CO SE ZA ROK NAHROMADÍ…
Pěkné souladné souhry okolností jsme tu již vyzdvihli. Je jich hodně a je to krása. Průšvihy se také dějí a není jich hodně, protože je hrnu před sebou. Tím velkolepější potom budou. A nebo taky nebudou a na to hřeším.
Listopadová jízda – tj. když nejsem na mejdanu jinde, tak každý večer trávím se sousedem a vínem – má určitý neblahý vliv: Mohu sice každý den probírat s živou osobou kdeco a veselit se, ale tím pádem nemám tolik času pro sebe, kolik ho potřebuju a na jaký jsem zvyklá. Neumím totiž žít bez následného zažívání. Nebo jak to nazvat – je pro mě nutná reflexe, něco jako digestiv nebo siesta po jídle. Nejjasněji je to vidět, když jsem na cestách. Každý den je plný nových objevů, míst, dojmů, scének, slov, nových lidí, děje se hodně věcí od rána do večera a pak spát a ráno nová jízda. Jen jednou jsem zkusila nezastavit se, nepsat cestovní deník, nelepit do něj útržky letáků nebo vstupenek, nenakreslit si nic, nezaznamenávat nijak dění, nepozastavovat se nad tím, co jsem prožila. Nešlo mi to.
Jsem pak unavená. Nebo spíš neúplná, neucelená, roztříštěná. Plná neutříděného chaosu. Mě to vyčerpává.
A nepamatuju si nic, všechno prohučí a nic nezůstane, nic si ze zážitků nevezmu, jen je spolykám a prolítnou mým trávicím traktem pryč, žádné živiny se mi z nich v těle neudrží.
Jsem prostě zálibný zaznamenávač, jak je vidět z gest:
Proto mám blog. Také zaznamenáváte se zalíbením?
Nedostatek času na zastavení a zpracování zážitků u mě mívá za následek průserstvo. Průserstvo první je pocit, že jsem roztříštěná, unavená a že mi asi jebne. Ten přišel v pátek 28.11. Toho dne jsem dotáhla dva granty k odeslání a před odchodem z práce jsem se na půl hodiny vrhla do vyřizování elektronické pošty pro vedlejšák. Vzala jsem pak batoh, vylítla ven a až když jsem si sedla ve vlaku, uvědomila jsem si, že to byl moc rychlý a náhlý přechod a že skoro nevím, čí jsem. Musela jsem vynaložit určité úsilí, abych se zkoncentrovala a byla jakž takž v pohodě při dojezdu do cílové zastávky, kde mě čekal celý víkend.
Průserstvo druhé je reakce na průserstvo první: Odklon od práce, nutný odpočinek, odložení některých úkolů z nedostatku kapacity nebo síly. Můj organismus si to prostě tak zařídí, aby si mohl dopřát spočinutí. V neděli večer jsem neotevřela počítač – přece jsem byla na vedlejšákovém mailu v pátek odpoledne, to je dobrý, musím si dát voraz, je neděle. Ani v pondělí jsem mail neotevřela a nechala ho na úterý – jen jeden den, to nic není. No a bylo. Mail jsem otevřela až v úterý odpoledne a málem dostala infarkt.
Zapomněla jsem, že ve středu ráno je termín akce a že mám v neděli večer nebo v pondělí ráno něco rozeslat třiceti lidem. Čekali. Poslala jsem jim to v úterý vpodvečer a díky jim – byli rychlí a snad to prošlo jentaktak schůdně. A to jsem ve čtvrtek 28.11. ještě koukala na termíny a říkala si: Uf, další bude až někdy v prosinci, to je čas. Jenže v pondělí už začal prosinec a já byla přetažená a trochu vygumovaná a nedošlo mi to. Krom toho jsem myslela na jiné věci, které mám pro vedlejšák sepsat a nedokážu si na to vyhradit delší čas v kuse, jak bych potřebovala. To platí dodnes. Zítra – říkám si každý den.
Takže se to vazké průserstvo trochu táhne. Přitom ten vedlejšák chci dělat, stojím o to a celkem mě i těší.
