Jo.
Schopnost výmluv a oblbování s věkem roste.
Až pak přijdou šediny, bývá to trochu snazší, protože se starcem se nikdo hádat nechce.
Věkem se snižuje chuť se vymlouvat :-) řekla bych že Liška je dobrá … s i bez výmluv.
Milane,
naopak, výmluvy nepoužívám a mělo to s věkem vývoj, že jsem je používala čím dál míň. Až vůbec.
Schopnost používání výmluv i kdyby rostla, tak s věkem roste i jejich zbytečnost.
Já jsem se naučil vymlouvat se už na základní škole. A gradovalo to na gymplu. Pravidelně jsem do hodin chodil pozdě. A zkoušel jsem všelijaké výmluvy. Nejúspěšnější se posléze ukázala výmluva, že jsem zaspal. Na to žádná kantorka neměla co říci. Prostě jsem zaspal, tak co s tím? A tak, když třeba zpoždění bylo způsobeno vadnou tramvají, nebo později když jsem se třeba od nějaké dívčiny nedostal včas domů, abych si vzal školní věci, vždy jsem říkal, že jsem zaspal. A byl klid.
Mně teda přijde daleko jednodušší říct pravdu a nemuset se zabývat soustředěním, co říct, a nemuset si pak pamatovat, co jsem vlastně řekla.
Aplikuju dodnes a bez problému.
Milane 4
aha, to bych asi nenazvala výmluvou. Spíš stručným sdělením. Dobrý!
6
Aha, a já bych to nazvala zalhaním… :o)
Přičemž tím nijak nechci popřít, že jsem párkrát taky něco takto stručně sdělila. :-)
4,6,7
jo už mě napadlo lepší slovo: odbytí. Tím bych to nazvala.
– „Proč jdete pozdě?“!
„Zaspal jsem,“ odbyl Milan učitelku.
7
ono když už lhát, tak stručně. Jak začne jeden moc kecat, nejenže si to pak nepamatuje (a musí vynakládat čas na vzpomínání a kombinování), ale ještě ho tón hlasu snadno prozradí.
navíc kdyby se to provalilo, ten obelhaný se bude cítit hůř a dotčeněji nebo naštvaněji a překvapeně, že ten lhář toho tolik nakecal, jako by se nechumelilo, a přitom lhal do očí.
8
Ono je to asi osobním nastavením. Já to cítím jako lhaní. I když je to lhaní kvůli odbytí. Vždycky všechno, co nebyla sto procent pravda, jsem cítila jako lhaní.
10
Blbej pocit je z toho tak jak tak.
9,10 To je velice zajímavá situace a kdo ji jak řeší. Taky mám sklony k odbývání, a tím velice namíchnu odbývaného…který se cítí odbytý (nebrán vážně)
11
Nebrán vážně asi ne, tenhle pocit s tebou spojený nemám, srandu u tebe postřehnu málokdy, spíš ji nepostřehnum i když si ji děláš. Spíš – nerespektován jako tobě rovný. Je to určitá nednesenost nad druhé, usoudit, že „oni nepotřebují“. (Vědět, vysvětlovat, zasloužit si tvůj čas a tvou energii…)
Ale tu desítku jsem myslela spíš tak, že když já zalžu (a cítím jako zalhání právě i takovou snahu jen někoho odbýt), tak že z toho pak mám blbej pocit.
A mám ho, i když takhle zalžu sobě.
Vztahuje se to i k názvu článku. :-)
Nejde o to, jak soudí ostatní mě, ale jak soudím sebe já.
12. u mě je to zcela jedno…co povídám… blbý pocit mám z té situace. Přijdu pozdě, někdo na mě čeká. Mám blbý pocit z toho že na mě čeká nezávisle na příčině jeho čekání. Je mi líto, že já jsem příčinou toho jeho stavu. Pokud mohu, snažím se to nějak napravit, zmírnit, srovnat. A z toho pak vyplynou předem neodhadnutelné reakce z mé strany. nevím co řeknu… něco, co vyjádřuje moji lítost nad danou situací. že mi je líto, když mojí vinou tam čeká a je zcela lhostejná příčina proč jsme nemohla přijít včas
13
Aha, takže kvůli blbým pocitům komplikuješ dál situaci. :-)
To, že se někomu něco nepovede, je normální. I to, že se třeba nepovede přijít včas nebo se (na) něco zapomene nebo se něco zkazí…. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Z toho nějaký rozhodující, mě ovlivňující blbý pocity nemám, ani když se to stane jiným vůči mně, ani když se to stane mně vůči jiným. prostě je to mrzutý nebo trapný nebo to na chvilku naštve, ale je to během pár vteřin až minut pryč.
