Do gotického kostela sv. Petra a Pavla je vetknut románský kostel sv. Michala.

Věž je vysoká:

Mně se líbil tenhle dům /domy:

Podrobně jsem nestudovala, co kde je, kudy přesně vedou zachovalé hradby s baštami. Přesunula jsem se pod ně, k rybníku, a věnovala se četbě knihy o čáslavském živnostníkovi, který si pořídil veliké auto.

Ilustroval Jiří Trnka. Kolem prošli asi jen dva lidé. Poledne. Kolem půl druhé odcházím, cesta vede podél rybníka, je tu širší parkový pás se starými okrasnými stromy, příjemný, něco jako Stromovka. Nikde nikdo. Ani děti, ani piknikující páry, ani cyklisti, nikdo. Ve svátek všichni místní jeli k moři či co?

Jdu. A Čáslav se vzdaluje.

Hned u dalšího rybníčku jsem nenašla ústí cesty. Asi zarostla rákosím. Přitom je to turistická značka! První a poslední, po které tyhle dva dny půjdu (ale to v tu chvíli nevím). Pokračuji tedy po nesprávné straně rybníka, pořádnou vyjetou kolejí v pšenici. Opouštím ji nakonec, když se přiblíží skoro až k lesu, protože pole se táhne dál a dál a mně stačí v lese přejít potok a značka tam musí být. A je to. Ta chvilka v obilí, v brázdě, stačila na sešlehání nohou na příštích několik týdnů. Do toho puchýřky od kopřiv. Ale mají jich v tomhle kraji málo; na kraji lesa jich bývá jinde mnohem víc.

Poslední pohled na můj turecký náramek:

Vzápětí jsem ho u jiného rybníčka sundala – že se přece jen natřu krémem proti slunci. Od té chvíle jsem na náramek zapomněla a zmizel. Krém na ošlehaných nohou děsně pálil, tak jsem ho servala. A dala si jablko. Byla na něm nálepka s nápisem, co pěkně koresponduje s novým vzhledem nohou:

Rybníčků jsem cestou viděla hodně. Tenhle byl speciální. Staré duby. Volavka.

A něco letí! Čáp černý!

Toho jsem ještě neviděla. Byli tu dva. Krása.

Zrovna tu mapu, kterou jsem potřebovala, neměli, takže jsem si 4.7., den před cestou, vytiskla vícero kousků mapy z internetu. Jenže jsem nepočítala, že nepůjdu hned tolik na západ, ale spíš na jih. – Můj cíl, Zbraslavice, leží na jihozápad od Čáslavi. No, prostě jsem se docela brzo ocitla mimo mapu. Šla jsem cestou i necestou; směr byl jasný podle slunce, chtěla jsem se dostat víc na západ, na mapu. Jenže když vám v cestě stojí řepkové pole, musíte se odklonit o 90 stupňů na jih nebo na sever… takže na jih.

Název Schořov jsem na mapě neměla. Ale byla jsem tam. Jak jsem vcházela do obce, začaly padat první kapky. Zahlídla jsem autobusovou budku a uchýlila se tam během přeháňky. Pak jsem hned vyrazila a zasekla se na konci vsi na třešních. Vůbec bylo cestou hodně třešní, všechny hned u cesty a všechny nízko. Děti tam nechodí ven? Nikdo je netrhá? Mají na zahradě lepší? Neviděla jsem. Jen jednou jsem ochutnala třešně ze zahrady a byly hnusný, horší než ty ptačky. Ty jsem do sebe ládovala po hrstech. A na třešních mě nachytal další déšť. Ale já ho přežila v suchu!

Jenže pak už jsem nutně potřebovala nejít na jih, ale na západ, a odbočila na trávou zarostlou polní cestu. Jak říkám, lidi už nechoděj po svejch cestách; nejen že netrhají třešně. Zarůstá to, zarůstá. A je to mokrý.

Na lákavé mýtině jsem sušila boty. Přes ošlehané nohy jsem si musela dát paraple, jinak mě na slunci dost pálily.

Skoro kilometr jsem potom šla bosa, po různorodém povrchu. Nejhorší byl drcený asfalt na cestě a nejlepší mokré dubové listí s ostrůvky mechu. Ani tam nevadily borové šišky, zabořily se do měkkého podkladu. Boty jsem si nazula nad hranou, ze které byl docela sešup. A šla jsem dál lesem, měla jsem pocit, že snad celý svět je les a nic jiného už nebude. Nakonec jsem se zas přiblížila k nějaké obci a říkala jsem si: Jé, kde to asi jsem, to by byl gól, kdybych se vynořila ve Zbraslavicích!

A byl to Hraběšín. Místo, které mi doma při pohledu na mapu připadalo na začátku mé cesty. A máme půl osmé. – Hlavně že jsem na mapě. Dojdu spát někam k Paběnicím.

Srnčí na obzoru. Dvě malé a máma. Ony prd vidí. Šla jsem po cestě, když se srnky nekoukaly; jak se otočily, zastavila jsem. A ony v klidu popocházely ke mně. Zašly za zatáčku a mě už to přestalo bavit a vykročila jsem rychle. Utekly.

Moc pěkný les. A ozářený červánky. V devět už jsem po večeři, čtu o Tygrovi, připravena ke spánku. Krása. Příjemně se tu usínalo. Ještě jeden hodně ušatej malej srnec přiběhnul na dvacet metrů a štěkal a štěkal a nevěděl o mně. Kravál. Místo večerníčku.

.