A teď celé:
Ještě upřesňuji:
- Když jsem šla v noci po mostě, nevěděla jsem ještě, jestli ta paní je mrtvá nebo žije. Bylo to z pátku na sobotu.
- Tu paní mám ráda, nejsem její individuální terapeut, to je někdo jiný, ke kterému se přidružuju pro práci párovou i s jejím manželem. Toho mám taky ráda. A uvědomuju si, že “klient” je pro mě opravdu ten pár, celý ten systém rodiny, to složité soužití, ne jednotlivec; je to trochu jiný postoj.
- Nic jiného vám o tom člověku neřeknu, tak nemá smysl se ptát nebo nahlas o něm uvažovat. Už z úcty k němu.
.
Toť otázka, nakolik je sebevražda svobodná. Co vlastně člověk a vede (kromě nemoci a sstrachu z bolesti či pomalého umírání) k tomu, že se zabije. Pocit samoty. Jenže zabíjejí se lidé, co nejsou sami. Co mají třeba děti, rodinu. Teď třeba byl v novinách případ, že maminka šla na jogu, doma nechala dvě děti a asi si sáhla na život. Jak moc byla sama? malé dítě je to nejnitěrnější spojení jaké může být. Proč tedy nebylo? Co způsobuje oddělení se, že se člověk takhle sám do sebe zavře a je sám.
já to Liško vidím spíše jinak. Ti lidi co se zabijí opravdu umyslně – nechtějí svobodu – chtějí už jen klid. Od všeho. Svoboda je právě těžká, rozhodování, následky….tlak problémů existenčních, tlak okolí, boje sami se sebou vnitřní psychické a nebo problémy zdravotní. Smrt jako unik z toho všeho, uleva. To samé lidi trpící depresí – ne smutkem, ale přímo nemocí depresí. A naopak něco jiného jsou demonstrativní sebevraždy – to je volání o pomoc, věnuj se mi, potřebuju tě apd.
a pak zase opačně :-( lidi co chtějí umřít a nežít z nějakého důvodu a lidi co chtějí žít a chtěli by být zdraví a nemohou :-( v mladém věku třeba.
3. s tím se dost často setkávám já. na to nejsou slova. naposledy ročníky 66, 67, 73, 86, děs :-(
Byla jsem nedávno na školení s jednou paní z Brna, která dojížděla každý den protože doma měla dcerku (5 let) a maminku, které musí uvařit a uklidit. A když jsem se jí ptala, proč to neudělá máma a proč ji nepomůže, tak jsem se dozvěděla že mámu nic nebaví, že je už stará a že už se jí nechce žít. TAkže ji musí všecko dělat.
1
Například dva důvody, co k sebevraždě vedou:
1) když je deprese hluboká, vnímání reality je zkrouhnutý, je ti tak blbě, že nemáš kapacitu na spoustu věcí – ani některé věci dělat ani některé jiné vnímat. Koneckonců to je i ve střední depreis, kterou někdo z nás jinak vlastně zdravých zná. Když se to vystupňuje, tak už zmizí i ta myšlenka, která do té doby člověka držela při životě, tj. “to nemůžu udělat svým rodičům / partnerovi / dětem.”
To by byla podle tebe typ sebevraždy pod vlivem aktuální těžké psychické situace. Ale svoboda v tom pořád trochu je, je to poslední svoboda, co zbývá – resp. se to tak tomu člověku jeví.
2) bilanční sebevražda. Někdo zjistí, že je nemocnej. A že ho čeká operace a další medicinský postupy, který nejsou nic šetrnýho. (I to byla situace té paní, na kterou jsem myslela.) A řekne si: Už jsem v důchodu, chci ještě tohle podstupovat? Možná už mě nic pěknýho nečeká… Asi čeká, žejo, ale zváží plusy a mínusy, to je rozhodnutí a to je svoboda. Tenhle typ seberaždy.
5 nemusí.
Tím jí nepomůže k návratu ke kompetentnosti. Ale to se lehko řekne, to známe, otec taky už nechtěl se namáhat, aby chodil.
2 barčo
ano, to je docela dobrý shrnutí.
