ZASUTÉ VZPOMÍNKY VYLEJZAJÍ ZE ZÁSUVEK…
Říká se taburetu také podnožník? Nebo si to pletu a je to termín jen z astronomie? Nadir. – A najednou jsem si vzpomněla, že jsem chodila na astronomii! Asi třikrát jsem tam byla, víc se nedalo vydržet a snad po přečtení přikývnete, že je to tak.
Na astronomii jsme se přihlásily s kamarádkou. Seděly jsme spolu celé čtyři roky v lavici na gymplu. A napovídaly jsme a spolupracovaly a hrály lodě, četly si pod lavicí a psaly básně… A vlastně jsme se přihlásily na latinu. K nějakému stařičkému profesorovi s roztomilým jménem. Jenže jsme nikdy ani nezjistily, jak ten profesor vypadá. Latina se nekonala pro malý počet uchazečů. Byli tři. Z celé školy.
Šly jsme tedy na astronomii. A ten chlap, co to vedl, byl takovej divnej. Už proto, že jeho zrzavej knír měl jinou barvu než jeho tmavý vlasy. Zrzavým knírem mi připomínal jednoho dirigenta z hudebky, to byl taky takovejhle chlap. Divnej. Takovej vůl. Typ muže, se kterým nevycházím. Protože nemá smysl pro humor. Trochu se takových bojím, protože jim nerozumím a nedorozumím se s nimi, když se nikdy nesmějou. Bývají snaživí. Protivnější typ je jen Babiš – ten taky zdá se bere všechno vážně a navíc na každou akci i reakci odpoví, že je to komplot proti němu, důležitému. Protivnej chlap. Možná ho někdo máte v oblibě a znáte úplně jiný typy protivných lidí – například glosátory za každou cenu vtipné – kteří zas neruší mě, i když skáčou do řeči. Jako já. Vrána k vráně a Liška k lišce, zkrátka mi lidé beze smyslu pro humor nedávají smysl.
Na astronomii muselo být během vyučování ticho! Přitom jakýpak vyučování, byl to volitelný předmět, chodili jsme na něj dobrovolně, nemuseli jsme tam být, tak jsme si ho mohli vespolek udělat příjemný, zajímavý a atraktivní, ne? Ne. Ticho bude a pravidelná docházka! Byla nám vyložena definice ekliptiky. Pak přišel termín nadhlavník.
– „A na opačné straně je -„
„Podnožník!“ vykřikla jsem ze srandy opačné slovo.
„Podnožník,“ odtušil suše učitel v domnění, že jsem to předem někde nastudovala.
Štokrle? Nadir. Bývá v křížovkách. No to je teda gól, člověk – puberťák! – jako nějaký novodobý obrozenec z legrace sestaví a vykřikne opačný termín, a ono je to správně! Sranda veliká se spolužačkou, učitel s důležitou kamennou tváří vedl dál suše výuku. Na další hodině byl až hulvátsky protivnej, tak jsme tam přestaly chodit. To jsem na školství vždycky nenáviděla – že určitý typ v roli učitele si vyskakuje, drží se jako opěrného bodu zoufale své moci namísto svého lidství a lidství studentů. Možná je v něm toho lidství míň, když mu chybí smysl pro humor?
Astronomie byla asi ve druháku… V prváku jsme chodili do Klubu mladého diváka. Čtyři ze třídy. Pamatuju si jen výborné představení v Disku, Zkrocení zlé ženy. S Mario Kubcem. Výborný. A jít po tom představení v zimě a mlze ve večerním oblečení na vylidněný Karlův most byl taky zážitek. A zážitek byl po celý první (?) ročník i volitelný předmět Branný kroužek. Tak nějak se to jmenovalo. Chodily jsme tam z celé školy jen tři, všechno holky z naší třídy. A bylo to fajn, protože pokaždé se konala jen jedna činnost – střílení ze vzduchovky do plechových panáčků. A to mi šlo.
I když je s podivem, že mi to šlo! – když tedy odbočím: Byla jsem krátkozraká i přes brýle. A ještě jsem měla jednu zvláštnost, na kterou jsem přišla náhodou následujícího roku právě s tou kamarádkou z lavice. Ta sice na střílecí kroužek nechodila, ale vydaly jsme se spolu na Matějskou pouť do Juldy Fuldy. Výhradně na střelnice. Jiné atrakce nás nezajímaly. Zastřílely jsme si, všechny peníze toho odpoledne prostřílely a zbyl nám dvacetník. I vydaly jsme se s papírovými růžemi a podobnými atributy k východu. A tam hned u brány stál velký řetízkáč. Znáte to: „Neváhejte, nasedejte, prodloužená jízda!“
Pan kolotočář na nás mával, ať se jdeme svézt.
