Díky Lence, která se nebojí zeptat :-) v komentářích, se mi vyjevuje, co chci od knihy. Proč čtu nebo nečtu a které knihy mi nesedí a proč mnohé raději odložím navždy načaté.
(NE)ČTU
Sečtělá jsem bývala tak do 21 let, pak už jsem beletrii jen a jen zanedbávala.
Ale i člověku, který je živ zejména odbornou literaturou, nezaškodí, když si čas od času práskne nějaký velký příběh – řekla jsem si, když mi bylo 29, a přečetla „Zločin a trest“. Jak se ukázalo, vybrala jsem si ho nevědomky celkem v intencích své tehdejší depresivní nálady. Člověk neujde svému výběru? „Potkáváš, co jsi“ – píše Ratka pěkně ve svém mottu… Ohledně knih je to totéž jako otřepané, ohmatané a zohýbané „Řekni mi, co čteš…“
O knihách by toho asi nejvíc uměla říct Zuzi, dokonce kreativně a dokonce na knihovnickém blogu. Čtou a čtou a píšou Brňáci Mirek Fišmeister a Kojot. Já si připadám ohledně literatury hodně mimo, tak asi od těch jednadvaceti. Natož abych četla knižní novinky. Leda Harryho Pottera, to jo, toho mám komplet. Jednou asi před deseti lety jsem měla náběh přečíst něco od Haruki Murakamiho, půjčila jsem si ho v knihovně, ale zase vrátila. A teď když mám doma internet, čtu knihy ještě mnohem méně. Ono kdyby mě někdo srovnal s nějakým „průměrným Čechem“, jistě by se ukázalo, že čtu nadprůměrně a nadprůměrně často v angličtině, ale taková srovnání pro mě neznamenají nic, nejen proto, že do průměru jsou zařazeni kojenci a pologramotní.
Teď mě napadá, co čítává asi Rulisa. Nevím. Myslím, že já si začnu pročítávat její staré články.
CO MI NESEDÍ
Už jsem si ujasnila, jaké knihy nejsou moje gusto – přímočaré jako P.Coelho (od kterého jsem ale četla jen „Alchymistu“ a „Rukověť bojovníka světla“…), tím myslím důraz na obsah a ne na styl. Nepovažuji to totiž úplně za beletrii. Vždycky mi připadá škoda, že mi nesedí ten minimalismus, popisovost, ta bezšťavnatost taková; to je pro mě asi jako být ve vztahu se suchým mužem, který mě irituje a kterého nevyhledávám tělesně; který nemá tu šťávu, tu krevnatou lásku, tu řvavou radost, tu pozemskou legraci, no.
Abych to ilustrovala: včera jsem přečetla díky Lence knihu „Jonathan Livingston Racek“ od R.D.Bacha. Například se tam pořád psalo (a já to pak psala v komentářích u Lenky a teď kopíruji sem) jak létání Rackovi dělalo radost, že moc chtěl létat a bavilo ho to.
Jenže to není umění tohle říct, to není literárně úchvatňoucí. Literární je ne tohle popsat, napsat, říct, ale ukázat to na situaci, sdělit barvitě událost, na které čtenář pochopí a nepochybně bude cítit s Rackem, že měl opravdu radost, velkou, silnou, jak vzduch svištěl, jak krásně se třpytilo jánevímco a čechralo se peří a tuhla krev a točila se hlava. Já si přečtu, že udělal šestnáct nějakých výkrutů rychlostí 365 km/h (a ta čísla rychlostí tam jsou až příliš zdůrazňovaná, což tomu všemu dodává na strohosti, racionalitě, měřitelnosti a zároveň proto ubírá na citovosti, šťavnatosti). Tam nebylo ohromení z rychlosti až k zalknutí, pociťované v těle a všude, ale ohromení z čísel. A to je pro mě suchý. To mě nemůže uchvátit a strhnout.
– A tu se dostávám k tomu, o co mi jde, když už něco čtu – chci být strhnutá, chci zalknutí, chci sílu, chci radost, chci souznění, chci pochopení toho autora, celej svět v jedné knize, v příběhu, život. A to mi minimalistická popisnost a přímočarost nedá, byť je kniha jako celek metafora. Protože prožitek metafory to pro mě nebyl. Nebylo to tedy umění. Proto mě to nepovzneslo. Nebo je to jen moje neschopnost vnímat na této rovině? Moje nedostatečná vnímavost?
CO CHCI OD KNIHY
Hurá, právě jsem se dověděla, co chci od knihy a proč jich tolik odložím jen nakousnutých – protože se domnívám, že nesplní můj nárok mě pohltit.
Chci být knihou přemožená, chci, aby mě tak dostala, že se jí chci oddat celá. Jako muži (zas to stejné přirovnání…). Chci cítit zoufalou prázdnotu, když přečtu poslední větu poslední stránky – ten pocit: a co teď? Co teď budu dělat, když je velký konec? Co budu dělat ve svém světě a svém životě, když najednou nejsem ve světě knihy a životě postav?
To se mi líbí. Pak můžu jít a žít já. Dodá mi to odhodlání. Za dva dny si z knihy nepamatuju skoro nic, popravdě řečeno. Jen celkový dojem zůstane, když mě ta kniha strhla. Nějak zapůsobila a trvá to, někde na buněčné úrovni (?).
OBLÍBENÉ KNIHY
Když jsem pořádala oslavu svých třicátin, nakopírovala jsem úryvky ze třiceti svých oblíbených knih a hosté měli hádat názvy a autory. Nevynechala jsem oblíbené knihy z dětství – „Karkulín ze střechy,“ Medvídek Pú,“ „Boj o ostrov“ (Vlaštovky a Amazonky) a „Slovník antické kultury“. Oblíbené knihy z puberty, do kterých jsem se zamilovala, bylo „93“ od Victora Huga (dneska by mi ta obdivovaná hlavní postava asi připadala jako papírový bezkrevný panák, nevím) a „Na východ od ráje“od Steinbecka (načala jsem i jiné knihy od něj, ale nebyly pro mne).
„Na východ od ráje“ mne uchvátilo! Tam je několik rovin – jednak děj dvou rodin, jednak paralela s biblí a ještě jedna dějová linka, která přímo s výkladem biblického příběhu Ábela a Kaina souvisí. To mám nejradši – hodně rovin, hodně postav, a když ne prolínání rovin, aspoň prolínání osudů (jako je v komedii Love actually / Láska nebeská – i když to není zrovna moje nejoblíbenější komedie)… velký román. To je moje gusto.
Kupodivu moje oblíbená kniha je i deník kapitána R. Scotta z výpravy na jižní pól (jak je tam Amundsen dřív a oni nakonec bohužel shodou mnoha okolností zmrznou). Není to beletrie, je to velmi strohé, ale co je mezi řádky! Ten velký příběh! Je to universální. A do toho jakobynic ta jejich odhodlanost a otužilost, muži pospolu… Ta jednoduchost je pro mě ohromující, protože zároveň to vůbec jednoduché nebylo. A dělali kvalitní fotky, mimochodem. – Když slyším o jejich výpravě snadné odsudky typu „To byli hlupáci, vzali si do Antarktidy poníky, to je jasný, že to takhle dopadlo,“ tak si říkám: Nevíš, co mluvíš, nevíš, jak to bylo, proč to bylo, co všechno se semlelo a hlavně jací to byli lidé.
CO JE ČETBA
Je to vztah.
Řekni si, co rád čteš, a uvidíš zase jinak, jaký jsi.
Řekla bych, že četba knihy je vztah. Protože jak teď vidím, chci vášeň, živoucnost a krevnatost, pohlcení se vším všudy. Chci všechno. Proč míň? Proč by kdo četl to, co mu nevyhovuje? Proč by chodil s někým, kdo mu nevyhovuje? Mně nevyhovuje, co mě nepohltí nebo nestrhne zvědavostí, neuchvátí, nespolkne – co já nespolknu jedním žádoucím rychlým lokem. A tak také jím. Čtu knihy jako jím jídlo. Rychle, žádostivě a s velkou chutí. Měli jste mě teď vidět, jak jsem do sebe cpala smaženici a chleba, jak jsem se ládovala, až mi lezly oči z důlků a vyvracela se sanice z pantů. Estetické to nebylo ani zdaleka, ale opravdová já jsem to byla. Vrhla jsem se do toho náruživě a zmohla jsem toho kupu natošup. Tak to jsem já, jestli jste mě ještě neviděli jíst. Nevím proto, jestli někdy budu s to číst nasucho strohé křupavé nebo rozjímavé texty bez výrazné chuti. Asi jsem ochuzena, svým způsobem, asi jako každý, jiným svým rozmanitým způsobem, což je blahodárná oslava všeho stvoření.
