VYPUČELO TO!
V pátek večer na konci pracovního týdne už jsem si potřebovala odpočinout, taková únava cestou domů je živná půda pro vyklíčení všech drobných frustrací a tlaků. Bylo mi nicmoc, dojem neúspěchu, dole, pořád něco v zádech, za krkem, práce, neodpočinek asi už měsíc, s vyhlídkou obdobné situace na příští dva týdny. Potřebovala bych si vzít dovolenou a odjet někam pryč a nemuset tam nic dělat. Jenže já to potřebuju dodělat! Spíš na to všechno bych si mohla vzít dovolenou a pustit se do práce…
Pak mě napadlo, že táta umřel, a bylo mi to líto: Kdyby tu byl, rozuměl by mi. Projev truchlení.
Na základě toho mi líp došlo, že je to na místě – že jsem si ještě neodpočala; pořád to stěhování… A tak se mi trošku přece ulevilo, když jsem si řekla, že mám nárok se cítit chvíli dole.
Pak se mi zas vrátilo, že si poslední měsíc moc nemůžu odpočinout a že se mi úplně změnilo, kde a jak odpočívat! Jsem někde jinde, je to jiné. – Copak odpočinek pro mě znamená být při něm sama? Rozhodně pro mě odpočinek není pobývat mezi nevybalenými balíky s věcmi a koukat s nechutí na zaprášené dlaždičky v rozích koupelny a s nechutí koukat i na představu ty dlaždičky otřít. To není žádná pohoda.
A pak jsem si znovu řekla, že úmrtí a stěhování je stresující situace a že mám nárok se cítit v nepohodě. To je poprvé, co jsem si takovou věc mohla říct!
Jindy by mi bylo nevalně a ještě bych si na to nakládala víc, protože pokaždé, kdy bych si uvědomila, že je mi nevalně, hned bych si řekla, že musím dodělat to a to a vím, že si neodpočinu ani za dva týdny a že to budu muset nějak udělat a rozvrstvit a nevím, kam až to povede, jestli se mi podaří si všechno nadávkovat. (Obvykle se to podaří a už v tu chvíli se mi rýsuje, jak to časově udělám a kde na horizontu je odpočinek, ale tentokrát je to jinak, v novém, ne v zaběhaném prostředí a nemůžu dobře odhadnout, co mám všechno obešlápnout, abych vůbec nějaký odpočinek měla.)
Ulevilo se mi trochu, ale stejně se ještě ukáže, jak na to. Jak si nově vybudovat možnosti odpočinku doma. Já totiž v tom bytě, kam jsem léta jen docházela, jsem měla pocit, že musím být s rodiči, když jsem k nim přišla, sedět s nimi, s tátou. Kdykoli jsem na moment poodešla do kuchyně nebo pokoje a unaveně si tam sama sedla, byl se mnou pocit, že to ne, to nemůžu, od toho tady nejsem. Hned jsem vystřelila, vstala. V tom bytě jsem 15 let neodpočívala. Vždycky jinde. V tom bytě to nešlo. Když jsem tam byla delší dobu, tak v době máminy nepřítomnosti, což znamenalo se postarat o tátu plus chodit do práce. Ve střehu. Odpočinek, to ne, jen na chvilku a hned zase něco.
A tak ten prostor už s odpočinkem nemám spojený. Když jsem tu bydlela, na střední a vysoké, bylo to jinak. Žila jsem ve svém pokoji, neměla moc důvod vysedávat s rodiči u televize. Ještě se to teď nově nenastavilo. Nic jsme ještě nově nenastavily. Ještě se nemohlo tak rychle ukázat, jak na to, co a kdy a kde a kdo a tak. Ještě tu není nový provoz. Jsou tu ty mé balíky v cestě. Balíky za krkem, čekající na vybalení, utřídění, nalezení nového místa pro staré věci.
U těch věcí to líp vidíme. Vidíme a říkáme si nahlas, že stejný druh věcí teď máme na dvou až třech místech, než rozhodneme, na které jedno místo ho sjednotíme. Kolik místa je na to vůbec potřeba a kde ho poskytneme. Kam dáme jiné věci, které tam teď přechodně jsou, a kam přesuneme ty, co byly čtyřicet let ve skříňce. Co už tak vidět není, jsou činnosti a kompetence. A s těmi je to obdobné, ba ještě složitější než s věcmi. Co je v které skříni, se zaběhá raz dva v porovnání s novými způsoby zařizování, vaření, praní, uklízení, stolování, placení bytu, nakupování a odpočívání.
Prostě není dobré sama před sebou dělat, že je všechno dokonalá stará vesta, samá sranda a nevšímat si, že se něco mění. Že se něco děje, i když to není vidět. Slavnostně si dovoluju odpočívat a mít se někdy trochu blbě!
Ráno jsem se probudila a pohled z okna mi přinesl další úlevu. Je jiný, než jsem ho znala. Dřív tam byla velká zelená koruna jasanu. Skoro až k oknu mi sahaly větve. Skoro. A když jsem se teď přistěhovala, byl výhled na dvůr hrozně mrtvý, strohý, chudý. Ořezali jasany totiž až na kmen. Výhled na zdi a pahýly. Neveselý. A dnes ráno jsem si všimla, že pahýly obrazily! Přecejen! Je to nové, ne tak zelené jako v dětství, ale ne neveselé!
.
je to optimistické psaní, i ten opučený stromek, taky jsem letos několik takových vypučených potkala (zoufale naholo ořezaní). Ale k paradoxu úlevy z toho že se cítím napytel a že jsem si toho plně vědoma a že je to na zvláštní způsob dobré. uklidňující. protože to odpovídá situaci v které jsem. kopíruje ji. Jestli jsi tohle chtěla říct… (mám nějak porouchaný přívod i odvod) tak tomu rozumím. Když je situace těžká, jsou i pocity těžké a v tom je jejich lehkost a vnitřní pokoj. že to tak je správně. že je vše tak jak je.
výborný článek!
k tomu není co dodat.
tak aspoň dám *****
:-)
1 ratko
ano! Díky!
2 barčo
Taky díky!
No paráda, úplně si u toho čtení člověk automaticky hluboce vydechnul. Mně skoro až přišlo, že jsi superhrdinka, o které tady jednou kdysi byl komiks, jak jsi to hrozně výkonně a zdatně zvládala. Ten odpočinek máš už předplacený klidně na měsíce dopředu (ne, že bys to vydržela, ale klidně bys mohla, kdybys chtěla:)
No mně spíš přišlo, že už se toho sebeobrannýho “nesmím zastavit, musím jet” nikdy nevyhrabeš. :-)
Výborej poisřeh s nasavování si vlastníchpocitů na různých místech podle jejich účelu..
Možná i proto mi pořád není a už nikdy nebude dobře v chalupě v Ch.
Liško dám jen svoji volnou uvahu. Je to vlastně doplnění toho, proč tvůj článek považuju za výborný v komentu. č. 2.
tohle co popisuješ v článku je vzduchoprázdno, ztracená puda pod nohama, takové to “nevím”….přesně to co nemáš a nemá nikdo rád, necítí se v tom dobře, protože nejistota.
a to co cvičíš v tělocvičně na lekce je trenažér :-)
uvědomovat si svoje pocity, at jsou jakékoliv, a setrvat v nich. neplašit, nestresovat, nechat jak jak jsou – to je odvaha. a ta cesta se časem ukáže sama.
4,5,6
dobře, že mi to říkáte!
To jsem zvědavá, jak to půjde dál.
7. já taky :-))
7. já jsem taky zvědavá na zážitky ze společného zabydlování, hospodaření, takových těch uplně obyčejných věcí, jako jít na nákup, nebo si společně vyjít do města. vaření, hospodaření, sejít se u jednoho stolu při jídle, nebo zkrátka nápady jaké vás společně napadly, nebo co jste společně zařizovaly a co vám udělalo radost, že jste zvládly a nebo jak ..je to takové celé nové, jiné. takové ty obyčejné zážitky. prostě vše postupně, pomalu, v čase.
9. a samozřejmě i třeba nezvládly, nevíte a takové ty tvé pocity z toho všeho nového, vznikajícícho. prostě tak různě, jak to přináší čas, situace….
barčo,
to je výbornej postřeh (pro mě ještě pořád realtivně novej) – všímat si těch obyčejných zážitků. Jak těch rutinních, co si člověk ani nevšimne, i těch nových. Uvědomuju si třeba, že když jdu s matkou ven na ulici (což bývalo tak jednou za rok možná ani ne a teď to bylo jednou v sobotu), cítím se trochu ve střehu. Že někoho potkáme a ona něco prohodí o něčem nebo o mně, co se mi nebude líbit, a já v tu chvíli budu mít příliš málo možností na to reagovat, jak bych potřebovala – protože ten člověk bude pro mě cizí nebo se jen mihne rychle nebo… Výhoda je, že když spolu bydlíme, budu mít vždycky možnost o tom s ní promluvit jindy, brzo. Dřív jsem odjela a nebylo to dobře možné.
