UŽ HO ZNÁTE…

Osobní řetízkový náramek vznikl před třemi roky.

Začínal takhle

A v tehdejším článku jsem se dnes dočetla, odkud mám tu i-ťingovou minci! Myslela jsem, že jsem si ji koupila u Malého buddhy o pět let dřív. A ono ne.

Pak jsem se seznámila s Akčním Hrdinou a toho večera našla dvoucent a chtěla ho násilím provrtat, ale nepovedlo se a s Akčním Hrdinou jsme se rok poté rozešli.

Z toho vyplývá poučení:

Nevrtej do toho, co provrtat nejde; když už musíš vrtat, jdi jinam, anebo se smiř s tím, že neprovrtáš a budeš si jen tak povrtkávat pro radost.

Přidala jsem na náramek stříbrnou želvu Matesku. Dárek k vánocům od nejstaršího člena oddílu kdysi před patnácti lety, od Matesa. Nosívala jsem ji na krku na řetízku, ale rozbilo se mi na ní očko – tak jsem ho kleštěmi umístila na náramek. Tu želvu mám ráda.

Nedávno jsem přidala i čtyřlístek s malými granáty, dárek od tety a strejdy. Splňuje v podstatě “podmínky” ke vstupu na náramek – je kovový a kulatý. Náramek není žádná jemná práce a nevěším na něj diamantové blýskavé klenoty za majlant, ale něco zlatého snese. Bojím se na něj pověsit malinkého stříbrného beránka v kolečku. Ten je snad po prababičce z tátovy strany. Malinkej, ale starej. A já jsem také beránek; ne malinkej a ne starej. Měla jsem ho na dovolené v Itálii v roce 2007, na spanilé jízdě tří bloggerek, a tam jsem od něj ztratila řetízek. Začernalého beránka naštěstí ne. Od té doby ho raději schovávám doma v chlívku. Nevím – mám si ho přivěsit? Nebo se mám o něj bát a nepoužívat ho?

Tenhle týden jsem dodala sedmý prvek, sérdce. Taková symbolika nezaškodí. Zlaté sérdce od příbuzných. Udělala jsem mu očko ze stříbrného drátku. Podlouhlé mu sluší. Vzniklo tak, že jsem drátkem omotala čelisti kleští.

Velké zlaté srdce. A mám ještě jedno podobné, ještě o něco větší. To nechám v chlívku, dvě srdce na náramek dávat nebudu. Krom toho je to – stejně jako už čtyřlístkem zastoupený – dárek od strejdy a tety. A dostala jsem před pár lety od někoho věřícího malý oválek zlaté barvy s madonkou. Takový myslím prodávají v různých chrámech. Mám ji v práci nenápadně na nástěnce, ale zatím ke mně nijak nehovoří, nic mi neříká. Takže není důvod ji upíchnout na náramek. Zatím příliš křesťanské a pro mě bez kontextu; nevím, co má vyjadřovat, podporovat, ochraňovat.

Možná něco nového kovového najdu na zemi. Matičku. Koukám do země. Našla jsem v poslední době jen gumová těsnění. Tyto čistě technické předměty nemají tu pravou symboliku – nemají důvod mi naskočit na zápěstí. I když … nějaký význam se najde, každý pes jiná ves a sláva splácanému eklekticismu.

V zimě po vzniku náramku jsem našla na zastávce malinkého stříbrného slona. Orientálního. Asi někdo ztratil náušnici, napadlo mě. A vyvěsila jsem na té zastávce papír, na jaký telefon se má majitel slona ozvat. Neozval. Nosila jsem po tu dobu slona v peněžence, chtěla ho pak píchnout na náramek – jenže slon se ztratil. Zmizel. Vypadnul mi. Nechtěl na náramek. Tak ne, tak ať ho najde někdo další.

Kovové kolečko s Jezulátkem je také nalezenec a ten u mě zůstat snad chce. A já vám na něj něco prozradím. Na rubu je nápis MILOSTNÉ PRAŽSKÉ JEZULÁTKO. Asi se jim do něj nějak vloudila portugalština nebo rumunština nebo kdovíco, protože napsali:

Připadá mi to vtipné. Krom toho je Pražské Jezulátko jeden z mála křesťanských motivů nebo křesťanských hmotných předmětů, které na mě nějak působí, mají sílu. Možná jediný symbol. Dítěte. Zrození. Něčeho nového. Začátku. Naděje, že nikdy není pozdě.

.