MĚSÍC AŽ DVA PŘED TERMÍNEM KONTROLNÍHO VYŠETŘENÍ

– Moc se to pročítat nedá, ani já to nemám chuť pročítat; zatrhla jsem si proto tučně jen to, co mi momentálně připadalo zvláštní nebo opakující se. Hlavně mě zaujal hmyz nebo zvířata. Proč?
1) Na jaře jsem se dověděla od kamaráda, když jsme se bavili o imaginaci a silovém zvířeti, které v ní je možné potkat (já tam tehdy potkala medvěda baribala), že pokud se mi v imaginaci ukáže hmyz, nemám se na něj obracet, mám ho ignorovat, nemám se s ním nijak ztotožňovat apod., protože hmyz je právě symbolem (mojí) nemoci. No a svět imaginace a svět snu je celkem podobný.
2) Už kdysi před dvaceti lety, hlavně v období krize, se mi zdálo o naší kočce. A pochopila jsem tehdy, že je to v mých snech symbol biologické složky mého života. Někdy nemohla dosáhnout na potravu – symbol toho, že jsem měla málo energie, jindy a to opakovaně jsme ji ve snech musela hlídat, postarat se o to, aby se neztratila, aby byla v bezpečí. Teď máme kocoura a některé sny z téhle doby se týkaly kocourů! Tenhle kocouří prvek ve snu by tedy mohl ukazovat, kde se vynachází moje fyzické zdraví, anebo kam dál se je vhodné ubírat teď a v budoucnu – to vztahuju ne ke snu, že jedu pro kocoura do Brna :-D ale ke snu, že někdo, takže asi já, kdysi maloval, potom se rozhodl, že bude místo toho kocour, a teď teprve to sdělil. V tom vidím trochu cestu – něco malovat, to je pro mě ozdravné. Když jsem sobě kladla otázku, co mám dělat jinak, co mám změnit, abych se od té nemoci odpíchla a abych dál byla zdravá, tak jediná odpověď, co se ze mne vynořovala, bylo malovat. Proto maluju to akvarelové nebe. Je to trénink, je to takové útěšné, za třetí to má duchovní rozměr, a za další ještě nevím, co s tím bude dál a jaký význam to pro mě osobně, moji náladu, můj relax bude mít.
3) Kdysi jsem také vyrozuměla, že když mám ve snu doklady nebo svoje věci a něco se s nimi děje, někam je dávám nebo si je zapomínám vzít na cestu, tak to ve snové řeči souvisí s mojí identitou. Něco se s ní asi mění.
4) Navíc strach z výšky nebo pohled z výšky mi taky připadá, že ve snech v minulosti souvisel s nějakou změnou postoje.

Sen 11.10.2022
Smutek. Udělám si pohyblivý komiks do sešitu! Nojo, ale to mě prozradí, když to někdo uvidí. Jak to tedy udělám… Začínám kreslit tlustou vodorovnou čáru. A bude se mnou někdo, až budu umírat? Představuju si svého oblíbeného kamaráda P. z doby střední školy. Vidím, jak chce přijít za mnou. Říkám si (spíš je to o mně ve 3. osobě jednotného čísla jako vyprávění zvenku), že to zvládnu, že s tím počítám, že se mnou nikdo nebude. (Před usnutím jsem poslouchala rozhovor s baletkou, jejíž přítel baleťák Emanuel se oběsil. A taky mě včera po rehabilitaci bolelo docela znepokojivě břicho i kyčle, špatně se mi chodilo.)

Sen 12.10.2022
Někam jdeme, cesta pokračuje tak, že se musí jít po širokém kmeni stromu. Je široký hodně, asi metr a nahoře zploštělý, uzpůsobený pro chůzi. Vpravo od něj je nějaká zeď nebo stromoví, takže to nepůsobí tak děsivě, jako by visel ve vzduchu. Takové chození ve výšce vůbec nemám ráda, tohle vyhodnocuju, že projdu. Jdu tedy první, uvidíme, jak půjde cesta dál. Došla jsem po kmeni až na konec a hlásím dozadu ostatním, jak to dál vypadá: musí se hodně strmě dolů, vypadá to jako zahradní skalka, ale na začátku je ten úsek hlína a nic kolem, je to skoro kolmo dolů, ve vzduchu. To vyhodnocuju, že neprojdu. A kdybychom se tudy měli vracet nahoru, tak taky těžko. Takže oznamuju, že z tohoto místa jdu zpátky. Je to oznámení po uvážení, není v tom žádný strach nebo panika z výšek nebo pádu; té jsem předešla tím, že jsem si úsek obhlídla a v klidu posoudila, jestli se tam ještě vydám, nebo už ne.