„My už máme jen dvacetník!“ my na to.
„To nevadí, já vás svezu zadarmo.“
Tak jsme tedy nasedly. Jen dvě na celém kolotoči.
No, nebylo to zadarmo. Pan řetízkátor byl až příliš dobročinný a povozil nás až příliš dlouho. Daní za to byla lehká žaludeční nevolnost. Odcházely jsme motajíce nohama. A následující dny jsem zjistila, že mám děsnou modřinu na hrudní kosti. Kamarádka ne. Byla jsem zvídavý průzkumník a přišla na to! Na tu zvláštnost, která přesto umožnila, že jsem mířila obstojně. Spíš pitomost než zvláštnost… při míření jsem zavřela jedno oko, jenže pravé. A mířila levým. Takže jinak coby pravák, s pravým ukazováčkem na spoušti, jsem si pažbu musela posunout doprostřed hrudníku. Kdežto praví praváci mají otevřené pravé oko a pažbu mohou v klidu opřít někde u pravého ramene, kde se jim tak velká modřina neudělá.
A když odbočím ještě hlouběji, pamatuju si, že v první třídě přišel pan psycholog, takovej kudrnatej v šedém obleku, vzhledu dirigenta Zahradníka z Orchestru ČS Televize. A bral si nás odděleně do kabinetu na konci chodby a zkoušel, jak čteme a taky, kterým okem se koukáme do papírové klíčové dírky. Já levým. Nevím, jestli vyhranění praváci koukají pravým. Já koukala a střílela levým no a to jsem vám nutně potřebovala sdělit jako odbočku. Že držím baseballovou pálku jako levák, koště a krumpáč většinou taky, hokejku podobojí, míchat těsto a mýt okno můžu střídavě levou i pravou, mandarinky loupu levou, odemykám levou (a dál průzkum bude pokračovat), to už vědět nemusíte.
A v prváku byl i dějepisný kroužek a ten mě děsně bavil. Bohužel následujícího roku už neběžel. Bavilo mě si iniciativně do extra sešitu – já jsem odjakživa vysazená na extra sešity – kreslit, jak vypadaly Emauzy před bombardováním Američanů a po něm, jaké vlajky mají katastry Prahy (Vinohrady myslím stříbrno červený dva a dva pruhy), jaké je pořadí soch na Karlově mostě a tak.
Před maturitou jsem musela chodit na konverzaci z angličtiny. Maturovala jsem z ní, ačkoli jsem ji na gymplu měla jen tři roky (první rok 1989-90 ruštinu), kdežto němčinu čtyři. Na němčinu jsme ale měli během čtyř let asi čtyři učitele, poslední dva roky dosti senilní malinkou modrookou paní, která snížila známku o stupeň, když v sešitě chybělo jedno datum hodiny… no říkám vám, já školství neadoruju. Jednou jsem si šla na ni stěžovat, ona šla se mnou; prokázaly jsme velkou statečnost obě! A hovno z toho. Člověk se mohl odreagovat leda tím, že jsme jí říkali asi-metrická – asi metr vysoká, asi metr široká – a skútr, zkurvenej trpaslík. A pak jsme jí před svaťákem ve školním rozhlase dali ironicky zahrát „Ona je madona, má to v tvári…“ Prý ji to potěšilo. To vysílání jsme uváděly s tou kamarádkou Lenkou1, se kterou jsme se točily na řetízáku a právě během svaťáku založily literární skupinu Alexandrovci. Namísto přípravy k maturitě.
Jo ta konverzace z angličtiny. Ta mi byla hodně prospěšná. Protože mě naučila chodit za školu. Mě, takového poctivce, který skoro nikdy nechybí. A dostane za to čokoládu. No fakt, za pololetí jsem mívala nula omluvených i neomluvených hodin a dostala čokoládu. Jakmile jsem na něco chyběla, už jsem se to nikdy nedoučila. Stále přítomna. Ale nějaká ta napomenutí a dvojky z chování jsem na střední měla. Za pozdní příchody a za drzost.
