JEDNO MÉ OSOBNÍ PARADIGMA …
Zakrývám si oči a nechci nic slyšet, když je řeč o očích. O kontaktních čočkách. O zranění očí. O operacích očí. Dřív jsem nepřemýšlela, proč – „prostě se mi to hnusí." Ale důvod to mít musí.
Když o nich nebudu vědět, nebudou existovat a nemohou mne potkat?
STIGMATIZACE
Když mi bylo deset, už nešlo dál utajovat, že špatně vidím, a začala jsem nosit brýle na dálku. Oba rodiče nosí brýle na dálku. Očařka pravila, že se mi odchlipuje sítnice (tmavomodrý svět Jaroslava Ježka měl stejnou příčinu). Školní lékařka mi tehdy zničehonic řekla:
„Ona si paní doktorka myslí, že můžeš oslepnout jentak přes noc, ale to ne. Ale nesmíš dělat stojky, kotouly, skákat z výšky, nosit těžká břemena a namáhat se" (???!!!).
A to mi také napsala na papírek a od páté třídy jsem byla „částečně osvobozena" na hodinách tělesné výchovy. Už jsem nikdy nedělala kotrmelec letmo ani stoj na hlavě, který mi tak pěkně šel. Stojku ani hvězdu jsem v životě nezkusila, ani šipku neskočila, výmyk nevymýkla. Některé spolužačky mi to záviděly; jedna si dokonce nechala vystavit od známého omluvenku podle mého vzoru („myopické papily"). I mně částečné osvobození přišlo vhod – tělák mě bavil čím dál míň. A šel mi čím dál míň. A cítila jsem se jako větší a větší nemehlo. A ošklivější a ošklivější.
Jak jsem začala nosit brýle, všechno se změnilo. Už jsem nebyla vůdce a holčička, do které se kluci zamilovávají; byla jsem brejloun. Když mě chtěl někdo z vedlejší třídy identifikovat, řekl prostě „ta brejlatá." Cítila jsem se ze třídy nejchytřejší, nejošklivější a nejneohrabanější. A proto jsem taková i byla. A proto jsem začala být nejvtipnější a nejdrzejší. Mohla jsem si to dovolit a dobře to zapadalo do sebeobrazu. A natírala jsem to učitelkám a tátovi, až jsem z toho mívala špatné svědomí.
NUTNÁ OMEZENÍ
O možnosti oslepnutí se mnou nikdo nemluvil, nikdo mi nic moc nevysvětlil – jen mi říkali, že nesmím být hlavou dolů. A porod je prý velká námaha; jedna paní měla to samé s očima jako já a po porodu skoro oslepla (?!). A nebreč, radši. Oči se mi během růstu, jak to bývá, kazily víc a víc (dnes mám přes pět dioptrií), ale na žádnou slepotu to nevypadalo, a tak pomyšlení na ni definitivně utichlo a „těžká břemena" (spolužáky, padesátilitráky s vodou a tak) jsem zvedala vesele dál. A cítila jsem se pořád stejně blbě, za velkými a těžkými skly brýlí.
Víte, jak překážely při rvačkách a míčových hrách? Kolikrát se při nich rozbily. Plavat jsem musela bez nich a neviděla na krok (teda na tempo), nepoznávala lidi, nenašla ručník na břehu. Jednou jsem přecházela se spolužákem (s tím nejhezčím a nejbáječnějším) a uprostřed silnice ho vyděsila výkřikem „Mně upadla noha!" A když jsem hrála na cello, ne dost na tom, že jsem špatně viděla na noty (protože já ani s brýlemi neviděla úplně ostře), ještě mi pořád klouzaly brýle po nose dolů – a zkuste je posunout nahoru, když máte v jedné ruce smyčec a druhou máte omotanou kolem hmatníku! A zkuste se přitom necítit trapně, desetkrát během jedné sonáty. Na výpravě mi při střelbě ze vzduchovky (ta mě baví) museli kamarádi přidržovat před okem sklíčko z mých brýlí, rozmačkaných předtím dětmi při hře nevinně zvané „ragbíčko" (však jsem si během zápasu uklidila pro jistotu brýle do kapsy – a to byla ta chyba!).
– No nebyla omezující má léta na druhém stupni a na střední škole? Puberta v troskách. Použít kontaktní čočky pro mě žádná možnost nebyla – stále mám husí kůži z pomyšlení, že bych se dotkla oka, něco si do něj dala, brr. Vždyť bych se šťouchla, jak se tak znám.
