Kdysi jsem si vydělávala peníze tak, že jsem se šla vyspat do domečku kde bydleli mentálně postižení komunitním způsobem – učili se samostatnosti. :-) Někdy to bylo veselejší a někdy drsnější A počasí je hrozné, psa by ven nevyhnal.
Mně se počasí špatný nezdá, je sice mlha a zataženo, ale není kdovíjak zima a ani moc nefouká. Na zítra plánuju výlet. :-)
My plánujeme Moravský kras.
No vidíš, tak to s tím nevyháněním psa nebude tak horký. :-))
4. poznámka se týkala dneška… to se moc ven nechystám.
Zítra to nemá být jiné, ani v neděli, tak jako to není jiné celý týden. :-))
Až od pondělka má začít foukat a sněžit a od úterka se má ochladit a na konec příštího týdne hlásí u nás mínus dvanáct. :-(
Takže tenhle týden ještě honem ven, dokud je ještě jakž takž dobře.
7. tývogo, no to se mám na co těšit
Tak jsem výlet odpískala a nakoupila si na vaření. Pudu tak akorát chvilku něco dodělávat na zahrádku, jestli se neutopím v bahně. Nemělo pršet, nicméně od noci drobně prší. A mlha beznadějná. Včera bylo proti dnešku hezky. :-(
A koukám, že na Macoše je to ještě horší, prší tam víc i víc fouká, tak jsem zvědavá, co Ratka.
Tak víc tam neprší, přehlídla jsem, kde to naměřili. Je to tak nastejno.
9. u mě až v pondělí, dnes chystám velký oběd pro mladé tedy hostinu, pro nejmenšího peru dvě plné pračky takže využívám že je hnusně a bavím se vyvařováním, vypékáním a posluhováním. Kupodivu mě to fakt baví, nedělám si prdel :-))
Vždyť jsi v komentáři 3 psala, že na dnešek plánujete Moravský Kras…(?) :o
Tedy, pochopila jsem to tak, protože já psala o plánu výletu na dnešek a ty jsi napsala o plánu Moravského krasu. A pak jsi akorát napsala, že se to netýkalo včerejška. Ne že až pondělka. A to ani když jsem psala „zítra to (počasí) nemá být jiné…“
Ratko Ratko, a já na tebe od rána se soucitem myslím, jak trpíš… :-)
12. :-)) nenapadlo mě, že mám vyrazit okamžitě :-)
Hmmm…
Okamžitě?
Asi jsme v tom čtení informací opravdu každá někde jinde.
Nicméně mě k té tvojí jakovtipné odpovědi napadají docela další asociace a souvislosti s jinými tvými sděleními, hmm, ale musím si promyslet, jak a kdy a jestli vůbec je sdělím, abych zas nebyla za konfliktní a moralizující. :-)
Jdu přesazovat rybízy. :-)
15. ale klidně buď… pokud sneseš na oplátku mne :-)
Nebudu, už nemám potřebu, úhledná změna na zahrádce mě potěšila, práce v tom podzimním syrově čerstvým vzduchu, zrovna si vařím čaj do termosky a eště pudu pokračovat, jen sezobnu bagetu místo oběda, je to supr. Nabíjející jako kešky. :-)
U nás mlha :-) a jemné bahýnko všude
Jojo, dneska by to na výlet bylo, ale po obědě mi přijde pán obhlídnout tu lísku na likvidaci, tak holt musím zas jen kolem zahrádky.
Mlha je pěkná, ale já jsem uondaná.
Včera škola a pak na návštěvě popřát k narozeninám, to bylo dobrý a holčičky si tam zařádily.
Dneska dvě výstavy (když jsem teda neodjela a zůstala v Praze, tak jsem konečně šla na toho Kupku) a oběd a teď jak jsem ve tři přišla, hned jsem si šla lehnout. Teda po naložení do pračky.
Volno až přespříští neděli. Ještě že aspoň pozítří jdu k doktoru a můžu vstát později. Běžné uklízení pokoje se přesouvá asi až na 24.12. a je mi to jedno. Dodělávky vedlejšáku se zrovna zas vynořují a i když by zabraly čas jen v desítkách minut, nemám na to, cítím se tupě. Ze všeho nejvíc nesnáším maily.
Oprava: spletla jsem se, přespříští neděli nemám volno, to dopeču perníky, dojedu do Prahy a půjdu do divadla.
20:
A co ten Kupka?
Stálo to za to?
Mám doma na zdi od něj pár originálů,tak jestli se mám jet podívat i na zbytek:-)
20. Liško, já jsem pro změnu v sobotu večer po práci šla na Bohemian Rhapsody (po druhý!) :-)) a bylo to super! spát jsem šla v 1 ráno a druhý den zase do práce do večera, ale nelituju.
Saule,
Kupka dobrý, co se týče vystavených obrazů. Měls ty originály zapůjčit na výstavu! Hodně jich tam je z Francie zapůjčených. Já vím, že je to vopruz s pojištěním a tak, ale když něco zapůjčili i ze zahraničí, tak by snad pro ty tvoje dojeli a neměl bys to tak komplikovaný…
Ta výstava je příšerně chaotická. Člověk aby měl plánek, kudy má postupovat.
A ke všemu texty k tomu jsou divný. Jednak nicneříkající a jednak vůbec nemluví o kontextu té doby a toho Kupkova okolí. Třeba tam píšou, že se zabýval barvami a je tam úryvek z jeho knihy nebo z dopisu. Ale nikde ani slovo o tom, že v té době se hodně jiných lidí zabývalo barvami. Hodně malířů, taky Rudolf Steiner nebo jak se jmenuje a asi i jiní, o kterých to ani netuším.
To samý u jiných textů, ten kontext prostě chybí, jen málokdy tam je zmínka, že toho a toho jiného malíře Kupka potkal, znal, že vůbec z něčeho vycházel. Přitom vycházel, to je vidět, nikde ani slovo o fauvistech, ani u těch obrazů, který by tam spadaly.
Běží pak vzadu nějakej film o Kupkovi a tam něco asi z toho kontextu je. Snad. Viděla jsem jen chvilinku, všechny židle byly obsazený.
barčo,
někdy ty večerní až noční akce dodají docela energii, žejo?! Tvoje Bohemian rhapsody asi jo!
Blbý je, že mám pak ráno /dopoledne dlouhý rozjezdy.
Dneska jsem dokonce dělala něco na vedlejšák, hurá, asi do 22:15 a pak jsem jela domů celá aktivizovaná z té radosti, že konečně jsem zas kousek udělala.
24. Liško, přesně tak. Konkrétně tohle je film, který je tou energií nabitý od začátku do konce a ta energie toho filmu tě nese i v dalších dnech. :-) tohle je i film, kde máš chut při závěrečných titulcích vstát a zatleskat ve stoje. :-) Opravdu zážitek.
Ale já Kupku vlastně ani moc nemusím.
Navíc bych si chtěl ponechat ten zážitek z Valdštejnské jízdárny,který je sice už několik let starý,ale těžko kdo ho překoná.
Byl jsem tam kdysi na Bohuslavu Reynekovi a to ťalo do živého.
26 Saule
Já to vážně nebrala, jen jsem jednou chtěla bejt vtipná v podobném duchu jako ty.
Na té výstavě mě taky napadalo, že něco čárovitého bych si mohla namalovat, ale to bych tomu musela dát nějaký smysl, význam (jinak nemám motivaci) a to už by byl pak můj obraz a ne plagiát. :- )
Kupka taky není můj favorit, líbí se mi jen některé obrazy, kde konstruuje nějak prostor pomocí barvy (hlavně) a tvaru, jako takový, a asi dva obrazy, kde je pohyb. Určitě je důležitej experimentátor v rámci malířství. Na té výstavě je i hodně secesních exponátů – většinou jeho ilustrací – ale i v těch karikaturách je hodně secese a já tu zdobnost nesnáším na obrazech. Na šperkách tojo, to ať mi klidně někdo věnuje :- ) Dekorativnost s ornamentíčkama na obrazech kolem sebe nemůžu.
Byla jsem na té výstavě s kamarádkou a ta si zas připomínala, jak se jí líbil Skála v té jízdárně. (Na tom jsem nebyla. Posední roky už na výstavy moc nechodím kvůli prachům, ale teď mám studentskej průkaz a fakt na to platí! Tak budu chodit zas víc. Škoda že mají otevřeno jen přes den…)
Cha a dneska dopol jdu na lék.prohlídku, takže mám ráno takové sympaticky pomalé, už jsem si přistřihla zas vlas, stíhám kávu a dokonce i houbovou omáčku si dám před odchodem. Oddychu sláva.
Tak dej vědět, co ti nadiagnostikujou.
28:
No,pořád mám obrazů plný sklep a nejen svých.
Aby se tam nakonec ještě nějakej Kupka neobjevil.:-)
Ale 1:0 pro tebe.
Až nějaký ten „originál“ namaluji,můžeš mi ho pomoct prodat,1.odstavec 23 je excelentní :-))
30 ru
chraň bůh, to je preventivní prohlídka, na kterou mě chytli, když už jsem šla k praktickému doktoru s nohou. A prohlídka pro zaměstnavatele, která má být jednou za šest let a já ji mám dvakrát starší.
S nohou jdu pozítří, uleju se kvůli tomu z gestalt výcviku, co se dá dělat.
32:
tu preventivku platí zaměstnavatel.
Tak se nenech natáhnout,leda na lehátko v ordinaci.:-)
Saule
:- )
už to mám s nimi domluvený s oběma. Prý to bude za čtyři stovky, pak mi to proplatěj.
Tak mám krátký mikádo a dneska večer celkem volno! Přednáška (dnes ve středu) byla zkrácena o hodinu, na nějaký maily jsem se koukla, celer jsem si upekla k večeři; to je něco úplně jinýho, když přijdu domů už v půl šestý, hoho! Únava zatím nikde. Uvidíme v pondělí ráno, po nevíkendu – po čtyřdenním výcviku kombinovaném se zítřejším ortopedem a sobotní školou. Dneska dobrý!
Jo preventivní prohlídka ukázala, že mám zvýšený ten špatný cholesterol na 5,7 (nevímčeho a norma je snad 5,1), kvůli klobáskám. Tak jsem si upekla celer a hermelín. Ale hermelín je taky živočišně tučnej, nojo, to mi nedošlo. Prej mám jíst maso libový.
35. ortoped furt ještě nebyl? :-))
Až zítra, ne? Tedy matně si myslím…
Ortoped zítra. Asi mi řekne, ať si pořídím nějakou měkkou ortopedickou vložku. Ta noha se zlepšuje sama od sebe, to je fajn.
Doporučí ortoped rotoped? :- )
37. četla jsem zítra… ale matně se mi jeví, že už asi potřetí :-))
Ach jo,Ratko…
Dnes jsem vypisoval školící formulář pro jednu operátorku,co se jmenuje Radka …..
Samozřejmě jsem tam napsal Ratka …..
Tak se hned ohradila,že Radka se píše s d,tak jsem to přepsal a omlouval se,že já znám i jednu Ratku s t.
Dívala se na mne jak na idiota:-)
:-))))
40. no tak promiň :-))
:- ))
operádorka ratka
40. Doufám žes ji proškolil jako mně :-))
Už si o tom určitě vykládá celá dílna.
Úplně jsi mi tady zničila kariéru,Ratko:-)
Jak bylo v krasu?
Doufám,že krásně.
Ratko, prosímtě, napiš mu esemesku a podepiš se, ať ji může roznýst ukázat po fabrice, že fakt nekecal. :)
45. kras byl skvělý, proběhli jsme celý pustý žleb, vlezli do různých děr po cestě a zkontrolovali WC :-) Taky jsem zjistili že je vynovená cesta k spodní vyhlídce na Macoše, jsou tam schody… úplně všude a zábradlí :-)
46. to je příliš těžký úkol, SMS nepíšu jelikož nejsem proškolena :-)
47
Schody všude – a na lesní cesty štěrk. Vivat výlety s vozíčkáři.
47:
a na Horním můstku ještě vybírají vstupné?
Po mně před pár lety nevybrali a podíval jsem se stejně.
Moc se jim to nelíbilo.
48:
Tak přijeď osobně.
Já tě tu představím jako tu Ratku,co ve skutečnosti není ani Radka :-)
50. vybírá se na parkovišti, ale jen v sezoně. Teď už ne. Taky chata Macocha je zavřená a otevřou ji až mezi svátky. Tak doufám že tam bude otevřeno na Silvestra kdy tam jedu se skupinou. K dolnímu můstku by se s vozíčkem nešlo dostat ani předtím :-) Tedy nevím jak velký je Ru ranař. On by tam doskákal přes pařezy i cyklista a zastavil se bezpečně o zábradlí. Pokud by ho nepřeskočil.
52. tam jsme byli, hned vedle je Rudické propadání… je to tam moc pěkné. Propadání způsobeno vedlejším přítok Punkvy – Jedovický potok jestli si správně vzpomínám.
53. A pak dále směrem na Adamov jsou Křtiny a stará huť, a Výpustek s atomovým bunkrem a starou podzmní továrnou na letecké motory
53,54:
liščina vrána by řekla „neuč orla lítat“:-)
Všude jsem byl.
