ABY TO DĚLALO DOJEM, ŽE UŽ JE ZABYDLENO
První jsem pověsila tyhle dvě malé grafiky.
(Pro náhodně kolemjdoucí zloděje: jsou malé, za to nic nekápne, nestojí to za to a i kdyby byly větší, tak taky ne, nechoďte, prohloupili byste, ačkoli jsou moc dobré!)
Visí vpravo od okna, z boku postele. Živočišno-něžné motivy. Kdybyste zatočili dál doprava na delší stěnu nad postelí, tak tu nechávám volnou; chci si v létě namalovat velkou krajinku. Nevímkde nevímjak nevímnaco nemámčím, ideálně délka metr a půl a výška asi metr.
(Pro kolemjdoucí zloděje: bude to nádhera sama, balzám pro oko i nervy i duši, umělecká hodnota nula, zkrátka k nezaplacení.)
Popojdete-li tedy podél postele dva metry doprava (pokud je právě rozložená, sotva se do škvíry vejdete) podél místa, kam v létě přibyde krajina snů, naskýtá se zde k zabydlování další stěna, široká asi dva metry a od podlahy ke stropu asi tři a půl. A tu chci osázet hlavně dětskými obrázky, protože je mám ráda a nějaké už jsem dostala. Pro každý z těch darovaných obrázků mám od autora výslovné svolení, že obrázek si můžu pověsit. Eticky ošetřeno. Obrazy nekradu. Zatím.
(Poznámka pro kolemjdoucí zloděje: u nás doma sice nic moc nenahrabete, ale za jednodenní proškolení vám zaplatím.)
Doprostřed prostoru jsem dala větší barevnou litografii. Autorem není dítě, ale dětské obrázky se k ní hodí. Dřív visela v tomtéž pokoji u stropu nad knihovnou. Jmenuje se Přátelé. (Ale v duchu obrazu říkám Velká pardubická.) Táta ji dostal k jedněm ze svých mnoha kulatých narozenin.
Pročpak jsou nad ní ty čtyři hřebíčky, když tam chci pověsit jen dva obrázky, co jsem před lety získala od dvou holčiček na festivalu Mezi ploty? Protože jsem známá tím, že když něco pečlivě změřím dvakrát – podle rčení Dvakrát měř – a pak to uříznu, někdo jiný to po mně musí ještě dvakrát předělávat. Proto jsem dávno na měření rezignovala, nevlastním pravítko ani kružítko ani teploměr a jde to i bez nich.
I tentokrát jsem měla dojem, že jsem si opakovaně ověřila, kam mám zatlouct dva hřebíčky. Když jsem pak na ně zavěsila obrázky od Marie a Veru, k mému nelíčenému překvapení se vzájemně dotýkaly. Přesně akorát, jako kdyby to bylo schválně. Jenže nebylo, a tak jsem z vnějších stran vedle dvou hřebíčků zatloukla ještě další dva. Výsledek je pro mě v pořádku, obrazy mají zamýšlený rozestup a dokonce jsou téměř stejně vysoko…
Zachtělo se mi hustostěny. Většinou je dobré pověsit jeden výrazný obraz a dát mu vyniknout, nechat kolem něj proto hodně volného prostoru, nic k němu nenatěsnávat, ani nábytek ani další obrazy. Druhá možnost je série podobných obrázků blíže u sebe. A další je hustostěna. Dost různých obrazů blízko sebe, ale v tak dobře kompozičně vymyšleném uspořádání, že vlastně vyniknou všechny spolu a je to fajn. A to chci.
Na čestné místo vedle Přátel, člověka a koně, jsem umístila ducha. Obraz se myslím jmenuje Duch a jeho zahrádka. Dostala jsem ho ke kulatým narozeninám. Pod něj hned přibyl obrázek lišky od stejné autorky. Skvělé je, že oba jsou stejně široké a mohou být pěkně pod sebou.
A skvělé je, že ne všechny děti malují jen na bílý papír. Je to hned barevnější. Pirátská loď na modrém moři.
Vpravo vidíte kočky klavíristky od karikaturistky. Dostala jsem je asi v osmnácti letech. Byl to docela šok, ale postupně jsem si je oblíbila. Putují od té doby se mnou. Kocour Šimík s nimi rostl:
Teď potřebuji do hustostěny větší formát, než je pirátská loď, ideálně na výšku. Nic takového od dětí nemám. Nebo mám někde v krabici; některé nezarámované obrázky se ještě schovávají. Například malý koník od Báry, kterého jsem měla přilepeného na zdi v minulém příbytku. Ale co to vidím: pořád ještě mám zarámovaná svá Čtyři roční období. Přitom už léta nevisela. Rozměrem i barevností se sem báječně hodí. Možná pak dám do rámu jiný obrázek jiného autora, uvidíme.
Tak to bychom měli.
Ještě můj portrét a pár myší s kuřetem, obojí od jedné autorky – ne, blíž ke kočkám už nic věšet nebudu – a je to.
Pod těmi obrázky bude stát moje oblíbená dřevěná lavička – alias botník – a psací stůl. Lavice tam stojí už teď, obalená folií, v ní je přehrávač s repráky, na ní můj funící notebook, několik klobouků, kolem pyramidální krabice s knihami a s CD, po kterých šplhá kocour, obří červené matrace do postele, které se nikam nevejdou a které asi ani nebudu používat, pytle s oddílovými věcmi, pletením a dalším krásným vybavením, čekajícím na umístěnku.
