VTISKNUTO OD NAROZENÍ…
Byla jsem v sobotu v Malostranské besedě na plese partičky mých rodičů. Je to původně soubor amatérského divadla, které vzniklo v roce 1963 a táta pro něj psal divadelní hry, většinou ne pod svým jménem, protože pak byla normalizace a nesměl, navíc vše podléhalo cenzorům, co to museli předem posoudit a vymýtit protirežimní narážky, které tam beztak vznikaly dál nebo je diváci vyrozumívali.
Ne všichni členové divadla v něm byli od začátku, takže některým je i pod 70 let. Nojono, tihle lidi jsou mí strejdové a tety, kteří vytvořili svobodnej ráj pro můj předškolní věk. Ani ne tak v Malostranské besedě, kde zkoušeli a hráli a my tam lítali. Hlavně na chalupě – resp. na dvou chalupách spojených dlouhým pozemkem – ve Vísce:
Takhle si to pamatuju a na cestě stojím já. Takhle už si to nepamatuju:
A takhle je to uzpůsobeno původnímu stavu teď, protože je to památková rezervace:
Zdroj dvou snímků výše: http://www.psovka.cz/cz/kdo-to-vi-odpovi
Ten horní fotil táta.
Bylo nás tam dětí víc. Ale stejně staří, jen měsíc od sebe, jsme byli tři, Kuba, Ondra a já. Známe se úplně od narození. Vlastně neznáme, já je vůbec neznám, dvacet let jsem je neviděla, předtím asi deset let taky ne. Vůbec se neznáme a nevím, co dělají, jak žijí, a zároveň vím nezaměnitelně, kdo jsou, a znám je jako nikoho jiného. Přišla jsem na tu merendu a okamžitě jsme se detekovali s Ondrou. A Kuba tam byl, šla jsem k němu – oba vypadají tak o 10 let mladší, než jsou, prostě vypadají pořád stejně, pro mě se nemění, jejich obličeje, jejich postavy vnímám úplně jinak než jiné lidi. To jsem si v tu chvíli uvědomila. Je to jako by nebyli cizí lidi ani jiné osoby, ale moje součásti. Nemluvila jsem o tom a Kuba mi najednou řekl geniální větu, která to celé shrnuje:
“Tvůj obličej vždycky poznám, protože jsme spolu vyrůstali s holejma zadkama na louce.”
Líp to říct nemoh. S holejma zadkama na louce. A kdyby jenom zadkama. Za kadiboudou jsme si ukazovali i to druhý a hráli tam scénku, jako že spolu ti tři mluvěj. Bylo nám asi pět. To už jsme lítali daleko po okolí. Mohli jsme až ke kombajnu. To byla zrezivělá kostřička starého kombajnu desítky let stará, co stála na kraji pole. Měla schůdky a my si tam hráli, že jedeme autobusem, jeden je řidič… V jedné chalupě – ta obec se skládá v podstatě jen z chalup kolem kulaté návsi, kde končí silnice – měli zas ve stodole kočár. Opravdovej, s kozlíkem, který se dal odklopit. No a u Kašpárků, to nebylo na návsi, ale dál po cestě směrem ze vsi, za rybníčkem, tam měli kluci – asi o deset patnáct let starší než my – veverku běhající dokola, kozu, co mi sežrala z ruky pracně natrhanou kytici, psa, motorku a tak. A do vsi jezdila pojízdná prodejna – starej autobus, ten zaoblenej. Vždycky troubila, když vjížděla na náves, a začali jsme se sbíhat. Stejně jako když nás volali na večerníčééék.
Zleva: já, Ondra, Kuba.