PS: A při jídle se nezřídka pokydám. Nit nezůstane suchá.
:-) Pěkný Liško, teď už budu moci spát, když jsi mi to tu dopověděla. :-) Díky.
Jinak ….. si představ, že jsem kdysi Racka četla jako neprudší detektivku, já s ním létala, já dychtila jako on ….. prostě všechno to, co ty chceš od knihy, jsem v tom Rackovi našla. A v Alchymistovi taky. Žádný suchar, nic takového. Byla jsem Rackem i Alchymistou, já jim rozumím, cítím s nimi, prožívám s nimi, takže nepotřebuji jiné roviny a zápletky ….. ty já si tam domyslím na pozadí. ……
Tímto se přidávám k tvé “blahodárné oslavě všeho stvoření” (Krásný obrat.!) A proto musejí psát různí spisovatelé a různými styly, abychom se různými způsoby dozvěděli všcihni totéž. A někdo se to dozví přes holky, jiný přes vdolky ……
:-)
A vášeň při čtení? Nedávno jsem byla s přáteli na dovolené. Okamžitě při znovusetkání na mě vyhrkli: Máš zase baterku? Zase budeš číst pod peřinou??? (Bylo to před čtyřmi lety a někdo mi půjčil Bílou masajku. Nechtěla jsem ani chodit na výlety, potřebovala jsem to dočíst a do rána jsem četla pod peřinou, abych nikoho nerušila.)
Líšo ahoj, ono asi taky záleží na rozpoložení po jaké knize člověk zrovna sáhne. Mne kdysi ten Racek ukázal zas něco jiného, jak se dá cosi popsat. Jen pár stránek se mi zdálo , že tohle nebude nic pro mne. Ale prožila jsem u ní to, co Lenka.
Jinak to mám spíš jak píšeš ty..kniha mě musí strhnout až zajmout a pak jsem četla i za chůze :)
Četla, protože..taky, co mám net čtu bohužel dost málo..A bylo to vlastně tak fajn usínat s knížkou.
Když už čtu, tak na doporučení někoho. Často se i vracím k určitým pasážím. Co jsem přečetla, tak je toho v té knize tužkou dost toho tužkou podtrženého a tu a tam jsem to chtěla najít zas..to, co mě zaujalo, nad čím jsem se zamýšlela. Nepřeskakuju nic, jsem si všimla..
Mám ráda knihy ze skutečného života, i životopisné, četla jsem i knihy humorné, ale i hodně smutné, co mě nezdeptaly, ale naopak nakoply, když mi bylo všelijak.
Nějak jsem se prokousala i Starým zákonem a stejně se mi toho dost pletlo a vracela se MOCKRÁT.
Fakt jsem se odreagovala a pobavila u Betty mac Donaldové, miluju její humor, a zas to, že tam přemýšlet nemusím:). Ale je toho víc, teda bylo :(. Zvláštní je, že si pamatuji málokdy nějaký film, to už musí být..spíš hlášky z něj, ale knihu co dočtu ano a docela dost z ní.
No… tak na tohle téma…. nemohu jinak, než upozornit na poslední fotografii (tam úplně dole) u tohohle článku:
http://mezinebemazemi.blogspot.cz/2012/07/knizni-mysteria.html
:-)
Rulisa moc nečte.
Technické specifikace čte. Poslední dobou převážně.
Jinak má poslední dobou problém s tím, že otevře-li knížku, kterou nestihla přečíst v horečnatém nasávání literatury do svých taky cca 21 (ale trochu jsem četla ještě asi do třiceti), tak ji už během první stránky začne napadat: Tohle bych napsala jinak. Tohle bych taky napsala jinak, takhle…
A je po vášni.
Jirko, tak jsem nedočetla, co že to vlastně doporučuješ, klikla jsem na odkaz, přečetla poctivě článek i komentáře a přemýšlela jsem, co se ti tam vlastně líbilo, jestli ta kabelka nebo šaty nebo co ……. :-)))))
Pak jsem se teprve vrátila a pochopila – ano, pán má pravdu a to děvče, které se rozešlo s panáčekm, který měl doma jen jednu knihu, a to kuchařku, mělo taky recht. I když vařil prý dobře.
Tak kde jsou ty další tituly, které si musím každopádně přečíst, abych jednou mohla v klidu spočinout?
S Coelhem souhlasím, načala a odložila jsem několik jeho knih, 4 přečetla celé, ale nejsou to knížky u kterých bych se nemohla dočkat až zas budu mít čas je otevřít.
Nejlepší knížka ever jsou pro mě Pilíře Země od Kena Folletta. Volné pokračování Brány světa taky super, ale pilíře jsou pilíře.
Co mě v poslední době překvapivě pohltilo bylo pokračování Kočovné nevěstky od Iny Lorenz – Křesťanská otrokyně.
A už na mě tady čeká Terry Pratchett, když ho každej tak chválí. :) Nejdřív ale musím dorazit toho Alepha od Coelha, moc mi to nejede.
Coelho – Přečetla jsem jen Alchymistu a Bojovníky světla, což je vlastně jen příručka (pro starší sviště), asi tři jiné knihy jsme načala a nedočetla. Od pana Coelha jsem se z těch dvou výše jmenovaných dozvěděla, co jsem potřebovala.
Terryho Prachetta jsem začala, nutila se do toho, když je to tak oblíbená četba, ale asi po dvaceti stránkách jsem to odložila, nevěděla jsem, k čemu by se mi ta fantasmogie mohla v životě hodit. Akorát se mi líbilo, jak hrdina visel metr nad zemí a když zjistil, že ho nic nedrží, tak žuchnul na trávník.
A o čem jsou ty Pilíře, Wien?
Naprosto nesoudím lidi podle toho, co čtou a jestli vůbec čtou.
Manžel četl hodně a měli jsme slušnou společnou knihovnu.
A míjeli jsme se tak, že ač jsem věřila, že mě rád, působilo to,jako by žádný cit neměl.
Milenec měl přečteno kdeco, věřila jsem, že mě má rád, i když to popíral, ale měl tolik problémů sám se sebou, že života ve dvou nebyl schopen.
Momentální můj přítel nečte beletrii vůbec, a když jsem vykládala o svém bývalém spolužáku a jeho ženě z rodu Halasů, díval se na mě asi tak, jako by Halas byl v partě, co s Američanama přïstála na měsíci.
A je prostý, přímý, hodný a pro mě natolik srozumitelný, že po letech se mi dobře spí nejen s ním, dokonce i vedle něj.
I někteří další, které mám ve svém životě jako ověřené spolehlivé opory, férové přátele, jsou nečtenáři.
Na tom, co kdo čte či nečte, v reálném životě vůbec nezáleží.
Jj, celkem mě zajímá, co kdo rád čtete a mohu se jen dohadovat proč..zrovna to.. Někdy se člověk dostane k určité knížce přes někoho, ani neví jak, a nenapadlo by ho, že v něm zanechá cosi.Přitom pro jiné to může být blbost.Setkala jsem se v životě s lidmi, co mi řekli a to se ti líbí, aproč a co se ti na tom líbí ? Ev. dodali ..taková blbost. A pochopitelně jsem se pak u nich, ale jen na chvíli cítila zaškatulkovaná asi mezi úplný pitomce, co ani nezná ty knihy, co dotyčný považuje za literární elitu.
Jak píše Ru, s tím také souhlasím, nezáleží zas až tolik na tom kdo co čte..
Poznala jsem lidi, co přečetli např. spoustu ruské klasiky a jiného a nikdy to nezapoměli zdůraznit, ale jako lidi za moc nestáli i takové, co jim to hodně dalo a druhý se to dozvěděl jen tak náhodně.
Taky bude opravdu i něco na tom, jak se říká..byl jeden mnich, měl hodně knih..
Ještě jsem si uvědomila, co od knihy očekávám já..asi nejvíc ztotožnění se s nějakým příběhem, potažmo s autorem, určitou nápovědu na cosi a třeba i povzbuzení.
