KAŽDOU VOLNOU CHVÍLI JSEM SE MU ODDÁVALA
Bývala jsem velký snílek. Čím jsem byla starší, tím byly představy realističtější a oddávala jsem se jim méně a méně. Ale dost dlouho byly dost filmové.
Proč je to tak zařízeno? Vyvíjí se to u všech podobně, velmi různě, nebo jsem jako dítě měla tak barvitou představivost, že mne nadměrně často odlákávala do říše fantazie? Nemám tušení. Nevím, co za snění je zdravé a co ne, ani jestli mechanismus denního snění slouží dětem ke kompenzacím těch situací a témat jejich života, která to vyžadují. Nebo je jeho funkcí prostě rozvíjení představ o možnostech budoucího života? Nejspíš půjde o zajištění dobré úrovně sebevědomí a sebeobrazu – protože hlavní a nejlepší hrdina je vždy jen jeden, stále já. Jistě snění nějaký smysl má, jako věřím, že ho má snění noční.
Začínala jsem jako sirotek v nemocnici. V představách; ve skutečnosti sirotek nejsem ani teď a hospitalizovaná jsem dosud nikdy nebyla. Kde se to téma vzalo? Někoho možná napadne něco o minulých životech. Pro mne jsou reinkarnace něco zcela nepředstavitelného (vida, přece jen je ta moje představivost poměrně omezená!); na tu variantu nemyslím, ale nijak nebráním, aby vaše fantazie tu možnost rozvinula. Slyšela jsem zkazky o malých dětech, které si ještě pamatují na minulý život. Než zapomenou.
Snila jsem hlavně v posteli před spaním. Každý večer jsem se těšila, až si půjdu lehnout a přesunu se vduchu do nemocnice. Tam jsem neměla žádné rodiče. Vytvořila jsem si snad to snění právě proto, chtěla jsem rodiče odstranit? Netuším. Netuším, proč bych to dělala; mé dětství bylo šťastné, nikdo mě netýral. Ve snění jsem v nemocnici přímo bydlela. Byla jsem totiž tak moc nemocná, že jsem musela být v nemocnici měsíce a měsíce. Znala jsem všechny doktory i sestřičky. Měli mě moc rádi, protože jsem byla ohromně statečná. Jako nikdo jiný! Píchali mi injekce a já ani nepípla (tohle jediné mi připomíná skutečnou epizodu od dětské lékařky – proti něčemu mě očkovala, byly mi asi tři, a pochvalně řekla, že jsem "ani nepípla"). Dokonce mě operovali. I bez uspání a já jsem to všechno vydržela a byla nejstatečnější ze všech. Všichni nad tím kroutili hlavou a divili se, že někdo je tak obdivuhodný jako já.
Teď když o tom přemýšlím, byl to sen kontrastní ke skutečnosti: V realitě by mě každé větší zranění vyděsilo. Bála jsem se dokonce i odlepování náplasti z kůže, protože to štípe! Vždycky to bylo velké neštěstí a divadlo, odlepovat náplast. Kdepak statečnost! Děs a brek. Pamatuju si, že ještě v deseti letech jsem byla jen horko těžko schopná si náplast sloupnout. Po půlhodinovém namáčení… Teď je mi to vzdálené, ale bývalo to tak. A náplasti natřené normalizačním lepidlem lepily pořádně.
V rámci svého nemocničního snění jsem dokonce nutila babičku, aby si se mnou hrála na nemocnici a píchla mi injekci. Jako. Takovou velkou plechovou, cukrářskou asi. Mámě se to nelíbilo. Když jsem později viděla prapodivný film "Počítání oveček," koukala jsem jako blázen – bylo to, jako by opsali moje naivní snění a natočili ho. Mezitím už jsem ovšem změnila specializaci a přibližně ve věku sedmi let zaměřila své snění mimo nemocnici.
