjimecny cin rozhodnout se jinak nez chci.
39. takhle to nemuzu nechat stat. jesli nejaka pani proda svuj byt (asi) aby se mohla sestehovat s pritelem, tak tohle je dusledek proste toho rozhodnuti. na 99 procent to mohla vedet. teda videla by to kdyby nebyla pod vlivem pritele, oslepena
42
Jojo, taky jsem byla zaslepená, když jsem neudělala předmanželskou smlouvu, že když prodáme můj byt v Brně a koupíme za výnos z něj chalupu na spadnutí na konci světa, tak že to není bezpodílové spoluvlastnictví, ale jen a jen můj vnos do manželství…
Nojo, byla jsem zaslepená, taky jsem nepočítala, že to nebude nadosmrti, a neošetřila si to bezpečně…
(Je to ten správný pohled na věc, Ratko?)
ad 42, jasně, že mohla být zaslepená..víc, míň, já nevím..Ale už má jistě za sebou taky něco, aby šla do něčeho úplně po hlavě a děj se co děj. Prostě riskovala. Ale nesouhlasím s tím, že to mohla vědět a natož na 99%.
Nevíme nikdo nic předem, jen se můžem domnívat. A kdo pak má takovou zkušenost, tak už si další risk rozmyslí o dost víc. Ale neznamená to, že se nebude nikdy už chtít zas přiblížit něčemu, co chtěla, jak chtěla. Dá si víc bacha.
V horší variantě, jí to semele tak, že se dlouho bude vyhýbat obloukem každému chlapovi , aby..
43. bohuzel… tyto veci se daji asi jen tak osetrit ze oba nemaji nic…. Zacit z nuly. odniceho. Ru, vy jste meli decko spolu. Dalo se cekat ze ti neutece. Ze bude chtit zustat u decka. Teda nektere veci ma fakt hodne studenocumakove. NO tak mi prominte. pProste je mi to naprosto jasne jako facka :-). nemuzu za to. kdyz nekomu pujcim penize a to pujcuji hodne tak pocitam automaticky xs tim ze mi je nevrati. Prost josu v Tom ty varianty obsazeny. Je tam varianta takova i makova stejnou merou a pocitam s ni.
44. ale Anino, takove ty samozrejme bezne veci se daji vedet.
tim ze nektere veci jakobych vedela predem, i ty uplne blbe, chybi mi Moment prekvapeni i radosti i zklamani. protoze ty veci jsou. Asi mam deprese nebo co. Muz tvrdi ze se mnou neni zadna sranda. Ale v posledni dobe mam smysl pro Humor. co se tyce majetkoveho a firnancniho poradenstvi mohl abych si otevrit kancelar ale bankeri by zkrachovali.
45:
„kdyz nekomu pujcim penize a to pujcuji hodne tak pocitam automaticky xs tim ze mi je nevrati.“
Kolik bys mi tak Ratko mohla půjčit?:-0)
As 44, ratko dají, ale ne na 99%.
Když budu riskovat něco, tak s tím, že budu věřit, že mi ten druhý nepodrazí. Netvrdím, že zrovna já jsem na kdovíjak úžasný cestě, ale kdybych nikdy nic neriskla a předem nevěřila, byla bych úplně jinde..
48. si prijd :-)
49. ale to nejde takhle tomu druhemu verit. to neni Buh. pokazde je treba pocitat s tim ze to neustoji protoze je to jen clovek. neco se stane. treba onemocni, zemre. prejede ho vlak…. proste toto se deje a je treba s tim pocitat. nelze verit … teda lze, ale nebyt prekvapen kdyz je to uplne naopak.
45
My jsme měli děcko, když jsme se brali? :o))))
Kdes to sebrala ty?
My se napřed vzali, pak jsme prodali byt a koupili místo něj chalupu, pak si pořídili psa a teprv pak první dítě. :-)
Víš, on je rozdíl vědět, že to může přijít, chovat se tak, jako že to přijde.