OPTIK OPTIMALIZÁTOR
Ano, jak jsem seznala já i mé oběti, špatně jsem odhadovala vzdálenost a svou sílu (v těláku jsem byla zdatná výhradně, když šlo o sílu v prstech a pažích). Leckdy jsem chtěla z legrace naznačit, že někoho drknu do nosu – a nechtěně jsem ho praštila doopravdy. Častěji než jiní jsem nepozorně shazovala při jídle sklenice ze stolu. Docela jsem se vycvičila včas je zachytit (pozitivní stránka se vždycky najde). Souviselo to s mým zrakem? Nikoho to ani nenapadlo, mě vůbec ne – prostě jsem si myslela, že jsem „ohráblo" (jak říkala máma), že jsem „moc hrr" (jak říkal táta). Jo, jsem pořád; ale tolik? To se ukázalo, když mi bylo pětadvacet. Dopisovala jsem diplomku a dosloužily mi brýle – velké, tlusté, ale aspoň už lehké plastové a bez obrouček. Vtrhla jsem k optikovi s kamarádkou a se svými náhradními brýlemi (jedno sklo měly zamalované červenou fixou, abych zkusila, jaký je svět přes růžové brýle, ehm). Optik předstoupil a ptal se, co si přeju. „Brýle!" smála jsem se a mávala papírem od očařky. Co jiného, v optice! Doporučil mi, abych přišla příště, v jinou denní dobu, ne až večer. Kvůli zkoušení očí a jejich únavě. Dobře. S takovým pokrokovým přístupem jsem se do té doby nesetkala. Den předtím jsem zašla k očařce a odříkala jí písmena ze světelné tabule. Už v dětství jsem si je schválně zapamatovala, abych mohla případně předstírat, že je přečtu bez potíží:
T – F U – C N E – V P O Z – … měli celá ta léta stále stejné tabule. Vždycky mi přidávali čtvrtinku dioptrie a další čtvrtinku, dokud jsem jakžtakž nepřečetla ty breberky dole. Tentokrát mi očařka přidávala hrubě rovnou po půlkách. Pak vystavila předpis na brýle a bylo. Nikdy mi netestovala nic jiného než krátkozrakost.
Návštěva u optika byla něco úplně jiného. Dioptrie mi přidával po osminkách. Měl vybavení o mnoho řádů a mnoho desítek let modernější než obvodní očařka. Všechny ty testy zraku byly pro mne tak nové a můj zrak tak chabý, že mi trvaly dvě hodiny! S tím pan šéf, navrácený z emigrace z Německa, nepočítal. To ještě nezažil. Navíc nebyl zvyklý na bujaré mladé dívky, asi. Dával mi to hodně sežrat.
„Tak se soustřeďte – je kulatější TENHLE kroužek, … nebo TENHLE kroužek?"
Mlčení z mé strany. Váhání.
„TENHLE, … anebo TENHLE?" opakoval potřetí.
„No … já vidím spíš čtverečky!"
(No nezabili byste ji?) Já vážně viděla čtverečky. Ani on ani já jsme předem netušili, že nejde „zdaleka" jen o krátkozrakost. Když se mě tak mimochodem zeptal, jestli ten křížek vidím symetricky, svislou a vodorovnou čárku překřížené pěkně uprostřed, vylezlo ze mě, že nevidím žádný křížek – čárky se přece vůbec neprotínají!
Optik byl skoro bez sebe, potřebně velkou trpělivost v sobě nemohl vydolovat, cedil mezi zuby, jak jsou lidi v Čechách neschopní, a choval se jako hulvát; třeba se dost ponižujícím způsobem vysmíval, že mám na sobě kalhoty a červený svetr. Já se tomu smála. Proč bych si zrovna k optikovi brala minišaty? Byli jsme si vzájemně směšní. Kamarádka – celou dobu chudák taky přítomná a ostře sledovaná, aby si náhodou neprohlížela vystavené brýle a na nic nesahala – se pak divila, že jsem si to nechala líbit. Nechala. V tom šoku. Já se rozbrečela až doma. Na zbytek dne jsem se rozsypala, protože optik mi vysvětlil, že od puberty nemám prostorové vidění. Kromě toho, že mám astigmatismus, velmi silně
šilhám a kdesi cosi o cylindrech.