Ale vlastně ve Výpustku vevnitř ne.
V Křtinách se mi líbilo,hezky opravený kostel.
Na Býčí skále jste byli?
„Neuč havrana lítat“, by řekla vrána. :-)
Já taky tam všude byla, několikrát, v létě v zimě v dětství v dospělosti (naposledy na školním výletě se svýma osmákama) a krom Macochy a Katřinské si z toho pamatuju jen úlomky a blbej dojem z davů lidí. Takže relevantně zodpovědět, jestli bych si lajzla s vozejkem na dolní můstek, nedokážu, i když občas jsem maminku tlačila i přes ty kořeny a stezkama tak na jedno kolo.
Nejhorší je opravdu ten štěrk.
Ale na dolní můstek je to krpál, tak nevím. Hlavně jak pak zpátky. :-))
56. vynesla bys mamku na zádech a táhla vozejk za sebou. Mamka by se držela za tvůj krk.
55. na křtinách zrovna opravovali zvonkohru-připojovalil ji na klávesnici… takže jsme si vyslechli nejen všecky tony přímo se zvonařem, ale i různé písničky. Býčí skála byla pokaždé zavřená, sledujeme program… až budou provázet tak možná zajdeme na výklad.
Výpustek je i na vozíček :-) vše vybetonováno do roviny
Maminku nejde nsit na zádech.
60. moji taky ne. To byl takový vtip nicmoc. Včera jsem mamince přivezla nové chodítko. Má na něm přidělanou tašku a může si opravdu pohodlně sednout.
61
Takové chodítko si přeje moje maminka taky, ale na pojišťovnu jí je nechtějí dát, že ještě nemá nárok, když dostala tamto, co jí zprostředkovala charita samozřejmě ako nejlevnější variantu a maminka jim to odsouhlasilka, aniž by se zmínila komu jinému, takže jsme na to ani nemohli nijak mít vliv. A za peníze to nechce zas maminka. A já na to už prdím, beztak by to zas bylo špatně, až by to měla.
59
Tam jsem nebyla. Nebylo v „mých letech“ ještě zpřístupněno. Ale maminku tyhle válečný věci neberou, tak zrovna tam by nejspíš ani nechtěla.
61. my to máme na pojištovnu, musela jsem si to ale nechat předepsat od doktora (reha, ortoped nebo neurolog) a pak to schvaluje revizní. Vypadá to chodítko takhle a je fakt super.
nemusela jsem nic vyřizovat. jen přivést maminku, doktor se na ní podíval a hned navrhl chodítko sám. A tak všecko vyřídil a jen mi volali z lékárny, že krabice již přišla.
Ano, vím, ale další chodítko až po deseti letech. Znovu: To první ji vyřizovala charita, aniž by někdo mamince řekla, že by mohla mít nějaké jiné než to nejlevnější. Ani charitam, ani ortoped, co to podepisoval. Takže má křáp bez ničeho, do kterého jsm jí akorát z překližky vyráběla jakoby „poličku“ dopředu mezi nohy chodítka. A ušila si na to pytlíček na věci. Na další chodítko na pojišťovnu zatím nemá nárok.
Jak vypadají ta lepší chodítka vím, opravdu. Akorát mě sere, když je vidím. Pardon.
65. promiň. vůbec nevím, že je to tak přísné.
Já taky nevím. Takhle mi to zprostředkovala maminka. Vždycky všechno musí být po jejím, a bez diskuze, že by si nechala mluvit do toho, jak ona se rozhodla něco udělat nebo si nechat udělat, ale když se to nepovede, tak za to můžou ti ostatní. A téma chodítko je aktuální každou moji návštěvu, hned po témastu blbých pečovatelů a pečovatelkek z charity a blbé domovnice a blbých sousedů a blbého obvodního doktora a samoézřejmě jakákoli moje nabídk ana pokus něco nějak zařídit smetena ze stolu ráznbým a halsitým „Ale prosímtě, vůbec nevíš, o čem mluvíš, źbytečně se namáháš, vím, že to nejde na nemá smysl, abys…“
I kdybych něco zařídila, bylo by to blbě taky, protože by si to nezařídila maminka sama.
Přitom je mi fakt líto, že to chodítko nemá.
Že spoustu věcí nemá, kvůli svojí blbé povaze.
Sem se rozjela, až jsem na kontrolu pravopisu zapomněla. Balím, du dom a na svařák při rozsvěcení stromečku na náměstí.
Tak snad Liška se povznese nad naše maminky :-) A my se dozvíme co má s nohou. Já dnes byla nahlásit u obvodní, že mám vysoký tlak. Zděsila se a hned mě napsala 3 doporučení na vyšetření srdce. Tak se nechám zkontrolovat ať mi někde nejebne.
69
já se asi před týdnem povznesla nad svoji maminku a od té doby sleduju, jestli jsem na ni míň přednasraná. Připadá mi, že jo. Jenže si bohužel nepamatuju, jak jsem to před týdnem udělala. Bylo to něco jako odpuštění jí něčeho z dětství, co mi bylo líto, ale nemůžu si vůbec vzpomenout, co to bylo :- ) Napadají mě dvě věci (typy chování /výchovy), ale ty to nebyly. Nemůžu si vzpomenout, už je to „zahraný,“ zapracovaný. To by byla dobrá zpráva. Druhá možnost je, že jí to odpustila Rusalka (ta je disociace, takové traumatizované děvče) a ne běžná já. Nebo obě, já už v tom mám zmatek :D Asi obě, pokud se potvrdí, že jsem míň přednasratá. (A v tom případě i ta Rusalka se spojuje se mnou víc, neskáče na mě nečekaně, a to je super.)
Zní to jako scifi nebo slušná pakárna, ale je to tak a není to zřídkavý jev u lidí.
Nikdy by mě nenapadlo, jak dlouho trvá na to přijít, pak si toho všímat a nějak to propojovat a tím zmenšovat tu sílu toho. Je to hrozný, ta lidská obří adaptabilita – jednak hrozná, smutná a kreativně specializační a jednak potom zase léčivá a kreativně rozšiřující nebo co.
A tenhle komentář je tak odhalující, že při každém slově, co píšu, váhám, jestli to celé nesmazat.
Ne, je to super.
Jediný, s čím mám trochu problém, je ta Rusalka, neb tak mi občas taky někdo říká v souvislosti s mým nickem, třeba Chicony skoro pořád. Tak se dycky při první zmínce o ní tady napřed trochu leknu, co jsem zas kde… :-)
Jinak – já jsem měla už několikrát pocit, že už jsem maminku „polkla“, přehodila si v sobě na jinou kolej a neberu ji jako soupeře – no, to neberu. Spíš jako beznadějně čím dál dětštější problémové dítě na dožití. Ale dobře mi s ní není ani tak (je emoční a eneregetická upírka) a líto je mi spousty ztracených věcí s ní pořád. I líto jí. Ale ta bezmoc a beznaděj s ní je síluberoucí. Stejně jako pozorování sebe, co všechno mám po ní, a nemyslím tím teď jen tvar nosu a stehen. :-)
70. je to zázrak… něco je a najednou není. a nikdo neví jak se to stalo.
72
Ale ví, víceméně. To by mě neuspokojilo, nevědět. A není to všechno, dá se to zhruba dopátrat, na základě jednak toho samotnýho dění (ovšem pokud si ho zapamatuju :- )) a jednak nějakých konceptů nebo zkušeností;
napřed jsem musela udělat nějaký manévr, že mě ta druhá osoba začala víc respektovat – v tom nějakém ohledu, ve kterém to s tím bylo předtím zřejmě slabší. A to, že to bylo s respektem ke mně v nějakém úseku slabší, můžu poznat podle toho, že jsem já byla přednasratá. Protože aplikuju určitej koncept (a vím i jeho autora), že totiž kde je naštvanost, hněv, u koho když se objeví jakoby z neznámých důvodů, bývá to tím, že tomu člověku chybí v něčem respekt. Proto se cuká, nasírá, zlobí, odsekává, hněvá, vzteká, syčí, je frustrovanej, soptí, bublá uvnitř… to může mít různé nuance.
A až někdy po tom větším respektu ke mně, který přišel po něčem ode mě, se dalo toho respektu všimnout jako něčeho pozitivního, tím ulehčeně uvolnit místo pro něco novýho a to ulehčení byl předpoklad pro ten manévr před týdnem, to odpuštění.
– Ono je někdy ale lepší říct, že to byl zázrak a že nevím, protože se to slovně vysvětlit dost dobře nedá, natož srozumitelně. A ani nebývá důvod to bedlivě sledovat, stačí rámcově. Lidem, co se zabývají třeba prodejem špaget, stačí to nesledovat, prostě to žít a je to. Já to potřebuju sledovat, ale někdy se to líp sleduje na druhých než na sobě, když je to řetězec; mám dojem. Když se to odehraje během jednoho půldne, tak to sledovat jde líp u sebe než u druhýho. Beztak do toho lezou ještě vlivy, které se plně vystopovat nikdy nedají.
71
Možná tě to naučilo / nebo spíš jsi z toho vybudovala nějakou svoji superdovednost, když to s ní bylo takový ostrý.
Nezůstala jsi někde před lety ležet vyčerpáním z toho, takže s tím asi umíš nějak dobře zacházet, protože to znáš (?)
73. To právě může být dost zavádějící, chtít vysledovat jak k tomu došlo. Tedy pro mě je mnohem lepší akceptovat jak to je a nepídit se proč, spíše věřit (uvěřit) že teď to je jak to je. Tedy přijmout ten stav který je. A nevracet se k tomu co bylo.
Tedy ta změna se vůbec nemusela „stát“, nebo mít příčinu… mohlo to být zcela jinak a bez příčiny. Ráno se vzbudím a jsem jiná, tedy dívám se nově.
76. ono to určitě mělo nějaký vnitřní děj, abych to nezjednodušovala zbytečně, ovšem nějakou proměnou která se stala aniž bych to nějak ovlivňovala (brzdila) došlo k novému nazírání. Tím se jakoby celá ta původní cesta změnila… zmizelo to co dříve bylo třeba chápáno jako něco negativního ze strany druhého. Ono zůstaly vzpomínky, ale jinak, v jiném smyslu interpretovány. Přičeměmž to v žádném případě není má zásluha…tedy nějakého úsilí nebo chtění.
velmi se omlouvám že ti to tady zasírám. jen mě napadlo, že možná to i souvisí s přednasraností mých dětí vůči mě. Ale i muž vůči mě. Zejména toho nejmenšího. Výčitky, že jsem ho neutěšila, nepomohla a nebyla mu oporou, že mě zajímala jen škola a né jeho emoce, milovala jsme ho nade vše, vše bych pro něj udělala. A tak jsem to nechala jen působit… ráno jsme se vzbudila a byla jsem jiná. Otevřená vůči mámě a vděčná. A taky pokornější a vstřícnější.
78
No vidíš, a já mám zas výčitky, že jsem se mu jako malýmu málo věnovala stran té školy, málo s ním tu školu dělala a málo na něj dohlížela, aby nepodváděl, neuhýbal… I mu málo četla knížky, oproti staršímu…
Asi to nejde trefit, nikdy nebudem přesně takoví, jaké by si nás naše děti přály mít. Vždycky to bude někde o kousek posunuto, protože vycházáme z našich životů, když ty jejich, od našich odlišné, se teprve tvarují.
79. to je úplně jedno v důsledku, co to bylo. Vždycky se něco najde. Teď nemám na mysli opravdu týrané a deprivované děti, nýbrž ty milované… opravdu milované.
80
No vždyť to píšu. Dočetlas tu 79 do konce? :-)
80. Dočetla. To byl souhlas s tím co píšeš :-)) že ano.
72,76:
Vsude funguje kauzalita a vse ma nejakou pricinu.
Nejsou zadne zazraky,kdy se nekdo rano probudi a neco najednou bez priciny ma,nebo naopak nema.
Akorat k te zmene lze dojit vedome,nebo podvedome a pak se ji divit.
75:
Kdyz jde o pozitivni zmenu,tak proc ne?
Ale kdyz naopak o negativni,tak se clovek pta proc.
A navic se to komplikuje tim,ze zmena citena v danou chvili jako negativni se casem muze projevit jako pozitivni dar osudu,ale taky presne naopak se nejaky ten „dar osudu“ muze pozdeji ukazat darem danajskym a clovek se zpetne divi,proc si ho vubec bral.
A vystopovat ty vlastni vnitrni pohnutky muze jen sledovanim kauzality,hledanim pricin,uvedomeni si jejich nasledku a prijmutim te zkusenosti at uz je pozitivni,nebo negativni.
78,79:
Ono to vubec neni na skodu,kdyz si tak blizci lidi vyrovnavaji ucty sami mezi sebou.
Pokud je v nejakych prijatelnych mezich,samozrejme.
Tam je docela velka sance kdyz ne hned,tak nekdy v budoucnu se pochopit a vzajemne se vyrovnat.