Kolik chlapů by ti Ratko do nabídky ke sňatku nevycouvalo, kdybys na ně vybaůlila, že máš majetek a chceš udělat smlouvu, abys o ten majetek nepřišla, protože je ti na 99 % jasné, že to dřív či pozdějc krachne?
Nejde o to, že ti ten chlap uteče, ale proč ti uteče.
A neuteče ti proto, že by mu chyběl tvůj majetek. Chybělo by mu od tebe něco úplně jiného.
ad 51, jo ratko, může se stát lecos, ale já takhle už předem , když do něčeho jdu neuvažuju, že se stane, jen..že stát se může, ale už mě to neba sorry :), nemyslím to zle.
A ještě Ratko,půjčila jsi někdy podruhé někomu,kdo ti už peníze jednou nevrátil?
Jestli ne,tak to tvoje:
„kdyz nekomu pujcim penize a to pujcuji hodne tak pocitam automaticky xs tim ze mi je nevrati“
neplatí!!!
Kdyby platilo,tak mu půjčuješ furt klidně dál,když počítáš s nevrácením.
Ty možná automaticky počítáš s tím,že ti je nevrátí,ale VÉŔÍŚ,že ti je vrátí.
Takže je to zase o víře a tudíž jsi na tom stejně jako ta paní,co své víře obětovala kvartýr.
Ty si akorát dáš víc bacha.
Tedy jen do té doby,než si k tobě přijedu půjčit já:-)))))
52. my nemeli nic :-) a predpokladam ze kdybych sla do vztahu tak asi taky bez niceho. i kdyz tvrdm ze bych asi sla do klastera takze bych vse venovala komunite. nemam k penezum ani k majetku vztah, mozna proto … nektere veci tak nejak beru hodne sportovne. byly doby kdyz byla hrozna bida adecka taky nic nemely. ale pracovita jsem nebyla nikdy. z bych jako sla neco stavet, nebo vymenovat okna. to bych radeji bydlela v jeskyni.
prominte mi, jsem hrozna. majetek me sere ve sve podstate. beru majetek jako zlo co rozesira lidi a nici vztahy. teda pokud nedokazi s nim zachazet. alespon trochu vedet omlouvam se. nepotrebuji ten blby barak…. ale kdyz zu ho mam tak potrebuji vedet do jakych rizik jdu kdyz ho nekomu prepisu aby me dotycny treba ve spanku neprastil kladivem. at ho tam neotravuju
54. ano. ano. ano. zu jsem psala je mi to jedno.
56:
výborně,tak to se brzy uvidíme:-))))
57 :-) jo urcite. Jeste k pani a vire, takhle daji rodice detem barak ve vire, ze se deti o ne budou starat….. je to tortura pro obe strany. A taky na zacatku byla vira jak to bude hezke
a pokud to vypada ze jsem negativni, tak nejsem ani trochu negativni. jen jsem prirozene hnusna. a zu fakt mizim
55
Já se neptala, co jste měli vy, já se ptala, jak jsi dospěla k prohlášení, že v okamžiku, kdy jsem se rozhodla vdát se za svého manžela sdílet s ním svůj majetek jako bezpodíl, jsem ho měla jištěného dítětem.
59
Spíš mně to přijde jako jiná forma naivity. Takové svaté a maximalisticky správňácké. :-)
60. to jsem samozrejme jen tak kecala do vetru. blabolila.
me je jasne ze kecam. nektere veci clovek treba muze videt a nektere jeste ne a casto se udeji veci o kterych nickdy neslysel.
ale napadla me ted (v praci) jedno tema k imaginaci. teda k tomu co pise Liska.
rekneme ze v polospanku, teda v hladine alfa ci jak se otmu rika potkame pet zviratek. kocku, medveda, mys, psa a Jelena. a mame si vybrat zviratko ktere je nam nejblizsi. Tak si treba vybereme kocku…. O cem to vypovida? Co to znamena ze si vybereme nejake zviratko, nebo potkame nejake zviratko. nebo neco zazijeme. co znamena ten zazitek?
napadlo me, ze je to zazitek naseho podvedomeho chteni. intuitivniho chteni. A treba tim ze se seznamime s tim kam chcem jit, muzeme se rozhodnout vedome pro opak.