A že teď málo čtu..no, otevřela jsem např. dnes centrum.cz a mohla si prohlédnout na fotkách, co pořídil robot na Marsu. Bylo to sice zběžné, rychlé, ale kde bych se tohle dověděla před 10 lety..např.
“Jednou asi před deseti lety jsem měla náběh přečíst něco od Haruki Murakamiho, půjčila jsem si ho v knihovně, ale zase vrátila.”
Já si nedávno po letech dostal chuť přečíst něco z beletrie a poštěstilo se mi sáhnout na Kafku na pobřeží.
Moc dobrá volba a tak jsem si hned půjčil Norské dřevo a pár stránkách to zavřel a vrátil.
Ale Kafka na pobřeží je mistrovský dílo,to zkus.
Ale jestli to máš se čtením už definitivně uzavřený,tak ti pořád ještě zbývají zajímavý hry,třeba tady:-)))
http://www.alza.cz/hra-pro-pc-liska-d97545.htm?kampan=adw1_dsa-alza&gclid=COH498Odr7ECFUFG3wodtSAAoA
No, ono na tom, co kdo čte, nezáleží i záleží. To je jako s vařením. Když mi někdo vypráví, jak mi udělá večeři a že to bude pěkně krvavý steak a … sliny mu tečou….. tak mi to sice zalichotí, rozumím mu, budu se radovat z té jeho vášně pro hovězí, ale upozorním ho, že steak si s ním nedám, jen tu zeleninovou oblohu. On bude zklamaný, protože tak dobré jídlo je pro něj něco jako orgasmus. Taky tuším, že jeho vlastnosti nebudou kompatibilní s mými. Nemohu si už hlouběji rozumět s někým, pro koho je Bůh jídlo a kdo má v sobě tolik agrese, že jí červené, navíc krvavé maso. I když ráda si s ním popovídám, budu se smát jeho vtipům a vůbec dobrý. Dobrý, ale žádná příchylnost tam nemůže vzniknout. Nejsme kompatibilní.
Stejně nebudu kompatibilní s někým, kdo nečte a nikdy nečetl. Já taky k takovým mužům přišla. Ano, byli zábavní, laskaví, příjemní, galantní, hodní … ale duše hladověla a toužila po hlubším souznění. Stejně tak, jakmile chlap zjistí, že filozofuju o životě a hledám … něco víc, buďto se lekne a uteče (což docela chápu) nebo si řekne, že až poznám jeho a jeho život, že na to ty svoje “blbosti” zapomenu a zkusí To ve mně přehlušit nějakými radovánkami. Mohu se klidně i snažit já, ale časem začnu zalézat do koutů a číst si svoje bláboly a při milování se mi bude chtít křičet, že chci pryč. To už ani nezkouším. Některé věci nejsou důelžité, když s tím člověkem kamarádím, ale k partnerství potřebuji to duševní souznění. Ovšem to neznamená, že když přečetl stejné knížky, že si budeme rozumět.
A zase naopak, mám mezi blízkými přáteli jednoho Mirka Dušína, o kterém jsem se po deseti letech, co ho znám, dozvěděla, že nikdy nepřečetl ani jednu knížku od Foglara. Nechtěla jsem tomu ani věřit. Ne že by se s takovými vlastnostmi nemohl narodit, nebo se k nim dostat i jinak, to samozřejmě ano, ale že jej ty knihy nikdy nepřitáhly. Prostě to bylo v nětolik asi pevné a jednoznačně zabudované, že nepotřeboval ani tu podporu, to souznění s takovými knihami. A proto vím, že mohou existovat i výjimky ze všeho, co jsem výše napsala o kompatibilitě. Takže záleží i nezáleží na tom, co kdo čte. Jako nic se to nesmí brát doslova a dogamticky.
anino,
tu Betty Mc Donaldovou má v oblibě hodně lidí a dost různých, zdá se mi. Prostě humor je důležitý. Já četla Vejce a já a myslím, že Co život dal a vzal jsem nedočetla, možná jo, nepamatuju si to totiž. Vejce a já mě bavilo, ale asi jsem to (obojí) četla v moc nízkém věku (asi v patnácti) a teď by mi to sedlo víc.
Ty životopisné knihy taky čte jen někdo. nebo v některých obdobích. Po mojí babičce jich máme hodně – o hudebních skladatelích (což jsem nečetla) a o malířích, zejména impresionistech, což jsem četla všechno a bylo to ohromný! Začla jsem ty knihy číst jednu po druhé, když jsem byla nemocná. Jenže to bývám tak jednou za deset let, naštěstí, takže v současnosti většinou čtu v hromadné dopravě. A někdy i na ulici za chůze pokračuju, ale spíš už výjimečně. Nebo na zastávce při čekání taky čtu.
Večer v posteli někdy.
Jirko*,
jojo, ten článek jsem četla a líbí se mi tam hlavně ty fotky výše, ale ta poslední taky jde :-)
Když mi bylo dvacet, neuměla bych si představit, že bych chodila s někým, kdo nečetl a nečte. To bych si s ním nerozuměla v mnoha ohledech. A čím jsem starší, tím míň na tom v tom vztahu záleží. Jenže on většinou každý něco občas čte nebo místo toho kouká na filmy nebo má nějakou oblast, která ho zajímá (a co konkrétně čte, to už je mi vlastně úplně jedno, hlavně že si rozumíme i tak celkově :-)
ruliso,
tak to je blbá deformace, říkat si, jak by to mohlo být napsané jinak – asi jako když scénárista nebo režisér kouká na film; nezbaví se profesního pohledu. Já si neříkám, jak jinak, ale když mě to po několika stránkách nechytne, tak to odložím, ale ani si neumím představit, jak jinak by to mohlo být, aby mě to zoufale nenudilo.
Taky už je mi jedno, co kdo čte nebo nečte – potěší mě, když čte. A překvapí, CO čte, je to zajímavý jako doplňující informace o něm, ale nic víc. Taky v různých obdobích čte člověk různé věci, takže někoho soudit v daném okamžiku vytrženě z kontextu je blbý. To každopádně :)
Saule,
přesně – já měla půjčené Norské dřevo a nepřečetla a dobrý kamarád mi doporučoval Kafku na pobřeží. Tyjo, já přes půl roku nebyla v knihovně, to se dlouho nestalo. I tátovi jsem tam vždycky půjčovala knihy o historii a vojenství; asi tam naběhnu a vezmu k tomu Kafku na pobřeží.
wien,
Pilíře Země! Ha, píšu si!
Mě napadla ještě oblíbená kniha (taky jsem ji četla jako teenager, asi v patnácti) – “Mladí lvi” od I. Shawa. Jiné věci od něj by mohly být také dobré, často jsem je vídala, že je čtou lidi v metru :-)
Dneska jedna slečna v busu četla “Hra o trůny.” Tlustý. To bude určitě čtivý, ale přiblblý – je můj předsudek a odsudek :-) Je to nějaký TV seriál, myslím, oblíbený. Snad je to kvalitnější než série o upírech, ze kterých mi stačí vidět jen foto a jsu smíchy do kolen…
Hodně lidí taky před pár lety v hromadné dopravě četlo Dana Browna, Da Vinciho kód a ještě něco. Moje matka si to přečetla a zkritizovala to, tak jsem si netroufla to otevřít :-))
Zajímavé, jak pouliční čtenáři ukazují na momentální popularitu knih. Harryho Pottera jsem v hromadné dopravě taky kolikrát viděla. I u sebe :-)
Lenko,
Aháá, tak ty to v takovém stylu, co mně úplně nesedí, všechno umíš najít a prožít! Tak to se máš, že ti to jde s víc knihami než mně! Evidentně jsi jemněji vyladitelná.
Pratchetta jsem četla jen jednu trilogii (protože ji překládala máma v jednom krátkém překladatelském období), jenže ta byla spíš pro děti. Někteří mí kamarádi ho hojně citovali a já byla mimo a ani mi to nevadilo. Někdy mi humorné sci-fi přijde k chuti, ale nevyhledávám ho aktivně. Jo a pak jsem četla tu jeho knihu o kočkách, párkrát.
