FOTOHÁDANKA: KDE TO JE?

Začalo to tím, že ráno při odchodu se mi utrhlo ramínko od trička. Musela jsem se vrátit, obléknout si první svršek, co byl po ruce, a běžet na autobus. Při bleskovém vyměňování trička mě ještě zastavil pan domácí, jestli bych mu půjčila fén. Fén?! … jsem použila před rokem – kde je? – jo tady na svém místě. Někdo prý špatně zavřel dveře od mrazáku (asi já, ale muselo to být už předvčírem) … a žádá si to fén. Běžím. Kulmování mrazáku zní jako lákavá bizarnost, ale musím běžet.

Sraz na nádraží jsem krásně stihla. Na výlet nás jelo jen pět; dalších pět lidí se odhlásilo, protože se předešlého dne lekli vedra. Bylo 39 stupňů. Dnes je o 10 přívětivěji. V nádražní hale s nízkým stropem ovšem nic moc. Stojíme a civíme na odjezdovou tabuli. Všechny vlaky už tam mají vyvěšeno číslo nástupiště, jen ten náš ne. A pořád ne. Najednou dva metry od nás skočili tři štíhlí mladíci na chlapa a sejmuli ho k zemi. Zkroutili ruku. Řval strachy. Znehybnili ho, přišlápli mu hlavu… Jeden pán z naší výpravy leknutím odběhl o šest kroků. Já situaci ihned vyhodnotila jako zcela bezpečnou a sledovala zblízka. Občas jsem se usmála na účastníky výletu a pro uklidnění prohodila bohorovně: “Oni nejsou brutální! Ale stejně se člověku zastaví dech, když něco takového vidí, viďte.”

Jeden mladík – patrně velitel zásahu – nasadil chlapovi pouta, zvedli ho a odváděli k eskalátoru. Z několika set přihlížejících se přece jen ozval hlas – a dobře že zazněl jako protipól: “Chovejte se k němu slušně, vždyť je to Člověk!”

Načež velitel zásahu opustil svůj tým, naběhl směrem k hlasu a zvolal: “Až vás vojebe o peníze, budete zase prosit!”

A než odešel, dodal: “Pokračujte!”

Člen naší výpravy byl tak vylekán, že ani pouta neviděl a snad ani tento citát nezaslechl, protože o mnoho hodin později se ukázalo, že měl událost za rvačku pouličních grázlů. Já věřím v policejní zásah.

Nástupiště se nám nakonec zjevilo i s vlakem a my šťastně cestovali do cíle. “Příští stanici vystupujeme,” povídám, “asi tak za pět minut.”

A vlak se zastavil.

“Jé, koukejte, tady hned vedle kolejí hoří tráva! Vyfotíme si to?”

To jsme ještě nevěděli, proč ta tráva hořela.

Protože odlítl kousek naší hořící lokomotivy a spadnul vedle koleje.

Ta lokomotiva už dál nejela. Čekali jsme na novou. Hodinu a půl.

A nejhorší ze všech katastrof bylo, že jsem si bílé triko pokapala kafem!

– A jsme tadýýý! Vzhledem ke zpoždění stihneme navštívit jen jednu pamětihodnost.

Tady na obrázku výše je kus výplně chrámového okna, s věnováním. Napřed jsem četla, že okno sponzoroval sbor “Fógl,” ale teď koukám, že to není G, ale C a asi jde o uměnímilovný název VOCEL. Někdy člověk neví – jsou to gangsteři, anebo policejní zásah; pták, nebo ocel, nebo pták z ocele?

Nálada byla dobrá, výlet se už vyvíjel krásně a zpátky jsme jeli dle plánu raději autobusem. Jak se kulmuje mrazák, jsem nezjistila, ale vzhledem k většímu množství dobrodružných zážitků mi to toho dne ani nevadilo. A to se teprve příště dozvíte, co se dělo večer.

A modří už vědí – a zejména někteří tajní čtenáři, co v onom krásném městě strávili několik let, poznali, jak se jmenuje.

.