Zadruhé – co já se mám co zajímat o to, co říká matka – přece je to jiná osoba než já a může si říkat cokoli jako kdokoli jiný a mě by se to netýkalo, kdyby (!) ta naše separace prosvištěla už beze zbytku. To bych pak přece nebyla ve střehu, protože by nade mnou její slova neměla žádnou moc. A jsem ve střehu přesně kvůli těm (předpokládaným a už se to i stalo) slovům, které ukazují, že ona v tu chvíli ujede a mluví, jako bych nebyla já zcela autonomní nebo jako kdyby ona se mnou rivalizovala, něco shazovala.
Když se budu důsledně chovat z přesvědčení jako autonomní osoba, tak by i ona se tak měla ke mně chovat. Předpokládám. Takže ještě něco v mém chování je a dělá to na mně dojem, že je to nějaká moc. Moc, kterou dávám do ruky jí.
No krásné téma! Na to si ještě posvítím. :-)
11
Zdá se mi, že to ukrutně řešíš.
Neuděláš z maminky rovnocennou partnerku, to stoprocentně ne. Ty se můžeš chovat jak chceš “automně”, ona v tobě pořád bude vidět svoje dítě. A bude tak o tobě přemýšlet (což se odrazí i do řeči).
Podle mě je jediná možnost nebrat si to tak osobně. Oni ti okolo, kterým o tobě vypráví, taky vědí vo co gou, taky mají maminky.
Myslím, že ten pocit jí dávané moci je tvoje ne-moc. Tvoje ne-síla, ne-autonomie.
Kdybys skutečně byla autonomní, tenhle pocit by tam nebyl.
11. přirozený moc která vychází z původu? to jen takový tip, proč rodiče mívají nad námi moc
11:
“Když se budu důsledně chovat z přesvědčení jako autonomní osoba, tak by i ona se tak měla ke mně chovat. Předpokládám.”
To předpokládáš naprosto mylně a vím o čem mluvím.
12:
první odst.
Přesně tak!
prostě si zvykni,že maminka tě bude ukrutně srát a když jí to dáš najevo,tak vůbec nebude chápat čím vlastně:-)
Takže po pár pokusech toho “dávání najevo” buď zanecháš,nebo si obě uděláte ze života peklo.
A to neznamená nějakou ztrátu autonomity,ba naopak.
Jít si svou cestou,aniž bys vyžadovala nějaké porozumnění od svého nejbližšího okolí,to je právě autonomita.
14 poslední věta – tak.
Nebo možná ani ne tak vyžadování porozumění, jako vyžadování respektu/akceptace/(přistoupení na) tvých pravidel a norem.
Pokud jsem pochopila, tobě nejde o to, aby ti maminka kdovíjak rozuměla, ale hlavně aby se chovala stejně jako ty, tj. viděla tě tak, jak ty si přeješ, aby tě viděla, protože tak vidíš sebe ty sama, což potvrdí tím, že se bude chovat tak, jak ty si myslíš, že by v tom případě měla.
Tak tohle nefunguje a fungovat nebude.
Přijde mi, že se snažíš maminku vychovat, v sebeobraně sebe sama.
14, 15 vy jste tak chytří :-)) a ještě mi řekněte jak se k tomu dopracovat :-))
17:
To nevím Ratko,zrovna nedávno jsem po mamince ječel,že ze mne furt dělá blbce,ale aspoň teoreticky to mám zmáknutý,ne:-)))
18. teoreticky to má zmáklé každý :-)))
17
Ale my nepsali, že to umíme, my jen psali, že to, co si Liška myslí, že by mělo být/jít, je utopie.:-)
Taky jsem kdesi dřív a výš opakovaně hlásila k tomu, že bych s matkou trvale žít nechtěla ani za nic.
11. aha….
no, myslela jsem to malinko jinak, asi jednodušeji, nebo příměji…..nebo jak to nazvat…
ale zase je to tím, že jsem takhle se svými rodiči nebydlela.
ale dám příklad, moje babička byla velmi činorodá a zaměstnaná žena – domácnost, výborná hospodynka a kuchařka, pracovala v továrně, svoje tři děti, pak já jako vnučka- dcera, později ona velmi pomáhala s třemi dětmi mé téty (její dcery) a do toho všeho si jela i svůj malý osobní život, takové ty radosti pro ni – výlety, divadlo, šití apd. měla toho hodně, hlavně hodně povinností.
a ted zpátky k tomu mému výletu na Valdštejně :-)
tam jsme s babičkou jely mi dvě, udělali jsme si na sebe čas…..a užívaly jsme si ten výlet, počasí, krásu, ale také jsme mohli malinko volnomyšlenkařit….a hup a já najednou viděla svoji babičku malinko jinak…..její přání, její sny….o čem přemýšlí….v tu chvíli ta její velká zaměstnanost a všední povinnosti zmizely…..jakoby na chvilku byla pro mě jinou ženou…neznámou…..takové to co si nemohla a neměla čas dovolit ve svém uspěchaném pracovně rodinném životě, tak to tady najednou prostě mohla, tak nějak samo to vyplulo….i s jejími vzpomínkami na mládí, sny…představy apd.
21. jé, a těch hrubek :-(
omlouvám se.
Á, jo, něco píšete, co jsem taky myslela a něco při bližším ohledání říkáte jinak, z jiného postoje. Jo, 14 poslední věta dobrá! Jsem zvědavá, jak se naplní v praxi pro mě i pro matku, až vytáhnu tu baskytaru a začnu hrát. V konkrétním kontextu :)
23. jojo, je to velmi zajímavé téma, zejména v kontextu ohledů vůči druhému. Toto téma vystává zákonitě když žije více lidí pod jednou střechou. Jak se lidé porovnají, jeden chce hrát na baskytaru večer, druhý se sprchuje a fénuje třeba ráno v pět, do toho mňouká kočka celou noc… a někdo vypije všecko mléko s kornflejtami takže není do kávy :-)) Běžné soužití, normálka
Taky se člověk třeba “uskromní” z nějakého důvodu, třeba že chce dodržet dohodu nebo že to slíbil nebo nevím …ale dlouhodobě to udržitelné není a vyleze to jinudy ven. a mnohem hnusněji
z osobní zkušenosti bych řekla že soužití s partnerem leze na nervy, (i po 40 letech) Potvrdila mi to i maminka, které tatínek taky lezl na nervy a víme ze tatínkovi moje maminka taky lezla na nervy. takže se domnívám že je to normální… mě moji rodiče šíleně lezli na nervy, ale já rodičum (prý) ne. TAkže bych řekla že rodiče jsou ochotni k ústupkům (podvědomě) pokud tím získají blízkost dětí.
25:
možná vyleze,možná ne,nebo možná ne tak hnusně.
Jisté je jen to,že nejhnusněji to vyleze vždycky,když žádné ohledy nejsou.
26
Mně kluk, a dřív oba, taky občas leze (lezli) na nervy, spíš bych řekla, že tvoji rodiče ti kecali, protože přece “správně” dítě lízt na nervy rodičům nesmí. :-) A navíc mu to nesmí říct, co kdyby si to dítě pomyslelo, že je třeba rodiče nemaj dost rádi, žejo…
A nebo jsi fakt byla tak zdecimovaná, že ses doma radši vůbec neprojevovala. :-))
25
Určitě to vyleze, ale nemyslím, že by to muselo být hnusně, pokud to “uskrovňování” není přes určitou mez, kterou člověk cítí jako nespravedlivou vůči sobě.
Pokud to vnímá jako “něco za něco” (rozuměj u sebe, tedy “něco mám a něco za to musím zaplatit”), tak není důvod, proč by to vylízalo hnusně.
29. protože to tebou začne cloumat… i když víš proč to děláš. prestovšecko že víme, nejsme roboti.
30
No jasně, že to tebou začne cloumat, jinak by se to ven neprodralo. Vždycky je to natlakovat-vypustit.
Ale furt nechápu, proč by to muselo být nutně hnusně.
To, že se dva zrafou, neznamená, že to musí být hnusný.