Jenom bych neřekla, že ti lidi CHTĚJÍ klid nebo NECHTĚJÍ svobodu. Oni nemůžou, v tu chvíli je to na ně moc, na základě jejich konstituce a vleklé situace atd. Sebevražedné jednání neznamená, že se někdo CHCE zabít. Nechce. Ale nevidí jinou cestu, protože v tu chvíli je k ní slepý ne vlastní vinou. Není to vina. Proto taky nerada používám to slovo CHTÍT se zabít. Není vlastně relevantní.
7.8. V podstatě jsem se té paní bála, měla jsem z ní strach protože byla divná. Na jedné straně jsem jí přitahovala, za mnou chodila a něco se ptala, na druhé straně byla etrémně divná a v napětí. že nechce používat plasty, a v restauraci jí museli shánět zavařovačku aby si mohla odnést jídlo, a že může jíst maso jen 2x týdně protože víc je nezdravé a takové různé předpisy si dělala.
jo paní ad5 a 9
Nojono, asi měla duševní nemoc.
Takže podobně jako v článku může (a nemusí:-) být ti užitečné si zapamatovat ten dojem, co jsi z té paní měla. A pokud se ten dojem objeví, připomene v kontaktu s někým jiným, můžeš si říct aha, možná je na tom hůř, než vypadá, pozor,budu se k němu chovat s opatrností. (Nebo nějak jinak, jak ti z toho vyplývá.)
10. Ano, tento pocit mívám z lidí co jsou divní a uvědomuji si že jsou třeba ohroženi i na životě. a kolikrát jsou nešťastni a hledají nějakou vazbu na druhé. Ale ti před nimi utíkají a schovávají se. je to začarovaný kruh. Mám z toho i takový pocit viny, že třeba nepomůžu a mohla bych… ale necítím se na to. proto to i píšu, že takové situaci mi utkví v hlavě…jako němá výčitka že jsem stejná jako ostatní.
11. Tedy stejná jako ostatní ve smyslu předsudku, že s tou paní budu potíže.
12
Asi budou. Asi jsou, každý její den. To je realita.
11
A nejsi jediná na světě, nemusíš to být ty, kdo jí nasměruje někam, kde se jí uleví, kde s ní někdo bude, někdo ji podpoří nebo bude léčit. Možná jsi ji potkala ve chvíli, kdy by neslyšela ty možnosti, které jí nabízíš. Tak ji potká někdo jinej jindy a všimne si toho stejnýho. Nebo jsi ji potkala v situaci, kdy jsi byla s jinými, svými blízkými, a byla jsi víc obrácená k nim a pro ně a to je dobře, bylas tam v tu chvíli jako soukromá osoba v rodině, ne jako pracovník nebo bližní, který se té paní bude a má věnovat.
Co jsi mohla udělat ty pro tu paní i pro svoje svědomí je, že jsi se k ní chovala slušně a ukázalas jí svoje hranice možností. Neukázat je a tahat si ji domů, to není pomoc. Neukáže jí to realitu.
13. díky. Dobře jsi to popsala. Pro mě zcela srozumitelně.
2
Eště jsme to nedočetla, ale demonstrativní sebevraždy jako volání o pomoc mi jdou proti srsti. Co jsmem měla možnost zažít s maminkou, tak to nebylo volání o pomoc, ale nástroj, jak dotlačit ke svým (jejím) požadavkům ty, co je jinak nechtěli splnit, případně co chtěli od maminky definitivně utýct, protože už z jejího komandování a hysterických manipulací byli vyčeraní až na hranici vlastního pudu sebezáchovy.
Volání o pomoc může být pláč nebo křik nebo řekněme i psychosomaticky podmíněná nemoc. Ale demonstrartivní sebevražda je násilí. Na těch, po kterých chci, aby mě zachraňovali, protože si myslím, že jsou tím povinni.
Jinak i ta psychosomaticky podmíněná nemoc je už dost na hraně manipulace a podprahového násilí, pokud si tím dotyčný přitahuje lidi k sobě.
