SOBOTA
Když mi bylo šest.
Fotka je zavádějící – když jsem přišla do první třídy, plynule jsem četla, takže nějaké E-MA-MÁÁÁ-MÍÍ-SU mě netankovalo. Ale nenudila jsem se. Četla jsem si příběhy v čítance dopředu a fascinovaně poslouchala některé spolužáky, jak slabikují. Zdálo se mi neuvěřitelné, jak různými podivuhodnými způsoby se dá číst. Někdo mňoukal a na konci věty, jak zahlédl tečku, předpisově klesl hlasem. Někdo přečetl jednotlivá písmenka a pak teprve z nich složil slabiku, někdo se snažil poskládat slabiky k sobě, ale dohromady mu to evidentně nedávalo smysl jako slovo. Jako celek. Nesmála jsem se jim nikdy, prostě mě to konsternovalo a napjatě jsem některým držela palce, aby tu slabiku trefili. Bylo nás pár, co už jsme uměli číst. V poslední době nastupuje poměrně velká část dětí do školy až v sedmi letech. To musí být peklo – když půlka prvňáků ve třídě už zdatně čte a půlka vůbec. Nebo ne, je to naopak pohoda? A další peklo je neumět číst až do sedmi let. Nedostat tu šanci dřív. Nevím, co bych dělala, čím bych se bavila, jak bych si poradila s dětskými časopisy, kdybych neuměla číst a nemohla ani psát tiskace, jen si hrát na podlaze s kostkama pořád dokola. Děkuju pěkně.
Není to žádná moje zásluha, že jsem se naučila číst v pěti, je to prostě výraz toho, s čím mě bavilo si hrát. Hrát si s řečí. Taková bezpečná hra. K ní mě tatínek mohl pustit samotnou a beze strachu, že si něco udělám. Narozdíl od prolejzaček. Co jsem měla dělat – nouze naučila Dalibora číst?
V dětství jsem četla hodně. Hlavně dobrodružné knížky. Leckteré i čtyřikrát. Pořád něco. Pro mě platí: Co nepřečteš do jednadvaceti, už nestihneš. Na vysoké škole jsem přešla na odbornou literaturu a v podstatě už beletrii nečtu. Jednou za dlouhý čas. Nebo v angličtině, abych sklapla dvě mouchy jednou knihou. Ale už v dětství jsem ráda četla různé slovníky. A dávala z nich sama sobě hádanky. Kvízy. Tlustý Slovník antické kultury jsem měla velmi v oblibě.
Hlavně postavy z mytologie, ne reálie.
Šest. Hexametr.
Dneska jsem jela šestkou na šestku. To znamená: Jela jsem autobusem zvaným šestka na Prahu 6. A dále k rodičům a tam fotila něco šestkového. Šestkový koláč. Ne, to je švestkový :)
Půl tuctu. Vajec. Pěkně sudé číslo. Sada šesti šálků, talířů, příborů, pastelek. Šestiúhelník. Včelí plástev. Šest nohou má hmyz.
Taky Christallerova teorie centrálních míst je šestiúhelníkový model. Ten nám otloukali o hlavu na VŠ několik let.
Šesticípá hvězda. Nebo kytka.
Do šesti se hraje v tenise. Do šesti když nebudeš doma, přijde Klekánice. Do šesti počítat se už nedá jen jednou rukou.
Když padne na kostce šestka, vyhráváš.
Krychle má totiž šest stěn.
Šest strun má kytara. EHGDAE (ne, tu pomocnou větu k zapamatování kytarových strun říkat nebudu, měla bych pocit, že přikládám terorismu pod kotel).
Mohlo mi být šest, když jsem vyšila tuto kytku a nevyšila jejích šest lístků:
Když mi bylo deset nebo jedenáct, vyšívala jsem už líp. Moje TOP SIX z té doby:
No a nic, no.
Fünf, sechs, alte Hex.
.
Jako bych tě v té první třídě viděla!!
Já číst neuměla, naši se drželi názoru, že dítě se učit číst nemá, aby se pak ve škole nenudilo.
Tak i v tom téměř bránili.
I tak jsem se pak ve škole dost nudila. Nebavilo mě tolik sledovat, jak se s něčím dřou a škobrtají ostatní, bavilo mě snít si svoje vlastní příběhy, pozdějc si je i zapisovat.
Jinak ty struny mám naučený naopak, líp se mi to i říká:
EADghe.
Hexametr jsme měli na maturitní stužce.
Šest žen Jindřicha VIII.
Šestý smysl.
Šestinedělí.
Ajóó! Šest žen. A musel bejt i Jindřich VI. A Ludvík VI. A Karel VI. byl myslím otec Marie Terezie, vybavuju si. A papežové někteří taky měli číslo šest – ten děsnej, co měl dceru Lukrécii. Borgia.
Na Šest žen je taky nápomocná říkačka, která říká, jak dopadly :-(((:
Divorced – beheaded – died,
divorced – beheaded – survived.