Jdemi ted o rozbiti skatulky… jakoze to co chcem je to spravne. ze to musime udelat naopak nez chceme.
63 je reakce na 61. delat veci nespravne. takhle to citim, ze delat veci nespravně je jedine možne řešení. to byl i jeden z duvodu … ais hodne dulezitey proc jsme se nechala pokrtit. abych se mohla pustit vseho. a udelat veci jakkoliv. nevim jak je to spravne. nevim to. ale buho to vi :-) kdyz ja to nevim. cokoliv se muze dit. cokoliv. netusene veci.
ratko 35-51
nechápu, proč vykládáš takový věci – to by žádný člověk neudělal nikdy nic, protože by hned viděl ten (špatný) konec. A do toho, že máš depresi a vzápětí o humoru a bankách. No já potom nevim – na co navázat a co brát vážně a co jsou výkřiky. Ale z jakýho důvodu ty výkřiky? Počem voláš?
64
Ano, to takhle propaguješ už delší čas,s esklony k tomu, co tě znám. Ve tvém případě je návod na správnost dělat věci přesně naopak, než se nám jako správné zdají, abychom vyloučili ovlivnění správnosti naším chtěním.
Ale v čem se principem „správnozávislosti“ liší tahle správnost od správností jiných?
Pořád je to jen snaha držet se nějakého maximalistického modulu správnosti jako záchranného stébla proti svojí neschopnosti žít v nejistotě.
65
To je tak s Ratkou tehdy, když na jednu stranu má ohromný nutkání něco hlásat a zvolávat a sdělovat a stát si za tím do psoeldního dechu proti všem, a současně se toto svoje nutkání sama v sobě cítí jako nepokoru a pýchu. Za kterou by měla pokání. Tak to dělá všechno najednou. :-)
ehm, „se“ je navíc a „činit“ chybí.
ratko,
mně z tebe jde hlava koukolem, jak říká Hurvínek.
62 – jsi jen kecala do větru a blábolila … A PROČ??? Co z toho máš ty – že je o čem blábolit vespolek, i když to ostatní vyčerpává, protože čeho se chytnout při blábolení – nejde se ničeho chytnout. A co z toho mají tedy ostatní již je v minulé větě implicitně.
Jen tak říkat něco do větru, nějaké hypotézy o někom, koho neznám nebo znám? Aby pak musel uvádět věci na pravou míru a ztrácel tak čas, ve kterém mohl mluvit o skutečných věcech a ne spekulacích, na které se nedá ani reagovat? Je to dialog? Já nevím, já myslím, že v dialogu hovoří lidé o nějaké věci a navazuje to na sebe, nějak.
Jo už vím další věc, co někdy takové chrlení ratko ve mně vyvolává:
Prchnout! Prchat a pryč a pryč.
– bohužel se dá předpokládat, že se tak cítí i jiní lidi někdy někde kolem.
62 ad imaginace
nic to neznamená, jen se ukazuje, k čemu máme blízko. A pak se možná ještě rozvine a ukáže, někdy v budoucnu nebo hned, PROČ k tomu máme blízko, co je ta společná struna.
Je dost pravděpodobné, že v mojí imaginaci, kdybych očekávala, že potkám nějaký zvíře, tak potkám jedno ze svých oblíbených. Protože nepotkám zvíře, o kterém nic nevím a nikdy na něj nemyslím a nemám s ním nic společnýho.
A nemusí jít zrovna o zvířata, žejo, může s etřeba ukázat nějaký obraz mého vztahu k mému zaměstnání a já se na něj pak podívám jinak než obvykle během dne a třeba mi něco dojde, posílí mě to. Ať už to posílí můj dojem, že co dělám, dělám dobře a jsem tam namístě, anebo vznikne dojem, že ne, že takhle to nechci, chci to trochu jinak.
Ten dojem jsem vskrytu tušil už dřív, jasněže nespadl zničehonic na mne v imaginaci, ale dřív jsem si ho třeba nechtěl úplně připustit, nechtěl jsme to vidět. A v imaginaci to vidím zřetelně a nemůžu už dělat, že to nevím. Pak se tím budu muet zabývat, někdy, nějak – už to bude téma.