Kdyz se nekomu ale zacne vracet jeho karma skrze lidi v podstate cizi,se kteryma nemel nic spolecneho,tak mu tam souvislost s jeho vlastnim chovanim naskakuje uz dost tezko a jen se to znovu zauzli v dalsi vnitrni uzel .
Saule, myslíš, že opravdu vše má příčinu, kterou lze vystopovat? Není v životě více rovin, nepůsobí na člověka více vlivů, o kterých ani nevíme?
85:
Teoreticky to,Karle, myslim jde.
Vystopovat tu pricinu.
Otazka s jakym usilim a jestli to usili vubec stoji za to,aby z nej clovek nezblbnul jeste vic,nez z toho problemu,ktery se snazi resit.
Takze ano,nekdy je lepsi pokrcit rameny a neco prijmout bez hledani priciny,proc se to stalo.
A je pravda,ze paradoxne timto pristupem se ta pricina casem objevi tak nejak sama.
A nebo uz jeji objeveni neni zapotrebi,protoze clovek uz se dostal nekam dal a nepotrebuje ji znat.
Ad86:
No a taky samozrejme hrozi nebezpeci,ze clovek nejakou pricinu nakonec najde,respektive si ji vymysli.
Nejakou,ktera ale do te kauzality nezapada,zapada jen do jeho aktualnich predstav a potreby mit jasno a vyreseno.
87. vymýšlení příčin je mnohem nebezpečnější než přijetí toho co je.
88:
To mas pravdu,ale je otazka,jak hluboke a pravdive muze byt prijeti toho co je,bez pochopeni proc to tak je.
89. hmmm, třeba tím že se pokořím. Tedy to „dovolím“ a přestanu se vzpírat.
90. naprostá většina problému v mém životě byla způsobena mojí vzpurností a nárokováním si něčeho. Dokonce i utrpení v dětství bylo rozmazleností a neschopností akceptovat že jsem jaká jsem, protivná, nešikovná a závistivá (nepřející) a že to byly důvody proč třeba jsem se rozhádala s kamarádkou, nebo proč jsem se cítila tak zle a bezmocně… protože mé nároky nebyly uspokojeny. Byla jsem dítě… nezralé a vyžadující to nebo ono.
Teď jsem zestárla, najednou padá závoj z mých očí. Vidím nešťastnou mámu, která se trápí sama se sebou… její nejistotu, vidím nešťastného tatínka s jeho komplikovanou povahou… i mé děti, bojovníky které přišly zkrátka protože jejich máma byla a je pořád sobec. A to nemluvím o muži…kterého chápu tak jako nikdy.
A toto vidění… se „jen stalo“, možná je lepší výraz že jsem si ho vyseděla trpělivostí.
90:
To vypovida mozna o hloubce,ale nic o pravde(pricine)
Leda bys to brala jako postup k jejimu dosazeni.
O tom jsem psal v 86:
„Takze ano,nekdy je lepsi pokrcit rameny a neco prijmout bez hledani priciny,proc se to stalo.
A je pravda,ze paradoxne timto pristupem se ta pricina casem objevi tak nejak sama.“
92. takhle… ta příčina může být zcela jednoduchá, třeba povahový rys… který byl, je a bude a nelze ho nijak změnit.
91:
A za trest mas tri zdrave,dobre vychovane deti,spoustu vnoucat a mozna uremcaneho,ale hodneho manzela.
Peklo se ti po zasluze odvdecilo,hrisnice:-0)
93:
Povahovy rys lze zmenit opravdu jen tezko.
Ale i ten ma pricinu.
Ze byl,je a bude je mozna pravda,ale jeho projevy se pri trose dobre vule daji uspesne korigovat.
A kdyz je dobra vule k toleranci povahovych rysu aspon svych blizkych,tak se s tim da myslim docela normalne a bez vycitek zit.
94. pochopila jsem že veškeré problémy v mém životě byly a jsou jen hlouposti…:-) a mám nekonečnou trpělivost s maminkou, neopravuji ji… a nechávám ji vypovídat. A taky poslouchám muže, i když někdy vylítnu… ale jen na chvíli, hned se vyfouknu a vím že je to mojí povahou. Nechám se pokárat :-) Kolik žen to dovede? :-))
ratko
75
Ok, proč ne,to je v cajku. Pro práci psychoterapeutickou já osobně preferuju zjistit to, co jde zjistit, abych to pak mohla použít, abych pro to měla nějakou všímavost, až to potkám u někoho. Nebo i u sebe v jiném kabátě, to je jedno.
76
že změna nemá příčinu, je podle mě vyloučeno. Pravděpodobně má hned několik příčin a pravděpodobně ani ty příčiny nefungují kauzálně, ale komplikovanějším způsobem. Protože člověk je přece nejkomplikovanější systém, co tady na tý planetě jsme potkali.
77
aha, jo, tvoje zásluha to určitě je a zároveň není.
Tady ta jednoduchá kauzalita prostě neplatí. To si teď myslím nebo předpokládám. A vzpomínky, jak teď zas nově výzkumníci zkoumají, nejsou neměnné, naopak pokaždé (!) když si vybavujeme nějakou stejnou vzpomínku, tak je pozměněná, pozměněni jsme totiž my a ta vzpomínka taky. Teď frčí koncept, že každou vzpomínku vždy znova konstruujeme, nikoli že je uložena jako taková pořád stejná. – kdovíjakej koncept bude za dvacet let :- ))
78
tak to je hezký! A že víš o těch nějakých výčitkách od syna – taky by ses o nich nemusela nikdy dovědět. Mně to připadá dobrý. A skvělý je, že ty se proměňuješ, nejsi nějak zatuhnutá – a to je nejvíííc!
79,80
jo, vždycky se něco najde.
89
Ano.
90
To se s pochopením příčin nevylučuje.
V daný okamži přijmu, jak je, ale abych neztratila, udržela to přijetí, potřebuju znát tu příčinu. A to většinou přijde právě pomocí té pokory přijetí bez dalších nároků. Vyskočí to samo.
92 ad 86
Přesně tak.
Saule,
příčiny jsou a tím, že si myslím, že to není prostá kauzalita v komplikovaném systému jako je člověk, myslím, že je to spleť kauzalit. Někdy je to prostší, jindy je to provázaná síť nějakých kauzalit, mezitím do toho vstupují vnější vlivy a situace, které vyzývají ke změně ve správnou chvíli a nesprávnou chvíli, pak z toho detaily a načasování zapomeneme, takže úplně přesně ty příčiny neodhalíme, ale v podstatě se odhalit dají, souhlasím.
93,95
povahový rys jde taky změnit nebo jde dostat se tam, kde si můžu vybírat, jestli v nějaké situaci ten povahový rys nechám plynout a být a řádit jako dřív, anebo jestli si vyberu zkusit to jinak, v jiné míře na škále té povahové vlastnosti (např. když jsem lakomý škudlil, zkusím něco na škále mezi dvěma extrémy lakomstvím a velkou štědrostí). A k té změně vede – věřím – cesta paradoxní (možná i jiné cesty, já znám tuhletu) a to je:
Teprve když přijmu, jak to je, pak teprve vytvářím ožnost pro změnu toho.
– Když přijmu, že tento povahový rys mám, tzn. nepřehlížím, co dělám, snažím se na to podívat a uvědomím si tuhle svoji vlastnost, pak ji přijmu, že ji tedy mám, i když se mi to nelíbí a leccos mi napřed bránilo, abych si to uvědomil, styděl jsem se atd. Přijmu, že tohle jsem já. Pak teprve, někdy jakoby najednou, se to může začít měnit.
A to je moje zásluha, něco jsem na tom odmakal, a zároveň to není moje zásluha, princip životaschopnosti (nevím, jak se to jmenuje) to nastartuje, udělá, uvolní se kapacita pro něco nového v té oblasti, pro změnu.
Může to být např. přestat bojovat s něčím. Pak se to teprve pohne.
Tomuhle věřím, že funguje.
Fungujou i další věci, ale ty nemám ověřený.
Čemu nevěřím: Nevěřím na rychlou přímou změnu. Když budu chtít se změnit a půjdu někam s přístupem „já tohle chci změnit, řekněte mi, jak,“ tak to nejde. Změna pro mě chodí oklikama.
Nevěřím, že mi nějaký guru řekne TEĎ odhazuješ to a to a jsi volná a od teďka jsi osvobozená. Může se to stát, ale jen v případě, že půda je připravena. Ne zničeho nic. A pouze v případě, že ten pomáhající je přející člověk, přítomný se mnou, schopný takového vztahu, schopný rozpoznávat hranice toho vztahu, aby neubližoval atd.)
96
Poslední věta – opravila bych: Kolik lidí tohle dovede?
U mě záleží na tom, kdo mě kárá. Velmi velice. Když mě kárá někdo, koho neberu a koho považuju za pitomějšího, než jsem já, přestože on by velmi rád dokázal opak (a podle mě se mu to nedaří), zejména někoho hojícího se / budujícího si svoje sebevědomí na ostatních, tak ho setřu na dvě věty. Takovej nemá nárok mě kárat. Ani omylem.
Když mě kárá někdo, koho beru, uznávám, nebo dokonce v něm vidím v určitých směrech nějaký svůj vzor, nemám s pokáráním nebo kritikou od něj problém.
97 ad 77
Ano! Přesně to mi přijde většinu života, že moje podvědomí mi moje vzpomínky furt jakosi nenápadně pokorigovává… jak je mám vidět, z které stránky, co je v nich zesílené a co potlačené…
86 Saule
poslední věta
„A nebo uz jeji (příčiny) objeveni neni zapotrebi,protoze clovek uz se dostal nekam dal a nepotrebuje ji znat.“
Přesně, u některých malých kousků poté, co se nějak zapracujou (integrují se, odborně řečeno), tu příčinu (dílčí) změny už nejde najít, už je to zahraný. To se mi stávalo často cca v době 2007-2009 a teď se to taky někdy stane. Připadá mi že je tam možnost v krátkém časovém úseku (třeba jedna hodina) tu příčinu verbalizovat, zapsat, uchovat. A když to neudělám, zmizí.
A když to udělám, je to takový text, co pro ostatní by byl nesrozumitelný, anebo by vypadal jako magořina (asi jako můj koment 70), protože ten celý kontext se ani popsat nedá.
100
Ano.
101. předpokládám, že naprostá většina manželek se domnívá že muže se na ní hojí, buduje si své sebevědomí a je určitě pitomější než ona. Určitě existují výjimky, ale podle mě se jen přetvařují :-) (vtip) Tedy v důsledku jde o schpnost překonat sám sebe… povznést se nad vlastní komplex, nechat věci být… a nechat se pokárat. Jink nebude v domácnosti mír nikdy.
103. ta 70-tka je úžasná…
101 ru
jo, buď ho setřu, toho nemístného kritika, anebo mu to s úsměvem odsouhlasím „To víš, že jo, jasně, jojo..chápu, díky, noa co.“ A on si už taky neškrtne. :-))
105
Nejsem naprostá většina manželek. S takovým naželem, takto viděným, bych nedokázala žít.
Manžela jsem viděla jako někoho sobě rovného, inteligentního, respektuhodného. Vážila jsem si ho, až do té doby, než mi řekl, že se mě už nedotkne ani násadou od koštěte a že si mám sbalit kufr a táhnout.
Máš-li to ty jinak, prosím nepodsouvej to ostatním.
105
Ano, dotklo se mě to.
109. hmmm… to jsem si všimla víckrát že v tomhle se neshodneme. Prostě to tak cítím. A taky cítím, jak kolikrát mi padne těžko nesetřít druhého. I když on stírá mně, protože toužím mít klid. Ustupuji. A obě strany mají své negativní vlastnosti… nejen to obdivuhodné a respektované. Prostě oba úplně stejní. Jen jsem přesvědčena, že pro klid domu je dobré nechat druhému navrch i kdybych mohla vracet. ale nechci.
110
Nepíše o tomtéž, o čem ve 105
Necháváš manželovi navrch, a přitom ho vidíš za pitomého?
Jasně, pak to chápu.
je to strašně ponižující. Kdyby mi partzner nechával „bý navrch“ přesně to bych ci nmyslela – že mě má ze pitmou. Nechávat někomu, aby měl navrch, je opravdu priojev vlastní pýchy, nic víc. To není ustoupení z přiznání, že ten druhý může mít pravdu nebo já se mýlit.
Ustupuješ, ale přitom děláš z druhého toho blbce, za jakého ho vidíš. Protože neustupuješ proto, že mu dáváš za pravdu, ale abys měla klid.
To mi jde proti srsti.
Ratko, jsi schopná aspoň pochopit, že tvůj náhled na manželství – „že muž se na ní hojí, buduje si své sebevědomí a je určitě pitomější než ona“ – s tebou nesdílím? A nikdy sdílet nehodlám, to radši budu sama do smrti smrťoucí.
To je strašný slepičinismus, a přesně ten jev, který sleduju v práci, jak ženský ty chlapy macerujou, manipulujou, kastrujou…
Ne. Prosím, už nidky mě do tohohle nezahrnuj a s tímhle moje komentáře nespojuj.
Děkuji.