Na princezny. A prince. Jen ty role se mi trochu pomíchaly. Ve svých velikášských fantaziích o tom, jaký jsem hrdina hrdinů, jsem jen těžko mohla převzít roli princezny z pohádkových knížek a televizních pohádek. Byly příliš pasivní. Někdo je zaklel a ony jen čekaly a čekaly na vysvobození od prince. V mých snech to bylo naopak – já byla osvoboditel. Často převlečená do mužských šatů. Teprve na závěr hrdinného, bojovného a tklivého příběhu se ukázalo, že ten statečný hoch není hoch, ale přece já, princezna, a mohu si vzít svého prince, když jsem si ho sama vysvobodila. Vzhledem k tomu, že jsem brzy uměla číst a mým oblíbeným žánrem byla dobrodružná literatura, princezny se dožily jen deseti let. Mého věku. Plynule na ně navázaly neohrožené amazonky, někdy převlečené za muže. A někdy myslím, že jsem byla muž. Zfilmované historické romány byly nejlepším mustrem, který mi komunisti mohli odvysílat. Hrbáč například, s Jeanem Maraisem (že existují nějací homosexuálové a on mezi nimi, jsem tehdy neměla zdání). V tomto stylu, štrejchnutém gentlemanskými pirátskými kapitány (ano, zase já) a Vinnetouem, jsem pokračovala až do patnácti. Asi jsem byla ve vývoji zaostalá.
Vždycky mi určitý námět vydržel nějakou dobu a scénář se lehce obměňoval, den ode dne. Některé scény jsem si přehrávala znovu a znovu a pilovala je k dokonalosti. I dialogy. Taková jízda autobusem do hudební školy znamenala lahodných dvacet minut ponoření do teplých vln obrazotvornosti. A potom opět v posteli před spaním, když jsem dočetla nějakou výživnou dobrodružnou inspirační látku a zhasla lampičku. Na střední škole – až ve druhém ročníku – jsem definitivně oželela, že kapitánem pirátů se zřejmě nikdy nestanu. Stejně neumím moc plavat, moře mi nedělá dobře a násilí už vůbec ne. Fantazie začaly mít docela realistický charakter. Vybíraly si denní situace a zpracovávaly je k obrazu mému. Často situace s nějakým spolužákem nebo kamarádem. V reálném světě jsem se věnovala vedení oddílu a žádnému randění. To bylo vyhrazeno pro snění. Možná proto na randění došlo až po maturitě; předtím jsem si to hezky odžila ve fantazii a nepatřilo to do skutečného světa. Bylo to představitelné nepředstavitelné.
V osmnácti šlus, konec snění. Intenzivního. Tehdy jsem si to uvědomila a měla pro to i vysvětelní: Jakmile první erotická zkušenost vešla do reálného, tělesného světa, fantazírování pominulo. Z toho vyplývá, že fantazírování v dětství je rozvíjející se neukojený sex. Směřuje jako popoháněč k milostnému životu a když ho dosáhne, snění ztrácí funkci a oslabuje se. Tak nějak jsem si to tehdy vyložila.
Jak je to se splétáním představ dnes, to snad nemusím vykládat. Nebo jo? Je to podobné jako dřív, jen o dost víc porno. Jenže bez Vinnetoua.
Dala bych si tři mušketýry. :-)))
Jejda, to jsem ráda, že jsem v tom nebyla sama. Já se při nudných vyučovacích hodinách propadala do svého vysněného světa, většinou podle knížek (jo, tři mušketýři taky :-). Myslím, že to byla hluboká relaxace, ponoření do alfa vln, do hladiny vědomí mezi spánkem a bděním. Příjemný pocit, prospěšné zdraví. Tak si to vysvětluju já.
[2]
Ta moje fantaskní dramata asi nebyly alfavlny, nevím – nebyla to zrovna klidná selanka, ale šermování, jízda v sedle, slzy v očích nad utajenou křivdou, nositelství ideje spravedlnosti a její naplnění, bolest ze ztráty přítele a tak.
