VYPLATÍ SE PIPLAVÉ H(S)RAČIČKOVÁNÍ?
Pro práci platí mlčenlivost – etický kodex psychoterapeuta a ve zdravotnictví i ochrana osobních údajů, lékařské tajemství a také archivace psychiatrické dokumentace (kterou ovšem nikdo kromě týmu nesmí číst) po dobu 100 let od narození klienta. Mlčenlivost se vztahuje i na informace řečené o pracovníkovi samém i o klientech na supervizních, intervizních setkáních a tedy i během vzdělávání. A nestačí jen zamlčet jméno a poslat dál anonymní příběh – ono je totiž snadné někoho rozpoznat, náš rybník je malý. A nejen náš; americká autorka výtečné knihy „Psychoanalytická diagnóza“ Nancy McWilliams píše, že v nějaké publikaci si na to dala velký pozor, pro kazuistiku spojila dva své klienty dohromady v jednoho muže – a rozlítila se na ni její klientka, která se přesto rozpoznala, ačkoli publikace vyšla v jiném státě USA; nějak se jí dostala do rukou. Ta publikace. I ta autorka :- )
Další věc, co je nevhodná nebo přinejmenším diskutabilní: aby sám psychoterapeut zveřejňoval osobní až intimní informace o sobě, pod svým jménem. I proto tyhle stránky nechci mít přímo a snadno propojené se jménem. Není žádoucí, aby klient, jehož hlavním tématem jsou partnerské vztahy, si průběžně každý týden četl na internetu, jestli se jeho terapeutka zrovna rozešla, celou noc proplakala a podobně, a měl pak tendenci o ni pečovat. Proto jeden blog považuju za ne moc košér a nemůžu ho ani číst, podobně jako jsem nemohla číst Kyklopa, to bylo pro mě na hraně. Byť právě to, co je na hraně, mě dost přitahuje a zajímá a narozdíl od některých kolegů myslím, že je dobré to prozkoumat. Slouží mi to jako varovná prevence, protože mám sklon na tu hranu sama chodit.
Tak jsme tady.
Ty čtyři hustě popsané notesy z tříleté sebezkušenostní části si nepřejete vidět. Já už taky ne, je to psycho :- ) Následovala roční teoreticko-dovednostní část, kterou jsem si krásně bez jediného škrtanečku, jak je mým zvykem, zapisovala do notýsku. A vyšel mi akorát. Je to ten na fotce vlevo, se stavbami světa. Ten liščí vpravo je ze současného postgraduálního výcviku a zatím to vypadá, že mi taky vyjde akorát, protože je popsaný do poloviny. Zde několik ukázek z toho už dopsaného gestalt notýsku:
.
Ti Číňani na konce mě trochu vyděsili… jen doufám že jednou příkladem jak to máme dělat :-) JInak díky za nahlédnutí.
1 ratko
Stojí tam:
„Když nevím, je to v pořádku. Celá evropská civilizace je založena na nevědění.
Číňani měli mapy, kde znázornili svůj známý svět a hotovo.
Evropani kreslili na mapách i bílá místa. A to povzbuzovalo zvědavost a touhu po vědění.“
Tolik k odlišnosti kultur. Myslím, že takhle o tom uvažoval Jirka Drahota; aby to nevypadalo, že jsem to vymyslela já.
2. díky, napsala jsem to stejně blbě… mělo tam být místo jednou – nejdou. Koukám jak mi ta písmenka tancují. Díky za doplnění. číňani měli ohromující obří svět…a teď jakoby byli doma všude. Ale to je jiné téma :-)) a to jsi říct nechtěla ani nemyslela… tedy číňani jsou oříšek :-))
panejo, to jsou rovnice:-)
a notýsků velká spotřeba jakbysmet :-)
v práci mám taky takový malý letitý notýsek, no, už je to spíš salát :-)tam si píšu nové věci a změny. nové metody, postupy, vždycky když přijde nějaká změna. už si hůř pamatuju nové věci. a ve skřínce mám na dvířkách uvnitř nalepených několik taháků na extra ředění léků :-) no, ve tři ráno, když mám mozek na 0 zlatý, jako když najdu poklad, bych to už nebyla schopna počítat z hlavy :-)
„Úzkost je vzrušení bez kyslíku.“ – „Napřed dýchat, a pak se uvidí“ – Perfekt.
7 ru
Mně to napřed připadalo spíš jako kec, taková zjednodušení nemám ráda (úzkost plus kyslík rovná se vzrušení)… Ale pak jsem si to přiblížila líp tím, že to vzrušení rovná se zvědavost, zvídavost, zájem. Takže vlastně zábava. A to jo. A pak když to říkal někdo podruhý, tak říkal, že s kyslíkem nás to i baví. A to tak nějak je.
Odbočka: totiž není zas tak ostrá hranice mezi zábavou /dobrodružstvím a strachem, úzkostí. (A to ve vyostřený formě vyhledávaj lidi, který potřebujou silnej podnět, aby vůbec něco cítili, třeba bungee jumping a podobné adrenalinové atrakce.)
Z toho vyplývá i jiná věc: Když chceš frustrovat nějakou společnost, tak zavři okna, dveře, nevětrej, nech tam hnusnej vzduch a uvidíš, co z toho vylítne :-) A naopak, když na nějaké sešlosti cítíš trochu napětí, vyvětrej a ono to trochu pomůže k lepší náladě. Takhle se s tím dá experimentovat :- )
Všímám si, když se někdy stane, že zadržuju dech nebo dýchám povrchně mělce a jen nahoře v hrudníku. Při napětí, nenadálé rychlé situaci apod. Je dobrý si toho všimnout, když nic jinýho (a varianta samozřejmě je i nechat to tak, ale rozhodnout se, ne nevnímaně v tom jet). A s tím se dá taky zacházet – třeba začít dýchat a vidět, že to přinese nějaký zklidnění a nový možnosti. Kdežto to nedejchání je spíš, že se to nese samo (bez vůle) ve vleku událostí a bohužel potenciálně vede k úzkosti nebo zúžení možností. – A to mluvím jak o krizových situacích, tak o malých nepodstatných, během hry třeba. I to dá informaci, jaký to je impuls, který mě přiměje nedýchat. Nemusím vědět, proč, jen napřed stačí si všimnout, že.
8, 9 – Jj., taky tak.
ad 10 eště – akorát že ty fígle s dechem se mi přiblížily už při porodu. Teda polovědomě-
Ale ta větička z notýsku to prostě přesně shrnula a vystihla.
11
aha, u porodu to je určitě s dechem zajímavý, asi je těžký si zrovna to nějak zapamatovat nebo potom z toho něco zjistit, to netuším : ) Tak to je dobrý doplnění!!
Vědět to určitě trochu pomůže předem (kdyby náhodou :-).
12
… to zní kostrbatě; to je proto, že ten zážitek nemám.
Ony se to dejchání maminky většinou učí už během těhotenství v tzv. přípravě na porod (nebo tehdy to bylo), akorát já jak byla z malý vsi a nedojezdná, navíc čerstvě přistěhovaná a vykulená nezorientovaná, tak jsem to školení neabsolvovala a honem rychle mě to až na sále učil doktor (skvělej, chodím k němu do ordinace do dneška) už „za pochodu“. Ale utkvělo mi to dobře, aplikovala jsem o od té doby při každé větší bolesti i stresu. Teda snažila se. :-)