Sen 13.10.2022
Jsem venku na kopci na hradě a koukám se dolů zbytkem středověkého okna na řeku. Vidím meandr z ptačího pohledu. (Připomíná mi to, když jsme se před 25 lety cestou z hor nebo do hor na Slovensku stavili na Starém hradě, který je vysoko nad řekou Váh.)

Sen 23.10.2022
Mravenec.

Sen 25.10.2022
Autonehoda – v noci ve žlutě osvětleném městě jedu v autě plném lidí, už se to schyluje k nabourání. A nabourali jsme nějak levým bokem.

Přátelím se s mladíkem, vysokým světlovlasým, odcházím ze třídy nebo posluchárny a on mi dává dárek – velký černý jazyk z boty. Asi to teď frčí mezi mladými jako sportovní pomůcka, možná se na tom surfuje, nevím. Dávám mu pusu na rozloučenou a jdu. Pak si říkám, kdyby se mnou chtěl něco mít (přitom byl o 20 let mladší, to je nějak hodně), jak bych mu asi vysvětlovala, že po léčbě na sex musím opatrně, a jak by to asi přijal, když je takhle mladý. Jdu tedy po školní chodbě, mám dost věcí – batoh, draka na pouštění, ten jazyk. Potkávám Ondřeje P. (kamarád psychoterapeut, co hraje divadlo). Nabízí se, že mi s věcmi pomůže, dává mi batoh na jezditašku, jdeme univerzitní chodbou, vypadáme tam nepatřičně a já se směju:
„Jsme jako v seriálu Návštěvníci, převlečení za geometry chodíme po DAMU.“
Na konci chodby je neformální posezení, usedáme, mluví nějaká učitelka, přede mnou na zemi pod stolkem leží korálky – jeden kulatý a jeden podlouhlý, oba tmavomodré metalické, jsou vedle sebe navlečeny na vlasci. Pohnuly se, vypadají jako hmyz, ale jsou asi řízeny elektronicky. Kam vede ten vlasec? Chci to prozkoumat, beru ho do ruky. Korálky lezou jako veliký mravenec a kously mě do ruky!

Sen 28.10.
Jdeme se dvěma klukama přes ves na jídlo. Je to asi poslední den, je to fajn, rozumíme si, nevím, jestli se nějaký z nich vysloví nebo co nebo nic, přidávají se další lidi a už nás roztrhli, jdeme s nimi za ruce v jiném pořadí. Předtím bok po boku jakoby samo bez chůze. Lenka1 si jde u nás dělat řízky na naší velké pánvi. Přendavám to, aby to šlo líp. Kocour se popálil na čumáku o sirku.
Kocour začal mluvit. Překvapení. Byl to malý chlapík, výtvarně nadaný a zmizel před lety – rozhodl se, že bude dělat kocoura.
Později v jídelně nandavám každému dítěti trochu zelí a asi tak jeden bramborový knedlík a pak k tomu přijde malý řízek. Pavlišov se to jmenuje. (To je pravda, knedlík a zelí a řízek k tomu se jmenuje Pavlišov.) Porce jsou menší. Mně by teď stačila. Dřív určitě ne, je to docela málo. Hubuju jednoho kluka za něco, trochu jsem do něj i drcla. Píseň V jarošovských lukách našel jsem já dukát…

Sen 30.10.
Jedu pro kocoura do Brna.

Sen 4.11. (mám kovídek, teplotu)
Jsme někde s lidmi, bavím se s krátkovlasým klukem, teprve jsme se seznámili. On jde nějak rychle na věc. Už mi dává pusu, i když nechci. Tak to ne, to v žádným případě. To je nějakej psychopat, sice napřed vypadal fajn, ale tohle teda ne.