32. oni se právě nezrafou… bavíme se o potlačování (sebeobelhávání že mě to tak vyhovuje a že to tak chci mít ve jménu něčeho)
33. mluvím o situaci kdy vědomě se snažíš, v dobré vůli a nechceš si připustit že tě ten druhý sere… tedy nalháváš si že je všecko dobrý…jakože si vycházíte vstříc, a pomáháte a tak. ale uvnitř již rozežírá tělo hydra a vyvalí se jako somatizování
33:
o potlačování nebyla řeč,šlo o „uskromní“-viz tvoje 25
Zase pleteš pojmy s průjmy:-)
35. no je to v úvozovkách, ne? :-) asi tím něco bylo vyjádřeno… něco ehm napytel
36 ad 34 a 33
Aha, mně “uskromní v uvozovkách” vyznělo tak, že jako v něčem ustoupí, v čem by jinak neustoupil, ale že ho to sere, i když ví, že by “správně” nemělo. Což se děje běžně.
Ne že se kvůli tomu nezrafe. To by bylo “nevadí mu to v uvozovkách” nebo “je spokojený, že se uskromňuje kvůli vztahu v uvozovkách”.
Do uvozovek se mi zdá, že se dává slovo, které je ve skutečnosti opak, takže opakem “uskromnil” je , že se neuskromnil, tudíž že se v reálu s tím druhým zrafe. :-))
no, ale to dost záleží také na tom – kdo jaký má kde práh té tolerance….jak píše Ru.
pokud je někdo dost psychicky labilní, tak vylítne nekontrolovatelně kvůli kdejaké pitomosti a ještě nahází zbytečně špínu. takže tím situaci ještě přitvrdí, zatlačí druhého ke zdi, že jo.
a další věc, přijde mi, že i kolikrát lidi co na druhém mají rádi, ze začátku i obdivovali na tom druhém, tak se to pak časem překlopí do toho, že prostě to samé na tom druhém nesnášejí, vadí to, leze na nervy.
no a Ratko, kde je tvoje minulé duch v duchu :-) u nemocných blízkých v minulé debatě:-) no to už se raději ani neptám. :-))
37
Ale samozřejmě, pokud si někdo něco nalhává, cokoli, zejména kvůli potlačení něčeho, tak to pak vyráží opravdu hnusně. Když ne jiným zlem vůči jiným lidem, tak hnusnou nemocí.
a vlastně už to tady vylízá docela pro mě jasně: – proč se tedy obětovat jasně ne, kde to pak končí, že?
držet mírný pravidla jistě lze, v domácnosti i jinde určitě – jako třeba tady je koš na prádlo apd. a horší je, když se ty pravidla utužují, tlačí se….
40. a přesně tyhle začarovaný kruhy: tak já to myslím dobře, snažím se a ty ne…..a už to jede….ten co se obětuje jakože je to správné a povinnost a druhý má blbej pocit z toho, že ten první na něj tlačí, vděk a nevyleze z toho ani jeden…napětí sílí, neunosný pro oba a pak to bouchne a pak jo, pak věčím, že se to sype a může to být klidně hnusný.
ten práh tolerance nevnímám jen jako – být k druhému tolerantní, ale také právě k sobě. jak Liška píše v nadpisu – být sama k sobě mírná, milejší – provázané nádoby – jsem mírná milejší k sobě – tím také budu chápat mírnost, chyby, omyly druhých.
pak nedochází k takovým těm postojům – já se obětuju a k tomu co to provází dál.
obětovat se jedině dobrovolně a občas a ok, když vím, že to unesu a chci, jinak je to spíše více zla než užitku.
a vlastně mi přijde i dobrý to, že když si jeden dupne, že ne. prostě nechce, ne jako nutně naschvál, ale prostě nemůže, nejde to – tak vlastně dává možnost i tomu druhému si dupnout, že on občas taky ne – a je tam prostor, volnost.volnej vzduch zase na dýchání pro oba.
41
No, a pro mě je právě “uskromnit se” něco jinýho než “obětovat se”.
Tentokrát uvozovky jpouze jako citace,nikoli jako význam opaku. :-)
Ze vztahu s někým, kdo si myslí, že se obětuje, je nejlepší co nejrychlejc zahnout kramle.
Ale uskromnit se ve smyslu, že přežiju, že mi druhej vylemtl mlíko do kafe, považuju za normální, já mu zas jindy určitě vyžrala jogurt. :-)
44
Což ovšem nijak nevylučuje, že když mi to mlíko vylemtne potřetí za sebou a já na to přijdu po příchodu z práce utahaná jak pes, tak že u tý otevřený lednice nezačnu řvát jak tur. :-))
44. poslední věta – ok. myslím, že jasný. ale i kvůli takovým věcem to bývá někdy jistě dost drsný, dramatický apd. :-)
uskromnit se- omezit se- obětovat – a jsem na zdi a nemůžu nikam. takhle pomaličku se nenápadně v čase mohou posunovat zdi.
tato debata směřuje k něčemu co možná je očividné nebo není… jsme omezováni či omezujeme se nezávisle na tom zda dobrovolněnebo nedobrovolně. šlo mi o ten bod vnitřního tření, kdy najednou jsme omezeni (e omezíme) a tím spustíme energetickou reakci… ta může být i příjemná ale většinou je to pnutí. silné pnutí, které se může stupňovat. teď jde o to zda si toho jsme vědomi nebo zda prostě chodíme jak skákací pružiny :-)) tot energetické pnutí má každý živý tvor, teprve mrtví vychládneme
47
Ale ne nutně. Je to všecko o zdravém sebevědomí a komunikaci.
48
Tak.
tedy směřuji tím směrem že je u prdele jestli se obetuji, uskromnuji, jsem sivěodma nebo nejsem si vědoma… vnitřní pnutí stoupá, ve stáří méně (už se tolik nebráníme protože energie se nevybudí), ale jde o tu energii která se “dělá”. a kterou si v sobě nesu soužitím s někým
49. souhlasím.
51
No mně přijde, že ve stáří naopak spíš stoupá… :-))
51. a tohle se asi také nedá říct jednoznačně.
já samozřejmě nevím, jaká budu a jestli vůbec budu v 70. :-) jestli budu říkat a tohle musí být tak a tak, protože to takhle bylo vždycky a na to mi nešahejte a nebo jestli budu říkat, nojo, no, tak si to vemte, nepotřebuju to. nebo jestli budu říkat, tamhle ta sousedka je hrozná protože mi udělala tohle a tamto a nebo jestli mávnu nad tím rukou a řeknu si, no jo, no…měla to v životě těžký, poznamenalo ji to. a podobně k lidem blízkým moje projevy chování, moje potřeby, moje naléhavosti apd. nevím, nemůžu říct, není mi 70. :-)
54. obecněji se to dá i říct tak, že každá určitá životní etapa je spojena s určitým postojem nějakým….postojem pro život – a používáme to všichni a pak po nějaké době se ten náš postoj malinko změní, nebo změní uplně a zase přichází nový postoj k životu, k lidem, věcem, světu….
55. nebo se i ten určitý stávající postoj jakoby více utuží až kostnatí a pak neproleze a neprojde tím naším sítem nikdo a nic co je malinko jiného…..no prostě různě, no.
54. z toho co v soužití vidím nebo zažívám, nejde ani tak o to co kdo komu udělal nebo jestli mi něco bere, jako spíše o narušování klidu a ticha. někdo s něčím klepe, něco na toho druhého mluví, hraje nahlas televize, rádio…spotřebovává se moc vody etc. Domnívám se že věkem je možná člověk přecitlivělý, těžko snáší když se někdo na něj neurvale oboří… protože si je vědomý svých slabostí. dříve se třeba začal bránit nebo hádat, teď se zacyklí. nechce se hádat…mlčí a jen smutně kouká.- tak to bylo mezi maminkou a tatínkem. my s mužem máme sil dost a tak se hádáme, i s děckem. ale s maminku ne… ta je bolestínská, nemohli bychom s ní žít, a když teda ji bereme domů tak chodíme po špičkác protože nesnáší hluk, a leká se a tak… to jsem měla na mysli. je to nepřirozené. normálně řvu
Ratko, ty fakt řveš? :-) to by mě vadilo už ted. to bych dlouho nesnesla, a ještě ta intonace,nebo zabarvení hlasu jaký máš nevím :-) tak si poslechnu tvé volume a hlas na blogosrazu, těším se :-))
řvu:-) nejčastěji zařvu: Co chceš? nebo zavři dveře.
no, já spíš myslela něco jako strýček Pepin :-)) když píšeš, že normálně řveš. :-))
60. chtěl asem říct že je to pro mě normální že i zařvu. jsem milá, příjemná i protivná. tak jak to de tak to valí :-))
48 a dál si přečtu doma (těším se). Dneska totiž vyhniju čchi-kung, abych nebyla moc vzorná poctivá docházkářka (což bývám).