Remoska se včera dočkala, však se také dočkáte!
(Pro náhodné kolemjdoucí zloděje: tady byste se leda přerazili nebo zaprášili.)
.
první fotka: zátiší s lampou a grafikami – moc pěkné!!!
barčo,
á, je vidět, že nejsi v provní řadě příznivce velmi barevných nahuštěných dětských obrázků. :-)
Já zas potřebuju třeskuté barvy a styl na hraně vkusu, to je vono. (Tedy když odhlédnu od toho, že dětský výtvarný projev mě fascinuje.) Dětské obrázky jsou pro to dobrý zastírací manévr.
3. líbí se mi dětské obrázky. :-)
ano, jen bych je umístila jinak – takhle všechny pohromadě na malém prostoru se mi na stěně tlučou nevynikne (pro mě) ani jeden.
dva v černém rámečku vedle sebe – ok.
samostatně ten velký pán s koněm – ok. (je výrazný)
další moc pěkný je ten mozaikový s kytičkami – taky též výrazný. (samostatně)
a i ty malé bez rámečků jsou pěkné.
pro mě tedy spíše to rozmístění – jinak.
tedy jsou pěkné všechny, jen bych je malinko umístila jinak.
Tedy moje hitliste :-)
1. Kočky s klavírem včetně umístění
2. pán s koněm + 4 období +myš ve šňůrce (vedle 4 období)
3. Ty dva obrázky nad lampičkou
Ostatní bych osobně nemusela mít na zdi… ale proč ne :-)
Velká pardubická je skvělá a taky bych ji dal mimo dětské obrázky,protože to dětský obrázek není a tam to tak trochu vypadá,jako že je.
No ale ty jsi paní svého pokoje:-)
Mám to přesně jako Ratka ve 4, a to včetně pořadí v bodu 2. :-)
Ta grafika vpravo nad lampou je Komárek,co?
http://www.galerieart.cz/komarek__16_dve_vazy_s_konvalinkami.jpg
:-)
Saule,
a heleme, pán je znalec!!
A autora pána s koněm jste taky poznali?
Tu grafiku lyrickou erotickou – krasojezdkyně – vám prozradím, kdo dělal, je báječnej.
http://www.novinky.cz/bydleni/jak-bydli-vip/294348-malir-karel-sladek-ma-vsechna-hriste-pohromade.html
Liško, není to Jiří Šalamoun?
Nojo, a já že je mi to povědomý…
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/236x/7b/4e/ca/7b4ecae89fba3c6f240083f7a3b3b51b.jpg
Asi varaice nebo stejná inspirace. Třeba nějakou písničkou?
10, 11 vypadá to jako vkusný originál :-) tedy odsud z obrazovky. ale holce v 18 je to jedno. TAky jsem dostala několik takových dárečků, originály i s osobním věnováním dokonce jako děcko. Teprve můj muž to vylovil, nechal zarámovat a zavěsil na zeď.
je to tím že je systematický praktik. vygooglí si umělce, najde si kolik má taková věc hodnotu a řekne si… no to vypadá dobře :-) mohlo by se to zavěsiti.
12
Originál určitě, ale o to nejde, spíš jestli to není stejná inspirace nebo téma.
Třeba jako:
https://encrypted-tbn1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcTB_sSHfh6WN4BMPAmS174_dPpLBnOEIUY_gE1lQvwbP4hQngOmyQ
a
http://www.galerie-art-praha.cz/files/galerie/290_b.jpg
(To ne že bych měla takovej přehled, ale zrovna tyhle dva mi tu před chvílí vyskočily.)
14. své k svému :-) to by jsi si velmi dobře s mým mužem rozuměla. musí to ladit
Cože? :oooo)
Hele, přečti asi ještě jednou, o čem píšu, mám pocit, že zas čteš to, co s i myslíš, ne to, co je psáno. :o))
Jinak já nemám obraz na zdi ani jeden jedinej.
Je to grafika, ta je ještě v přijatelné ceně.
Já také nemám na zdi vůbec nic, i když toho mám na pověšení hafo. Mám ráda jistou čistozu prostoru a navíc mi tyhle věci časem tak zevšední, že jejich krásu pak nevnímám. Raději jdu koukat na zahradu a na nějakou výstavu.
můj táta dostal kdysi tři krásné obrazy – od babičky z bytu – malované hnědou rudkou (se to myslím jmenuje) dívčí akty – jemné, dívčí a erotické jemně. moc se mi líbí od asi 15 let a líbí se mi do ted. :-) ukecávala jsem ho, at mi je dá – nedal a nedá :-)) taky na nich ujíždí. :-)))
napsala jsem komentář a není tu. :-(
asi spad do spamu…
zuzi 10
ano, trefa!
ruliso 11
tyjo, tak to mě překvapilo!
ratko 12
cože? Holce v 18 to opravdu není jedno, mně určitě ne, reprodukce nemám ráda. To už by muselo bejt! Ty v pokoji nechci. Pravda, měla jsem tam jen dvě kytice reprodukce Brueghelových kytic (vedle malovaných kytic) a ty prodám do bazáru. Ty reprodukce tam byly, protože bojovat proti otcově nadšení, když pojal nějaký komplexní nápad, napřed moc nešlo a později už to tam zůstalo.