Ještě jsem ti psala u tebe do komentáře, který se možná nevložil, že Viewegh je pro mě taky plytký, taky ho nemůžu. Sice umí postavit příběh, sestavit dohromady, aby to fungovalo, ale celkově je to pro mě povrchní o ničem. Ovšem četla jsem jen “Kursy tvůrčího psaní” a poslouchala v rádiu na pokračování, když mi bylo 20, Výchovu dívek v Čechách. A viděla asi dva filmy, které byly docela dobře provedené, ale zas pro mě k ničemu. Pro někoho jiného třeba jo, proč ne.
Moc velký přehled nemáš. Harry Potter, Alchymista ….. to není literatura, o tom nemusíš psát.
??
Já přece říkala, že přehled nemám. :-)
A pak jsem psala o popularitě – jestli je vidět podle toho, co čtou lidi v hromadné dopravě. Zrovna Harryho Pottera a Alchymistu jsem lidi číst viděla.
A proč to podle tebe není literatura, by mě zajímalo? Co je tvoje kritérium, co už nečteš a tak…
klid Liško.
To nejsem já.
Ale zvážím,jestli lžisaul z 13.46 nemá přece jen pravdu:-0)
Jo ták, to je ten lžisaul lžiratka lžior. Že já mu na to vždycky skočím … až bude jednou lžiliška, tak budu věřit, že jsem to psala já v podroušeném stavu v jiném rouše :-)
vlastně to ani zvážit nemůžu.
Hary Lotra jsem nečetl ani písmenko a z Alchymista letěl do kouta po pár stránkách,bohužel jsem nebyl narorozdíl od autora zrovna zhulenej.
Takže potud má saul pravdu.
Já ti ovšem neupírám přehled,takže si to velké S plně zasloužím a napodobující zmetci jsou doufám od mého originálu snadno odhalitelní.:-0)
Zklamalo mě o jakých kravinách píšeš. Už zase. Nejdříve hadry, fotky hader, pak popis toho jak čekáš, obrázky zvířátek a teď tohle.
já bych napsal “zklamalo mně”:-0)
jinak saule,používej ty přiblblý smailíky v co největším množství jako já,a ať napíšeš cokoliv,bude to OK a potom už nás možná fakt ani nikdo nerozezná:-0)))))))))))
“CO JE ČETBA
Je to vztah.”
Jo,tos trefila.
Jenže je to “jen” vztah s vlastní imaginací.
Ta je nejohebnější ze všech vztahů,které máme,pokud kromě vlastní imaginace vůbec nějaké vztahy máme.
tak já už jdu,takže vězte,že všechny další příspěvky podepsané Saul ať už se smailíky nebo bez píše Ratka z nějaké pikantní dovolené,kde se léčí ze svých smrtících závislostí:-0)))
Re předposlední:
vlastně bohužel máme.
s lidma co nám nerozumí.
Tupci,co nerozumí naší imaginaci.:-0)
Dan Brown – Demoni a andele? Mne se hodne libila. Pilire se daj zadarmo stahnout na ulozto.cz. Lenko pisou ze je to historickej roman o stavbe katedraly, ale je to mnohem vic, spousta rovin co se ruzne prolina, intriky, napeti, necekane zvraty, ze clovek jen krici neee, to snad neee :-) Me to chytlo a uz nepustilo..
Saule, zatím čááu!
Lžisaule,
to jsem si nemohla nevšimnout, že jsem tě zklamala už několikrát. Já se nedivím. Ale to není úplně (nebo vůbec) moje věc a já zklamaná nejsem, já si klidně taková témata dovolím; proč bych byla nějaká upjatě dokonalá, to nemůžu potřebovat :) To radši žiju a zakouším.
Jo nemohl by sis už vybrat jednu nějakou nejkrásnější přezdívku?
Wien,
výborně! Na uložto byl i J.L.Racek.
Ano, to je pravda. Máš pravdu, jsem debil.
Kdo to řek, že je někdo debil? Tady nikdo! V žádném případku.
Liško, v prvním odstavci mi mluvíš z duše, já bývala velký knihomol, ale vysoká škola mi to nějak vzala a teď se k tomu pomalu vracím.
Racka jsem četla v rané adolescenci, tehdy mě uchvátil, přečetla jsem si toho od Richarda Bacha víc, ale později jsem naznala, že je to všechno sračka. Coelhovi se vyhýbám, nic jsem od něj nečetla, ale naznala jsem, že je to taktéž sračka (ano, předsudky musí být).
Co se týká velkého příběhu, prolínání rovin a podobně, tak mě v poslední době naprosto uchvátil román The History of Love od Nicole Krauss(ové). Bylo to přeložený do češtiny, já to mám v originále, mohu zapůjčit. Je to docela tenká knížka, ale je úplně geniální, několik dní po dočtení jsem ji nemohla dostat z hlavy.
Taky jsem nemohla dostat z hlavy Never Let Me Go od Kazua Ishigura a zapůsobilo na mě taky Under the Skin od Michela Fabera, i když je ta knížka trochu úchylná.
dewberry,
áá, díky za tipy!!
Mě se zas docela líbilo – asi před deseti lety – Bleeding London (autor je Geoff Nicholson). Ale možná proto, že jsem byla hrdá, že jsem to přečetla anglicky. Jsou tam různé postavy, třeba pán, co se jmenuje London a řekne si, že projde všechny ulice v Londýně, a odškrtává je v mapě … nebo jiná figura odškrtává, na kterých místech ve městě souložila.
Liško všemi mastmi podšitá či jak se to říká:), děkuji pěkně za milou propagaci. Nemohu se zrovna vypisovat, tady ani na blogu č. 1 a 2, lítám ve víru života jak čamrda, ani nemám na nic čas jen prostě existovat. Díky, díky!
Zuzi,
jen existuj! To stačí! Takové filosofické přitakání životu by ti mohl kdekdo závidět :-))
Juchů a díky rulise za poradění a za několik slov (poslední slovo bylo “decimal”) – a už tu máme čísla komentářů, sláva. Můžeme se lépe dorozumět, kdo na který koment reaguje, jako za starých “bloguje” časů…
Ještě jsem si vzpomněl,jak jsem před časem znovu vytáhl z knihovny zaprášeného Williama Faulknera.Začal jsem Vesnicí a vzal to přes Město až k Panskému sídlu.
To je čtení pro opravdový fajnšmekry.Jedna věta na celou stránku…pulsuje z toho život,vnímání,popis některých scén je úchvatný.
Ještě tak zkousnout to v originále,to by byla chuťovka.
No ale ju su furt kdesi u desáté lekce:-)
Jéééé, Liško, ty máš očíslované komentáře! Ty se máš ….. To bysem taky moc potřebovala … Ale nevím, co mám udělat, aby mi Rulisa taky něco tajemného poradila a ono to šlo. Já totiž nemám ty bflmpsvz značky, já už mám šablonu jenom pro UBU (úplně blbý uživatel). Ruliso, myslíš, že je šance? Odměna jistá, dle tvých požadavků.
ad 33: dewberry: Moc jsem se nasmála tomu “sračky” a “předsudky musí bejt”. Roztomilé hodnocení, takové upřímné. :-) Připomíná mi to pana Voňavku, blahé paměti, toho z Černých baronů, což byl shodou okolností také kamarád mého táty a oni řešili veškeré problémy stylem: “Jdi do pr …” a “Vole , ty jsi vůl a von byl taky vůl.” V tom složitém světě měli vždycky jednoznačné a jednoduché řešení ihned. Velmi úlevné a sympatické. Proto oceňuji též to tvé jednoduché řešení. Člověk by se neměl nutit všechno posuzovat spravedlivě a se znalostí věci za každou cenu. To by se tady taky mohl ze všeho zbláznit. :-)
Jinak já četla od Bacha ještě Most přes navždy – to mě uchvátilo velmi ve své době (před asi dvanácti lety), ale když to tak beru teď, je to tak děsně pozitivní a optimistické, že se to nedá vydržet – označit to slovem, které jsi použila ty, je z určitého úhlu pohledu výstižné. Ovšem nejhorší je, že je to příběh pravdivý. :-)))
Lisko, kdyz to zestrucnim, tak mi vychazi ze ocekavas od knizky orgasmus :-)
Lenko, musím se napřed podívat, jak je tvoje šablona napsaná. Jestli jako moje, (jinak než Liščina) bude to trošičku složitější – o jeden až dva úkony. Které napřed radši testnu u sebe. Jakmile budu mít víc času. Dám vědět.
ad 42: Ruliso, moc děkuji za ochotu a obdiv stále.