Třetí průserstvo je, že některé věci nedělám včas. Někdy zřejmě proto, aby bylo všechno napínavější. Je to druh adrenalinového sportu. Takto sportuji každý den už ráno – nikdy nevím, jestli stihnu autobus. Ráno vstávám odjakživa pomalu. A krom toho adrenalinového důvodu si říkám: Kdybych teď hned tohle udělala, tak budu dokonalá! Budu mít všechno hotovo. Perfektní! – Ale dokonalost přece neexistuje, je bláznovství chtít být dokonalý. A perfekcionismus je směšný. Nene, neudělám ten úkol hned. No a neudělám, abych náhodou nebyla dokonalá a aby náhodou nebyla nuda. To je potom panečku adrenalin na poslední chvíli!
Čtvrté průserstvo je to, co valím před sebou: dojít na poštu a zaplatit složenku za telefon. Případně pokutu za to, že jsem nezaplatila včas. Nenávidím totiž chození na poštu. Platila bych raději zase přes internet, ale na mojí nové platební kartě mi zrušili možnost internetových transakcí. Za další musím tedy dojít do banky a vyřídit si, aby moje karta nebyla zablokovaná pro internetové transakce. Už si to říkám půl roku. Taky se chci zeptat, jestli jsem trvalý příkaz k úhradě úrazového pojištění stanovila do konce roku 2014, anebo do konce roku 2015. Nepamatuju si to. Ještě se potřebuju zeptat, jak je to se stavebním spořením. Skončilo opravdu, jak mi napsali? Bylo ukončeno? Co to znamená? Nevím to, protože obálky, co mi posílají, neotvírám. Výpisy z účtu – nebo co mi to chodí od banky – neotvírám. Jo a co to penzijní, to už je pasé, přerušeno? Obálky od pojišťovny také neotvírám. Účty za telefon také dlouho neotvírám, ale nosím je u sebe a čekám na příhodnou příležitost, až se mi bude chtít je otevřít a jít na poštu. Jenže chození na poštu mě přece obtěžuje, takže nastává málokdy. No a taky bych konečně měla jít do VZP – neptejte se mě proč, já vám stejně neodpovím. Dluh u nich ale nemám (jen jednu korunu, jak mi napsali v dopise, co jsem náhodou otevřela, a jedna koruna se snad nepočítá). Do VZP se chystám od dubna. Jejich sídlo je ve stejném bloku, co bydlí naši. Jenomže odpoledne to z práce nestihnu. A ráno bych si musela vzít volno nebo přivstat a to děsně nerada dělám, takže smůla. Jak jde o instituce a zákonné povinnosti a takové věci, vnímám to jako nátlak a schválně nereaguju. Když mi volá na telefon neznámé číslo, nezvedám ho, také často nereaguju. Cítila bych se jako otrok. Jó, ta svoboda mi pěkně dává zabrat.
Jo a několik let jsem nebyla nejmíň u dvou lékařských specialistů, kam jsem kdysi měla skoro namířeno…
Vidíte? Cítíte se dobře? Popaste se na nedostatcích bližního, máte jedinečnou příležitost! Je to lepší? Cítíte se před koncem roku uhonění, ale schopnější a zodpovědnější v jednání s úřady než já? Doufám upřímně, že jo! Stíháte si ráno vyčistit zuby, usušit vlasy nebo se dokonce napít před odchodem do práce? Pak jste lepší!
Můžete si vychutnat zaslouženou sváteční pohodu na přelomu roku a nemusíte se hnát do banky 30.12. jako v posledních pár letech já.
jsem schopna, vycistim si rano zuby i umyju hlavu :-) hned mi je lip… ale napit se zapomenu. takze zas ne o moc
To zažívání, digestiv událostí, to jsem zjistila, že potřebuju taky. Až v poměrně pokročilém věku jsem to zjistila. Jinak jsem taky roztříštěná, rozbitá, ztracená.
Ale kdybych nezkontrolovala všechnu došlou poštu listovní i mejlovou, tak se rozbiju úplně.