Já si doma přečtu prd, protože už třetí den čekám na servis k routru.
http://www.novinky.cz/internet-a-pc/bezpecnost/403756-virus-napadl-tisice-routeru-v-cesku-varoval-narodni-bezpecnostni-tym.html
LIško, tak co? už něco napiš :-))
64
Už jsem tady, v deset hodin. Protože jsem k sobě milejší, přišla jsem domů (poté, co jsem jízdu tramvají prospala s knihou na klíně) a šla si pěkně do postele a koukala na film podruhé) Walter Mitty. Pro odpočinek a optimismus.
Teprve ve tři čtvrtě na devět jsem vyšla, upekla si večeři a přicházím na internet. A zítra jsem si vzala volno, jdu až na čtvrtou odpolední. Takto bychom měli.
A jdu číst 48.
63
ajéééje, ještě že přesně nevím, jestli máme taky router, anebo něco nevímco.
57
no, když jsem už na tátu bezmocně křikla, jen smutně koukal. :( Jindy ale dělal jiné akce, praštil do stolu nebo něco křiknul on :)
Takže fifty fifty a pak jsme rádi jeli spolu dál.
66. jojo, taky někdy pokřikuji…někdy z bezmoci a někdy ze špatné nálady, většinou když jsem přetížená a zmatená.
no, k tomu hluku u starých lidí bych to neviděla až tak dramaticky ;.) někteří jsou nahluchlí až hluší a šuchrají taky, kašlou, šourají se, po bytě čímkoliv bouchají padají francky, skleničky, volají, vším možným šustí, přehrabují, hledají zuby, nesmysly, zkrátka v noci mají hodně práce :-) zkušenost nočních.
mívají to otočené, přes den po náročné šuchravé noci spí, no. prostě v noci mají hodně práce :-)
prostě různě a různí staří lidé.
já už té práce mám nacvičený sluch – na vrznutí dveří kerého toho pokoje, na kašle různých lidí, vím, že takhe kašle pán z 5 a jinak paní ze 7. a jejich rituály – ten má jednu hůl a ta spadla a takhle padají dvě francky a tamhle spadl bažant a ten zas šustí ve stolku a takhle padají skleničky, a takhle padají konvice a jiný bouchá do stolku skleničkou, nebo krabičkou od jídla, co mu odpoledne přinesli příbuzní…..a tamhle někdo otevřel skřín v pokoji a šustí tam v igelitkách teska a balí se v noci domů :-) a potřebuje taxik, potřebuje policii, nebo potřebuje Věru a jít do kuchyně, že jo :-) prostě tak různě. ne, noční nejsou klidné, ani když nemáme akutní příjmy.
a nedávno :-)) ten pán 5 by si konečně dal ve tři ráno tu snídani, chudák od rána na ni čeká a nikde nikdo a už to přece tady nějaké službě říkala ted se rozčiluje, že ještě nepřišloi a ním s tou snídaní :-)) někdy se dost pobavíme. a taky máme na pokojícvh myši, v noci tam běhají pod radiátorama, lidé je tam vidí a hlavně slyší, tady je to hroznej bordel :-)) a vůbec, kde to jsem? potřebuju jít do pokoje, svýho apd….
takže to jsou takové ty noční, mezi různými světy a v noci, tam se toho děje! :-) jen prostě hlídáme, aby nepadali postelí a z jejich nočních vycházek po pokoji a uklidnujeme, že Věra přijde ráno, snídaně taky bude ráno a s tím taxíkem teda tady zkusíme počkat do rána, že už ted nejezdí, a že ty myši vyženeme…vůbec nemá smysl říkat, že jsou v nemocnici a že je vše jinak. :-)
můj asi hodně nezapomenutelný zážitek z nočních, kdysi před lety byl, když se ještě sloužilo po jedné sestře na třicet lidí a já cítím kouř…..a tak hledám a pán si v tom starém kovovém nemocničním stolečkuku podpálil noviny a myslel si, že to jsou kamínka, které má doma a další zážitek byl, když přijdu na pokoj – jak kontrolujeme lidi po hodině, dáváme napít, polohujeme, přebalujeme a apd. a postel prádná a pán nikde, odejít nemohl….ticho a pán zasunutej pod postelí a tvrdí nám, že to auto potřebuje opravit. :-) no prostě noční život.
69. joo, takhle to bylo z tatínkem a maminka na nervy :-)
záhady, záhady…..přes den se spousta lidí starých netočí, nic…nenadvedne a v noci sokolíci přelezají postranice, jsou schopni dojít ke skříni a šuchrat, nebo doprostřed pokoje a uvědomí si že neví a najednou jim zeslábnou nohy…..a tak je po různu chytáme a vlečeme zpátky na postel, do křesla, na vozík apd.
76. celkem mi to logiku dává, vzedmutí energie přicházející z podvědomí ve stavu mezi spánkem a bděním.
:-) a já už samozřejmě díky tomu svému nepravidelnému režimu taky dementím. mám lehké spaní, slyším kde co, doma po nočních – dozvuky nočních, pípající pumpy, rány, zvuky z chodbgy, vuky ve vedlejších bytech, někdy ve tři v noci se vzbudím a jdu na balkon kouřit, nebo vstanu ve dvě v noci a musím uklízert skřín a uklidím a dobrý, zalezu spokojeně zpátky do postele a v 4.20 mi zvoní budík na ranní :-) pomoooc. :-)
71
Nejdu do špitálu. Všecko by se na mě vědělo. :-))
To mě stačí jít do hospody.
Jednou nezaplatím vůbec,podruhý chci platit dvakrát…
Už jsem s tím i chtěl zajít k lékaři,ale obávám se hospitalizace,tak to přecházím:-))
Barčo :-))
s demencí starců mám taky zkušenost (čekání na vlak v předsíni, nabízení džípů, vlastnictví vršovického zámečku…),
ale ad74 zapálit v kamnech a opravovat auto… to mě dost pobavilo!
Ano, když jsou ti staříčci orientovaní, mají jakoby míň energie, klid, pospávají, rádi jedí. A jak nastoupí dementní vlna, najednou se zvednou s velkou silou a hodně silným hlasem něco prohlašují. A vždycky něco úplně mimo.
78
tak ono je to i nakažlivý prostředím! Já myslela, že to budu mít ve stáří čistě geneticky :)
81. taky moc pěkný :-))) ano. přesně.
“A jak nastoupí dementní vlna, najednou se zvednou s velkou silou a hodně silným hlasem něco prohlašují. A vždycky něco úplně mimo.”
No,já myslím,že to neplatí jen pro dementní staříky,ale tak nějak pro všechny obecně.
84
:-))
84.ano :-)
Pěkná fotka, Lišťulko :-)
Já sama jsem člověk, který nedokáže sou-žít. Se Zuzkou jsme spolu sice už přes 15 let, ale to se nepočítá, to je už železná košile zvyku, vzácná shoda, o tom se nemusí přemýšlet. Taky si občas jdeme na nervy, ale nic zásadního, intuice napoví, kdy a na jak dlouho zmizet ze zorného úhlu :-) Ale okolo, okolo to je zoufalství: snesu návštěvu a snesu sebe na krátké návštěvě. A tím končím. Nejsem “tolerantní” ani třeba k nůžkám na nehty, které si někdo u nás doma případně půjčil, a odložil jinam. Zuřím, a stupňuje se to až k chuti tlouct hlavou o zeď. Pokud se někdo zabydlí v mém okolí, už po několika hodinách jedu v nouzovém režimu; je to hnusné, že to takhle vidím, ale nechci být nepoctivá: už jen myšlenka na potenciální soužití s někým, i blízkým, mě unavuje. Unavuje mě konkrétně to, udržet tu svoji netoleranci v sobě, nedat ji najevo. Miluju, velmi, ale na dálku.
Výjimkou by bylo ubytování blízkého člověka na kratší dobu, když řeší bytovou situaci, s vyhlídkou na to, že vypadne do svého, vydržím; případně (už nedejbože) onemocnění a nutnost starat se o nejbližšího, třeba kvůli němu i “převekslovat” uspořádání domácnosti, tak to ano, tam je to potřeba, tam se bez debat a postranních myšlenek koná, i mnoho měsíců (vyzkoušeno), a i kdyby mnoho let, tak to je jednou dáno vyšší mocí, a tam jsem kupodivu klidná a vstřícná. Jinak to je ovšem peklo a stydím se za to. (Pokud nelžu, že se stydím. Asi spíš ne.)