PS. dle nedávného svědectví matky proti tomu nadšení nešlo bojovat nikdy.
20 barčo, nespad, není.
Spad by tam, kdyby obsahoval tři a více internetových odkazů, ale nic navíc tam není.
14 ru
to je jiný, to je jezdec a když někdo, tak mě k těm koním napadne Preisler nebo Tichý.
Ale ta tvoje 11, to je teda zajímavý.
ratko 15 taky nechápu,
ale díla v kom 14 vůbec neznám. A jestli je máš doma, neposílej mi je! :-))
19. jsou to originály – autorem je Petr Tamchyna.
24. to byla Ru, ne já. Reagovala jsem na stejnou inspiraci nebo tému. Tedy jsem chaot, můžu mít poskládané páté přes deváté… nic nemusí být tematicky podobné. každá ve sjiný pes nebo jak se tomu říká.
Možná jsem Ru špatně pochopila, zdálo se mi že píše že někde je podobná tematika… ale neotevřela jsem si to. Mě je to jedno :-))
21. Liško, reprodukce nemám ráda. A v pokoji je nechci. TAky mi je nikdo nenabízí. Nějaká souvislost s tím co jsem psala?
23
Já myslela jakože ty dva obrázky jsou variace na Preislera a že podobně ty dva chlapi podávající si ruce s dvěma koňmi můžou být variace na něco jiného nebo jeden z nich na druhého. Ne že nahatá jezdkyně souvisí s tvým koněm. :-) Byla to reakce na Ratku, že moje použití slova “variace” neměla nic společného s “reprodukcí”, i variace je v prvním zhotovení technologicky originál.
Nicméně ty variace aktů na koni mají jedno společné – modely sedí na tom koňském hřbetě ukrutně vzadu, nepoužitelně, tam se při jízdě nesedí, protože to moc hází a je to daleko ke krku a ovládání koně a koně to i bolí, když mu člověk sedí takhle vzadu. Vlastěn v nejslabší části zad. Aji při plavení se sedí hned těsně za koňským krkem.
Takhle vzadu se sedí jen modelem, když je člověk nahatej, aby ho do nahýho rozkroku netlačil koňský páteřní výstupek řečený kohoutek a aby to vypadalo elegantně a kompozičně rovnovážnějc. :-)
Nicméně pořád mi ještě Ratka nevysvětlila, jak myslela tu 15. Protože vidím v něčem společné rysy, třeba v obrazech, tak si stejně jako Ratčin manžel googlím, co si mám dát na zeď? :o)
29. že své k svému, tedy pochopila jsem že se podíváš co s čím souvisí, teda že někdo dělá koně a na těch koních skrčky ta si dáš k sobě koně se skrčkami a třeba s roznožkou, protože jsou hezky do série. Tedy že se dá zjistit co k čemu patří nebo co s čím si je podobné, a pak své k svému přiřadit. Tedy tak mi to bylo vysvětlováno jelikož já nepřiřazuji nikdy nic nikam… všecko někam pohodím.
a taky vygooglením se zjistí, jestli podobné obrazy již někde nejsou…a zda mají nějakou cenu :-))
30
Ne, já se prostě dívám a občas si všimnu, že něco je s něčím podobné. A pak se dívám proč a čím. Protože to je zajímavýá a je to podstata mnohých dějů.
Přiřazování nerozumím. Proč bych měla něco někam přiřazovat?
A proč by mě mělo zajímat, jakou mají ty obrazy cenu, když je nemám já a ani mít nehodlám?
Nehledě na to, že cena je relativní, takže i kdyby měly cenu milion, pro mě ji mají tak možná deset korun, a naopak, věci, co pro mě mají cenu vysokou, nemají většinou cenu pro nikoho jiného, a ty na té zdi chci mít.
Čili klidně i reprodukci, pokud to bude nějaká konkrétní reprodukce, která hrála nějakou konkrétní roli v nějakém mém konkrétním úseku života.
34. jasně, pochopila jsem :-)))
34. konečně jsem doma :-) s pivečkem. Jsou lidé co si věší na zeď něco, co hrálo nějakou roli v nějakém konkrétním úseku života. Asi jako vzpomínku nebo připomínku určité konkrétní chvíle. Nemám zatím nutkání vzpomínat… nevěším s na zeď vzpomínky. ani fotky. ani děti. zatím. to se třeba časem změní
33. cena je cena. máš sbírku známek, sbírku mincí, nebo obraz… a chceš vědět jakou má cenu. Koukneš na internet a vyskočí ti. třeba 2000, 5000,10000 nebo 100000. a víš to :-)
36
Já to nutkání občas mám.
37
To ano, ale není to to, podle čeho bych se rozhodovala, jestli si to nechám, nebo prodám, nebo dokonce pověsím na zeď, aby to všichni viděli.
38. někdo ano. někdo to tak dělá. vytáhne z bordelu úplně zadělaný humusácký obraz, vyčistí ho, dá do richtigu a vygooglí že je to originál od známého malíře i s podpisem, a že má slušnou cenu. a zavěsí si ho :-) kdyby vytáhl zašmudlanou reprodukci, nezavěsil by si ji.
