Na obrázku je nejstarší namalovaný z temných snů (poslední obrázek snu, úlevný, jsem pořídila přesně rok poté). Dům bez oken, bez dveří, bez komunikace s okolím, bez přístupové cesty. Dá se jen chodit v bludném kruhu kolem dokola. To jsem byla já. Interpretace pod zápisem snu, o které jsem se pokoušela tehdy, mi nepřipadají nijak mimo ani teď (užitečnost interpretací zůstává pro mne ale sporná; tehdy mi nebyla nijak nápomocná – že se cítím jako mrtvá a izoluju se, jsem věděla beztak):
JSEM BEZDOMOVEC
neděle 22. února 2004
Po usnutí jsem se probudila s krátkým strachem a usnula až v 05:30. Pak sen.
Jsem bezdomovec? Vysvětluju kamarádce Lence1, co má udělat, aby dostala strach (nebo aby se taky stala bezdomovcem?): Jít kolem jejich domku dokola po cestičce, v noci. Nebo se schovat poblíž? Cestička má tvar čtverečku, lichoběžníku, nepravidelného čtyřúhelníku nebo sférického trojúhelníku. Papírový drak taky. Uvíznul na drátech vedení?
"Bezdomovectví: znamená nebýt pánem svého domu. Stát se bezdomovcem a dostat strach je podle snu totéž. Sen tedy ukazuje, že kdo má strach, není pánem sebe, svého těla, své osoby.
Uvíznutí na drátech vedení: to je jasné – místo abych se účastnila běhu života, uvízla jsem na místě, nežiju."
Motiv zašmodrchaného, znehybněného papírového draka, jeho (neurotické) uvíznutí / vězení se opakuje ve snu o tři měsíce později. Tentokrát je světle žlutý (ne tak temný?), stejně jako mé nepatřičné oblečení ve snu na nepatřičném místě, kde je všechno pošmourné.
Jenom v lehkém světle žlutém pyžamu povlávám mezi lidmi na ulici. Pak jsem se vrátila do auta.
Šeď ve městě. Šedé postavy, nemluví mezi sebou, kráčí s koloboukem přes oči, nekoukají napravo nalevo, nemají periferní vidění, nevšímají si ničeho venku. Tak jsem chodila toho času po ulici já. Měla jsem co dělat, abych vůbec došla do cíle, abych vůbec mohla být s lidmi. Jedna hodina mezi lidmi bylo maximum snesitelnosti; pak se začala stupňovat úzkost. Cestovat hromadnou dopravou bylo vyčerpávající a děsivé až k panice. Celý den jsem se z toho vzpamatovávala. Na jinou činnost nezbývaly síly.
V moři plavu ke kovové konstrukci. Je to asi bóje, trochu svítí. Je tma. Přemýšlím, jestli mám plavat zpátky, jestli tam vůbec doplavu a nic se mi nestane.
Tady vidím, jak je stručný slovní popis takového tísnivého snu málo působivý a vypovídající v porovnání s obrázkem. Ve snu bylo černé temno, černá masa vln se vzdouvala a já se držela jediné trochu pevné věci na té širé, neznámé mořské hladině – kovové bóje s matným, skomírajícím oranžovým světýlkem dole. A měla jsem se rozhodnout: Zůstanu tady trčet sama ve tmě a studené vodě, anebo zkusím plavat ke břehu (taky sama a ve tmě), který vidím ve velké dálce na obzoru? I břeh je černý, ne zrovna lákavá vyhlídka. Možná břehu dosáhnu, možná ne. Moře se hrozivě vlní.
Svou tehdejší krajinu hrůzy, kde jsem uvízla, tu nepopisuju – jak nepochybně správně chápete – proto, abych snad na čtenářích vyloudila nějaké politování. Už je to pryč. A mělo to svůj velký význam. Cítím se jako vypravěč dávných příběhů; skoro jako by nebyly moje vlastní. A tak jestli někdo právě teď, v současné chvíli, prožíváte úzkosti, jste na dně a nedohlédnete hladiny ani břehu, mohu posloužit jako živoucí důkaz, že deprese má konec, i když nemůže být v těch temnotách vidět.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Tehdejší temné sny (4) a situace
Tehdejší temné sny (5) a symptomy
Tehdejší temné sny (6) a jejich konec
(Pozitivní) smysl deprese – NOVÉ VÝZKUMY
Liěško, to jsou všechno strašně krásný obrazy.