Liško, věřím, že takhle hnusnou povahu, jakou mám já jen tak někdo další nemá, a že vám to bude dobře klapat, a že jediné problémy, s nimiž se setkáte, budou věci, které máte dvojmo.
Jako u nás – ještě dnes se hádáme, kterou z těch dvou stejných knih dáme pryč :-)
kaschiko,
to je náhodou výborný slyšet, že někdo, kdo dlouhodobě sou-žije, krátkodobé nárazové zabrání vlastního prostoru nemá rád. Proč taky, žejo, je to docela zásah do osobní zóny.
Asi každej na tom něco má rád a něšco svého ne. Já třeba, jak už nejsem zvyklá bydlet s někým a nakupovat věci do zásoby, mám největší vítr z toho, že ke mně přijde plánovaná návštěva, a já nebudu mít třeba cukr! nebo něco, co lidi doma k jídlu mívají, ale já ne, protože to netahám zbytečně do zásoby.
Tak teď s mámou tam něco zásob je, tak akorát, hlad nehrozí :)
Zatím pořád platí, že jsme nedohodly nic – kdo uklízí, kdo co dělá, kolik jí mám poslat peněz… My to ale uděláme a bude to. Kdy a komu dáme opravit vypínač v koupelně, to by mě teda zajímalo!! (Ne, není tam tma, je tam ještě druhé světlo :-)
88. Kdo mamince normálně spravuje vypinač? Jinak Saul to jistí :-))
89
nikdo.
Ajoooo:-DD Saul je jistič :)
To asi ani ne, ale jsi u něj na řadě, podle Zuzi přeci. :-))
91
tak to mě nenapadlo. Že na náš rozbitý vypínač někdo stojí frontu! :-)))
Ještě sháním někoho, kdo opraví páčku, která spouští gramofonovou jehlu dolů na desku.
Plus můžu koupit jeden až tři nové prahy a potřebuju je osadit místo starých.
Vymalovat v kuchyni včetně stropu, bohužel (teda jen malovaný erby atd. nechat).
Co ještě… on se na to někdo hlásí? Za prachy. Ne že zadara.
Moje maminka si zve hodinového manžela :-) tak se jí to zalíbilo, že by si ho zvala na každou blbost.
To musí být okouzlující hodinový manžel. Za ty prachy…
94. dává mu i spropitné a chválí do nebe :-) Pán bydlí v paneláku naproti, když mu něco chybí skočí si domů… nevím jestli si to odmontuje ze svého :-)))
93 to bych taky chtěla, ale nemám nikoho prověřeného a představuju si nejhorší scénář:
Pán přijde opravit vypínač, zjistí, že mu na to něco chybí, odejde pryč, nechá dráty trčet ze zdi, pak se vrátí, nějak to dodělá, ale ve zdi zůstane vedle vypínače hnusná dírka (nevadí, zasádruju to a vymaluju pak sama; řeknu si já blbka). Nebo si představuju, že práci načne a řekne, že to nejde, nepůjde, že se musí rozkopat vedení ve zdi. A já ho pošlu pryč a zaplatím a mám prd.
95 :-) odmontuje si žárovku a přijde.
94 mají vysokou sazbu? Se musím někde podívat.
Našla jsem zatím stránky dobrýsoused nebo tak nějak, už zas nevím, a tam člověk poptává konkrétní práce, co potřebuje, napíše k tomu i cenu a někdo z okolí se na ně přihlásí, že je udělá. Tak jsem to pochopila. Ale furt je mi divn, že by přišel kdokoli cizí. Já bych dala přednost řemeslníkovi, kterej vím, že je řemeslník, je někde zaměstnanej a nechce si zkazit jméno ani té firmě. Divný cizí manžely moc nechci.
97. to chce vyzkoušet :-)
98
a co opravuješ nejradši? :)
99, 98
ahááááá, já četla, že píšeš ratko v 98:
to CHCI vyzkoušet.
100. neopravuji nic … ty časy jsou pryč když jsem se hrnula do kdečeho. už se nehrnu a uznám že jiní to umí lépe.
10
Ale ono při tom vlastním si opravování asi nejde o to, kdo to umí lépe. :-)
101, ne 10.
102. jak kdy… :-) pokud se mi něco pokazí, tak to mám raději opraveno dobře… Tedy tím vyjadřuji co si o svých schopnostech myslím :-)))
Pokud vím, že něco neumím opravit a musela bych pracně hledat, jak na to a co s tím, abyhc nakone czjistila, že na to nemám nářadí, tak si to nechám opravit.
Pokud si chci opravit něco, co se nebojím zkusit, tak to zkusím.
Pokud si chci něco opravit ve smyslu vylepšit, tak je to příjemná činnost povzbuzující duši a v důsledku i tělo. :-) Na dokonalosti ani času delším než od profíka zas tolik nezáleží.
No a když něco zkusím a v průběhu zjistím, že na to nemám, tak se dá někdo jinej zavolat dycky. A nebo přehodnotit cíle. :-)
Vypínače bych se nebála. Tam není moc co zkazit, i pojistky vyhozený v celým baráku se zas dají nahodit.
105. no to máš dobrý, jsi zručná. Jsem hodně nešikovná a taky pohodlná. HOdně se vymlouvám na nešikovnost, ale spíše jsem líná a zmatená. Pokud je to opravdu drobnost, tak to udělám sama…i s rizikem že to bude naopak. Jinak ráda přenechám. Ted nedávno jsem mamince dávala spořič na pákovou baterii v kuchyni. Tu páku ji vyměnil vodař (sama jsme si netroufla) Maminka ale naříkala že ji to furt hrozně všude stříká a že ji to udělali špatně, tak jsem ji koupila a namontovala spořič a jsem ta nejšikovnější pod slunce co všecko umí i spravit pákovou baterii:-)))
96. ano tak to běžně funguje. Elektrikář něco opraví, hned nebo potom… a zeď zůstane jak je. Zamalovat a zasádrovat je pak věcí jiného… většinou si to každý udělá sám. Nestojí to řeč někoho volat na sádrování :-))
106
Joooo, v těchhle případech stačí málo. :-))
Ale zajímavý je, že když to maminc eudělám,jsem ta nejšikovnější pod sluncem, ale když jí na dfálku poradím, jak to udělat, jsem protivná, důležitá, nafoukaná, dělám chytrou a z ní blbou a nejradši bych ji strčila do hospicu a komanduju ji a skáču jí do řeči a ještě na ni křičím – to obvykle když ani na desátý až patnáctý pokyn, co má udělat, to neudělá a reaguje slovy “to stejně nepude” nebo “já vím, co mám dělat, nemusíš ze mě dělat úplnou dementku” a začne vykládat o někom úplně jiném, co udělal kdy blbě nebo naopak líp než já – například včera mi syn po skončení skajpového hovoru s maminkou, kdy jsme přes teamviewer hledaly v opočítači fotky už smazané z foťáku, které se ovšem ukázalo, že maminka jaksi neuložila do počítače, protože si myslela, že hláška o umístění fotek na “pevném úložišti” znamená, že jsou už v té pevné bedně pod stolem, a pak řešily, proč jí nejdou přikládat obrázky k odesílaným mejlům, za kterýmžto účelem pořád dokola tvrdohlavě otevírala složku s obrázky místo mejlu, načež když jsem si tím už fakt řevem vynutila, že chci ten mejl a ať už sakra pustí ten prohlížeč, tak mi nakvašeně sdělila, že to mi teda stejně otevřít nemůže, protože musí napřed pustit internet – a klikla konečně na modrý éčko.
A stejně jsem jí nevymluvila, že nemá v počítači všechno jinak, že se akorát minule nejspíš uklikla a počítač jí vnucuje poslední použitý místo, odkud se snažila přiložit přílohu. Už to nezvládá, zapúomíná čím dál víc všechno, co dřív docela jakž takl ž ovládala a v čem se orientopvala, s oknama ji prý nemám otravovat, ty nemá ráda, a rozbalovací menu vlevo je chaos k ničemu, kterej je pokaždý jinej a nedá se rozumně používat, protože si ukazuje, co chce.
Tak nevím, jak dlouho se ještě vůbec u toho počítače budem tak od srdce hádat. Dlouho už asi ne.