Tak ta konzerva z angličtiny – měli jsme na ni Rachel, rodilou mluvčí, a ta to se záznamy docházky nepřeháněla, protože byla asi fajn. Jenže potom před koncem odešla i ona a chytli jsme nějakýho Amíka. Myslím, že měl kšiltovku. Oholenej chlápek. Představil se a napsal na tabuli, že je Custer. A já na to samozřejmě – trapný vykřikující bavič třídy – konstatovala anglicky, že generál Custer nebyl generál, ale byl idiot. On to slyšel a řekl, že je jeho příbuznej. Hm. Pak už mě po očku sledoval a povídal, že tady na školním hřišti ve spolupráci s ním udělají užnevímco. Něco americkýho. Na to já česky: „Ještě že už tady nebudu.“ Ptal se ostatních, co jsem říkala. Jedna spolužačka s dobrou angličtinou se to snažila zachránit a vysvětlovala s vážnou tváří, že jsem řekla, že jsem moc ráda, že to tady bude. Pokud si vzpomínám, na další konverzaci už jsem nešla nebo byl konec roku. Čtvrtého.
Musela jsem být dost voraženej student. Některým učitelům dost protivnej, někteří mě měli rádi. Na to jsem spolíhala – že učitelé nemají moc rádi žáky nijaké, kníkavé, nevýrazné, hlásící se iniciativně s rukou nad hlavou. A připadala jsem si tehdy děsně inteligentní a počítala s tím jako s důvodem, že mi leccos projde, na základce i na střední. Kvůli vyrušování mě přesazovali do poslední lavice na samotku ještě před maturitou. Z prváku a druháku mám podrobné deníky, těšte se.
Nikdy jsem nechodila na volitelný předmět bíloplášťový biologický, odkud spolužáci nosili krasopřívěsky – myší embrya zalitá v pryskyřici – a šokující zážitky z návštěvy Hrdličkova muzea člověka. Do toho muzea jsem pak chodívala o přestávkách na VŠ, když jsme v té budově mívali francouzštinu, genetiku nebo ekologii. Kostřičky lidských embryí jsou horrorové, potvrzuji, ale uznávám smysl jejich umístění na akademické půdě za účelem poznání. Naproti tomu bych nešla na putovní výstavu vypreparovaných těl Číňanů, která je kšeft za prachy. Natož v Lucerně, kde byla poprvé. Pro mě je to neetické. A v tomto svém postoji zcela postrádám i já smysl pro humor a to je co říct. Snad mi neroste zrzavej knír.
.
Ty brďo, myší embrya v pryskyřici! Chodila jsem na nepovinnej přírodovědeckej kroužek v rámci středoškolské biologie, ale žádný obskurní přívěšky se nekonaly. Chodila jsem tam hlavně proto, že k tomu patřil volnej vstup do ZOO zadní bránou, což mi připadalo děsně pro zasvěcený a taky jsem od toho měla nemístná očekávání, že si budu hladit tygra, nebo asistovat u porodu slůněte. Což se rychle ukázalo daleko za hranicí kroužku, který spočíval maximálně v čištění prázdných klecí, nebo vzrušujících chvilek nad Petriho miskou s trusem. Ale kabinet učitelky biologie, to bylo terno. Měla tam přesně naložený embrya a dokonce nějaký znetvořený hraboše, o kterých kolovala spousta urban, nebo vlastně school legend.
psice,
hraboší monstra útočí!!!
Myší embrya byla už na základce, v biologickém kroužku, kam jsem nechodila.
Na biologii na gymplu jsme ve dvojicích pitvali švába, to bylo v programu výuky. Já ho teda nepitvala, to jsem nechtěla dělat; jen jsem musela nakreslit, co má uvnitř, podle jednoho rozpitvaného.
já si vůbec nepamatuju nějaké kroužky. Akorát vím že jednou byla povodeň a zatopila nám školu. Teddy to je můj nejsilnější zážitek. :-)
Liško, to vypadá, že gympl byl pro tebe jedna velká zábava:-) Pro mě střední byla dril a hodně náročná , pak brigáda ve fabrice a jiné letní brigády a k tomu ještě dělat turisták oddíl (vedoucího družiny) – turisták byl relax, ale taky náročný, vymýšlet programy na schůzky, výpravy a pak tábor.
Ja byl hvězda přírodovědného kroužku.
Nosil jsem tam na určení nalezené ptačí a zvířecí lebky,kolikrát ještě potažené zbytky tlející tkáně a souška učitelka byla z toho tak nadšená,ze se domluvila s kolegyní aby mne poslala na matematickou olympiádu i když jsem z matiky měl stěží čtverku.
Ale vytrval jsem a nenechal svůj mimořádný talent a zajem promrhat v nějakých rovnicich…
Taburet bude podnožka, ne podnožník :) S tím, že hranice jsou nejasné: myslím, ne každá podnožka je taburetem, spíš jen podnožky bez nožek, tedy takové ty etno bobíky.