Blbej pocit mám z toho, když nezvládnu sebe sama, selžu zalžu uhnu zahnu uteču. Zradím.
Ten přetrvá ještě dlouho po odeznění té suituace.
12
právě. kdybych lhala, nějak bych to pak musela ještě si vyhodnocovat, myslet na to a trávit tím čas. A to nechci. Takže je pro mě lepší nelhat. Taky proč, vždyť pokud ten člověk má sklon se cítit ublížneně a zrovna se v tom chce rochnit, tak to udělá, ať odpovím jakkoli.Nebo když už je naštvanej, hledá ventil atd atd. Nelhat je jednodušší.
A neomlouvat se neadekvátně moc.
ad13
Mně to někdy nemrzí, že někdo čeká (když jsem podnikla všechno, abych jela včas, ale nepovedlo se z vnějších příčin a já mám jazyk na vestě). Tak prostě řeknu, že jdu pozdě a hotovo, oznámím to předem stručně, že se omlouvám, že jdu pozdě. A pak už se teda ale neomlouvám. Horší je, když někdo čeká na mraze, nějaká žena, co nemá možnost se někam schovat. To je trapný a spíš udělám něco na revanš než abych se moc omlouvala. Koupím jí pivo nebo tak :- )
14. to máš pravdu. v tomhle nezvládám situaci. Když u muslima spálili nugát a nebyla to moje vina, málem jsem dostala infarkt a padala do hysterie. Vzala jsem to hned na sebe. že jsem to měla poznat, zastavit a že je to moje zodpovědnost. Nakonec jsem se důstojně vymluvila. Ale zlý pocit jsme neměla z té výmluvy, zlý pocit jsem měla z té škody… z toho co se stalo.
13. tomu rozumím přesně.
měla jsem frmol na dovolený i před dovolenou…..je to na delší vysvětlování……
v nejbbbějším okamžiku, kdy jsem bloudila v itálii ve městě mě přišlo asi šest sms od kamarádky z práce jak je jí špatně a celá rodina marodí – ona to pokaždé umí tak podat, že mám pocit, že umírají. nenapsala jsem ji nic. sama jsem měla problém právě s blouděním a dostat se bez mapky na místo, kde odjíždí autobus.
asi za hodinu mi přišla dotčená sms – že jsem neodpověděla na zmíněné sms. napsala jsem, že jsem bloudila a měla co dělat, abych to na sraz stihla. a zároven jsem si myslela ……holka ty zas přeháníš, a nemám na to ted náladu……zase na tvoje stesky….tak jsem ji jen popřála brzké uzdravení. a jako pokaždé vím, že ona je hypochondr a zveličuje, takže jsem věděla, že je to v pohodě.
15
Přesně.
17. jinak on každý tu „rovnost“ neunese. když člověk opravdu jedná přímo a upřímně, bývá to horší a celá se ta situace zkomplikuje, než drobná neškodná malá lež.
17
no, aby mi psal někdo z práce na dovolenou a ještě měl tu drzost namítat, že jsem mu do hodiny neodpověděla,to bych mu teda asi neodpověděla vůbec. A nejradši už nikdy.
17
Já tomu taky rozumím, i když si myslím, že ty píšeš o malinko něčem jiném než Ratka, kdysi jsem měla podobné závany, před -ceti lety, naštěstí mě z toho časem pud sebezáchovy vytáhl, nechápu například dneska svého bývalého, že ho baví už půl roku řešit s jednou holčinou po esemeskách její zlomené srdce z nešťastné zamilovanosti do jejich společného znmého – kdyby o tu holku měl zájem, měl cíl ji takhle sbalit, tak by mi to smysl dávalo, ale prý nemá, jen jí dělá vrbu, a to mi přijde jako děsně vysávající, unavující a nikam nevedoucí vynakládání času a energie, o penězích za sms přehled nemám, ty má možná v paušálu. :-)
Prostě nikdo nemá právo od někoho čekat jako povinnost, aby ho zachraňoval nebo mu dělal průvodce v jeho chaosech nebo užírání se. Přenášel na druhého svoje stresy, páč potřebuje spolunositele a spoluprožívatele, místo aby si to sám v sobě pořešil. Od nikoho nic takového nechci, to bych neunesla, vědět, že to dělám, a pokud z někoho takové jeho očekávání ucítím, končím, prchám.