4
Psala jsem teď před Velikonoci tři svoje vrstevníky. Maminka jednoho z nich mi plakala u návrhu pomníku, že proč jseme se s jejím synem my dva nestihli potkat…
9
A co když ta její maminka už nechtěla žít hlavně vedle svojí dcery? Co když maminku ubila právě ona, ona jí vzala chuť cokoli dělat, když všechno musí být takhle podle té dcery?
17. jistě, to je možné. I když já se spíše domnívám že určité vzory jednání se dědí.
15
demonstrativní – barča myslela asi, jak jsem to pochopila, akt bezmocného velkého zoufalství; pokus takového typu, že to s dost velkou pravděpodobností nebude dokonaná sebevražda, ale něco se stane, bude změna, konečně někdo se bude zaslouženě věnovat velkému problému toho člověka, na kterej sám nemá. Asi hlavně u mladých nezletilých lidí, který už nemůžou, už si nevědí rady a jejich rodiče to nevidí, neslyší, podceňují, prostě jim nepomáhají, ale ještě přisolují a /nebo je to nad síly toho mladýho člověka.
Tak si to představuju já. Pokud někdo dejme tomu nad třicet natož dokonce teatrálně dělá koketérie s pokusem o sebevraždu, tak to chápu, že nazýváš manipulací, násilím na sobě i na druhých atd. To je ale nemocný, beztak.
Pořád je to zpravidla taky ne uvědomělý jednání, uchýlí se k němu ten člověk, co nezná “lepší,” nemusí to být schválnost se záměrem ublížit, ale taky zoufalství křehčí osoby. A když to chválnost je, tak je v nějakém smyslu nedospělej ten člověk a taky potřebuje pomoc. *
– připadám si jako pako, co je dotlačený do vysvětlování něčeho někomu, kdo to stejně zná.
* že potřebuje pomoc – tím nemyslím, že jeho blízcí mají přiskočit pořád dokola a poskytnout mu ji oni, ti mají opečovat sebe a říct mu, ať se on postará o sebe a jde si někam na sobě pracovat s pomocí jiných, k tomu určených.
Těžký s takovejma lidma, co používají sebevraždu jako zbraň.
18
jo, že je to jejich vzájemnej vztah, obou, obě v něm něco dělají, ne jen jedna.
20. Ano. Přesně. Jak mi popisovala mámu… hned jsem viděla v tom i dceru. A jak jsem viděla dceru, ihned jsem si představila mámu. On ji hlídal dceru bývalý, ale prý to nezvládal nebo nedělal dobře. už nevím. Myslím že byl u nich doma s tchýní :-))
18
Pak je ještě otázka, jestli ty vzory dcera zdědila po matce, nebo po otci.
19
Ano, přesně o tom píšu. U dospívajících – teenagerů a adolescentů – se to dá pochopit a vyložit tak, jak to vykládáš ty.
U dospělých, zejména jako nástroj v manželství, je to to, o čem píšu já.
Absolvovali jsme s maminkou opakovaně.
Když už už byla rozvedená a definitivně beze mě, tedy bylo jasné, že už se nic nezmění, sebevraždy včetně výhrůžek jimi ustaly.
Uznávám, že je to její způsob, jak sdělit, že nevidí jinou cestu. Cestu k tomu, co chce ona.
Ale za to, že někdo nevidí jinou cestu, přičemž jediná cesta pro něj je ta jeho, nejsou povinni nést odpovědnost ostatní kolem něj a už vůbec ne za cenu jejich vlastních životů. A ano, je to nemoc, tehdy jí do papírů napsali “histrionská porucha osobnosti”.
Křehčí rozhodně není a nebyla. Naopak si zakládala na tom, jak úžasně je silná a co všechno v životě zvládla. Pomoct si v žádném případě nikdy nechat nechtěla, ani teď nechce, a to už je druhý týden na vyšetření v blázinci se stařeckou demencí.
Pokud někdo mně nepříbuzný v mé blízkosti ještě někdy v budoucnu předvede demonstrativní sebevraždu a bude mu víc než pětadvacet, budu mít velmi silné nutkání nechat ho umřít. Protože nevěřím, že takovým lidem jde pomoct – rozuměj změnit v nich toto jejich schéma konání v jim nevyhovujících mezilidských vztazích (jejichž podíl z celkových mezilidských vztahů roste úměrně jejich věku a přesvědčení, že jsou v právu).
