CHYBY JSOU DŮLEŽITÉ VYBAVENÍ NA CESTU!

Nejlepší je, když už člověk chyby vidí, už je rozpozná a identifikuje, popíše. A to platí nejen při malování akvarelů. Pak se chyby stanou součástí vybavení. To je plus. Minus je, že se potom nedá spokojit s opakováním stejných chyb, člověk se musí ještě víc snažit, aby je nedělal. Když už je pozná. Snažit se o lepší a lepší výsledek. Ne o dokonalost, ta neexistuje; o přibližování se k ní. Jako ve všem… Naštěstí když postupně ta dovednost víc „přejde do krve,“ už to jde snáz. A tím pak vznikne kapacita identifikovat zase nějakou další chybu a zase jít dál a pachtit se dál. Jako vždycky. Jako se vším. Čím víc se člověk něčím zabývá, tím víc má pocit „Vím, že nic nevím.“

Ukážu svoje chyby. Protože mám radost, že jsem si jich všimla.

A tuším, že jich dělám mnohem víc, jiných, které nevnímám. Možná je vidíte vy zvenčí líp. Tak to bývá. Napřed jen ukážu čtyři mraky. Vlastně jeden mrak. Který jsem postupně malovala čtyřikrát. Abyste se mohli na něj dívat a sami tam najít, co vám na něm sedí a nesedí. Potom ty obrázky ukážu znova a vypíchnu hlavní chyby, co na nich jsou. Počítám, že většinu lidí tohle akvarelové pachtění nemůže zajímat, tak předpokládám, že podrobně to všechno všichni číst nebudete.

Důležitá poznámka: Modrá barva se fotí hodně blbě. Akvarel se fotí hodně blbě. Ve špatném světle se taky fotí blbě. Zvlněný papír se fotí blbě. Většinou tady na obrázkách vidíme poměrně neutrální až pochmurnou barvu nebe, takový našedlý ultramarín. Ve skutečnosti je na nich teplejší optimistická modrá, smíchaná z kobaltové (cobalt blue) a azurové (cerulean blue). Když se pokusím vyfocený obrázek hodit do téhle barvy dodatečně ve photoshopu, pro změnu začnou vypadat nazelenale stíny, které jsou původně na obrázcích většinou poměrně teplou šedou, hodně do fialova. Takže i u takovýchhle jednoduchých malých obrázků stejně jako u světových děl malířství platí: Vidět originál naživo je nenahraditelná zkušenost.

Zde mrak malovaný čtyřikrát po sobě:

Ten poslední se podařilo vyfotit barevně nejvěrněji.

A teď zpátky k první verzi mraku. Je malovaná mým čínským štětcem na český papír Afrodita (firma Design of Art), poměrně tenký s gramáží 200 gramů na metr čtvereční. Velikost obrázku je přibližně jako pohlednice, tloušťka štětce asi 8 a vidíme, že na obloze udělal šmouhy, není stejnoměrná, jednolitá. Pravděpodobně jsem to malovala ne mokrým do mokrého, ale na suchý nebo sušší papír:

Změkčování ostrých hran je snad největší téma v akvarelu. Tedy těch hran, které ostré nechceme. Je to těžké, protože je to otázka načasování, kdy barvu na papír dát, kdy je ještě moc mokrý a kdy málo. A následně kdy potom vzniklou hranu rozmýt – kdy je na to už pozdě, protože papír už je moc suchý.

Jdeme dál, na obrázek druhý a třetí. Na těch už byla obloha jednolitější. Jsou malované novým tlustším štětcem Da Vinci číslo 12, jehož hlavní hmota je tvořena směsí srsti z několika veverek. A ty jsou měkké. To se na velké plochy hodí nejlépe. Tenhle štětec má v sobě ještě trochu syntetických chlupů a trochu sobola Kolinsky, protože má zároveň špičku. Není jen na plochy jako tlusté měkké veverčí štětce, ale dají se s ním tedy malovat i tvary. Oba obrázky jsou na papíře Hahnemühle, podle mě ideální gramáž 300 gramů na metr čtvereční a je to cold pressed, to znamená, že papír není úplně hlaďoučký (hot pressed) ani hrubě strukturovaný (rough), ale něco mezi. Jsem si přečetla. Na horním obrázku, našem čísle dvě, vidíme, že jsem tmavou část mraku opakovaně přepracovávala, a i když celkem kvalitní papír tohle v pohodě snesl, nevypadá to dobře, je z toho řvavý flek (krom toho má také dole ostrou hranu, ale tím už jsem se nezabývala, když jsem polotovar obrázku odstavila jako ztracený):