20
Tak.
19. ono není malá neškodná lež…spíše bych řekla že jsou různá prostředí a různé úrovně vztahů. Proč bych měla vykládat „pravdivě“ všecky okolnosti spáleného nugátu v pracovních vztazích, kdy nás odběratel a dodavatel nugátu stejně bere jako rizikovou investici a má na tyto situace již zavedené páky, jemu se to stalo taky…jen je to velice nepříjemné. Byla jsem přesvědčena že nezávisle na výmluvě spolupráce skončí, ale neskončila… pokračovalo se dál. Postupně se i naše strana učila za pochodu… jak zacházet s dodaným materiálem. Pokud bych se nevymluvila…stálo by nás to nějaký milión. Tedy pracovní vztahy jsou o lítajících milionech které platí jedna nebo druhá strana. I když si do očí lžou jak se mají rádi a jací jsou partneři, za zády bojují každý o svoje peníze. Na to je třeba mít povahu.
Nejlepší je když se nic nestane. ale to není nikdy… pokažde se neco dosere. A s tím přichází otázka kdo to zaplatí.
To jsou pracovní vztahy. Pak třeba vztahy, kdy jsem já odpovědná za autobus, kde se něco sere…:-) Tam se nevymlouvám vůbec, beru věci jak jsou… a snažím se aby všichni živí a zdraví dojeli domů. že někteří třeba nejsou na 100% spokojeni již nemůžu zajistit. škoda není milionová. jediné co se může stát, že dotyčný bude chvíli nadávat.
V osobních tedy v přátelských vztazích to mám nastaveno tak, že jsem vůči všem nastavena vstřícně. A tudíž cokoliv se stane…opravdu cokoliv, nikdy jsem neměla zlou vůli, jen jsme byla blbá. a blbost se dá omluvit. Tedy moje „výmluva“ je pokaždé stejná. Myslela jsem to dobře ale jsem blbá.
19
Je v tom potřeba dost cítit nuance, ale pokud bych měla korigovat svou pravdomluvnost podle toho, abych nikomu neublížila, nikoho si proti sobě nepopudila, jen bych kličkovala a užírala sam a sebe. O pravdomluvnosti účelové (aby to nekomplikovalo situaci a vedlo k úspěchu v jednání) ani nemluvě – tam se do toho člověk postupně zaplete jako do sítě a časem přestane být schopen jednat na férovku úplně.
Nicméně třeba svojí mamince lžu každou chvíli, tam žádná rovnost nemá cenu. Nikdy neměla.
Jenže od maminky bohužel utýct nemůžu.
Jen ji… nemít ráda.
A udržovat si ji jako výjimku v takovém jednání, abych se právě do té sítě nezapletla a nepokřivilo mě to.
23
Nevykládat všechny okolnosti, podrobnosti, něco neříct – to není zalhat.
To dělám v práci samozřejmě každou chvíli, přeci nejsem bonzák. Ani směrem nahoru, ani směrem dolů.
On inteligentní šéf stejně ví, i když se to slovy nedoví. :-))
21 ru
třeba to nějak reciproční je, jinak by asi taky utek, kdyby to bylo čistě jednostranné. Jestli to dává pocit blízkosti nebo schopností nebo toho, že je v něčem úspěšnější než ten svěřující se až moc dlouho pořád… tonevim. Já utíkám z takových „přespříliš“ situací pitomě nepřímo – prostě neberu telefon, ale ne schválně, jakoby zapomenu… apod.
článek se jmenuje špatné svědomí…
špatné svědomí se u mě objevuje v momentě, kdy se ptám sama sebe: Mohla jsi tomu zabránit, mohla jsi to vědět…v době kdy se to mohlo zachránit, změnit, zastavit, nahlásit. A odpovím si ANO. Tedy výčitky sebereflexe. Vůbec to nesouvisí s nějakým lhaním či kličkováním. Nýbrž jasným obrazem dané situace a mojí role v této situaci. Zda jsem mohla zasáhnout či nikoliv.
