12 komentářů u „Bá-snění“

1. Ta snová báseň odkazuje na spaní a noc –
   protože PŘED SPANÍM mi máma dávala každý den jabko, když jsem byla dítě.
   Proto ji sen oslovuje “maminko-jabko” :-)

   Vůbec nějak odkazuje k matce
   (a myslela jsem na vztah matka-dcera, rivalita, anebo absence rivality mezi nimi a pak později v životě).

   “Na nic se neptám” – to je taky můj zvyk; doma jsem se na nic neptala. Radši. Abych ještě nedostala vynadáno, že to nevím, nebo že otravuju zase s tím samým. Nebo abych se náhodou nedověděla výsledek, kterého jsem se bála, a hlavně se bála zeptat. Neptala jsem se, když mi ho sami neřekli. Jen jsem neverbálně vycítila odpověď podle toho, jak se chovali. Přímou mi nedali.

   A ještě ten sen odkazuje ke smrti, ztrátě sebe-vědomí po smrti, naprosté ztrátě identity po smrti a nevědomosti, co bude. Tajemství. Jako v dětství.
   Pořád tajemství.

2. Snové haiké. Na mě působí hrozně smutně, nesmíš se ptát, ale stejně tvá otázka zůstává na konci nezodpovězená. Jako by na posledním neexistujícím řádku byla matka a její důvody, proč je lepší nepokládat ji otázky. A máš to tak doteď, že se jí radši neptáš? Já docela jo, máme to z obou stran, možná proto mi ta báseň přijde smutná, protože mě zasahuje.

3. když jsem přečetla příspěvek, nemyslela jsem si nic… ani veselo ani smutno.
   Když jsem pak přečetla komentář, před spaním jabko… zvláštní.
   vztah matka dcera… absence rivality, co ta rivalita je? U nás doma to bylo tak, že jsem moc nechtěla uklízet…a vynášet odpadky a celkově dělat takové ty hnusné práce, dělala to maminka. TAtínek nikdy. Když mi maminka řekla, udělala jsem to ze soucitu. Je to rivalita? že mi musela říct…. a že jsem pokaždé vzdychla jakobych ji pomáhala. Jakoby to bylo pro ni.

   Taky jsem se neptala, abych se nedozvěděl že mám vyhodit odpadky nebo umít nádobí.

   Nerespekt… To byl můj největší problém. člověk snad nemůže být rival s někým koho nerespektuje.

4. Můj vztah k rodičům se řídil vždycky soucitem, nechtěla jsem je ranit… možná jsem je považovala za zranitelné… velmi zranitelné. že je třeba jim pomáhat. rivalita zraňuje… bolí.

   Moji rodiče mě cpali do různých soutěží, přihlašovali na to a tamto…. vyhrávala jsem a zaroveň byla zraňována. bolelo to. když byl někdo lepší jako já, velmi to bolelo a ten pocit byl: opět jsem zklamala. Jak utěším rodiče. Oni se tak těšili ze vyhraji, hlavně maminka.

   Můj muž řekl hned, když poprvé přišel do rodiny, že jsme šílení…. celá rodina. Poznal to :-) teď to neřeší, jen kroutí očima

5. psice,
   jo, je to spíš smutný.
   Radši se neptám ani teď – na důležité věci zásadní hluboké. Neptám se mámy, co by chtěla, jestli něčeho lituje, koho milovala … a ani ona se mě neptá. Dala jsem jí od puberty najevo, že neodpovím, že moje soukromí je moje a že se nemá ptát (a někdy si říkám: Kdo byl ten první z nás dvou, kdo tohle zavedl – já, nebo ona? Obě asi. Možná ona mě něčím zastrašila – ale jestli přímo zastrašila, anebo naopak tím, že něco sdělovala a já se toho lekla, o tom jsem ještě nepřemýšlela.). Tak se neptá, na nic. Jen v občasných chvílích přátelské otevřenosti nebo ve spolupracující krizové chvíli něco o sobě si vzájemně řekneme, jinak ne. Jinak se vlastně moc neznáme.
   Povrchní distanc, aby náááhodou jsme se úplně nepřiblížily. Nebo nezjistily, že jsme úplně v opozici.

6. 3
   ošklíbat se nad vynášením smetí mi připadá normálně pubertální.
   Ale odmítat se spolupodílet na domácích pracech mi přijde jako příliš silná pozice pro dítě, jako vládnoucí pozice.
   … kdoví, jak to bylo :)

7. 6. jsem neodmítala… spíše jsem byla pasivní. něco ve smyslu: A ty to nevidíš? Proč tě nenapadlo to udělat. achjo

8. 5. jinak povídat si s mámou o mojich vnitřních záležitostech je naprosto to poslední co bych kdy udělala. Nikdy jsem t neudělala a když tak víceméně stylem “mimkry”. Něco řeknu aby byl klid. aby neměla potřebu se dále ptát…. Co se týče jejich zážitků, byla jsem vždycky samé ucho… ale ona byla taky hodně uzavřená. až teď povídá :-)) a já se zájmem naslouchám, který pan továrník se o ní ucházel a kde jaký trapas se ji stal jako mladé dívce. Zážitky z dětství mi vykládala již dříve… teď už se k nim nevrací.

9. Nevědět a nemoci se zeptat – to je stes a strach. Za ním je hluboká samota.
   A co takhle, Liško, když už jsi veliká a chytrá ………… by ses mohla odhodlat a začít se ptát. Někdo tu obruč musí přetnout. Teď už se nemusíš bát, že ti někdo vynadá (no bóže, vždycky můžeš prásknout dveřmi a jít k sobě). A nemusíš se bát výsledku. S jaýmkoli výsledkem se už umíš vyrovnat. Doba závislosti na rodičích skončila. Tu nabídku sdílení bys mamince dát měla. Aby nebyla tak sama. Aby neumřela jednou sama a ty tu nezůstala s věčným dluhem. Třeba její reakce nebude hned vstřícná, napoprvé. Vezměme v úvahu, že to neumí.

   …. Mně dávala maminka na dobrou noc pusu.
   Sice jsme měly spolu taky komplikovaný vztah, ale po tátově smrti jsme se zkamarádily.

10. Lenko,
    no jasně že se můžu začít ptát – jakmile mám povědomost o tom, že zvykem bylo se neptat, tak se můžu začít ptát. Jo, můžu. Až a když bude dobrá příležitost. A v tu chvíli taky budu vědět, jestli zrovna teď to dělám pro sebe, anebo pro jiného, a rozhodnu se, jestli to pro sebe nebo pro něj chci udělat. Teď už to rozhoduju já, už jsem v tom svobodně.

11. 8 ratko,
    jo, jo, tak nějak podobně i já.

12. dobrá příležitost je zájem o rodinná alba… zeptat se kde jsou a podívat se do nich v přítomnosti maminky. To sbližuje srdce a otvírá příběhy