Podnožník pro nadir jsem neznala, jsem obohacena!
Jí, já přečtla zatím první odstavec a musím napsúat komentář!
Liško, a víš, že já si – fakt, ale na mou duši fakt – dodneška myslela, že ten nadir, co znám z křížovek jako podnožník, je právě ten placatej, na kterej se odkládají nohy? Ani ve snu by mě nenapadlo, že je taky nějakej podnožník někde na obloze…
6
Lio, nebude, podnožník je prostě podnožník:
https://www.heureka.cz/?h%5Bfraze%5D=podno%C5%BEn%C3%ADk
A píšu dál
Chodila jsem v pionýru do kroužku elektrotechniky. Nevím z toho nic, jen že ji vedl nějakej voják záklaďák a že jsme něco pájeli a měli jsme moc hezkou dobrodružně tajemnou klubovnu, úzkou místnůstku v prvním patře starého domu po úzkých schodečkách nahoru s výhledem skrz nízko položené okno k Lužánkám. Moc se mi tam v té klubovně líbilo. Pak jsem si ale zlomila ruku a nemohla chodit pájet, a když mi sundali sádru, byly prázdniny a po prázdninách už nebyla klubovna. Tak jsem do kroužku bez klubovny přestala chodit.
A dodneška jsem na elektrotechniku blbá.
Se špatným okem mířícím skrze hledí vzduchovky jsem se prostřílela až do městkého finále Dukelského běhu branné zdatnosti.
Nebo to bylo O partyzánský samopal?
Nebo to bylo totéž? To už si nemapatuju.
Ale ty potkany ve škvíře pod střechou králíkárny jsem o patnáct let pozdějc taky střílela špatným okem.
A blbým okem dodnes fotím.
Myší embrya zalitá v pryskyřici – tfuj. Co ten koužek vedlo za úchyla… To mě potkat, tak mám dneska asi radši vystudovanou tu žurnalistiku…
lio 6,
ahááá takhle to je! A je to prosté jako pro dr.Watsona – podnožka, ne podnožník!!
To je pravda,
… takže… stonožka a stonožník?? Roznožka a roznožník? Příložka a příložník. Spíš příloha.
Předložka a nepředloženost :) ale ty jsou obě ženského rodu.
ru 8
bajo, podnožka je taky na stejném zdroji
https://www.heureka.cz/?h%5Bfraze%5D=podno%C5%BEka
a někdy se ty výrobky i krejou :-))
Třeba heteráci chlapi kupujou podnožky a gayové podnožníky nebo nevímjak…
ru 11
jasně, já fotím jedině levým! Akorátže už na aparátech přestali dělat hledáčky, bídáci bídný!
12 takoví malinkatí myšánečci schoulený usměvavý. Holý. Jestli měli 2 cm… Buď je měli v pryskyřici nebo v malinký zkumavce nebo obě varianty, to už nevím, ale rozhodně to byl přívěšek na krk.
14
Netvrdím, že podnožka neexistuje, pouze tvrdím, že existuje podnožník jako podložka pod nohy. :-)
Znám od mala pod nohy podnožník, u nás to byl prostě podnožník.
Zeptám se bráchy, jestli to teda náhodou nezaved on. :-))
15
Jen na těch laciných.
16
Brr…
Podřezala jsem, usekala jsem, vazy ulámala a vůbec zlikvidovala dost zvířat, ale na tohle bych teda žaludek neměla.
Ježíš, musím jít ještě očistit hříbky… Rostou, sbírám každej den po joupání mikotenovej sáček do cyklotašky.
barčo
byla to jedna velká zábava! protože to byl kolektiv lidí. Všechno je pro mě zábava, pokud to není nějaká neetická tyranie víckrát než jen omylem jednoho jedince.
Vedení oddílu pro mě bylo taky hodně intenzivní, každý týden schůzk, na ní program, oddílový časopis, práce kolem toho, akce další, víkendové výpravy nebo sobotní výlety, tábor, lyžák, tím jsem žila. Jenže jsem neměla žádný brigády, mohla jsem dát všechno do toho oddílu. Plus jezdit ven i bez dětí, s kamarádama. – Do hudebky jsem na střední chodila už jen jednou týdně, ne 2-3krát týdně jako na ZŠ. Cvičit na cello: pokud možno každý všední den doma tak hodinu, od šesti. Nicmoc jsem tomu nedala.
Nějaký učení se doma, to jsem neprovozovala, jen zcela zanedbatelně a vyjímečně. A pořád jsme měla dost času na psaní a psaní a psaní si něčeho. A čtení.