To mě tak napadá, že by se třeba mohlo stát v imaginaci a být užitečné pro život.
69. vlastne je to porad reakce na Imaginaci… Snaha se osvobodit od imaginací, at snových nebo skutečných… protože uvnitř cítím, že fantazie není doopravdy. Kdysi dávno jsme tady s ru, možná jsi tady ještě nebyla řešily co to je doopravdy. a nikoliv jen jako… co to je. jak se dostat na dřen „pravosti“, teda jak se dostat do tela Kristovi, žít doopravdy realitu. v realite. Hypotéky a maljetek s tím souvisí v Tom smyslu, že balvan finančních problémů člověka oslepí. a tak je dobré když je připraven na to že nebude třeba mít vůbec nic. souvisí to s tématem „základního“ nejprimitivnějšího žití. které mi je vlastní fakticky od mého narození a ke kterému se postupně prokousávám. těžce ale jo. takže ty výkřiky jsou jak bych to řekla…obecnosti. že najedné straně je člověk nutkán přirozeností dělat to co dělá…. a na druhé straně ví že ho to táhne ja k říkáš do víru. že je to o ničem. že je třeba tím vírem asi projít skrz a nenechat se pohltit vlastní přirozeností a chtením.
70 Lisko, jo. ano. jsem si toho vedoma. Pak mam vycitky ze strasim. Protoze ten pocit marnosti v eme je tak intenzivni, verim ze i druzi ho prozivaji a treb ajen o Tom nevedi. ze treba nekdo je kdo tuto marnost vnima take….
vratim se k s sobe n ablog. tam to muzu vykrikovat Doma a ne na navsteve.
72
tomu moc nerozumím, ale já jsem celý život připravena na to, že nemám nic a nic mít nebudu. A jen málokdy mě to zamrzí, v konfrontaci s něčím nebo někým. Většinou jsem zcela v klidu. Koneckonců to mám ve sváých rukou. A na moje imaginace to žádnej vliv nemá. Myslím, že to nemá vliv na nic – protože člověk může být v klidu, když je finančně zajištěn po všech stránkách, a může být v klidu, když nemá nic. A jinej zase není v klidu nikdy, nic mu není dost.
Z toho klidu se pak dá pokračovat dál.
Když je někdo v čudu a řeší střechu nad hlavou, těžko bude myslet na cokoli jinýho – musí mít to bazální. Ale ve stejný situaci jeden je v klidu a druhej ne.
Jaká marnost? To já nemám.
Copak jde o život? Vždyť se nic neděje, je klid.
Jestli se ti něco sere, tak to je jiná, to je hnusný, hustý.
72
jo …. a já myslím, že fantazie JE doopravdy. Je to realita, ukázaná v obrazech. Hovořící obrazně – to by zase řekl Spejbl :-))
74. nejsem v bazalnim klidu :-) intenzivne to citim, ze nejsem v klidu.
Ne? Tak ještě záleží, jestli je to neklid užitečněj, anebo omezující.
Těším se, že něco na blog napíeš. Pořád tam lezu, několikrát denně, a číhám, co se objeví.
nemuzu se tam dostat :-) ten neklid je jakbych to rekla takovy zneklidnujici …. ze mam neco duleziteho udelat. to jsem mela cely zivot, ten pocit ze neco duleziteho je treba udelat. nekoho zachranit a tak…. ted je to lepsi nez driv.