O věcech prostě potřebuju mít přehled.
jsem si predstavila jak jsem lepší a musela jsem se hned smát :-))) potřebujeě Liško vedle sebe kontrolora. Teda to je varianta pokud…to chce mit pořešeno. Anebo se to takhle jak je považovat za normální.. Sama si to děláš, sama si to sníš. Kontrolor by tě z problemu vytahal ven, ale zase by jsi ho musela snášet :-)
mě to nepřijde jako průšvihy – naopak mi přijde to, že tě to takhle vlastně baví.
a snad jediná věc, která mi v tvém článku přišla, že ti opravdu vadí – je to nestíhání zpracování vlastních zážitků – deníčkování. ostatní bereš jako standart, děje se to, víš o tom, ale nemáš chut to měnit, dále si právě v tom článku zdůvodnuješ, proč to neměnit – jakože zábava, adrenalin, vzrůšo, energie apd.
s tím deníčkováním jsi mi připomněla herce Jana Třísku, někde jsem četla, že si denně píše poznámky co prožil, co ten den dělal apd – vše zaznamenává. takhle si to píše od r. 1964. všechny zápisky bločky má ve své garáži, nikdy si v nich zpětně nelistuje, ale v té garáži je musí mít. přiznal, že to psaní je potřebné pro něj v ten moment, kdy to píše, dále už ne. prostě zapíše a dobrý. a tí má pocit dokončené práce za den.
porovnávání na konci s někým jiným, vůbec není důležité, nemá to žádný význam. jen si člověk prostě uvědomí to, že každý na něčem ujíždí a potřebuje to mít ve svém každodenním životě nějak.
5. anebo to pro Lisku vyznam ma… kdyz to primo pise.
5.Liško a nemáš děti, takže tenhle tvůj denní režim si klidně můžeš ponechat dál.
6. ano deníčkování :-), jako zpracování vlastního prožitku (toho co si uvědomuje, že žije)
8. spis jsem myslela z ma pro ni vyznam pocitu byt lepsi ci horsi, proto ot primo v poslednich dvou odstavcich zduraznuje… ze je to pro ni dulezite. ze ji to moznai zatezuje vnitrne…. tedy to hodnoceni. ci sebehodnoceni. neco intenzivne zpracovava v tomto smeru. me by treba nenapadlo hodnotit se dle toho zda neco stiham ci nestiham. reknu si ze jsem bordelar, vim to o sobe a neresim to… tak jini to o me vi a neresi to. max. me servou ale s tim pocitam. nenapadne me se dle toho hodnotit
kkdyz je clovek sam tak je uplne jedno co kdy zaplati a jak pozde… je to ciste jeho osobni vec a jinym po Tom hovco
kdyz ale zapomenu jit na servisni prohlidku… a mam prodlouzenou zaruku, a se tam najde zavada… tak se na me divaji vycitave jak manzel tak servisak. Proc jste neprisla na prohlidku???? vite ze vam propada zaruka? etc etc… nakonec to upytlikovali nejak. ale vypadala jsem jako blbec a taky jsem se tvarila jako blbec. to je oba smirilo se mnou. jak ze chtit po blbovi,ze? le tim samozrejme nejsou oni lepsi a ja horsi. Proste jsme jen obycejny blb.
snad jsem tou 10 odpov2dela jasne a srozumitelne co si o celme Tom tvojem “pruserarstvi” myslim… clovek ktery se nedokaze postarat o svoje veci je uplne blby. To neznamena ze je lepsi nebo horsi :-))) soucitny pohled okoli a ja vim…. proste to o sobe vim. a snazim se. ale stejne nezmenim nic.
9. aha “horší” “lepší”jo…no mě by to takhle taky nenapadlo přímo srovnávat, proto jsem napsala v 5, že každý fungujeme nějak. no, ale zase Lišku vnímám jako soutěživého člověka – každé ráno soutěží třeba s tím autobusem :-) takže “lepší” “horší” u Lišky asi má význam.
mě by tyhle hektický rána zabily. potřebuju klidnej pohodovej start (vstávání) do pracovního dne. úplně stačí co se děje v tý práci.
13. měla jsem hektická rana s malymi detmi. vstaval jsem pred patou, budila deti v pul seste a s dvemi detmiv naruci jsem bezela do jesli a do skolky. Decka jsem nesla. Jendo nesla a druhe vedla. Kdyz prijizdel Autobus tak jsem deti vzala do naruce a bezela jsem sprint k autobusu…. pak jsem roznesla deti, jedno do jesli a druhe do skolky a bezela na pul sedmou do prace. je zajimave ze jsem to bala tak y jako adrenalinovou zalezitost… zda to stihnu a fakt ze jsem to stihla a nezhroutila se, me naplňoval hrdosti. Vlastne vsecko co jsem kdy v zivote delala me uspokojovalo ve smyslu… ze to zvladam.
