JSME ZOBRAZENÍ
Maluju stromek sedmičku. Celé dopoledne, ehm. Přemalovala jsem ho komplet, aby byl menší. Byl menší. Chci, aby ty stromy byly každý jiný, jako ve skutečnosti byly. Aby bylo vidět nejen, že jsou to podobný stromky, ale že jsou každý jiný. Můžu se pak vždycky ráno na obraz podívat a vybrat si každý den v týdnu, který ze sedmi stromků mi připomíná. Nebo večer. Jaký byl den.
Zatímco jsem piplala sedmičku, ostatní zametali dům, prali povlečení, uklízeli. Nojono, musela jsem to došmrdlat! Pak ještě se osprchovat – skvělé na tomhle domě je, že je vybaven i teplou sprchou! A zabalit. A je to. Rozdělila jsem barvy, abychom je měly obě. Ty namíchané a poloprázdné kyblíky nechávám Lence, beru si malé nádoby základních barev plus černou a bílou v lahvičkách od ledové kávy.
A jedém. Obraz na střeše. Nechávám ho v superfutrálu, dojedu si pro něj ke kamarádům někdy vbrzku. Už vidím, jak si na koberec vedle postele prostírám igelit, stavím stojan a jdu šmrdlat trávu.
Malovat přímo v přírodě je k nezaplacení. Když člověk něco tvoří, ponoří se do činnosti a je to fajn, je to dobrý zážitek, bez ohledu na výsledek. Na obsahu a formě ovšem taky záleží, něco vypovídá. Ale rčení „I cesta je cíl“ se na to celkem hodí. Je to prožití přítomnosti, která přitom rychle letí. A malovat v přírodě znamená přírodu vnímat víc než jindy. Víc se dívat. Začne pak naskakovat jiný typ postřehů: „Z jakých barev by šlo namíchat tuhle stříbrozelenou? – Tady ty listy, kdybych je maloval, by byly vlevo na obraze barevně ostře oddělené od pozadí, byl by tam kontrast, ale napravo by naopak jemně přecházely do barvy pozadí, jen jejich linie by byla jakoby precizní, osvětlená.“
Je to spojení. Spojení se světem. Protože proč lidi malujou? Proč chtějí něco zachytit? Protože chtějí být součástí krásy nebo jiného silného dojmu? Součástí života. Naplňuje to potřebu spojení, propojení, které stojí proti existenciální samotě a vědomí, že člověk je oddělený jedinec, je sám a neovlivňuje, že se bez své vůle ocitl na světě a že je vystaven smrtelnosti. Kdybychom si to plně uvědomovali v každém okamžiku, budeme zoufale skomírat, ochromeni hrůzou. Naštěstí jsme život, tak si poradíme, vynalézáme mnohé způsoby, co můžeme dělat, například se spojit s jiným člověkem… Jenže co je věčné? Paradoxně to, co je momentální prožitek ponoření se do činnosti? Kdyby!
Bonusy! Proměny palety ve fotografii:
Video, kde neseme svoje nenačaté obrazy na místo:
Video s duhou, pro radost:
A málem bych zapomněla nejhlavnější bonus! Společnou fotku nás dvou, když nám bylo osmnáct, namalovaly jsme si na obličej pihy a vzájemně si zastřihly vlasy do oblouku a udělaly dva culíky. S Lenčí v Klenčí. Autor nazval fotku Tři trubky.
.
Obraz a holky supr! :-)
Za mě ani jedno nemá chybu!
Obraz se ti Liško opravdu moc povedl ..s tím jemně měnícím se světlem, žlutá a hra oblohy…radost se na něj každé ráno dívat, i když bude venku ošklivo….svěží, radostný, moc hezký.
Tleskám! :-)
Odstavec „Malovat v přírodě atd….“
ponoření se do činnosti, přítomnost v její plnosti apd….
naprostý souhlas!