111. on mě taky… ale už se tolik neňafáme jako dřív. Nevěřím že žena potká muže ke kterému vzhlíží… možná chvíli, ale clý život těžko. A ponižující to je, určitě… s tím souhlasím. I pro mě. Štve mě moje blbá povaha. a můžeš mi to vytknout 1000x, pořád to tam bude. Slipičinismus, malicrnost a přizdisráčství.
105 /108,109
ta 105 byla trochu nadsázka (jsem nezúčastněně pochopila :-)
Nechat navrch, někdy odsouhlasit, jojo, udělala jsem chybu, jako už několikrát to známe, OK, uznat, že pohled druhého má nějaké opodstatnění, respektovat ho… a pak zas po čase udělat to samý, jo to je asi nevyhnutelný .- )
111 ru
jo tááák, já nemyslela nechat „navrch“ jen jako a myslet si, že mám navrch já, to ne, ve 113 já myslela připustit, že partner má jinej pohled na věc, i když já teď nevidím u sebe takovej názor jako možnej, a to je OK.
112
Ratko, nikd enepíšu o tom, že k muži vzhlížím!!!
Proč ty musíš vždycky všechno posunout někam jinam, jen abys to mohla popřít…
111 ru
teda ale tohle ti jde HODNĚ proti srsti, to musí mít hodně zakusený důvody na vlastní kůži. OK
113
Já to nepochopila. Od Ratky ne.
116
Nojo, už brzdím.
Jdu se na to vyčurat, to dost často pomáhá.
112, 115
:-DD vzhlížení taky neberu. K člověku vzhlížet – ratkooo, křesťani jedině k Bohu jako Posednímu cíli, nebo jak to nazývají :-) – jsem byla včera v katolický škole…
„Posiluj odvahu v každém srdci – třeba ji jen hanebnost našeho krutého světa zavalila bolestí a samotou. Nevšímej si věcí příliš nápadných, jelikož nejsou hodny bystrého oka a laskavého srdce. Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj. Pamatuj, že každý člověk je obdobou tebe samotného. Neber na sebe cizí vinu, nepyšni se cizí nevinou. Chovej v opovržení zlobu a hrubost, ale ne hrubého či zlého člověka. V tom by ses měl vyznat. Nestyď se za něhu a vlídnost, nastane-li však v čase tvého života chvíle, kdy je třeba zabít, učiň tak bez slitování.“
Co bylo dřív, William Saroyan, nebo Pyšná princezna?
120
nebo různá místa v bibli.
Skvělý je,že ti vyučující zdůraznují dějinnost – že ty části bible byly psané v různých dobách, pro někoho, někým, v nějaké situaci. Takže k tomu závěru citátu o zabíjení: v Desateru to „Nezabiješ“ tehdy ve St.zákoně znamenalo Nezabiješ neozbrojeného člověka schválně, když ty jsi ozbrojen; něco takovýho. Ne že voják nemůže zabít vojáka nebo se nemůže zabít pro ochranu života apod.
121. jj. po večerech čtu Katechismus :-) jasně že je to nadsázka, nevydržela bych žít s někým tolik let a přetvařovat se. Ale my se někdy vzájemně tak strašně serem. když se rozjedu, tak je to od srdce… opravdu s vášní všecko rozcupuju na kusy a jsem neskutečně protivná. A pak opět skládám dohromady. Kdyby to nemělo v sobě lásku, nešlo by to. Ale s láskou lze být i pyšný a povýšený, protože láska odpouští za pochodu. Tedy tomu věřím… a přiznávám, že uznávám desatero a že se modlím, a že jsem hříšná.. :-) a milující, no on si to ten nahoře nějak přebere. i tu mojí pýchu … třeba ji v něco promění, v něco dobrého.
Dějinnost Bible jako osa vývoje a naplňování osudu lidstva v čase je fascinující počin. Svědectví časů… čtu si ráda Bibli, Katechismus, Kázání a dokonce i různé výklady toho či ono verše. Cokoliv biblického je pro mě moc zajímavé, uvolňující a osvobozující… dokonce si někdy čtu i litanie, písně a přemítám že se nějaké naučím zpívat.
122
nebo ta láska to umožní! vyjádřit a nebát se. Když už to existuje, tak ať to je. A ta láska tomu dá přitakání, přijetí, že to taky patří na svět.
To zní pateticky, ale myslím to spíš konkrétně v dílčích kouskách jednání, jak o tom mluvíš ty.
Když to byla nadsázka, proč přišla v obecné formulaci a v reakci na vcelku vážné mé sdělení ve smyslu jeho zlehčení?
V tom mém komentáři o tobě a manželství nebylo nic. Tedy bylo asi tolik, že jsem nepředpokládala, že svého muže považuješ za pitomého, vůbec mě to nenapadlo, tams to šoupla ty – nerozumím tomu proč.
Jsou to pro mě citlivé věci, právě proto, že než jsme skončili soužití v manželství, bylo mi neustále manželem podsouváno, že ho takhle vidím, že je proti mně hloupej (nemá VŠ), že si myslím, že je pro mě zátěž a že si myslím, že jsem s ním ztratila nejlepší léta a že si myslím to a ono klišé, které si kde přečetl nebo zaslechl od slepic – a já ho neměla šanci přesvědčit, že si to nemyslím. Měl „jasno“ podobně, jako to naformulovala či občas formuluje Ratka.
Neunesu o těchhle věcech vtipkovat, pokud zřetelně nechtějí vtipkovat obě strany. Neudělala bych to druhému, protože vím, jaké je to pro mě.
Asi zas čas na čurání. Povídejte si o Bibli a lásce, to je lepší. :-)
126
né, čůrání je lepší.
125
tak se to blbě vyvinulo že si to myslel :( Asi se potýkal jako mnozí se potýkáme / potýkali jsme se s nízkou sebehodnotou.
125. ale já nevím jestli jsem vtipkovala, prostě to neberu moc vážně… spíše jako blbiny. My se furt haštěříme kdo je blbější. A dříve jsem si to nechtěla nechat líbit a něco jsem tedy odfrkla a teď už si něco i nechám líbit… protože taky mám máslo na hlavě. Takže píšu to vážně, ale ne smrtelně vážně. Tedy děje se to u nás běžně, i to moje slepičení které připouštím.
125, 127
ech… teď mi to připomnělo, že si to o tobě myslí občas i jiní lidi. Asi je s tebou nějak snadnější najet na tu strunu.
127. ano, s tím se potýkají mnozí. a pak reagují jak malé děti. nezrale. tedy opět vlastní zkušenost :-) proto to nemůžu nikomu vytýkat… když vím že to mám taky. tedy že dokážu zareagovat jako malé dítě, zcela nečekaně. Ale moje máma taky. Můj manžel a švagrová to nedělají nikdy, ale zase komandujou.
128
Ale tys nepsala o vás, tys psala o většině manželek. Co je v pohoidě mezi dvěma lidmi, protože se znají a je to jejich interní sehraná komunikace, má v zobecnění hodně jiné vyznění. O to více jiné, je-li to sděleno téměř jako poučka v opozitu.
127
Ale že mi v tom souvětí chybělo čárek za vloženejma větama…
128
jasně, nebrat vážně to jde, to je v pohodě – když je zřetelně vymezeno, že mluvíš jen o sobě a ne obecně.
130. řekla bych že je to mustr dané rodiny. Pokud ty mustry vzájemně nesedí, tak se ti dva těžko domlouvají protože rozumí pod určitým výrrazem, slovem, gestem něco jiného a také očekávají od druhého nějakou konkrétní reakci a přijde zcela jiná, kterou vyhodnotí jako….špatnou (blbou). a je oheň na střeše :-) a začnou frkat na sebe nebo prostě nemají chuť či čas se hádat, tak se zcela normálně domluví :-))
131,132 omlouvám se, ale já to fakt beru obecně… nikoliv jen vlastní zkušenost.
129
Nojo, jsou i lidi, kteří si to o mně asi myslí právem. :-)
Ale s těma nežiju a do svého života jsem si je já nevybrala.
Natož abych z nich učinila otce svých dětí.
Můj hlavní problém je, že (se) dost často bouřím, když nejsou věci podle mých představ – viz moje maminka. Ale na rozdíl od svojí maminky kvůli tomu lidi kolem sebe necejchuju a nezavrhuju a neřeším to další pětiletku až dvacetiletku. Vyšílím a splasknu kvůli blbině, a pak jsem vděčná, když ten druhej vedle mě je dál. A když se jede prostě dál.
134
Omlouvám se, tak to budu reagovat takhle blbě asi opakovaně.
136. :-)
130
Přemýšlím, proč tam píšeš o tom, že to nemůžeš nokomu vytýkat.
Psal tady někdo o tom, že to někomu vytýkal?
Co to znamená, že to tomu, kdo to dělá, vytýkáš? Pomůžeš mu tím, když to dělá kvůli svojí nízké sebehodnotě? Zvýšíš mu ji tím?
137
:-)
138. znamená to že vidím že reaguje jako dítě a že s tím nic neudělám. že se necítí dobře, necítí dost uznání, obdivu či ocenění z nějakého důvodu. Děti je třeba oceňovat… jinak propadají panice, že nejsou dost dobré.
140. to je taky dobré téma, protože z domu si každý nese jiný způsob oceňování či uznávání kvality druhého. Takže mohu druhého ocenit, ale pokud to není tak jak to očekává (jak to zná)… je to k ničemu. Pak může být mylně přesvědčen, že ten druhý si ho dost necení, ale jen proto že ten druhý nezná ten mustr, to co ten druhý čeká jako ocenění
140
Něco vidět ještě neznamená to tomu dotyčnému vytýkat, přeci.
A teď naposledy, protože si musím lehnout, ráno vstávám a jdu dávat krev.
Četla jsem od nějakého psychologa manželského poradce článek nebo rozhovor, kde píše že partneři se musí naučit pohybovat v obou prostředích jak v prostředí muže tak ženy. Tedy nejde to zmíchat nebo vytvořit nějakou směs. Pořád je to svět muž a svět ženy. A žena občas navštíví muže v jeho světě a chápe ho tam. A muž občas navštíví ženu v jejím světě a chápe ji. a jinak si žijí každý svůj život ve svém světě. Prostě nejde to nějak namíchat, jen se navzájem znát a občas partnera v jeho světě podpořit a potěšit. celkem s tím souhlasím.
142. vytýkat třeba tím že tě sere nebo že odmítáš s ním takhle komunikovat. Tedy projevit nespokojenost :-) to už je pro mě vytýkání. jsem přecitlivělá, cítím když ten druhý je nespokojený se mnou a stejně i já mohu dát najevo nespokojenost, když se ten druhý chová „blbě“ (netroufnu si napsat pitomec) Tedy jednoduše to vzít jak to je a ani nemrknout, to je nevytýkání. A vytýkání je zvednout obočí nebo si odfrknout etc.
Takže vytýkání je i otevřít hubu, když mě nějaký názor překvapí a totálně zaskočí?
Ne, to není. Podle mě ne. Lidi spolu mají komunikovat, tedy i dokázat si sdělovat, s čím nesouhlasí. Podle tebe i sdělení nesouhlasu je vytýkání. To mi přijde akorát tak zadělávání si na pořádnej tlak v duši a napětí ve vztahu. Který pak zákoinitě vyvaří někde jinde.
Když mi někdo řekne, že si myslí, že já si něco myslím, a já si to nemyslím, tak mu to sdělím. To není vytýkání. Vytýkání by bylo, kdybych mu sdělovala, že on si to myslí jako jeho chybu. Kdybych začla rozebírat, jak blbě si myslí on.
Nevím, jestli ten rozdíl cítíš. Já jo.
I v práci. V práci jako ve vztahu.
Nebo jinak:
Když v práci někdo něco dělá a jeho kolega řekne že teda nic moc, že to se nepovedlo, nikdo se neurazí. Běžně vracím nedoleštěný desky na dílnu, běžně se s nějakou nedokonalostí musím vypořádat i já na svojí práci. Ostatní to taky vidí a nedělají, že to nevidí.
To není vytýkání.
Kdyby ale v téže situaci někdo řekl, že „No tobě se to totiž obvykle nepovede, protože jsi…“ takovej a makovej, začal rozebírat charakter a vlastnosti toho člověka, nebo začal „Ježíš, už zase, já se z tebe zblázním, to nemůlžeš…“, nebo kdyby někdo kolem toho začal kafrat jízlivě, ušklíbačně, sdělovat, jak by se to TOTIŽ (ten důraz je důležitý) mělo správně – tak ho vynesou v zubech. Já v čele.
To poučování je.
To mi občas dělá jeden obchoďák z firmy, od které mám jednu z mašin. Nikdy na ní nedělal, natož aby řešil věci v plným provozu, ale byl NA ŠKOLENÍ… (taky je ten důraz důležitý:-)
Kdysi jsem si vydělávala peníze tak, že jsem se šla vyspat do domečku kde bydleli mentálně postižení komunitním způsobem – učili se samostatnosti. :-) Někdy to bylo veselejší a někdy drsnější A počasí je hrozné, psa by ven nevyhnal.
Mně se počasí špatný nezdá, je sice mlha a zataženo, ale není kdovíjak zima a ani moc nefouká. Na zítra plánuju výlet. :-)
My plánujeme Moravský kras.