21
Aha. Tak po matce. :-)
Všichni jsou méně schopní a ona sama musí dělat všechno. Na stáří pak bude totálně vyčerpaná a až ji odstaví někdo fyzicky silnější, kdo si bude taky myslet, že jen on dělá všecko dobře, tak ona ztratí smysl dalšího žití.
24
nevím, jestli zrovna tahle paní, ale tohleto jsem si taky všimla (i když ty starce naštěstí zatím nemám nakoukaný, jen toho svýho:-) , že je varianta – vyčerpaná honící se žena, co pečuje o matku nebo o dítě v nemoci a když není už tohle potřeba a mohla by si dáchnout, tak u toho dítěte prudí s tím, že nedělá to dospělý dítě s rodinou všechno tip ťop, začne na tom trochu ujíždět a tlačit, protože nemá v mezidobí, kam napřít síly. Jsem zvědavá, kam se to dál ubere, snad to bude fajn a nastane nějaká dobrá nová rovnováha.
23 ru
jo, když je to v dospělosti a je to opakovaný a s nádechem bezohlednosti k jiným i v situaci, kdy se nic katastrofálního neděje (byť já vím, že to “katastrofální” je vnímané individuálně, subjektivně, podobně jako bolest jednoho a druhýho, nedá se to porovnávat), tak to je teda pro celou rodinu strašnej záhul. Protože rodina úplně prchnout nemůže. Ale připadá mi, že právě v takových rodinách ty děti někdy prchnou stovky až tisíce kilometrů, aby se jakž takž daly “dohromady” a ochránily. Ale stejně pak hasej, žejo… je to dramatickej život, zvenčí nějakou hlubokou hodnotu má; já ji tam cítím, právě takový rodiny já obdivuju a ráda je nějak v rámci práce podporuju. Zvenčí. – Žít v tom je hodně náročný, to bych teda odnesla, mně stačí naše v podstatě normální rodina s nenápadně traumatizovaným otcem a beztak je to na 15 let mýho trvalýho úsilí, už jsem téměř u vítězné mety.
Tak to je naše téma :-) Taky jsem utekla hodně daleko, abych se vrátila a cítím se dnes celkem normálně. A nemám se sebou z dřívějška a mými “trápeními” vůbec žádný soucit. Vidím se jako rozmazlenou, nepřipravenou do života, vztahovačnou a očekávající více než mi náleželo. A je zajímavé, že z toho jakoy viním (ale to není to správné slovo) svoji mámu. Protože to vidím dnes v přímém přenosu jak to dělá a jak to působí na druhé. Ale na mě již ne a chtěla bych moc bych si přála aby t mnou skončilo. A díkybohu za mého muže… který mi otvírá oči a vrací mě do ty středové brázdy, a já jeho taky. Protože oba ujízdíme v našich mustrech ale oba na opačných koncích takže oba musíme ubírat, a dostávat se do rovnováhy.
Ale ještě obecně k divnosti některých lidí (třeba ta paní ze školení). První poznávací znak je, že chce něco úplně jinak než ti ostatní a zdůvodňuje to svojí vyjímečností, třeba že chrání přírodu a jak dlouho trvá než se něco rozpadne etc. pak zdůrazní, že vůbec nechce obtěžovat, a že je zcela nenáročná. A pak se člověk dozvídá jakou šikanu si sobě vyrábí. Co tedy nesmí a co může jen jednou týdně nebo vůbec, kolik šetří les, přírodu, sebe tím nebo oním. že je rozvedená a že pečuje o mámu (které je kolem sedmdesáti) . Tak nějak. Cit pro šikanu ze strany druhého, který mi chce nějakým způsobem děla tpotíže a kontrolovat co jím, piju, jak často se sprchuju a co si myslím. Tedy domnívam se že potížisti jsou právě takovíto snaživci, kdy ostatní pak prchají…. že je někdo bude komandovat. A komandér to nevidí.