Ty struny je pro mě „normální“ říkat od nejvyšší, nejtenčí. Houslový a cellový se říkaj taky od nejvyšší. (Navíc když pomineš předsunutej začátek EH, tak posloupnost GDAE a pak zas H… je posloupnost, jak jdou za sebou durový stupnice podle počtu křížků.) Na netu jsem před dvěma lety hledala struny na baskytaru, oni je tam uváděli od nejhlubší EADG místo GDAE a to mě zmátlo!! S tím jsem nepočítala. To byl zásadní průšvih, protože opačně jsou to kvarty a ne kvinty. Proto jsem dospěla k názoru, že struny na baskytaře jsou stejnýho ladění jako na violoncellu. Prd, bylo to napsaný naopak, jsou stejný jako na kytaře. Ale to už jsem ji měla koupenou…
Jakej hexametr jste měli na stužce?
Jo, šestý smysl! Na ten jsem myslela, jenže u jinýho čísla v jinej den. Schválně si to nikam nepoznamenávám ani nic nefotím dopředu. A pak něco zapomenu. To nevadí, to je dobře. Je to kouzlo toho jediného dne. Aspoň máš co dovymejšlet!
Šestinedělí, to mě nenapadlo.
jé malá Lištička nad slabikářem :-) to by přece nebyla chytrá Lištička, kdyby nebyla o krok napřed. :-)
Krok napřed… není to celoživotní problém? a zátěž. břímě. Něcoco se v dětství na krk zavěsí, nejde jen tak lehce sundat.
Nepatří k číslům ale spontánně me napadlo. (u mě)
4. je i není. asi záleží na tom jak s tím nakládáš
5. tezko rict. je to velmi slozite tema. Zivot bezi okamihem nikoliv krok dopredu.
A mas pravdu… rozhoduje odpoved na umysl, proc byt krok dopredu a nikoliv soucasne s ostatnimi.
měla jsem spíš na mysli to, že když máš nějakou znalost, vědomost , dovednost co ostatní třeba nemají – třeba ty děti, které neumíš číst a ty už jo, tak to můžeš použít různě, třeba se těm ostatním dětem budeš smát a mít je za hloupé, nebo je necháš a budeš si sama pro sebe číst knížky a nebo nějakému tomu dítěti, třeba které nemá rádo čtení a protiví se mu můžeš vyprávět třeba ppříběh z knížky, který si četla a tím ho můžeš inspirovat. takže nemyslím, že by se to míjelo s tím, že život běží okamžikem. takhle nějak.
2
Ad struny, to je pro mě moc složitý, pro samouka, kterej zpíval podle toho, jak se okolo hrálo a jestli ty černý puntíky v osnově zrovna šly nahoru, nebo dolů.
Hexametr daktylský.
–U/–U/–U/–U/–U/–U/
8
Barčo, ale odděluje tě. Nejen vyděluje, i odděluje. Od toho přítomného okamžiku.Už jsi v něm jen napůl.
Přesně jak píše Liška – už jen jako pozorovatel.
To, co v tom okamžiku ostatní prožívají, ty neprožíváš.
10. to co se clovek nauci v detstvi jako dobrou strategii (byt o krok vpred) a tim se vyhnout trestu, muze se ukazat casem jako vezeni… jako unik, jako manevr, jako spatna cesta….slepa
uplne me to bodlo do srdce jak to Liska napsala… protoze jsem se v Tom poznala a pochopila. Za me dekuji. necham si to nejak v sobe na zpracovani. Vzdycky jsem se bala okamihu, ze me prevalcuje, ze me zahlti a takjsem se na nej predem pripravovala aby kdyz prijde…. aby me nevimco. Pamatuji si tu hloubku nejistoty a zmatenosti, kdyz me okamih prekvapil nepripravenou a ja stala a nic… nevedela jsem co udelat, do odpovedet. a takreadji krok dopredu a byt pripraven. Ato je hrozne SPATNE. Odpoved proc je to spatne si kazdy muze dat sam… za sebe odpovidam, protoze mizivot Unika mezi prsty, mijim se s nim.
12
Perfektní.
Jakože perfektně popsáno, dokážu to cítit.
Neměla jsem to tak, jako strategii, ale pamatuju si, že když jsem to párkrát takhle udělala „připravila se“, pro jistotu, přesněji ze strachu, či na něčí radu, ten pocit tam byl přesně tenhle. Jakože je všeho jen půl, odvar, jen závan skutečnosti, a já mimo. Zvenčí.
A protože jsem milovník okamžiku a prožívání naplno, mám opačný extrém – padám do věcí bez přípravy, resp. když je něco bez přípravy a znenadání se naskytnuvší, vrhám se do toho jako do nádherné nabídky Okamžiku.
(A pak šílím, abych to ustála, samo. :-D)
13. taky miluji okamih, kdyz se to deje….to jedine mi dava v zivote smysl. presto nekdy jakoby mysl strachem uhnula, zavrela se. a ja pak odrikam nauceny text a vidim se. jakoby zvenci. nejsem jiz ucastik, odpojila jsem se
jj
10. nojo, ale to se přece dá takhle říct i o tom kroku, když jsi pozadu třeba v něčem za ostatními.
10. a pochopila jsem to prostě asi jinak.
v tý realitě a přítomnosti jsi pořád, připravená, nebo nepřipravená, jen ji prožíváš jinak a pak je další věc, jak to prožíváš jestli jako oddělenost od ostatních, nebo ne.
