A DALŠÍ BIZARNOSTI.

Karanténu ani následný polovičatý koronový čas jsem nevyužila pro domácí práce. Jen čistě pro hledání dalších a dalších způsobů, jak se zábavně učit nizozemštinu (ve vlámské variantě). Přičemž jsem neznala ani jeden způsob, kam dát příslušné nizozemskojazyčné (nebojakseto) učebnice. Sedm jsem jich dostala od Petera (čti Pítr), který je napsal, pak jsem si přikoupila ještě tři, ve kterých pro změnu figuruje i český překlad a český výklad gramatiky. Peter během karantény taky nezahálel – nemohl hrát ani režírovat – tak napsal další zábavnou knihu s křížovkami pro mládež. A tu jsem si objednala, dorazí za týden, stálo to celkem asi pětsetpade, ale když mě nedávno tak obdaroval, chci ukázat, že umím i investovat do dobré věci. Jenže kam s tím?

Rozhodně musí být vlámština u mě, blízko, v mém pokoji! Tam je ale knihovna už plná, dokonce i na skříni jsem vytvořila dodatečnou knihovničku pro mé anglicky psané knihy a lingvistické perly. Z nichž dvě už spadly za skříň. Vlámština se tam nevejde. Anglicky psané knihy, slovníky a literárně-historické publikace máme i u mámy v pokoji a v obýváku. Tam je knihovna přes celou stěnu až do stropu. Asi přišel čas ji trochu přeskládat a nějaké místo získat. Mám podezření, že v nejvyšší poličce se nějaké místo najde! Bude to něco jako hra Patnáctka – přestrkej knihy o vhodné výšce a podobném tématu do nejvyšší poličky, abys získal metr místa dole v poličce, která je po ruce. – A šla jsem hrát.

A když už něco hraju, hraju s vervou, takže jsem dvě půldne strávila na horní plošině štaflí, s vlhkým hadrem v ruce. Otřela jsem police a knihy. Půlka knihovny je prosklená, takže jsem myla skleněné tabule z obou stran, jak to jen šlo. Když stojím nahoře na schůdkách a mám ruce nad hlavou a natahuju se, dosáhnu jakžtakž i na ty nejhořejší poličky. No, furt lepší než věšet záclony; to jsem dělala asi o týden dřív, to je úděs, až nahoře s napnutými pažemi nad hlavou zacvakávat kovové žabky. Vždycky se tak odkrvím, že málem omdlím. A omdlít u stropu se nedoporučuje.
Skvělý výsledek práce s hadrem je už to, že teď na chvíli zhruba vím, co kde v knihovně je.

A hru Patnáctka jsem taky vyhrála. A teď pozor, abych větu napsala logicky správně:
Sice mi venku zbyl sloupek vojenské literatury, ale tu přidám do předsíně k další vojenské literatuře, až si budu moct zimní boty, které mám u té předsíňové vojenské literatury, dát do nového botníku, který teprve objednám a který bude trochu větší než stávající rozbitý botník.

Hru Patnáctka jsem vyhrála a volnou polici ve výši očí jsem získala díky několika účinným faktorům. Jedním z nich bylo, že jsem z knihovny krom malé části vojenské literatury odstranila knihy, které jsou ve francouzštině a v němčině. Ty jsem postavila do rohu do úhledného uskupení o délce cca 80cm a výšce asi 50 cm. Přijede si pro ně strejda a dá je nějakému kšeftaři, což je báječné, protože mi tím odpadá složité shánění odběratelů z facebookových skupin milovníků překladu a harampádí. Většina těch knih je o Napoleonovi a o dějinách světové literatury.

Dalším faktorem tvorby volné police v knihovně byl faktor nedůvěry mého otce k tvorbě vlastní. A to nikoli literární. Nedůvěra k vlastní tvorbě kutilské. A o té ještě v souvislosti s neznámým mužem nad křemenáčem uslyšíte. Tu knihovnu až ke stropu totiž sestavil táta. Z různých skříněk nad sebou, některých se šoupacími skly, některých bez (jenže je tam i pár skel, která se nevysunují ze strany na stranu jako obvykle, ale do boku vedle do vzduchu, anebo směrem nahoru, a je dobré vědět, která to jsou). Když došly skříňky, přidal asi nějaké police, stloukl k nim bočnice. Pokud měly nevhodně světlou barvu – on zřejmě za jedinou důstojnou považoval co nejtmavší hnědou, anebo disponoval pouze mořidlem té jedné tmavé barvy; ještě ho zbytek máme – namořil je tedy. Nebo si pamatuju, že police polepil (ne)vkusnou tapetou s dekorem dřeva. Asi jako měl na obrazech ten, no, můj oblíbenej introvertní kubista, ne Jacques Brel, ale ten… taky má takový jméno, byla jsem na jeho výstavě kdysi… jo Georges Braque.