14. jistě, ono nic jinýho stejně nezbejvá, než zvládat to právě nějak. :-) 13. takže když zaspím, tak prostě letím do práce jak blázen, ale nevidím důvod tohle mít a podstupovat denně.
15. proto liščiny “průšvihy” nevnímám jako průšvihy, ale vnímám to jako článek o tom -” takhle já Liška tímhle stylem funguju a vyhovuje mi to a jsem si vědoma toho a toho.”
16. jojo je to clanek o Tom co Lisku motivuje… :-) a rozumim tomu, kazdeho motivuje neco jineho aby neupadal, aby ehm furt plaval :-)
Mám pocit, že snad píšeš o mě… Před deseti lety. Se čtyřicítkou na krku už vím, že nesmím nic odkládat a naučila jsem se dokonce plnit úkoly hned a dávat si na téměř všechny schůzky časovou rezervu… Od té doby to je fajn. A zaznamenávání je nutnost! Musím si to třídit do slov, poněvadž když to zůstane v hlavě, všechno se to zamotá a já se zblázním. Diáře jsou taky must have.
Ale hele, nezlob se, nejsem takovej hnidopich, jak to vypadá, ale 28. 11. nebyl čtvrtek, ale pátek :D. Já měla totiž v ten den narozky, tak to vim na tuty :D.
Hezkej víkend!
Mě to taky připadá jako adrenalinové odkládání, které tě baví. Ale to je možná jenom moje projekce, protože já to tak dělám taky a někdy se v tom úplně rozkošnicky rozvaluju – doslova. Třeba je ráno, vím, že v 9:00 musím někde být a musí to být v 9:00, protože jsem už dvakrát přišla pozdě a potřetí už by to bylo blbý. Ale já mám strašný ranní rozjezdy, takže třeba sedím na posteli a dopřeju si, že 5 minut jen civím a přemýšlím si. A pak si třeba jdu udělat čaj, s vědomím, že si ho nemůžu dovolit, když mám za čtvrt hoďky odcházet. Tak si obrátím budík, abych neviděla čas, protože já to přece stihnu bez stresů! No a pak už to lítá. A většina věcí se v poslední pětiminutovce podělá, protože spěchám, takže ten čaj vyleju, když nesu hrnek v zubech, protože v pravý ruce mám tašku a v levý svetr. Nemůžu najít boty, nebo najdu jen jednu – to je ještě horší, protože to svědčí o tom, že ta druhá přece někde musí být; nepřišla jsem snad domů s jednou botou! No a přicházím v 9:10, úplně uřícená a provinilá, klasika. Jo a ještě jedno intimní přiznání, občas se mi zdají zcela neerotické sny, ve kterých přesně takhle pospíchám a ujíždí mi autobusy a já se z nich vzbouzím s tím, že mám orgasmus. Takže něco mě na tom asi vzrušuje, někde hluboko uvnitř.
19. nádhera :-))) psice, v zubech, otočený budík na just…no to mě dostalo. :-) úplně tu celou ranní scénku vidím. :-))
18:
29.11. jak správně píše Liška,pátek opravdu byl.
Otázka pro mne je,jestli loni,nebo vloni?:-)
Myyno a Saule,
Opravím pátek na 28.11. Ať tady pak budoucí generace netápou. :-) I když už třeba bude platit úplně jinej kalendář…
Loni vloni sloni
pak budou spíš kloni.
Barčo a Ratko,
porovnávání na konci tam je, vidíte to, vy to pojmenujete za mě (pojmenovávání není zrovna moje silná stránka a zrovna včera jsem si to říkala, že se na to tím pádem zaměřím a bude to).
Porovnávání tam je, protože mi přijde dost děsivý a koledující si o průšvih, když někdo (jako já) neotevírá poštu od institucí a nebere telefony. Zatím jsem nepřišla na to, jak nalézt zalíbení v … bajo, vlastně přišla! Mě to baví v rámci vedlejšáku – tam mám internetové bankovnictví a baví mě vidět všechno přehledně a rozesílat peníze a nemuset otvírat žádné obálky.
Já totiž někdy otevřu obálku tak blbě, že přetrhnu bankovku, co je uvnitř.
(Dá se pak vyměnit v bance za celou.)
Asi mi vadí ty obálky!
