Na začátku nebyly sny.
Sny byly hrůza a ta hrůza byla moje.
Žádné budiž světlo.
Ačkoli jsem bývala vždy velký sníč, prvních, nejkoncentrovanějších pár měsíců deprese sny absentovaly. Potom se objevily, já je začala zapisovat – to jsem ostatně dělala od dětství – a interpretovat. A to byla past. Jistě pod vlivem Freuda, vytrhávala jsem ze snů jednotlivé symboly a přičítala jim význam. Hezky poctivě jsem to dělala. Obluzena depresí, zoufale jsem se snažila marně a marně Něco zjistit a chytala se stále povrchně dokola do vlastních ok na lišky. A zarputile jsem bagatelizovala svou situaci předstírajíc, že není vážná.
Přitom to bylo tak jednoduché – sny prostě ukazovaly moji situaci, jaká byla, nic nepředstíraly. Každou noc propracovaný horror, každou noc vrah, válka, střílení, umírání, strach. A útěk. Můj. Před realitou. A temnota. Mojí mysli. Protože jsem neměla tušení, co se děje, nikdy jsem se s tím nesetkala ani vzdáleně. A to mě děsilo ještě víc. Jako by nestačilo, že jsem se cítila nesnesitelně. A to nemyslím nijak nadneseně.
Po třech měsících slovního zapisování a planého rozebírání snů, které mne spíš bolestně rozjitřovalo, než aby přineslo úlevu, rozhodla jsem se sny malovat. Některé. Jak to půjde. Šlo jich nakonec bezmála dvacet. Všechny je ukážu. Napřed ten, co jsem namalovala jako první.
Zdálo se mi, že vidím v lese bílého tlustého hada.
Chci se mu vyhnout, překročit ho. Vždycky se znova připlazí k mým nohám; reaguje na tělesnou teplotu okolí. Asi chce uštknout.
Po dalších částech snu jsem se ocitla na výstavě, kde byly tři červeno-modré obrazy.
Na půlkruhovém kusu plátna (komže) je namalován Kristus s praporem nebo kopím v rudé a sytě modré. Ten obrázek máme doma. Táta ho nakreslil, překreslil a teď může jít obrázek na výstavu.
Antický obraz: Modré nebe, na něm nápisy – jména bohů, božstev. Na obraze padá hvězda – opravdu letí a svítí. Pod nebem zleva řeka nebo cesta, to je asi lidstvo; vede k zemědělství.
Další obrázek: Shora je zavěšená černá síť přecházející v úzký provazový žebřík, který mizí v hlubině. Po něm sestupuje panáček, do nevědomí. Nebe je červené a kolem panáčka padají kameny, slova, spirálky, věci. Je to nebezpečné, je úplně sám a sestupuje pořád dolů, do nedozírné nekonečné hlubiny, která už není červená, ale modrá a hluboko dole v nedohlednu je bílá. Říkám si, že člověk nemůže vítězit, když nepřekonává překážky – jen tím se vítězí.
Znovu pohled na antický obraz.
Třpytivá letící hvězda (tecumseh :-) byla okouzlující, čarokrásná! "Lidstvo je řeka vedoucí k zemědělství." Panáček sestupující neohroženě do hlubin byl také ohromný, fascinující. Takový nadějný sen!
Všechny sny jsem malovala na formát A4, většinou obyčejnými vodovými barvami. Zajímavé je, že často nesahají ke kraji papíru, ale jsou jakoby v rámečku, jako pohled do jiného světa zvenčí. Však uvidíte.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Tehdejší temné sny (4) a situace
Tehdejší temné sny (5) a symptomy
Tehdejší temné sny (6) a jejich konec
(Pozitivní) smysl deprese – NOVÉ VÝZKUMY
Nesrozumitelná jména božstev, padající slova (nepřečtená) a jiné nečitelné nebo zkomolené texty ve snech se mi opakovaly a evidentně mi říkaly: “Nerozumíš tomu.”
A helemese!
Mně pořád ten Kristus nic moc neříkal … a teď teprve vidím, že nemá levou nohu a ruku. A mému tátovi po mrtvici ochrnula právě levá ruka a noha.
A ta mrtvice byl právě začátek mého sestupu na dno, prvotní spouštěč.
Nemalovala jsem je. Opisovala. Ne to, co se v nich dělo.
Zvláštní, občas mi to chybí.
Asi že hodně zůstalo nedopsáno.
Takový krásný a významový sny, Liško!
Kristus na štítu a s kopím … úžasné!
Lidstvo jako řeka…….
A pak sestup dolů …. ne do tmy, ale do světla!
To je nádhera…. to tvoje nitro, jak ti kouzlí obrazy ….