Hlavně teď bych na to už neměla! Za studií bylo zábavný po vyučování ještě vyřídit tři věci v různých koutech města, vzít si s sebou kamarádku, pokecat cestou, nebo jet s někým jiným ze spolužáků, když něco potřeboval někde, jen jako doprovod a pokec, dokonce navštěvovat se, to bylo běžný.
A dneska? Když mám jít na víc míst během dne než stálá 2 místa, tj.domov a zaměstnání, mám roztahanej den, jsem naprdnutá, že nebudu mít večer pro sebe, unavená jsem, usnu v tramvaji, ani nemám sílu si v tý tramvaji pořádně číst, přemýšlím, jak stihnu tohleto a támhleto a že tohle až ve středu, protože jindy budu jinde a nepojedu tam přece, a ještě mi hlodá, že večer zase nestihnu poslat nějaký vedlejšákový maily někomu a něco dojednat a že už to stojí dva tejdny a zase nic…
Potřebuju víc než víkend v kuse, abych stihla udělat, co potřebuju. Potřebovala bych třídenní víkend, ne dvoudenní. A do toho mi jede výčitka, že „přece skoro nic nedělám a nepřetrhnu se a flákám se“ a ta způsobuje, že jsem permanentně ve stresu a přetížení. A jinak mi to zatím nejde.
20 ru
tybrďo a jezdit se na kole koupat… já teď bobtnám. Ale v sobotu nebo neděli s kolegyní pojedem. Autem, ehm.
A ještě zpracovávat plodiny, to obdivuju, že tolik lidí zvládá. Mě to nebaví a nepotěší; jen tak jednou za dva roky mě něco popadne a jednu věc udělám, např. sedmikráskový med před 3 lety. Ani ten bezovej sirup jsem už loni ani letos nedělala, chci jenom sedět a sedět a sedět a pak mě bolí krk :- )) Nojo, nějakou motivaci musím někdy odchytit nebo spíš na sebe ušít.
21
Poslední dostavec: U mě totéž v bleděmodrém.
A nejhorší, jak čím dál hůř zvládám něco, co „musím“ nebo „měla bych“.
Pokud se zdá, kolik toho zvládám, tak krom zaměstnání jsou to většinou věci „chci to“.
22
Mám motivaci, že když se budu mlet, jakkoli, bude mi celkově dobře.
19 rudivný, žejo, ta embrya obzvlášť, to je silnější než paroží na stěně.
Často se pozastavím nad tím, jestli něco je děláno a míněno a vystaveno jako oslava života, anebo je to spíš zneužití, neúcta až hanobení života. A nikdy nevím, jaké hranice v tom mají ostatní, připadá mi, že jsou posuvné a hodně tenké.
Například teď na facebooku proběhla včera a dnes taková fotka – ze záhonů barevně kvetoucích- kytek sestavenej trojrozměrnej páv. A to prosím v nákupním středisku.
Tím prostředím je to pro mě daný: je to kšeft (!), plejtvání (!) a pro mě i nesmysl a umělotina. ne umění, ale umělost. protože kytky jsou kytky a jsou krásný. Páv je páv. Ale proč má bejt kytka páv a páv kytka? Samotný to nestačí? Vždyť pro mě to nemá smysl a neoslavuje to ani jedno, jen to míchá dvě věci za účelem zisku a tím to nedává patřičnou úctu ani pávovi ani kytkám.
Tadyto:
uložila jsem si to sem:
https://liska.blokuje.cz/?attachment_id=937967
případně původně:
https://www.facebook.com/Pure.Nature.Page/photos/a.513120358724067.1073741828.512896218746481/1612615948774497/?type=3
24
Z práce jsem přišla po půl sedmé totálně mnrtvá, kdybych lehla, spím doteď.
Nesmím zastavit, jen měnit činnosti. A je to dobrý. Z práce hned na kolo a k vodě, přeplavat rybník tam a zpátky, chvilku oschnout, koukat na slunko a vodu a ptáky v rákosí, pak šup dolesa prolízt mlází, pak šup na město, pivko, langoš a palačinka… no, zahrádku už jsem zalít nestihla, dneska už jsem holt přijela až za tmy… :-))
Tak přeju dobrou noc, jdu spát. Zítra čekám návštěvu, musím být fit. :-)
25
Ukázkovej kýč.
Zlacenej barokní kostel víry konzumní.
23 Jo!
A vypadá to na logickej životní vývoj, vlastně zdravej! Tak můžem být asi rády a sedět a nic :- )
24 to jo. Mlet :-)
Jen se k mletí domlet, v mém případě.