Jako obrazy.
Krásný ve smyslu silný. Dobrý.
Mně se na dnešek zdála moje vlastní poprava.
Ty obrazy jsou fakt krasne. jako obrazy. hned bych je dala na vystavu :o))
Ru, a bylo to fajn?
To temné moře, to je opravdu zoufalství. Moře temných pocitů (jungiánské výklady berou vodu jako city) – nic jiného jsi nežila. A přesto přežila – koukněme se na ni! Šikovná, jen co je pravda!
Ty další dva vidím docela pozitivně. Ty jsi žlutá, drak je žlutý,(žlutá je výživa pro duši, myšlenky, hravost, světlo…) drak vlaje a není už uvíznutý …..
Nahoře to bezdomovectví – vypadá sice temně, ale má teplé barvy. A cesta je krásně bílá. Dům bez vstupu – hm, nemohla jsi nejen k druhým, ale hlavně domů, do sebe, nevěděla jsi, co dělat …… a přece to bylo „snadné“(a ještě několikero uvozovek přidávám) …… odložit strach.
No, jestli smím: měla jsem od narození podivně úzkou vazbu na otce. Stačilo, když přišel do místnosti, a já přestala brečet. Neuměla jsem si vůbec představit, že by nebyl. Ale když pak onemocněl, věděla jsem, že mu strachem nepomůžu a jednou jsem tak stála na kopci a modlila se, aby mu Bůh nebo Něco, co jsem ještě tehdy neuměla pojmenovat, pomohlo. A pak jsem v té meditativní představě milého tátu vzala do náruče a odevzdala jej Bohu. Že on bude vědět, co s ním nejlépe. Úleva byla nesmírná. Strach zmizel a já si začala užívat tu dobu, co tu táta ještě byl, volně a radostně a mohla mu i pomáhat.
Radko, to nemyslíš vážně, ten dotaz, že ne?
Poprava je dobre znameni. Alespon se to tvrdi „znalci“. Novy zacatek, nove zrozeni :o)) Takze jo. Myslela jsem to vazne. Pro me bylo umrti vlastni nebo cizi vzdycky dobre. Neco umira aby se neco jineho zrodilo.
O popravě bude v tomhle seriálu ještě řeč…
Nepříjemné sny o hrozbě popravy pro mne nebo jiné se mi tehdy taky zdály. A pak se mi zdál jeden o mojí popravě, hrozný, a následoval stejnou noc sen o novém životě od nuly. Byl sice o velké samotě a neznámu, ale přelomově nadějný. Šoupnu ho sem časem.
Takže I kdyby byla poprava „dobré znamení“, příjemná teda rozhodně není.
Já myslela, ru, že se máš báječně!
[3] Lenko,
on ten žlutý drak je sice žlutý (anebo hnilobně nažloutlý?), ale má ocas zamotaný do šňůry, takže je uvíznutý.
Barvy bezdomovectví jsou možná poplatné nějakému mému počátečnímu esteticismu. Styl teda určitě (v dalších obrázkách už tolik ne). Vůbec v těch obrázkách jsem se nijak divoce neodreagovávala, naopak byly pečlivě systematicky vyráběné, až úzkostlivě – asi jsem potřebovala takovou malou papírovou postupnou činnost, na kterou jsem se mohla upnout.
Ale o nějaké radosti z tvorby se mluvit nedalo; radost neexistovala.
Úleva s otcem – tak to se ti povedlo!
Prijemno-neprijemno… co z toho je co…nekdy se to otaci jako na kolotoci :o)) V poradu u Krausa jsem to slysela poprve od p. Siklove. Protrahovana vasen :o)) Clovek si pripravuje neprijemno (prekazky a odrikani) aby si protrahoval vasen :o))
8:
No nevim, jestli zrovna tady v tom tématu se dá mluvit o „delayed gratification“ nebo jak je ten termín…
neznam :o) Klidne to vymaz. Me spousta veci prijde jako souvisejicich. Ale to je jen muj dojem.
Chci tim rict ze nevim co je DG. Stejne jako jsem nevedela o spouste jinych veci. Za mych mladych let nebyl internet. nebyli psychologove a ani psychiatri v dnesnim duchu. Clovek si resil svoje potize sam. Sam se sebou. Sam si je vyhodnocoval a sam se s nimi taky porval. A sam hledal cestu a nadeji. nebyl nikdo, s kym by mohl vlastni bolest resit. Zranoval se.