12 a 13 aha,
tohle snad chápu:
Zrovna teď dopoledne jsem šla někam pohovořit v angličtině, co dělám jako náplň práce na vedlejšáku. Nijak jsem se na to nepřipravila. Ani na angličtinu (už to tak prostě bývá, že několik mnoho měsíců nepromluvím a pak najednou mám např. vodit po městě grupu studentů a vykládat jim odborný věci anglicky). Ani na tu náplň práce. Nic.
Přitom je to důležitý, je to důležitá posuzovatelka kvůli zavzetí do mezinárodního zaštítění atd.
No a snad dobrý.
Akorát jak jsem v rozpacích, mluvím trochu víc srandovně, já blb si neodpustím vpadnout s nějakou odlehčenou legrací a možná je to trapný, ale snad ne.
Ještě na střední škole jsem se nepřipravovala na nic, mluvila spatra a měla jsem ráda tzv. mluvní cvičení – jeden je vyvolán před tabuli a přede všemi musí pohovořit pět minut o nějakém tématu, které má mít hlavu a patu.
A pak jsem tohle ztratila. Tu volnost, spontaneitu nebo spíš odvahu ke spontaneitě absolutní. Na VŠ jsem to neměla. Vrátilo se to – doufám! – až pak zas ve třiceti. Takže deset let to bylo fuč.
Těch deset let, co jsem se jakoby „vezla“ životem.
4,5,6,7,8 ad krok napřed
chápu, jak to myslí barča v kom.8
Ale připadá mi, že každej je v něčem o krok napřed, v mnohém nastejno (ve stejnorodé třídě se to předpokládá), v něčem pozaduo dva kroky … a každý v něčem jiném a jinak, takže stejnorodá třída je beztak plná individualit a nikdo není jen o krok napřed ani výhradně a ve všem pozadu. Doufám. Doufám, že nikdo se necítil ve všem na chvostě. To by bylo hrozný. Ale od toho je učitel, koneckonců.
a za sebe to vnímám tak, že když někdo učí někoho jiného nějakou odbornost, tak samozřejmě ten dotyčný je o level výš, a prošel si i kdysi tím, co prožívám já ze své úrovně – a má právě možnost mě to naučit, nebo pomoci překlenout a předat at už další vědomosti, nebo zkušenosti praktické z praxe. vnímám to jako přirozené.
9 ru
já taky zpívám podle toho, jestli jdou puntíky nahoru, nebo dolů.
To je dobrý, psát ten hexametr s U.
Daktyl je takovej nejnormálnější, pro češtinové poměry.
Jamb, to už je něco. Jamb mi (zvukem slova) připomíná jabko v zemi, o který zakopneš a pak teprve řekneš přízvučnou slabiku:)
20. souhlas.
11 – tuhle možnost jsem úplně nechytla – s vyhnutím se trestu tím, že budu o krok napřed.
21 tojo. Akorát že někteří lidi něco dobře uměj, ale neuměj to učit.
Já jsem uměla napovídat :)
16
Jasně.
Však genialita a debilita jdou po kruhu proti obě. :-)
16,20,26 aha, tak to je dobře, že je to řečeno. Pro jistotu. Abychom nevypadali jako nějací geniální hňupi :)
25. jo, učit je umění. prostě vysvětlit to tak, aby ten o level nebo několik levelů níž to pochopil a obsáhl.
18
Když se na něco předem nachystáš, natož v sebeobraně, obalíš se do toho nachystání se, schováš se za ně. V něm.
Spousta vjemů k tobě pak už nedorazí. To, že je vidíš, pozoruješ, není totéž, jako když tě zasáhnou nepřipravenou přímo dovnitř.
20
Spousta dětí a mladých lidí se cítí být v podstatě ve všem na chvostě.
A ve škole to obvykle začíná, učitelé to často jen zhorší.
29. to je jeden z úhlů pohledů na věc. když jsi nachystaná tak dokážeš předvídat i věci další, jejich průběh….jako nenachystaná to prostě nevíš a zaskočí tě to. tohle zase hodně vnímám ve své práci při akutních stavech. znalost a zkušenost je tru výhodou. reaguješ rychle a efektivně.
31
A Ratka psala právě o něm.
Ono je to zas a opět jen o té tenounké, navíc proměnlivé hranici mezi jedním (optimálním) a druhým (už přetaženým).
Třeba mezi zodpovědností a až maniakální sebeobrannou zatížeností všechno si (proti sobě) zabezpečit dopředu.
29. ale možná si měla spíše na mysli už takovou tu předpojatost, ne?
typicky Drobny priklad kterymluvi za vse. Ve tride sedelaji cviceni, zaci jsou zkouseni nebo ctou jeden po druhem….a ja se nachystam na ten krok kdy budu vyvolana predem takze nesleduji vubec to co se prave deje ve tride nybrz se koncentruji na ten „muj“ krok. Az prijde tak jsem nachystana…. jinak bych v tyrichlosti treba to nerekla spravne, nebo bychneumela odpovedet a ostatni by se mi smali. Takzeto je tentrest, ten smich… socialni fobie. strach ze to nezvladnu kdyz to bude spontanni. priprava predem. krok dopredu. mysl je jeden krok dopredu. nevim jak to jinakrict, to posunuti v case. vse jakoby predsunute a pripravene.
