2.11.2014 je neděle, mám volno, zkrášluju si obydlí – luxuju, myju okno a mám dost příjemného času na další cestu do světa imaginace. Ve všední dny nemám šanci – nejsem ranní ptáče, ráno jen tak tak stíhám bez snídaně vyběhnout do práce; večer po návratu domů kdybych si uvolněně lehla, rychle usnu. Natož kdybych si pustila vhodnou hudbu.
Jaká by to mohla být a proč si do imaginace pouštět hudbu? Jde to i bez hudby a některá hudba v pozadí hlasu, který odříkává instrukce, může být dokonce rušivá. Klidná hudba na druhou stranu může hodně pomoci úvodnímu uvolnění, pokud ho člověk nedosahuje snadno nebo pokud toho dne je zahlcen vířícími myšlenkami a chce relaxovat. Na cesty do různých světů, do jiné reality, šamani používají bubny nikoli jako hudební doprovod, ale jako prostředek k uvedení do transu. I vzpomněla jsem si, že jsem hrdou majitelkou několika přepálených disků s nahrávkami afrických bubeníků. Pustím si africké bubny. Začnu se z podzemního lesa vracet, až skončí poslední nahrávka. Aspoň budu mít jasný bod, pokyn k návratu.
A tak se také stalo – během imaginace jsem vnímala, kdy začíná další bubnovací číslo. Když doznělo poslední, vrátila jsem se. Co se odehrálo tentokrát? Sestoupila jsem na palouček s nevyhraněným záměrem setkat se prostě s nějakým zvířetem. Pomalu jsem se rozhlížela a uvědomovala si, že je mnohem těžší vstoupit do imaginace sám, bez instrukcí, bez nahrávky nebo lépe bez druha, který by relaxaci řídil – říkal nebo četl klidným hlasem instrukce. Ten by v jednu chvíli ohlásil:
„Rozhlížíte se kolem sebe … vidíte stromy … zadíváte se na kraj lesa, popojdete k němu … možná slyšíte nějaké zvuky, které odtamtud přicházejí … podíváte se tam a z lesa na palouk právě vychází zvíře.“
A je už individuální, jaké zvíře by kdo uviděl, co by pak společně zažili nebo co by mu zvíře vyprávělo, ukázalo, nabídlo, kam by spolu šli. Stejné je to samozřejmě i bez instrukcí, ale někdy může déle trvat, než se člověk přestane plácat na louce a řekne si, že už by teda nějaké zvíře mohlo přijít. Příliš dlouho se volně plácat není žádoucí, soustředění na záměr má pak u mne tendenci se zeslabit a mohla bych usnout. Když je člověk sám, jasný pokyn v jasnou chvíli prostě chybí. To jsem si na kraji lesa uvědomila a začala jsem soustředěně hledět do stromoví a zacíleněji očekávat, že z něj vyjde zvíře. Něco velikánského probleskovalo mezi stromy a blížilo se. Snad dinosaurus?! napadlo mě. Pořád nebylo vidět, co to je, asi protože jsem se obtížně soustředila na svůj záměr, nevím.
Jakmile z lesa vyšla slonice se slůnětem, už jsem neměla žádné potíže imaginovat, žádné odlítávání do spánku nebo dekoncentrace. A zase se stalo něco, co bych opravdu nečekala. Ani téma ani provedení. Už si zvykám, že vnitřní svět je obrazový a vyjadřuje se obrazně, ovšem ve své vlastní realitě to ukazuje doslovně. Jako ve snech. Všechny (moje) imaginace jsou velmi intimní zážitky, ale tihle sloni … nejintimnější. Ujetý. Snad to ani není ke sdělování. Kdyby mi to vyprávěl někdo jiný, zbystřila bych od té doby vždy v jeho přítomnosti, protože by mi připadal jednak bezhraniční, když vypráví takové intimnosti, jednak podezřele esoterický. I když co znamená esoterický – znamená to z vnitřního světa. A kde jinde potkáte v podzemním lese slony! Takže to sedí, vše v pořádku, nebojte se mě.