Musela jsem se dovědět zrovna od takového drsňáka, že svět, který vidím, není pravda?! Že moje oči a zrakové centrum v mém mozku kooperují takovým způsobem, aby to všechno zakamuflovaly. Že jsem věřila vlastním očím, které mě klamaly. Že můj obraz světa není reálný svět. Že se mi oči zbytečně zkazily víc, protože za patnáct let žádného lékaře nenapadlo pořádně mi zrak vyšetřit, když špatně vidím i s brýlemi. Já nic jiného neznala; myslela, že je to normální. Co jiného jsem si mohla myslet? Čemu jinému jsem měla věřit než vlastním očím? Ta chvíle byla prazačátek mého prozření.
ASTIGMATIZACE
Od drsňáka optika ze západu jsem si nechala líbit hodně, protože mi hodně dal. Tedy spíš draze prodal. Vysmál se tomu, že mi zakázali být hlavou dolů a jako důvod uváděli „myopické papily." Přiměl mě nosit provždy už jen malinkaté brejličky – slušivé, lehké, tenké, nejvyšší kvality (a ceny) od firmy Carl Zeiss, Jena. Vidím s UV filtrem. Vidím lépe než kdy dřív. Vidím i za šera. A hlavně VIDÍM PROSTOROVĚ!
Jestli se vám to nestalo, neumíte si představit, jaká je to krása! Několik týdnů jsem v nových brejličkách chodila jako v okouzlení (když jsem jim přivykla a přestala vidět dvojitě). Zastavovala jsem se uprostřed chůze a fascinovaně pozorovala větvičky stromů, jak jsou propletené přes sebe, jak jsou mezi nimi vzdušné díry, volný prostor. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Nebo zapomněla; časem to člověk už nevnímá. A támhle vzááádu chodí lidi, dálka nevypadá jako na dvojrozměrné pohlednici, jako na fotce nebo na malbě – je opravdu daleko! A když jsem jela na hory a viděla z vyhlídky stokrát už viděné vrchy a údolí! Něco pro ostatní obyčejné a známé byla pro mě nevídaná krása! To všechno nemělo účinek jen přímo na můj zrak, na reálnost obrazu světa, ale i na obraz reality světa obrazně. Jako by se otevřel prostor pro můj život.
Prostor byl připraven a Čas mě dohonil až o pár let poté. Jejich protnutí je příběh klopotnější a depresivnější. V černé tmě na dně černého moře, vyděšená po krk v klesajícím černém bahně, se zubatou murénou za krkem – tam nepomůže ani Carl Zeiss. Takový to byl obraz. Zopakovalo se mi zhroucení dosavadního světa – ne už jen jeho obrazu, ale jeho reality, celé mojí reality. Dnes popsaná příhoda byla jen předznamenáním událostí příštích.
A co zbylo z mých brejlounských mindráků a omezení? Nic moc. Brýle, pro období mé puberty tak determinující faktor, jsou dnes pro mě jen nevnímaným doplňkem (přitom nejdražším a nejdůležitějším předmětem, co mám). Leda snad – když se s někým líbám, mám je pak opatlané z obou stran. A když se koupu dlouho v moři a potom si brýle nandám, vidím nějaký čas dvojitě. A to je sranda, aspoň mám kolem sebe víc lidí!
moc hezky napsané. a zároveň pěkně děsivé, jak jsou ti očaři neschopní. jedna moje kamarádka měla totéž, že ji očařka nepoznala cylindry. Já mám jen obyčejnou krátkozrakost, ale taky si pamatuju, jak jsem byla okouzlená poté, co jsem si nasadila první brejle /a to sjem měla jen -0,5 a -0,75/ a svět byl jasnej a ostrej a barevnej.
mam taky spatnou zkusenost ceskymi optiky a naopak vynikajici s nemeckymi.
Cesky optik vysetroval oko meho decka s priserne starym zarizenim, meril mu oci papirovym metrem :o)) a celkove mi to pripominalo minule stoleti. nemecky optik mel na vsechno pristroje, vsechny vady odecital pocitac. Bryle byly hotove do druheho dne.
Cesky optik udela neskutecne tluste skla a to pro decko!!! My ani netusili ze tak tluste skla vubec existuji. (4 a 5 dioptrii na dalku) Tyto tluste skla nebyl pak schopen zalozit do ramu bryli a nakonec nam to dal do ruky ze to nejde. Ze mame tenky ram bryli.