řekněme že mi zavolá kamarádka, že jí je zle… a nářky jak jí ubližuje manžel (ubližují si navzájem) a já na to nezareaguji. Pak spáchá sebevraždu. Mohla jsem ji zachránit nebo ne. Jaká byla moje role v tomto případu?
Jednou jsem jí takto zachránila, teď je na tom opět hůře…je psychicky nemocná. Jaká je moje role? co mám dělat… to mi nikdo neporadí. Zejména když zde mám 5 denní miminko o které chodím denně pečovat. A syna co má (měl) problémy a práci a mámu. Vím že v důsledku je věci citu a priorit, kam se obrátím… a čemu se věnuji obzvlášť.
26
Taky mě napadlo jedině to s tím zpětným dáváním pocitů vlastní síly a schopnosti.
28
Mohla jsi ji zachránit tím, že bys ji posunula ke kompetentnějším zachráncům. Ale děláním vrby a věčným posloucháním jejích nářků bez posunu kamkoli bys ji stejně nezachránila.
Můžeš lidem pomoct tím, že jim podáš ruku a pomůžeš jim s epostavit na vlastní nohy.
Ale kdo o tohle nestojí a chce jen krk, na kterej by se mohl věšet, tak tam nejde o záchranu. Leda o záchranu sebe sama.
27
Tak to aby sis to už šla hodit, protože jen v tuhle danou chvíli je na světě asi tak miliarda věcí, kterým jsi mohla zabránit. :-)
30. ona má odbornou pomoc… kompetentní.
32. tojo, ale ne všecky se ti postavily přímo do cesty. Nikdo neříká že je mám vyhledávat, či někde vyčíst. Jsou to lidé které potkáváš přímo… třeba v pracovních vztazích, sousedských a rodinných. Jde jen a pouze o vztahy. Oni pomáhají mě…svojí existencí.
34. Tedy nejen existencí… ty vztahy samotné jsou TO. V nich se odehrává vstřícnost, vzájemné dávání, žití. Nejde ani tak o pomoc… to sebereflektivní vyčítavé je špatně, nemáme se obracet do minulosti ale přesto se tomu nedá zábránit. A když se obrátím zpět, může se mi stát…že mě zasáhne výčitka. Bolestně uhodí.
35
Přesně tak, jde o míru.
A tu míru si v sobě každý musí nastavit tak, aby ho nerozežíralo, že ji nezvládá.
28. Ratko, blahopřeju k vnoučátku!
Tak at je zdravé a pro tebe at se věci příliš nesesírají! :-)
37. díky, za měsíc přijde další :-) je to mazec.
36. pokud se neohlížím zpět nebo dopředu, zvládám všecko bez problémů… sama sem překvapena jak všecko odsejpá :-)) jediné handrkování s mužem je teď plánování (kdo kdy jak a co) no a pak výčitky, že je to moje vina…že syn je bordelář. Ale já už bordelář nejsem. Nouze mě naučila housti, a taky jsem zmoudřela.
38. no tak to je teda fičák! :-))
ohlížení zpět – to je ono, co dělá špatné svědomí.
pochybnosti, jako rozhodla jsem se dobře? mohla jsem to udělat jinak apd.
znám….
já sice nejsem Váha, ale váhavec váhavý neskutečný! tím si dost věcí pro sebe komplikuju, vím to.
16:
ještě že mu nespálili Korán:-0)
41 :-)
nugát a korán po spálení nerozeznáš. Nebo jo?
rozeznáš to podle následků:-)
Liško, jak se daří mamince? Je už doma z nemocnice?
44. jsem pozadu, nestíhám číst nové články co tu přibyly, když jsem tu nebyla. a ted vidím článek – jsme tu všichni zas. tak to je dobře.
ad37:
věci i vnoučátka:-)
45 barčo, ano, jsme tu všichni zas i s tebou a to je dobře. Přesně tak. Takže to ani nemusíš dočítat, ono je to stejěn pořád podobný :- ).
44 matka zatím trénuje chůzi stále v nemocnici (a to je dobře, jinak nestihnu ani ten okr do kuchyně, natož malovat obývák; dneska jsem chtěla okr, ale radši půjdu na přednášku Radkina Honzáka, to je velkej vtipálek, to bude fajn)
Jo.