108. toto máme vyřešeno. Moje maminka má na ploše dvě ikonky. První je e-mail na seznamu a druhý je úložiště fotek se jménem “babička”. Do úložiště fotek ji pravidleně ukládáme fotky. s ona kliknutím na tudruhou ikonku může otevřít e-mail a nejkou tu fotku přiložit. To se naučila za poslední roky :-)) Občas ji tam skočí reklama, tak nás zavolá že se ji opět pokazil počítač. Je to vlemi jednoduché.
Jenže moje maminka je na internetu i s fotkama poněkud akčnější. Čte kde co všechno, chodí na stránky o přírodě, o kytkách, na horolezecký stránky…
A taky sama fotí, i si sama fotky do počítače ukládá, ze dvou různých foťáků různým způspobem, z jednoho přes čtečku, z druhýho přímo, jenže už se jí to plete, jak to dřív dělávala, a zlobí se a nechce si přiznat, že fakt ztrácí schopnosti ona, už rok dva řeším jednu opravu jejích nastavení za druhou, pořád něco vytahuju nastrkanýho někde záhadně úplně jinde, jak se jí zaklepe ruka a přetáhne něco někam, aniž by si všimla. Netrefí s ena ikonku a zlobí se, že s ejí otevřelo něco jinýho – ale na vině je podle ní samozřejmě počítač.
Není scvhopná pochopit, že v sedmičkách jsou dvoje obrázky vložený do sebe, knihovny – obrázky – obrázky- další složky. Není schopná to vzít jako fakt, prostě je to špatně a je to krám počítač, protože dřív to takhle určitě nebylo. V obrázkách má ještě extra složku fotky a vní asi padesát dalších složek,m co si tam dělá, čas od času něco zazálohujem a vyhážem na flešky, ale aji tak je to ukrutnej sklad.
A tohle nastavení – z mejlu pro přílohu rovnou do fotek – taky měla (a teď zrovna zas má) udělaný ode mně, ale dycky si je rozhodí. Zaklepe se jí ruka a vyklikne něco někde vedle.
Nespokojí se s tím, co má, nikdfy se nespokojila, vždycky byla a pořád je děsně akční a samostatná a do všeho se pouštějící (i do jakýchkoli oprav, jo :-)), jenže holt už to nejde. Tělo nefunguje, hlava nefunguje. A to je k vzteku šílenýmu, chápu ji.
Jednou tam budu přesně stejně já. Ach jo.
108
No, tady asi není ani příjemné ani ideální ani jednoznačné řešení ani jedno :(
Windows10 jsou pěkný svině. Furt jsem neodstranila blikání ani to divný menu obrázkový jak pro děti. dělaj ze me debila, že mi ukazujou modrý obdélníčky a abecední seznam “aplikací” programů pro debily namísto stručného přehledného seznamu PROGRAMŮ??! například pod písmenem B je Budíky a hodiny. Pod písmenem F jsou Finance (???!!!!kterej čur…ák tohle vymyslel) a “Filmy a TV pořady”. A to poslední je název toho, v čem to pouští filmy, automaticky. Nikdo se mě neptal. Proč se program má jmenovat takhle, propánajána! Zítra stáhnu jinej program.
Tupý taky je, že zatímco stahuju film (podruhé, viz níže), nejde ťuknout na to políčko, týkající se stahování, abych viděla, jakou rychlostí se stahuje a jak dlouho to přesně bude trvat!!! Na políčku je vidět jen necelý název filmu, kolik MB z výsledného počtu MB je staženo a že “zbývá 1 ho…” Takže se ani nedovím, jestli zbývá 1 hodiny, anebo 1 hodina 50 minut! Svině zasraný.
kam si mám stěžovat? jak mám dát zpátky windows 7??
Právě jsem se s mámou koukala na film, který chtěla vidět. Tak jsem ho stáhla a slavně pustila a po hodině se zastavil. Šel pustit znova, ale jen od začátku. Posunout prostě nešel. Obvykle si pořizuju filmy ve formátu avi, aby mi to běželo v mém dvd přehrávači. Tenhle jsem stáhla s příponou mkv.
Tak už stahuju totéž ve formátu avi…
Má to asi 800 kilo a stahovat se to prý bude hodiny. To nechápu, proč ten komp teď stahuje tak pomalu? Udělali na tom ukládacím/stahovacím serveru změny a jedou pomaleji?
111 / 110
jsem skoro jako tvá maminka! nadávám na svině windows.
111
Nelegálně, jinak už to nejde.
Proč jsi vůbec upgradovala?
110. Jsem přesná kopie mojí maminky už teď :-)) a může to být jenom lepší. vím to stroprocentně… a je zajímavé, že od momentu kdy jsme pochopila že jsem kopie mojí maminky se všemi jejími úlety, v ten moment se i moje maminka doopravdy ve mě uviděla a velmi překvapeně mi začíná povídat o sobě… tedy jde to těžce… jaká je. stejná jako já :-)) to ji zklidňuje když se zrcadlí.
Pche a když otevřu “všechny stažené soubory, otevře se to jako celej velkej panel a pak to buď zavřu úplně a nevidím nic, ani ten malej původní čtvereček, anbo to musím nechat jako celej panel, chá. I-di-ot-skýýýýýý!
133
Teda nelegálně, pokud nemáš legální instalačku.
Jinak zkus pohledat po netu. Zazálohuj data, zformátuj disk a začni znovu od čistýho stolu. :-))
113 furt se mě ptali, jestli chci 10, já nic, že ne, a jednou tam už byla jinačí otázka – kdy je chci. A už to nešlo zpátky.
Nevím ani, jestli jsem, že to chci odklikla já, nebo máma, asi já.
114
Já teda nejsem přesná kopie mojí maminky, zaplaťpánbů a naštěstí, ale toho neklidu z ní mám v sobě taky dost.
111. mě se ty kostičky neukazují. musela bych kliknout… na okýnko. pak by se ukázaly. myslím že jedna z těch kostiček je normální plocha.
118. no uvidíš, ještě nejsi tak stará jako já :-)) třeba ji ještě dotáhneš. tedy dostihneš
117
Tys neměla vypnutý automatický aktualizace?
Che – další novinka: nejsem teď tady přihlášená na svůj blog, musím vyplnit jméno do formuláře. Napsala jsem jen Liška. A komentář se zobrazil pod plným jménem a s přiřazenou ikonkou. Jediný rozdíl je, že u komentářů nemám zobrazenou nabídku Upravit, Smazat, odstranit, což bych měla jako přihlášená.
1221
to nemám vypnutý a nevím, kde se to vypíná.
123… asi v nastavení, žejo. jestli tam ještě nějaký je, jestli to nepřejmenovali :-))
Už radši jdu do postele, ať mě to nerozčiluje.
Mám spánkovej deficit, kruhy pod očima a ráno ke všemu vstávám dřív a ještě ke všemu si chci oholit nohy, byť nejdu omdlívat na čchi-kung. (Až v úterý jdu na poslední hodinu, po omdlení jsem dvě vynechala, dala jsem zpátečku.)
120
Doufám že ne a myslím, že skutečně ne. Maminka byla problémová celej život, a co vím bez výjimky ode všech, kteří znají nás obě, tak já prý taková nejsem ani zdaleka.
Víš, Ratko, já vím, že to myslíš jako nevinné pošťouchnutí, ale pro mě je to opravdu nepříjemný, jak mi pořád vnucuješ, že když ty jsi stejná jako tvoje maminka, já musím být stejná jako ta moje.
Kdybych zjistila, že jsem/byla jsem, hanbou bych se propadla. Už bych snad ani s očima přímo před sebou nevylezla na ulici. To by byla pro mě ukrutná rána, pro mou víru ve svou schopnost vnímání reality.
Ale opravdu stejná nejsem. Minimálně vztahem k lidem.
123
Ale i vztahem k sobě.
Ale netrefováním se na klávesnici evidentně stejná jsem.
123 mělo být 126 a 133 v komentář 116 mělo být 113.
127 jen že te to zbytečně blokuje. nevím. myslím to dobře… jeví se mi to tak, že tě to mrzí, ta propast a to právě v té oblasti pro tebe nepřijatelné. Nemyslelajem vztahy, jestli jsou dost dobré, … spíše o povahovou vlastnost, která může být podobná (ani dobrá a ani zlá ve skutečnosti) a kde zeje díra odmítání,… že přece taková nejsme. ale může být… jen se to jeví jinak, více pozitivně. U někoho se to může projevit víc negativně a u jiného víc pozitivně ale to jejiž vyjádření něčeho mnohem hlubšího, pramene co se dere na povrch… a přetváří se v konkrétno. Napsala jsem vlastní zkušenost, která je velmi těžká…. a složitá, kdy maminka je velmi velmi vzpříčená a zavřená sama v sobě, a pomaličku přiznává… zejména pýchu, že je lepší než “ten druhý” pomocí nějakého znaku… třeba známky ve škole nebo lépe umytého talíře. to je jedno, jaký znak si vybere… nebudu se k tomu vracet. Jen že to je velké téma, které právě žiju i tím že moje práce mě “nutí” k pokoře. a to velmi drsným způsobem. a vylézají na povrch stíny.