TAk jsme to dali do sacku a sli k Nemcum.
Nemecky optik nam jako prvni vynadal, pak se smal, co to mame za priserne skla. presto je dokazal vlozit do ramu. Tam se takhle tlusta skla vubec nenabizeji. pry on jeste nikdy neco tak hrozneho nevidel :o))
nemecky optik automaticky decku nechal delat tenke odlehcene skla (plastik) se specialni upravou proti poskrabani. Na vyber byla spousta titanovych obroucek pro deti plus specialni kulata mekka drzatka za usi. Bryle klukovi slusely a vypadal v nich cool. Cena byla primerena, cca 5000 Kc. Vsechno v zakladnim vybaveni. Zadny priplatek na skla.
Kdyz jsem priste totez chtela v cesku, tak nebyly ani skla, ani vhodne bryle, ani pacicky za usi a cena pri podstatne horsich brylich (nebyly titanove) byla jeste vyssi. Protoze ta skla byla pry! nadstandart!
Kluk s brylama beha, cvici, rve se a skace. Obcas mu nekdo na ne slapne, sedne si na ne a obcas mu spadnou. jsou neznicitelne. Tyhle ma ted 3 roky, ty predtim mel 4 roky (vyrostl z nich). Bez bryli neudela krok. Nevidi.
TAky mel poruchu ve vnimani. Chodil se zakrytym okem. Trenovali jsme “line” oko. Porad proverovali jeho silhavost. Ted se zda vnima celkem dobre :o)) Oko pracuje bezvadne. Diky nemeckym optikum. Diky!
Piš Liško, piš! Jde ti to náramně.
Co se očí týče jsem mámě a ta měla první brejle někdy v 45.. nebo ještě pozdějc. Takže si teoreticky ještě chvíli počkám a určitě budu nosit i ty kontaktní čočky … na plavání a tak.
ja jsem zvedava zda ta stigmatizace/astigmatizace je jiz vec vyrizena nebo bude mit jeste nejake dalsi rozuzleni.
Vidíš to! A my hlupci, co jsme viděli vždycky stejně, si vůbec nedokážeme vychutnat, jak pěkné to je …….
Je fajn, že mindráky zmizely jak pára nad hrncem.
A čekám…. až napíšeš to další ….. čeho bylo tohle jen předzvěst. Bude to horor, mám si přinést deku a přetáhnout si ji radši při čtení přes oči? trochu se chvěju ….. tak honem piš, ať to máme za sebou.
*Abbraccio*
Tu tabuli jsem se taky naučil nazpamět, abych brýle nemusel nosit (asi mě neminou, po zatím 30 letech každodenního čtení). Mimochodem, Monet maloval tak úžasně barevně, protože se mu po op****i rozšířilo spektrum (viděl některé ultrafialové vlny).
A nepřej si mě, že si nezasloužíš nominaci na Blog měsíce / roku!
ratko,
díky za zprávy o německých opticích a optikách!
Ano, nejen oční lékaři nemají ani vybavení ani chuť lidi vyšetřovat, optici josu na tom podobně. Ten nový optik se zhrozil, když přeměřil mé staré brýle – ohniska prý vůbec neseděla na mé oči – bylo to, jako když si někdo koupí v obchoďáku brýle na čtení a myslí si, že na to vyzrál; přitom nejsou dělané na “rozchod” jeho panenek.
A tím prosím nám i po socialismu kazili již dost zkažený zrak ještě víc. Hajzlové.
Být obvodní očař nebo obvodní urolog nebo obvodní cokoli je podle mě dost mocenská pozice. A dá se odfláknout.
Ještě doktoři nejsou zvyklí, že někdo odmítne vyšetření (já to jednou udělala a to bylo povyku! Samozřejmě by to vyšetření nakonec bylo úplně navíc, zbytečné a nepříjemné).
Ještě nejsou zvyklí, aby jim někdo říkal, že by mohli pracovat líp.
dewberry,
i s tak malými dioptriemi je pak svět ostřejší? oho, to jsem netušila.
Když si brýle sundám, vidím barvy výraznější. Nebo respective je víc vnímám, protože tvary vnímám míň, jsou rozpité. Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla namalovat svět, jak ho vidím bez brýlí. Jenže namalovat s brýlemi. To bych musela kouknout na svět, nasadit brýle, namalovat kousek toho světa, zase sundat brýle…
Malovat i koukat bez brýlí, to by možná taky šlo (blbě), uvážím to. :)
Lenko,
to já právě nevím, jestli už mám potřebný náhled / nadhled, abych o tom mohla psát. Asi jo. Zatím občas něco trousím jinde (zejména u Kojota), ale nic konzistentně u sebe.