Schopnost výmluv a oblbování s věkem roste.
Až pak přijdou šediny, bývá to trochu snazší, protože se starcem se nikdo hádat nechce.
Věkem se snižuje chuť se vymlouvat :-) řekla bych že Liška je dobrá … s i bez výmluv.
Milane,
naopak, výmluvy nepoužívám a mělo to s věkem vývoj, že jsem je používala čím dál míň. Až vůbec.
Schopnost používání výmluv i kdyby rostla, tak s věkem roste i jejich zbytečnost.
Já jsem se naučil vymlouvat se už na základní škole. A gradovalo to na gymplu. Pravidelně jsem do hodin chodil pozdě. A zkoušel jsem všelijaké výmluvy. Nejúspěšnější se posléze ukázala výmluva, že jsem zaspal. Na to žádná kantorka neměla co říci. Prostě jsem zaspal, tak co s tím? A tak, když třeba zpoždění bylo způsobeno vadnou tramvají, nebo později když jsem se třeba od nějaké dívčiny nedostal včas domů, abych si vzal školní věci, vždy jsem říkal, že jsem zaspal. A byl klid.
Mně teda přijde daleko jednodušší říct pravdu a nemuset se zabývat soustředěním, co říct, a nemuset si pak pamatovat, co jsem vlastně řekla.
Aplikuju dodnes a bez problému.
Milane 4
aha, to bych asi nenazvala výmluvou. Spíš stručným sdělením. Dobrý!
6
Aha, a já bych to nazvala zalhaním… :o)
Přičemž tím nijak nechci popřít, že jsem párkrát taky něco takto stručně sdělila. :-)
4,6,7
jo už mě napadlo lepší slovo: odbytí. Tím bych to nazvala.
– „Proč jdete pozdě?“!
„Zaspal jsem,“ odbyl Milan učitelku.
7
ono když už lhát, tak stručně. Jak začne jeden moc kecat, nejenže si to pak nepamatuje (a musí vynakládat čas na vzpomínání a kombinování), ale ještě ho tón hlasu snadno prozradí.
navíc kdyby se to provalilo, ten obelhaný se bude cítit hůř a dotčeněji nebo naštvaněji a překvapeně, že ten lhář toho tolik nakecal, jako by se nechumelilo, a přitom lhal do očí.
8
Ono je to asi osobním nastavením. Já to cítím jako lhaní. I když je to lhaní kvůli odbytí. Vždycky všechno, co nebyla sto procent pravda, jsem cítila jako lhaní.
10
Blbej pocit je z toho tak jak tak.
9,10 To je velice zajímavá situace a kdo ji jak řeší. Taky mám sklony k odbývání, a tím velice namíchnu odbývaného…který se cítí odbytý (nebrán vážně)
11
Nebrán vážně asi ne, tenhle pocit s tebou spojený nemám, srandu u tebe postřehnu málokdy, spíš ji nepostřehnum i když si ji děláš. Spíš – nerespektován jako tobě rovný. Je to určitá nednesenost nad druhé, usoudit, že „oni nepotřebují“. (Vědět, vysvětlovat, zasloužit si tvůj čas a tvou energii…)
Ale tu desítku jsem myslela spíš tak, že když já zalžu (a cítím jako zalhání právě i takovou snahu jen někoho odbýt), tak že z toho pak mám blbej pocit.
A mám ho, i když takhle zalžu sobě.
Vztahuje se to i k názvu článku. :-)
Nejde o to, jak soudí ostatní mě, ale jak soudím sebe já.
12. u mě je to zcela jedno…co povídám… blbý pocit mám z té situace. Přijdu pozdě, někdo na mě čeká. Mám blbý pocit z toho že na mě čeká nezávisle na příčině jeho čekání. Je mi líto, že já jsem příčinou toho jeho stavu. Pokud mohu, snažím se to nějak napravit, zmírnit, srovnat. A z toho pak vyplynou předem neodhadnutelné reakce z mé strany. nevím co řeknu… něco, co vyjádřuje moji lítost nad danou situací. že mi je líto, když mojí vinou tam čeká a je zcela lhostejná příčina proč jsme nemohla přijít včas
13
Aha, takže kvůli blbým pocitům komplikuješ dál situaci. :-)
To, že se někomu něco nepovede, je normální. I to, že se třeba nepovede přijít včas nebo se (na) něco zapomene nebo se něco zkazí…. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Z toho nějaký rozhodující, mě ovlivňující blbý pocity nemám, ani když se to stane jiným vůči mně, ani když se to stane mně vůči jiným. prostě je to mrzutý nebo trapný nebo to na chvilku naštve, ale je to během pár vteřin až minut pryč.
