A NA ZDI NEJSOU KOCOUŘI!
Na zdi ne.
A to jsem provedla jen jeden nátěr. Neředěný. Paní v obchodě říkala: “Nemusíte to ani moc ředit vodou.” Tak jsem neředila. A ten pětilitrový kyblík mi vyšel jen na půlku pokoje. Přitom měl být na dva nátěry a ještě s rezervou. Jen kratší stěnu, kde jsou dveře, jsem chtěla jinak, šedě. A to jsem dodržela, jen jsem šedě musela udělat i jednu dlouhou stěnu. Nojo, když já odstavila i jednu skříň a tím se plocha zvětšila. A vůbec jsem v pátek v obchodě jen těžko tu plochu odhadovala. Výška pokoje tři a půl metru, to vím, ale že okno nezabere celou úzkou stěnu a je kolem něj výklenek, jsem zapomněla.
Jo a prosímvás, válečkem to nešlo.
Ještěže máme ve špajzu takovou jednu krabici vyrobenou na míru, s nápisem vyvedeným tuší: ŠTĚTKA. Krásně obdélníková. Vetře barvu do zdi líp než váleček. A koupila jsem si akorátový placatý štětec na plynové trubky a pro místa, kde se dostanu do úzkých. Výbava znamenitě dostačující pro domácí malířky.
Ještě jsem si koupila v papírnictví igelitové plachty, ty tenké šustivé, ty mám ráda, je to bezva jemný materiál – zkuste si takovou plachtu rozbalit venku na louce. Ale nemyslím v dešti, abyste se pod ni schovali. Myslím za slunečného dne s veselým větrem. Jak ta plachta krásně šumí a vlní se jako hedvábí! Někam ji přivažte a uvidíte. S kamarádkou jsme jednou na starou fotbalovou bránu přivázaly dvě plachty nad sebe a dalo se v nich plavat jako v moři! Bylo to příjemný a rozveselující.
V pokoji, kde jsem bydlela před 15 lety, ovšem žádný svěží vítr nefičí.
Proto jsem si nezaplavala, jen jsem zakryla plachtou nábytek. Parkety moc ne. Až když mi váleček plný barvy vylítnul z držátka a plesknul sebou na zem, zakryla jsem parkety aspoň zčásti. (Předtím jsem ovšem ten váleček zvedla ze země.)
Tak taková byla potíž s válečky. Jen jsem lehounce změnila náklon tyčky, šup, váleček vyklouznul. Na to se můžu… – žejo. Krom toho na některých místech váleček barvu nezanechával, ale naopak strhával. Lepila se na něj původní žlutá. Pryč s válečkama! Řeknu vám, na to, že jsem s nimi jen třikrát zarolovala po zdi, nepoměrně dlouho trvalo barvu z nich pod proudem vody vymýt. Ty mě teda nas… no prostě štětka jedině.
Se sádrou potíž nebyla. Koupila jsem kilo a skoro nic nezbylo. Když byl nábytek zakrytý, vytahala jsem kleštěma ze zdi hřebíky a skoby a díry jsem zamázla sádrou. To jsem ještě měla špachtli. Vzápětí se záhadně ztratila a byla nalezena až po skončení dvoudenní akce.
No, trochu lituju, že jsem zapomněla všechny ty sádrové plošky ještě ošmirglovat, než jsem je natřela barvou. Je to celkem fajn i tak, ale když už jsem mezi vercajkem – máme v předsíni taková dvířka ve zdi a za nimi je jeskyňka a v ní máme vercajk nebo co z něj zbylo – našla obrovský kotouč smirkového papíru, hustě svinutý, jistě stometrový, mohla jsem z něj kousek použít, že.
Kocour se prvního dne bál vstoupit, druhého dne už pomáhal. – To zní jako z Bible.
Raději zkoumal vystěhované věci v předsíni a hlavně zrcadlo opřené v kuchyni za stolem. Kouknul se i zezadu, kde se tam ta chlupatá bytost bere. Zmaten.
Načež se osmělil až příliš a zajel pod plachtu na posteli. To on rád. Rychle jsem ho vystrnadila a nic neroztrhnul. Ani nepočůral.