Nebo se to s alfavlnemi slučuje? Nevyznám se v nich. Vím jen, že gamavlny se zarazí o olověné dveře.
Taky to mám furt. S vývojem (stagnací) podobným směrem, popírajícím fantazírování jako neukojený sex. :-) Akorát teda vzhledem k tomu, že obsah větičky, co následuje po rezignaci na funkci kapitána pirátů, je u mě ve všech prvcích zcela antagonistický, se i obsah denního (i nočního, někdy se dost silně propojují a do sebe přecházejí) poněkud (razantně) od tvého liší. :-) Podle pohádek nebyly nikdy, morbidní co pamatuju.
Když jsem je načas potlačila a nechala si důsledně a celou silou vůle jen praktický reál, začlo mi dost brzo v tom reálu hrabat. Takže buď je to fakt druh relaxu, kterej jistej druh lidí potřebuje, nebo drogová závislost, vypěstovaná už v dětství, a proto prakticky neléčitelná, a nebo – a to jsem se rozhdodla, že mám já – výhoda, nadání, štěstí a dar, protože vlastně žiju víckrát. :-) (A když se to posere na jedný straně, furt eště zbejvá nějaká jiná, kam se dá jít.:-)
[5]
A dyť já umím plavat a moře mi dělá dobře (ne na palubě) a …tak. :))
:-)))
Krome hrdinskych snu, snu sadistickodoktorskych jsem mela jako dite sny ze jsem sirotek v detskem domove. MIlovala jsem tu roli. Cim vic jsem snila sve sadistickosirotci sny tim vetis pocity viny jsem mela vuci svym hodnym snazivym starostlivym rodicum. Bylo jasne ze mam problem. A bylo to poznat posleze i na mem chovani (neurozy a tiky)
Proč jsi měla pocit viny za něco, co se tvých rodičů nedotýkalo? :o)
Jak ti mam odpovedt Ru? Bylo mi deset. Mela jsem pocity viny za to ze jsem zla. JIna nez mam byt. Ze duvody proc jsou tak stastni nejsou pravda, a ze musim vsechny sve sily napnout aby nikdo nepoznal jak jsem zla-zlobiva uvnitr. Protoze tim bych zpusobila bolest, zklamani, zarmutek mym rodicum. Nesla jsem si jiz v deseti zodpovednost jejich stesti. A potazmo i jejich zivot. Jejich zdravi. Porad jsem zila ve strehu, ze me prokouknou a tim zpusobim nejake nestesti.
Neverila jsem nikomu. Hlavne jsem si jako dite rekla, ze nebudu nikdy nikoho milovat. Nikdy! Protoze laska pusobi jen bolest a utrpeni. Ze nebudu nikdy milovat svoje deti jako moji rodice me. Ze je nenecham nikdy tak trpet.
Je to divne. Dodnes si pamtuji ty zoufale pocity bezmoci. Ze nic nemuzu. Ze jsem ochrnula. Plna uzkosti ze zlyham a zpusobim zarmutek.
Bleeeeeeh. Zustava mi dodnes ten strach ze zpusobim nekomu zarmutek. Jen proto ze existuju. Strach se vazat. Porad odstup.
A jeste neco, je to proces. traumata z detsvi postupne zpracovat. Nejdriv si je uvedomit. Vyhrabat je v jejich skutecne podobe. A pak se jich zbavovat.
