Byla jednou jedna zahrada a byla ráno. Ráno měla ráda. Mha, svěžest, nevinné světlo, to bylo její. Ráno bylo jako kouzlo – Budiž světlo, ohlašované zpěvem ptáků.
Jaro bylo kouzlo veliké. Stromy v zahradě stály tmavé a holé, tráva nebyla vysoká ani zaplevelená a petrklíče se rychle probudily. Vstávaly za rozbřesku. Jako zemědělci. Jako zemědělci musely rychle rychle se zmátořit, všechno zařídit, honem pracovat na životě světa.
Skromně a odpovědně petrklíče brzo na jaře vykvétaly. Věděly, že později budou velká horka, ale k nim už se navzdory tomu slunce nedostane. Husté koruny stromů ho na zem nepustí a nedovolí už jarním květinkám kvést. A dole tráva vyroste do výšky, rozbují se dusivé pampelišky a kopřivy a to jsou nepřátelé křehkých prvosenek.
Slyšíte? Tráva už roste! A říká: “No to je toho, zase jaro… Nesnáším zimní akustiku, nainstaluji rychle zelený koberec a uvidíte, jak si spolu zazpíváme, ptáčkové!”
Kočky polehávají na záhonech, v okapech a na sloupkách plotů. Pozor, ptáčkové, jaro je síla sama. Kde je pubertální sexuální síla, nudit se nebudete. Tolik je toho k objevování na světě! Tolik čerstvých informací pro nové generace.
A já si klidně sednu doma a budu pozorovat barevný odlesk na sklence vína, plodu pozdního léta. Ale nezapomenu na vás, petrklíče, první erosenky jarní. Navždy zůstáváte ve mně, kdykoli ochotné bujně a bohatě vyrazit. Kdykoli pokud nebude plevel příliš vysoký a koruny stromů příliš stinné.
Hahaha-hahaha!
Napsala jsem závěr a pak mé oko padlo na nadpis – ten zní v té souvislosti velmi vulgárně :-)))
Jako od Fracoise Villona jedna balada.
To je tak, když ovíněný člověk píše text patřící do prudérního 19. století – někde ta zahrádka vykouknout zpod spodničky musí:)
Ano, je to velmi symbolické. Zahrádka pořád žije. A buď chátrá, a obrůstá roštím postupně takže vykukující erosenka vrůstá přío do roští, anebo vše jen kvete..a září a to na jaro, v léte, na podzim a v zime zahrádka utichá jakoby odpočívala, ale to se jen zdá…. uvnitř sémě ukryté na jaro opět vyrazí
Na mojí minizahrádce kolem kolníku vyrostla jedna ladoňka a jeden modřenec, aniž bych je tam sázela. Mám radost. Chodím se na ně dívat každej den cestou z práce. Též pažitce se daří, už je skoro k řezu. Přisadila jsem jeden trs kamejek z trojtrsu, který jsem koupila v rámci skládání se s kolegy na balík objednávky bez poštovného, kvůli jahodám převislým do truhlíku, dva trsy kamejek jsem dala mamince. Akorát libečku se nějak nechce zpodhlíny ven, ale asi má ještě čas.
U mě roste pažitka. všude. každý rok ji rýčem odrýluji pryč a nechám si jen normální množství. letos jsem osadila obří květináč plný pažitky a dovezla mamince. na balkon. byly mezi nimi i máty, tak tu si dala zvlášť. Pažitka mi raší i mezi kameny, na chodníku… všude ji mám :-)) kromě toho mi vyrazily zapomenuté trsy z 2 ztracených česneků, a tak jsem je rozesadila a mám asi 25 mladých. tak uvidím. nikdy nevím co z toho vyleze. ale začínám rozumět rytí v zemi…
A my si letos s kolegyní v práci na terase zasejeme dýni a oranžovaj meloun. A papriku. A necháme se překvapit, ve kterých truhlících se vysemenily letos lobelky. A ještě mnohá překvapení nás čekají.