No vidíš, tak to s tím nevyháněním psa nebude tak horký. :-))
4. poznámka se týkala dneška… to se moc ven nechystám.
Zítra to nemá být jiné, ani v neděli, tak jako to není jiné celý týden. :-))
Až od pondělka má začít foukat a sněžit a od úterka se má ochladit a na konec příštího týdne hlásí u nás mínus dvanáct. :-(
Takže tenhle týden ještě honem ven, dokud je ještě jakž takž dobře.
7. tývogo, no to se mám na co těšit
Tak jsem výlet odpískala a nakoupila si na vaření. Pudu tak akorát chvilku něco dodělávat na zahrádku, jestli se neutopím v bahně. Nemělo pršet, nicméně od noci drobně prší. A mlha beznadějná. Včera bylo proti dnešku hezky. :-(
A koukám, že na Macoše je to ještě horší, prší tam víc i víc fouká, tak jsem zvědavá, co Ratka.
Tak víc tam neprší, přehlídla jsem, kde to naměřili. Je to tak nastejno.
9. u mě až v pondělí, dnes chystám velký oběd pro mladé tedy hostinu, pro nejmenšího peru dvě plné pračky takže využívám že je hnusně a bavím se vyvařováním, vypékáním a posluhováním. Kupodivu mě to fakt baví, nedělám si prdel :-))
Vždyť jsi v komentáři 3 psala, že na dnešek plánujete Moravský Kras…(?) :o
Tedy, pochopila jsem to tak, protože já psala o plánu výletu na dnešek a ty jsi napsala o plánu Moravského krasu. A pak jsi akorát napsala, že se to netýkalo včerejška. Ne že až pondělka. A to ani když jsem psala „zítra to (počasí) nemá být jiné…“
Ratko Ratko, a já na tebe od rána se soucitem myslím, jak trpíš… :-)
12. :-)) nenapadlo mě, že mám vyrazit okamžitě :-)
Hmmm…
Okamžitě?
Asi jsme v tom čtení informací opravdu každá někde jinde.
Nicméně mě k té tvojí jakovtipné odpovědi napadají docela další asociace a souvislosti s jinými tvými sděleními, hmm, ale musím si promyslet, jak a kdy a jestli vůbec je sdělím, abych zas nebyla za konfliktní a moralizující. :-)
Jdu přesazovat rybízy. :-)
15. ale klidně buď… pokud sneseš na oplátku mne :-)
Nebudu, už nemám potřebu, úhledná změna na zahrádce mě potěšila, práce v tom podzimním syrově čerstvým vzduchu, zrovna si vařím čaj do termosky a eště pudu pokračovat, jen sezobnu bagetu místo oběda, je to supr. Nabíjející jako kešky. :-)
U nás mlha :-) a jemné bahýnko všude
Jojo, dneska by to na výlet bylo, ale po obědě mi přijde pán obhlídnout tu lísku na likvidaci, tak holt musím zas jen kolem zahrádky.
Mlha je pěkná, ale já jsem uondaná.
Včera škola a pak na návštěvě popřát k narozeninám, to bylo dobrý a holčičky si tam zařádily.
Dneska dvě výstavy (když jsem teda neodjela a zůstala v Praze, tak jsem konečně šla na toho Kupku) a oběd a teď jak jsem ve tři přišla, hned jsem si šla lehnout. Teda po naložení do pračky.
Volno až přespříští neděli. Ještě že aspoň pozítří jdu k doktoru a můžu vstát později. Běžné uklízení pokoje se přesouvá asi až na 24.12. a je mi to jedno. Dodělávky vedlejšáku se zrovna zas vynořují a i když by zabraly čas jen v desítkách minut, nemám na to, cítím se tupě. Ze všeho nejvíc nesnáším maily.
Oprava: spletla jsem se, přespříští neděli nemám volno, to dopeču perníky, dojedu do Prahy a půjdu do divadla.
20:
A co ten Kupka?
Stálo to za to?
Mám doma na zdi od něj pár originálů,tak jestli se mám jet podívat i na zbytek:-)
20. Liško, já jsem pro změnu v sobotu večer po práci šla na Bohemian Rhapsody (po druhý!) :-)) a bylo to super! spát jsem šla v 1 ráno a druhý den zase do práce do večera, ale nelituju.
Saule,
Kupka dobrý, co se týče vystavených obrazů. Měls ty originály zapůjčit na výstavu! Hodně jich tam je z Francie zapůjčených. Já vím, že je to vopruz s pojištěním a tak, ale když něco zapůjčili i ze zahraničí, tak by snad pro ty tvoje dojeli a neměl bys to tak komplikovaný…
Ta výstava je příšerně chaotická. Člověk aby měl plánek, kudy má postupovat.
A ke všemu texty k tomu jsou divný. Jednak nicneříkající a jednak vůbec nemluví o kontextu té doby a toho Kupkova okolí. Třeba tam píšou, že se zabýval barvami a je tam úryvek z jeho knihy nebo z dopisu. Ale nikde ani slovo o tom, že v té době se hodně jiných lidí zabývalo barvami. Hodně malířů, taky Rudolf Steiner nebo jak se jmenuje a asi i jiní, o kterých to ani netuším.
To samý u jiných textů, ten kontext prostě chybí, jen málokdy tam je zmínka, že toho a toho jiného malíře Kupka potkal, znal, že vůbec z něčeho vycházel. Přitom vycházel, to je vidět, nikde ani slovo o fauvistech, ani u těch obrazů, který by tam spadaly.
Běží pak vzadu nějakej film o Kupkovi a tam něco asi z toho kontextu je. Snad. Viděla jsem jen chvilinku, všechny židle byly obsazený.
barčo,
někdy ty večerní až noční akce dodají docela energii, žejo?! Tvoje Bohemian rhapsody asi jo!
Blbý je, že mám pak ráno /dopoledne dlouhý rozjezdy.
Dneska jsem dokonce dělala něco na vedlejšák, hurá, asi do 22:15 a pak jsem jela domů celá aktivizovaná z té radosti, že konečně jsem zas kousek udělala.
24. Liško, přesně tak. Konkrétně tohle je film, který je tou energií nabitý od začátku do konce a ta energie toho filmu tě nese i v dalších dnech. :-) tohle je i film, kde máš chut při závěrečných titulcích vstát a zatleskat ve stoje. :-) Opravdu zážitek.
23:
Jé,Liško,omlouvám se,nenapadlo mne,že by někdo bral vážně moji malou mystifikaci ohledně vlastnictví Kupkových originálů:-)
Na druhou stranu mne napadá,že bych své důvěryhodnosti mohl využít a nějaký si namalovat:-)
To by se mohlo vyplatit.
https://kultura.zpravy.idnes.cz/aukce-vytvarneho-umeni-kokoschka-kupka-sima-rekord-drazba-obraz-p8q-/vytvarne-umeni.aspx?c=A161125_124655_vytvarne-umeni_jan
Ale já Kupku vlastně ani moc nemusím.
Navíc bych si chtěl ponechat ten zážitek z Valdštejnské jízdárny,který je sice už několik let starý,ale těžko kdo ho překoná.
Byl jsem tam kdysi na Bohuslavu Reynekovi a to ťalo do živého.
26 Saule
Já to vážně nebrala, jen jsem jednou chtěla bejt vtipná v podobném duchu jako ty.
Na té výstavě mě taky napadalo, že něco čárovitého bych si mohla namalovat, ale to bych tomu musela dát nějaký smysl, význam (jinak nemám motivaci) a to už by byl pak můj obraz a ne plagiát. :- )
Kupka taky není můj favorit, líbí se mi jen některé obrazy, kde konstruuje nějak prostor pomocí barvy (hlavně) a tvaru, jako takový, a asi dva obrazy, kde je pohyb. Určitě je důležitej experimentátor v rámci malířství. Na té výstavě je i hodně secesních exponátů – většinou jeho ilustrací – ale i v těch karikaturách je hodně secese a já tu zdobnost nesnáším na obrazech. Na šperkách tojo, to ať mi klidně někdo věnuje :- ) Dekorativnost s ornamentíčkama na obrazech kolem sebe nemůžu.
Byla jsem na té výstavě s kamarádkou a ta si zas připomínala, jak se jí líbil Skála v té jízdárně. (Na tom jsem nebyla. Posední roky už na výstavy moc nechodím kvůli prachům, ale teď mám studentskej průkaz a fakt na to platí! Tak budu chodit zas víc. Škoda že mají otevřeno jen přes den…)
Cha a dneska dopol jdu na lék.prohlídku, takže mám ráno takové sympaticky pomalé, už jsem si přistřihla zas vlas, stíhám kávu a dokonce i houbovou omáčku si dám před odchodem. Oddychu sláva.
Tak dej vědět, co ti nadiagnostikujou.
28:
No,pořád mám obrazů plný sklep a nejen svých.
Aby se tam nakonec ještě nějakej Kupka neobjevil.:-)
Ale 1:0 pro tebe.
Až nějaký ten „originál“ namaluji,můžeš mi ho pomoct prodat,1.odstavec 23 je excelentní :-))
30 ru
chraň bůh, to je preventivní prohlídka, na kterou mě chytli, když už jsem šla k praktickému doktoru s nohou. A prohlídka pro zaměstnavatele, která má být jednou za šest let a já ji mám dvakrát starší.
S nohou jdu pozítří, uleju se kvůli tomu z gestalt výcviku, co se dá dělat.
32:
tu preventivku platí zaměstnavatel.
Tak se nenech natáhnout,leda na lehátko v ordinaci.:-)
Saule
:- )
už to mám s nimi domluvený s oběma. Prý to bude za čtyři stovky, pak mi to proplatěj.
Tak mám krátký mikádo a dneska večer celkem volno! Přednáška (dnes ve středu) byla zkrácena o hodinu, na nějaký maily jsem se koukla, celer jsem si upekla k večeři; to je něco úplně jinýho, když přijdu domů už v půl šestý, hoho! Únava zatím nikde. Uvidíme v pondělí ráno, po nevíkendu – po čtyřdenním výcviku kombinovaném se zítřejším ortopedem a sobotní školou. Dneska dobrý!
Jo preventivní prohlídka ukázala, že mám zvýšený ten špatný cholesterol na 5,7 (nevímčeho a norma je snad 5,1), kvůli klobáskám. Tak jsem si upekla celer a hermelín. Ale hermelín je taky živočišně tučnej, nojo, to mi nedošlo. Prej mám jíst maso libový.
35. ortoped furt ještě nebyl? :-))
Až zítra, ne? Tedy matně si myslím…
Ortoped zítra. Asi mi řekne, ať si pořídím nějakou měkkou ortopedickou vložku. Ta noha se zlepšuje sama od sebe, to je fajn.
Doporučí ortoped rotoped? :- )
37. četla jsem zítra… ale matně se mi jeví, že už asi potřetí :-))
Ach jo,Ratko…
Dnes jsem vypisoval školící formulář pro jednu operátorku,co se jmenuje Radka …..
Samozřejmě jsem tam napsal Ratka …..
Tak se hned ohradila,že Radka se píše s d,tak jsem to přepsal a omlouval se,že já znám i jednu Ratku s t.
Dívala se na mne jak na idiota:-)
:-))))
40. no tak promiň :-))
:- ))
operádorka ratka
40. Doufám žes ji proškolil jako mně :-))
Už si o tom určitě vykládá celá dílna.
Úplně jsi mi tady zničila kariéru,Ratko:-)
Jak bylo v krasu?
Doufám,že krásně.
Ratko, prosímtě, napiš mu esemesku a podepiš se, ať ji může roznýst ukázat po fabrice, že fakt nekecal. :)
45. kras byl skvělý, proběhli jsme celý pustý žleb, vlezli do různých děr po cestě a zkontrolovali WC :-) Taky jsem zjistili že je vynovená cesta k spodní vyhlídce na Macoše, jsou tam schody… úplně všude a zábradlí :-)
46. to je příliš těžký úkol, SMS nepíšu jelikož nejsem proškolena :-)
47
Schody všude – a na lesní cesty štěrk. Vivat výlety s vozíčkáři.
47:
a na Horním můstku ještě vybírají vstupné?
Po mně před pár lety nevybrali a podíval jsem se stejně.
Moc se jim to nelíbilo.
48:
Tak přijeď osobně.
Já tě tu představím jako tu Ratku,co ve skutečnosti není ani Radka :-)
50. vybírá se na parkovišti, ale jen v sezoně. Teď už ne. Taky chata Macocha je zavřená a otevřou ji až mezi svátky. Tak doufám že tam bude otevřeno na Silvestra kdy tam jedu se skupinou. K dolnímu můstku by se s vozíčkem nešlo dostat ani předtím :-) Tedy nevím jak velký je Ru ranař. On by tam doskákal přes pařezy i cyklista a zastavil se bezpečně o zábradlí. Pokud by ho nepřeskočil.
v krasu stojí za návštěvu taky tento lom.
I v sezónu tam není moc lidí a je to opravdu super pohled
https://bohacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=545539
52. tam jsme byli, hned vedle je Rudické propadání… je to tam moc pěkné. Propadání způsobeno vedlejším přítok Punkvy – Jedovický potok jestli si správně vzpomínám.