30. myslím, že pár základek má jako experiment neznámkování a nehodnocení. čas ukáže jestli je tenhle přístup dobrý nebo ne. co si ty děti odnesou do života.
pricemz je to metoda. zpusob jakse vyhnout zlyhani a nasledku z nej. obranny mechanismu.
mysl se rozdleina dve casti.prvni cast se pripravuje….mapuje okoli. a ta druha cast sleduje kdy taprvni cast bude nasazena. casto pracuji soucasne. prvni kousek dopredu jaok priva a druha tesne v zavesu jako provadec..
Barčo, tady nejde o to, že být připravená je špatné.
Je špatné to mít jako obecnou teorii preventivní sebeobrany, skrze kterou se k tobě pak už nedostane to, po čem doopravdy toužíš, ani tehdy, když by mohlo.
34. :-) tohle mi připomnělo mě na střední. po brigádách v továrně jsem pospávala v lavici a učitel mě vyvolal a já nic. smích. tak ještě jednou jednou a probrala jsem se, došla k tabuli….a dal otázku na zkoušení a zase chvíli ticho a pauza než jsem si to srovnala v hlavě a pak začala….a dobrý, tréma nebyla a řekla jsem co vím a dobrý, stačilo to.
35
To je už tak deset let, na základkách děcka super, ale pak si těžko zvykají na „klasický“ režim na středních školách a učilištích. Protože i když všechny ty montessori a podobný systémy jedou hlavně na prvním stupni, tak i na druhým to bývá na takových školách nestandardnější, projektový vyučování a podobně.
Je to problematika docela obsáhlá, nejsem si jistá, jestli to jde výstižně shrnout do pár komentářů.
38. já jsem asi nepochopila kde se tu v tématu objevila jakože ta sebeobrana.
34
To jsem dělala taky. A pak byla v pr, když učitel naráz změnil systém a na mě vyšla jiná věta. :-)
41
Od Ratky. Obrana před trestem. Sebeobrana. Brání se, sebe.
40. aha už 10 let, měla jsem za to, že je to horká novinka. :-)
43/41
Já to třeba nedělala jako sebeobranu před posměchem, to chystání si správných odpovědí dopředu, ale jako honbu za pochvalou a ctižádostí. Prostě jsem chtěla bejt evidentně nejlepší. :-)
Na druhou stranu, bejt nejlepší v odpovědích a chytrosti pro mě znamenalo flastr na to, že jinak jsem mezi holkama velká nula, nicka, loser. Prdelatý, na hrudníku placatý děcko v manšestrákách a doma pletenejch svetrech mezi namalovanejma odbarvenejma kostma na jehlách a v džínách z tuzálu.
44
Když jsem nastoupila jako učitelka po druhé mateřské – to byly mému dnešnímu osmnáctiletému 4 roky – tak už to začínalo. Už tehdy jsem od začátku jezdila (a nejen já, všichni tam) na různá školení o alternativních metodách výuky a některé metody se zaváděly i na tu naši školu.
42. tohle byla matika na základce. hrůza. namalovaný příklady na tabuli a vyvolávání. kdy učitel ukazoval ukazovátkem co máš počítat. prostě bleskovka a nešlo mi to takhle z lavice na hned a rychle nikdy. :-(.
A ironií osudu je, že jsem toho mladšího nechtěla stresovat dlouhým dojížděním do školy, i když se mi jevila pro něj jako prima, tak jsem ho nechala jezdit jen do té nejbližší, „místně příslušné“.
A tam ho během prvních pár měsíců první třídy spolužáci pod pilným přispěním třídní učitelky zlikvidovali ve všem na chvost přímo ukázkově.
Seebevědomí malýho kluka s dysgrafií toho ke smrti moc nepotřebuje. Stačí jedno dvě zesměšnění paní učitelkou před celou třídou.
47
Aha, tak na základce jsem to ještě neřešila, tam jsem to dávala z placu. Strategii jsme začla vyvíjet až na gymplu, francouzština latina. :-)
47. takový to počítání jako ab+ 2ab apd. katastrofa, stres jak kráva, pokaždý. :-)
45. To nemampresne rozklicene, ale varianta „chybejici “ pochvala byl fakticky trest. Vnimala jsem podvedome ocekavani ze to reknu spravne. ze to vim. vlastne se to se mnou tahlo do hluboke dospelosti. toto nutkani byt dobra, vedet, odpovedet na otazku.
Zdalo se mi ze je to jedina kladna vec na me. jedina vec, pro kteoru jsem respektovana. Taky zadna prsa,mala, hubena… nechutnalo mi, tiky, neuroza… strach z odmitnuti. trvala obrana pred okolim. ze se mi budou smat…odmitnou me, nechteji me. No bodej`t, ted tomu rozumim :-))) Definovala jsem se jen pres to co umim, jak jsem chytra.
49.na střední to zkoušení bylo jiný – tematický. byl tam hodně prostoru a času. téma zkoušení těch odborných předmětů bylo sice náročné, ale rozsáhlé, byl tam obrovský prostor říct cokoliv. a bud to stačilo, nebo ne. žádné extra záludnosti v otázkách nebyly, teda pokud se do toho člověk sám nezamotal.