Máma mi taky pomohla. Napřed jsem ji vyhodila, ať nic nedělá a do pokoje nechodí. To když se vyzbrojila smetákem, že jako omete pavučiny pod stropem. Jenže já přece všechno ometla týden předtím! Na Velkej pátek. Proto je ta zeď taky tak šmouhatá, nedá se na ni koukat a jdu malovat. Pravda, já na to v ten pátek vzala mokrej hadr. Mokrou cestou to nedělejte. Sundala jsem každý obraz, zezadu ho otřela a zeď pod ním taky otřela – a neštěstí bylo hotovo. Přitom to žádná katastrofa nebyla. Až potom.
Máma uvařila oběd a to pomohlo dost.
A když se po nátěru barvou číslo jedna začala některá místa loupat, najmě u okna, máma zůstala v klidu a řekla, že slyšela, že se mohou špachtlí oškrabat a zatřít řídkou sádrou. Pak se to přetře zase barvou a ta bude držet! A ono jo!
Akorát se ztratila ta špachtle. Tak jsem si z vercajku vzala strašně dlouhej tenkej nůž. Skoro meč. Ostrej, ale zakulacenej. Naštěstí. Protože jsem ho zrovna držela v ruce, když jsem šlápla do prázdna a spadla. Ne až shora ze schůdků; to bych pak nebyla práceschopná.
Z rantlu postele, necelý metr nad zemí. Tvoří solidní kladinu, vhodnou pro malířky pokojů, aby z ní jen tak tak dosáhly štětkou pod strop. Kladina končila, já šlápla do prázdna a napíchla se stehnem na roh bytelného psacího stolu. Zaplaťbůh nic horšího se nestalo. Mám nateklou modřinu dlouhou asi patnáct čísel. A zase na levém stehně! Už jsem ji tam měla dvakrát.
Jednou na Šumavě u příbuzných jsem chtěla zkusit, jestli ještě umím jezdit na kole. A zkusila jsem to nelogicky na malém kousku dvorku, před chlívkem. Sotva jsem nasedla, už tam byl schůdek a musela jsem sesednout a skácela se i s bicyklem na prádelňák plný šrotu pro čuríka. Pak jsem měla modřinu. A asi rok před tím na stejném místě. Ne na stejném dvorku, ale na levém stehně. To bylo v Praze, v metru. Ukončete nástup, dveře se zavírají. Nastupovali jsme do vagónu, máma a já a dost cestujících, a mně zajela noha do té díry mezi nástupištěm a dveřmi. Až po stehno. Já vím, je to úzká škvíra. Však taky v Praze nikde nepíšou Mind the gap. Mně bylo asi deset a noha mi trčela dole. Teď ti lidi ve vlaku začali valit oči a děsit se, že mi to uřízne nohu, až se vlak rozjede – podle obličejů byli dost vystrašení. Já se jen snažila normálně vyndat nohu, ale vězela tam fest a už hlásili, že dveře se zavírají. Pak jsem ji konečně vytáhla a nastoupila do metra. A máma byla na mě celkem naštvaná, protože jí připadalo, že ti cestující si myslej, že mě zanedbala nebo co. Nojo, to jsou celý matky.
Tak jsem ji radši s případem třetí modřiny neseznámila.
Ještě pořád nevíte, jakou barvu jsem použila. Krom světlounce šedé. Která se moc nehodí ke starému ořešákovému nábytku. Barva číslo jedna je narůžovělá. Skoro bílá. Nechtěla jsem bělostnou běl, protože jsem nemalovala strop. Tak aby nepůsobil tmavší než zdi. Působí to akorát. Výsledek dobrý, barva drží. Foto výše je snímek místa, které se nejvíc oloupalo. Několik fleků, oškrabaných nožem, jsem tam zatírala sádrou. A neošmirglovala a nabarvila a dobrý.
Horší je to u stropu. Dosáhla jsem pod něj tak akorát, když jsem se natáhla co nejvíc. Takže žádná rovná linka jako když střelí. První, co jsem udělala, bylo, že jsem koupila papírovou lepenku – tu mám taky ráda, skoro jako větrnou plachtu – a začala ji lepit pod strop, aby mi vytvořila krásnou linku, po kterou budu natírat. Prd. Lepenka na zdi vůbec nedržela, tu ideu jsem musela ihned opustit a šmrdlat to, jak se dalo.
