Čtrnáctého března po příletu do Ruzyně jsem se ocitla na dva týdny v preventivní karanténě. Když doma, tak doma! Hodně jsem spala. A jedla. A pila. A v mezičase se učila holandštinu.
Koronáčová opatření na mě měla přímý účinek: ztratila jsem pas. Jenže ne ten cestovní. Ten mezi tučnými boky a rostoucími ňadry.
Z celé té dvouměsíční aférky mi vyvstalo hned několik poučení, ale většinu z nich si bohužel nepamatuju kvůli zvýšenému přísunu irské whiskey a skotské whisky. Moje matka má prostě vkus, nepije hnusné žbřindy, a když musím být celé dny doma s ní a na nákup směla první dva týdny jen ona, seniorka, byl nápojový lístek celkem daný. Ještě ke všemu nachází zvláštní zálibu ve vaření obědů, když je s ní někdo doma, takže jsem i dost vykrmena. Ona vaří dobře, ona je prostě kvalitní každým coulem, palcem, na míle. A také si vždy pořizovala narozdíl ode mne jen kvalitní oblečení. Zpravidla britské. Naštěstí jí zbyly tři pěkné sukně, co už jsou jí pomenší, a mně se hodí a konečně jsem mohla vyjít po dvou týdnech ven. Jinak mi jsou jen jedny kalhoty a jedna sukně a jedny domácí šaty. Spodní prádlo je poměrně pružné. Nejhorší je to s podprsenkami. Musela jsem si jít koupit novou, protože u všech dosavadních jsou mi malé jak košíčky, tak jejich obvod kolem hrudníku.
Co dalšího mi dal koronáč? – Respective koronáč ne, spíš ta prekoronáčová uzávěra. Koronáč neměl nikdo z mých známých, nikdo z mých kolegů na pracovišti a možná ani já ne, i když jsem toho 14.3. přicestovala z Belgie, kde je situace snad úplně nejhorší ze všech zemí světa (ale dáno je to i metodikou statistiky, bacha na to – na to přišla Česká televize až 21.4., chytráci pitomí, ale stejně nás dál vytrvale krmí nesmyslnými a nerelativizovanými čísly a dělají, že ta čísla něco znamenají :-))
Poučení 1:
Když se lidé, co dobře znáš, ocitnou ve stejné situaci jako ty, prožívají ji úplně jinak.
To obecně víme, konkrétně například ze zpětných hovorů o jakékoli situaci po letech s lidmi, co u toho byli. Koronáč to připomenul s jasností a aktuálností. Bylo dobře vidět, že já a kolega, uvrženi do domácí karantény, jsme se cítili naštvaněji a byli dlouho pasivnější než ostatní kolegové. Měli jsme chuť komunikovat spolu, ale ne s ostatními kolegy.
Poučení 2:
V době, která obklopuje lidi úzkostí, kdy se mluví o strachu – například z neznámého viru – a media chrlí neustálý proud varovných informací včetně počtu mrtvých každý den, namísto aby dodávala jistotu a věcně informovala, co dělat v případě, kdy nastane xy… v takové době se úzkost generuje ve většině lidí. A v každém jde o jeho vlastní způsob projevu úzkosti a také obsah, čeho se úzkost týká, je daný individuálně; vůbec se nemusí týkat viru. Najednou se v noci probudíte se strachem, že nebudete mít na nájem. Nebo se strachem, že… se něco stane. A to se dá koneckonců vzít jako slušný ukazatel toho, jak a ohledně čeho se moje jindy upozaděná úzkost projevuje, na co se můžu zaměřit, co mám třeba i prakticky zařídit, abych byl kolem toho svého tématu víc v klidu.