23, přesné.
ano, měla jsem na mysli adolescenty.
a to ostatní, děs :-( vydírání členů rodiny a ničení.
poslední odstavec- taky tak. jde o to takovýho člověka rozpoznat včas a utýct. a nebo když na to dojde jednou, člověk si tím projde a pozná, tak pak jasně říct a tohles mi udělal, udělala naposledy, takhle už ne. a pokud ano, budeš sám, sama. ono i se soucitem odtud – potud.
29. zaujala mě předposlední věta. Tohles MI udělal/udělala naposledy. Proč mně? Tedy tady je asi klíč zakopaný. Dotyčný něco od druhého chce. Vyslovil to nahlas předtím? řekl co chce a pochopil že třeba to nemůže dostat? že si nárokuje něco, co není možné a co dostat nemůže?
30. měla jsem na mysli tu demonstrativní sebevraždu. podepisuju co píše Ru v 15. tpředtím mi tenhle její komentář nějak unikl.
31. To ano, taky myslím demonstrativní… někomu demonstruje něco, něco žádá. Co to je? Co žádá konkrétně? Pokud řeknu pozornost, tak je to takové vágní, co konkrétně? jakou konkrétně pozornost?
takže zatím, musím běžet. provázím až do večera.
32. v té 15 mě napadá – služte mi. všichni a všechno se bude točit kolem mě. a co jsem řekla já – to platí, nic jiného.
34. nevím. Možná, záleží co si člověk představuje pod slovem sloužit. Dívka se může demonstrativně sebevraždit protože ji rodiče nechtějí pustit ven, na mejdan za přáteli. Třeba. Cítí extrémní omezování a svazování na jedné straně a na druhé není schopna se osvobodit třeba útěkem. Chtěla by aby ji roidče pustili dobovolně, aby vzai jeji potřeby vážně. Tedy jako příklad.
Přeji hezké svátky, hodně odpočinku a příjemné relaxace :-)
35
Ratko, ale to je ta kategorie teenagerů a dolescentů, která byla v průběhu diskuze jaksi vyřazena. :-)
Ty tam pořád cítíš sebe.
Já tam pro změnu pořád cítím maminku. :-)
38. právě jsem se vrátila z provázení a letím péct beránka :-) a jo, asi tam cítím sebe i když já se sebevraždit nechtěla ale tu manipulaci z mé stran tam jasně cítím. jakože to přece nemůžou :-)
ještě k tomu co píše Ru v té 15 a 23. trošku z jiného pohledu.
Je to děsně blbý, když se takový člověk dostane do nemocnice třeba (píšu jen zase co znám) Všichni toho dotyčného litují, ten je chudák, doma mu všichni ubližují, většinou je to okořeněné zpočátku i příběhy co ten dotyčný povídá lidem na pokoji, personálu….a teprve po čase malinko vidíme, že je to zřejmě jinak, než dotyčný povídá. Rodina za ním chodí a on ji komandíruje, lehce začíná komandírovat i spolubydlící na pokoji, (konflikty na pokoji) pak i někdy personál…..pak teprve to leze na povrch, že to není zas tak uplně hodná chudinka paní, pán apd…..ale to se projeví všechno až v čase. Pak se karta obrátí a člověk si říká, chudák rodina, trošku si odpočinuli, nebo si říkáme, tohle mít doma, to je teda něco :-(
36. Díky, Ratko, přeji též. Včera jsem měla krásné Velikonoce :-) Dny před tím jsem byla v práci a dnes znovu do práce.
41. já dnes doma, ale s plnou parádou :-) Tedy všichni. Dělala jsem svíčkovou a dort pro nejmladšího (měl narozeniny) a byl to celkem kolotoč. Teď už jsou tady jen mladí, tedy syn se snachou a dva nejmladší vnoučci.
Ježíše zabili a on vstal z mrtvých.
Věřím, že i mně pomůže vstát z mrtvých.
Ovšem ti, co chtěli být mrtví, asi nebudou chtít vstát.
43:
Janis Joplin, co mate pod nickem, by mohla vstat z mrtvych klidne hned.