Blbej pocit mám z toho, když nezvládnu sebe sama, selžu zalžu uhnu zahnu uteču. Zradím.
Ten přetrvá ještě dlouho po odeznění té suituace.
12
právě. kdybych lhala, nějak bych to pak musela ještě si vyhodnocovat, myslet na to a trávit tím čas. A to nechci. Takže je pro mě lepší nelhat. Taky proč, vždyť pokud ten člověk má sklon se cítit ublížneně a zrovna se v tom chce rochnit, tak to udělá, ať odpovím jakkoli.Nebo když už je naštvanej, hledá ventil atd atd. Nelhat je jednodušší.
A neomlouvat se neadekvátně moc.
ad13
Mně to někdy nemrzí, že někdo čeká (když jsem podnikla všechno, abych jela včas, ale nepovedlo se z vnějších příčin a já mám jazyk na vestě). Tak prostě řeknu, že jdu pozdě a hotovo, oznámím to předem stručně, že se omlouvám, že jdu pozdě. A pak už se teda ale neomlouvám. Horší je, když někdo čeká na mraze, nějaká žena, co nemá možnost se někam schovat. To je trapný a spíš udělám něco na revanš než abych se moc omlouvala. Koupím jí pivo nebo tak :- )
14. to máš pravdu. v tomhle nezvládám situaci. Když u muslima spálili nugát a nebyla to moje vina, málem jsem dostala infarkt a padala do hysterie. Vzala jsem to hned na sebe. že jsem to měla poznat, zastavit a že je to moje zodpovědnost. Nakonec jsem se důstojně vymluvila. Ale zlý pocit jsme neměla z té výmluvy, zlý pocit jsem měla z té škody… z toho co se stalo.
13. tomu rozumím přesně.
měla jsem frmol na dovolený i před dovolenou…..je to na delší vysvětlování……
v nejbbbějším okamžiku, kdy jsem bloudila v itálii ve městě mě přišlo asi šest sms od kamarádky z práce jak je jí špatně a celá rodina marodí – ona to pokaždé umí tak podat, že mám pocit, že umírají. nenapsala jsem ji nic. sama jsem měla problém právě s blouděním a dostat se bez mapky na místo, kde odjíždí autobus.
asi za hodinu mi přišla dotčená sms – že jsem neodpověděla na zmíněné sms. napsala jsem, že jsem bloudila a měla co dělat, abych to na sraz stihla. a zároven jsem si myslela ……holka ty zas přeháníš, a nemám na to ted náladu……zase na tvoje stesky….tak jsem ji jen popřála brzké uzdravení. a jako pokaždé vím, že ona je hypochondr a zveličuje, takže jsem věděla, že je to v pohodě.
15
Přesně.
17. jinak on každý tu „rovnost“ neunese. když člověk opravdu jedná přímo a upřímně, bývá to horší a celá se ta situace zkomplikuje, než drobná neškodná malá lež.
17
no, aby mi psal někdo z práce na dovolenou a ještě měl tu drzost namítat, že jsem mu do hodiny neodpověděla,to bych mu teda asi neodpověděla vůbec. A nejradši už nikdy.
17
Já tomu taky rozumím, i když si myslím, že ty píšeš o malinko něčem jiném než Ratka, kdysi jsem měla podobné závany, před -ceti lety, naštěstí mě z toho časem pud sebezáchovy vytáhl, nechápu například dneska svého bývalého, že ho baví už půl roku řešit s jednou holčinou po esemeskách její zlomené srdce z nešťastné zamilovanosti do jejich společného znmého – kdyby o tu holku měl zájem, měl cíl ji takhle sbalit, tak by mi to smysl dávalo, ale prý nemá, jen jí dělá vrbu, a to mi přijde jako děsně vysávající, unavující a nikam nevedoucí vynakládání času a energie, o penězích za sms přehled nemám, ty má možná v paušálu. :-)
Prostě nikdo nemá právo od někoho čekat jako povinnost, aby ho zachraňoval nebo mu dělal průvodce v jeho chaosech nebo užírání se. Přenášel na druhého svoje stresy, páč potřebuje spolunositele a spoluprožívatele, místo aby si to sám v sobě pořešil. Od nikoho nic takového nechci, to bych neunesla, vědět, že to dělám, a pokud z někoho takové jeho očekávání ucítím, končím, prchám.