39
Ale to já všechno vím, ale o tom řeč nebyla, Ratko. Reagovala jsem na tvoje tvrzení, že jsem stejná jako tvůj manžel. A v tomhle si myslím, že nejsem. Nechápu ne to, proč to dělá někdo jinej, ale proč bych to měla dělat já.
40. protože se mi to zdálo velmi vtipné :-) ale bohužel jenom mě. určitý způsob dobírání druhého je vtipný jen pro mě. A druhý to buď zkousne, nebo kouká jak vyoraný nebo se nasere :-)))
41. Ratko, jakože vtipný v tom, že z Ru uděláš svýho manžela? :-) no, tak to je taky dobrá haluz, to souhlasím. :-)
no jinak ta debata je zajímavá i tím, jak takový nevinný obrázky pro potěšení na stěně – někomu v hlavě točí prachy :-))
barčo 25,19
aha, pár obrazů jsem vyhledala na netu – dobrý, připomíná mi to hranatějšího Svolinskýho.
27 ratko
jasně, souvislost: tys psala, že holce v 18 je to jedno.
Pokud to číslo byl věk a ne tramvaj, tak jsem reagovala, že mně teda v 18 to jedno nebylo.
Možnás tou holkou myslela někoho jinýho? Ale nikdo než jakákoli holka mě nenapad, když tam stálo holka.
ru 28
tojo, seděj na koních divně – já to přičítala tomu, že tam byly ty figury umístěny dodatečně (modely seděly jinde) a schválně jinde, než se sedí, aby to bylo divný a nepatřičný. To jsem nechápala, proč.
A že tak vzadu mohly sedět modely, to by mě – neznalou sezení na koni- nenapadlo vůbec. Mně by nenapadlo, že pro ten obraz někdo fakt na tom koni seděl, natož nahej.
Variací na významy slov variace a reprodukce s ratkou, jsem si nevšimla, asi jsem to taky nepochopila :) Každopádně jsem dosud nepochopila ratky kom.15. Ale možná, když dočtu další komenty, pomůže to. (Zatím jsem u 28.)
Například já věším to, co souvisí se mnou nebo s někým, kdo mi to dal. Plus k tomu někdy to, co mi barevně vyhovuje, třeba jen na doplnění.
Většinou to znamená, že věším to, co mě baví vidět. I tématicky. Proto si pověsím mapy! Nebude na ně sice paradoxně vidět :), protože budou vysoko, ale mě bude nejvíc bavit vymyslet, které a jak tam pověsím. Mě zajímá, jak to asi udělám, na to se těším. Pak už mi to bude trochu fuk, to je pravda.
Mě to baví hlavně teď v zárodku. Pak už to jenom visí samo, to už je o stupeň menší potěšení. Ale chci, aby to potěšení bylo, proto tam nemůžu dát reprodukce. To už si radši namaluju nějaký klikyháky sama. Pokud reprodukce, tak by musela mít pro mě obzvláštní klíčový význam. Možný o je, ale málo pravděpodobný. Proto mám umělecká díla na pohlednicích – jsou to sice reprodukce, ale přiznané a můžou se dát do krabice a vyndat kdykoli k pokochání.
A ráda věším něco dočasně. Dokud mi to něco říká. Obrázky nebo objekty vzniklé někde, co něco říkají o mně, o mém vnímání sebe nebo světa. Až se to posune jinam, nebudu je potřebovat, vyhazuju je.
46
Nejspíš tam neseděly a máš pravdu ty. Nejspíš seděly jen na bečce. :-))
43 barčo ad prachy
Možná jsem to navodila těmi řečmi pro zloděje.
Trochu jsem se totiž lekla sem dávat jména těch autorů, když už dávám obrázky (ostatně by mě ratko zajímalo, jak gůglíš obrázky – spíš jména autorů, příp. s dovětkem litografie nebo grafika?), jsem takový opatrník. Kterému se to vždycky zvrtne, jako s tím tématem diplomky onehdá. :) Tak i tady.
Nemám potuchy, kolik co stojí. Malé grafiky jen stovky korun. To je tak všechno, kam moje znalost sahá. Hlavně mi připadá, že snad nic, co kdo ukáže, že má doma, nestojí tolik, aby mi stálo za to vynaložit úsilí k tomu, abych to získala nějakou cestou. Vyřizování mi leze krkem. Takže i nákup, prodej a zjišťování, kolik co kde stojí. Jenže aspoň ty helmy budu muset a pár talířků (ne že by za talířek káplo víc než dvě tři stovky, ale co s nimi, kam s nimi, pryč); odložila jsem to, dokud nevybalím všechny věci (snad to neznamená na svatýho Dyndy!!!).
48 kdoví, to by museli říct ti přítomní, některý malíř mohl být tak zažraný autentický, že by ty lidi k tomu posezu nutil! Ale to by musel modelům hodně zaplatit. Asi. Fotograf to má horší, ten musí vyfotit zmrzlou nahou slečnu na ledu, když chce mít fotku nahé slečny na ledu. Malíř mrzne míň. Ale kdyžtak asi dýl.
Fotky poskládáš z vrstev, led zvlášť, slečna zvlášť.