Jezis to ma uz za sebou a doufam, ze se poucil.
No a nam zbyva ta vira.
44. předpokládám že pokud nezůstaneme živí teď, později to nepůjde :-)
Vy to umíte tak hezky okecat… Jakože to může být vlastně cokoli. :-)
Mě na teo napadlo akorát, že je mi ten komentář nepříjemnej, takovej cizí, segregující.
Přeci ani ti, co věří na zmrtvýchvstání, nevěří na to, že se vrátí do stejného života, ze kterého odešli, naopak, věří na nějaký lepší, lehčí, tak proč by zmrtvýchvstání mělo vadit těm, co odešli dobrovolně právě z tohoto konkrétního života, a navíc jsem vůbec nepochopila, proč je to tak vyobcující, vzít si život sám. Když všechno může Kristus odpustit, i vraždu, tak věřím, že i sebevraždu.
46. na který komentář reaguješ? kdo je vy?
Ty a Saul. Proto jsem nepsala číslo komentáře, měla jsem napsat obě.
Ale ten zmatek je i proto, že pan Milan je taková persóna honesta, že mu všichni vykáme, pak se to v diskuzích plete s množným číslem běžně odlišitelným. :-)
a segregující cizí komentář je který? Já nechtěla vůbec reagovat na nějaké zmrtvýchvstání. Jsme živí dokud jsme živí. Když se někdo zabije, tak se o život dobrovolně připravuje. Tedy pokud by zabil někoho jiného, bylo by to trestné i kdyby ho ten druhý o to prosil. Podle mě je zde ještě nějaká podmínka kterou neumím definovat. TEdy dobrovolná smrt pouze za určité podmínky… třeba v Japonsku harakiri, smrt pro udržení cti… tam se zabije pro něco, tedy nějaký přídavný smysl. POkud se někdo zabije aby nepřidělával starosti příbuzným (nechce se nechat opečovávat) tak se to dá taky pochopit. Třeba Brodský.
50
No Milanův, přece.Ten, na který oba reagujete.
Bože, že jsem vůbec něco psala.
51. hehehe, že já se vůbec ptám :-)) napsala jsi ratka, Saul :-)) Na mě milanův komentář nezapůsobil nijak, zejména když vím že nepíše žádný kontakt, max nějaký nákupní blog nebo youtobe. Zareagovala jsem na Saula :-)))
52
A Saul na něj. Takže strom.
52
Na mě nezapůsobil jeho odkaz (tam nelezu), ale jeho text.
54. na mě taky nezapůsobil text tedy komenář. Klikla jsem abych pochopila Saula. Tedy ehm jsem ráda že si píšeme… klidně i ptákoviny
55
No, například, že v reakci na mě napíšeš “taky”, ale přitom píšeš pravý opak. :-D
By mne zajímalo, jestli se tam ta Joplinka přimotala Milanovi nějakou náhodou, nebo je to záměr.
56. asi si sedím na vedení :-) Z mého pohledu píšu totéž, nebo ne?
57. nevím. ale tipuji že asi záměr. Zemřela na předávkování heroinem, tedy fakticky sebevražda.
59:
ty jako myslíš, že ta poslední Milanova věta se vztahovala k ní?
“Ovšem ti, co chtěli být mrtví, asi nebudou chtít vstát.”
60. ano.
hmm, to mne nenapadlo, taková blbost.
Ale je pravda, že to je asi jediný možný výklad, pokud Milan nedá jiný.
62. Ti co chtěli být mrtví, ti nevstanou. Přijde mi to celkem logické. Někdo chce být mrtvý a ještě pořád žije, tedy ve smyslu biologickém.
63
Ale oni nechtěli být mrtví. Jen už zoufale nechtěli být na tomhle světě.
58
Z mého pohledu ne. :-)
“Ale oni nechtěli být mrtví. Jen už zoufale nechtěli být na tomhle světě.”
Takže by je nejen křesťané měli hluboce chápat.
Mají to v podstatě stejně.
65. jiný svět?
58. text je komentář, nebo to vidíš jinak?