49. pro me zakladka. katastrofa. kdyz mi bylo 10 prestehovali jsme se. vztahy co se zdaly byt samozrejmymi zmizely a ze me stalo osamělé vyplašené zvířátko. bez ochrany. nenaucila jsem se to… jkao malá, pořád mě někdo chránil. Sestřenice bratranci, byla jsem milované dítě… a pak nic. vůbec nic. přišla jsme si někam hrát: co tady chceš? Sem nepatříš… běž pryč. Něco jsem si pytikovala pak sama. chodila jsem ven. do okolí. sama…. dlouho sama. byla jsem naučená na bezpodmíněné vztahy z dětství, neuměla jsme vytvářet povrchne kontakty.
49
Nojo, na gymplu to byla furt drtírna. Hlavně ty jazyky.
53
Já taky byla vypolašené zvířátko, ze školy, kd enás bylo moc, nás po druhé třídě vyšoupli vedle na „starosídlištní“, takže taky vetřelec, pak po pár letech zas zpátky, ale do třídy, kd ejsem skoro nikoho neznala…
Jenže na základce jsem byla dobrá i bez chystání se dopředu. Tam jsem prostě věděla, že umím nejvíc ze všech, ať se chystám, nebo nechystám. Ty holky, co mě šikanovaly, byly bez diskuzí všechny hloupější. Některý jen těsně nebo občas vůbec, ale ty se to musely učit.
53. prošla jsem třema základkama. takže vztahy hlubší ze základky žádné nemám.
53. touzila jsme po vztazich. rikala jsem si: Kdybych mela sestru, ta by musela se mnou byt. vsude by musela se mnou chodit :-))) nebyla bych tak sama.
56
Já de facto taky třema, ale vztahy jsem tam hlubší měla. Na té druhé s klukama a trochu i s jednou zvláštní, též osobitou solitérní holčinou, Židovkou, na té třetí s dvěma holkama, se kterýma jsme se vídaly ještě dlouho po základce. S jednou z nich až do doby, než umřela. Všechny taky na chvostě, v jistém slova smyslu.
tím hlubší jsem měla na mysli spíše takové ty vztahy až do dospělosti. můj býv. manžel se vídá dost s pár kamarádama ze základky, přestože každý z nich je dnes někde úplně jinde. on pracuje v technických službách a jeho jeden kamarád je ředitelem firmy, druhý je doktor a třetí pracuje na magistrátu města. ale znají se právě z té základky ze třídy.
59
Klukům obecně ty vztah yvydržej do dospělosti snáz než holkám.
V tom případě jsem měla jen jeden takový vztah a ten mi umřel na rakovinu v šestatřiceti.
Nojo, vyplývá mi z toho, že ve škole člověk získá dojem, že normální, dobré a jedině správné je vědět správnou odpověď. Vždy, Na všechno. A jak něco málo nemáš přesně, tak stupeň dolů.
Známky jakoby začínaly na jedničkách.
Kdyby se to koncipovalo jinak, třeba že normální známka je trojka a kdo má trojku, je pochválen, že dobře zvládá, bylo by to lepší. Pak by dvojky a jedničky byly pochválený jen o málo víc, ať si teda makaj, když chtěj, anebo ať si teda maj jedničky, když jim to jde samo.
A horší než trojka by byla jen o něco horší, nesrovnávalo by se to s jedničkama, ale s trojkama.
61
vlastně na vejšce to tak v podstatě bylo.
61. trvalo mi dlouho nez mi doslo, ze vlastne neni duvod aby me nekdo chvalil… proc? proc by to delal…. U decka je to jasne. namotivovat ho aby makal vic. ale ustarych, dospelych… . Jako manipulacni Technika jo. ale pro svepravnou osobu je pochvala neco trpkeho. Ponizujiciho . ted u me to nekdy takto se preklopi. do ponizeni.
63. zejmena kdyz me chvali nekdo o kom vim, ze me chvali… tak nejak pro sovje poteseni, ze mu to dela dobre. lichoti mu to. treba moje maminka. kdysime to ponizovalo, ted se smeju a pohladim. vim ze pro ni jsem nejlepsi na svete. vrchol stvoreni :-))))
63. já teda nepohrdnu pochvalou a odměnou finanční :-) a vůbec ani nepohrdnu pochvalou slovní, no to bude možná tím, že se mi ji v dětství nedostávalo vůbec. :-)
63
U mě taky.
A specificky u pochval ze strany mužů mi to přijde často falešný. Nebo říkající něco jinýho, než jak zní slova pcohvaly? I tak by to šlo asi…
63. Ratko, takže i ty nerada někoho upřímně pochválíš – myslím dospělého, když to vnímáš jako pachuť?
65
Mně taky dělá dobře, když mě šéf pochválí.
Ale současně okamžitě zbystřím, páč je mi jasný, že bud ecvhtít v té souvislosti nějakou blbou práci, nějakej špek, po jehož sdělení když zalapám po dechu, tak mě šéf blahosklonně ujistí: „Ty si s tím poradíš…“ :-)
Nejlepší pochvaly jsou ty nepřímý.
64. aha, no to už je takový uhnutí jinam….
67
A i když nebyla otázka položena mně – tak ano, mám problémy i chválit, ale ne vždycky, jen tam, kde cítím, že se to očekává.
možná je spíš těžký pochvaly a děkování přijímat. člověka to zrozpačití a neví v tu chvíli co s tím. zvlášt když je to nečekaný.