Zřejmě začnu tím, že sem plácnu obrázky některých hrůzných snů depresivního období, nebo i obrázky ne-snů (pokud se na to budu cítit). To bude sdělnější, než psát o dokola se točících mlýnech depresivních myšlenek, o světě úplně opačném, než je moje současná pohodová realita.
Lenko, nebo že bych začala panickými stavy, kterými to začalo (když na ně přišla řeč u Kojota dnes)?
No nevím. Moc rochnit se v tom nechci, protože během psaní se mi samozřejmě všechno připomene (při psaní o očích to tak taky bylo; musela jsem si tam frknout nějaký humor, který může na čtenáře působit trochu křečovitě nebo nepatřičně – ale jinak bych to vůbec nemohla napsat).
bo,
takže bo značí BystroOstrozraký!
Psanče,
hoho! Po op***ci :-))) že se Monetovi rozšířilo spektrum? No toto! Škoda že to nejde po op*ci!
… A všichni se budeme vzájemně motivovat a nominovat až do alelujá.
No, já myslela, že už to jako uzrálo, ale jestli ne, tak jak myslíš. Něco jiného je se v tom rochnit a něco jiného se z toho vypsat a tím najít ten moudrý nadhled. – budeš vědět, k čemu to je sama nejlíp, jasně. Každopádně to má happyend, jak se mi teď jeví. A s happyendem za zády se všechno srovnává líp.
To malování by semi moc líbilo. Tak, jak vidíš svět bez brýlí a bez brýlí malovaný ….. to by mohlo být hodně zajímavé.
Škoda, že s tou op….í nevím, o čem je řeč. Asi jsem ještě nezažila všechno, když se tím nemyslí opice. Monet je můj veliký oblíbenec, tak ať je to cokoli, jistě unesu, po čem že to viděl UV vlny. :-))
P.S. ode mne to asi nebude mít ty grády, ale víš, že máš velice krásný oči?!? :-) Máš.
divala jsem se na dokument o Picassovi. Ten byl silne dalekozraky a jeste mel ty autisticky tendence.
Takze kdyz maloval, tak neco nacmaral na platno a pak poodesel asi tri metry aby to uvidel. A pak zase prisel k platnu udelal klikihak a sel se na to podivat. A kdyz se mu to libilo, tak hopsal po spickach sem a tam jako baletka. neco cmrkl a odbaletil na to kouknout :o))
K tomu Monetovi: http://en.wikipedia.org…t#Giverny (poslední odstavec. V dokumentu říkali, že fakt viděl část UV spektra.
Ta op*ce mi připomněla Clouseaua. Opoce, plomba, malí komisaříčkové…
Liško, řeknu jen, že mě Tvůj článek velice obohatil Díky.
[14]
To mi přijde úplně běžné, že si během malování brazu autor poodstupuje, aby viděl celek.
Jaké autistické tendence měl Picasso? To jsem nevěděla.
Lenko, Kojote, Psanče, bo, ratko a všichni,
už je to tak – začátek teprve začne. Jelikož mě budí ze spaní překotné myšlenky na to, jakým způsobem svou psychokrizi vylíčit, vidím, že to budu muset udělat.
Má to ale tolik rovin, že prozatímní koncepce není jeden článek ani dva, ale tři seriály:
Jeden obrazy snů,
druhý verbální popis okolností a symptomů
a třetí srovnávací články, jak jsem co vnímala předtím, přitom, krátce potom a jak teď.
Mám využitelné počítačové zápisky z různých dob.
17. On pry nevidel nablizko :o))Byl to asi 4 hodinovy dokument o jeho zivote i s ukazkami. Ted ani nevim jestli u nas nebo na ARTE. Mluvilo se o tom jen tak mimochodem. Nemusi to byt overena informace.
19:
Neviděl nablízko? To by při malování nemuselo moc vadit (jestli si to správně umím představit). Ale co ten autismus? U Picassa, který byl druhem tolika krásek?