129
To nemáš šanci posoudit, tu povahovou vlastnost, nakolik je a nakolik není odmítána. Já chápu, že neustále píšeš svoje zkušenosti, ale ty pochop, že mně prostě už vadí tvoje neustálé upozorňování, že to máme všechny stejně jako ty, s tím podtónem “podívej se a uvidíš to”, nebo “počkej, až budeš o něco starší, jako já, pak to taky uvidíš jako já”.
Nejde o to, jestli to tak je, či není (ty vlastnosti) – protože to ty skutečně nemáš šanci posoudit, ani to, nakolik člověk sám o nich ví a je si jich vědom, akorát ti to pořád neopakuje a nebleje, že o nich ví a nesype si furt dokola popel na hlavu jako ty, jak ty si představuješ, že by to mělo být – ale o to, že – připomenu-li debatu u mě – děláš ze mě (či jiných občas) to dítě, nerespektuješ mě jako dospělou, pořád mě někam postrkuješ, protože si nmyslíš, že to potřebuju.
No a na to ti jaksi… víš co.
Taky jsem dospělá a taky jsem v tobě schopná vidět dítě, a z téhle pozice napíšu: Míň přemýšlej, jak to máš ty a co z tvých zkušeností poradit ostatním, abys jim “pomohla”, a víc vnímej, co ostatní píšou, bez pocitu, že bez tebe jsou všichni ještě nevyzrálí a nedošlí tam, kam ty.
No a sdělení “být přesná kopie někoho jiného” pro mě není o jedné povahové vlastnosti s jejími různými manifestacemi. To je stejný soubor všech hlavních vlastností včetně jejich manifestací.
Hezké ráno. :-)
ad první věta 129
“nakolik je (jako existuje) a nakolik je či není odmítána.
Dprd…
ad první věta 130
„nakolik je (jako existuje) a nakolik je či není odmítána.”
Prostě piš si o sobě, ale nevztahuj to na ostatní jako tvoje rady jim.
133. to máš těžké, tyto Tvoje rady nejsem schopna dodržovat… Nemyslím si (ze své strany) že rozdávám rady, a neovlivním žemoje zkušenosti či to jak vidím svět někdo jako radu bere… to neovlivním. Takže karavana jede dál, pro mě to znamená více se omezovat a raději méně než více se otevřít.
134
Neobracej do trpitelství. .-)
O sobě si piš, co chceš, opakuju. Naprosto nemám nic proti komentářům jako 114.
Jen vynech ty podobný 120.
129
Pořád přemýšlím, co že mě má podle tebe mrzet…
Mě mrzí, že mi maminka sebrala ten kus dětství, kde jiní většinou mívají maminku.
Dneska už je mi vcelku fuk. Dneska už jen bojuju s tím, jak to zvládnout, aby mě kontakt s maminkou úplně nevycucl. A beru to jako příležitost od osudu dozvědět se spoustu věcí o sobě i obecně o dění v životě lidském, které by mi jinak, bez ní, unikly. Pročišťuje to pohled.
136. no vidíš :-) super odpoveď, neukřivděná :-)))
A ty předtím byly ukřivděný? :o))
Nicméně zas jsem se nedozvěděla, cože mě to podle tebe mělo mrzet.
139. špatně jsme se vyjádřila… , prostě že někde zeje prázdno ačkoliv je to kus masa (genů) z kterých jsme spleteni. Tedy které jsou v nás. To myslím obecne. Geneticky jsme děti rodičů. Jsou v nás jen takové geny… které jsou od otce a matky a jejich rodiču etc… tedy samozřejmě nejde jen o mámu, jde o jejich mámu a mámu mámy etc… v řadách dozadu. a já jsme výsledek těchto kombinací takže si v sobě nesu jen to co bylo v mých předcích a buď to “dám” tedy obsáhnu v plnosti nebo něco vystřihnu jakože toto ne. Teď myslím o sobě a nemyslím to jako radu. je to otevření se… a ukázání co řeším.
140
Jasně, chápu, že je to o tobě. Co tedy mělo mrzet mě?
A nechápu to prázdno v kombinaci s kusem masa, genů…
Hele, zkus to nějak bez té vzletnosti, jen prostě polopatisticky.
140. 141. Ratko, zkus to spíše konkrétněji :-)
141. že nemůžu být jiná z principu, protože jsem stejné krve. Jako kdybych řekla že tento petržel je jiný než ostatní ačkoliv jsou všecky ze stejné rostliny. Jeslti ten petržel pak roste a mezi, nebo má víc slunka, méně slunka víc nebo méně vody a podle toho rote tak či onak je druhá věc. To je věcí osudu… ale semeno je rozeseto ze stejného základu.
143
Aha.
Tak to mě nemrzí, protože jsem radši petržel než chryzantéma.
Čili co jsem dostala od rodičů mě nemrzí, protože je to jako vždycky, něco lepší, něco horší, a co s tím udělám, je na mně. Přizpůsobila jsem se a už bych neměnila. Jsem se svými geny spokojená. (Až na tu malou bradu a velkej zadek. :-))
Jenže holt co já neřeším, ty furt řešíš… Proto pořád ta nedorozumění.
144. taky jsem spokojená, jen jsem si potřebovala ujasnit že jsou to geny mých rodičů… co mě upletly. jejich geny jsou moje geny.
No čí jinýho by byly? :o)
147. ty to máš asi vyřízeno razdva, nejsi asi tak ovlivněná mámou jako já. Byla jsem pod jejím vlivem dlouhá léta, odešla jem z domu, založila si rodinu, postavila se na nohy… jsem snad i samostatná a přesto mám problém se vedle ní realizovat jako samostatná bytost a nevytvářet pnutí (bloky). Tedy podvědomě se mi jeví, že tady je něco nevyřešeno, že mám něco udělat… a času moc nezbývá.
Jojo, já se od mámy odstřihla ve třinácti.
Od táty cca v devatenácti.
A celkově jsem zaměřená technickobiologicky, vidím ty souvislosti i determinace i variace a nepochybovala jsem o nich nikdy, ani o jejich kauzalitě, ani o jejich komplexnosti a právě i možných manifestacích, tak nějak mi to bylo jasný, co si uvědomuju, že jsem o tom přemýšlela. Natož pak po absolvování genetiky a chovů.
Spíš mě bavilo to studovat a sledovat a dozvídat se, co po kterým předkovi v těch genech mám. Třeba ty koně po pradědečkovi z otcovy strany. Logiku a pragmatičnost po babičce z otcovy strany.
Vzteklost a impulsívnost po prababičce z maminčiny strany (tam se to táhne jako červená nit celou ženskou linií, plus přecitlivělost, migrény… a rakovina prsů… ale k tomu se pojí taky úžasná tvořivost, schopnost vymyslet a udělat cokoli z čehokoli, když je potřeba, a vazba na přírodu a kytky).
Ta vzteklost je ale posílená i otcem, ale nevím, kde v něm se vzala, je z celého svého rodu nejvzteklejší, ale asi je to po někom, koho už v šeru dávnověku nedopátrám.
V obou rodičích úžasná vůle až paličatost, té tolik nemám, jen někdy, jsem “flexibilnější” (v dobrém i horším slova smyslu), ale když mi o něco jde, dokážu být jak veš, jak klíště.
Možná že ta vůle paličatost má i vazbu na tu vzteklost. Že se člověk vytočí a jede, zabejčí se ze vzteku “najust nepovolím”…
Hodně to tak oba mají.
Beru rodiče prostě jako lidi. :-)
A geny jako soubor výbavy k provozování.
A hlavně, nemám pocit jakýcholi dluhů vůči svým rodičům.
Ani pocit dluhů jich vůči mně, a teď myslím konkrétně maminku. Tam to bylo cca do nějakých třiceti, pětatřiceti, pak pominulo. Tak nějak samo. Nevím, jak.