53. A pak dále směrem na Adamov jsou Křtiny a stará huť, a Výpustek s atomovým bunkrem a starou podzmní továrnou na letecké motory
53,54:
liščina vrána by řekla „neuč orla lítat“:-)
Všude jsem byl.
Ale vlastně ve Výpustku vevnitř ne.
V Křtinách se mi líbilo,hezky opravený kostel.
Na Býčí skále jste byli?
„Neuč havrana lítat“, by řekla vrána. :-)
Já taky tam všude byla, několikrát, v létě v zimě v dětství v dospělosti (naposledy na školním výletě se svýma osmákama) a krom Macochy a Katřinské si z toho pamatuju jen úlomky a blbej dojem z davů lidí. Takže relevantně zodpovědět, jestli bych si lajzla s vozejkem na dolní můstek, nedokážu, i když občas jsem maminku tlačila i přes ty kořeny a stezkama tak na jedno kolo.
Nejhorší je opravdu ten štěrk.
Ale na dolní můstek je to krpál, tak nevím. Hlavně jak pak zpátky. :-))
56. vynesla bys mamku na zádech a táhla vozejk za sebou. Mamka by se držela za tvůj krk.
55. na křtinách zrovna opravovali zvonkohru-připojovalil ji na klávesnici… takže jsme si vyslechli nejen všecky tony přímo se zvonařem, ale i různé písničky. Býčí skála byla pokaždé zavřená, sledujeme program… až budou provázet tak možná zajdeme na výklad.
Výpustek je i na vozíček :-) vše vybetonováno do roviny
Maminku nejde nsit na zádech.
60. moji taky ne. To byl takový vtip nicmoc. Včera jsem mamince přivezla nové chodítko. Má na něm přidělanou tašku a může si opravdu pohodlně sednout.
61
Takové chodítko si přeje moje maminka taky, ale na pojišťovnu jí je nechtějí dát, že ještě nemá nárok, když dostala tamto, co jí zprostředkovala charita samozřejmě ako nejlevnější variantu a maminka jim to odsouhlasilka, aniž by se zmínila komu jinému, takže jsme na to ani nemohli nijak mít vliv. A za peníze to nechce zas maminka. A já na to už prdím, beztak by to zas bylo špatně, až by to měla.
59
Tam jsem nebyla. Nebylo v „mých letech“ ještě zpřístupněno. Ale maminku tyhle válečný věci neberou, tak zrovna tam by nejspíš ani nechtěla.
61. my to máme na pojištovnu, musela jsem si to ale nechat předepsat od doktora (reha, ortoped nebo neurolog) a pak to schvaluje revizní. Vypadá to chodítko takhle a je fakt super.
https://www.pomuckyzdravotnicke.cz/detail/102-ctyrkolove-choditko/777/
nemusela jsem nic vyřizovat. jen přivést maminku, doktor se na ní podíval a hned navrhl chodítko sám. A tak všecko vyřídil a jen mi volali z lékárny, že krabice již přišla.
Ano, vím, ale další chodítko až po deseti letech. Znovu: To první ji vyřizovala charita, aniž by někdo mamince řekla, že by mohla mít nějaké jiné než to nejlevnější. Ani charitam, ani ortoped, co to podepisoval. Takže má křáp bez ničeho, do kterého jsm jí akorát z překližky vyráběla jakoby „poličku“ dopředu mezi nohy chodítka. A ušila si na to pytlíček na věci. Na další chodítko na pojišťovnu zatím nemá nárok.
Jak vypadají ta lepší chodítka vím, opravdu. Akorát mě sere, když je vidím. Pardon.
65. promiň. vůbec nevím, že je to tak přísné.
Já taky nevím. Takhle mi to zprostředkovala maminka. Vždycky všechno musí být po jejím, a bez diskuze, že by si nechala mluvit do toho, jak ona se rozhodla něco udělat nebo si nechat udělat, ale když se to nepovede, tak za to můžou ti ostatní. A téma chodítko je aktuální každou moji návštěvu, hned po témastu blbých pečovatelů a pečovatelkek z charity a blbé domovnice a blbých sousedů a blbého obvodního doktora a samoézřejmě jakákoli moje nabídk ana pokus něco nějak zařídit smetena ze stolu ráznbým a halsitým „Ale prosímtě, vůbec nevíš, o čem mluvíš, źbytečně se namáháš, vím, že to nejde na nemá smysl, abys…“
I kdybych něco zařídila, bylo by to blbě taky, protože by si to nezařídila maminka sama.
Přitom je mi fakt líto, že to chodítko nemá.
Že spoustu věcí nemá, kvůli svojí blbé povaze.
Sem se rozjela, až jsem na kontrolu pravopisu zapomněla. Balím, du dom a na svařák při rozsvěcení stromečku na náměstí.
Tak snad Liška se povznese nad naše maminky :-) A my se dozvíme co má s nohou. Já dnes byla nahlásit u obvodní, že mám vysoký tlak. Zděsila se a hned mě napsala 3 doporučení na vyšetření srdce. Tak se nechám zkontrolovat ať mi někde nejebne.
69
já se asi před týdnem povznesla nad svoji maminku a od té doby sleduju, jestli jsem na ni míň přednasraná. Připadá mi, že jo. Jenže si bohužel nepamatuju, jak jsem to před týdnem udělala. Bylo to něco jako odpuštění jí něčeho z dětství, co mi bylo líto, ale nemůžu si vůbec vzpomenout, co to bylo :- ) Napadají mě dvě věci (typy chování /výchovy), ale ty to nebyly. Nemůžu si vzpomenout, už je to „zahraný,“ zapracovaný. To by byla dobrá zpráva. Druhá možnost je, že jí to odpustila Rusalka (ta je disociace, takové traumatizované děvče) a ne běžná já. Nebo obě, já už v tom mám zmatek :D Asi obě, pokud se potvrdí, že jsem míň přednasratá. (A v tom případě i ta Rusalka se spojuje se mnou víc, neskáče na mě nečekaně, a to je super.)
Zní to jako scifi nebo slušná pakárna, ale je to tak a není to zřídkavý jev u lidí.
Nikdy by mě nenapadlo, jak dlouho trvá na to přijít, pak si toho všímat a nějak to propojovat a tím zmenšovat tu sílu toho. Je to hrozný, ta lidská obří adaptabilita – jednak hrozná, smutná a kreativně specializační a jednak potom zase léčivá a kreativně rozšiřující nebo co.
A tenhle komentář je tak odhalující, že při každém slově, co píšu, váhám, jestli to celé nesmazat.
Ne, je to super.
Jediný, s čím mám trochu problém, je ta Rusalka, neb tak mi občas taky někdo říká v souvislosti s mým nickem, třeba Chicony skoro pořád. Tak se dycky při první zmínce o ní tady napřed trochu leknu, co jsem zas kde… :-)
Jinak – já jsem měla už několikrát pocit, že už jsem maminku „polkla“, přehodila si v sobě na jinou kolej a neberu ji jako soupeře – no, to neberu. Spíš jako beznadějně čím dál dětštější problémové dítě na dožití. Ale dobře mi s ní není ani tak (je emoční a eneregetická upírka) a líto je mi spousty ztracených věcí s ní pořád. I líto jí. Ale ta bezmoc a beznaděj s ní je síluberoucí. Stejně jako pozorování sebe, co všechno mám po ní, a nemyslím tím teď jen tvar nosu a stehen. :-)
70. je to zázrak… něco je a najednou není. a nikdo neví jak se to stalo.
72
Ale ví, víceméně. To by mě neuspokojilo, nevědět. A není to všechno, dá se to zhruba dopátrat, na základě jednak toho samotnýho dění (ovšem pokud si ho zapamatuju :- )) a jednak nějakých konceptů nebo zkušeností;
napřed jsem musela udělat nějaký manévr, že mě ta druhá osoba začala víc respektovat – v tom nějakém ohledu, ve kterém to s tím bylo předtím zřejmě slabší. A to, že to bylo s respektem ke mně v nějakém úseku slabší, můžu poznat podle toho, že jsem já byla přednasratá. Protože aplikuju určitej koncept (a vím i jeho autora), že totiž kde je naštvanost, hněv, u koho když se objeví jakoby z neznámých důvodů, bývá to tím, že tomu člověku chybí v něčem respekt. Proto se cuká, nasírá, zlobí, odsekává, hněvá, vzteká, syčí, je frustrovanej, soptí, bublá uvnitř… to může mít různé nuance.
A až někdy po tom větším respektu ke mně, který přišel po něčem ode mě, se dalo toho respektu všimnout jako něčeho pozitivního, tím ulehčeně uvolnit místo pro něco novýho a to ulehčení byl předpoklad pro ten manévr před týdnem, to odpuštění.
– Ono je někdy ale lepší říct, že to byl zázrak a že nevím, protože se to slovně vysvětlit dost dobře nedá, natož srozumitelně. A ani nebývá důvod to bedlivě sledovat, stačí rámcově. Lidem, co se zabývají třeba prodejem špaget, stačí to nesledovat, prostě to žít a je to. Já to potřebuju sledovat, ale někdy se to líp sleduje na druhých než na sobě, když je to řetězec; mám dojem. Když se to odehraje během jednoho půldne, tak to sledovat jde líp u sebe než u druhýho. Beztak do toho lezou ještě vlivy, které se plně vystopovat nikdy nedají.
71
Možná tě to naučilo / nebo spíš jsi z toho vybudovala nějakou svoji superdovednost, když to s ní bylo takový ostrý.
Nezůstala jsi někde před lety ležet vyčerpáním z toho, takže s tím asi umíš nějak dobře zacházet, protože to znáš (?)
73. To právě může být dost zavádějící, chtít vysledovat jak k tomu došlo. Tedy pro mě je mnohem lepší akceptovat jak to je a nepídit se proč, spíše věřit (uvěřit) že teď to je jak to je. Tedy přijmout ten stav který je. A nevracet se k tomu co bylo.
Tedy ta změna se vůbec nemusela „stát“, nebo mít příčinu… mohlo to být zcela jinak a bez příčiny. Ráno se vzbudím a jsem jiná, tedy dívám se nově.
76. ono to určitě mělo nějaký vnitřní děj, abych to nezjednodušovala zbytečně, ovšem nějakou proměnou která se stala aniž bych to nějak ovlivňovala (brzdila) došlo k novému nazírání. Tím se jakoby celá ta původní cesta změnila… zmizelo to co dříve bylo třeba chápáno jako něco negativního ze strany druhého. Ono zůstaly vzpomínky, ale jinak, v jiném smyslu interpretovány. Přičeměmž to v žádném případě není má zásluha…tedy nějakého úsilí nebo chtění.
velmi se omlouvám že ti to tady zasírám. jen mě napadlo, že možná to i souvisí s přednasraností mých dětí vůči mě. Ale i muž vůči mě. Zejména toho nejmenšího. Výčitky, že jsem ho neutěšila, nepomohla a nebyla mu oporou, že mě zajímala jen škola a né jeho emoce, milovala jsme ho nade vše, vše bych pro něj udělala. A tak jsem to nechala jen působit… ráno jsme se vzbudila a byla jsem jiná. Otevřená vůči mámě a vděčná. A taky pokornější a vstřícnější.
78
No vidíš, a já mám zas výčitky, že jsem se mu jako malýmu málo věnovala stran té školy, málo s ním tu školu dělala a málo na něj dohlížela, aby nepodváděl, neuhýbal… I mu málo četla knížky, oproti staršímu…
Asi to nejde trefit, nikdy nebudem přesně takoví, jaké by si nás naše děti přály mít. Vždycky to bude někde o kousek posunuto, protože vycházáme z našich životů, když ty jejich, od našich odlišné, se teprve tvarují.
79. to je úplně jedno v důsledku, co to bylo. Vždycky se něco najde. Teď nemám na mysli opravdu týrané a deprivované děti, nýbrž ty milované… opravdu milované.
80
No vždyť to píšu. Dočetlas tu 79 do konce? :-)
80. Dočetla. To byl souhlas s tím co píšeš :-)) že ano.
72,76:
Vsude funguje kauzalita a vse ma nejakou pricinu.
Nejsou zadne zazraky,kdy se nekdo rano probudi a neco najednou bez priciny ma,nebo naopak nema.
Akorat k te zmene lze dojit vedome,nebo podvedome a pak se ji divit.
75:
Kdyz jde o pozitivni zmenu,tak proc ne?
Ale kdyz naopak o negativni,tak se clovek pta proc.
A navic se to komplikuje tim,ze zmena citena v danou chvili jako negativni se casem muze projevit jako pozitivni dar osudu,ale taky presne naopak se nejaky ten „dar osudu“ muze pozdeji ukazat darem danajskym a clovek se zpetne divi,proc si ho vubec bral.
A vystopovat ty vlastni vnitrni pohnutky muze jen sledovanim kauzality,hledanim pricin,uvedomeni si jejich nasledku a prijmutim te zkusenosti at uz je pozitivni,nebo negativni.
78,79:
Ono to vubec neni na skodu,kdyz si tak blizci lidi vyrovnavaji ucty sami mezi sebou.