„…Naplňuje to potřebu spojení, propojení, které stojí proti existenciální samotě a vědomí, že člověk je oddělený jedinec, je sám a neovlivňuje, že se bez své vůle ocitl na světě a že je vystaven smrtelnosti.“
k tomu v jednom ze svých dopisů Van Gogh:
„Protože se však můžeme domnívat, že i na ostatních nesčetných planetách a sluncích rovněž jsou linie a tvary a barvy, zůstává otevřena možnost moci malovat za lepších a změněných podmínek bytí – bytí změněného způsobem možná o nic důmyslnějším a o nic překvapivějším než přeměna housenky v motýla, bílé larvy v chrousta.
Polem působnosti tohoto bytí malíře-motýla by byla jedna z nesčetných hvězd, které nám po smrti možná nebudou o nic víc nedosažitelné, nepřístupné než jsou černé body, které symbolizují města a vesnice na mapě v našem pozemském životě.
…………………Nicméně v současnosti stále věříme tomu, že život je plochý a jde od narození ke smrti.
Ale život je pravděpodobně také kulatý a mnohem bohatší svým rozsahem a možnostmi než ta jedinečná polokoule, kterou dnes známe. „
barčo,
dík!
Ještě ten obraz budu dodělávat. Někdy.
Saule,
mně se hrozně líbí „Ale život je pravděpodobně také kulatý“
Liško, máš spoustu talentů, na nás ostatní pak nezbylo.
4. Libo,
kecáte! Máte! Všichni máme! Jestli je život kulatej, tak pro nás všechny, tak jsme do sebe vpletený.
… a něco zas nemám já. Třeba dělat věci včas a průběžně a jít si uklidit a neodkládat to. Takže dneska! Jsem zvědavá.
No a jsem doma a abych šla uklízet, že.
Zítra přijede můj obraz Sedmistromků! Ráno si pro něj jdu na nádraží, pak ho budem transportovat domů, něco si tam dáme a někam pak ještě půjdem, beru si v práci volno.
Jako kterej stromek se cítíte?
jako kterej dnes a jako kterej obvykle celkově?
Já jsem obvykle jednička a čtyřka. Spíš čtyřka, ta je taková otevřenější, rozevlátější.
Když jsem sedmička, je mi bídně, jsem sama, nemám zrovna nikoho, s kým mluvit. Ale to se už moc nestává, to já na někoho vybliju, někomu třeba zavolám.
Dneska jsem se cítila jako dvojka a taky sedmička. – Protože komu mám říkat, že se mi někdo líbí?!
Já to potřebuju nějak vyjádřit. Tak mám zas čmárat komiksy sem, nebo co? To teda já chci reál.
Dneska už jsem byla dost nervózní, nemohla jsem moc jíst a ještě jsem si přisolila písněma, co jsem si pouštěla. (A to nemluvím o tom, že jsem musela zpívat s kytarou píseň ráno přede všema. Taková expozice. Vůbec ne teda poprvé.)
No a myslíte. že se mi teď večer chce uklízet? Zase si pouštím songy.
Cítím se odkvetle, tak nějak suše… kteréj stromek? asi ten poslední, osamělý. Svatba mnou hodně otřásla…nastavila mi zrcadlo, i můj muž se hroutil a ten vydrží všecko. Syn má hodně přátel, přes padesát… veselá společnost, hrozná sranda… všichni si rozumí a mají se rádi, hrají hry a baví se. Stresuje mně to. Vyčerpává… miluji ticho a klid. Když se neděje nic. Nikam nemusím, nic neplánuji, nikdo nic nechce a šumí větvě a je ticho.
Povídání se sousedy, to mám ráda. Sejdeme se na kávu a povídáme si. Vrátili se z Izraele, ukážeme si fotky. V klidu. Možná se dozvím nějaké rodinné historky…
9 ratko
jé, hurá, píšeš…
No, a je to takový kontrast, tla svatba, který potom, když skončí, zdůrazní, že chceš vlastně svůj klid a že jsi komornější osoba? Tos chtěla říct?
– Takový pocit jsem mívala u obřích, hlučných a vícedenních akcí v hromadě lidí (což byl projekt X u nás v práci), když jsem pak táhla domů tmou a věděla, že tam nikdo není, že tam budu sama. Byl to náraz, velký kontrast. právě jen v něm to bylo silněpůsobivě vidět. jinak ne. Jinak pohoda. (A já myslím, že tvůj svět je pohoda, je pěkný, ladný, soukromý, tišší.)
