A JEHO DOPRAVY…

V neznámém zahraničním městě mi vždycky pár dní trvá, než pochopím, jak se v něm pohybovat, aniž by mi každých pár minut hrozila dopravní srážka. Zejména nejsem zvyklá na placatá města plná pruhů pro cyklisty. Neregistruju ty pruhy. V Halle mě málem smetla turbocyklistka. V Záhřebu tramvaje. Na ulici v Praze má totiž chodec trajektorii: Obrubník chodníku – auta zleva – tramvajové koleje – auta zprava – obrubník chodníku. Na tom obrubníku chodec stojí, čeká na zelenou a rozhlíží se. V Záhřebu když stojí u semaforu na obrubníku a vystrčí hlavu, prolítne mu kolem ní tramvaj. Záhřebská trajektorie je totiž: Obrubník – hned tramvajové koleje – auta na prostředku – atd. Lekačka. Bristol byl taky velmi vypečený. Člověk ví, že se tam jezdí vlevo. Jenže když chce přejít ulici vedle křižovatky, bezpečně se rozhlédne a vykročí, vyřítí se přímo na něj zpoza rohu patrový autobus! Úplně z nečekaného rohu a směru. V Antverpách to ještě šlo, tam jsem měla pro cyklisty pochopení, jen rozkopaný úsek byl obtížný. Ale dobrý! No a v Bruselu zdánlivě žádné potíže nastat nemůžou. Prostě normální město. Až moc normální. Ale přece!

Přiletěli jsme – na normální letiště, ne na tu díru Charleroi, kde je jedna kavárna a jeden bufet a míň míst k sezení pro pasažéry, než je potřeba. Dojeli jsme na hlavák. Odtud jsme drkotali s kufírkama pěšky do objednaného bytu. No, dobře, měli jsme dvacet minut zpoždění, protože jsme trochu bloudili kolem náměstíčka Saint Jean, ale taky dobrý. S mapou to pěšky šlo. Pak jsme šli na belgické pivo do jedný stylový hospody hned vedle a do večerky pro totéž a pro brambůrky, abychom v noci doma u cizojazyčných televizních kanálů neztratili kondici.

Ráno lilo. Měli jsme dojet autobusem číslo 87 do místa Z. Kolega už tam asi před 10 lety byl a věděl, že napřed musíme jet šestkou nebo dvojkou. A věděl, kde jejich stanice je. Šlo se tam ve vytrvalém dešti kolem velkého ruského kola, doleva kolem památníku vojáků 1914-1918. Stanice Louise /Louiza. Jo, Brusel je dvojjazyčnej, ve francouzštině a vlámštině. A pozoruhodné je, že ti, co mají za mateřštinu francouzštinu, se málokdy obtěžují umět slovo vlámsky. Merde!

Došli jsme tam a stáli svorně pod deštníky. Nějaký autobus odjel, ne náš, jiný tam stál a honosil se nápisem, že odjíždí za 23 minut. Taky ne náš. Jak si tam v dešti stojíme, koukáme schouleně kolem. Tramvaje jezdí na otevřené křižovatce kolmo k naší stanici. Jak vlastně vypadá označení stanice, ten sloupek? Nevím. Je tu billboard, vypadá jako reklama, ale nahoře jsou čísla 6 a 2. Jo tak to je teda divný a nenápadný označení stanice. Opodál je podchod. Tramvaje jak říkám jinde, v kolmé ulici… počkat! Autobus by neměl tak malé číslo jako 6 a 2?! Tak máme jít na tram- Ne! Kolega v tu chvíli také pochopil! Čekáme na metro! Právě teď na ulici na dešti čekáme na metro! Navěky. V případě, že nepůjdeme dolů do podchodu. Tak jdem. Dolů po schodech, kousek rovně – a pak schody nahoru?! Východ? Takže zase blbě. Jdeme zpátky… a tam vidíme šipku a nápis Braillovým písmem, že jsme šli dobře! Tak znova po schodech nahoru a jsme ve vestibulu metra. Chtěli jsme si koupit jízdenku v automatu. Způsobili jsme frontu a zácpu. Ne, to nikam nevedlo, nějak to nešlo zaplatit, nevíme. Jdeme k okýnku a kupujeme si každý kartu na deset jízd za 14 euro (jinak je jedna jízda za 2,1 euro) plus pět euro záloha za tu kartičku s čipem. Tu zálohu nám pak prý dají, až jim karty vrátíme. No co myslíte… ne, neprojeli jsme za 5 dní všechny jízdy a nenašli jsme okýnko, kde by nám vrátili každému 5 euro. Kdyžtak tu kartičku mám, kdybyste potřebovali.