50
takže ten vlastnoruční obraz nad mou postelí NEBUDE ZIMNÍ krajina.
51 ru
ajo, umělecký vlastně můžeš! Jen reportážní nee. A ty jsou někdy nebe
51 ru
ajo, umělecký vlastně můžeš! Jen reportážní nee. A ty jsou někdy nebezpečný, to zas mají fotografové o dost horší. Takhle uprostřed palby si vytáhnout barvy, štětce, stojan,… :-)) Trochu jako Kdyby tisíc klarinetů, ale výtvarnejch.
Nojo, dřív vytahovali ststiv a hadru na hlavu, aby to v předklonu s okem přilepeným na optiku mohli na ukrutně dlouhej čas vyfotit…
55 takovej padající sníh na dlouhej čas, to jsem ještě neviděla!! Byl by to chaotický obrázek, ale zajímal by mě výsledek (ne, proces tentokrát ne, stát bych tam nechtěla :-).
45 Liško, dobře vrátím se ještě k mému komentáři, odbyla jsem ho. týkal se dárku koček který jsi dostala v 18 letech a byl to pro tebe šok. Nakonec jsi si kočky oblíbila a putují s tebou. Předpokládala jsem automaticky že tatínek ti věnoval k tvojím narozeninám velmi cennou věc. Jak umělecky tak i drahou. Tedy čerpám z vlastní zkušenosti. Proto jsem dál psala o originálech které jsem dostala jako holka a které pak někde ležely, tatínek je odložil a mě nezajímaly. Až mého muže, který zjistil že se nám doma v bordelu válí umělecká díla :-))
57. což samozřejmě neznamená že ty jsi k tomu obrazu neměla vztah… že by jsi ho třba nechtěla, jen že pro mě v 18 letech málo znamenalo že se jedná o umělecké dílo nějakého dobrého malíře. Nebylo to v centru mého zájmu.
49. to je podobné jako sbírka známek, či sbírka mincí… můžeš si myslet že máš doma něco cenného a ono to není, a naopak. Kolikrát člověk narazí na překupníka, co tvrdí že je to bezcenné… a přitom ví moc dobře že to cenu má. Katalogové ceny jsou jen orientační, důležitá je především poptávka
56
Fakt ne? :o)
Hele, inspirace, tak to zkusíme příští zimu, na co nejdelší čas.
Obvykle se to fotí na do vteřiny.
Ale několik vteřin nby byl docela zajímavej pokus.
http://digiarena.e15.cz/fotoskola-kreativni-vyuziti-doby-expozice_5
58
Jenže když ta Ratko nenapíšeš nikdy ” já” nebo “mě” – například “Mně jako osmnáctileté holce to nic neříkalo”. Ty napíšeš “ale holce v 18 je to jedno.”
Navíc to položíš za věty vztahující se k Lišce: “vypadá to jako vkusný originál :-) tedy odsud z obrazovky. ale holce v 18 je to jedno.”)
Tedy jakékoliv holce, obecně. Takže proti tomu se zákonitě ozvou/ohradí všechny, kterým to i v 18 něco říkalo.
A takhle to děláš každou chvíli.
Napíšeš všeobecné všezahrnující tvrzení, které je nesmysl, a když se proti tomu ostatní ozvou, uděláš udivenej obličej, že “já přece psala jen o sobě”.
No tak piš jen o sobě a vynech povznášející všeobecná prohlášení a bude to jasný. :-)
59
Já takhle za pár šupů těžce pod cenou prodala mince po dědečkovi, protože mi tvrdili, že jsou strašně ošoupaný a nemají žádnou cenu. :-))
ratko,
ty kočky nejsou dílo koupené proto, že by měly cenu (ani desítky let poté nebudou mít).
Já myslím, že tvůj přístup byl nejlepší – ty darované obrázky jsi někde měla schované, ale nepověsila si je,protože tě to nenapadlo, nechtěla jsi, měla jsi jiné věci na práci.
U mě to bylo horší – já se cítila tím darem přinucená ten obraz mít pověšený. Zase znova jsem si řekla, že to tak tedy budu muset udělat, jako jsem nechala ve svém pokoji viset, co jsem ani nechtěla (ale předtím mi to bylo docela jedno). Já si netroufla .
A zrovna na těch obrazech se to dobře zobrazuje.
I teď. Jak jsem si pořád ještě netroufla. Když si netroufnu teď, při tom sestěhování s matkou, už si netroufnu nikdy a zkejsnu tady a nikdy se už nepohnu. Tím sestěhováním jsem si nadrobila. Aspoň portrét babičky jsem dokázala říct. že v pokoji už nechci. Nic proti němu, ale proč ho tam mám mít? Jakmile máma jentak zamyšleně řekne “Tak to nevím, kam dáme tu babiřku…” naskočí mi automaticky debilní pocit, že já musím zajistit, aby ten portrét někde důstojně visel a když to neudělám, musím si ho dát do svýho pokoje. Tak jsem vymyslela, že bude v předsíni.
Zase znova se nezmocňuju ničeho (myslím tím života), protože to neumím. Mám tendenci se omezit na svůj pokoj a do jiných částí nezasahovat, nechat je, jak jsou, nechat je vlastně rodičům, být na úrovni pod nimi. To je celá tragédie, celej můj jedinej problém, že jsem si pořád ještě na ně nic netroufla. A teď už se láme chleba, teď už to musím udělat. Jenže to vůbec neumím. Nevím, jak se to dělá, nepotřebovala jsem to, vždycky jsem byla smířlivá, bez konfrontace, skromně se spokojit s tím, co je, a říkat si, že jsem spokojená a věřit tomu.