[13]
Však už na sobě nic obzvlášť ošklivého neshledávám. Legračního ještě jo.
jeho vztahy byly velice zvlastni. nemel tech krasek zas tolik. Sly jedna po druhe. A kazda z nich byla můzou. Proste se ji opajel a inspiroval ve fantazii a le ve skutecnem zivote se o ne prakticky nezajimal. Ony se s tim musely nejak poprat a vyrovnat. kdyz můza a inspirace uvadala tak se postupne i menily obrazy a barvy “krasavice”. A pak se tam najedou objevila v zarivych barvach nova favoritka. Zarila :o) Byl to zajimavy dokument. Jeho partnerky i jeho dcera tam mluvily o zivote s Picassem. O vlastni osamelosti a nekonecnem cekani vedle nej.
22: Jo, takhle ho vnímám.
… teda zjednodušeně. Byl to velký chrlič obrazů a stylů.
me se moc libi :o)
velcí umělci mívají málokdy šťastný a pohodový osobní život. A jejich blízcí to mají ještě mnohem horší.
26:
Nojo. A kdo má celý život šťastný a pohodový? A kdyby měl, nestal by se velkým umělcem.
PIcasso bývalým milenkám sice dával na rozloučenou obrazy, ale zásadně nepodepsané, takže neměly žádnou cenu (protože on se dá lehce imitovat, takže musí být podepsaný). Ale odhlédnu-li od něj jako člověka, a od toho, že mě až na modré období nějak zvlášť nebere, jeho “hlášky” byly vynikající.
“Picasso se právě tenkrát chystal zahájit éru, která se později stala známou jako jeho ‘modré období’, ale Gertruda Steinová a já jsme k němu přišli na kafe, takže začal o deset minut později. To období trvalo čtyři roky, takže těch deset minut doopravdy tak moc neznamenalo.
Picasso byl malý mužík, který si vynašel zvláštní způsob chůze; kladl jednu nohu před druhou a říkal tomu ‘kroky’. Gertruda Steinová byla toho názoru, že ‘umění, veškeré umění je prostě jen vyjádřením čehosi’. Picasso nesouhlasil a řekl: ‘Dejte mi pokoj. Teď jím.’ Já sám jsem cítil, že pravdu má Picasso. Skutečně jedl.” (Woody Allen, Vzpomínky na dvacátá léta)
Já dávám nejradši milencům čepičky.
S autogramem?
Bez.
Ale ne bývalým na rozloučenou – to by mě už nebavilo něco pro ně ještě štrikovat. Naopak dávám čepičky spíš na uvítanou. Ne úplně hned – potřebuju napřed obkreslit dotyčnému hlavu, abych znala velikost.
Jo ale prosím vás, jestli to čte nějaký můj bývalý milenec, který nedostal čepičku, tak to je úplně v pořádku – nedostanou ji všichni, jen někteří bezvlasí nebo s počínající pleší!
Taky je možno strčit hlavu do kopírky, nechat si ji ofotit a poslat mi ten papír a já pak na ni upletu čepičku namíru.
Ale jde to blbě a taky to blbě vypadá – je voidět hlavně ucho; to je ověřeno.
Podle vlastní hlavy si netroufnu čepičky dělat – mám ji totiž dost malou a nevím, o kolik menší.
Umíš uplést balaklavu? (Česky kuklu.)
Kukla by jistě šla – už jsem si kolikrát říkala, že by byla dobrá nějaká určitá speciální kukla karnevalová. A karneval se blíží.
Baklavu nepletu, to bych byla celá sladce opatlaná.
Na kuklu by bylo lepší si na kopírku lehnout včetně krku…
Na karneval myslím kuklu ne s velkou vejcovitou ďourou na obličej, ale i s pleteným nosem, jen s dirkami na dýchání, pusu a oči.
… Jestli by nebyla moc orosená, zafuněná a kousavá.
Taky by mohla mít navrch pačesy.
Takovouto: http://www.choppers.no…WB183V.jpg
Ale nezapomeň, že když vlna kouše, dostaneš pětník!
ad 21 – 13: Šikovná. Umí. :-)
Picasso – říkají, že byl velký umělec a von jenom blbě viděl. :-) A tak je to tady na světě se vším. :-))……
………..Tak mě napadá: Liško, z tebe ještě něco bude…. Rané období: pletla čepice a kukly.
37:
Takovou kuklu né, ta je moc černá a agresivní a pro noční přepadávání. A jenom jednobarevná? Co takhle vyplést tam nějaké slovo, aspoń?