Neke. Mě to baví, tak dělám, relaxuju tím. To je celý. :-))
Hele, ono to má trošku špíček. Na kterej mi trvalo přijít. Ale popíšu.:
Administrace – Šablona – Personalizovat – Pokročilé – Přidat CSS
do okýnka vložíš tenhle zápis:
.comments li {
list-style: decimal;
margin: 0;}
A dáš použít na blog.
Nejspíš se nic nestane, nic nezmění. I když programátorský nástrojk ytvrdí, že by se stát mělo. Na Blogspotu má cosi svoje myšky.
Pastička je něco v zápise změnit (třeba vyhodit informaci o nulovým marginu, pozor, závorku ponechat) a dát pokyn k použití na blogu ještě jednou.
A mělo by fungovat.
Možná to jde i jednodušeji (určitě), ale v tuto na noc chvíli bylo tohle první, na co jsem přišla, tak předávám.
Jako odměnu mi smůžeš dělat reklamu. :-))
Brounc.
Jo, a snad to nebude dělat neplechu někde jinde, to už nemám sílu zjišťovat, dneska. Kdyby něco, opravíme jindová.
ore 41
jooo :-)))
a ne jen od knížky.
ad 44,45: Tééééda, to je něco úžasného! Ono to zafungovalo! A co ještě navíc: Ono se to to řadí i tak, jak třeba ve smlouvách: 1.1., 1.2. atd. Takže je jasné, co k čemu pasuje a navíc se na to dá odkazovat. Pro mě je tento svět naprosto neuvěřitelný a nepochopitelný, nikdy jsem k těm značkám nepřišla. Ty barvičky, obrázky, struktura ….. to všechno je jen za pomocí písmenek a znamének. Matrix jako fík. A nořit se do toho Matrixu a měnit “skutečnost”, to je teda něco!
Reklamu, jo?
Rulisa je dobrá, Rulisa je nejlepší,
té hned tak někdo nestačí,
Rulisa je nejlepší, Rulisa je kus!
:-))))
Takhle? nebo ještě jinak? :-)
Dám ještě na svůj blog, do Blesku, Le Monde, Daily Telegraph, Wall Street Journal a pro jistotu i do Hello Kitty. Máš ještě nějaké přání?
A ….. MOC DĚKUJI a bez ke.. s tím obdivem jsem samozřejmě nepřeháněla. Mazání medu kolem pusy není můj obor………………… – to jenom na objednávku. :-)
Hurá, Lenka už je taky číslo :-) – vaná.
Matrix jako fík, to zní dobře.
Díky, mám radost, že máš radost, ale profi ajťák by ti vysvětlil, že je to prkotina. Nejhorší bylo přesvědčit k činnosti tu blogspotovou amdinistraci. :-)
Ale jinak – popsalas to přesně. Přesně to, co mě na tom baví. Nořit se do Matrixu a měnit skutečnost. :-)
čtu to kam mě padne zrak. moc si nevybírám a hlavně nečtu beletrii. vymyšlený příběh protože mi přijde že život je příliš krátky na to abych ho marnila cizími příběhy.
racka jsem četla kdysi dávno a líbil se mi. mohlo mi být kolem třiceti, někdomi tu knižku půjčil a pak se zeptal zda se mi líbila. a když jsem řeklaže jo tak mě pozval na nějakou takovou tu schůzku vyvolených kde se učí vymývání mozků. protože ten kdo má rád racka je předurčen k úspechu a k velkým činům. teda byla to sekta finančních poradců. a pro mě to bylo jedno z mnoha velkých procitnutí alias probuzení. knihy mohou působit jako sračka.
na orgasmus knihu nepotrebuju. orgasmus dostanu jen tak. z ničeho a kdykoliv a kdekoliv. přijde to samo od sebe. třeba předevčírem, moje telo se rozhořelo tak silně až mě to vzbudilo ze spaní a dve hodini jsem koukala do stropu. prostě tohle buď funguje nebo ne a neni třeba to přivolávat jídlem nebo knihou. vzbuzat v sobě nějaké emoce zvenčí. násilím. znásilňovat se. jsou věci které prostě jdou jen tak. protože existují. jsou a neni třeba je přivolávat ničím. ani knihou ani jidlem ani beháním či kocháním se přírodou. stačí se poddat žití. uvolnit se. to je ale jiné téma. knihy slouží k zabíjení času a zalepování hlavy. knihu je třeba napsát sám a pak si ji třeba číst. nikoliv číst ty cizí a nedejbože je mít dokonce za vzor nebo se nimi opájet.
kniha je jen zapsaný okamih a ten je pryč. kniha jako pomůcka, jako nástroj. toje taky možné. pomůže třeba otevřít dveře našich bariér. jenže to přijde taky samo a dokáže to každá kniha. takjako se lze opřít o každou hůl. nemusí být zlatá. stačí aby nějká byla. písmenka na papíře, stačí jen přečíst pár písmen a dveře se začnou otvírat. k čemu celou knihu…je to zbytečné a škoda času
beletrii cetla babicka, nadsene a presvedcene, ze je v tom pry vsechno.
vtahnout do tohohle sveho sveta mne se snazila, ale nepovedlo se ji to.
loni jsem (v duchu Ratciny 50tky) svoje cas-od-casu beletricke pokusy “si zlepsit prehled” odnes na prodej do antikvariatu.
a nechal si z beletrie jenom Updikovy Carodejky z Eastwicku :-)
ale trochu uprimnosti, na filmech si ulitavam, takze ono je to podobne, jen to nesezere tolik casu :-)
a psany veci ctu ted vlastne jen kvuli informacim.
pred par dny jsem objevil http://www.finmag.cz,
rozecetl pred lety jeste nedozraly Delog,
a ze sentimentu dokoupil chybejici Zivot vesmir a vubec, a Dlouhy temny cas svaciny duse.
Adamsuv styl psani mam za takovej “etalon” jak se ma delat psana zabava.
ad 50: Já bych nic, Ratko, v tomto směru neodmítala. U sebe jsem ti odpověděla stručně, tady to zkusím ještě jinak.
Každý si tu svou knížku života píšeme sám, to je jisté. Ale abychom nezůstali v kleci jen vlastních příběhů, myšlenkových vzorců a způsobů prožívání, na to jsou knihy, filmy, básničky, obrazy ……a sdělování ústní dobré. Obohacují náš život o jiné životy a příběhy a my je někdy – jak Liška tady povídala – prožíváme s vášní, jako by byly naše vlastní – v té chvíli. A všechno to do sebe pojmeme, zpracováváme, transformujeme a stáváme se více a více zkušenými dušemi …… až jednou staneme Duší největší a rozplyneme se ve vševědoucnosti :-).
Ovšem pravdu máš v tom, že někteří lidé konzumují kulturu, místo aby sami tvořili. Ano je v tom nebezpečí nevyváženosti, jako ve všem.
52. jsem ráda že jsi to Lenko pochopila, jak jsem to myslela. že ten konzum je určité nebezpečí. někdy přeháním :o)
Každý, kdo píše, je ve své podstatě domýšlivý. Neb si myslí, že právě on píše (a formuluje, a tudíž myslí) v něčem unikátně, líp než ostatní. Protože umí a může naformulovat a nabídnout ostatním něco, co oni sami znají či o tom taky sní, ale tak dobře to dosnít, naformulovat, domyslet… by neuměli.
:-)
ad 54: Hmmm, osobně to tak necítím. Psaní je pro mě forma komunikace, uchopení života slovy. Učí mě to. Celé dětství a mládí jsem psala do šuplíku. Sem tam vyhrála nějaký diplom, ale to mě nějak nebralo, to bylo jen kvůli kantorům, aby měli čárku, článek do regionálního časopisu. pod kterým byla napsaná třída a škola. Taky jsem pak psala do novin, prostě vyjadřovala své názory, komunikovala formou písemnou. To se může – stejně jako mluvit, myslím.
Ono stejně se dá říct o jakékoli činnosti, že ji děláme, protože si myslíme, že to děláme líp, než ostatní. Ale tak to většinou není. Také bych asi neřekla, že malíři, kteří cítí vnitřní potřebu se vyjadřovat, jsou namyšlení. Mohou a nemusejí, to s jejich činností ani moc nesouvisí. Prostě jen potřebují uchopit skutečnost po svém, vyjádřit své city, které je zahlcují. Podobně to mám já. Že to někdo čte? No zaplaťpánbu za to, potěší to. Mě zase zajímají světy jiných, proto k nim chodím.