Už je jasné, proč přišli právě chobotnatci. Nebo napřed přišli chobotnatci a následkem toho jim moje imaginace přiřkla činnost, na kterou se hodí chobot? No, mně se to fakt nechce psát; proto pořád chodím kolem horké kaše. Jednak se stydím a jednak když si sebe představím na místě čtenáře, poklepala bych si na čelo a utekla bych odtud. Je to ujetý a je a je. Achjo, no tak dobře. Proč ti sloni těmi choboty radši neudělali něco nepřekvapivého?!
Tak rychle: Slonice mi chobotem vyčistila dělohu a slůně pak malým chobotem vaječníky. Proto asi přišli oba. A zřejmě i jako symbol ženskosti a dítěte. Nebylo v tom vůbec nic erotického, byl to léčivý zákrok. Pro zdravé tělo, dobrý průběh menstruace a funkci ženských orgánů, no. A my už víme, jakou funkci mají sloní choboty ve vnitřním světě :-) a že jedna z činností zvířecích průvodců je podpora tělesného zdraví. Byť jako projev duševního zdraví všechny ty imaginace třeba nepůsobí, já je považuju za dobrý způsob sebepodpory, duševní práce a rozvoje fantazie.
Když se chobotové smejčení dělo, viděla jsem celý průběh jakoby zevnitř, i když schématicky – nebyla to žádná reálná děloha, žádné prokrvené stěny, tkáně a tak. Byla to ilustrační schématická představa vnitřních orgánů. Tož jsem zvědavá na průběh nejbližší menstruace. Dnes jsem evidentně měla uklízecí a luxovací den, jak vně, tak uvnitř.
Slonice mi řekla své jméno – Rášasí nebo Rádžasí. Hned mi naskočilo: „Nojó, to si vymýšlím sama podle vlčice Rákšasí z Knihy džunglí, jiné jméno pro slonici mě nenapadlo!“ Ona na to, že není Rákšasí, ale Rádžasí. Stejně mi to připadalo pochybné: „Nojó, slovo rádža přece existuje, tak jsem si to jméno nějak vyvzpomněla.“ Slůně se jmenuje Míbul. To mi neříkalo nic, tak jsem sklapla.
Později jsem trochu pátrala po internetu a našla slovo rádžasí ve verši 17.2 Bhagavadgíty. Znamená to (asi?) vliv, ovládání. Koneckonců slovo rádža znamená vládce. Ty verše pojednávají o způsobech víry. Co znamená Míbul, nevím, jen jsem zjistila, že existují lidé jménem Meebull. Na mě dělá jméno slůněte Míbul dojem, že by mohlo znamenat Můj chlapeček.
Na shledanou v dalších imaginacích a nezapomeňte na choboty.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Já té imaginaci stejně pořád nerozumím. Jak se do ní člověk dostane. Autosugescí?
Pěkné, moc pěkné. Očistný proces a cílený na oblast, kde ……. ale nepředbíhejme. Libo-li věděti, jak bych to četla já, koukni:
Pro mě je slon symbolem hluboké paměti. „Sloní paměť “ se říká. Slon nikdy nezapomene to, co mu kdo udělal třeba v dětství. Působil-li na zraněné orgány slon, pak sama paměť chce být vymazána, vyčištěna, hlavně v oblasti partnerských vztahů. Je čas začít nanovo, s čistým listem. Nechť se může zrodit nové. A přišel ti to říci mateřský princip (matka slonice) a maličký sloník se svou čistotou a nevinností. ……………. jaký z toho máš pocit? Máš toho sloníka ráda? Cítíš kolegiální úctu ke slonici? Pokud ano, poklepej si na rameno a užívej si to. Je čisto a hezké věci tě čekají ………….
Já z toho mám tedy radost za tebe, s tebou.