71. teda takhle to mám sama se sebou.
71. spíš člověk ustojí lépe kritiku, nebo vynadání že něco udělal blbě, než tu pochvalu a poděkování.
71. 72. podobně to mám s nabídnutou nečekanou pomocí. jsem na neschopence a v pátek mi přišla hromada sms od kolegyn, když budu cokoliv potřebovat dej vědět, není problém…..dojemný, hřejivý a rozpačitý zároven
ze me vyhrkne pochvala spontanne. Jeziiis to je skvele, ty jsi tak uzasny, to snad neni mozne…. stejne tak vyhrkne ze me kritika: no ty jsi ale debil, co blbnes, jsi normalni? takove to spontanni sprdnuti. oficialni strizliva vecna pochvala mi moc nejde. jakoze soudruzi, snazili jste se, dobry :-)
63
že pochvala je vlastně výrazem ponížení a říká „Ten svetr ti sluší“
a myslí tím: „Ty jsi děsná a vyjímečně dneska jednou za rok máš moc hezkej svetr, kterej se k tobě dostal asi náhodou, protože ty sama nic tak vkusnýho si koupit nedokážeš, chudinko.“
To se může stát jen když chválí někdo nedůvěryhodnej, protivnej, ne skutečnej přítel, člověk bez náklonnosti ke mně.
Takže naprostá většina pochval od naprosté většiny lidí je upřímná a beru ji tak. :-))
Sama nikdy nechválím, pokud to není doopravdy a pokud nepocítím dostatečný popud říct to nahlas dotyčnému.
rekla bch ze to souvisi s mojim malym sebevedomim. vyjadruji vlasnti radost a vlasnti zoufalstvi… kdyz se neco stane. Jakoby ta druha osoba byla pritomna. a vyjadruji vlasnti nadseni nebo mensi nadseni…. takove blbnuti.
75
přesněéééé! Jako já.
Jenže někdy je toho spontánního moc. Ale oni jsou ostatní už zvyklí. Mně by nezaškodilo trochu odstupu, rozmyslu na chvilku a diplomacie. Než jen vyhrkávat reaktivně, žejo.
Někdy jsou z toho trapasy.
76. tohle…jde mimo me. nekdo je treba krasny, a me se taji dech a vydechnu: boze to je kraaasa nenapadne chvalit. spise je to na me videt, ze jsem nadsena. to nedokazu zakryt
78
… a někdy to není trapas, ale je to vlastně odvaha něco spontánně říct. A právě to může někomu hodně pomoct, když to slyší. Některý lidi nejsou na to zvyklí a pak si ani sami netroufaj na svoje spontánní řeči, jsou sešněrovaný, strnulí. A když vidí někoho jako já, tak se uklidněj, že je dovoleno i vyhrkávat, a jsou víc v pohodě :)
Má to i klady i zápory, jako obvykle.
75. ale takhle to má přece většina lidí, přátel, v přímým hovoru, žádný extra dlouhý nacvičený proslovy před davama lidí i v tý práci – jste holky dobrý, nebo tohle se fakt povedlo, nebo jen díky apd. ty proslovy vedou jen ti, kteří se rádi poslouchaj.
Jo, to všechno mám taky, pusa prokecne dřív než hlava domyslí.
Nicméně právě jsou i lidi nebo situace, u kterých drhnu. Když jsem nejistá, když cítím očekávání…
81,82
některý situace ale vyžadujou nevyhrknout. Potřebujou počkat.
79. pro mě úplně běžný. přijde kamarádka, neviděla jsem ji dlouho a řeknu ji – jsi krásná, to mateřství ti sluší :-)
a myslím to upřímně, protože vím jak byla v tý práci dřív stahaná, nevyspalá apd.
83 jsou situace, kdy nikoho nezajima muj nazor, nebo zda se mi neco libi nebo ne. Kd jen zprostredkuji neco a jsem v pozadi. Tam se musim stahnout a snazit se zustavat v klidu. nezavisle jak to bezi…. treba tobezi uplne posrane :-) nebo skvele. ale nikoho to nezajima co si ja myslim o Tom. a pakmusim vydrzet byt neviditelna
84. vlastně to někdy říkám i chlapům :-) našim lékařům, sanitářům, když je vidím třeba v civilu. to je velký rozdíl :-)
84. u osobnich vztahu je ot jine nez treba u sluzebnich, ve skole to byvalo jasne sluzebni… oficialni. neslo o me jako o osobu nybrz o to co tvorim. o nejaky vysledek. pak ja jako osoba nejsem nijak zajimava. toto se ucim cely zivot.
85. aha, tak to už je takový kontrolovaný a ta přímá spontánnost je tatam.
88. ano, kdyz jsem spontanni tak je to jasne…. no to je krasna kocicka, tututu a to detatko tak hezky papa a kaka…. silenec. Jsem v tomto blazen a muz si klepe na celo, ze jsem blemblem. neovladam se…
Pak se ovladnu a funguju jak mašina
89
no vidíš, umíš obojí ve vhodnou příležitost, paráda.
89. a jaká mašina? pořád přece zůstává – to kdo jsi. i když to může mít různé podoby a vyvolávat v druhých i v tobě různé reakce. ale to kdo jsi jaksi zůstává. i když to není na první pohled vidět, i když se ti něco nepovede apd.