27 no to je přesný.
Dobroou! Já jdu do sprchy, ještě jsem ji nestihla :-)) přitom jsem nicnedělala a nicdělala.
21. Liško, ty ses hezky rozepsala :-)
já jsem to spíš v tom svým komentáři ve 4. myslela tak, že ti učení a předměty nedělaly problém, bylo to pro tebe jakože lážo, plážo – prostě šlo ti učení dobře. – tak na mě působil i ten vlastní tvůj článek, jakože volitelný předmět a pohoda :-)
zatímco mě, to učení moc nešlo a fakt jsem se hodně musela učit a připravovat do školy. ale ty předměty mě většinou bavily.
5. :-))
ru 8, Liška 14,
zmatena jdu vždycky do slovníku a hlásím:
v SSJČ je jako stolička pouze podnožka http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=podno%C5%BEka
podnožník jen jako nadir: http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=podnožník
takže tak to aspoň původně bylo, ale uživatelé jazyka si stejně dělají, co chtějí, jak dokládají doklady od ru :)
31
volitelný předměty byla spíš taková víceméně bizarní snůška vopruzů, tak proč to nepojmout zábavně. Jen ten dějepisnej mě bavil a střílení ze vzduchovky byla dobrá „antiholčičí“ akce.
34. a musely se volit? za mých časů asi něco takového nebylo. Nic mi to neříká. Jen si pamatuji že jsme chodili na brigády. A taky jsme chodili na „volnočassové aktivity“ se opíjet :-)
33. podnožník je nadir a nadir je podnožník. Je to na wiki :-)) Vyhledala jsem si to hned jak Liška napsala článek. a koukala jak blázen, že fakt má pravdu :-)))
Je to tam. Nadir je podnožník.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nadir
33 lio
My máme krom bonbónů ještě takovou dlouhou soličku, hodně nízkou, která vypadá jako prkno na jezevčíkovitejch nožičkách. A patří k trůnu (ano, otce bavily historické a historizující akce, takže maloval na strop erby a měl něco jako trůn, na který si večer odkládal špinavý ponožky). A mám dojem, že jsme tomu říkali podnožka!
Ale už pak jsem ten předmět měla v hlavě uloženej jen jako vizuální obraz, bez přiřazeného zvuku jeho jména.
Asi to byla podnožka.
Štokrle to není, stupínek taky ne, schůdek taky ne, sesle už vůbec ne, to není na sezení.
To jsou věci, ještě začnu zapomínat klíčové výrazy jako je podnožka! :- )
35 ratko
mám dojem, že některý ty volitelný předměty byly navíc a kdo nechtěl, nechodil tam, ale určitě před maturitou ve třeťáku a čtvrťáku byl jeden nebo dva volitelný předměty povinný – jen sis mohl zvolit, který, zejména s ohledem na vybrané maturitní předměty. Tu angl.konverzaci jsme měli povinně, když jsme z toho maturovali, si myslím.
37. pod podnožkou si představuji opěrku nohy. Něco nízkého. Malé podlouhlé na krátkých nožkách :-) Tedy přesně to co popisuješ.
38. jj. my asi matiku protože maturita asi i ruštinu protože maturita. moc si na to nevzpomínám. slovenčina byla taky povinná, takže jediný volitelný předmět byl ten poslední. to jsem myslím měla chemii.
40
aha, já měla u maturity zeměpis a občanskou nauku a to je pravda, že k tomu nic extra navíc krom výuky nebylo volitelnýho. To je fakt.
33
Lio, to je zajímavý! To by mě vůbec nenapadlo.
A představ si, že já, jak mám zas ve zvyku na všechno čučet přes internetovou jazykovou příručku (protože bývá nejaktuálnější), tak ta výraz „podnožník“ nezná vůbec!
35
Byly i za nás, Ratko, ale volit se nemusely. My měli takhle volitelnou němčinu na základce, na tu jsem chodila asi tři měsíce, pak jsme naznala, že ajncvajdraj je hnusnej nezvukomalebnej jazyk a už jsem tam nešla.
Na gymplu jme měli volitelnou výtvarku, hudebku a pak nějajký technický věci, ale tam jsem nechodila na nic, chodila jsem s trampama.
38
Asi to bylo jak na kterým gymplu nebo podle zaměření té které třídy nebo fakt novější nařízení. My povinný neměli nic.
44
Teda krom povinných předmětů. :-))
Maturovala jsem ČJ, ruština, latina a biologie.