To je úplně super, díky, že jsi to napsala! Já jsem zkoušela (jednou) imaginaci pod vedením – hledání silového zvířete. Našla jsem cosi jako vlka, s dlouhýma černýma chlupama, kterých jsem se držela, protože mě vzal na záda a vezl, takže jsem mu neviděla do tváře. Chtěla jsem ho od té doby potkat znovu, ale jakmile se o to pokusím sama, nastane jedna z uvedených možností:
a) usnu
b) představím si, že ke mě znovu přichází černochlupatec, čímž se hrozně vyruším a vytrhnu, protože si do toho racionálně začnu kecat, aha, tak to je akorát proto, že jsem ho chtěla vidět, žádné jiné zvíře nemám a nic jiného ke mě nepřijde (konec)
c) ke mě přijde něco jiného, ale já si představuju tolik možností, že se tam začne řadit taková lynchovská zoologická zahrada, ale jen na mě koukají a nikdo nemluví, s nikým nemám ani ten pocit, že by šel za mnou (racionálně si to okomentuju, že si je jen představuju a nemůžu přestat vymýšlet další a další, kteří by se mi hodili víc, šlus).
Nemáš nějaké triky a techniky, jak se dostat přes toho racionálního kaziče?
3. racionální kazič :-) to se mi deje taky.
Nikdy jsem nezkoušela, ale tuším, že to nedovedu, že jsem hodně křečovitá a mám očekávání, která kazí automatiku toho procesu.
Trocha vědy ?
http://www.osel.cz/index.php?clanek=7862
No, podle mého, ona ta imaginace – je takový malý nácvik na meditaci, na vyřazení věčného kolotoče myšlenek, práce rozumu a naopak setkání se svým iracionálním podvědomím (odborník by řekl neuvědomovaným vědomím, čili potlačenými zasunutými emocemi a prožitky), ba dokonce s intuicí …. Každopádně ten proces je velmi léčivý, dostávat se k sobě, Sobě. Pokud to někomu nejde, pak i tak je dobré to zkoušet. Jednou se to povede a pak někdy a pak skoro pokaždé a pak budou chodit zprávy samy, bez úsilí a chtění. Budou chodit zprávy, na které rozum běžně nedosáhne. O to zvíře – bych řekla – ani tak nejde, i když je to zajímavé, jde o ten proces a kontakt, přijmout řeč symbolů a rozumět jí …… naučit se jiný jazyk, objevit svou další část a povídat si s ní.
– řekla bys to jinak, Liško?
ad 6: Obávám se, že článek nesouvisí nijak s výše zmíněnou imaginací, jde o něco jiného. Pro pořádek.
1 ru,
já nevím, co vlastně je autosugesce.
Dostanu se do imaginace tím, že se uvolním a nechám přicházet představy. Nějak by to šlo i bez úvodní relaxace, ale je lepší napřed projít všechny části těla, že jsou uvolněné. Jen si je postupně uvědomit. Když u toho neusnu, můžu pak imaginovat.
Když to někdo předříkává, je to lepší.
A když už člověk zažil nějaké relaxace, jde to snáz.
Ale někomu / někdy to nejde ani tak – třeba vždycky hned usne nebo se mu objeví ve fantazii nějaká překážka do imaginace jít, odkloní se úplně, anebo se nezrelaxuje, protože mu v hlavě všechno rychle jede, je rozlítaný z práce, má zrovna moc starostí, nemůže se hnedtak zastavit a spočinout. Na to by mohlo pomoct vědět dopředu, že relaxace bude tehdy a tehdy a už s ní počítat; člověk se zpomalí a naladí předem. Anebo naopak neplánovat a každý den si říct: dneska ne, dneska to nepůjde, nemám chuť, a počkat třeba několik týdnů.
To víceméně dělám – nenutím se vůbec, třeba několik měsíců; jenom když mám nějaký impuls, že se mi chce, že by mi to přišlo vhod, jinak ne. A naopak vím předem, že v rámci nějakého semináře nebo porady nebo kurzu bude po obědě relaxace a počítám s tím i tak, že si předtím nedám alkohol. (I když malé pivo mi to nenaruší, jinak mi alkohol udělá při relaxaci trochu nevolnost nebo to celé úplně znemožní.)
Asi jak říkáš, Lenko, v 7.
Vypíchla jsi důležitou věc – dostat se k sobě. V běžném životě člověk jede, jede, maká, lítá, nestíhá, je to na vícero frontách, pak jen padne do postele a spí a ráno zase hup do kolotoče. Tam není šance na zastavení, zklidnění. Nenastane, když schválně si neudělám čas pro sebe – jít do přírody je asi ono, to je dobrý.