A zdá se, že nejvyšším místům otec nedůvěřoval.

Takže na některé nejvyšší poličky postavil jen pár malých knížek a zbytek doplnil knižní kamufláží. Jakožto milovník historických uniforem se evidentně v maskáčích vyznal. Viděli jste tu fotku knih výše?
Tak to nejsou knihy.
Nic není, jak se zdá.
Jsou to jen hřbety.
Knihy beze slov.
Romány vytržené z pantů.
Nadpisy beze střev.
Forma bez obsahu.
Literatura na hliněných nohou.
Mrtvé milenky neverbální vzdech.
Vypreparovaná pokožka mrtvol.
Vykuchané mumie.
Prázdná slova.
Tělo bez duše.
Skořápky bez šťávy.
Šlupky bez pomerančů.
Dutohlávky.
Kostřičky na rozsypání.
Nebo obal, kterému lze vytvořit nové tělo a novou funkčnost?

Shora vypadají takhle:

A jiné takhle:

Proč, ptáte se?
Jistě z důvodu rovnováhy. Nejen kvůli převrácení knihovny (která myslím nikde není ukotvena ke zdi). I z důvodu estetické balance. Aby byla knihovna krásně plná a neměla rušivé díry. Ani až nahoře pod nebem.

Díky tomu se mi podařilo přece jen něco přeskládat a vybyla mi krásná zasklená police na mé knihy v angličtině. Jazykovědné knihy a slovník bulharštiny, základy gruzínštiny, Lidová rčení… z vršku skříně v mém pokoji jsem vetkla do mé oblíbené části obývákové knihovny k etymologickému slovníku, knihám o původu jmen, literárním slovníkům a k učebnici maďarštiny. O té jsem vám zapomněla vyprávět, to někdy příště, to se posmějete. Na léto ideální zábava. Připomeňte se. Pokračuju:

Tato vlajková akce našeho domácího knižního veletrhu se odehrávala v sobotu dopoledne. Byla jsem toho dne doma i proto, že na rohu byl přistaven velkoobjemový kontejner a máma tam chtěla hodit starý ušák. Ten stával v její ložnici u okna jako pozorovatelna. Říkala jsem mu tak v pubertě a hrála si, že jsem na ostrově. Naše kočka mé pojetí sdílela. Dvacet let poté ho sdílel i můj kocour. Takže ten ušák byl na pravém uchu notně rozdrbán.
Ode mě ne!
Jenže to rozdrbání až do vnitřností nebylo vidět, protože ušák dostal nový, universální přebal z internetového obchodu. Nakonec jsme mu ho s mámou nenavlíkly vzhůru nohama. Asi. A teď se už se rozhodla ho vyhodit. Bez toho přebalu. „Bez ňákýho vobalu,“ jak říkával strejda Franta ze Šumavy, co byl z Kladna. Já jsem z Prahy a z dost intelektuální domácnosti s knihovnou, takže jsem zkusila ten ušák dostat do výtahu, i když jsem změřila, že dveře výtahu mají na šířku 70 cm a ten ušák má o deset nebo patnáct čísel víc. Chtěla jsem vyzkoušet různé náklony, jestli by to náhodou nešlo. Protože co potom s tím ušákem – dát ho zpátky a nic? Aby byl navždy uvězněn na svém ostrově? – Vyzkoušela jsem ho do výtahu rvát i vzhůru nohama. Čili on udělal stojku a odstrkoval se ušima, jak se říká. Do výtahu se ani po tomto akrobatickém výkonu nedostal. Co zbývá? Po schodech! Směrem dolů, což je lepší varianta než nahoru. Napřed jsem si představila, že ho zas na jeho dvou kolečkách ze čtyř původních budu šíbovat nastojáka, setinu vteřiny potom mi došlo, že ušák můžu položit na bok a sesunout ho prostě dvě patra dolů. A tak se stalo. Máma šla za námi, šla ho vyprovodit na poslední cestě. Bylo to v poledne. Kontejner byl toho dne přistaven do 13 hodin.