Jo, já budu mít v truhlíkách dvoje převislý jahody, v každým truhlíku jiný, pro srovnání, a jednu sazenici sherry rajčat žlutých a jednu červených. A dá-li bůh, tak mi to slunko na jižnm okně nespálí na troud.
Mon cheri,
rajchata cherry a k nim popíjet sherry, až se sešeří.
A už je zase půlnoc – a vida, já tu mám normální čas, ne letní. Asi to tak nechám, na letní nehraju. Podle toho to taky vypadá – večer se mi nechce spát a ráno se mi nechce vstávat.
Sesherie…
Dnes jsem byla na pravidelné kontrole (po dvouletech) a tak jsem nešla jako obvykle do práce na šestou (či po šesté) ale až na sedmou. V půl páté jako vždycky už jsem byla vzůhu a naslouchala zvukům. Pak jsem zavřela okno, protože ptáci začínali cvrlikat a já se na tom cvrlikání pokaždé zachytila a pak jsme cvrlikala v hlavě jako pták místo abych nechala myšlenky plynout :-) Nakonec jsem vstala…
Do osmi nemyslím. Možná tak cvrlikám, ale ani to si úplně neuvědomuju. Muset podávat výkony v práci od šesti, to by mě asi vyhodili už ve zkušební době.
u mě je naopak problém večer. Odcházím do postele již kolem desáté a ještě si čtu v posteli. a opět relaxuji a nechávám myšlenky plynout. a v hlavě si nechám projít nějakou tu “mantru” :-)
Pro mě je důležité mít “průchozí hlavu” a to i když je třeba kolem dusno. a já nakonec brečím třeba… nebo křičím.. furt to teče dovnitř a zároveň ven. nesmím se zahltit. to pak ˇpociťuji smrtelné nebezpeční :-) úzkost. a úzkostná už nikdy. nikdy více do palice
Ano! Raději starou, mechovitou, mírně rozbitou, ale rozkvetlou – než novou, jasně ohraničenou, ale jen s krátce střiženým fotbalovým trávníkem.
Mluvím samozřejmě stále o zahradách :-)
ru11
přesně tak, teprve od osmi se můj mozek začíná pomalu rozjíždět. Hezkys to řekla s tím cvrlikáním :-)))
ratko12
“do postele již kolem desáté” – jaký JIŽ? Já kdybych se budila a vstávala tak brzo jako ty, musela bych chodit spát v osm večer.
Jirko*14
Jo, ty nizoučký trávníčky furt dokola obsedantně sekačkou sekaný, ty mi docela lezou krkem. Zvlášť když na nich není ani malá sedmikráska, jak jsou nízký.
fotbalový trávník potřebuje stálou údržbu, vytrhávat mech a hnojit. kdo se s tím chce patlat :-) u nás roste n atrávě úplně všecko. a to mulčujeme. protože máme rozlehlý trávnik, běháme po něm, mladí hrají badminton nebo s míčem. Vzadu rostou ovocné stromy, a po pravé straně jsou jehličnany a listnáče, dva javory, bříza ale i jinan dvoulaločný. nejhůře vypadá moje malá zahrádka, jakože užitná. no ta teda vypadá :-))
15. potřebuji spát 6 hodin. Max. 7. Kdybych měla spát dlouho, cítím se velmi unavená. I ležení v posteli beru jako odpočinek – relax, uvolnění. stačí mi když se uvolním- i když nespím.
17 to je zajímavý, jak každý potřebuje jiné spaní – já potřebuju 8 hodin spánku.
A možn je to dobře – kdybych spala kratší dobu, ušetřený čas bych strávila pravděpodobně konzumací teplých jídel a alkoholických nápojů.
… vůbec jsem spíš jako šelma než jako přežvýkavec či něco jiného:
Potřebuju dlouhý spánek a potřebuju velké jídlo, nejlépe masité, a to mi stačí dvakrát denně. Naopak lidé, co každé dvě tři hodiny něco užďoubnou, dají si jogurt nebo jablko nebo nějaké zrní nebo salát, mají zcela jiný režim, mně úplně cizí a nepředstavitelný. Potřebuju se najíst úplně, tzn. že sním hodně velkou porci, někdy tři normální porce naráz a pak nemusím jíst šest hodin, řekněme, to je pro mě ideální stav.