Nejsme moc zvyklí najednou přerušit svůj denní kolotoč a jen sedět a nechat přicházet jakékoli myšlenky. Natož se uvolnit úplně, nerušeně, v místě, kde vím, že tam nikdo nevtrhne, a nechat přicházet obrazy.
Mně to zpravidla přinese podporu, posílení, odpočinek.
2 Lenko,
jooo, nakonec jsem ráda, že jsem to sem napsala, protože sama jsem „v tom“, nemám úplný nadhled; komentář ostatních lidí je vždycky přínos! – Viděla jsem ty obrazy víc doslovně: že jde o tělo. Nedošlo mi, že „jen tělo“ neexistuje, je přece vždycky spojené s celkem, nejsou žádné části oddělené od sebe, např. duše, tělo a jánevímco.
Takže dík, Lenko,
jo, sloník je roztomilej :-) a slonice velká, mateřská, vlastně je v ní to, co vnímám jako mateřské v mojí mámě. Tedy to, co je u mě vytvořeno na základě mojí mámy jako mateřské.
3 psice,
jó, tak to je skvělý. A máš vlka – prý má hodně lidí vlka. (Teda nemyslím tu nemoc nebo co; já ho nikdy neměla ani tak :-)
a) že usneš, to se nedivím, taky kolikrát usnu – záleží, jestli máš možnost si zvolit denní dobu, jinou denní dobu, nějakou neusínací. Nebo změnit hudbu na ticho bez hudby, anebo naopak místo ticha nahodit hudbu ne úplně uspávací. A změnit polohu těla. Jestli usínáš vleže, tak sedět, pohodlně s opřenou hlavou, to jo; jestli usínáš i vsedě, tak si sednout nějak jinak; jenže to někdy nejde, protože sedět jinak by mohlo znamenat sedět s napětím svalů kolem páteře, a to nevím, jestli není blbý – jednak člověk ztuhne (tedy my starší…) a jednak to napětí může ještě víc rušit.
b) to mi taky někdy neumožní nechat volně přicházet obrazy. Jestli jde počkat, nechat to být, vytrvat, tak může všechno zdárně pokračovat. Nebo předtím víc zrelaxovat a kromě uvolnění těla si i říct, že odkládám všechny myšlenky a starosti, jsou pryč; a když to moc nejde, představit si konkrétně: starosti a všechny myšlenky teď odkládám do krabičky, zavírám víko, odkládám krabičku proteď pryč. A pak teprve vlastní imaginace.
c) jé, ty se máš, ty máš tolik zvěře! To se mi nikdy nestalo, mně horkotěžko vyleze jedno zvíře. Ale četla jsem někde, že někomu vyleze víc zvířat a co potom dělat – ale nepamatuju si to a je to asi v knize, co jsem před týdnem půjčila kolegyni výměnou za několik odbornějších knih. Nebo možná to psali někde na internetu.
to je zajimave…pripomel mi stredni odstavec 9. ze presne takhle se pripravuji vnitrne na sex. asi je to malo romanticke ale po 32 letech manzelství se potrebuji naladit a uvolnit. Není to takové, ted te chci a hned tady. ale spise dnes by to slo, a pak začíná takové to potápění se do sebe, uvolňování a dýchaní do břišních orgánů kdy cítím každý milimetr vlastních vnitřností a navážu s nimi kontakt…. a přivedu je k očekávaní radostných chvilek :-) Když se enanladím takhle vnitřne, neuvolním … tak třeba z toho nic není. v havě mi víří kraviny a nemohu se ponorit do dění.
12 ratko
jojo, to známe :)
6 anonym
jóó, je to něco jinýho, ale je to zajímavý a jinak bych se k tomu nedostala, dík!
vcera jsem byla na filmu Interstellar, po roce me vytahl syn. je tam popsan svet z urciteho pohledu. dovede to k zamysleni. Jakou roli hraji vztahy a mozna i imaginace. Doporucuji