Aha. Mně to nějak přišlo nepochopitelný, ale když to takhle napíšeš…
U nás to bylo jednodušší, naši šťastní nebyli a spoustě věcí mezi nima jsem nerozuměla, jen cítila a bála se jich, ale věděla jsem, že přesto aspoň taťku šťastnýho udělat umím, tak i když jsem ten pocit zodpovědnosti vůči nezklamání taky měla (a docela dost silnej a dost dlouho), věděla jsem, že se to vztahuje jen na ty věci, který on považuje za důležitý, a že mít rád je dobrý, příjemný a potěšující, pro obě strany, ale že přitom není nutný, abysme se měli na talíři do posledního kousíčku, že tam můžu mít kousky, kam ten druhej nemůže, tak jako já jsem nemohla za tím druhým. Že není nefér a nic tomu druhýmu neberu, když mám nějaký paralelní světy jen sama pro sebe.
Ru, u me byl problem ze kazdy z mych rodicu byl uplne jiny tj. kladl duraz na neco uplne jineho. A tim vlastne pokryli spolecne uplne vsechno :o) I kdyz treba nebyli pritomni tak probihalo kompletni vymyvani mozku :o) O dustojnosti divek a zen. O cti. A ze clovek bez cti je mrtvy, bezcenny. (to do me hucel tatinek :o))) A pak tajne kontroly, vsude kam jsem se hla :o)
Ja rodice neskutecne provokovala. chodila jsem jako hastros, vyhybala se jim kde jsem mohla, vykladala totalni kravoviny. Jenze i kdyz jsem lhala a delala ruzne „spatnosti“ (chlastala a kourila) tak furt jsem mela pocity viny. Ze na to rodice nesmi prijit. Ze budou nestastni. Ze jejich zivot nebude pak dostatecne kvalitni :o)
Dnes se tomu smeju a vztahy s rodici mam velice laskyplne. A to i s dedem :o) V podlikackach a uplne bezmocny jiz nejaka cest a osobni hrdost nepripada v uvahu. TAkze je vsechno v pohode:o)) Jsme normalne potrhli vsichni stejne.
Takze to ma nakonec hapy and.
Prijde mi tak nejak ze realia zabiji sneni. ZAbiji i touhu. Ze vsecho co si clovek vysni je nakonec ubito a zabito realitou. Ze posleze snad ani nevi co by si jeste vymyslel.
Jeste jako divka si pamatuji jak jsem snila ze jsme prostitutkou. Jako prostitutka jsem mohla s kymkoliv a jakkoliv, triba i s vicero takze jsem nebyla vazana nejakou osobni cti ci hrdosti. Ci zabranami. V momente kdyz jsem v realu o svoji cest a hrdost prisla a to mnohokrat se tyhle krasne sny ztratily. Bohuzel :o))
Ehm… :-)
(13): Měla jsem evidentně o hromadu víc svobody.
(14): Nepřijde mi. :-)
Realita je krásnej zdroj dalších a dalších možností snění a převodů snění do skutečnosti. Baví mě žít, protože pořád tyhle možnosti jsou, pořád se měnící a rozšiřující. :-)
A navíc, čím intenzivnějc žiju realitu, tím intenzivnějc si pak (aspoň občas, když ne každej den) potřebuju odpočnout v tom paralelním.
Ergo, nejsem schopná dlouhodobě makat v realitě, nemůžu-li si od ní chodit odpočnout jinam. Není-li mi to dopřáno, hroutím se v realitě únavou a jakousi zablokovanou křečí sama v sobě a přestávám fungovat. Nenávidím. Utíkám. Jakoukoli formou.
Ru, ja odbiham z reality fyzicky. Prestavam byt funkcni. Ale snit bych moc chtela… mozna to prijde samo…
MOzna ziju ve snu. A svuj chaoticky snivy stav prozivam jako realitu. Vsechno bezi tak nejak neusporadane. A hlava vyprazdnena. NIc v ni neni.
Kdybych zacala snit tak to namaluju. Ten zivot nezivot. Byti nebyti.