20
Tak.
19. ono není malá neškodná lež…spíše bych řekla že jsou různá prostředí a různé úrovně vztahů. Proč bych měla vykládat „pravdivě“ všecky okolnosti spáleného nugátu v pracovních vztazích, kdy nás odběratel a dodavatel nugátu stejně bere jako rizikovou investici a má na tyto situace již zavedené páky, jemu se to stalo taky…jen je to velice nepříjemné. Byla jsem přesvědčena že nezávisle na výmluvě spolupráce skončí, ale neskončila… pokračovalo se dál. Postupně se i naše strana učila za pochodu… jak zacházet s dodaným materiálem. Pokud bych se nevymluvila…stálo by nás to nějaký milión. Tedy pracovní vztahy jsou o lítajících milionech které platí jedna nebo druhá strana. I když si do očí lžou jak se mají rádi a jací jsou partneři, za zády bojují každý o svoje peníze. Na to je třeba mít povahu.
Nejlepší je když se nic nestane. ale to není nikdy… pokažde se neco dosere. A s tím přichází otázka kdo to zaplatí.
To jsou pracovní vztahy. Pak třeba vztahy, kdy jsem já odpovědná za autobus, kde se něco sere…:-) Tam se nevymlouvám vůbec, beru věci jak jsou… a snažím se aby všichni živí a zdraví dojeli domů. že někteří třeba nejsou na 100% spokojeni již nemůžu zajistit. škoda není milionová. jediné co se může stát, že dotyčný bude chvíli nadávat.
V osobních tedy v přátelských vztazích to mám nastaveno tak, že jsem vůči všem nastavena vstřícně. A tudíž cokoliv se stane…opravdu cokoliv, nikdy jsem neměla zlou vůli, jen jsme byla blbá. a blbost se dá omluvit. Tedy moje „výmluva“ je pokaždé stejná. Myslela jsem to dobře ale jsem blbá.
19
Je v tom potřeba dost cítit nuance, ale pokud bych měla korigovat svou pravdomluvnost podle toho, abych nikomu neublížila, nikoho si proti sobě nepopudila, jen bych kličkovala a užírala sam a sebe. O pravdomluvnosti účelové (aby to nekomplikovalo situaci a vedlo k úspěchu v jednání) ani nemluvě – tam se do toho člověk postupně zaplete jako do sítě a časem přestane být schopen jednat na férovku úplně.
Nicméně třeba svojí mamince lžu každou chvíli, tam žádná rovnost nemá cenu. Nikdy neměla.
Jenže od maminky bohužel utýct nemůžu.
Jen ji… nemít ráda.
A udržovat si ji jako výjimku v takovém jednání, abych se právě do té sítě nezapletla a nepokřivilo mě to.
23
Nevykládat všechny okolnosti, podrobnosti, něco neříct – to není zalhat.
To dělám v práci samozřejmě každou chvíli, přeci nejsem bonzák. Ani směrem nahoru, ani směrem dolů.
On inteligentní šéf stejně ví, i když se to slovy nedoví. :-))
21 ru
třeba to nějak reciproční je, jinak by asi taky utek, kdyby to bylo čistě jednostranné. Jestli to dává pocit blízkosti nebo schopností nebo toho, že je v něčem úspěšnější než ten svěřující se až moc dlouho pořád… tonevim. Já utíkám z takových „přespříliš“ situací pitomě nepřímo – prostě neberu telefon, ale ne schválně, jakoby zapomenu… apod.
článek se jmenuje špatné svědomí…
špatné svědomí se u mě objevuje v momentě, kdy se ptám sama sebe: Mohla jsi tomu zabránit, mohla jsi to vědět…v době kdy se to mohlo zachránit, změnit, zastavit, nahlásit. A odpovím si ANO. Tedy výčitky sebereflexe. Vůbec to nesouvisí s nějakým lhaním či kličkováním. Nýbrž jasným obrazem dané situace a mojí role v této situaci. Zda jsem mohla zasáhnout či nikoliv.