Otravovat se každou chvíli s jídlem, to by mě rušilo v činnostech.
včera jsem měla 3 obří grilované žebírka (každé dlouhé asi 20 cm), takže přes půl metru grilovaných žebírek. k tomu pečené brambory, dvě různé omáčky a misku salátu. myslela jsem si původně že to nesním. ale snědla jsem :-) a žádné tloustnutí se nedělo. prostě se najím a pak nejím a je to. už začínám hubnout páté kilo :-)) jen tím že dost relaxuji a večer si zacvičím.
To mi ani neříkej, já ráno zjistila, že se nevejdu do svých slušných kalhot od kostýmu. Začínám tučnět v místech, kde jsem tukové polštáře nikdy předtím neměla. Naordinuju si procházky a proběhnutí lesem. V ročním období, kdy je dlouho světlo, to snad půjde. Jídla ani čokolády se nevzdám.
21. jím méně ale o to více si pochutnám. chutnají mi i úplně obyčejná jednoduchá jídla. Chleba s máslem a tak… Taky nemusím vůbec jíst, když není třeba nic k jídlu. Vím že někdo mám hrůzu, že třeba nebude nakoupeno a co bude jíst. Tak to mi nehrozí :-) nebudujíst nic když nic není. toto mám pořešeno. Dnes jsem byla na kontrole krve a nejedla jsem (nalačno) Pak jsme šla do práce a bylo hodně práce a teď se blíží poledne a pořád jsem ještě nejedla a hlad se nehlásí. ais kvůli těm žebírkám :-) až bude dvanáct, něco si zobnu. mám chleba, sýr a rajče.
14
:-)))
18/17
Potřebuju 8, zvládnu i šest, to ale to jsem po příchodu z práce už napůl mrtvá. Dáchnu si pak bez spaní, ale to pak zas přetáhnu a chytnu druhej dech, co mi nedovolí jít spát dřív než o půlnoci. A je z toho blbej kolotoč.
O víkendu dám jednou deset, abych se zberchala. Když mám namáhavější týden, tak potřebuju z pátku na sobotu i dvanáct.
A jídlo – jím úplně jinak než do věku cca 35 – 40 let. To jsem začla mít problémy sníst toho víc a moc najednou. Od pětačtyřieti tloustnu a bachratím, zejména v pase. Ale taky mám teď míň pohybu než dřív kolem chalupy a skoňma.
taky bachratím od petačtyřiceti. to co jsem si říkala že nikdy nechci být se stalo skutečností. Takže jsem hodila zpátečku a opět se to rovná do normálu. Můj životní styl je teď takový abych ho mohla takhle vést pořád. žádné násilí, ničeho příliš a tak nějak ani moc a ani málo. akorát. nepřehánět.
22 jó, to někdy o klidném víkendu já jím třeba jen navečer, celý den předtím nic – když nepodávám pohybové výkony, tak mi to stačí. Proto se taky ve všední dny obejdu bez snídaně. Na cestu do práce mi energie vystačí – kdybych ale někam šla na výlet, tak se ráno najím, prozřetelně.
Jenže já hubnu, jen když se “zažeru” do nějaké činnosti jiné než jídlo – třeba když se zamiluju nebo něco s vervou vyrábím; ale ne vsedě u počítače.
Když sedím o víkendu na zadku u počítače, prakticky jíst nepotřebuju. Kolikrát zjistím, že i pít jsem zapomněla. :-)
Nesnídám nikdy.
27 máš recht.
Ráda koukám na tu fotku zahrady s petrklíči! Ráda se k ní vracím.
Asi že je to jedna z mála mých fotek, kde přece jen je trochu zajímavé světlo, ne banální přímé slunce :)
To bude asi tím, že jsem zahradu fotila poránu.
Málokdy fotím poránu.
Málokdy jsem na nohou.