Pokud je v nejakych prijatelnych mezich,samozrejme.
Tam je docela velka sance kdyz ne hned,tak nekdy v budoucnu se pochopit a vzajemne se vyrovnat.
Kdyz se nekomu ale zacne vracet jeho karma skrze lidi v podstate cizi,se kteryma nemel nic spolecneho,tak mu tam souvislost s jeho vlastnim chovanim naskakuje uz dost tezko a jen se to znovu zauzli v dalsi vnitrni uzel .
Saule, myslíš, že opravdu vše má příčinu, kterou lze vystopovat? Není v životě více rovin, nepůsobí na člověka více vlivů, o kterých ani nevíme?
85:
Teoreticky to,Karle, myslim jde.
Vystopovat tu pricinu.
Otazka s jakym usilim a jestli to usili vubec stoji za to,aby z nej clovek nezblbnul jeste vic,nez z toho problemu,ktery se snazi resit.
Takze ano,nekdy je lepsi pokrcit rameny a neco prijmout bez hledani priciny,proc se to stalo.
A je pravda,ze paradoxne timto pristupem se ta pricina casem objevi tak nejak sama.
A nebo uz jeji objeveni neni zapotrebi,protoze clovek uz se dostal nekam dal a nepotrebuje ji znat.
Ad86:
No a taky samozrejme hrozi nebezpeci,ze clovek nejakou pricinu nakonec najde,respektive si ji vymysli.
Nejakou,ktera ale do te kauzality nezapada,zapada jen do jeho aktualnich predstav a potreby mit jasno a vyreseno.
87. vymýšlení příčin je mnohem nebezpečnější než přijetí toho co je.
88:
To mas pravdu,ale je otazka,jak hluboke a pravdive muze byt prijeti toho co je,bez pochopeni proc to tak je.
89. hmmm, třeba tím že se pokořím. Tedy to „dovolím“ a přestanu se vzpírat.
90. naprostá většina problému v mém životě byla způsobena mojí vzpurností a nárokováním si něčeho. Dokonce i utrpení v dětství bylo rozmazleností a neschopností akceptovat že jsem jaká jsem, protivná, nešikovná a závistivá (nepřející) a že to byly důvody proč třeba jsem se rozhádala s kamarádkou, nebo proč jsem se cítila tak zle a bezmocně… protože mé nároky nebyly uspokojeny. Byla jsem dítě… nezralé a vyžadující to nebo ono.
Teď jsem zestárla, najednou padá závoj z mých očí. Vidím nešťastnou mámu, která se trápí sama se sebou… její nejistotu, vidím nešťastného tatínka s jeho komplikovanou povahou… i mé děti, bojovníky které přišly zkrátka protože jejich máma byla a je pořád sobec. A to nemluvím o muži…kterého chápu tak jako nikdy.
A toto vidění… se „jen stalo“, možná je lepší výraz že jsem si ho vyseděla trpělivostí.
90:
To vypovida mozna o hloubce,ale nic o pravde(pricine)
Leda bys to brala jako postup k jejimu dosazeni.
O tom jsem psal v 86:
„Takze ano,nekdy je lepsi pokrcit rameny a neco prijmout bez hledani priciny,proc se to stalo.
A je pravda,ze paradoxne timto pristupem se ta pricina casem objevi tak nejak sama.“
92. takhle… ta příčina může být zcela jednoduchá, třeba povahový rys… který byl, je a bude a nelze ho nijak změnit.
91:
A za trest mas tri zdrave,dobre vychovane deti,spoustu vnoucat a mozna uremcaneho,ale hodneho manzela.
Peklo se ti po zasluze odvdecilo,hrisnice:-0)
93:
Povahovy rys lze zmenit opravdu jen tezko.
Ale i ten ma pricinu.
Ze byl,je a bude je mozna pravda,ale jeho projevy se pri trose dobre vule daji uspesne korigovat.
A kdyz je dobra vule k toleranci povahovych rysu aspon svych blizkych,tak se s tim da myslim docela normalne a bez vycitek zit.
94. pochopila jsem že veškeré problémy v mém životě byly a jsou jen hlouposti…:-) a mám nekonečnou trpělivost s maminkou, neopravuji ji… a nechávám ji vypovídat. A taky poslouchám muže, i když někdy vylítnu… ale jen na chvíli, hned se vyfouknu a vím že je to mojí povahou. Nechám se pokárat :-) Kolik žen to dovede? :-))
ratko
75
Ok, proč ne,to je v cajku. Pro práci psychoterapeutickou já osobně preferuju zjistit to, co jde zjistit, abych to pak mohla použít, abych pro to měla nějakou všímavost, až to potkám u někoho. Nebo i u sebe v jiném kabátě, to je jedno.
76
že změna nemá příčinu, je podle mě vyloučeno. Pravděpodobně má hned několik příčin a pravděpodobně ani ty příčiny nefungují kauzálně, ale komplikovanějším způsobem. Protože člověk je přece nejkomplikovanější systém, co tady na tý planetě jsme potkali.
77
aha, jo, tvoje zásluha to určitě je a zároveň není.
Tady ta jednoduchá kauzalita prostě neplatí. To si teď myslím nebo předpokládám. A vzpomínky, jak teď zas nově výzkumníci zkoumají, nejsou neměnné, naopak pokaždé (!) když si vybavujeme nějakou stejnou vzpomínku, tak je pozměněná, pozměněni jsme totiž my a ta vzpomínka taky. Teď frčí koncept, že každou vzpomínku vždy znova konstruujeme, nikoli že je uložena jako taková pořád stejná. – kdovíjakej koncept bude za dvacet let :- ))
78
tak to je hezký! A že víš o těch nějakých výčitkách od syna – taky by ses o nich nemusela nikdy dovědět. Mně to připadá dobrý. A skvělý je, že ty se proměňuješ, nejsi nějak zatuhnutá – a to je nejvíííc!
79,80
jo, vždycky se něco najde.
89
Ano.
90
To se s pochopením příčin nevylučuje.
V daný okamži přijmu, jak je, ale abych neztratila, udržela to přijetí, potřebuju znát tu příčinu. A to většinou přijde právě pomocí té pokory přijetí bez dalších nároků. Vyskočí to samo.
92 ad 86
Přesně tak.
Saule,
příčiny jsou a tím, že si myslím, že to není prostá kauzalita v komplikovaném systému jako je člověk, myslím, že je to spleť kauzalit. Někdy je to prostší, jindy je to provázaná síť nějakých kauzalit, mezitím do toho vstupují vnější vlivy a situace, které vyzývají ke změně ve správnou chvíli a nesprávnou chvíli, pak z toho detaily a načasování zapomeneme, takže úplně přesně ty příčiny neodhalíme, ale v podstatě se odhalit dají, souhlasím.
93,95
povahový rys jde taky změnit nebo jde dostat se tam, kde si můžu vybírat, jestli v nějaké situaci ten povahový rys nechám plynout a být a řádit jako dřív, anebo jestli si vyberu zkusit to jinak, v jiné míře na škále té povahové vlastnosti (např. když jsem lakomý škudlil, zkusím něco na škále mezi dvěma extrémy lakomstvím a velkou štědrostí). A k té změně vede – věřím – cesta paradoxní (možná i jiné cesty, já znám tuhletu) a to je:
Teprve když přijmu, jak to je, pak teprve vytvářím ožnost pro změnu toho.
– Když přijmu, že tento povahový rys mám, tzn. nepřehlížím, co dělám, snažím se na to podívat a uvědomím si tuhle svoji vlastnost, pak ji přijmu, že ji tedy mám, i když se mi to nelíbí a leccos mi napřed bránilo, abych si to uvědomil, styděl jsem se atd. Přijmu, že tohle jsem já. Pak teprve, někdy jakoby najednou, se to může začít měnit.
A to je moje zásluha, něco jsem na tom odmakal, a zároveň to není moje zásluha, princip životaschopnosti (nevím, jak se to jmenuje) to nastartuje, udělá, uvolní se kapacita pro něco nového v té oblasti, pro změnu.
Může to být např. přestat bojovat s něčím. Pak se to teprve pohne.
Tomuhle věřím, že funguje.
Fungujou i další věci, ale ty nemám ověřený.
Čemu nevěřím: Nevěřím na rychlou přímou změnu. Když budu chtít se změnit a půjdu někam s přístupem „já tohle chci změnit, řekněte mi, jak,“ tak to nejde. Změna pro mě chodí oklikama.
Nevěřím, že mi nějaký guru řekne TEĎ odhazuješ to a to a jsi volná a od teďka jsi osvobozená. Může se to stát, ale jen v případě, že půda je připravena. Ne zničeho nic. A pouze v případě, že ten pomáhající je přející člověk, přítomný se mnou, schopný takového vztahu, schopný rozpoznávat hranice toho vztahu, aby neubližoval atd.)
96
Poslední věta – opravila bych: Kolik lidí tohle dovede?
U mě záleží na tom, kdo mě kárá. Velmi velice. Když mě kárá někdo, koho neberu a koho považuju za pitomějšího, než jsem já, přestože on by velmi rád dokázal opak (a podle mě se mu to nedaří), zejména někoho hojícího se / budujícího si svoje sebevědomí na ostatních, tak ho setřu na dvě věty. Takovej nemá nárok mě kárat. Ani omylem.
Když mě kárá někdo, koho beru, uznávám, nebo dokonce v něm vidím v určitých směrech nějaký svůj vzor, nemám s pokáráním nebo kritikou od něj problém.
97 ad 77
Ano! Přesně to mi přijde většinu života, že moje podvědomí mi moje vzpomínky furt jakosi nenápadně pokorigovává… jak je mám vidět, z které stránky, co je v nich zesílené a co potlačené…
86 Saule
poslední věta
„A nebo uz jeji (příčiny) objeveni neni zapotrebi,protoze clovek uz se dostal nekam dal a nepotrebuje ji znat.“
Přesně, u některých malých kousků poté, co se nějak zapracujou (integrují se, odborně řečeno), tu příčinu (dílčí) změny už nejde najít, už je to zahraný. To se mi stávalo často cca v době 2007-2009 a teď se to taky někdy stane. Připadá mi že je tam možnost v krátkém časovém úseku (třeba jedna hodina) tu příčinu verbalizovat, zapsat, uchovat. A když to neudělám, zmizí.
A když to udělám, je to takový text, co pro ostatní by byl nesrozumitelný, anebo by vypadal jako magořina (asi jako můj koment 70), protože ten celý kontext se ani popsat nedá.
100
Ano.
101. předpokládám, že naprostá většina manželek se domnívá že muže se na ní hojí, buduje si své sebevědomí a je určitě pitomější než ona. Určitě existují výjimky, ale podle mě se jen přetvařují :-) (vtip) Tedy v důsledku jde o schpnost překonat sám sebe… povznést se nad vlastní komplex, nechat věci být… a nechat se pokárat. Jink nebude v domácnosti mír nikdy.
103. ta 70-tka je úžasná…
101 ru
jo, buď ho setřu, toho nemístného kritika, anebo mu to s úsměvem odsouhlasím „To víš, že jo, jasně, jojo..chápu, díky, noa co.“ A on si už taky neškrtne. :-))
105
Nejsem naprostá většina manželek. S takovým naželem, takto viděným, bych nedokázala žít.
Manžela jsem viděla jako někoho sobě rovného, inteligentního, respektuhodného. Vážila jsem si ho, až do té doby, než mi řekl, že se mě už nedotkne ani násadou od koštěte a že si mám sbalit kufr a táhnout.
Máš-li to ty jinak, prosím nepodsouvej to ostatním.
105
Ano, dotklo se mě to.
109. hmmm… to jsem si všimla víckrát že v tomhle se neshodneme. Prostě to tak cítím. A taky cítím, jak kolikrát mi padne těžko nesetřít druhého. I když on stírá mně, protože toužím mít klid. Ustupuji. A obě strany mají své negativní vlastnosti… nejen to obdivuhodné a respektované. Prostě oba úplně stejní. Jen jsem přesvědčena, že pro klid domu je dobré nechat druhému navrch i kdybych mohla vracet. ale nechci.
110
Nepíše o tomtéž, o čem ve 105
Necháváš manželovi navrch, a přitom ho vidíš za pitomého?
Jasně, pak to chápu.
je to strašně ponižující. Kdyby mi partzner nechával „bý navrch“ přesně to bych ci nmyslela – že mě má ze pitmou. Nechávat někomu, aby měl navrch, je opravdu priojev vlastní pýchy, nic víc. To není ustoupení z přiznání, že ten druhý může mít pravdu nebo já se mýlit.
Ustupuješ, ale přitom děláš z druhého toho blbce, za jakého ho vidíš. Protože neustupuješ proto, že mu dáváš za pravdu, ale abys měla klid.
To mi jde proti srsti.
Ratko, jsi schopná aspoň pochopit, že tvůj náhled na manželství – „že muž se na ní hojí, buduje si své sebevědomí a je určitě pitomější než ona“ – s tebou nesdílím? A nikdy sdílet nehodlám, to radši budu sama do smrti smrťoucí.
