TÁTA UMŘEL
Spokojeně usnul.
Máma za ním ve čtvrtek odpoledne byla, zajímal se, co nového doma, jestli přijdu, listoval časopisem, dal si čokoládu, samozřejmě. Prý byl trochu ospalý. Pak ve čtyři odešla. Já přišla v pět a to už byl mrtvý, zrovna chtěli telefonovat mámě tu zprávu. Tak jsem to mohla aspoň udělat já.
Vypadal zdravotně docela dobře, malá mrtvička, kvůli které byl v nemocnici, nezanechala žádnou viditelnou škodu. Koupily jsme mu novou matraci a máma se chystala na jeho návrat domů. Asi přišla ve čtvrtek další miniaturní mrtvička a to už šestaosmdesátiletý organismus nezvládnul. Připadá mi to jako milý způsob odchodu ze světa. Líp to asi proběhnout nemohlo.
Ten den mámě vyprávěl:
“Byl tady Bůh. Mluvil jsem s ním a řekl, že budu živ 120 let.”
Buď to o bohu nevypovídá nic, nebo že je milosrdný, anebo že si vymejšlí.
Slibovala jsem tu předvést domácí bizarnosti a trůn, na kterém seděl skutečný princ. Tak teď mám příležitost přitom říct: “Král je mrtev. Ať žije král!”
Připijte mu na cestu!
Pohřeb je v pátek.
.
Tak na věčné zdraví Tvého táty! Drž se, Liško!
Děkuju, Petro! Na zdraví pětinásobného pradědečka, mého táty!
Ted mi přijde nelogický, že jsem psala Král je mrtev, ať žije král.
Protože žádnej novej král neni.
Ale novej král jsem vlastně já. Například já.
Měla jsem ten večer pocit: “Táta je v bezpečí.” Už si o něj nemusím dělat starosti.
Na tátu a jeho šťastnou cestu dál. A na tebe a tvou mámu, dvě královny tady!
Věřím, že je příjemně překvapen tím, co přišlo, Tobě, Liško, přeju vyrovnanost a smíření – ale to z Tebe už cítím. Liba
Bůh je velkorysý.
Stejně jako praví králové. Protože vidí dál.
Liško, od včerejška večera, když ses odmlčela, jsem na tebe myslela… a napadlo mě to.
Připíjím.
psice,
ať slouží!
Škoda že nemáme královské nebo královnovské příjmy. Ještě na to nemyslím, ale brzo to téma bude na stole. Jak dál bydlet, když na současný stav nejsou peníze. Uvidíme. Asi je chytrý si šetřit aspoň na pohřeb a mít to někde hotově, ehm, to je taky slušná pálka, co spotřebuje rezervy.
Libo,
taky doufám! Přesně to slovo mě taky napadlo asi v pátek – smíření. Vždycky jsem si myslela, že v mém případě může nějaké smíření přijít nejdřív na smrtelné posteli, mojí, jestli vůbec. Já, takovej zarputilec s pocitem: “Někdo mě sem hodil na svět a já tady musím umřít a je to nevyhnutelný a já se pro to nerozhodla, fuj, na tom se nechci podílet! nechci. Nechci umřít.”
No a v pátek jsem zjistila, že moje rozpoložení se jmenuje smíření.
Ovšem ono se to může zase proměnit, přece jen napřed je to odstíněné, pak bylo smíření a pocit “Táta je v bezpečí”, v neděli už únava a kašel, dneska taky. Určitě se to bude ještě kdovíjak vyvíjet, na pohřbu, až uvidím známé lidi…
ru 6
díky, připijte na něj určitě.
Možno i sladkými nápoji, on je měl taky rád.
že zrovna od včerejška večera, no, kdoví kudy chodí naše myšlenky a kde na sebe v prostoru narazily :)
Jo moment, ještě jsem chtěla říct, že se ukázalo, že byl u zdravotního personálu velmi oblíben!
Já se ho často ptala “Pamatuješ si,co bylo k obědu?” A on zvolal “NIC!” Ale něco bylo, to víme. Taky říkal, že tam k němu nikdo nechodí, nic se neděje…
No a když jsme se loučily v nemocnici, tak nejedna sestřička najednou obživla, zazářila, zajiskřila a řekla” “On mi říkal, že mám hezký oči.” A doktorka řekla, že ji pořád hladil.
No, takže byl spokojen i během naší nepřítomnosti. Byl pořád ještě obdivovatelem žen, jako vždy :)
8. Až v neděli jsem se přezaměřila jiným směrem než svým vlastním, po návštěvě Brna v týdnu.
9. Teda, myslím, že člověka, který obdivoval ženy, a to i konkrétní a konrkétními činy, musely dotazy na jídelníček trošku popuzovat. :-)
Asi bych na jeho místě nějaký jídlo taky radši zapřela. :-))
Vavřineček 2015, dobrý rok vína pro královský stůl.
ru 10
no, máš recht; neptala jsem se ho pokaždý na ten oběd… :) Tak snad mi to bude přičteno k dobru.