45. u nás byla povinná i matika
To na všech gymplech, my měli výjimku jako tehdy snad jediná (nebo byla ještě jedna, někde) klasická latinská třída s povinnou výukou latiny a maturitou z ní.
Na vejšce mi ta matika pak kapku chyběla, ehm.
47. tak to je jiná. Nevím kdy odbourali povinnou matiku, ale nejmladší již z matiky maturovat nemusel.
48
Povinnou matiku odbourali začátkem 90. let, já z ní nematurovala.
A pak jsem se ji stejně musela celou doučit na přijímačky, hm – taky, ad 47.
49 to bylo jediný vydatnější učení se, co jsem podnikla, ta matika, protože to je úplně jinej způsob učení než ostatní věci, u kterých mi dojde, jak to k sobě zapadá. Ta matika chtěla pořád praktikovat, počítat, trávit tím čas. Tak mě můj kluk (fyzik) doučoval, chudák, i někdy ve vlaku cestou z víkendu. Měl to těžký, protože jsem tvrdila, že žádnej vzorec se zpaměti učit nebudu, když nevím, kde se vzal. Že tak prostě nefunguju a hotovo. A on mi to všechno odvozoval, dokazoval.
Ahoj Liško, poslala jsem ti e-mail, na něco jsem se chtěla zeptat. Díky.
zuzi,
joo, odpovězeno. – teď budíme dojem, že je to něco tajnýho, děsně osobního nebo že se bavíme o někom jiným bokem, ale ne, je to v podstatě technikálie.
Nebudíte, páč my ostatní víme, že když se ti i zcela offtopicový mejl nezavizuje v threadu blogu, tak ho nenajdeš. :-))
52. jj. a víme, že maily nečteš :-))
53
to je pravda.
A tu větu jsem si musela přečíst dvakrát, abych pochopila slovo nezavizuje a thread.
55
Se mi to tak nějak to… mi to samo… :-)))
Jdu zas čistit hříbky. A dneska jsem vzala i růžovky, že na pečení, měla jsem na to plátěnej batůžek na záda, vešlo se tam víc než do cyklotašky, ale zas z toho mám už napůl smaženici. Takže pečený růžovky nebudou, jdu hledat recept na růžovkový karbenátky.
Hříbky jsou naštěstí pevnější.
A co v sobotu večer, taky houby?
Já byla plavat, velkej pískovej rybník. S kolegyní.
57
Taky houby. Právě jsem vypla sporák pod liškama. Dávám zvlášť bílý hřiby, lišky a směs tmavých hříbků s kdečím okolo.
Ale už je to hodně moc červivý a suchý, je dobře, že zítra zas zaprší.
Ono má pršet? Aha. Já musím dodělávat ten obraz. Uvnitř, tak mi déšť nevadí. Jen ať zaprší.
Ne, u vás ne. Praha je jiný Česko, tam je dycky jiná předpověď než u nás.. :-)
Prší tady a na Moravě.
A zas naopak, když v rádiu na celostátních vysíláních moderátoři skučí z deště a „meteorologové varují před silnými bouřemi a krupobitím“, znamená to, že jde o Prahu, Plzeň a Liberecko, tady je maximálně pošmourno a dál na východ svítí jak na Sahaře.
Jinak teď u nás lije už od noci. A před chvílí jsem mluvila s bráchou, u nich prý už taky.
Ahá :)
Tady je příjemně chladivě, bez deště.
Tady s krátkýma přestávkama prší celej de. A jak se koukám na radar, tak ještě do noci pršet bude.
Tak Mario Kubec se mi svého času dost líbil, trochu ten zážitek (na rozdíl od učitele astronomie) závidím :-)
Ale vrátím se k tomu učiteli – je fakt, že takový suchar dokáže dost zabít některé zvídavé duše – oproti tomu, když má někdo štěstí na kantora, který to má v sobě a prostě umí – může hodně zase nakopnout správným směrem. Tohle mi připadá taková malá ruleta a je to hodně o štěstí, na koho děti na školách narazí…
Mário Kubec má totiž velkej smysl pro humor, podle všeho.
A je pravda, že na osobě učitele hodně záleží. Dějepisář v prváku, kdy zároveň běžel ten dějepisnej kroužek, byl skvělej. Pak jsme měli dějepisářku, která byla veliká sympaťačka, hodně oblíbená, mně byla taky moc sympatická, lidská (našla jsem v tehdejším pubertálním deníku zápis, že ona je jedna z mála učitelů, se kterýma se dá normálně mluvit). Přestože celá třída ji měla ráda včetně mě, já ale nesnášela ty hodiny dějepisu s ní! A bylo mi to líto. Bylo mi líto, že se nic z dějepisu nedovím zajímavýho a že už mě tím pádem přešla chuť si pak iniciativně něco dohledávat a zajímat se o to (no, zajímala jsem se beztak, tojo, hlavně o umělecký slohy, víc jsem zájem hodila do kultury, když ten děják mě nebavil).