Az spetne zjistil, ze nebyl sam. Ze tohle vlastne „ma“ spousta lidi. Ze to ma jmeno a ze se „to“ leci. Kdyby nebyl internet tak by to treba nikdy nezjistil. Zustal by naveky s tim co prozival jako dite a mlady clovek sam.
Moje mladi a dospivani je cerna dira. Ke ktere se moc nevracim. A neni to nici vina.
Většinou se člověk při pokusech o interpretaci svých snů dostane do různých pastí. Sen přichází zcela mimo bdění, mimo vlastní přítomnost tomu jevu. Co vidíme při bdění, to je zpracováno naším egem. Sen však přichází mimo naše ego. Proto jsou to taková „okénka“ do jiného světa. A v tom „jiném“ světě se tudíž se svým egem nepříliš dobře orientujeme. Avšak není, kdo jiný by to mohl snáze rozklíčovat.
Je skvělý nápad si sny malovat či kreslit (však také existuje jakési „automatické“ kreslení, které jde taktéž mimo ego, a člověk na sebe při něm leccos „vykecá“). Maluješ hezky, zvlášť autoportrét v lehkém žlutém pyjama je vysloveně okouzlující – i když chápu, že v kontextu toho snu tomu až tak zase není.
Ach pěkné obrazy, čapkárna. To mám ráda. Z hlediska deprese na mě nejhůř působí jednička- dno. Ostatní už pohodička:).
Působivé. jsem rád, že ses podělila o sny i o obrazy. Obrazy jsou skvělé. Neříkám, že kvůli nim stálo za to si tím projít, ale je dobře, že vznikly. To moře mě dostává. Byla bys tak hodná a poslala mi je ve větším rozlišení? To moře bych si i nechal udělat ve fotosběrně a někam pověsil… Ale nebudu se zlobit, pokud odmítneš.
[12] Pařezi, to mi připadá úžasné na jakékoli tvůrčí činnosti – že z ní vzejde útvar, který jsem vůlí ovlivnila a udělala a do nějaké míry naplánovala, ale zároveň obsahuje prvek z nevědomí, „odněkud“, něco kouzelného navíc, nenaplánovatelnou složku.
A vlastně pak už je protivné takový artefakt dál interpretovat, nebo ještě ke všemu snad na něm postavit diagnózu jeho tvůrce. To je naprd a zmizí tím část poetičnosti. Lepší je prostě nechat ten výtvor, zhmotněný tvar záměrně i nezáměrně modulovaný, prostě působit.
Dokud na tvůrce nebo na někoho působí.
I kdyby působil jen během procesu tvorby a pak už ne. To je možná nejcennější.
… tím se dostávám ke Kojotovi
[14]
Ohó!
Moře vyfotím lépe (fotila jsem ho v bídném světle); rozhodopádně náš pracovní foťáček ze sebe vydá fotku tak půlmegovou, max.800 kilo…
To mě těší, že se moře věší!
Já bych si tyhle depresárny asi nikam nepověsila. Spíš si zatloukám kuchyň svými pestrobarevnostmi. Jen jeden z hrozných snů jsem si pověsila na pár měsíců, dokud na mě působil; ale až dávno „po“. Ten taky předvedu.
Onehdy jsem šel po Staroměstském náměstí a koukám, že tam turistka vsedě na lavičce maluje – snažila se zachytit věž Staroměstské radnice. Jak jsem jí tak čuměl přes rameno, otočila se na mne a něco řekla – já jí čerta starého rozuměl, ale nějak jsem pochopil, že mluvila anglicky, tak jí povídám, abych nevypadal jako analfabet, „that’s better than take a snap“ a ona na to „my camera is broken“, a tím naše konverzace skončila. Měla sice, když se to tak vezme, na jednu stranu smůlu, ale na druhou stranu určitě potěší spoustu lidí neotřelými akvarely :-)
Až teď jsem si všiml, že ta cesta kolem domu na prvním obrázku má tvar draka!