Takže si toho nevšímejte, až přijdete na návštěvu, radši se věnujte kocourovi, on bude rád.
.
To je přenádhernej kocour!!!
Tak a jdu si přečíst článek.
“An i to moc nemusíte ředit” nervná se “nemusíte to ředit”. Samo, že stačil jeden nátěr, kdyžs to měla dvakrát hustší, než počítal výrobce. :-) A jasně, že to nešlo válečkem, když to bylo tak hustý. :-))
Ale když to drží, tak co,a spoňs ušetřila práci.
Já jak blbec dycky mejdluju zdi, pak natírám jednou super řídkým, pak podruhým hustším, pak potřetí to, kde jsem se netrefila…
Ale jestli budu malovat ty modrý zdi u sebe v pokoji, taky to asi vemu jen jednou. A udělám to schválně morouhatý a bude. :-))
Levý stehno zřejmě bude nějaký psychosomatický nosič.
1 ru
Kocouř je to krásnej. Ještě že fotky nejsou se zvukem, to by dost mňoukaly a už by se kocour tak nelíbil.
2 ru
Udělej to mramorovaný, jako je ten kocour. To je taky moderní.
Mramourovaný!
2 ru
Ha – odhalilas mi záhadu nefungujících válečků! :-))
Ještě mi řekni, proč z tý tyčky tak rychle vylítávaly!
– Teda já měla dvě tyčky, jednu tenčí, z té vylítávaly, a druhou tlustší a na tu nešly nasadit.
Kdybych malovala jen ve výši očí, asi by to šlo, ale nad hlavou na špičkách těžko udržet neměnný náklon u stropu.
To vylítávání nevím, ono je víc typů, některý tak jako “zaskočí” za takový malý prohnutí, některý s ejen navlíknou a tyčka s epak podle toho musí držet…
Hele, já taky radši štětec. Sice jsem víc zaflákaná, ale vymalováno je lí a líp to na zdi drží.
Ale to, že se ti loupaly starý nátěry, je blbý, ty to chtělo trochu odmydlit. Když ne odškrábat nasucho, jako jsme to blbě dělali v kuchyni.
7 to bylo blbě?
My jsme to ale máčeli, když jsme to tehdy škrabali, ne?
Odmydlit? A nechat pak ale uschnout! Před natřením barvou.
Taky jsem se dneska dočetla něco o penetraci. Až dneska jsem se koukla na net na nějaké obarvené zdi a byl tam návod.
Jojo, my to namáčeli, škrábali a pak penetrovali. Duvilaxem doneseným z práce. :-)
Ale namočit a rozmydlit někdy taky stačí.
Namočit, rozmydlit!
Protřepat, nemíchat!
Podobnost nebude čistě náhodná. :)
Liška: Já jsem válečkářka, ale to je tím, že máme doma kus, kterej drží naprosto spolehlivě. A s tou penetrací souhlasím s Rulisou – nám to u x-krát malovaných zdí radil i profi malíř a fakt se to neloupalo. Zato moje antarkticky modrá koupelna se masívně vyloupala hned po zaschnutí, protože jsem penetraci úplně vytěsnila a taky to mělo být překvápko pro M., takže taková turbo malba, za 2 hoďky hotovo. Kocour je přenádherný. To je papírák, nebo se k té kresbě v kožichu dostal náhodou přes ulici?
tak nádherného kocoura jsem snad ještě neviděla :-))
A je vymalováno… když tak na to koukám, Liško, říkám si, že ti začíná nová životní etapa. Víc zodpovědná a méně svobodná, protože už nebydlíš sama, ale s mamkou. Já bych s tou svojí nikdy bydlet nemohla, byla bych z toho na prášky. Po pěti minutách hovoru s ní se mně ježily chlupy a dostala jsem se do stavu potlačované nepříčetnosti. Neustálá kontrola, připomínky, resty, žádná pochvala. To vše pronášené s nevinným úsměvem. Teď už na to bábi nemá takový koule, ale stejně nikdy nezapomene zeptat se miláčka, jestli ho to stále se mnou baví a jestli ho nezlobím a konstatuje: To jste se dostal do pěknýho brajglu, co?? M. o ní říká, že má největší radost z cizího neštěstí a vždy když k ní jdeme na návštěvu, tak si připravuje nějaký špeky. Třeba jako že byl svědkem dopravní nehody a jak to tam vypadalo… ach jo :)..