Tvořit znamená být člověkem, takže je-li to tak, jak říkáš, pak ono samotné být člověkem je dost namyšlený. :-) Jo, je to tak. Ale zase ……… nebyla bych tak na nás lidi tak přísná. :-) Když už tady jednou jsme …..
Lenko, mícháš hrušky s jabkama. Ocenění a umístění v soutěžích jsou něco jiného, pokud někdo píše kvůli nim, je to jen obyčejná ješittnost a honba ega za medailema, jako ve sportu. Ale myslím, že takovýách psavců je minimum. Pro většinu jsou ta ocenění jen apendixy na jejich cestě s potřebou psaní.
Píšeš, žes vyjadřovala názory – ano. Ale to přeci každý, kdo píše. Ale je to specifická forma komunikace. Nepřímá. Ty vysíláš signály do neurčita – s přesvědčením či aspoň vírou, že dostaneš odezvu. Od někoho. Nepíšeš adresně, to se píšou jen dopisy, mejly. Píšeš do anonymního davu.
Pokud píšeš do publika, píšeš proto, že máš potřebu sdělovat, že PRÁVĚ TAKTO TY FORMULUJEŠ, PŘEMÝŠLÍŠ. Kdybys nebyla přesvědčená, že se někomu trefíš do noty, nepsala bys. A někomu se trefit do noty znamená předpokládat, že někoho tvoje názory, tvoje formulace, osloví. Právě tvoje názory a právě tvoje formulace. Že mu něco dají, něco nového, zajímavého, jiného než běžně. A přitom něco, co je mu blízké.
To je to, o čem píšu s nadsázkou jako o domýšlivosti.
A pozor, finále:
Celé jsem to (pro změnu teď já) psala v druhé osobě, ale zdaleka to nebylo jen o tobě. (Mrk mrk.) Nevím jak ty, ale všecko, co kdy kde píšu, a přitom co kdy kdeš došlo nejsilnější odezvy, nacházím v sobě.
Kde jinde to brát? :-) Každý z nás má chyby a malosti všech, stačí si to jen přiznat….
Jen mě zaráží, jak velmi se tomu bráníš. :-)
Proč se bránit formulacím našich pohnutek, které nevyznívají zrovna humanisticky a altruisticky… Když jen naše stereotypy těm formulacím dávají negativní tón…
Je špatné být domýšlivý a myslet si, že něco umím líp než většina ostatních? Když si to stejně myslím(e)? :-)
Se tomu nebráním velmi. Jen to v sobě necítím. A taky si to ani nemyslím všeobecně. “Každý, kdo píše, je ve své podstatě domýšlivý.” ….. no jo, fajn, akorát já si to nemyslím. Myslím, že je to jako se vším. Někdo je domýšlivý, že je doktorem a někdo prostě jen slouží lidu, jiný to dělá pro peníze, jiný proto, že to chtěla maminka ….. A z jiné strany zas …. Někdo je domýšlivou uklizečkou …… Dala jsem to do všeobecné relace.
Mohu mít prosím pěkně jiný názor? :-))))))
Nebo potřebuješ bojovat? :-))))) Promiň, nechce se mi. :-)
Jindy, jo? :-)
Nebojuju. Vysvětluju, že to bylo myškleno jinak.
Ne že někdo je domýšlivý a někdo jiný téže profese či činnosti nedomýšlivý.
Ale že podstatou psaní pro veřejnost je cosi, co se dá nazvat formou skryté domýšlivosti.
Chápu, že se necítíš domýslivá. Ani já ne. :-)
Cítím se být velmi, velmi pokorná.
A myslím, že právě i to je podmínkou dobrého psaní.
A přesto za tím, co jsem napsala – opakuju v nadsázce – si stojím.
Chápu, že je těžké se v tom vyznat, když si zdánlivě protiřečím. :-)
Asi je spíš problém v tom, že mám ve zvyku měnit hrát si a tím matrixem. Pak je to mimo zaběhlé koleje fungování, třeba i slov. :-)
Brounc.
ad 58: Ale já myslím, že jsem to pochopila tak, jak píšeš
“… že podstatou psaní pro veřejnost je cosi, co se dá nazvat formou skryté domýšlivosti.” – tentorkát je to mírněji řečeno, ale jsem jenom chtěla říct, že to tak může, ale i nemusí být. Anebo v různé míře.
Jako u všeho, u jakékoli lidské činnosti, hlavně té tvůrčí. Tvořit znamená vystoupit z davu, jasně. Ale domýšlivým bych to právě a priori nenazvala, i když projev ega to je. Jenže tvůrčí práce z nás vlastně dělá lidi. Proto jsem říkala, že bych nebyla na nás všechny tak přísná. Páč je to základní lidská vlastnost, čili bytostí s egem – pociťováním vlastního já, vlastní jedinečnosti.
icméně musím říci, že se mi ale líbil výrok G.B. Shawa, když se ho zeptali, proč vlastně píše. Velmi se podivil a řekl: “A co bych prosím vás jinak mohl číst?”
No dyk – ty to vidíš jako negativní vlastnost. Píšeš, že nemám být tak přísná, atd. :-)
Ano, naprosto souhlasím, že podstata lidství je tvořivost. A že domýšlivsot je základní lidská vlastnost, potřebná, nutná k tomu, aby člověk fungoval jako člověk.
Ale: Na jedné straně napíšeš, že ta domýšlivost může být a nemusí, na druhé straně napíšeš v podstatě totéž, co já – máme-li být tvořiví, musíme mít nějaké ego, které nás k té tvořivosti ženě.
O nic jiného přeci nejde. Proto jsem taky psala, že proč se tomu tak bráníš, když i tobě musí být tahle souvislost jasná. :-)
Lenko, nadsázka je nadsázka. Není to žádný nářek nad neštěstím nebo tvrdá kritika či tak něco. Je to úsměv. Dělání si srandy na reálném základě ku pozdvižení, zdůraznění nějakého rysu, znaku, obecné pravdy…
Fakt už musím jít spát. Dělala jsem kázání synovi o osobní disciplíně a závislosti na počítači, takže padám býti vzorem. :-)
ad 61: No, já spát ještě nemůžu, ještě mi teplota v bytě neklesla, takže ještě si dovolím ……. Ono sice o nic v podstatě nejde, ale tak aby to tu nebylo v nepořádku, dodám, zda s tím budeš souhlasit:
Zdá se, že se míjíme v termínech a v porobnějším rastru. Vlastnění ega je základní lidská vlastnost, bez ní nelze v těle existovat. Puntik. V tom se asi shodneme. Tak a ego může být různě prožíváno ( a různě i při různých činnostech týmž člověkem anebo různě při stejné činnosti v různém čase). Ego nerovná se domýšlivost. Eště furt souhlas? Když řeknu, že je někdo domýšlivý anebo tvořivý, tak to jsou dost odlišné stupně prožívání. Tvořivé je ještě chápáno všeobecně (a u mne individuálně též) pozitivně, domýšlivost negativně, přestože jde o projev stejného fenomenu, jakým ego je. OK?
Takže když někdo danou činnost – mluvili jsme o psaní – dělá, jako že tím chce komunikovat nebo si píše pro sebe třeba do šuflíku prostě proto, že k tomu způsobu vyjádření a uchopení světa nějak inklinuje (pouze uvádím příklady, které mě napadly, protože je znám z osobní zkušenosti), tak je možné jej nazvat spíše tvořivým, nicméně domýšlivým jen tak z fleku a apriori bych jej tak nenazvala. Není to pravidlo. Bráním se tomu schématu: píše = je domýšlivý. I když ano, může to tak být.
Bráním se, ale ne osobně. Na to kašlu. Zabývám se obecnými pravidly. A když tu problematiku znám “náhodou” :-) z vlastní zkušenosti, pak jsem podrobila zkoumání nejprve sebe jako příklad a pak si představila i jiné případy a ještě jiné. Není to nic než rovnice a zkoumání, zda funguje, pomocí dosazování do ní.