Nojo,vadí! Odmalička je trhám, nikdy nerozlepuju ani nikdy opatrně nerozříznu bok nožem na dopisy, nemám chuť věnovat svou trpělivost takové pitomině jako je opatrné otevření obálky nebo jakéhokoli obalu. Vždycky to rozervu a je to. Do obalů na potraviny vrazím kudlu a trhnu a je to. Nesnáším ty celofány – než se člověk vrhne na bonboniéru, aby se zahazoval s celofánem, fuj, a pak ho ještě někde vyhazoval do tříděného odpadu.
Rozbalování mě neba.
Balení dárků mi taky moc krásně nejde. Jen knihy mi jdou. Asi budu všem dávat knihy, abych nevypadala jako zmačkaný prase polepený útržkama lepenky (ne, lepenku mě taky moc nebaví střihat) :-)
Ruliso 2,
ty se máš. Já už bych se z veškerého přehledu asi zcvokla.
Ve výsledku se pak zcvoknu na konci roku z přehledu, co všechno mám zařídit kvůlivá svému nepřehledu.
když jsme u toho pojmenovávání… tak netrpělivost třeba u věcí co tě neba…
co znamená když je někdo netrpělivý?
me se zase dela spatne, kdyz se neco posira za co odpovidam. a ostatni pak trpi protoze to neumim, nebo nevim jak to udelat. dela se mi zavrat… z toho, spatne kolem bricha a zda se mi ze omdlim. az tak hrozne prozivam pocity nezvladnute odpovednosti. pak se plizim splihle kanalem a rikam si… jsem hrozna, jsem hrozna…neschopna. zblaznim se. :-) to je ta tvoje varianta mnohem veselejsi :-))
25
pro mě to znamená, že je ta činnost pro mě okrajová a nechci s ní ztrácet čas, je to vopruz, otvírat obálky a chodit na poštu.
Jé – já musím dneska na poštu! A pro zásilku! A pro jídlo! A na výcvik! A ještě předtím napsat maily 24 lidem. Hehe.
Jo, mám to, už musím běžet. Hezký víkend a zdar zdar zdar!
A ještě si rychle vyčistím zuby, to jsem nestihla :)
Ha, snad jsem přišla na to, jak rozpoznat, že se blíží průserové stádium přetížení / přetažení / přepracování / zahlcení. Třeba tak půjde předejít jeho příchodu, uvědomit si to včas.
Je to prosté:
Jakmile mě někdo naštve a mám chuť mu nějak hnusně odseknout, tak ať už to relizuju nebo ne, je to známka toho, že mám dost. Jindy se mi to nestává.
a co udelas kdyz mas dost?
Záměrně víc odpočívám – přidám chvíle krátkého zastavení a taky si přidám na délce spánku.
A to může znamenat, že oželím a vyškrtnu nějakou činnost, nějaké večerní setkání s někým například.
kdyz mam dost nemuzu spat… neumim to vypnout.
30 – 33
Já pak už jen brečím. Klepu se a brečím. Nemůžu usnout, jak brečím, pak usnu, ale probudím se nad ránem a bolí mě břicho a je mi zle, ale když vydržím nevstat, tak znovu usnu a pak už je to obvykle dobrý. Pak už to dospím a uvolní se to zablokovaný všecko a už tělo přehodí na režim “odpočinek”. Pak bych zas spala furt.
vsecko je ve mě napnuté jak struna…. ale to nejhorší je že nemůžu vůbec spát. ležím a soustředím se alespoň na tělo když nic… a v ten moment mi začne sotupat horkost po celém těle a spotím se jak kráva :-)) takže zase nic a tak jen ležím a čekám na budík až zazvoní. Dnes jsem takhle ležela od dvou hodin…. a říkala si že třeba je to přechod. že jen přecházím něco odněkud někam. a jsem z toho celá divá.
34, 35
vy to umíte nechat dojít hodně daleko!
To já asi ne. A to opakovaně?
Já jen úplně ojediněle, párkrát za život, a i to mi připadá varovný.
Když makám a jedu, tak nevnímám a jedu na doraz, pak klaps. Od malička jsem to tak měla.
19 psice,
koukám, že ač jsem kom.19 četla se zalíbením několikrát, vůbec jsem na něj nereagovala písemně.
Vzrušující ranní adrenalin!