Odšprajcla a otevřela jsem i druhé křídlo domovních dveří, aby křeslo v pohodě vyjelo na chodník. Dopravila jsem ho ke kontejneru. Byl to ten druh kontejneru , co nemá jednu bočnici nižší. A co nemá párek chlapíků, kteří si skládají nábytek dovnitř do kontejneru sami. Tak jsem ten ušák postavila vedle plného kontejneru, ať si ho někdo naloží, a šly jsme zpátky. Vešly jsme do domu a zavřela jsem obě křídla dveří. Ale to hlavní křídlo šlo blbě. Rozbilo se „Brano zavírá samo.“ Jo. A nešlo mi to změnit. Blbý.

Ještě když jsem pak z hospody v noci přišla domů, musela jsem dveře cíleně přitlačit a silou zavřít a z přízemního bytu vykoukl soused a říkal, že „samo nefunguje.“ Potvrdila jsem mu to. A nepřiznala se. Vyrobila jsem mu evidentně trochu starosti. Jsou tam s rodinou na ráně. Za pár dní si pak zřejmě všichni zvykli, že musí zavírat sami a ne „samo.“ A za dalších pár dní to už bylo opraveno.

A za pár dní odvezli i ten náš ušák. Ještě v neděli, druhého dne, stál na místě. Plný kontejner byl úspěšně odvezen. Ušák a kousky donesené mezi polednem a hodinou po poledni zůstaly na chodníku. Zajímavé nedělní zátiší.

Tolik o knihách a ušáku a pomalu se přesouváme k neznámému muži. Přišli k nám prý spolu. Babička a on. I když věkově jsou od sebe asi 100 let. Jejich portréty taky. A o těch je řeč. Přišli spolu ti dva a živá babička tehdy s nimi.

Ušák dopraven ke kontejneru v poledne, kontejner odjel v jednu a krátce poté mě napadlo, že bych mohla přece jen z boční stěny obýváku sundat obraz neznámého muže, vetknutý mezi dvě přihrádky knihovny, a dát ho naproti vedle okna, kde visí portrét babičky. Prohodit babičku, která teď vidí až do předsíně a má přehled, s černým mužem, který je ovšem běloch, ale vykukuje z černého pozadí v černém rámu.

Tak jo. Neznámý muž půjde dolů. – Ale nepůjde sám. Je připevněn na dřevěném panelu – ano, tmavohnědém – a půjde dolů leda vcelku s panelem asi tak metr dvacet na výšku a osmdesát na šířku. A šel dobře. A hned se ukázalo, proč asi muž nevisel na hřebíku, ale byl zkompletován s panelem na míru a vsunut mezi police. Protože po té zdi vedou dva dráty. A byly by vidět. Vzápětí jsem přišla ještě na další důvod. Zkusila jsem do zdi zatlouct hřebík. Že bych jako tu babičku pověsila na něj. A ony z toho hřebíku šly jiskry. Buď to bylo součinností s kladivem, anebo je v té zdi elektrické vedení nejen navenek, ale i uvnitř. Tak jsem toho rychle nechala. Beztak by pro babičku hřebík nestačil, on ten portrét je hodně těžký, narozdíl od černého muže. Napadlo mě geniální řešení – babičku jen postavit na polici a opřít. Dráty za ní vidět nebudou a je to. Tak to bychom měli. A teď ještě vylámat neznámého muže ze čtyř stran zapasovaného do namořeného smrku. Povedlo se mi to, ale bylo nutno rozklíčovat pořadí, v jakém vymlátit hřebíčky. Ukázalo se, že pro zichr byl neznámý muž na dvou místech zasažen i šrouby, chudák. Osvobodila jsem ho a pověsila vedle okna. Sluší mu to.

Pod ním se vedle okna nachází jiná pomenší knihovnička, asi metr široká a metr a půl vysoká. A na ní je malá bílá busta Danta Alighieri. A od tohoto památného kniho-ušáko-portrétového dne už není sama. Stojí vedle ní křemenáč.
Dala ho tam máma a je to její křemenáč. Asi dvanáct čísel vysoký. Koupila jsem jí ho před pár lety jako připomínku její oblíbené Šumavy, kde s příbuznými sbírá například právě křemenáče. Teď ho dala k Dantemu, asi aby byla bizarní linie našeho bytu podpořena a dovršena. S tím nelze než souhlasit!
– Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dověděla, že křemenáč tam byl umístěn omylem! Původně stál níž, nenápadně, v polici u knih. Během knižní akce máma vytahovala nějaký slovník i z téhle knihovničky a bránil jí v tom křemenáč. Tak ho postavila nahoru, že ho potom vrátí na polici. Ale zapomněla na něj. A necháme ho tam teď záměrně. Už mu to místo zůstane. Pod neznámým mužem.

.