:-)
Já teda taky nesnáším mimozemšťany! :-P
[19] zvlášť zelený, co?!
radko, ru,
taky jsem byla spíš jako radka kontrolovaná, nepouštěli mě nikam a když, tak se spoustou keců a argumentů, dobře míněných, které mě ničily. Pak nebylo divu, že kdykoli jsem byla večer venku, přišla jsem později, než byla dohoda…
„Zklamalas mě“ bylo to nejhorší možné, co mi táta mohl říct. To byl konec, neštěstí, pocity, že jsem zlá a tak. Fuj, v tomhle to byla hrůza, to dospívání. Věděla jsem, že jsem na tátu pořád drzá a otlemená, a dokonce jsem sama sobě za to stanovovala tresty, jednou dokonce písemně s podpisem. Ale dodržet to nešlo :-)))), naštěstí. Jinak bych propadla peklu.
To je trága, jak ty chudinky děti cítí zodpovědnost za rodiče. Brrr. Pak se z toho vyhrabou až ve třiceti. Jako já…
radko, tys byla ve snění taky sirotek, sláva. Ale snění a pocity viny, to mi nejde dohromady. Zato jde dobře pochopit, když mladý čestný radikální adolescent sní o tom, že je prostitutka. To není překvapení, ne? To jen ukazuje, jak nám to mládežnické snění krásně fungovalo. Můžem se pochválit.
[2O] Zvlášť opeřený!
[21] Ale opeřený jsou přece modrý!
Mno, takže, tedy …já fantazíruju furt, a že už mi nějaký ten pátek byl. Čas od času si střihnu nějakou tu „sci-fi“, naprosto nereálnou, zpravidla já v hlavní roli.
Nakonec – proč ne, že :)
Sci-fi, no vida! A jsi hlavní pilot, nebo je to prostě sci-fi porno? :-)
(a hele, už jsme zas u těch @Teových mimozemšťanů. Vysnil jste si někdo sex s mimozemšťanem???)
Všechno lítá, co peří má…
K textumě napadá, že t o vlastně není pravda, že bych v pubertě nevěděla, že existují homosexuálové. Naopak to bylo vděčné třídní davové téma…
S mimozemšťanem eště ne, ale nevím, jestli to už není to poslední… :-)))
[27] No to asi jo. :)
Jak se jmenuje míšenec pozemšťana a mimozemšťana?
Polozemšťan?
Tuzemšťan. Pominozemšťan. :-))
H.T.
(half-terrestrial)
Teď jsem se málem připosral smíchy z termínu polozemšťan …
(Jinak k tématu: já sním furt. K mý smůle to ale nenazývám snění, ale přání … a přání se snažím splnit … což je někdy … poloprůser, někdy zcelaprůser. Někdy pohoda.)
Signifikantní otázka je: CHTĚL(A) BYS BÝT KOVBOJ NEBO INDIÁN ?
[31]
Když jsme hrávali na kovboje a indiány, byla jsem vždycky indián. Nechtěla bych bát ani jedno, chci bejt já.
To mě zaujalo (krom toho, že rozesmálo), že ses málem připosral smíchy. Já bych měla spíš tendenci si uchcat smíchy. Je to dané pohlavím? Ženy spíš učůrávaj?
oprava: bát = být.
(teda ne že bát=být, něco jako cogito ergom sum, ale že v komentáři [32] jsem chtěla napsat být a napsala bát. Scheisse. Ne ne, nevěřím na freudoviny… nevěřím na freudoviny…
Polozemšťan v povoze
jede v divné poloze.
[33] nééé ergo, ale ergo. A už nic neopravuju, to je pořád dokola.
[33][35]
hahaha!!!
Néé ergom, ale ergo.
A už teda zas opravuju, no.
Nějak jsem se rozjela, na to, že chci ráno vstávat v sedm a dneska ráno jsem šla v půls edmé ráno spát.
Coito ergo sum.