10. nemohli jsem dojet domů… byla to dálka. nejmladší se ožral jak doga s ostatními, takže nám v ničem nepomohl. Všude jsme tahali babičku :-)) V noci jsme k ní 3x vstala, pak ji vézt k synovi a uklidit prázdninový byt jelikož by jinak byl úklid extra. Na jídlo nebylo nic (synové všecko snedli) tak jsem jeli hladoví. a všude objíždˇky a prácena cestě… jeli jsme přes sedm hodin i když tam to bylo přes osm. ani doma nebylo jídlo… nohy mě boleli z lodiček. a v šatech jsme si připadala jak tlustý váálec.
A vzpomínala jsem na doby, když jsem pařila a spila se jak zvíře… a pak s eněkolik dní léčila na otravu alkoholem a měla deprese. Nikoliv z toho že jsem se opila, ale jako dozvuk nelidského řádění. To nahoře mělo zákonitě doplněk dole. Nejdřív excitace, pak deprese… Teď žiji v pokoji. Možná je to již přicházející stáří, ale nikam se mi nechce. i když nakonec jdu… hlavně do lesa nebo do přírody. Ale jít do divadla je tortura. Musím se napresovat do šatů…upravit. Chodím jak jetti.
Ko-miks! Ko-miks!!!
Ten obraz mi připomíná něco z dětství, jako by ani nebyl z téhle doby. Ten bude krásně hřát, až přijdou první plískanice: Dnes už jsem měla podzimní náladu. Tak snad nepřiletí brzo ti mí havrani.
psice,
né havrani né. Dneska mi jedna paní říkala, že prej celé září má být 24 stupňů! Že to bude prima.
Pro mě je léto vždycky ještě celé září (jinak by to bylo na picnutí).
ratko,
jo, s chlastem nejdřív excitace, pak deprese – to jó. Naštěstí je to velmi rychlé obojí a pak se to vrátí do mírnější křivky, ne?
Do divadla se už tak vymustrovaná chodit nemusí, už se může volně, je to v pořádku. Popravdě řečeno já do divadla chodím málo, protože na mě působí hodně. Chodit v jednom kuse by bylo pro mě náročný. Sice dost vydržím, nemusím se bát, že by mě to rozložilo, ale stejně se mi nechce často lézt do existenciálních hloubek a tak.
psice 13
nojo jenže já ho nechci kompromitovat, taková jsem já outlocitná.
Připadám si pitomě, když se nezdržím a nasadím komiks.
I takhle už taky. Mám nutkání promazávat veškeré konkrétnosti.
15. :-)) nutkání je pěkná sviňa :-))
Tři trubky supr. :-))
Ad obraz: Líbí se mi, a ještě víc by se mi líbil, kdyby ty stíny, co na něj vrhá reál světloskrz nějaký větve, byly přímo na tom obraze.
Nóóó´…a i kdyby. zatím nevím, jako které zvíře by komu bylo milo být v komiksu.
2
První a poslední věta: Supr cicáty.
ru 17
přesně! To by bylo, to očekávám od povětrnostních podmínek, že zaříděj za mě i v budoucnu.
8
Já jsem obzor. Všecky ty stromky.
18
Hewzky se v tobě pere to ex a in traverzování. :-)
21
Jsem obzor – to zní dobře!!
no, ohledně pocitů, dneska dopol už mi bylo dost krutě.
A neuklízím (herdek, proč není žádná hitovka o neuklízení; krom I want to break free:-), takže jsem ještě méně splnila svá vlastní očekávání, než jsem čekala. A kašlu na to, nekritizuju se, protože to bych byla ve svých starých kolejích a to nemůžu potřebovat. Takže ještě do půl dvanáctý si budu pouštět film Kdyby tisíc klarinetů a pak už se jen zvrhnu na postel jako včera.
Tak a za devět minut půlnoc a uklízení nenastalo.
V tom případě asi už nenastane nikdy. Nebo zítra.
To je totéž – řekl by medvídek Pú.