Omlouvám se, že jsem to chtěla ještě doříct. :-) Jako Panna tu nemohu nechat nepořádek. :-)))
ruliso a Lenko,
to je dobrodružné čtení, co tu píšete! :)
Liško, viď? .-))
Lenko, domýšlivost cca opak skromnosti. Nikoli nedílná součást tvořivosti – to jsme napsala blbě, uřž v polospánku. Mylsela jsem tviořiví na veřejnosti. Pro anonymní publikum.
Pokud budu tvořit doma pro svou rodinu a blízké, pro konkrétní lidi, vím pro koho a spěciálně na jeho míru, abych mu udělala radost nebo zpříjemnila mu život (tím myslím i mužskou rukodělnou tvořivost, vynálezce a pod.), nemá to ty znaky domýšlivosti, které jsme měl ana mysli. :-)
Čili – pokud si píšeš do šuplíku, je to jen tvořivost.
Pokud to posíláš do novin či na internet, tvoje zábrany a intimitu ti pomohla překonat tvoje domýšlivost.
Ano, myslím to jako obecné pravidlo. :-)
A ano, souhlasím, že domýšlivost je chápána negativně. A to si právě myslím, že je náš blok, že se nedokážem oprostit od těch usuálních negativních nálepek cítění slov. A proto si spoustu věcí nedokážeme přiznat v syrově podstatě či je zkoušet nahlížet z různých stran možných objektivit. Tuším že jeden pan profésor nás to učil v rámci přednášek o postmodernismu. :-)
ad 64: Vše je relativní…………. s tím bychom mohli/y i skončit ……….. nevím jestli je ještě únosné v té debatě pokračovat………. ale Liška se nevzpírá ……………už jsou tu jiné články, tak to tu třeba nebude překážet. Tak jestli se ti chce ještě, jestli ne, neva, platí tři slova na začátku.
“Pokud to posíláš do novin či na internet, tvoje zábrany a intimitu ti pomohla překonat tvoje domýšlivost.”
– ano, i tak to může být, ale i jinak, zdá se mi – tedy ta relativita
Př. 1: Není možné uznat, že třeba člověk žijící v Tramtárii, oddělelen od své řeči bloguje, prostě proto, aby měl kontakt s řečí nebo se svými blízkými anebo podával obecnou zprávu o tom, jak sev Tramtárii žije?
Př. 2: A podobně člověk, který je oddělen nějak sociálně – třeba bydlí v zapadákově.
Př. 3: Nebo jiný případ: Mým koníčkem je třeba žouželení. A nikoho ve svém okolí nemám, kdo měl stejného koníčka a ráda bych si ot om popovídala, vyměnila zkušenosti ……
Př.4: A jinak člověk s odlišnými názory, nešťasten, že je s nimi sám, hladá spřízněné duše, jestli někdo taky náhodou nemá takový názor.
Př. 5: Někdo má nemocné dítě a trápí jej to natolik, že potřebuje vypustit emoce a zase volá po nějakém sdílení nebo po útěše nbo nebo nebo
…… to jsou jenom takové případy, co mě napadly, asi jich bude víc.
Proto když tyhle případy dosadíme do tvé rovnice: Píše na internet = je domýšlivý …… ani tak to mnohdy nemusí platit.
A stejně bychom mohli/y vysledovat, že domýšlivost je všeobecně považována za negativní vlastnost, ale že když ji ji malinko prožíváme méně, tak je z ní asertivita a třeba schopnost se zasadit o věci nebo bránit druhé atd atd. Kdežto skromnost, obecně považována za vlastnost pozitivní (jak jsi říkala, že je to opak domýšlivosti), tak když si ji představíme v nějaké situaci, pak skromný člověk se může projevit i jako zbabělý …….. To je ta relativita a podrobnější rozlišovací rastr, jak jsem o něm mluvila.
Tak a teď už jsou brambory uvařené, jdu si je dát s kefírem a jedu se někam koupat, protože za chvilku tu bude k nedýchání. Děkuji za možnost vyjádřit své myšlenky.
tak jsem to přelouskala, o ty domýšlivosti ve smyslu “ja vím a vám to povím” jsem si všimla dřív a říkám tomu učitelský syndrom. Každý kdo něco napíše či udělá spocitem že to ví (umí) lépe než ten druhý je do mýšlivý a to je pokaždé když má nutkání poučit (učit) či něco sdělit o čem si myslí že to ti druzí nevědí. to je domýšlivost. přijít vlatní domýšlivosti na kloub není zast tak těžke :o) jde to razdva :o))) dokonce i ve vlastním neštětí může být člověk domýšlivý, myselt si že moje neštěstí a moje bolest je větší a vyjímečnější než ta těch druhých. a uklizečky jsou domýšlivé taky, nikdo tak dobře neuklidí…
Lenko, ale pokud si píšu s někým prostřednictvím blogu proto, abych si popovídala o chorobách dětí (protože moje dítko má pupínky a doktoři si s nimi nevědí rady a já si dělám naději, že někdo čtoucí blogy už se s podobnými pupínky setkal…), o pletení (protože je fajn, když mi někdo poradí, jak správně vypočítat oka na raglánový rukávy nebo ujímání na čepici na kruhových jehlicích), vaření (protože mi včera sousedka dala skvělej recept na kynutou hňahňu a já ho prostě nadšeně předávám dál) či žouželení (protože žouželí-li nás víc, žouželíme líp) – nepovažuju to za tvůrčí činnost. Promiň. :-)
Ergo nepovažuiju to za psaní v souvislosti s tím, o čem byl článek a diskuze pod ním, než jsem ji zvrhla jednou mírně odobočující nedomyšlenou (stran možných zvrhnutí) poznámkou. :-)
Radko, přesně…. přesně…
vyhovuje mi rikat tomu rovnou pycha, ono kdyz se to skatulkuje jemnejc, tak to je podle mne spravedlivejsi jen zdanlive, pripada mi ze to akorat dava vetsi sanci uhybat.
a my panny jsme spolehlive nejpysnejsi ze vsech.
jojo pýcha, je nejzákeřnější ze všech rušivých emocí. není moc vidět a není moc slyšet dokonce se dokáže přetvařovat před svým nositelem jako prospěšná :o) o to víc škodící
vyborne!
pisu ti jednicku :-)
píchá
vůně míchá
krásně voní
výhled cloní :o)
teda zavání a zaclání
pýchavka smrdutá
To slovo pýcha já osobně nemám ráda, protože s ním neumím zacházet, nevím, jak na něj.
Pořád mám obavu, že každý pod ním vidí něco jinýho a že se těžko dá domluvit, právě jakmile přijde na slovo pýcha.
A taky si vždycky řeknu: není to otázka míry? Pýcha je blbá, ale její opak, nechat sebou cloumat a neozvat se, je ještě horší. A to může být opak pýchy. Ale i jiné věci mohou být opak pýchy – skromnost nebo pokora … prostě mi připadá, že opaků pýchy je víc, a proto není jedna pýcha. A já proto přesně nerozumim, co to ta pýcha je :-)
pýcha znamená nevědomost, hloupost. proto opakem pýchy může být jen a pouze moudrost.
http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=155
Tak to tady pročítám a jsem z toho na rozpacích, podobně jako Liška. Rozumím Lence, i Rulise a Ratce. Tady je krásně vidět jak mohou být slova ošidná. Slovo směřuje k prožitku, popisujeme (vlastní) prožitek, zkušenost slovem. Slovo je v podstatě interperetace našeho prožitku. Tvoření vychází z niterní potřeby každého člověka. Motivace a potřeba tvořit je u každého člověka jiná. A ještě mě napadá, kde končí hrdost a začíná pýcha či ten učitelský syndrom. A co např.východní mistři, kteří učili své žáky, nebo rodiče, kteří učí své děti – jsou pyšní?
no ale v pripade Ratky muzu zustat u “sve krve”, a pak by se 73 zpresnila zasazenim do souvislosti peti rusivych emoci a jejich premenu na pet moudrosti:
Vyrovnávající moudrost (překonaná pýcha), rozlišující moudrost (překonaná touha a žádostivost), zrcadlící moudrost (transformovaný hněv a nenávist), moudrost prožitku (přeměna žárlivosti a závisti) a intuitivní moudrost (přeměna nevědomosti).
73. :-) Kdyby pýcha ´= byla nevědomost, hloupost. Pak slova hloupost a nevědomost by byla naprosto zbytečná. Stačilo by o někom říci – ten je pyšný. Ale říkáme ten je hloupý, neví…..