Hotel. Mám pokoj pro sebe, třetí, tak to bych si mohla někoho pozvat. Nějakého milence. Vycházím na druhou stranu, je tam terasa. Lenča (spolužačka ze ZŠ, sportovní typ, oblíbená) a spol taky vyšli ven, vidím v dálce krásně barevné Hradčany, vypadají jako namalované na vzduchu, ale jsou opravdové. Potom beru ven židli – kancelářskou, na kolečkách – a jedu s ní nahoru až na kopeček, je tu hladká podlaha, svezu se pak dolů jako na saních. Spolužák z gymplu šprt M.P. se něsměje, ten se ptá vážným hlasem: „Tak bude nový diskusní pořád v televizi?“ Ostatní se taky sklouznou, dokonce i Kaktuska (spolužačka ze ZŠ, ona i M.P. jsou trochu suchaři). Kaktuska sáňkuje na velké posteli, já za ní na židli.

Desperation. Desperád. Proč je to vlastně s D na konci?

Sen 10.11.
Rostou mi chlupy na nose.

Sen 11.11.
Hra pro děti. Kluk. Pak přišla jeho holka, krásná, hrozně jí to sluší. Ptám se ho, jestli mi ji někdy půjčí; že ji chci ještě vidět. Pak je tam Haupnyš, Pepa (spolužáci z VŠ), Štěpán a ten kluk. Rozjásané. Dneska samí krasavci. Jsem taková neškodná, jen se na ně koukám.

Někdo tam spí, možná profesor Halík. Dívka mi říká, že nebudu psát práci, ale ještě budou zkoušky. Rigorozní ale mám. (Realita: Mám rigorózní zkoušky, ale nenapsala jsem dizertačku, před dvaceti lety. Teď mám asi rok hotové magisterské studium aplikované etiky, kde jen jednu přednášku měl prof.Halík, ale ještě nemám napsanou ani diplomku, ani nemám udělané žádné státnice.)

Je 13:19, to je ještě čas. Jede to v 15 hodin. Ale mám peněženku? Stanice autobusu je u papírnictví, posunuli ji tam. To je dobrý, Lenka2 tam koupí navlíknuté bonbóny a ještě z nich udělá víc menších pro děti ve školce, kde pracuje. V části obchodu je koberec a chodí se tam bez bot, Lenka2 tam jde bez bot, já tam nejdu.

Sen 12.11.
Balíme. Lenka2. Někomu se narodil chlapeček. Mám boty? Vždycky jen jedna ponožka, ne dvě stejné. Vidím na trávě divná zvířata, jedno vypadá jako béžová želva. Nebo krtonožka z Brouka Pytlíka? Má odklápěcí krunýř, teď je vidět, že je keramická. Jmenuje se krtice.

Zní píseň u Belfastu „Tell me ma…“ Fousáč mi vypráví, o čem je, ale je to úplně jiný příběh, než co je v písni. Vypráví, že hlavní postava písně předstírala, že je něčí sestra, nějakého muže, a že měli vstát v 10 hodin. Říkám mu, že ta píseň má jiný text a že byl napsán na skleněných dveřích baru v Belfastu (a to je pravda). Text ze dveří už se tiskne v tiskárně, potom ho uvidíme.

Sen 14.11.
Mám hrát na housle, nevím, na které stránce v časopise jsou noty, co mám hrát. Vlevo ode mě je kapelník. Smyčec je divný, špatně se drží, převrací se.

Sen 15.11.
Jedu s batohem ven vlakem, vedle mě u stolku sedí starší pán, už vystupuje, ale přitom říká, že si na to místo příště zase sedne. Ve vlaku sedí plno lidí, atmosféra je příjemná, usmívám se. Milé. Praha 6 tady věnovala pro cestující k dispozici sérii gramodesek. Později má za mnou přijet kluk. Už je večer, dojeli jsme do cíle, do Liberce. Zjistila jsem, že nemám ani nabíječku ani power banku a telefonu už docela dochází baterka. A nemám karimatku. Píšu tedy mámě jen zprávu, že se vrátím. Opouštím osvětlenou čekárnu, kde jsem byla s lidmi, jdu tmou k trati, přijíždí zrovna zleva vlak, ten by mohl být na Prahu, jdu na nástupiště, zavřel mi dveře těsně před nosem. Ale jel jinam, jen na krátkou trať. Jdu tedy doprava na hlavní stanici k nádražní budově. Není to tu moc osvětlené, jsou tu staré plechové tabule s názvy stanic, ošoupané. Ani název Liberec není dobře vidět.

Šéf mi trochu ustaraně říká, že kolegyně Jana má něco s levým vaječníkem. Ale přeslechla jsem, co. Nevím tedy, jestli je to vážné, anebo naopak ne.

.