řekněme že mi zavolá kamarádka, že jí je zle… a nářky jak jí ubližuje manžel (ubližují si navzájem) a já na to nezareaguji. Pak spáchá sebevraždu. Mohla jsem ji zachránit nebo ne. Jaká byla moje role v tomto případu?
Jednou jsem jí takto zachránila, teď je na tom opět hůře…je psychicky nemocná. Jaká je moje role? co mám dělat… to mi nikdo neporadí. Zejména když zde mám 5 denní miminko o které chodím denně pečovat. A syna co má (měl) problémy a práci a mámu. Vím že v důsledku je věci citu a priorit, kam se obrátím… a čemu se věnuji obzvlášť.
26
Taky mě napadlo jedině to s tím zpětným dáváním pocitů vlastní síly a schopnosti.
28
Mohla jsi ji zachránit tím, že bys ji posunula ke kompetentnějším zachráncům. Ale děláním vrby a věčným posloucháním jejích nářků bez posunu kamkoli bys ji stejně nezachránila.
Můžeš lidem pomoct tím, že jim podáš ruku a pomůžeš jim s epostavit na vlastní nohy.
Ale kdo o tohle nestojí a chce jen krk, na kterej by se mohl věšet, tak tam nejde o záchranu. Leda o záchranu sebe sama.
27
Tak to aby sis to už šla hodit, protože jen v tuhle danou chvíli je na světě asi tak miliarda věcí, kterým jsi mohla zabránit. :-)
30. ona má odbornou pomoc… kompetentní.
32. tojo, ale ne všecky se ti postavily přímo do cesty. Nikdo neříká že je mám vyhledávat, či někde vyčíst. Jsou to lidé které potkáváš přímo… třeba v pracovních vztazích, sousedských a rodinných. Jde jen a pouze o vztahy. Oni pomáhají mě…svojí existencí.
34. Tedy nejen existencí… ty vztahy samotné jsou TO. V nich se odehrává vstřícnost, vzájemné dávání, žití. Nejde ani tak o pomoc… to sebereflektivní vyčítavé je špatně, nemáme se obracet do minulosti ale přesto se tomu nedá zábránit. A když se obrátím zpět, může se mi stát…že mě zasáhne výčitka. Bolestně uhodí.
35
Přesně tak, jde o míru.
A tu míru si v sobě každý musí nastavit tak, aby ho nerozežíralo, že ji nezvládá.
28. Ratko, blahopřeju k vnoučátku!
Tak at je zdravé a pro tebe at se věci příliš nesesírají! :-)
37. díky, za měsíc přijde další :-) je to mazec.
36. pokud se neohlížím zpět nebo dopředu, zvládám všecko bez problémů… sama sem překvapena jak všecko odsejpá :-)) jediné handrkování s mužem je teď plánování (kdo kdy jak a co) no a pak výčitky, že je to moje vina…že syn je bordelář. Ale já už bordelář nejsem. Nouze mě naučila housti, a taky jsem zmoudřela.
38. no tak to je teda fičák! :-))
ohlížení zpět – to je ono, co dělá špatné svědomí.
pochybnosti, jako rozhodla jsem se dobře? mohla jsem to udělat jinak apd.
znám….
já sice nejsem Váha, ale váhavec váhavý neskutečný! tím si dost věcí pro sebe komplikuju, vím to.
16:
ještě že mu nespálili Korán:-0)
41 :-)
nugát a korán po spálení nerozeznáš. Nebo jo?
rozeznáš to podle následků:-)
Liško, jak se daří mamince? Je už doma z nemocnice?
44. jsem pozadu, nestíhám číst nové články co tu přibyly, když jsem tu nebyla. a ted vidím článek – jsme tu všichni zas. tak to je dobře.
ad37:
věci i vnoučátka:-)
45 barčo, ano, jsme tu všichni zas i s tebou a to je dobře. Přesně tak. Takže to ani nemusíš dočítat, ono je to stejěn pořád podobný :- ).
44 matka zatím trénuje chůzi stále v nemocnici (a to je dobře, jinak nestihnu ani ten okr do kuchyně, natož malovat obývák; dneska jsem chtěla okr, ale radši půjdu na přednášku Radkina Honzáka, to je velkej vtipálek, to bude fajn)
ratko, gratuluju taky, to je hukot.