A tady na obrázku číslo 3 jsme viděli nežádoucí světlé fleky. S těmi se už toho moc nenadělá, obrázek je ztracen. Možná by šlo je znovu navlhčit a odsát štětcem, hadrem nebo papírovým kapesníčkem a potom přemalovat barvou, ale asi by se to úplně hladce nepovedlo a v tomhle případě to hodně vadí. Tento kaz souvisí se způsobem namáčení štětce do barvy. Nedělá se to tak, že se vlhkým štětcem špičkou zašmrdlá přímo v barvě a ta se nanese na papír. To nikdy. To by sice tento kaz neudělalo, ale jednak by barva byla do štětce vpita nerovnoměrně, ve špičce víc než v těle, takže byste neměli kontrolu nad tím, kolik barvy kde nanášíte, a jednak by barva byla moc hustá třeskutá a řvavá z kostičky barevného pigmentu (nebo tuby). Může být, pokud ji tak čistou a hustou chcete. Ale beztak byste ji měli ve štětci nerovnoměrně. Proto se postupuje tak, že se mokrým štětcem šmrdlá přímo v barvě, potom se jím zašmrdlá vedle na ploše, umělohmotné nebo plechové nebo porcelánové, nejlépe bílé. A taky vlhké. Tím se přenese směs barvy na tuto (plochou) paletu, často jde o víko krabičky barev, které právě používáte. Tam je víc prostoru a můžete štětec otírat celý, po stranách, po celé jeho délce, tím se do něj dostane barva rovnoměrně. Ještě předtím jím můžete nabrat trochu jiné barvy a přidat ji k té první, rovnoměrně smíchat a v tom potom štětec ze všech stran opatlat. Tím získáte kýžený odstín. Možná ho budete potřebovat na obrázek trochu víc – vymácháte tedy štětec ve vodě, namočíte ho znovu do hlavní barvy a znovu z něj tu nasáklou barvu přenesete na paletu do své loužičky barvy. Pak zas přidáte stejným způsobem trochu té druhé barvy, kterou tam chcete mít přimíchanou, a promícháte štětcem pořádně. Teď ho máte nasáklý svým kýženým odstínem a můžete malovat na papír. Jestli se vám odstín zdá správný, ale příliš tmavý, přidejte do něj štětcem trochu vody a opět promíchejte. Potom naneste na papír. Chyba z obrázku číslo 3 vzniká, když si řeknete, že kus oblohy máte patřičně sytou barvou a teď byste chtěli udělat kus stejným odstínem, ale světlejším. A odfláknete to, bezmyšlenkovitě namočíte tedy štětec do vody, ale nepřimícháte ji rovnoměrně do směsi, kterou potom dáte na papír. Potřebujete to rychle, než to na papíře zaschne, jen rychle do štětce přidáte trochu vody, přece vodou se to zesvětlí, žejo, to bude stačit, párkrát s ním šmejknete do své loužičky barvy a šup s tím na papír. A to se nevyplatí. Vyplatí se mít předem připravenou loužičku obou odstínů, které budete potřebovat. Anebo vědět, že je umíte rychle a rovnoměrně namíchat včas. Třetí možnost je, že mícháte odstíny do sebe přímo na papíře, takže nemáte jednolité směsi, ale mnohem bohatší a zajímavější, ale to nedoporučuju dělat rovnou napoprvé do obrázku, ale napřed si to zkoušet bez snahy o výsledek. Nakonec pro dosažení jednolité oblohy se tento poslední postup vůbec nehodí. Závěr: Mnoho vody a málo barvy ve štětci naneseno na už namalovanou vrstvu nebo vedle ní tedy udělá světlý flek nebo flek ve tvaru květu, květáku, nádoru. A to je nežádoucí, nádory nechceme.