Otázka: Máte s tatínkem hodně blízký vztah? Nemůže být strach o něj a o jeho přítomnost v tvém životě skutečná příčina tvých stavů? – napadlo mě …..
na me ty obrazky pusobi velice harmonicky. Zejmena ten horni. VYpada jako svazacka u zastavy na pionyrskem tabore. I ta atmosfera asi vyplyva z imitace znaku svazaka.
cela ta symbolika mi pripomina moje mladi, kdyz jsem najednou pochopila smrtelnost vlastni a smrtelnost mych rodicu. A moje zavislost ktera najednou vystoupila na scenu v obludnych rozmerech. TAto zavislost, ktere jsem si byla vedoma a kterou jsem zacala nenavidet, se pak demonstrovala ve snech.
Utekla jsem z domu jen co to bylo mozne. V nadeji ze tuto ubijejici zavislost (padani stropu) ze sebe strham. Sny byly morbidni. Zdalo se mi o mrtvych. O horicim ohni. Vsechno zarive oranzove naombinovane do kobaltove modri. To co jsem kreslila byly hrbitovy a obesenci. ZAriva orencove cervena v kombinaci s modrou. :o))
Co vycist z tvojich snu v obraze? Jsou harmonicke. Prijemne. Krasne.
Také na mě ty obrázky působí harmonicky. Že by ony sny už byly překonaná věc?
Hrůzné sny – ty potvory – přesně vyjadřuje lidové úsloví: Strach má velké oči. Čím větší fantazie a čím větší hloubka prožívání, tím větší ty obludy jsou, i když ve skutečnosti se bojíme ….. třeba mravenečků.
Vzpomínám si, jak jsme se rozcházeli s manželem, spali jsme ještě jeden vedle druhého, ale jak mi byl už každý dotyk nepříjemný, bála jsem se, aby se mne nedotkl třeba náhodou ve spánku …… no a byly z toho sny o krokodýlech, kteří mi chňapají po nohách, o krysách, kterých se štítím a oni lezou kolem ……. hrůza nesmírná. Ale pak jsem se probudila a shledala se, jak ležím s koleny u brady křečovitě schoulená v tom nejvzdálenějším koutě naší rozlehlé manželské postele a bylo mi jasno, o co jde. :-)
[4] Ano, Lenko – říkám přece, že situace s otcem byla spouštěč [2], strach o něj velký – ne jen o jeho smrt, ale i o jeho život… pak to snad nějak vysvětlím. Já o tom brzo napíšu a těším se na komentáře. Někdy mě podnítí k většímu náhledu než už to napsání samotné.
Přesně tak, tyhle snové obrazy byly tak hlubokovýznamové, že jsem je prostě musela zhmotnit.
Sestup do světla … no, možná by sestup do tmy bbyl o něco milejší; všeobjímající černo na mě působí jako teplé, husté, klidnjěší než všeobjímající řídce mlžné bílo, chladné jako mrazivý vzduch, bez půdy pod nohama. Brr.
Taky se mi objevilo v jednom ze zlých snů – o létající motorce… Ten sem ani psát nebudu, to by byla detailní nuda pro nás všechzny :)
[5] ratko, harmonicky?
Mě Kristus naopak bouchá do očí, jak je namáčknutý vlevo. Jako by to znamenalo, že nesu svůj kříž (bojovně), ale teprve je to začátek. Taky jo.
Ty obrázky vyznívají nadějně a zároveň neslibují procházku růžovým sadem, naopak.
[6] Lenko,
nojo, sny zdůrazňují a zveličují – hezký příklad.
Na mne šly s těžkým kalibrem, řvaly na mne samé horrory, abych jim konečně věnovala pozornost, abych konečně něco udělala. Jenže mě to dostávalo do ještě většího zoufalství a pocitu naprosté neschopnosti z toho, že NEVÍM, co mám dělat. A nic se nedařilo. Bezmoc. Depresivní točení.
Asi to jinak nejde, když je člověk “uvnitř.” Venkovní pozorovatel nepochopí, že nejde prostě vystoupit ven. Že není ven ani vidět – a tak se nedá vystoupit nikam.
K hadoviTen had – takové snové zemní až podzemní zvíře – nedla pokoj a bylo jisté, že mne uštkne. Kdyby ne, žádné symbolické obrazy na výstavě by pak nebyly.
To kousnutí je brána do podsvětí (myslím, že o tom psal James Hillman).
O pár měsíců později se mi zdálo, že mne kousnula “kuna” – úplně jsem to cítila. Vzápětí jsem se ocitla v podzemí. Hlídaly ho tyhle “kuny”, které vypadaly jako černí psi. Psi bohyně Hekaté … ?