Co bylo na těch hodinách pro mě tak hroznýho?
Že učitelka vykládala stručně a rovnou říkala věty, co si mohli žáci zapsat do sešitu. Stručně, krátce, hole.
Ostatní žáci byli nadšení, že si můžou rovnou napsat, co říká (naopak mě bavilo dělat si sama výpisky, jak chci a potřebuju, pro sebe – ale byly univerzálně srozumitelný a hutný a nic nechybělo důležitýho, protože ještě i celou VŠ si lidi půjčovali sešity právě ode mě, já stíhala zapisovat všechno a utříděně).
No a já tohle nesnášim. Proč si mám zapsat nějaké znění věty, které používá někdo jinej, a ne já? Já si to píšu pro sebe a tak si to potřebuju napsat tak, jak mluvím a myslím já! Jenže když ten výklad je osekanej a holej na kost, tak to moc nejde, není kde brát.
A představte si, pak někdy ve čtvrťáku jsem otevřela socialistickou knihu o historii (rušila se soc.část školní knihovny a měli jsme tyhle knihy zadarmo, kdo chtěl) a tam bylo SLOVO OD SLOVA to, co ta učitelka říkala na hodinách! Přesně ty ubohý formulace psaný nějakým socialistickým debilem, protože ti dobří šli od válu, ti tu knihu nepsali, že…
Prostě pro mě utrpení. Já neumím studovat tak, že po někomu zopakuju nějakou větu. To mi připadá nedůstojný, to nedělám. Nesnášela jsem, když nějaký učitel chtěl slyšet stejnou formulaci, jakou použil. Já se vždycky snažila mluvit svými slovy a myslela jsem, že to je hodnota, že o to ve škole jde – že tím právě prokazuju, že té látce rozumím. A kdo tohle neumí, podle mě např. v magisterským studiu nemá projít.
A nemá ten předmět učit (ale při nedostatku učitelů se to děje běžně).
– já se nechci vytahovat, kdovíjak skvělý dělám výpisky (to by bylo absurdní:-))
Já je dělám skvělý, protože je to pro mě klíčově důležitý. Protože prakticky z ničeho jinýho jsem se neuměla nic naučit. Trvalo by to dýl a tolik času já nejsem ochotná na učení dát. Vlastní výpisky už jsem měla napsaný tak, jak jsem potřebovala. Stačilo je dvakrát přečíst a pak ráno a bylo.
To je zas moje nevýhoda – jakmile na něco chybím a nemám to předáno naživo, sluchem, osobně, s mýma vlastníma výpiskama, tak to neumím doteď. Proto nesmím nikdy chybět.
Takže co vypadá jako něco skvělýho, je skvělý právě proto, že jinak bych byla včudu, byla bych na tom jako ti, co si nějaké cizí věty tupě přečtou a odříkají je. A to já neumím. Takže je to zároveň výborná schopnost a v něčem zase neschopnost.
65 podepisuju.
I částečně 66, na co jsem chyběla, to jsem se doučila, ale z učebnice, právě tím stylem, že jsem si pak udělala ty svoej výpisky dodatečně.
Je zvláštní, že dohledávat něco chybějícího do dějepisnýho kroužku ti nevadilo a potíže nečinilo, ale dohledat si podobným způsobem látku, na kterou jsi chyběla, ti očividně – tedy chápu-li tvoje vyprávění správně – potíže dělalo a dělá.
Čím to?
Je to jenom tím musím/nemusím?
67
myslím, že tohle zrovna není musím / nemusím, ale jde tam o vášnivé zaujetí, něco mě táhne víc, zaujme, vypadá to děsně zajímavě nebo tomu chci přijít na kloub a pochopit to (třeba arabský písmo nebo který sochy jsou na mostě nebo vztahy mezi řeckými bohy nebo který ptáčci u nás žijou) a za tím jdu a na svoje poměry a možnosti se dopídím, jak to teda je. No a za tři dny jsem šla zas po něčem jiným. Nebo za dýl.
Teď s věkem už toho objevného průzkumného ducha ubývá, je takovej pomalejší a ne tak encyklopedickej, takže se pohybuje radši v menší šíři, aby to neměl tak daleko :- ))