Kterému předchází otupělost po probuzení. Jéje, zase mi to připomnělo, jak mě v dětství máma probudila jednou a šla něco dělat. Pak mi přišla říct podruhé, že mám vstávat. Já ležela dál. Když jsem zaslechla, že se asi blíží potřetí, rychle jsem vystřelila a sedla si na postel, jako že už jsem dávno vzhůru. Přesunula jsem se do koupelny a sedla si na vanu. Po chvíli jsem si vyčistila zuby. Pokud nás toho dne čekalo se školou plavání, seděla jsem na vaně déle a truchlivěji. Vrátila jsem se do pokoje, kde jsme měla připravené oblečení. Sedla jsem si na máminu postel. Lehla jsme si do máminy postele. Slyšela jsem, že opět přichází, protože asi dlouho nejdu na snídani. Rychle jsem se vztyčila na posteli a oblékla si tílko, aby to vypadalo, že se pilně oblékám a nespím. Pak jsem se dooblíkla a šla do kuchyně zírat do čaje a pozorovat, co se odráží na hladině.
ru 37
Jo. Já se před tím asi chráním tím, že máloco náročného dělám. A já pořád, jak ji mám malou (tu sebeochranu :-)
No vida, ona je to sebeochrana a ne lenost a nepodnikavost.
Někdy si kladu otázku, jestli mám jako člověk hodně energie, nebo ne. Někdy pochybuju, dělá mi potíže to rozpoznat, protože se nejde s někým druhým porovnat – každý dělá něco jiného. A taky se to během života nějak mění, se mi zdá.
Někdy cítím jistě, že mám spoustu energie, už podle toho, jak jdu po ulici. Je to často.
Když mi bylo kolem dvaceti, měla jsem hrozný přebytky energie. Párkrát jsem stála a kopala do futra, zatímco ostatní seděli a hovořili. Nebo jsem se jentak prala s partnerem. Asi jsem potřebovala víc sexu :)
… a to už volně přechází v téma následujícího článku o vášni (asi měl být o vášni, já ho psala předvčírem před spaním a pak zapomněla, co jsem psala, pod vlivem událostí a bílého vína).
Jo, vyrozumívám z toho, že mě teď zajímá téma energie, přetažení, únavy, chcíplosti a nechuti vs. nabitosti a vášně, která žene do konání. Já buď konám vášnivě, nebo nemám chuť konat.
Dělat něco otravného suchého asi nebaví nikoho, žejo. Leda když je přesvědčen o smyslu. Jo, já musím být sama přesvědčená o smyslu toho, co dělám, jinak to krachne. Selže.
Řekla bych, že máš energie mírně nadprůměr. :-)
Ale spíš jsi velmi rázná vnitřně v tom, co si k sobě pouštíš a od čeho se držíš stranou. Sebeochrana je u tebe určitě nad průměrem.
u me se projevuje sebeochrana protivnosti… ktera prechazi do agresivity, ale porad funguju… furt jedu. Nekdo citi ze ma dost, ale ja zacnu brblat,pak nadavat ale porad funguju,snad v nadeji ze mi to nekdo zakaze. Ze treba rekne: okamzite prestan a ja pak prestanu. ale dokud me nechaji kolem sebe plivat a kopat a snazeji to jen proboha abychneprestala fungovat, mam to tezke.
43 aha :)
42 ru
Medle si začnu myslet, že přece jen nějakou sebeochranu mám, to je pozitivní, sláva!
Představuji si, jak mi někdo říká třeba : Okamžitě přestaň umývat to nádobí, já to rád udělám :-) Tyjo, mě teď napadá že přesně takhle ot dělala moje maminka. furt naříkala a vzdychala Kolik má práce, a čekala že ji od toho vyženu. Ja ji řekla že to třeba udělám, ale ona se tak podívala jakože to zvládně a já se vyplížila někam si lehnout. a nechala ji tam vzdychat a hekat. a teď to dělám taky :-))) a dokonce ani nemám moc práce ale líbí se mi to.
ratko
to je teda dobrý. Já bych tě taky nepřemlouvala a šla bych si lehnout.
ad poslední věta článku:
achjo, zejtra už je 30.12. a budu muset konečně do banky.
…
Pokud to neodložím!
A do VZP to už asi letos nestihnu. Hmm.