ZAPATERÍA  MÍA …

Hodně bot jsem si letos koupila, samé „běhací“ – leč nikoli sportovní – roz. samé hojně využitelné. I když je otázka, kdo hojně využívá žluté boty. Já dosud nikdy.

Nejprve k domácímu obutí: Dva roky jsem chodila doma ve vyřazených červených střevících, oblíbených. Ty jsem využila do mrtě. Loni jsem v nich stála přímo v ohništi, tančila a opékala buřty. Jó, červené botky – budu si muset ještě koupit červené! Předtím jsem deset let doma chodila v pantoflích modrých; vypadaly pořád stejně a vydržely hodně dlouho, než jsem je zapomněla na kursu „vyrob si svůj klobouček.“ Na jaře se naskytla výhodná koupě, stejný typ tentokrát v hnědé, budiž. Ano, vidíte dobře, číslo mé nové domácí obuvi je 38.

Mívám velikost bot 39. Některé ale snesu 38 – sandály, pantofle, botasky, holinky – a některé naopak 40. I takové v letošní sbírce uvidíte – zůstaňte u aparátu!

Mám ráda jaro. Moc mám ráda jaro, ale co se týče bot, je to období nejhorší. Už ne zimní a ještě ne letní. Nenávidím tenké silonky… Jarní boty mívám jen jedny a na to, jak málo je vždycky nosím, rychle se zničí. Mívají totiž jednorázovou podešev, neopravitelnou. Když mi vydrží na jaro – podzim – jaro, jsem spokojená. Aby mi takhle krátkou dobu sloužily zimní boty, je nemyslitelné. Těm nechávám u ševce měnit podpatečky na patě a některé typy nechám podrazit celé; déle vydrží a méně kloužou.

Mé modro-bílé střevíce už se mi zdály onošené a zakázala jsem jim vstup do další jarní sezóny. A potřebovala jsem boty na pohřeb, bohužel. Výsledek – černé luftovací střevíce. Žádná extra elegance ani extravagance, ale tentokrát universálnost. Zakoupené za cca 1500 korun na Vinohradské třídě mezi Jiřákem a Flórou. V tom krátkém úseku se nachází už asi šest prodejen se zdravotní obuví! A hlavně je to můj rajón z dětství a chodím tudy často za rodiči. Při všech nákupech dávám přednost obchodům, co mám při cestě.

Ještě mě napadá, že mnoho žen by jako botu bez podpatku volilo módní baleríny. Já ne. Nesnáším placaté boty, ve kterých se mi chodidlo bouchá o dlažbu, až ty rány cítím v kyčli. Navíc se v nich noha – moje široká ano – rozkejdne a chůzí připomínám námořníka, co jde dát slepicím. Tenké šlupky prostě nosím jen občas, potěším se, že moje chodidla vnímají nerovnosti terénu, a druhý den si spokojeně vezmu podpatky. Teď právě mám jen jedny boty s tenkou podrážkou – tenisky. 

Ještě se nenudíte? Já skoro jo, ale někdo chtěl vědět, jaké že to boty jsem si letos pořídila, a pro můj přehled a potěchu si je sem ráda sepíšu. Ještě se mi nestalo, abych si během jednoho roku koupila patery boty.

Sandály běhací bez podpatku mi na léto také chyběly. Na Smíchově, na Štefánikově – to je prý jméno té ulice, kde jezdí tramvaj z Oujezda k Andělu – jsem nakoukla do obchodu a neodolala. Oranžová je moje!  Mám nový oranžový lak na nehty (na nohou), to se hodí. I fialový, ostružinový, červený, perleťový …

Sandály jsou jen z pruhů kůže, nestejně tlustých, takže se nestejně vytahují, ale nevadí. A dostala jsem na ně stovku slevu, protože mají i nestejný odstín. Pravá je světlejší než levá. Ještě si toho nikdo nevšiml a kdyby mě neupozornila paní prodavačka, možná jsem si nevšimla ani já. Proč se však bránit slevě … boty vyšly na 900 korun. Takové na jednu a půl sezóny, říkala jsem si. Uvidíme. 

Důležité bylo sehnat letní boty na podpatku k šatům, ideálně černé nebo černé s červeným doplňkem. Moje dřeváky té barvy na vysokém klínu letos už dosluhují. Byly zajímavé, pěkné, prima, užila jsem je hodně a zatím je nevyhodím. Koupila jsem je tak před třemi lety v Kotvě – tam mívají pěkné kousky a slevy – asi za 1600 Kč a stály za to.