59 ratko
ha – jestli víš, co mám dělat se svou sbírkou známek, tak řekni. Já ji nechci, je původně táty (možná i jeho táty), dal mi ji, když mi bylo asi šest a já si dokoupila jen nějaké ty barevné známky ze socialistických dalekých krajů.
64. mám opačný problém :-) můj děda měl obrovskou sbírku známek a mají velkou hodnotu. a jsou uzamčené v trezoru někde v ústavu…..ti co je zdědili je nechtějí prodat, nic, tak tam leží a leží a leží a ležet budou.
já nemohu nic – nejsou moje.
65. opakovaně se tohle téma v rodině probíralo. (teta, můj otec, jeho bratr)
nedohodli se nijak. ale také není kvůli tomu v rodině zle, to ne.
63… asi bych se měla vrátit ke svému tématu hrdiny (beztak souvisí právě s tímhle tématem, je to jedna ze symbolizací toho). to by mi mohlo trochu přinést podporu. Co vím, je, že sama si na něco troufnout, abych najednou zničehonic uměla, je utopie. Pokud vůbec k tomu dojít (což JE můj životní cíl, momentálně), tak jentak z nebe se to nestane, musím si najít nějaký postupný podpůrný body nebo netuším.
Jo, dobrý, to by mě mohlo začít bavit, mohlo by to být veselý a ne v kelu jako doteď. Tak nějak to musím udělat.
63. krok za krokem pomaličku. podívej, babička ti v pokoji nevisí. :-)
konfrontace neznamená nutně drama a zle a nepříjemné pocity.
Navrhuj, řekni ne a proč ne. nevíte, maminka neví…jsou věci, které nehoří, odloží se a třeeba postupem času přijdou i nápady návrhy samy. Jiné věci jdou zase lehčeji, hladce, jiné hůř, trvají….no prostě život.
barčo 65,66
aha, z toho si vyplývá, že ta cena se obtížně, dlouho a ošemetně odhaduje a že to je odradilo?
68. Říct “Ne” – zatím si stát. Druhému navrhnout a nechat mu čas, počkat….
69. to taky, nikdo tomu nerozumí a dá to práci a čas se tím zabývat. A další věc je konečné rozhodnutí – obava všech tří je myslím v tom, že aby to neposrali. a zase dohoda – stačí tolik, nebo je to stále málo? a takhle furt dokola. Prostě taky taková rodinná “chcíplá kočka” :-)
barčo 68
jo, tak nějak to děláme, řekneme si: “Tohle bychom možná mohly dát tady do té skříně.” – “Jo, jestli by to nebylo lepší ve špajzu. No, to ještě promyslíme.” Takhle typicky to probíhá. A nezůstává jen u slov, já zařazuju věci v pokoji, abych pak viděla, co mi zbyde, že se tam nevejde. A máma uklízí postupně různé skřín, skříňky, stůl, probírá se dokumentama,vytváří volné místo, pokud možno.
70
jo, já můžu říct ne, ale pak udělám vždycky smířlivý krok zpět (aby ten druhý neměl pocit, že prohrál, hned ho začnu takhle ošetřovat – a nejzajímavější na tom je, že druhá strana toho je, že se leknu nejen toho, že on by chudák malej – přitom není chudák – prohrál, ale že já bych vyhrála, toho se leknu a cuknu, to právě souvisí s tím netroufnout si na vlastní rodiče, být v tom ještě v pubertě). Řeknu ne, plus “tak uvidíme.” Neumím to jinak a to je to, co se musím naučit, pak budu “dokonalá” :-))
Je to smutný, takže to chci právě radši pojmout pokud možno nějak hravě ad67.
64. můžeš mi poslat na e-mail informaci a skonzultuji to :-) dokážu ti dát celkem přesnou odpověď
Fajn. Liško ano, zkus nejdřív co ti pomáhá a uvidíš :-)
73 jé, to je super,
zrovna dneska mám v plánu přeskladnit polici v knihovně, kde jsou známky (a dát tam oddělení “šikovné ruce” a “kočky” – možná bych něco o kočkách mohla vyhodit, je toho nějak víc). Takže známky pak budu mít poruce; snad se to nebude protahovat víc než s helmama, se kterými jsme ještě nehnula.
63. řekla bych že to bereš moc tragicky, taky jsem si na rodiče nikdy netroufla a bude to tak až do jejich smrti. to co se změnilo u mě, že jsem t dokázala přijmout a neprožívám to jako zásadní věc. Prostě to není vůbec důležité, je spousta jiných věcí kromě toho že posloucháš rodiče :-)) Dokonce se z toho umím smát a snesu když si mě dobírá manžel jak mě mají rodiče omotanou. Prostě to tak je… a ostatní se s tím musí smířit že to tak mám. Když se budeš bránit a dělat že to tak není a vymýšlet jako to otočit stejně nanic nepřijdeš nejlepší a nejjednodušší je s tím žít a obrátit se jinam, na jiné věci. Babičku dát dokout a zavěsit s svoje… to neznamená že ti maminka nebude povídat co si přeje a jak si přeje, stejně ti bude mluvit a ty ji budeš poslouchat. ale zároveň máš i jiné důležitější věci na práci, takže ty uděláš jako první a to maminčino počká … zcela přirozeně někde až na to přijde řada.