Liško blahopřeju! Kocour je přenádherně malovanej – krasavec! :-)
Jeden nátěr a neředěným Primalexem?
No nevím,jak dlouho to bude držet.
Ale nechci malovat čerty na zeď:-)
A kocour je fešák,to fakt jo.
Kocourek na poslednej fotke takto zhodnotil výsledok práce Lišky? ;-)
Jeho mramorová chvostnatosť je nádherná, a Liška wellmi šikovná!
aj výber farby je výborný, k orechovému nábytku sa myslím hodí dobre.
16:
taky mne to napadlo SV:-))
Ale nemusíš si to Liško tak brát,kočičí zrak má daleko větší rozlišovací schopnosti na rozdíl od toho lidského a tak je možná taky trochu víc kritičtější.:-)
Saul 18: :-)))))
keby len zrak! vnim kočičí vie veci, o ktorých sa nám ľuďom ani nezdá….
Myslím, že vím, kdo schoval špachtli :D
21
:-)
15
á, malovat čerty na zeď :-)
No, říkala jsem si, že když už maluju, mohla bych si tam něco namalovat – jako táta erby apod. v kuchyni. Ale radši to chci mít čistý. Vyřádit se můžu při věšení obrazů. Možná si tam nakonec portrét babičky nechám a kolem něj navěsím nějaké aranžmá dalších prarodičů. I když jak to teď píšu, působí ta představa dost bizarně – vedle velkého portrétu babičky dát obraz kytice, co maloval její manžel, k tomu zvětšit fotky druhého dědečka a babičky, osázet kolem nějaké moje staré fotky – těch mám hodně už v klip-rámečkách z doby, kdy jsem bydlela v Břevnově. Ale malé fotky by nebylo vidět, ono je to nad skříní, takže se nedá jít až ke zdi. Chce to větší exempláře.
Mno, nakonec bych tam měla nutkání dávat ještě rodiče, no tak to ne, to teda ten portrét vecpu asi někam do kuchybńě nebo do předsíně. I když tam moc místa na zdi není; je tam osm dveří.
asi bych nechala jen portrét babičky. tedy kdybych se rozhodovala za sebe. a žádné aranžmá… pokud máte namalovány obrazy i od jiných které se ti líbí, tak je nějak skombinuj. asi bych v žádném případě nevěšela na zdi fotky… kohokoliv. ale to je můj pohled.
Nojo, kocour je krasavec. A to jsou tu zrovna fotky, na kterých ani nevyniknul.
On je napůl britskej, po matce, myslím.
Dost mňoučivej. Nevím po kom.
Na klín nikdy nechodí, spíš se rozplácne na zemi u nohou, to je jeho. Když ho zvednu ze země, nadává. Nemá to rád. Žádné nošení. Ale nekouše ani neškrabe ani se moc nepere, když se mu něco nelíbí; jen ječí.
Srst má hodně hustou. A trochu kratší chlupy než evropské (kontinentální:-) kočky, zdá se mi.
ratko 23
aha. Já taky žádný fotky zatím na zdi neměla. jen ty malý svoje na “zimním balkoně” v Břevnově.
Musela jsem si najít, že i britská kočka je ve verzi “stříbřitě mramorovaná”, protože je znám jen jednobarevný.
Fakt krásnej kočičí dyzajn. .-)
22. Liškou s tvojí kreativitou a nápady určitě něco v pokoji vymyslíš! :-) aby ti tam bylo a cítila si se dobře.
26
ti stříbrní jsou z reklamy na Whiskas.
A asi tu reklamu dělají z přesvědčení, protože tenhle kocour vůbec nežebrá, nezajímá se o maso ani o šunku, chce jen granule, nanejvýš někdy kapsičku. Je prostě zvláštní.
Jako každá kočka, tojo, ale vždycky mě dokáže překvapit, že další nějaká “moje” kočka je úplně jiná než ta předchozí.
Aktérka má modrýho.
líbí se mi všecky barvy, je vidět že je to ušlechtilé plemeno. Opravdu velmi pěkná