Opakem pýchy (i domýšlivosti) je pokora. Skromnost a pokora.
Hloupost je příčinou pýchy, není to totéž. Stejně tak jako je hloupost příčinou závisti, nenávisti, malichernosti, a mnoh adalších jader svárů.
Si teda myslím, musím dodat, alibisticky, ať nejsem moc domýšlivá… :-))
Barčo, souhlasím s tím, že tvoření vychází z niterní potřeby člověka. Naprosto.
A proto jen do jisté míry přijímám tvrzení, že motivace tvořit je pro každého jiná.
Protože kdo to v sobě má, tvořit prostě musí.
Kdo to v sobě nemá a nenutí ho to zevnitř nezávisle na okolnostech, jen pro peníze či jen pro slávu nic kloudného nevytvoří.
U každého člověka, který tvoří, je stejná ta niterná potřeba (jen u někho slabší, tak to má jako doplněk normálního konvenčního života, u jiného silnější, pak mu tato potřeba normální život může i dokonale hatit.) U každého tvůrčího člověka se ale liší motivace a pohnutky k tomu, jak se svým dílem naloží. :-)
Vychodní mistři učili své žáky tak že je občas přetahli tyčí (vtip) a nutili je k nesmyslným úkonům a rituálům. tohle vše jsou berličky na cestě k moudrosti a vnitřnímu poznání. učitel má syndrom když ztrácí pokoru a nevede žáky k moudrosti. když jen poučuje aniž by sám sebe poučil (aniž by sám sebe vedl k moudrosti) . teda tak nějak to chápu. alespoň z pohledu učitelské dcery největší neštěstí učitele je ustrnout ve stavu učení (poučování) těch druhých a zapomenout se nechat poučit sám (zapomenout na vlastní cestu k moudrosti)
sama mám několik berliček které potřebuji. o které se opírám. zatím.
dobra otazka.
ale jedna vec je co zname u nas, treba kazani v kostele,
a druha zkuste si vzpomenout na ruzny bojovy filmy jak ten zak toho mistra nejdriv pozadad, nebo uplne prosi aby ho neco naucil a mistr dlouho nechce…
…nebo mu da na zacatek i pres drzku :-)
pres drzku pouze na pozadani :-)
a druha vec je jestli se to podava “tak to je protoze ja to rikam a mne to taky tak rikali a basta” a nebo “funguje to tak a tak, zkus si to a uvidis sam”
jo pokora, pokoru ale chápu jako moudrost. přestanu se cpát dopředu jako “prdel světa” a pokořím se moudrosti existence (pod tím si představme cokoliv třeba vše stvořené a nestvořené) a nechám ji skrzeva sebe působit. ustoupím jelikož nevím a nechám se vést.
79. Ruliso, jsi domýšlivá :-) Ale jinak. Domýšlivá, jako do-myslet, jakože Ti spousta věcí dojde. Tedy ne v běžném negativním významu domýšlivá jako pyšná. Ale domýšlivá jako chytrá, bystrá duchem – tedy v dobrém významu.
taky mi prijde logicke ze zaklad je hloupost-nevedomost, a z ni vznika vsechno dalsi.
tady pro mne to krestanske pojeti ze vychozi je pycha a z ni to ostatni, prohrava.
79. a ta nezávislost na okolnostech je vnitřní svoboda. ta vnitřní tvorba přijde nebo nepřijde, podle toho jak se “duchu”chce, když se dosáhne vnitřního klidu. pak i to pnutí nutící člověka tvořit poleví. teda tak nějak to vnímám, žeje to spíše zpěv než nějaké nutkání vypisovat traktáty.
84. pýcha v tomto pojetí je klam. iluze. mája. klam že jsem to já kdo to všecko řídí a dělá. ačkoliv je to iluze. a z toho pak plyne pýcha – oddělení,odpadnutí, izolace, hodnocení a rozlišování.
Ratko, jedine zpev! :-) precet jsem zivotopis Marpy a tam ho mnohokrat ruzne pri cestach zadaji aby jim neco predal nebo vypravel, a vzdycky to ma formu pisne, a to je tamejsi standard.
:-) takze nas brzy ceka tvuj zpev. to basneni je jeho predvoj…
Vnitřní klid či neklid bych řekla, že se spíš odráží do formy toho tvoření. Do formy díla. Ale ne do změny potřeby tvořit.
A Barčo, jezusky, napsala bych, že se to hezky čte, taková pochvala, ale ani nevím, spíš se mi z toho dycky zúží kolem žaludku, páč vím, že když na jedné straně (bůh? osud? něcovyššíhodočehopatříme?) přidá, na druhé hned do rovnováhy ubere – jakmile se zatetelím, jak jsem dobrá, hned vzápětí něco šíleně zvořu, klasicky v práci, a přebrus zas nějaké obrdesky celé ve zlatě teď před dovolenou zrovna teda vůbec nepotřebuju… :-))
aby to nebyla ta pycha co predchazi pad :-)
dokoukal jsem Valku bohu a hezky tam vyresili ze bohove nejsou videt. maji totiz od nejvyssiho zakazano ukazovat se a hlavne zasahovat do osudu lidi :-)
ale jinak super obrazkova podivana.
91 :o)) 89. tvorba je možná již to co se rodí v hlavě, jak vnímáme a co vnímáme. to hození do formy – zatavení do hmoty je pak již čin. teda to jak žijeme.
92 – nevím. Možná. Tady fakt nevím. Spíš mám sklon cítit tvorbu jako ty činy. Zformování něčeho v sobě.
V hlavě toho mám… Ale dokud nesednu a nenapíšu to, nevemu foťák a nevyfotím, nedám dorhomady s někým a nezazpívám…
Tak je to nic. Jen cosi, co mnouprolítá v nekonečným proudu a mizí beze stopy. Bez zpracování.
93 nedokončené, otevřené… takhle nějak vnímám nitky osudu. že se neco zrodí a musí být dokončeno. pokud je zrozeno musí být i uzavřeno. a ten uzavřený cyklus vnímám jako tvoření. pokud to zůstane otevřené tak se to táhne …. dokud se to neukončí. někod říká že se to táhne i přes generace. ale to nevím. vnímá spíše to zasetí (zrození) a ukončení (zánik). moc nevěřím že něco proletí jen tak beze stopy… pokud se to neukončí tak to pořád pracuje. někdy se to ukončuje i ve snech.
Dneska v práci při práci jsem to dala dorhomady:
Tvoření je činnost. Tvorba. Je to dávání vnější formy vnitřním dějům.
To je krása, na tohle člověk přijde při tupé automatické rutinní manuální činnosti, a přitom to zní tak věděcky, až je to na pos..ní. :-))
ano. tak
Jé heleme, teď tu dočítám objevenou diskusi.
Tvoření je činnost – no to rozhodně!! Tvoření je TA pravá činnost. Jaká jiná činnost než tvoření je? Já myslím žádná opravdová. A teď mě napadá – díky vám i orově ťuknutí o bozích – že Bůh (nebojakkoli ho kdo jmenuje) když je stvořitel, tak jeho JEDINÁ činnost byla právě (s)tvoření. Předtím NEBYL jako rozpoznaná entita, ne? Až tím tvořením vzniklo bytí.
Pak tedy umělec je nejvýsostnější činovník! A má být právem oslavován, a ne že umění je nějaká nadstavba nad základnou přízemnosti, pinožení se za potravinami, za válkami, za majetkem, za čímkoli!
Tvoření dětí nebo tvoření artefaktů, to obojí je činnost.
Tož pojďme třeba výtvarničit nebo zpívat nebo se oplodňovat! :)
… hlavně když to budem dělat spolem.
Například skunk s chřestýšem, jojo. Už aby to bylo, už abychom se sešli :)
Já to říkala, už je to tady… Zrovna když jsem si dneska navečír říkala Uff, a můžu na tu dovolenou, všecko hotovo, zazvonil mi telefon. Nojono. Pana Karla jsem nechala umřít 23.17.
To mám za to.
to je krásný datum :o)
Jo tááák, nápis! Tak to je teda moc hezký datum.
Krásný bylo. Ale jestli by nadchlo i dceru zesnulého, to si nejsem úplně jistá. Radši jsme to neriskovali. :-)