Mně taky říkal, že mám hezký brejle a kabát a vůbec byl celkově milej. Pokud od něj člověk nechtěl, aby se oholil, například :-D
Připiju,to nebude problém:-)
Tak teď už tátu čeká jen nesmrtelnost v královských legendách.
Co maminka,jak to nese?
to je mi líto liško, nějak se nedostává slov…
Liško, to je mi líto……držte se s maminkou.
Kecko, Barčo, Saule,
děkuju.
Maminka zatím celkem v klidu, taky to má takové odstíněné a taky asi začíná přicházet nějaká tíže nebo únava. Na mě teda nastoupila únava, bolej mě nohy, mám kašel. A ještě musíme dost věcí dozařídit – jídlo, úklid, já něco pracovního, dojít si pro oblečení domů…
Lišinko, pohladenie posielam ti…..
hm, zvláštne, vieš, že sem nechodievam nejak často, a dnes som prišla….no…..
Liško, připíjím. Odešel tiše a krásně.
Lištičko, i já připíjím džusem na tatínka a pochopitelně to pro maminku a pro tebe bude nějaký čas bolavé. Ale nikdy vás skutečně nic neoddělí.
Táta umřel v klidu, a jak jsi psala, už je opravdu v bezpečí. Tím nemyslím, že by s vámi nebyl, ale už to prostě tělo nezvládlo..
Teď jde spíš o maminku, aby to co nejlépe zvládla to.. smíření.. a o tebe.
Věřím, že ty ji v tom nenecháš, bude tě potřebovat.
Upřímnou soustrast a hodně sil pro podporu mamince. Bude to jistě těžké.
Děkujeme,
Vlčico, ratko, anino a Christabel!
Dál se teprve uvidí. Ale řeknu vám, že představovat si něco dopředu, že to bude nepříjemný, hrozný apod., je horší, než jak to pak doopravdy je. Protože doopravdy už prostě člověk ví, že je to tak a tak a že bude muset něco s tím udělat. Neví sice co, ale je to jasná jistota, že něco. A to je nakonec uklidňující. Nikdy předtím jsem na nevyhnutelnosti ic pozitivního neviděla. Teď jo.
Já jsem teda žádné obavy si předem nedělala, to jsem nechtěla, to by byl moc úzkostný život. Ale přesto teď vidím, jak i ty nejmenší představy jsou zbytečný. I když… vlastně jsou výrazem zájmu a důležitosti toho tématu.
Možná budu za pár dní mluvit jinak, dost možná se to nějak zhoupne. Výlevy emocí jsou zatím někde třetí na řadě, takže se odsunují. Samovolně. Jako ochrana.
anino,
děsně ráda tě vidím. Slyším. Čtu. Cokoliv :)
A samozřejmě mě děsně zajímá, jaks myslela to “ne že by s vámi nebyl.”
Asi i pohled na tohle se mi teď mění.
Milá Liško a ostatní příbuzní toho milého pana krále (sice jsem ho neznala, ale kdo sedával na takovém trůně, musel být prostě milý a světácký a liška podšitá :-) ), soucítím s vámi, moc, moc.
Víš, co je divné, Lištičko? Já tady mám na hlídání vnoučata a šla jsem zaznamenat na blog krátký dialog mezi mnou a vnučkou, protože mi přišel důležitý :-) A přísahám Ti, že teprve až pak, až když jsem to prohlášení o králi zapsala k sobě, jsem nahlédla sem.
Vyplývá z toho (snad?), protože děti mívají pravdu, že králové jsou. A budou věčně. I když na chvilku odešli …
Posílám pohlazení a ráno si připiju kakaem …
20) Úplný souhlas s představováním si věcí, které jsou hrozné. Zvládněte to s maminkou vyrovnaně – možná je v téhle chvíli nejhorší zařizování, které už je stejně v běhu a až se potom zastavíte, přijdou emoce, ale zároveň i klid.
Řekla bych, že to bude dobrý. I v tom smutku.
Ale nechce se mi to pitvat.
Kaschiko 22,
opravdu se nám příspěvky hezky propojily!
https://kaschika.wordpress.com/2016/03/01/princ-je-spatny/
psice 23
Tak si to taky představuju.
:) zase se představa vloudila.
ruliso 24
Díky, já taky nemám pitvací náladu, spíš takovou stručnou, provozní.
Teď musím zařídit něco se svým kašlem a rýmou asi už, chce to pečovat o sebe (nojo, to si můžu říkat furt a málokdy něco pro sebe udělám) – takže lékárna a basta. Pak jedu domů pro šaty, zpátky za mámou, možná už nějaký nákup udělat, chci dneska konečně vybrat / sehnat hudbu na obřad.