Já taky byla Indián. :-)
Tak jak to vidím, tak jsem zcela normální, ale asi úplně blbá, protože z nadrženosti to snad být nemůže! To mi nestrašte.:D Denně sním denní i noční, bohužel většinou o tom s H.T (konečně mi ho někdo představil). Další radějc nepopisovat, ale! rozhodně nemluví srozumitelným jazykem, vedle fyzických kvalit a určité výbojnosti je to v podstatě dobrák (což se projevuje zejména nákloností ke mně samozřejmě, co je mi do jiných :P) a samozřejmě geniální. A že mu nerozumím vše umocňuje ke skutečnému ideálu. Maximální relax v podstatě od školních let, nicméně po těch vašich mušketýrech a osvobozování světa, či svého prince v mužském převlečníku, mnohomužných osvobozených děvách, si připadám opravdu jednoduše. To mi nedějte:). I když my taky obnovujeme planetu, já shromažďuji nezničené knihy, H.T. dělá ten zbytek. Ale jde mu to, to mu nutno přičíst na triko.
Tak pěkný vstávání lištičko, s ero-ergo-egem (tato slova se mi také občas matou).
Taky indián, teda indiánka, mně to nějak za tu holku sedí a ani v tom snu se z toho nevyvážu. Ale bojovná a mocná vůdkyně, hotová matka země:).
Alfa vlny jsou jadra helia, ne? :-)
Já myslela, že alfa vlny dělají alfa samci.
[41] A beta vlny beta samice :-)
Pry jsem mimozemstan. Tvrdi vsichni (krome maminky a tatinka pro ktere jsem dokonala).
Tak nevim jestli je to dobre nebo spatne. A kdyz jsme hrali hry nakovboje tak jsem byla indian.
Liško,[24] jak kdy, jak kdy :)))
Kovbojem nikdy, jen idiánkou :)
O sirotkovi jsem nesnila nikdy, přesně naopak, stopovala jsem paní s dcerou pravidelně po dost dlouhou dobu, co chodila s dcerou do cukrárny a představovala si, jak půjdu jednou taky tak s mojí maminkou a ona bude krásnější a zmrzlina větší a vůbec lepčejší.
Mnoho hodin jsem jako holka proležela pod postelí, kde mě nikdo jen tak nevyrušil s Robinsonem, a detailně plánovala útěk na pustý ostrov. Velmi jsem v duchu prověřovala potenciálního Pátka, aby opravdu nezradil. A plánovala dokonalý útěk. Ale zůstalo u toho snění..:)
Robinsona jsem nežrala, ale útěky jsem osnovala taky zhusta. Dokonce jsem i jednou utekla doopravdy. Hned zrána, abych hned za první den došla pořádnej kus, měla jsem to vymyšlený přes Polsko na loď a do Ameriky za těma Indiánama. Akorát když jsem z našeho sídliště došlapala na Babí lom, tak strašně mě bolely nohy, že jsem se na to vyprdla, otočila se a do večera to zas stihla zpátky domů, aniž by někdo z našich byl nějakej dceřin útěk postřehl. :-)
Jé, jak já tomu věřila…a škoda, že jsem musela vyhodit všechny ty plány a jejich alternativy, aby na to nikdo nepřišel :)))
Muhehe,někdy ve třetí třídě jsme psali slohovou práci na téma: Čím bych chtěl být. Napsal jsem dětinsky: Chtěl bych letět na Měsíc, zůstat tam a zdivočet. :-/
Za tejden jsme psali slohovku na téma: Čím bych nechtěl být. A já dospělácky napsal, že bych nechtěl bejt úředníkem a učitelem. No a protože odříkanýho největší krajíc, byl jsem i úředníkem i učitelem… Ale vším, čím jsem byl, nebyl jsem rád. :-P
[3] Už jsem s tím tady trochu opožděná, ale ty alfa vlny, na tom něco bude, Liško, tos mě zmátla, že by neměly rozrušovat, ale naopak uklidňovat. Budu muset ty bichle Silvovy metody znovu prostudovat…
Hmm, tak jestli by alfa vlny neměly rozrušovat, tak to teda asi fakt od alfa samců nebudou…
nas v prechodu alfa vlny alfa samcu nerozrusuji
Často přemejšlím nad tím, že většina z nás lidí, by chtěla zdivočet, volně pobíhat, nebo něco na ten způsob. Většina z nás lidí si většinou každej den v oblecích, kostýmech a polobotkách nalháváme, že neprdíme, spoříme na důchod, platíme hypotéky .. nebo něco na ten způsob.