Pak už to první ráno šlo ráz na ráz, normálně jsme dojeli do cílové stanice a tentokrát jsem vyndala telefonní mapu já – mám stažený offline Brussel od mapy.cz, žádný google mapy nepoužívám. A vedla jsem nás rovně a zadní ulicí ke vchodu do Z. Už jsme tam skoro došli, když kolega že tam to teda není, že to je na tý hlavní ulici, že bylo řečeno jméno té hlavní ulice. Tak jdeme zpátky, obcházíme velký blok, nic, jdeme dál, hlavní ulice končí, až jsme blok obešli komplet a přišli z druhý strany uličkou k domu, u kterýho jsme se prvně otočili čelem vzad. Nojo, bylo to tam.

Úleva přišla, až když ještě později přispěchala naše parťačka a líčila, jak jela do Z. odjinud, jen malý kousek to měla, koupila si jízdenku a pak jí autobusák řek, že bohužel je to sice bus 87, ale na druhou stranu. Tak vylezla a koupila si znova jízdenku za 2 euro na pět minut jízdy. A dojela správně. My se jen mazácky pousmáli: “Když budeš hodná, budeme ti jednoho dne vyprávět, jak jsme čekali na metro.”

Brusel mi připadá jako město, kde je všechno stejný. Domy vypadají rozmanitě, když člověk stojí na místě a rozhlídne se. A když stojí na jiným místě a rozhlídne se, tak taky. Jenže to celý místo vypadá stejný jako to předchozí. Ne že by byly ty domy stejný, ale celkově je to pořád stejný. A stejný místo zase podruhé vypadá jako jiný a nepoznám ho. I když jsem prej na něm byla každý den a dokonce několikrát a dokonce před chvílí. To je tajemství Bruselu.

Jediné místo, co poznám, je zadní trakt Královské knihovny, protože je osázený zvláštními vlajkami:

Fakt. A víc fotek Bruselu nemám. Poslední den, když jsme měli neplánované volno, odmítal mi telefon fotit. Fotil kolega (jemu se stalo s telefonem totéž den předtím v Bruggách a fotila jsem já). A to už bylo všude prázdno kvůli koronaviru, hospody zavřený, muzea zavřený; potraviny, čokolády a okýnko s hranolkama a waflema otevřený.  Otevřené byly už jedině kostely, prohlédli jsme jich asi pět! A sama jsem našla bruselský fenomén, čůrajícího panáčka! Byli jsme u něj. Fotil kolega. Předtím zase on našel hlavní náměstí. Ten panáček je pěknej, protože stojí hezky uvolněně. (Kolega taky, to zas jo.) Ale jinak je to asi jako kdyby hlavní atrakcí Prahy byla ta malá kašna Terezka na Mariánském náměstí u Klementina.

Pak jsme šli zpátky a byla jsem upozorněna, že během krátkého času jsme potřetí na stejném místě. Což jsem si nevšimla. A že tady vedle je ten gay bar, kde jsme byli spolu předvčírem a po zavíračce šli přes ulici do jinýho gay baru. Jó, to jsme se pěkně zbořili. Ten druhej bar si nepamatoval ani jeden z nás. Probrali jsme se doma v křeslech u televize ve čtyři ráno a nevíme, jak jsme se tam vůbec vrátili. To se ještě pilo, druhej den už zavírali v deset a šlus, to jsme šli akorát na pivo s růžovým slonem. Několik rund slonů a ještě s Jamesonama. A pak přišlo tohle prázdný půldne v prázdným Bruselu, bolely nás nohy a byla nám zima, sedli jsme si na pustou promenádu a pili pivo. Pak nám byla pořád zima, tak jsme se zvedli a šli na nádraží, kde jsme měli schovaný kufry. Tam jsme si sedli a dali si zase pivo. Ze zásob. V průvanu. To bylo ještě horší a rozhodli jsme se, že nejen že v Charleroi na letišti je prdlajs, ale teď už i v celým Bruselu, takže klidně můžeme jet do Charleroi o něco dřív, než potřebujeme. A dobře jsme udělali, v autobusu bylo konečně teplo. Tam jsem si dala poslední pivo, trapistický devítiprocentní. Já se do letadla bojim. Teplo bylo i v Charleroi mezi přistěhovalci, co vytahovali z odpaďáků vyhozený plastový lahve dětem na hraní a letáčkem letecké společnosti smetali rozsypané brambůrky před záchodem.

Takže Brusel nula. Jenom jeden pěknej bahnivej park v dešti jsem proběhla hned první den, byly tam rybníky a vodní ptáci, dokonce papoušek. A mokro. Je to u říčky Maalbeek. Bohužel jsem se tam nemohla vrátit. Připadalo mi to tam příjemně prázdné, odpočinek od lidí. V úterý. Ve středu v lijáku už byl prázdný Gent, v pátek Bruggy, ale ještě se tam dalo najíst, v sobotu prázdné všechny přepážky na letišti. Ne jen že tam nebyly fronty; nestál tam ani jeden člověk.

A v Praze jsem si vystoupila z prázdného metra a vyjela po prázdném eskalátoru na vzduch. Na čtrnáct dní naposled. Den předtím nařídili karanténu lidem vracejícím se z 15 zemí včetně té, kde se mluví vlámštinou. Budu mít čas si ji doma cvičit.

.