Pamatuju si z té předškolní doby spoustu zážitků. Snad víc než potom ze školních let. To už pak nebyla taková svoboda. Město. Už jsme na chalupu nejezdili. Z více důvodů. Tehdy jsme sice jako školní děti lítali i po ulicích v naší čtvrti, ale to nebylo tak pěkný jako stavět domeček v chroští, lézt na pískovcové zdi, vymýšlet si pohádky o obřím bolševníku rostoucím u kravína, prodávat papírovou zmrzlinu na návsi, drandit na tříkolce a na kole kolem, rozbít si na štěrku koleno a lokty, hrát stopovačku za pokladem, nahlížet do temnoty bahnivého lesa, chodit k Francouzovi, čůrat pod ořešákem, brát si ve sklepě zelené letňáče a červenou limonádu, zkoumat bílý pokoj pro hosty, jestli je tam ještě v šuplíku zaječí pacička, pochodovat s dřevěnýma flintama po vsi, rozburácet plechové hromobití v loutkovém divadle, co nám udělal táta, koukat ze zdi, jak dospělí hrajou volejbal a narážejí sud piva, opékat buřty na konci zahrady, napěchovat se do žigulíka, fiátka a embéčka a jet navštívit Kamilu Moučkovou a Zahajdu na jejich chalupu, kde byly na zahradě na štanglích skleněné koule (považte!) a podnikat tisíc dalších věcí napěchovaných dobrodružstvím a svobodou. Takový svět nám rodiče a jejich kamarádi dopřáli. Za té hnusné normalizace. Tehdy seberealizace vypadala jinak než dneska. Vyřádili jsme se tam my i dospělí.
Pro mě má to místo ohromný kouzlo. Nechci tam jet, aby nezmizelo.
.
“Nechci tam jet, aby nezmizelo.”
Ano. Přesně.
Někdy platí i “Nechci už se s ním(ní) setkat…”
Moc pěkné, taky jsem měla takové místo a … zmizelo. dlouhá léta se mi stýskalo a najednou se to vše srovnalo. Už se mi nestýská, řekla bych že jsem dospěla.
2
Mně se nestýská a nikdy to nezmizí. Proto se mi nestýská.
3. Proto tam nechceš jet? Aby nezmizelo? pro mě snad ani nezmizelo tím, že jsem se tam byla podívat. Spíše tím že jsem sestárla.
2
Tak to já teda zinfantilněla. Páč celý leta se mi po spoustě zmizelých věcí nestýskalo a poslední dobou čím dál víc začíná.
Přijde mi, že dřív jsem letěla furt dopředu a ke starému se neměla chuť vracet, bylo o za mnou, něco, od čeho jsem utíkala, k něčemu (mopžná, třeba, doufala jsem) lepšímu, k lepší sobě někde v budoucnu.
Teď už vím, že já jsem tam ta vzadu. A vždycky jsem byla. Vracím se zpátky. I v sobě.
Vlastně mě ta připomínka docela nabíjí chutí něco podniknout, zvlášť když tenhle týden začalo jaro. Nabíjí mě chutí do budoucna a radostí ze současna, ve kterým je obsažena i ta předškolní svoboda. Jít ven a zkoumat cokoliv. Nebo si kreslit – jako dítě jsem si venku nekreslila, ale je to v podstatě stejný jako venku běhat se známými souputníky po známých místech nebo kopat do padančat nebo jezdit na kole kolem návsi a vědět, že vlevo je štěrk a až objedu kolo, zamává mi nějakej strejda s pivem od branky. Kreslit venku je teda asi druh komunikace s hezkým místem a nejlepší je, když je u toho nějakej kamarád. A to pivo : )
5. to já právě měla a nějak to přešlo… KOlem padesátky to možná začlo, všecko možné jsem pochodila, přátele z dětství a mládí navštívila…, zavzpomínali jsme a je to zase fuč. ale tak příjemně… že stačí natáhnout ruku a jsou zde pokud neumřeli
4 ratko
Aby nezmizelo to kouzlo a nepřekrylo se, aby poezii neutloukla próza nebo technickej magazín.
5. infantilní jsem byla vždycky, to mi zůstalo … :-) ale neřeším to, není to problém. proto si myslím že jsem dospělá, že to umím nějak strávit.
8. jj. to nebezpečí je… ano. chápu.
4, 8
… aby lásku neutloukla starost o živobytí.
9
to docela funguje dobře dohromady, ne?