Z toho mi vychází, že lidi jsou nejpodivnější zvířata na světě.
Znáte někdo zvíře, který si samo sobě dobrovolně vyrábí problémy ??
SIGNIFIKANTNÍ OTÁZKA: Váš názor na konec života lachtana Gastona ?
Emko, protoze je nucena delat opak :o)
Napadlo me, ze treba ja jsem si vlstni pocit svazanosti chtela resit radoby „svobodou“. Ze budu chodit jako hastros, kocovat kam chcu, prdet a smrdet, chrchlat a smrkat o zem, delat si co chcu, kaslat na svet, zadne pujcky, pojistovaky hnat klackem. Ale to je furt jen jako. Je to jen hra na „svobodu“.
Protoze do jeskyne bych jiz nesla. A ani bych neopustila ty ktere miluji. A tak je clovek svazan dokud neumre. A muze siu toho akorat hrat.
54Smrkat o zem? To je teda síla! Tomu říkám ULTRANEZÁVISLOST! ;)
aTeoJa smrknu o cokoliv :o) trefim se s naprahem :o)
snil a představoval jsem si taky hodně. Ale do knižního hrdiny jsem se nikdy přímo neinstaloval – vždycky jsem byl postava, která v tom knižním příběhu přibyla a hodně zasáhla do děje. I jsem si pro ty své auto-postavy vymýšlel jména a vizáž. Nejlepší byl námořník, který sice pocházel z fríska (to je v nizozemnsku), ale vypadal jak brazilský kakaový mulat :-)))
hehe, a pak ještě, pod dojmem dobrodružné lituratury zvané občanská nauka, jsem dělal rudou revoluci v anglii (se spolužačkou Irčou) :-)))
Knižní hrdina byl příliš dán a uzavřen. I většina knižních příběhů. Navíc když už tam člověk měl přečtenej konec, tak to bylo skončený a šmytec. Vždycky jsem si vymýšlela vlastní.
ja mela dlouha leta stejny scenar. nastupuji do vlaku s klukem. Sedime vedle sebe a drzime se za ruky. A jedeme… (pointa byla, ze jakoze patrime k sobe)
Ehm… To je dost… pasívní snění… :-)
Ehm Ru, ted taky nechapu co jsem to vlastne chtela :o))))
60: tak u mně byl dopravní prostředek zásadně auto. A když tam byl ženský objekt, tak někde v podzemí, v boudě hluboko v lese nebo tak :-) kapitán Nemo ruleZ! :-)
Fousku, my meli trabanta :o/
64: jsem je měl naštudované ze světa motorů, kde i za totáče dost psali o úpadkových západních technologiích :-)
Ru,
alfa samci dělají alfa vlny, no jasně, to je geniální. [50] a uklidňující by být charakter vlnění neměl, to né!
Někdy si říkám, kdo herdek je ten alfa samec a kdo ne; mně připadá, že v mnoha teritoriích ani žádnej alfa nejni :-(
(V kině Alfa na Václavku jsem byla na filmu E.T., když jsme u těch alf a mimozemšťanů…)
fousku [57],
to je mazaný, být postava navíc. Já si spíš přizpůsobila hlavního hrdinu, než abych vlítla jako námořník mezi indiány a zachránila jejich kmen…
Ovšem ten brazilský kakaový mulat bych být nechtěla. Toho bych si nechala pro zvláštní příležitosti – vždycky by rychle přijel, dlouze ojel a rychle odjel.