8. Liško, stromek nevím. neuvažovala jsem nad tím takhle, spíš jsem si představila, jak ten obraz visí v pokoji na zdi a díky měnícímu se světlu a stínům v pokoji – ten tvůj obraz hraje barvami a tím měnícím se světlem a právě zároveń pokaždé je svou náladou jiný, něčím nový.
barčo 24
Tojo, na to jsem taky zvědavá, to měnící se světlo se mi líbilo.
8.
(cenzura 3.11.2016 – pozn.administrátora)
Á jé…
Ale už přihořívá.
Vaše obrazy mě těší, nad stromky jsem se vážně zamýšlela, cítím se jako ten pátý :-)
Kdyby byla polní kytička v modrém džbánku (akvarel) na prodej, tak se hlásím. Mail bych dodala…
sem mnou je to furt nějaký nahnutý,takže beru druhej stromek.
No, kdybych měla vybrat jeden jediný, tak šestý.
Včetně pocitu volnosti a prostoru z jedné strany a snahy o sežrání ze strany druhé.
29 …sem byla já, po pár dnech absence v práci mě to tady v noťasu vyhodilo z paměti.
No ta snaha o sežrání je jen jeden výklad Ru.
Druhý je,že svoji souměrností narušuješ souměrnost a prostor jiných,viz. ten pátej:-))
Lidi, jste mi nasadili se stromkama brouky do hlavy.:-) čučím na to, přemýšlím o tom různě (v práci jaký jsem asi stromek, doma asi jaký jsem stromek, ted jaký jsem asi stromek) a nic, nevím. a ještě k tomu mám otevřené okno a trochu to tu fouká a jak cítím ten vítr a vidím ten druhý stromek nakloněný, tak stromky na obraze vidím v pohybu a slyším šumění lisí – stromky, jak si povídají. tak – koukání na stromky stop. a jdu něco dělat.
31
Já si rostu přímo, ten vedle se na mě mačká. Nejradši by mě zahltil.
Totě je beztak moje maminka. :-))
Což by bylo i logický, ona taky stála mezi mnou a ostatními lidmi, takhle rozevlátá rozházená dravá, zahlcující a ničící lidi, kolem kterých se obchvátila, včetně jejich existujících i možných vztahů s jinými lidmi.
Aleno 27,
kytka je volná! Skvělé.
ad Stromky
barčo, no prosimtě, jdeš po stromkách a stromky jdou po tobě :-)
Ru,
to tvoje číslo šest je dobrý! Ona ta pětka se mi tvarem taky líbí, je taková zajímavá, nápadná a fakt máš pravdu, že vypadá žravě!!
Saule 26
odpověď máš v mailu.
Takže by to mohlo vyjít, žejo?!! :-))
37:
Mohlo!:-))
Tak jsem napsala adresu. Když mi napíšete mail, budu ráda. Domluvíme se na ceně a na předání…
Fajn, těším se.
Alena
Aleno,
výborně, díky!!
5. Liško, nekecáme – nemáme! :-)
Já se budu jen opakovat – máš spoustu talentů, na co sáhneš, jde ti to!
Nádhera!
Já se pročítám fotoknížkama – základní věci, do toho se hrabu v 200 stránkovým manuálu, hledám jak umět ovládat svůj foták a to nemluvím o fotoprogramu v kterém to pomalinku, opatrně a nejistě zkouším :-)
Tělesné cvičení, konkrétně ohebnost – taky to zkouším, ohebnost a zpevněnost – potřebuju to asi i čím dál víc, kvůli své práci, tak nějak si to uvědomuju, protože ochablost a nepružnost mi dělá zdravotní potíže se zády a pak mi to otravuje život, chybí mi potřebná energie.
barčo,
nojo, pitomý je, že jak řekneš, že mi něco jde, automaticky se mi začne v hlavě vypočítávat opak – co jsem zanedbala, neudělala hned, včas atd. Ale ne, nebudu to tady vyjmenovávat a tím na svého obřího vnitřního kritika vyzraju. :)
Čtu další a další Blatiny, a jsem stále nadšenější. I ze 3 trubek, hahaha :-))
kaschiko,
tak to je skvělý!
Právě jsem dorazila z tábora a blogosrazu a mluvila s Trubkou2 a zítra se nesejdem, protože má větší úžeh než já. Tak asi o víkendu.