Když jsem se podívala na tři vzniklé obrázky, řekla jsem si, že ten první by se snad dal použít a pokračovat v něm, ale že teď, když už mám ten tlustý štětec, se s tímhle obrázkem spokojit nemohu, musím namalovat další.

Na základě zkušenosti z těch tří předchozích pokusů jsem se bála, abych to zase nepřeťápla a nepatlala v dolní zastíněné části mraku moc vrstev. Lékem na to je na první dobrou trefit správnou tmavost tak akorátovou a tu dát na papír. To není lehký. Přičemž je nutno vědět, že když akvarel na papíře zaschne, zesvětlá asi o 40 %. Hodně. A to chce praxi, mít to v oku. Odhaduje se to špatně. Já to většinou podcením, leknu se, že už je to moc tmavé, ale ono není. A to se dělo při malování tohohle obrázku. Dvakrát se stalo, že jsem tam nanesla tmavý stín a dvakrát jsem ho hned zas papírovým kapesníčkem hodně zesvětlila. Třetí rundy už jsem se bála – že to bude flekatý. Jinak jsem s tím čtvrtým mrakem docela spokojená. Dneska. Možná za měsíc nebudu. To by byla vlastně dobrá zpráva, že se zase posunuju. Ten čtvrtý mrak jsem vytvářela jinak než všechny předchozí. Nenechala jsem na něj volné bílé místo při malování modré oblohy, jak jsem to dělala u tří předešlých. Namalovala jsem na navlhčený papír modrou oblohu po celé ploše, všude. Tmavší nahoře, světlejší dole pro věrnost atmosférickému efektu, který můžeme pozorovat denně: Když koukáte do modrého nebe, přímo nad hlavou je nejmodřejší, u obzoru je světlejší. No a když jsem měla před sebou na papíře celomodrý obdélníček, vzala jsem lehce zmuchlaný papírový kapesníček, neposmrkaný, a zatlačila jím do podkladu. Tím vznikla horní část mraku; je vidět, jak je nepravidelná, roztřepená; to by štětcem nešlo docílit. Když zatlačíte kapesníčkem silně, barva se vysaje úplně a vznikne bílý flek. Když zatlačíte mírně, jen tak ťufťáte, dostanete světlounce modrou. Vysajete tedy barvu z těch míst, kde chcete mít bílý oblak. Je dobré ubrousek v ruce vyměnit nebo aspoň otočit a sát vždycky čistým kouskem; zamodřený papírek už všechnu barvu doběla nevybere. Ten postup jsem nevymyslela, dělá to hodně lidí – jak soudím podle množství výtvarníků-youtuberů, kteří tohle pro obláčky doporučují. Já to dlouho nechtěla zkusit, připadalo mi to jako švindl, jako netradiční, ne jako pořádný a opravdový akvarel. Tak jsem mraky dělala jen štětcem. Ono to taky jde. Ale ten kapesníček má docela pěknej efekt a věrnej skutečnosti. Když už jsem mluvila o tom atmosférickém efektu, ještě jeden je důležitý: perspektiva. Až budete odstraňovat ubrouskem barvu pro svůj oblak, v dolní části obrázku už nedělejte naducaná kulatá mračna, ale podlouhé čárkovité mráčky. Mraky nízko nad obzorem jsou totiž ty mraky, které jsou od nás nejdál. Proto je pozorovatel vidí zploštělé. Jsou hodně daleko. To je co? I mraky podléhají perspektivě. Jsou s námi na stejné lodi.

A to je všechno. Na pár chybách v rámci jednoho mraku malovaného čtyřikrát je ukázáno snad všechno, co v akvarelu stojí za řeč. Před čím stojí za to varovat. Co stojí za to zlepšovat. Ten mrak patřil k pohledu na Hradčany z Vyšehradu. Tady je (bohužel se opět nepovedl příliš věrně vyfotit, je to dooranžova a dorůžova, ale to je fuk):

.