65
Jo.
66
ad 65
jasně. Zmrtvýchvstání je do jiného světa, ne do tohohhle.
ad58
Text je text komentáře, neb píšu, že ne odkaz. (“Na mě nezapůsobil jeho odkaz…”)
46. Ru, Milan reaguje přímo na ten komiks Lišky – kde píše že Bůh nedopustí, aby někdo zemřel – navěky a pak maluje dále….
No a mě zrovna tahle část komiksu Lišky nesedla, nesouhlasila, ale mlčela jsem, abych tu zase neprovedla na Velikonoce melu v diskuzi. Tak si jen tiše myslím o tom svý, nazdařbůh.
a jen jednu poznámku si přece jen neodpustím – v křestanství není myšlenka reinkarnace, možnost nového života, nýbrž pouze život v království nebeském navěky. (at se to křestanům líbí, nebo ne)
66:
“Mé království není z tohoto světa….” snad není z textů Janis Joplin:-)
zmrtvých vstání a napasování těhle církevních svátků (příběhu) – se muselo udělat na jaře, že, kdy se příroda probouzí znovu k životu po zimě. Ti lidé dřív, kdysi by to jinak neslavili, měli svoje přírodní pohanské rituály na projití zimou, temnotou a příchod jara.
69
Já pochopila, na co reaguje Milan, ale jeho komentář se mi nelíbil.
Co chce a nechce Bůh nedokážu jako nevěřící nekřtěnec posoudit. Ale pokud jsou v nějaké filozofii nějaké výchozí teze, jsou platné pro všechny.
Mohu akorát posoudit zvyky a tradice. Byla jsem vymrskána :-)
73
To je taková tradice, že se musí za tou ženskou, aby jí to nebylo líto.
Mně začínaly ve dvanáct vycházky, tak jsem hodila kolo do auta, sedla za volant a jela se projet na Landštejn. Kolega, co obvykle chodí, měl důrazně připomínáno, že jestli se chce stavit, musí to stihnout do dvanácti, kýval jojojo jako oslík – a v pondělí volal ve čtvrt na jednu,. kže jsem. Tak jsem mu řekla, že kdo pozdě chodí… :-))
a nepouštím se do složitých úvah co chce či nechce Bůh. Asi každý tak nějak cítí že je živý, tuto živost by si (asi) měl vážit nebo si jí být vědomý. Ale i tohle se mi jeví moc filosofické. zejména když jsem konfrontována se stářím, které přichází o všecky “výdobytky a možnosti” těla funkčního. a také sama stárnu a jsem si vědoma jak mi ubývají síly. Takže se život jakoby scvrkával na elementární přežití…. a fungování.
74. po poledni se již nepouští :-))
Potkala jsem po cestě za maminkou sousedku kamarádku, tu s temi depresemi a jen kvete. Rozvvedla se, má nového přítele a možná se bude vdávat. A taky jsem potkala syna jak šel nakoupit, a pak se šla projít s mámou. a do telefonu jsem zakřičela na švagrovou ať tak neřve, že ji slyším až mi položila telefon. A jsem v útlumu. Tlak mi padl na normální hodnoty (112/70) a vyřadil mě z normálníhh života. Nemohu se hýbat… jsem unavená. Velmi unavená. A říkám si…. co je lepší. Píchat si heroín a být high ehm myslím na vrcholu nebo být vyřízený…a čumět do blba.
ratko, tys to tady průběžně rozstřelovala nazdařbůh :- ))
Milan ad43
je to otázka. Jestli vůbec někdo někdy opravdu chtěl být mrtvý ve smyslu chtění. Pochybuju.
navíc: už proto, že existuje tajemství a nevíme, co bude po životě, nemáme schopnost se podloženě rozhodovat o tom, jestli chceme nebo nechceme být mrtví. Takže chtění mi připadá, že v tomto případě vůbec nenastává, není relevantní. Je to spíš chtění zoufalé úlevy, ne být mrtvý.
78.. chyběli jste mi a tak jsem občas něco napsala aby řeč nestála. :-)
78 ad 43:
Ano, tak. Viz 64.