– plus akorát záleží, co kdo rozumíme pod slovem infantilní. Ale to nemusíme vysvětlovat. Abych to nepřetloukla vědou :- ))
Vztahovat se ke svýmu dětství neznamená bejt infantilní.
13. to ne… ale moje reakce jsou naivní…dětské. v tomhle jsem pořád vyvaleně překvapeně dětská… velká radost, velká rozmrzeelost, vážné a důsledné prožívání :-)
Na té předposlední fotce bych tě poznal i bez popisu.
Na té poslední už ne.
Ale to je tím,že jsem neviděl tvůj holej zadek:-)
Saul 15
:-))))
Úplně to už nedoženem, ani kdybys ho viděl :)
Ale ta poslední fotka je kouzelná.
Ta by mohla jít na výstavu s názvem”šťastné dětství za normalizace”
Už vidím v návštěvní knize ty komenty dnešních kovaných demokratů,jak komunisti natahovali děti na skřipec a ony se ještě tvářily šťastně.:-)
To je krásnej příběh! Tak, jak ho máš v sobě, nezmizí nikdy. Já mám teda s pamětí z dětství trochu jinou zkušenost, ale asi danou tím, že jsem byla ještě malá a nikdy jsem si dobře nevybavovala úplně to rané dětství. Dokonce i to, na co si pamatuju, trochu podezřívám, že si pamatuju svoji představu nějakého zážitku, o kterém mi ve skutečnosti vyprávěl někdo z rodiny. Ale zpět k té zkušenosti, před pár lety jsem při návštěvě rodného města potkala v naší ulici chlápka, co se ke mně hrnul a správně tipnul moje jméno. Byl to Láďa, syn našeho bývalého souseda, odstěhovali se ještě před tím, než jsem chodila do školy. Ptal se mně, jestli si pamatuju, jak jsme řádili na kolech a po okolí a já jsem měla skoro úplné okno. Některé části těch historek mi byly povědomé, ale vůbec jsem nepoznala jeho tvář. Přitom z věku okolo 5 let mám docela dost vzpomínek, ale úplně jiných. Docela se dovedu vcítit do lidí s poruchou paměti, je to opravdu zvláštní přijít do kontaktu s někým, koho neznáš – a u něj je to naopak. Kdyby to bylo třeba ze střední, nebo minulé práce, bylo by to docela děsivé:)
nádherná poslední fotka :-)
6.”Vlastně mě ta připomínka docela nabíjí chutí něco podniknout, zvlášť když tenhle týden začalo jaro. Nabíjí mě chutí do budoucna a radostí ze současna, ve kterým je obsažena i ta předškolní svoboda. Jít ven a zkoumat cokoliv. ”
přesně.
9
Ano, Ratko, právě to, jak pyšně zahlásáš, že něco, co mají ostatní, ty už nemáš, protože jsi už dospělá, mě zas poněkud nadzvedlo – de facto tím sděluješ, že ostatní ještě dospělí nejsou. Jenom ty zas přede všemi už o kus dále ve vývoji…
Nelíbí se mi to.
Každý máme za sebou trošku jiný start do dospělosti, jiný obsah batůžku vlečeného s sebou a každý jinou povahu, jiné založení. I bezpochyby trochu jiné důvody ke stýskání po něčem (i když taky bezpochyby některé stejné).
16
:-)))
20. víš že jsem na tebe myslela když jsem to psala? že se ti to nebude líbit. Nu což, dospelost znamená že se z toho nepo… (nezlob se) :-) Nemůžu za to, že to tak blbě vychází. A taky blbnu. I věkem, celkově sešlostí stářím
22. Tedy to taky v předposlední větě se vztahuje k tomu, že kromě toho že pyšně hlásám, taky blbnu. Tedy vztahuje se to k tomu hlásání. :-)
Je to chvályhodné – že jste se už tak malí, běhajíc po louce s holými zadky, zajímaly i o svoje předky :-)
20,22
no vidíte to; co první naskočilo mně, bylo naopak že ratka spíš říká, že v tomhle nějak dospěla a v něčem jiném je zas infantilní a přitom za infantilní by to málokdo považoval. A překvapilo mě, že vůbec k tomu tématu přiřadila, jestli je něco infantilní.