149. tak to je, skvěle vyjádřeno :-) výbava k provozování. mám problém (zatím) se k této výbavě nevztahovat osobně. nebýt vztahovačná ve smyslu že něco dělám špatně. sama to vidíš jak reaguji když mi něco vytýkáš, beru to osobně. Přitom logika mi říká… že je to jen psaný text, že jsem psala co jsem cítila (myslela), že tedy to není “vina” či zakázaná činnost nebo něco špatného. nedokážu to brát (zatím) neosobně… jakože to to takhle je a bastafidli, jsou to geny a šmytec :-)
151
No jasně že to není žádná vina, já to musím vědět, když dělám to samý. :-))
138
nebyly ukřivděný.
(Další dočtu později, jdu za chvíli na čtvrtou poradu v dnešním dni, hurá, mě to docela baví!)
jsem to tu pročítala ještě jednou. moc moudrá z toho nejsem. Když se podívám na komenty Ratky a komenty Ru – tak v tom nevidím až takový rozpor. Obě si uvědomujete, že pocházíte z genu svých předků, nějakým způsobem je akceptujete – tedy i své rodiče. Berete je jací jsou, pomáháte jim různými možnými způsoby – přímo i nepřímo na dálku. jediný v čem vidím malinko rozdíl je, že Ru – bere maminku taková jaká je, ale to neznamená, že všechny její povahové rysy odsouhlasí a nebo dokonce si nepřeje mít některé její povahové rysy – uvědomuje si to, že je sice může na stáří mít u sebe také výrazněji projevené, ale zároven si uvědomuje to peklo maminky a jejího okolí co tím způsobuje. Takže pro Ru je to takové řekla bych možná varovné – aha – ” i tohle jsou geny” a Ru se rozhoduje, ne, nechtěla bych takhle dopadnout a ví samozřejmě proč – protože to právě vidí už ted na své mamince. A to si myslím, že je v pořádku. Prostě maminku bere takovou jaká je, ale ne nutně ve všem musí být nebo s ní souhlasit, nebo ji v tom kterém jednání podporovat. To mě přijde v pořádku. Normální.
když budu mluvit za sebe co si uvědomuju u svého otce a na sobě:
Můj otec je alkoholoik, je dramatický, je hysterický, je zbrklý, je psychicky hodně nestabilní. a samozřejmě ten alkoholismus a tyto všechny povahové rysy – přecházejí i na mě, jen v menším měřítku. Měla jsem i takové alkoholické tiché období právě s těmito rysy.
Prostě to o sobě vím, beru otce takového jaký je, mám ho ráda svým způsobem – a nebude jiný, jen prostě, když začne dramatizovat a hysterčit – tak ho v tom nepodporuju a u sebe si hlídám podobné příznaky – protože taky vidím na svém otci kam až to může dojít.
osobně si myslím, že jsme tady na netu všichni dost staří na to – že tohle vše dokážeme chápat, vnímat, obsáhnout, akceptovat a nějak s tím pracovat.
156. včetně dějových vztahů, frustrací, zatíženími, kterými si naše rodiče prošli – zase u svých rodičů apd.
156. u mě je to pořád velmi živé…tedy nemám to zpracované. a co sem pochopila z rozhovorů z maminkou, ona taky ne. Můj nejstarší s tím hodně bojuje… a vím že to zpracovává. Střední je v fázi pasivní…nechává to koňovi a nejmladší nevím. Muž nikdy tyto věci neřešil, jeho rodiče zemřeli relativně brzy, a ona jakoby byl hotově upečen. Pokud docházelo k nějakému vnitřnímu ději… nedostalo se to na povrch. U jeho sestry mám podobný pocit, možná jejich vzájemné rozhovory a způsob jak se k sobě chovají, je zároveň terapie. Já pořád bojuji … se sebou i s manželem, o svoje místo. Pořád nevím kam patřím a kdo vlastně jsem.
158. ono je to přítomné stále, at už rozhovorem ( u mě hodně dříve, abych chápala, ale také hovorem přímo v různých situacích – si pamatuju po smrti babičky rozhovory jejich dětí, taky spousta věcí docvakne najednou, ve vnitř, potichu) nebo naopak nehovorem – prostě tím, jak se lidi chovají, jednají, reagují…..jak a na co, koho a jakým způsobem mezi sebou v rodině.
takže je to přítomné, je to tím pádem i živé, ale neotravuje to, plyne to. tedy není to tak zintenzivněné, jako kdysi a dral se u mě pocit “ted to musím vyřešit, nutně”
ted už to jen plyne, je.
159. možná by se to opět vynořilo v určitých konkrétních situacích, většinu ve vztahových kdy nejde uhnout a to nabírané vylézá na povrch spontánně.. Ale to zase jen fabuluji, vymýšlím si podle sebe… je mi jasné že každý to má nějak.
158
To je dobrý, silný…
Kdo je vkořeněný ve více jiných (nebo příliš vkořeněný v někom jiném), těžko je sám sebou. Těžko se autonomizuje, odtud ten pocit Nevím, kdo jsem, kde je mojemísto.
Kdo o kořeny přišel, daleko lehčeji buduje sám sebe. Protože prostě musí.
Ale zas za to platí něčím jiným.
160 ratko
já myslím, že máš pravdu, že tak to chodí; to vidím stejně.
158
možná nevíš, kdo přesně jsi, ale tohle v 158 víš, to popisuješ jasně, zřetelně, s přehledem. Takže vlastně už hlouběji víš, už je to tam obsažené, takže se nestane, že by ti nadosmrti zůstalo, že nevíš, kdo jsi, kam patříš, kde jsi.
Si myslím; říkám to asi nesrozumitelně.
160. ano, tak nějak. je to přítomné stále a to vynořování má různé podoby (159)
163. například v posledním zaměstnání se mi vynořila spousta věci… protože jsem to dovolila. cítím t jako poslední šanci vnitřně dorůst. neusekávat předčasně, nechat dorůst … stojí mě to strašně moc sil, nechat celé kolo dotočit a neuhýbat. Být pořád konfrontována se sebou, s vlastní povahou… nechat působit aniž bych zapínala obranný systém. Intenzita vjemů… je přímo nesnesitelná. FYzicky i psychicky jedu nadoraz. překvapivě i to negativní se jeví jako dobré…protože nesnese kompromis. Kompromis není… neexistuje v situaci kdy člověk lapá po dechu… nemá kam uhýbat, nemá si co domlouvat, chce jen přežít.
164. jo při nejrůznějších rozhodováních se, konfrontacích, ale i třeba jen jako pasivní učastník při nějaké situaci, to naskočí – kdekoliv, kdykoliv, nejen v rodině, ale i právě mimo rodinu, v práci, s přáteli apd.
165. jde o dotek…kdy vnitřní se dotýká vnějšího “celou plochou”
166
“celou plochou” – klidně i jen kouskem a ne celou plochou; to je mi ňáký vznosný.
Myslím, že ti stačí i kouskem, že jsi všímavá/ vnímavá a ani nepotřebuješ nějakou “celou plochu.”
Představuju si ji nevímproč jako bazén. Hladinu. Přitom nemám ráda bazény, radši rybník. Nonic, hovoří imaginace :)
167.představuji si sebe jako nějakou “entitu” zasazenu do celku “těch druhých” neboli prostředí…. úplně to vidím, nevím jeslti jste někdy viděli grafiku jak kulička prochází prostředím to prostředí kuličku omývá a zcela obklopuje, to je plocha… a záleží jak moc to tře, když to tře málo tk klulička jakoby jenlehce klouzala skrz…. za ní se vše uzavírá a před ní taky a prostředí s ní tvoří jednolitou plochu. to je ta plocha…. když kluička vnímá jeenkousek té plochy, zbytek… tam pořád je, jen o něm neví.
168
tyjo, ty máš zajímavý příměry nebo obrazy. Já bych v představě určitě neměla kuličku, ale nějaký postavy.
Já postavy asi ne, pocity se cítí abstraktnějc, ale kulička je na mě asi moc jednoduchá. Moc pasívní a neměnná. Pro mě by to byla spíš nějaká améba. Schopná měnit se od úplného otevření se (zkuličkovatění) až do úplného opuzdření se sama v sobě.
Ppřece neproplouváme naším okolím beze změny sebe.
170
zlehčující odbočka:
právě teď proplouvám bez změny okolí – totiž kolem jsou pořád neměnně ty nevybalené pytle a bedny a já si tu sedím v posteli.
170 améb je dobrý příměr, tedy pro to co jsem měla na mysli. Mění formu, vytahuje a zathuje tykadélkaa a nopk prostředí se do ní zasouvá a opět vysouvá a takhle se to mění, ale vědomí bytí, že existuje je zde přítomno, améba ví že je améba, jde o rozsah uvědomění si svéhobytí právě v kontaktu s prostředím nebo skrze tento kontkat (vjemy)