To je strašný slepičinismus, a přesně ten jev, který sleduju v práci, jak ženský ty chlapy macerujou, manipulujou, kastrujou…
Ne. Prosím, už nidky mě do tohohle nezahrnuj a s tímhle moje komentáře nespojuj.
Děkuji.
111. on mě taky… ale už se tolik neňafáme jako dřív. Nevěřím že žena potká muže ke kterému vzhlíží… možná chvíli, ale clý život těžko. A ponižující to je, určitě… s tím souhlasím. I pro mě. Štve mě moje blbá povaha. a můžeš mi to vytknout 1000x, pořád to tam bude. Slipičinismus, malicrnost a přizdisráčství.
105 /108,109
ta 105 byla trochu nadsázka (jsem nezúčastněně pochopila :-)
Nechat navrch, někdy odsouhlasit, jojo, udělala jsem chybu, jako už několikrát to známe, OK, uznat, že pohled druhého má nějaké opodstatnění, respektovat ho… a pak zas po čase udělat to samý, jo to je asi nevyhnutelný .- )
111 ru
jo tááák, já nemyslela nechat „navrch“ jen jako a myslet si, že mám navrch já, to ne, ve 113 já myslela připustit, že partner má jinej pohled na věc, i když já teď nevidím u sebe takovej názor jako možnej, a to je OK.
112
Ratko, nikd enepíšu o tom, že k muži vzhlížím!!!
Proč ty musíš vždycky všechno posunout někam jinam, jen abys to mohla popřít…
111 ru
teda ale tohle ti jde HODNĚ proti srsti, to musí mít hodně zakusený důvody na vlastní kůži. OK
113
Já to nepochopila. Od Ratky ne.
116
Nojo, už brzdím.
Jdu se na to vyčurat, to dost často pomáhá.
112, 115
:-DD vzhlížení taky neberu. K člověku vzhlížet – ratkooo, křesťani jedině k Bohu jako Posednímu cíli, nebo jak to nazývají :-) – jsem byla včera v katolický škole…
„Posiluj odvahu v každém srdci – třeba ji jen hanebnost našeho krutého světa zavalila bolestí a samotou. Nevšímej si věcí příliš nápadných, jelikož nejsou hodny bystrého oka a laskavého srdce. Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj. Pamatuj, že každý člověk je obdobou tebe samotného. Neber na sebe cizí vinu, nepyšni se cizí nevinou. Chovej v opovržení zlobu a hrubost, ale ne hrubého či zlého člověka. V tom by ses měl vyznat. Nestyď se za něhu a vlídnost, nastane-li však v čase tvého života chvíle, kdy je třeba zabít, učiň tak bez slitování.“
Co bylo dřív, William Saroyan, nebo Pyšná princezna?
120
nebo různá místa v bibli.
Skvělý je,že ti vyučující zdůraznují dějinnost – že ty části bible byly psané v různých dobách, pro někoho, někým, v nějaké situaci. Takže k tomu závěru citátu o zabíjení: v Desateru to „Nezabiješ“ tehdy ve St.zákoně znamenalo Nezabiješ neozbrojeného člověka schválně, když ty jsi ozbrojen; něco takovýho. Ne že voják nemůže zabít vojáka nebo se nemůže zabít pro ochranu života apod.
121. jj. po večerech čtu Katechismus :-) jasně že je to nadsázka, nevydržela bych žít s někým tolik let a přetvařovat se. Ale my se někdy vzájemně tak strašně serem. když se rozjedu, tak je to od srdce… opravdu s vášní všecko rozcupuju na kusy a jsem neskutečně protivná. A pak opět skládám dohromady. Kdyby to nemělo v sobě lásku, nešlo by to. Ale s láskou lze být i pyšný a povýšený, protože láska odpouští za pochodu. Tedy tomu věřím… a přiznávám, že uznávám desatero a že se modlím, a že jsem hříšná.. :-) a milující, no on si to ten nahoře nějak přebere. i tu mojí pýchu … třeba ji v něco promění, v něco dobrého.
Dějinnost Bible jako osa vývoje a naplňování osudu lidstva v čase je fascinující počin. Svědectví časů… čtu si ráda Bibli, Katechismus, Kázání a dokonce i různé výklady toho či ono verše. Cokoliv biblického je pro mě moc zajímavé, uvolňující a osvobozující… dokonce si někdy čtu i litanie, písně a přemítám že se nějaké naučím zpívat.
122
nebo ta láska to umožní! vyjádřit a nebát se. Když už to existuje, tak ať to je. A ta láska tomu dá přitakání, přijetí, že to taky patří na svět.
To zní pateticky, ale myslím to spíš konkrétně v dílčích kouskách jednání, jak o tom mluvíš ty.
Když to byla nadsázka, proč přišla v obecné formulaci a v reakci na vcelku vážné mé sdělení ve smyslu jeho zlehčení?
V tom mém komentáři o tobě a manželství nebylo nic. Tedy bylo asi tolik, že jsem nepředpokládala, že svého muže považuješ za pitomého, vůbec mě to nenapadlo, tams to šoupla ty – nerozumím tomu proč.
Jsou to pro mě citlivé věci, právě proto, že než jsme skončili soužití v manželství, bylo mi neustále manželem podsouváno, že ho takhle vidím, že je proti mně hloupej (nemá VŠ), že si myslím, že je pro mě zátěž a že si myslím, že jsem s ním ztratila nejlepší léta a že si myslím to a ono klišé, které si kde přečetl nebo zaslechl od slepic – a já ho neměla šanci přesvědčit, že si to nemyslím. Měl „jasno“ podobně, jako to naformulovala či občas formuluje Ratka.
Neunesu o těchhle věcech vtipkovat, pokud zřetelně nechtějí vtipkovat obě strany. Neudělala bych to druhému, protože vím, jaké je to pro mě.
Asi zas čas na čurání. Povídejte si o Bibli a lásce, to je lepší. :-)
126
né, čůrání je lepší.
125
tak se to blbě vyvinulo že si to myslel :( Asi se potýkal jako mnozí se potýkáme / potýkali jsme se s nízkou sebehodnotou.
125. ale já nevím jestli jsem vtipkovala, prostě to neberu moc vážně… spíše jako blbiny. My se furt haštěříme kdo je blbější. A dříve jsem si to nechtěla nechat líbit a něco jsem tedy odfrkla a teď už si něco i nechám líbit… protože taky mám máslo na hlavě. Takže píšu to vážně, ale ne smrtelně vážně. Tedy děje se to u nás běžně, i to moje slepičení které připouštím.
125, 127
ech… teď mi to připomnělo, že si to o tobě myslí občas i jiní lidi. Asi je s tebou nějak snadnější najet na tu strunu.
127. ano, s tím se potýkají mnozí. a pak reagují jak malé děti. nezrale. tedy opět vlastní zkušenost :-) proto to nemůžu nikomu vytýkat… když vím že to mám taky. tedy že dokážu zareagovat jako malé dítě, zcela nečekaně. Ale moje máma taky. Můj manžel a švagrová to nedělají nikdy, ale zase komandujou.
128
Ale tys nepsala o vás, tys psala o většině manželek. Co je v pohoidě mezi dvěma lidmi, protože se znají a je to jejich interní sehraná komunikace, má v zobecnění hodně jiné vyznění. O to více jiné, je-li to sděleno téměř jako poučka v opozitu.
127
Ale že mi v tom souvětí chybělo čárek za vloženejma větama…
128
jasně, nebrat vážně to jde, to je v pohodě – když je zřetelně vymezeno, že mluvíš jen o sobě a ne obecně.
130. řekla bych že je to mustr dané rodiny. Pokud ty mustry vzájemně nesedí, tak se ti dva těžko domlouvají protože rozumí pod určitým výrrazem, slovem, gestem něco jiného a také očekávají od druhého nějakou konkrétní reakci a přijde zcela jiná, kterou vyhodnotí jako….špatnou (blbou). a je oheň na střeše :-) a začnou frkat na sebe nebo prostě nemají chuť či čas se hádat, tak se zcela normálně domluví :-))
131,132 omlouvám se, ale já to fakt beru obecně… nikoliv jen vlastní zkušenost.
129
Nojo, jsou i lidi, kteří si to o mně asi myslí právem. :-)
Ale s těma nežiju a do svého života jsem si je já nevybrala.
Natož abych z nich učinila otce svých dětí.
Můj hlavní problém je, že (se) dost často bouřím, když nejsou věci podle mých představ – viz moje maminka. Ale na rozdíl od svojí maminky kvůli tomu lidi kolem sebe necejchuju a nezavrhuju a neřeším to další pětiletku až dvacetiletku. Vyšílím a splasknu kvůli blbině, a pak jsem vděčná, když ten druhej vedle mě je dál. A když se jede prostě dál.
134
Omlouvám se, tak to budu reagovat takhle blbě asi opakovaně.
136. :-)
130
Přemýšlím, proč tam píšeš o tom, že to nemůžeš nokomu vytýkat.
Psal tady někdo o tom, že to někomu vytýkal?
Co to znamená, že to tomu, kdo to dělá, vytýkáš? Pomůžeš mu tím, když to dělá kvůli svojí nízké sebehodnotě? Zvýšíš mu ji tím?
137
:-)
138. znamená to že vidím že reaguje jako dítě a že s tím nic neudělám. že se necítí dobře, necítí dost uznání, obdivu či ocenění z nějakého důvodu. Děti je třeba oceňovat… jinak propadají panice, že nejsou dost dobré.
140. to je taky dobré téma, protože z domu si každý nese jiný způsob oceňování či uznávání kvality druhého. Takže mohu druhého ocenit, ale pokud to není tak jak to očekává (jak to zná)… je to k ničemu. Pak může být mylně přesvědčen, že ten druhý si ho dost necení, ale jen proto že ten druhý nezná ten mustr, to co ten druhý čeká jako ocenění
140
Něco vidět ještě neznamená to tomu dotyčnému vytýkat, přeci.
A teď naposledy, protože si musím lehnout, ráno vstávám a jdu dávat krev.
Četla jsem od nějakého psychologa manželského poradce článek nebo rozhovor, kde píše že partneři se musí naučit pohybovat v obou prostředích jak v prostředí muže tak ženy. Tedy nejde to zmíchat nebo vytvořit nějakou směs. Pořád je to svět muž a svět ženy. A žena občas navštíví muže v jeho světě a chápe ho tam. A muž občas navštíví ženu v jejím světě a chápe ji. a jinak si žijí každý svůj život ve svém světě. Prostě nejde to nějak namíchat, jen se navzájem znát a občas partnera v jeho světě podpořit a potěšit. celkem s tím souhlasím.
142. vytýkat třeba tím že tě sere nebo že odmítáš s ním takhle komunikovat. Tedy projevit nespokojenost :-) to už je pro mě vytýkání. jsem přecitlivělá, cítím když ten druhý je nespokojený se mnou a stejně i já mohu dát najevo nespokojenost, když se ten druhý chová „blbě“ (netroufnu si napsat pitomec) Tedy jednoduše to vzít jak to je a ani nemrknout, to je nevytýkání. A vytýkání je zvednout obočí nebo si odfrknout etc.
Takže vytýkání je i otevřít hubu, když mě nějaký názor překvapí a totálně zaskočí?
Ne, to není. Podle mě ne. Lidi spolu mají komunikovat, tedy i dokázat si sdělovat, s čím nesouhlasí. Podle tebe i sdělení nesouhlasu je vytýkání. To mi přijde akorát tak zadělávání si na pořádnej tlak v duši a napětí ve vztahu. Který pak zákoinitě vyvaří někde jinde.
Když mi někdo řekne, že si myslí, že já si něco myslím, a já si to nemyslím, tak mu to sdělím. To není vytýkání. Vytýkání by bylo, kdybych mu sdělovala, že on si to myslí jako jeho chybu. Kdybych začla rozebírat, jak blbě si myslí on.
Nevím, jestli ten rozdíl cítíš. Já jo.
I v práci. V práci jako ve vztahu.
Nebo jinak:
Když v práci někdo něco dělá a jeho kolega řekne že teda nic moc, že to se nepovedlo, nikdo se neurazí. Běžně vracím nedoleštěný desky na dílnu, běžně se s nějakou nedokonalostí musím vypořádat i já na svojí práci. Ostatní to taky vidí a nedělají, že to nevidí.
To není vytýkání.
Kdyby ale v téže situaci někdo řekl, že „No tobě se to totiž obvykle nepovede, protože jsi…“ takovej a makovej, začal rozebírat charakter a vlastnosti toho člověka, nebo začal „Ježíš, už zase, já se z tebe zblázním, to nemůlžeš…“, nebo kdyby někdo kolem toho začal kafrat jízlivě, ušklíbačně, sdělovat, jak by se to TOTIŽ (ten důraz je důležitý) mělo správně – tak ho vynesou v zubech. Já v čele.
To poučování je.
To mi občas dělá jeden obchoďák z firmy, od které mám jednu z mašin. Nikdy na ní nedělal, natož aby řešil věci v plným provozu, ale byl NA ŠKOLENÍ… (taky je ten důraz důležitý:-)
jj. ta 146. tu jsme měla na mysli.