Jo ale abyste věděli, kam já chodím většinou kupovat boty – na Příkopy. Okouknu prodejnu Salamandr na jedné straně a na druhé, omrknu ještě Vagabond a co mi přijde do rány a pak šupačím do Leiser obuvi. Tam buď koupím boty hned, i když zpravidla tak o 1000 Kč dražší, než jsem plánovala, anebo vše pečlivě prohlédnu a ještě jdu do jejich první prodejny u Prašné brány plus třeba do Kotvy poblíž. Teprve pak se kdyžtak vrátím a přecejen koupím ty drahé měkké krásné zajímavé neobvyklé nápadité kvalitní boty, co mě nadchly jako první, ale potřebovala jsem si ještě ověřit, že všude jinde mají horší a že ty prachy za ně dám. Pěkné boty, které dlouho vydrží a dělají mi radost, vyjdou většinou na 3000, poslední zimní na 4000 korun. A to je hodně. Proto jsem si vždycky kupovala za rok nejvýš jeden pár bot. Víc peněz jsem neměla. I pěkné sandály na podpatku jsem už párkrát měla za 3000. Kdysi. No a teď? Zlevnily a je větší nabídka, se mi zdá! Bot je víc. Nemusím se pídit po pěkných botách, co by se mi líbily – narazím na ně raz dva. I v blbý zdravotní prodejně se někdy najdou.

Jednou takhle v červnu jsem se nabudila nákupem několika sukní za pár šupů a vyrazila jsem ještě do centra – když mám dobrou náladu, projdu se hrdě ulicemi, řekla jsem si. Jdu vám Štěpánskou dolů a můj zrak padne na rohu Žitné na prodejnu Salamandr, co je tam asi odvěků. Takový hnusný místo a takový … jaký boty? Posledně před patnácti lety tam neměli buď nic moc, anebo drahý. Jdu tam.

Černé sandály na podpatku, které by se mi líbily, tam měli hned čtvery! Všechny pěkné a každé asi za 1900 korun. Skvělé. Vybrala jsem nakonec ty, jejichž střih mám ráda už od střední školy a měla jsem ho víckrát. Než na nějakou dobu zmizel. A je tu zas a je můj! Nazouvací bota, žádné složité zapínání, jen guma kolem paty.

Jojo, jsou to boty dost úzké, jak se ukázalo při bližším ohledání. Už jsem psala, jakou metodou jsem je roztahovala a jak jsem si přitom rozbila ret (ne, nebyla to metoda žvýkajících eskymaček).

Tak to bychom měli. Letních bot je akorát, jen sandály na dlouhé výlety by to ještě chtělo nové, ale až napřesrok. Léto už se loučí. Už nic nepotřebuju. Ale kamarádka potřebuje. Pantofle do práce. Pestrobarevné a bez zvýšeného rantlu kolem paty. Vzhůru opět na Vinohradskou! Prodejna první, druhá, třetí, čtvrtá … jé, tady mají žluté boty! Žluté jsem nikdy neměla a jsou takové sympatické, jen nazouvací. Proč mě žlutá letos bere? Málem jsem si už v prosinci koupila žlutý kabát, nakonec vzala ecru neutrální. Ale ta žlutá … Nedopatřením mám u sebe peníze, jenže vlastně v rozpočtu teď už nemám nárok na další výstřelky, nákupy; až tak za dva měsíce … Kamarádka si pantofle toho dne nekoupila. Já si odnesla z obchodu žluté pantofle na příští léto, za 900 Kč.

 Žlutá. Takže potřebuju žlutou kabelku!

S kamarádkou jsme sjely ještě do Hračkotéky – konečně jsme se tam poprvé dostaly a pokochaly se. Ceny na moje poměry obří. Vystřihovánky a razítka bych si radši vyrobila sama. Ale boty, boty neumím. A obchod CVRK v pasáži Alfa jsem kamarádce ukázala. Byla jsem v něm jen jednou a dají se tam koupit legrační náušnice jako dárek a inspirovat se. Čeští malovýrobci. A hele – oni mají i boty! Tak pro ty si dojdu napodzim.

Šla jsem kolem už 4. září a žluté měli v čísle 40. Je to doma!  

Tyhle boty si přeju už 20 let. Semišové jednoduché na tkaničku. Jenže jsem vždycky měla peníze jen na boty nejpotřebnější a ne na žádné navíc. Semišové boty mám vůbec docela ráda – i proto, že jsou levnější než kožené hladké. Dají se pořídit za tisícovku. A tyhle se vešly do 900 Kč, opět.

Když už si beztak musím pořídit žlutou kabelku – to bude pálka! – tak můžu mít žluté boty jak letní, tak podzimní, abych kabelku co nejlépe využila. Tím vlastně ušetřím! :-)

Vždycky jsem si pro sebe představovala tenhle střih bot v tmavěmodré a s červenýma tkaničkama. Jojo, tyhle boty měla ráda moje krásná chytrá schopná zcestovalá spolužačka, co na jaře umřela, achjo, byla můj vzor vkusu.  A teď je mám. Až teď.

A žlutý (na fotkách výše vypadají do oranžova, ale nejsou). Se zeleným prošíváním a zelenýma tkaničkama. Prima. A koupím si ještě fialové! Tkaničky, ne boty. I když …

Uf. Je mnohem namáhavější a nezábavné psát o povrchních tématech, než o tom, co se skutečně děje! A musím se pochválit – na to, že veškeré nakupování čehokoli je mi z duše protivné, jsem se do toho letos obula! 

Pětkrát.