25. myslela jsem to tak.
psice 18
tak to mě uklidnilo. Že si něco pamatuju. Taky máš asi moc hezkej příběh plnej lumpačin na kole s tím kamarádem. Akorát ta paměť šla jinudy :- )), asi jsi zažila zrovna emočně zajímavější věci a překryly to.
24 Jirko*
jo, to jsme byli uvědomělí, co!
Měla jsem kamaráda z nejrannějšího dětství, všude jsme chodili spolu a jiné děcka nás honily a my se před nimi schovávali. A bili jsme se statečně…Oba jsme pocházeli z různých baráků, ty baráky byly znepřátelené :-) Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se a ani jsem se nerozloučila. Jmenoval se Vlado. Zůstalo to jako trn… našla jsem si ho, navázala kontakt. Vyměnili jsem si dopisy a pár fotek. Na fotce jsem ho nepoznala. Bylo o hrozně dávno… ale tím kontaktem se něco vnitřního dořešilo.
Co se dořešilo Ratko?
Vždyť ten Vlado z tebe musel byt na prášky:-)
Ty sis to něco prostě potřebovala dořešit a on ti vyšel hodně vstříc.
Vlado,ne ten tvůj problém.
Doufám,že jsi mu aspoň poděkovala jako jemu osobně (i když virtuálně)
Jako jemu,Vladovi,ne sobě k vyřešení problému.
25
To infatilnění jsem řekla já v reakci na kom. č. 2, ne Ratka. A ty moje výhrady se taky vztahovaly k té dvojce, k ničemu jinému, co bylo napsáno později.
29
Měla jsem podobně nedořešený pocit z odchodu z jedné základky, bez rozloučení s partou kluků, se kterýma jsem to v pouličních bitkách táhla několik let. Ale když jsem po letech, nadšená z nálezu tak hřejivě důvěrně známého jména na Fejsbůku, nakontaktovala svého tehdejšího nejlepšího kamaráda, já jeho tehdejší nejbližší a nejvýsadnější pobočnice mezi všemi ostatními kluky, bylo to, jako bych se ozvala cizímu – žádné Jééé, jen odpověď ze slušnosti, kdoví, jestli si vůbec vzpomněl…
Nedořešilo se nic. Jen pokazilo kouzlo vzpomínek, ve kterých jsme každý měl svoje nedotknutelně pevné místo a postavení v tehdejším našem spolku. Vzpomínky, co do té doby hřály a spolehlivě způsobovaly vnitřní úsměv, už nehřejí. A ten úsměv je rozpačitě nahořklý.
To je story jak z té “Posty pro tebe”:-)
31 ru
nojono zase se mi to nějak rozprostřelo. Ani už dohldávat nemám sílu, na co všechno jsem reagovala já.
29 ratko
Tak to je fajn, že Vlado nějak reagoval.
32 ru
aha, nedalo se to vrátit nebo ne vrátit, ale navázat. A to se nedá asi skoro nikdy.
34. žejo… zareagoval. Pamatoval se na mě. Psala jsem něco způsobem: Ahoj, asi si na mne již nepamatuješ, ale kdysi jsme si spolu hráli… etc. a takové blafy :-)) Odepsal ihned.
30. Byl rád :-) Tedy věřila jsem tomu… jsem v tomhle naivní a důvěřivá.
ad ta poslední fotka:
Je na ní zábavné taky to, že je v pravé části překryta jednou nebo dvěma jinými snímky.
Podobně jako moje fotky z prvního dne školy. Ty vyšly hrozně komicky, táta fotil na jeden film omylem dvakrát, takže stojím v podkolenkách a sukýnce na hnoji u babičky a dědy na chalupě…
Takovou dvouexpozici mam z detstsvi taky.
Otec mne vyfotil na zahrade,kus ji na te fotce je a prekrylo se to s nejakym velkym bazenem s koupajicima se detma.
Pak s ni objizdel pribuzny a chlubil se,ze nam na zahrade postavil bazen a ze se k nam chodi koupat i decka z cele ulice :-)
39
:-D