Kamaradka jasnovidka mi rekla ze jsem byla krizak v krizacke valce, a ze jsme se setkali v jeruzaleme a od te doby jsme spolu :-) Klidne bych tomu verila, nema duvod neverit. Ale pro muj vnitrni klid mi to nijak nepomuze. Mohu se akorat modlit a eventuelne cinit pokani a tak… ale nemohu vlasntima silama nalezt klid. a nesouvisi to s tim, ze jsem byla kdysi rytir – asi maltezsky ci jaky. souvisi to s tim, ze se musim vzdat kontroly. odevzdat sama sebe. nechtit ja sama neco. to me tak zneklidni az se z toho jdu zblaznit. Musim to nechat byt… nechat to bezet samo. to me zklidni.
vlastn eto moje setkani s bohem je prvni krok k vnitrni mu zkludneni a odevzdani se. Ted po malych kruckach se ucim jak se to dela. jakmile se clovek zachyti o nejake chteni, treba starou barabiznu co mu pada na hlavu neob nemocn edecko, tak ho to zacne vtahovat dovnitr. Jako nasoska a svaze ho to do kozelce. je treba porad zusatavat bdely a nic nechtit. Jen se nehcat vest. Tezko se to vysvetluje a jeste hur dela.
nehcat je omyl :-)
80:
no to se nediv,že máš deprese:-0
„Jakmile křižáci prolomili vnější hradby a vnikli do města, začali okamžitě drancovat a vraždit, zabíjeli celé odpoledne, večer až do příštího rána. Muslimové, Židé i ten nevelký počet křesťanů, který ve městě zůstal, byli pozabíjeni bez rozdílu s nevybíravou krutostí. Mnozí muslimové hledali útočiště v Mešitě Al-Aksá, kde, podle Gesty Francorum „…bylo zabíjení tak obrovské, že naši muži brodili v krvi až po kotníky.“ Podle Raimonda d´Aguilers „muži jeli v krvi až po kolena a uzdy svých otěží.“ Arabský historik Ibn al-Athir popisuje křižácké řádění takto:“…povraždili však více než 70 000 lidí…“ [3] Podle kroniky Ibn al-Kalanisiho židovští obránci města hledali bezpečí v synagoze, ale „Frankové jim ji zapálili nad hlavami.“ a zabili tak každého uvnitř.[4] Křižáci poté kroužili kolem hořící budovy za zpěvu „Kriste, my zbožňujem tě!“[
83. treba jsem zrovna mezi temito nebyla Saule. ale vzhledem k tomu jak intenzivni tah k pokani v sobe citim…. rekla bych ze treba jo.
84:
nemusel bych to ani kopírovat z Wiki,protože já určitě jo,ale tah k pokání necítím.
Tedy už ne.
To byla dlouhá slepá cesta.
Slepá,ale marná ne.
to pokání? nemůže být nikdy dost pokání :-)
To není o pokání,o vině.
To je o příčinách viny.
Teď jsem dostal chuť na víno:-)
87:
a ty příčiny tam setrvávají,můžeš stokrát uznat svoji vinu a stejně ji budeš opakovat v podobných,nebo i jiných situacích.
Pokání je jen cesta dovnitř,introverze.
To důležitý se odehrává v momentě,kdy se setká bezbranná introverze s brutální extroverzí světa.
88. to me velmi zajima… protoze presne o tu hranu jde. co se stane v ten moment… teda co se deje. beze srandy. to je ten Moment. ujizdim, padam, nezvladam to… mohu pouze verit v zachranu
je to na novy clanek. co se deje u nas ve fabrice :-)
89
nehraj to na vědecký výzkum.
To je prostě válka se vším všudy.
Křižácká nebo jakákoliv jiná,tady válka nikdy neskončila.
Navíc se nedá ani vyhrát.
Ani prohrát,jsou jen remízy se spoustou hrdinných žvatlalů,kteří to žhaví do dalšího boje.
90:
ztráta času.
Ve fabrikách se děje furt to stejný.
To je prostě vývěva toho mála dobrýho,co v lidech je.
Co je na tom kuwa za článek.
Já bych o těch pár málo,co odolali nepsal.
V královstvím nebeském jim upnu na hruď Rytířský kříž s dubovými ratolestmi:-)
No a naštěstí tady ve fabrice nejsme, hosana!
Jo, naštěstí. Ale už chápu ratčino dnešní a včerejší rozpoložení..
moc pěkné fotky k článku.
cesta na Lemberk – díky za připomenutí, byla jsem tam kdysi před lety, nádherné místo . :-)