63
„Tak to nevím, kam dáme tu babičku…“
Mně by automaticky naskočilo “Do sklepa, pod zem jako pod zem.”
Naštěstí jsme se věkem už naučila většinu těchhle automatických naskočení nedoříct, ehm…
64
Vydrž do blogosrazu a a pak pověř Ratčina manžela. :-))
76 já to beru realisticky, konstatuju to, schválně o tom promlouvám, protože vím, že to je právě začátek změny, to funguje, to podpoří!
Rozdíl je v tom, ať to máš třeba s rodiči podobně jako já, tak tys zůstala v manželství a měla děti a to souvisí. Já jsem zdrhla, před cílem, je to totiž analogie, souvisí to s nedosažením cíle, s nedosažením odsunu rodičů (resp. těch všech postojů tím vzniklých) na druhou kolej. Nejde jen o rodiče, někdy vůbec ne, to může být neviditelné, ale vzniklo to s nimi. Jde o ty postoje, vnitřní “hlasy” a zda člověk podle nich jede, nebo si už může vybrat i jinou cestu, kdyby chtěl, jestli je v tom tedy svobodnej; podle toho se vždycky pozná potíž – že děláš něco a jakobys neměl na výběr, přitom realita je, že výběr je, jen ty ses kdysi v tom omezil).
ru,
:-)
jo sklep, ten už nemáme, ale mívali jsme; zrušen.
80
Ta na půdu. Nebe jako nebe.
ru 81
to je senzační, ten sklep a půda :-))
P.S. táta je v obýváku. Než se vyřídí nevímco. Dělají teď na urny pěkný futrály s uchem, něco jako obal na notebook, taky černej, z toho materiálu. Nechám si to pak snad jako kabelku :-)
Jo, jsou praktický, máme je tady taky občas nějaký zbylý po uložení uren. Když tak ti můžu i nějaký schovat. Našiješ na to něco a můžeš prodávat na Fleru. :-)
83 chacháá, já věděla, že to budeš znát!
Na fleru :-D
To by pro mě nebylo ono, to už by nebylo tak osobní – leda že by to byla výzdoba na zakázku přímo pro konkrétní pozůstalé, v souvislosti s tím konkrétním nebožtíkem.
:-)) sklep, půda, na Fléééru :-)))
děláte si srandu, ale mě to přišlo divné odnášet si tatínka v igelitce. Doma jsme ho měli jen chvíli. Odešel na hřbitov do boxu. Přičemž to nebylo moc veselé, dívali jsem se s maminkou na urnu … a chtěli jsme ji hned pryč.
86. Ratko, no a to si představ, že jednomu vzdálenému příbuznému se podařilo svoji babičku vyluxovat. prostě ji měl doma, přišel ožralej a prostě nějak ji shodil z police….a co ted s tím, že jo, když ji máš vysypanou všude…a samozřejmě na dosmrti už je černá ovce své rodiny.
86. 87. jen prostě jsem chtěla říct, že to může být i horší, někdy.
86
Spousta lidí naopak má svoje blízké doma v těch urnách třeba i na čestném místě v obýváku. Většinou jen nějaký čas, než je uloží do hrobu nebo na hrob, většinou tak rok, ale někteří celá desetiletí.
Jinak ten plátěnej obal s uchama je právě fajn v tom, že nebožtík nemusí být strkán do igelitky. Je to přeci jen trošku důstojnější, s trošku štábní kulturou.
87. to mi přijde v pohodě. přijde mi morbidní se patlat s nějakým popelem. rozsypat do přírody… tam patří. je to jen popel.
90. řeka taky není špatná, ale ta má již v sobě něco rituálního. vnímám lidské tělo jako něco co se rozpadá…a stává živnou půdou pro další těla. koloběh přírody
wellmi krásna lampička! to si vytvorila ty?
obrázok štyri ročné obdobia je tiež wellmi pekný! originálny a sympatický nápad.
hustostena je zaujímavá, ale nie zrovna moja šálka kávy.
ale to je štyri, podstatné je, aby bolo v pelíšku útulno, tak po líškovsky ;-)
na krajinku na stene sa teším, som zvedavá, ako ju nakreslíš!
kedysi som si dosť kreslila, ako dieťa, teraz na to nie je čas, len občas na porade kreslím ornamenty ;-)
zaradím do DDP (to prosím pekne nie sú daľší debilní ptákoviny, ale dlhodobé dôchodkové plány ;-) )
napr. by sa mi páčilo kresliť labkami, vezmeš papier, napackáš farbu a kreslíš rukami, prstami, otlačky a tak – a okolité zverká sa môžu pridať ;-)
a čo máš prosím ťa furt s tými zlodejmi?
nebodaj máš nejakú nemilú skúsenosť?
SV
lampička je Ikea, ještě mám druhou podobnou. Letos ale prodávají samé hnusné, připadalo mi; tyhle už ne. Ty lampičkové stojany jsou trochu vachrlaté,prostě Ikea :).