A jinak neprudil. A neměl by matku a jeho trávová sukénka by nezabírala místo v mé skříni a tak… :)
planetko,
to děláš záslužnou práci pro Zem a pro Vesmír!
Takový Polozemšťan, pokud by vyrůstal na Zemi, tak ten by snad šel… něco jako Superman, ne? :-))
Ale ten by teda nešel. No my už si ho nějak přizpůsobíme…
[53]
Lachtana Gastona do svých snění nezahrnuju, to víš, se zvířaty to není ono. Ty jsi takový zoofil, že signifikantně sníš o ovci Dolly?
[58]
Já dělala Revoluci jen ve Francii. V románu Victora Huga „93“.
Ale se spolužačkou jsme měly detektivní kancelář Pidloočko…
Ru, [59]
knižní příběh se dá rozkošatit a konec změnit, to je jasný! Přece nebudu snít o tom, jak popravili všechny okolo a mě taky, no to né.
Ale pořád je to cizí příběh. Charakteristiky postav dány.
Nemůžu si pomoct, jak vskočím někomu do kůže, nutí mě to dodržovat jeho profil. :-)
Ano, v mnoh ateritoriích není. Dokonce bych řekla že není i v mnoha teritoriích, v nichž si některý, ba i více samců myslí, že je. :-)
Ono to s těma alfa samcama a klidovýma alfa vlnama mozku dost sedí. Alfa samec je ten, který vládne, tedy přináší řád a klid. Oficiálně mu patří všechny samice, ale jenom do té míry, kam dohlédne. Takže samice musí občas přetrpět ojetí alfasamcem, ale potají si užívají s těma, kteří dokážou unést riziko, že když se to prozradí, budou muset s alfákem bojovat nebo změnit bydliště. Prostě typický námořník, fríský kakaový mulat :-)
Fríský kakaový! Ano!
… už mám hlad. Na fríský sýr a čokoládu.
Fousku, no nevim. To snad nekde u muslimu ne? Abych sdilela jednoho alfa samce s hromadou samic si neumim predstavit ani ve snu :o))
mozna si umim predstavit ve snu vic samcu :o) Uz se mi to zdalo a bylo to prijemne.
[75]
Vždyť v té „fouskově tlupě“ :-)))
JE víc samců, radko!
75, 76: tak, jak jsem napsal, to funguje u opic bonobo. Jsem četl :-)
[77] a u fríských kakaových.
Lisko:o) Uprostred truni alfa samec Fousek a kolem jakoze se zdrvorilym odstupem skacou ti tajtrlici co by chteli. A kdyz si zalezu do krovi tak…
Tak tohle se mi moc nelibi. Ale asi jen proto ze jsem to nezkousela.
[79] Takhle to zní blbě. Ale dá se to představit i trochu jinak, ne?
„Tajtrlíci“ říkat mužům, ajajaj. Co by tomu bankovní úředníci, horolezci a čarodějové druhé kategorie řekli? :))
79: to ne, já se hlásím spíš k tomu tajtrlíkovství. Od jisté doby vím, že alfasamcovské rysy nevlastním.
A to si radko představ, že ty bonobačky při tom z křoví na alfasamce někdy i mávají, zdraví ho :-)
[81]
Mávat, rozhodně mávat!
Fousku, to je jasne ze mavaji. Taky bych mavala. Jakoz na nej myslim :o)) Ne?
83: jasně, aby nepojal podezření, a nešel se podívat co se děje od pasu dolů :-)
ale teď už se omlouvám z další dikuze, nějak mě od rána bolí v krku a momentálně mám pocit horečky, tak jdu do křoví. Kdybyste mi tam někdo chtěl donést čaj, tak budu rád :-)
[85]
Jo, já ti zamávám…
86: beru :-)))
Já dneska křoví nestíhám. Tak mávám všem, krásná debata. :-))