-Tyjo asi si to ulehčím – napíšu tady článek, jestli vás nějaká hudba nenapadá.
Prostě to pro sebe udělám :)
Dneska už můžu odejít z práce. Pondělí a úterý jsem fachčila dlouho a zrovna na jednoduchých věcech, opakovaných, ukládání souborů a tak a to bylo docela dobrý – jednak jsem měla co dělat mimo domov a jednak jsem stihla dotáhnout, co bylo potřeba.
Zítra do práce nejdu vůbec; sotva mi ten den bude stačit na úklid a nákup apod. Máma už rámcově ví, co všechno upeče…
Ahoj Liško, upřímnou soustrast vinčuju. Tvůj tatínek mi je sympatický, připomíná mi pocitově toho mého, byli si podobní svým uměleckým zaměřením i jak píšeš o jeho různých reakcích, tak mi to je blízké. Měla jsi štěstí, že se dožil tak pěkného věku a dlouho jste mohli spolu pobývat (můj zemřel když mi bylo 17). Zdědila jsi po něm umělecké nadání, jsi velmi šikovná a nápaditá. Tak to rozjeď s novou energií a něco vymysli… myslím to tak vůbec, ne jen na tom uměleckém poli. Rozzař se. něco skončilo, něco nového začíná.
zuzi,
díky. tojo. Ale ještě ten pohřeb je hlavní konec.
25) Já to myslela hlavně tak, že když si představuju něco zdánlivě nepředstavitelnýho a dosud nezažitýho (ať se to týká negativních, nebo naopak pozitivních věcí), tak vždycky zjistím, že je to vlastně normální. Tím, že to nějak extrémně nevybočuje z mého vnímání, jen to do něj zapadá.
A hudba, něco z Francie určitě! Edith Piaf, jestli to není okázalé až přes míru. Ale ona má i méně známé a komornější šansony, než Non, je ne regrette rien.
Jacques Brel
Notoricky známých skladeb bych se nebála, pokud jsou vypovídající. Dotknou se spolehlivě.
Jenže já si třeba vždycky představuju, že se tam pustí ta originál písnička a oni to hrozně neradi dělají, radši všude nacpou svoje zpěváčky naříkáčky s housličkama.
To bude asi první věc, co jednou zatrhnu ve svojí poslední vůli.
psice, ru
anó, Francie! Tu Edith Piaf já zatím škrtla, protože mi připadá, že ženskej hlas by mě nějak asi sral nebo víc rozbrečel. Její LP jsme si doma pouštěli a taky Lucienne Boyer.
Chci hezkej baryton jako měl táta! Takže Yves Montand nejspíš. i jeho LP máme (ovšem na gramci nefunguje páčka) a Brela taky, jenže to je moc bouřlivák s protest-songy, asi.
Už jsem to šoupla jako novej článek.
Mám ráda LP “Vive la rose” písničkáře jménem Guy Beart. Táta ho měl taky rád. Je plné VELMI dojemných písní. To by pro mě byla konečná. Mně stačej samy o sobě. Natož s pohřbem. Některé ještě umím z dětství zpaměti. V tom LP byly i napsané texty.
Lištičko, ad 21, děkuj za přiítání a taky vás tu všechny moc zdravím.
Myslela jsem to tak, že táta byl s vámi v bezpečí a jistě nemá každý to
štěstí, aby se o něj rodina postarala, když je zle. To jste pro něj udělaly s mámou hodně.
Uvědomoval si jak na tom je to mu pochopitelně radost nedělalo.
Tak rozhodně si myslím, že se s vámi v tom bezpečí cítil. Kde jnde, než doma…
Ale lecos nemohl, a pokud se jeho stav zhoršil, nebo se dál zhoršoval je pro něj lepší, že teď už je někde v naprostém bezpečí a nic ho netrápí.
Tak jsem to myslela..
Ty co jsem ztratila…no.. tak to necítím, že nejsou spíš to, že jsou se mnou nějak pořád, i když jinak.
Ahoj Aninko, my tě tu rádi vidíme všichni… :-)
Přemýšlím, čím je ten pocit, že naši blízcí jsou nám po smrti vlastně ještě blíž. Jestli tím, že padají jakékoli obrany, nastavení, zpozornělá napětí, podvědomí, že si musím dávat na tohle nebo tamhleto pozor… Pak už zůstane jen to blízké a klidné… A když nejsou hranice ve mně, tak i ten, který už není, najednou jakoby vešel… konečně…
Nevím.
Moji rodiče oba ještě žijí, tak nevím.
Liško, odmázni prosím ten druhej odstavec předchozího a tenhle koment. Dík. Zas jsem ze čtečky netrefila. :-)
A nebo ne? Už dělám zmatky.
34 anino,
díky. Ahá, byl s námi + v bezpečí, jasně. Tojo.
35 ru
asijo, že už zmizí ty vzájemné třecí plochy.