Kreslení ornamentů na poradě jsem také znovuzavedla! Rukama se dá malovat kterýkoli obraz, co se maluje i štětcem (a kresbu taky je vhodné leckdy rozmazat rukou); jen něco rukou. Něco zas třeba nějakou škrabkou, ale já radši rukou. Nevýhoda někdy je, že prsty jsou poměrně tupé, štětec je tenčí a materiálově jemnější. Ruka prodře papír snadno.
Zloději mě napadali, protože jde o obrazy. (Byť levné.) Asi moc koukám na Hercula Poirota. Tam byl nedávno jeden neumělej, ale pod ním schovali Rembrandta.
No, dneska je neděle a zas mám čas tady s tím zabydlováním pohnout, tak tu sedím a nic.
Ještě asi dvě krabice knih někam zařadit. když nepočítám slovníky – např. Základy gruzínštiny :) – a knihy o jazyce, o literatuře. Protože těch je bedna a ty se mi do pokoje nevejdou. Koneckonců táta vystudoval původně literární vědu a máma dělala překladatelství, takže knihy tohoto ražení jsou i v jejich pokojích. Nenápadně tam tak ty svoje přičlenit! Do obýváku. Kdyby to šlo… je obsazeno. Napřed bych musela vyhodit Jiráska a vojenskou literaturu. Takže nejmíň jedna moje bedna zůstane plná, někde se zatím válet :(
Stejně jako balíky s drogerií, nádobím,lékárnou, hračkami, oddílovými věcmi a hlavně s papíry a neotevřenými výpisy z účtů.
Článek o nálezech v knihovně jsem chtěla napsat, ale konce zatím nevidím. A to už zbývá přeskládat jen dvě police a bude knihovna revitalizovaná. Kdoví, kolik toho vybyde navíc.
96. no to je výzva :-)) kam s tím. Tedy mě by napadlo domluvit se jako první s maminkou zda všecky knihy a poličky v obýváku, kouplně a kuchyni potřebuje pro sebe nebo ti některé přenechá
Joo, jasně že přenechá – tátovu šatní skříň jsem obsadila na výtvarné potřeby a látky a asi i pletení a nějaké texty si tam dám. Pokud se vejdou. Kuchyň je plná, ale pod oknem jsou nějaké police a prý je tam prázdné akvárko a tak, takže tam se dá něco dát. Blbý je, že pak člověk na to zapomene, neví, kde co je – jestli ve špajzu, v kuchyni, v gauči, ve skříni…
98. mysela jsem zejména knihy, protože jsi o nich psala. My asi 80% tatínkových knih rozdali příbuzenstvu. Přijeli a vzali si, někteří měli k tatínkovi vztah ještě z dřívějška, vzali si jeho knihy… zejména ty o umění. Byli rádi oni i my :-)
99 knihy o umění nedám! Mám svoje a pak ještě babiččiny – životopisy impresionistů.
Nevím, kdo z příbuzenstva by chtěl ty knihy o historii; a ty si chceme nechat. Jiráska by asi taky nikdo moc nechtěl. Vojenské dáme někam do voj. veřejné knihovny. Až zjistím, kde jaká je atd.
Tak u vás to byly, ratko, tatínkovy knihy… já to spíš beru tak, že to jsou “naše” rodinné knihy, co tu vždycky byly. Zajímavé je, že svoje knihy beru, že jsou MOJE, ne naše.
Některé anekdoty by šly někomu dát. Jenže jsou rozsalátovaný, táta četl posledních několik let jen je.
100, oni to byly různé ontologie a dějiny umění, nejen jeho… většinou v slovenském jazyce. Stejně nám jich zbylo hodně :-)) Pořád je jich plný regál. Ale to byl jen příklad. když se vrší knihy, některé musí zase jít… jinak je toho opravdu hodně.
ratko 101
hodně. Včera jsem zas nějaké vynesla ven a dnes už kopeček knih, co si někdo před domem vezme, zas mám. Špatně by se mi vešly do jedné poličky knihy o přírodě. Takže jsem vyhodila Přátele zeleného údolí. Hned se tam atlas ptáků krásně vešel. Ale nikdo mi nesmí už žádnou knihu o přírodě dát. Možno jen knihu o výtvarném umění. Jinak se nevejde, obsazeno.
Parádní obrázky i lampové stínidlo, krása nesmírná, fakt, miluju to. I nahuštěné obrázky.
kaschiko,
jé, tak to mě těší! Už mi to po pár dnech začalo připadat málo nahuštěné, moc mezer. Musím zahustit :)
Hustostěna se mi líbí. A těší mě, že ještě někdo kromě mě tak oceňuje dětské obrázky :-)) A vůbec celkově se mi líbí, že máš na zdi takové krásné originály :-)
A co se týče těch hřebíčků, taky jsem se je vždycky snažila dokonale vyměřit. Ale pak mě z toho vyléčilo bydlení v paneláku, kde jsem každý hřebík zatloukala na několikrát a nakonec jsem byla ráda, že drží vůbec někde. Takže moje hustostěna není ani zdaleka tak uspořádaná jako tvoje, ta moje vypadá jako schody :-)
annamae,
schodovitý podtyp, nesmírně atraktivní a udržující bdělost návštěv!