91. jsem psala já. :-)
89. 91. tím jsem chtěla říct, co spíše v tobě převládá. a jak právě píšeš spontánně je tam radost, nadšení, láska apd.
kdyz pisu relaxuji, ale vetsinu casu zabira drina, mentalni drina v hlubokem soustredeni na reseni cizich problemu.
94. jsem psala ještě z prace. dnes jsem intenzivne premyslela od sesti rana do sedmi vecera… prisla jsem jak vysušená treska. nejedla jsem az ted vecer dynovou polivku od vcera.
95. rozumím. znám to. ted jsem na neschopence a jak psala Ru, vypnu a čistím hlavu a ladím na sebe. :-)
95. dýňová krémová polívka ….mńam :-)
97. jo delavam ted kremove polevky misto obedu. mam to jako hlavni jidlo a udrzuji si optimalni vahu :-) stejne je pust.
jsem polívková. mám je doma sama taky často jako hlavní jídlo, úplně mi to stačí. a když je klasický oběd v práci, tak polívku a druhé jídlo najednou už nedám. prostě polívku a pak velkou pauzu a druhé jídlo do kastrůlku s sebou , většinou až domů na druhý den jako oběd.
98, 99
chtěla bych mít vaši spotřebu. Jak vydržíte lítat po place? Já bych měla hned hlad. A to nelítám.
Já na jídle neušetřím :(
Ale teď jsem si dala k večeři jen jeden zapečenej hermelín místo zamýšlených dvou. To je úspěch.
v práci není čas moc na jídlo, jíme rychle. mám svačiny – jabko, banán, když mám velký hlad, pak mám tu polívku a pak zase nějaké ovoce. kdybych do sebe naprala rychle velké množství jídla, bylo by mi zle, těžko a pozvracela bych se.
101
Mno. To by si moh někdo zkusit, nedat mi dost času na jídlo.
Já si vezmu tolik času, kolik potřebuju, a kdy potřebuju – nebo spíš kdy mi to vyjde vzhledem k okolnostem, to jo. Ale dost času.
My máme čas na jídlo, ale vědomí, že se v práci musím hýbat a ohýbat a krčit mi k chuti nepřidá.
Takže polívku nee, vůbec (jídlo nám vozí a je to všecko z koncentrátů), jen druhý, a to ještě fakt minimální porce. Abych neusínala a netlačilo mě v žaludku.
Jinak taky jen ovoce, suchej krekr, maximálně jogurt.
Nicméně když pak dorazím večer domů, speru kdeco a večeřím ještě v jedenáct večer.
no, v praci si davam vetsinou rohlik se salamem a jabko. no a vecer doma tu polivku. vetisnou je to jen rozmixovana varena zelenina.
Trochu vám všem závidím, že dokážete jíst hodně střídmě.
103
:-) četla jsem „Jídlo nám vozí a je to všecko z koncentráku … a to ještě fakt minimální porce.“
Zaplaťbůh, že koncentráky teď pro nás nejsou aktuální.
I když co je život na Zemi? – říkáme si dneska večer se Sousedem filosoficky.
No a jak tak koukám na tu první fotku z prní třídy,
říkám si:
Ema má mísu – a už jseš v systému a jedeš.
A do toho v tom věku už jsem měla zážitek strachu z nicoty, už jsem si uvědomila smrtelnost.
A oni chtějí, aby lidi četli „Ema má mísu.“
Samý kraviny hned od začátku. A to důležitý je zamlčený nebo rovnou tabu. Nehledě na bolševiky a jejich tabu témata (která u nás doma tabu nebyla a v tom věku 6 let už mi vyprávěli o srpnu 68, přiměřeně mému věku).
106. decku je zamlcovano spousta veci a je udrzovano v nevedomosti… ale ono unvnitr citi a vi, ze je vsecko jinak :-) a tak cte „ema ma misu“ snad ze soucitu s maminkou… buhvi.
106. tak to jsem měla v šesti letech úplně jiný starosti :-)
ale ve školce jsem měla období – a pořád jsem se ptala proč, kam, kde, kdy a co se stane až umřu apd. ….milion otázek…. :-)
v první třídě mi nešlo psaní. s tím jsem zápasila opravdu hodně. to si se mnou babička užila :-) písanky byly katastrofa. dnes mám hodně podobné písmo, jako ty Liško.
me nejde psani cely zivot. nejdriv jsem si mysela ze je totim ze jsem predelany levak na pravaka… a ted se domnivam ze mam poruchu.
108
Taky tě to zajímalo, Barčo.
A pravděpodobně někdo řekl: Tomu ještě nerozumíš. Až budeš větší…
Nebo co řekli? Že to nikdo neví, že je to tajemství?
111. spíš jsem je ubila nekonečným vyptáváním a skončilo to tím, bud prosímtě chvíli zticha.
samozřejmě že nevěděli spoustu odpovědi, na mé otázky, stejně jako já. takový to klasický: vidíš hvězdy a ptáš se a jak jsou daleko a proč a kolik jich je a jak to že svítí jen v noci a co je za nima, a bydlí tam někdo, a až umřeme budeme tam apd…. furt dokola na cokoliv. :-) nekonečný otázky.
rok 68 jako dítě si pamatuju z písniček od tety. zpívala mi Kryla. a písnička o slepé dívce za zídkou mě rozbrečela, to si pamatuju. a bratříčku zavírej vrátka – to bylo velké téma na vyptávání se.