(6) Liško, mám! Tak nějak – v rámci možností. A tak se přece jen tu a tam občas stane, že něco vyplave… :-)
Já po tomhle snu žádnej o novým začátku neměla. Jen ten konec, sáhnutí vědomí nevyhnutelnosti, úzkost bezmoci z odpočítávání času… A navíc – nebyla jsem v tom sama. Jeden se tam snažil vzít trest ze mě na sebe, na něj. Umřel v elektrickým křesle a já se na koukala, jak ho vynášejí ven spálenýho na uhel, vešel se celej do kýble, jen zuby mu koukaly ven.
Ru, to je uzasny sen! Jako bible.
18:
Brr. Trest nebrat!
17:
I stromy mají tvar draka, ale to už ve snu nebylo explicitně řečeno, to jsem si asi doestetizovala :)
co znamena ten drak?
21:
Můžu si rozebrat, co pro mě znamená papírový drak – ale hlavní je na něm to uvíznutí.
Papírový drak – lehký, lehce roztrhnutelný, letěl vysoko a teď neletí, vzdušný tvor, který ale není tvor, není živý …
Opakuje se motiv nezivota. Uviznuti v hrobe. Ja to beru podle sebe. Pocit ze nejsem ziva. Ze jsem mrtva i kdyz se hybu. Tenhle pocit bylo to nejintenzivnejsi co si pamatuju z mladi. Snazila jsem se obzivnout ruznymi metodami. Ze jsem si psala co jsem zazila. A kdyz jsem si to cetla tak jsem si rikala, nemuzes byt mrtva kdyz jsi tohle zazila :o)) nebo jsem zkousela se zranit a pak to pocitovala. A rikala si , ze nejsem mrtva kdyz citim bolest.
A vecer jsem si rikala, tenhle den ti jednou bude chybet.
23:
Až takový sebepoškozovač jsi byla?
V době těch snů jsem zažívala prapodivné pocity, že právě umírám, už je po mně a opouštím tělo, anebo váhání, jestli jsem už mrtvá nebo ne. Nebo jsem se podívala na vlastní ruku a připadala mi mrtvá a to mě děsilo. Jednak ten pocit sám a jednak to, že mám takové „nenormální“ pocity. Že jsem šílenec.
Zní to dost magorsky, ale byly to prostě takovéhle pocity. Depersonalizace třeba.
24. Znam a pamatuji si velice dobre. Je to vsechno tak davno. Divala jsem se na ruku zkousela kolik ji muzu jeste tisknout abych pocitila bolest. Mohla jsem si ji klidne zlomit. Necitila jsem bolest. necitila jsem hlad. Mohla jsem klidne nejist nekolik dni.
V tomto veku jsem intenzivne cvicila judo. Treningy byly tak silene ze jsme se „plazili po ctyrech“ domu. Jelo se na doraz. A to me zachranilo. Uplne fyzicke vyrizeni. Kdy se clovek jiz nemohl pohnout naprostym vycerpanim. Vybiti vnitrni sily a opet nabirani nove sily zvenci. Otaceni kola fyzickeho utrpeni. (ktere si clovek privadel dobrovolne a sam) Pak se ta psychika lepe snasela.
TEd kdyz se divam na mlade (ted jsem cetla ze se nejaky 16 lety basketbalista obesil) tak si jen opakuju. NIkdy nechci neco takoveho prozit znovu. NIkdy nechci prozit tohle silene utrpeni. Kdy clovek trpi jenom tim ze existuje. SAm.
Ale zivot jde vpred. A to obrovske kolo ho postupne vynasi nahoru. Porad intenzivneji a silneji stoupa. A stoupa nahoru. Zjistila jsem ze nemuzu nikomu ani poradit a ani pomoci.
Kdyz prisel muj velky syn a naznacoval ze ma velke psychicke problemy tak jsem mu mohla jen rict. Jsi chytry inteligentni kluk. Tvuj rozum ti pomuze. Povede te. Bud trpelivy a vydrz to. Tvuj rozum te povede spravnym smerem.
A presne tak to bylo. Rozum ho vedl, kdyz jeho emoce a vnitrni zivot ho uplne pokladaji na lopatky. Jeho vule a jeho vnitrni sila ho vedou nahoru.
MOje dalsi dve deti jsou psychicky v pohode. Vypada to tak, ze to je vrozena zalezitost. Nekomu se vyhne.
No. Není nad rozmanitost zážitků. Bohužel a bohudík.
tak tak. Na konci je poznani, ze sami si ublizujeme a sami si pomuzeme. Nikdo jiny.