Poučení 3:
U mě se potvrdilo, že pravidla a příkazy registruju a naložím s nimi po vlastním uvážení, jak se sama rozhodnu. Dělat cokoli bezmyšlenkovitě jen proto, že mi to někdo nařídil, že je to zákon nebo momentální vyhláška, to je mi vzdálené. Hlavně je mi vlastní, že to pořád někde vykřikuju. Když uznám, že něco má smysl – třeba jen pro ostatní, ne pro mne – jsem ochotná to kvůli nim dodržovat. Jinak ne. Na druhou stranu až dost uvažuju, co je etické a co ne a co udělám já, abych sama pro sebe obstála. Není to vlastnost, která by zajistila klidný legální život, ale to mě baví. Radši tohle než konformismus beze smyslu. Neumím dělat věci, o kterých nejsem přesvědčena. A to se vztahuje na velké i malé věci – například pravidelně luxovat, to mě vůbec nezajímá; až ve chvíli, kdy v tom uvidím smysl nebo radost, dělám to.
A co přinesla korona-aféra vám?
.
Mně chlapa, asi dalšího ne-vztaha, hmmm… Nebo dalšího extrém mimoně. Pořád ještě nevím. Plus spoustu zážitků v lesích, na kolech, při lezení. Odpočinek od návštěv maminky, protože v domově pro seniory byly návštěvy zakázané. Nádhera. Teď v neděli už tam zas musím.
Jinak při prvním náhledu jsem četla „ztracený pes“ a dumala, kdes přišla ke psovi nebo kdo ze tvých známých byl někde s tebou a se psem. :-)
Já fakt myslela že je to pas.
Mně sebrala karanténa práci. Ale zase chodím ven, mám nachozeno minimálně 600 km. A každý den karanténa chodím s maminkou na procházku, třeba jen 30 minut. Ale za kažého počasí. Letos poprvé nebyla nemocná.
haloooo
týjo, zmizel mi celý komentář.
ratko,
tak to už jsi několikátá! Asi ten nový systém wordpressu nějak blbne, zkusím se podívat na nastavení komentářů, ale žádná nová omezení jsem tam nedávala! Achjo!!
ru 1
jo, to mě těší, že si během té doby taky někdo trochu odpočinul, jako já.
Bohužel ne všichni měli to štěstí, např. střídat se doma o notebook se dvěma dětmi, které se mají něco učit do školy, vyvářet jim celodenně, to bych teda fakt nechtěla.
3 ratko,
komentář byl fakt ve spamu, musela jsem napřed označit, že to není spam, pak teprve se přesunul do složky ke schválení a tam jsem ho schválila a teď je tu. Proč se ve spamu ocitnul, zatím nevím. To je teda naprd.
– koukala jsem do nastavení komentářů a je pořád stejný, nemělo by to mazat nic, jen komentáře, kde jsou určitá cizí slova odkazující zejména na modré pilulky. A komentáře, ve kterých jsou tři a více odkazů na weby.
7
Všechno je něco za něco, já už si děcka oddřela, ale zas už mám málo času po koronaviru, těm s děckama ho zbejvá víc. :-)
8.díky :-) takže uvidíme. Koronavirus mělo celkem výhody pro zbytek rodiny. Všichni 3 synové pracovali z domu. Nejmladší už je zase ve škole. Ale starší mají pořád homeoffice a užívají si rodinu, a zahradu.
10
Můj starší to má podobně, dělal na homeoffice, i když teď už je normál v práci, ale jeho dívka volno z VŠ, tak mu dělá celou dobu hospodyni, vedou společnou domácnost v mém bývalém bydlišti, zvelebujou chalupu i zahradu, nový zápraží, foliovník a plot a pořídili si pejska… Prostě pohoda. :-)
Mně tohle období nastavilo slušný zrcadlo. Když jsem pořád poslouchal stížnosti lidí kolem mě, jak nemůžou dělat tohle a támhleto a „už se to fakt nedá vydržet“, tak jsem si uvědomil, že já s tím vůbec problém nemám, protože v té sociální karanténě už dost dlouho žiju.
To nemusí být nutně sociální karanténa, to může být prostě jiný styl života. Jáí taky zábavní centra a obchody v pohodě oželela, stačilo mi chodit do práce, kde respirátor taky značnou část doby nosím, na zahrádku a s jedním, nebo později s třemi dalšími lidmi do lesa. Chyběla mi akorát možnost stavit se při výletech někde cestou na pivo či jídlo, ale i to se časem vyvrbilo, s prodejen z okýnek.