113
Tos měla dobrý, mně tohle nezpívali. Až když jsem ty písničky slyšela na Hlasu Ameriky, tak mi řekli rodiče, že je to Kryl, někdy po půlce 80.let.
Mejm rodičům to neříkalo vůbec nic.
115
To je zvláštní – když to zažili. Já bych nechtěla zažít, jak mým městem jedou tanky. Mě by to zdrtilo. Nebo bych šla vraždit nebo s těma chudákama uchama na tankách mluvit.
no a máme to tu zas.
Ale klid,střílet se nebude,zatím.
Naši mocní a hodní ochránci budou zas rozdávat děckám žvýkačky a povolným holkám silonky.
Vyvalme sudy….a pořádně se ožerme,ať nám ta americká řiť tak nesmrdí.
No.
Zprv trpké zdá se.
115. mojim taky ne… mamince to bylo jedno, ta se nezajimala vubec o nic co se tykalo jakekoliv kulturry, tatinek rekl ze neumi zpivat a ze to nema melodii, a ze jen provokuje.
119:
zpívat ani hrát neuměl,to je pravda.
Na to jsme ale zas měli Gotta a Slováčka,že jo.:-)
No a nakonec si Karlové ještě zazpívali i spolu.
Jó to byly časy.
Ještě tenkrát mohli Plastici zahrát Ó synku,synku:-))
ad120:
a Mogor to mohl celé uvést i s nějakou svoji „kulturní vložkou“,aby národ viděl kdo a kde nám vychoval našeho nového prezidenta.
114. mě to zpívala jen teta, když mě tu a tam měla večer na starost na hlídání. tetě bylo v tý době asi 19 – 20.let táta, děda, babička ty Kryla nezpívali :-) babička zpívala jen pro mě dětské písničky a nebo jsme zpívali společně.
115/116
To jo, o tom občas něco řekli, ale Kryla neprožívali.
119
Přesně tenhle názor měli moji rodiče taky. :-D
119. poslouchal jen operu, goralskou muziku a gruzinske choraly.
Gott a spol byl pro nej odpad, dobre akorat na roznecovani nizkych pudu.
Joták, my někdo mluvíme víc o Krylovi a někdo víc o roce 68 :)
Tak tojó.
126. rok 68 byl a taky velmi zvlastni. byla jsem u babicky, videla jsem tanky. Stryca vyhodili ze strany protoze vedl skauty. On byl hrozne hodny…mel rad deti. .vim ze ho to mrzelo. tatinek vystoupil ze strany jeste v 54, ze s takovymi podvodniky a zlodeji nebude. Mel pozdeji problemy, ale on byl takovy vyskakovaci razovity takze nakonec tuhabilitaci udelal i bez strany. ale furt byl asistentem a nemohl nikam… rikal mi ze mam byt opatrna, davat si pozor. On byl statu i komunistum za hodne vdecny, zachranili ho jako cloveka, i jeho sourozence. umoznili mu vystudovat… byl idealista, mel predstavy jak by to melo byt… nenavidel Klause. rikaval ze nam vladnou sami zlodeji a podvodnici. ale nemel to rozdelelne jakoze komunisti byli jedna strana ODS druha, pro nej byli podvodnici a vrazi vsichni.
Vlastne jsem si vyplakala pionyrsky satek a byla jsem na nej moc hrda. Moji rodice celou dobu mlceli, co jsem si prala to udelali, sice remcali a hadali se mezisebou ale nechali me chodit s satkem a s pionyry a vystupovat na oslavach. Maminka mela takovy strach kdyz byly verejne vystoupeni, ze omdlevala u toho… a to byla ucitelka :-) nikdy nic nerekla proti rezimu…. jen pokazde sla statecne a videla jsem ze nevi co se s ni deje, ze ji je spatne. rikala mi, jsem takova slaba. Ty jis jina po tatinkovi, ty jsi statecna a silna. Ty vsecko zvladnes a se vsim si poradis. ty se nebojis… a dostihlo me to. Dostihlo me tose zpozdenim. Seslabla jsem, nejsem statecna… trvalo mi to dyl.
128:
to krvavá karma toho rudého šátku tě dostihla:-)
Ahoj, lišku malou.. už bystroušku na fotce nezapřeš :))
Jó, liška.
Ten svetr!
Ten mi pletla máma. Hodně teplej, vlněnej, pěknej, s copanama. Ten dal práci. Měl odepínací rukávy a to byl problém …
Jednou chyběla paní učitelka a my byli rozděleni do několika jiných tříd. A tam jsem někde zapomněla ten jeden rukáv v lavici. Máma se rozzuřila a dala mi vařečkou.
A za pár dní sedíme na vyučování a někdo klepe. Posel. Vešla holčička z vedlejší třídy a nesla obřadně ten rukáv. Jestli to není někoho od nás.
Takže naštěstí se našel.
To je prokletí pletených oděvů pro blízké lidi. Oni je pak ztratí nebo nenosí nebo vytahají a člověka to namíchne. Lepší je plést jenom pro sebe.