Jinak se mi styl života v podstatě nezměnil. A nepřijdu si sociálně karantenizovaná. :-)
Tak kromě toho, že jsem i přes veškerou snahu přibrala všechno, co jsem v lednu a únoru pracně sundala, což mě štve… To bylo vlastně moc hezké jaro. Jakože fakt jo, s novým foťákem, stromy kvetly dlouho a ne zběsile během pár dní, kytky vykvétaly postupně, že jsem si je stihla užít… A není takový hnusný horko jako poslední roky… Spoustu času jsme trávili venku, u ohně, na různých samotách, s lidma, co máme rádi (a jako pardon, úplně bez roušek…) A z čeho mám fakt radost, že po prvních dvou týdnech, kdy jsem teda panikařila taky, jsem došla ke zjištění, že se bát nechci a nebudu… A taky že dělám přesně to, co jsem vždycky dělat chtěla, a že to taky dělat budu i nadále, protože prostě kdo chce, ten si způsob najde… Hlady jsem nepošla, práce byla, a hlavní sezóna se mi přesunula na teď… Až mi to všeobecné zpomalení bude chybět, což ale zase nechci, aby vyznělo úplně necitelně vůči lidem, které to třeba opravdu fatálně zasáhlo (já osobně neznám nikoho.). P.
Jdu konečně upravit fotky, abych mohla napsat něco dalšího. Někdy jsem na počítači, kde nemám program na fotky, někdy jsem doma, kde v posledních dnech notebook nerozjede internet (asi ho sestřelily nějaký aktualizace), někdy jsem v práci na svým (kde teda jeden týden taky byly potíže s internetem) a radši ho využiju pro učení nizozemštiny… a tak.
14 Oringle
Přesně tak. Snad to nikdo jinej moc neodnes. Jinak to byla krása.
Cha, už dopisuju článek o uklízení naší knihovny a o křemenáči s Dantem Alighierim.
Poučení číslo tři – jako bych ho psala já.
Když se si budu vzpomínat na tu karanténu jarní, tak i toho pozitivního bylo docela dost (ale ta dvě kila navíc tím opravdu nemyslím). Po letech jsem začala dělat projížďky na kole, odpadlo chystání svačin pro děti a bylo super občasné denní hlášení ve verších s laskavým kolegou, po čase chuť i prostor na psaní… V podstatě, ta jarní měla něco do sebe, byť byla vše, jen ne oddechová.
Tu současnou – nejraději bych neměla, ale asi taky měla přijít. Fakt je, že tak dlouho mě v odpočinku nic, krom nechodící sádry před pár lety, neukotvilo…
nominku 19
Jo, jarní uzavírku jsme už akceptovali, to je zahraný, nakonec se mi líbilo pracovat jen přibližně napůl, ale vidím, že znova už to teď nechci. To už si snad papaláši nedovolej – i když podle toho, jaká opatření vyhlásili včera počínaje 1.9., tak se asi posrali v kině do roušky. Zase celoplošně??!!! Když se nic neděje?
Tady je to OK, to v některých regionech Belgie mají už několik týdnů cca 500-600 nových případů nakažených Covidem denně. Denně. Tak mají nějaká opatření, ale ne celoplošně. A tady? Na co připravovali „semafory“ a mapy, podle kterých nebezpečí nehrozí? Aby pak dali lidem šmahem vevnitř roušky? Pěkný svině to jsou. ¨
Já teda v práci musím na chodbách nosit roušku už čtvrtý týden, od 27. července.
Asi jako to bude platit pro děti ve školách.
Prostě nahovno vopruz. Dodržuju to, to se ví.
Spíš v tom metru, jak tam vlezu a dám si plachtu na hubu, hned se opotím, je mi hic, vlhko, takže si to dole pod eskalátorem na peróně na chvilku sundavám. Pak před nastoupením do vagónu zase nandám, jinak bych se asi roztekla a ta rouška by samozřejmě neplnila funkci. Pokud tedy vůbec nějakou plní, žejo. Jen částečnou. Tuhle jsem si sedla do metra na konečné a byla jsem v roušce v celým vagóně jedinej pasažér. Trapas. Má to bejt doporučení dle uvážení momentální hustoty zalidnění v prostoru, jinak je to nesmysl. Je to trapas.