BRÁNA SPRÁVNÉ VELIKOSTI
Smutek a Něžnost že mi připadají v něčem podobní – minule jsem si vzpomněla ještě na příhodu z dětství. Je fotbalová. Přesto to byl silnej zážitek, protože v něm účinkovalo hodně lidí a já taky. Nebo proč? Protože jsem chtěla vyhrát? Nechtěla prohrát? Měla odpovědnost k parťákovi? Nebo protože jsem chtěla být bezchybná?
Bylo mi pět. Šest nejvýš; určitě jsem ještě nechodila do školy.
Na chalupě jsme měli velké písčité tvrdé hřiště na volejbal, z boků obehnané dva metry vysokou zdí z pískovcových kvádrů, po které jsme se my děti procházely. Tentokrát jsme nelezly nahoru, ale hrály jsme dole na hřišti – my, ne dospělí. Fotbal. Jedno družstvo jsme tvořili dva – já v bráně a můj stejně starý kamarád v útoku. Takže hrál sám. Byl hodně sportovní, narozdíl ode mne opatrné. Na pískovcovou zeď uměl vylézt dřív než já a nebál se skočit dolů i mimo hromadu písku. Po celou hru byl až na druhé straně, u druhé zdi, sotva jsem ho viděla v houfu protihráčů. Těch bylo totiž víc. Byly to všechno děti o něco mladší než my, a tak jejich počet byl nejmíň dvakrát vyšší než naše dvojka. Aby měly šanci. Ale celou dobu jsem je viděla jen v dálce, u protější brány. Já si hlídala svoji bránu. Byla vyznačena ze dvou cihel. Chtěla jsem ji mít pod kontrolou – kdyby náhodou někdo přiběhl s míčem – a seznala jsem, že je moc velká. Že ji celou neobsáhnu. Je příliš široká a to je nefér. Svoji vlastní branku přece musím na šířku ochránit, to je jasný! To je moje zodpovědnost. Tak jsem ji nenápadně zmenšovala. Když se nikdo nekoukal – a to se nekoukal, protože u mě nikdy nebyl míč – přikopla jsem cihlu o kousek blíž. A ještě kousek. A dělala, že nic. Jenže strejdové zápas sledovali a kupodivu si toho všimli a branku mi zase zvětšili. To je blbý.
Všimli si – aby ne – že zápas se odehrává monotónně před druhou brankou a góly padají jen tam. A zapojili se. Jeden strejda začal hrát s malejma, proti nám. Aby se neřeklo, tak jinej strejda se přidal k nám dvěma a ještě jeden zas k těm malejm. No a ten strejda mi dal gól. Možná i dva góly, to už si nepamatuju, protože to už mě nebavilo. Nejsem přece v bráně od toho, abych dostala gól, žejo, ale abych ji uchránila. Opět se samozřejmě poznávám v perfekcionistickém sebekritickém pojetí: Buď nedostanu žádnej gól a je to v pořádku, anebo jsem selhala.
Celý tento klíčový zápas, mám dojem, skončil tím, že můj parťák uprostřed hřiště zalehl míč, rozbrečel se a řekl, že ho nevydá. Jeho matka ho pak musela šetrně odervat a bylo po hře. Tehdy tomu tety říkaly hysterický záchvat. Mně to dnes jen potvrzuje, že ta celá hra byla pro nás dva nějak vypjatá, důležitá, dlouhá, chtěli jsme vyhrát a dělali pro to, co jsme mohli. Proti dospělým chlapům jsme ale byli bezmocní. My je do hry nezvali. Jakkoliv jsme chápali, že ti malí taky nechtěli jen dostávat na frak. Ale proč ne, přece jsou malí, tak co jiného mají co čekat, než že budou slabší… si řeklo “velké” pětileté dítě. My jsme byli lepší!
Pak byl večer a šlo se mejt a spát. V naší místnosti s červeno-bíle kostkovanýma závěsama v okýnkách, kam se chodilo z vyřezávané pavlače, mi máma nalila ze smaltované konve teplou vodu do lavóru a dala mi žínku, abych se umyla. A táta řekl něco jako, že jsme dobře hráli. A já se vtom rozbrečela nad lavórem s mýdlovou vodou a žínkou. Táta myslel, že brečím, protože jsem dostala gól. Tak mi zopakoval uklidňujícím úsměvným hlasem, že jsme hráli dobře a dostali jsme gól až od dospělých. Jenže já nebrečela kvůli tomu. Brečela jsem, protože jsem věděla, že už se to nikdy nevrátí.
Už to nikdy nebude. Už se to nikdy nezopakuje. Už tady nikdy nebudu takhle stát nad žínkou v mýdlové vodě, i kdybych tu stála stokrát. Už to nebude jako dneska. Takový den už se nikdy nestane. Taková hra už se neodehraje. Taková vypjatá chvíle – a večer konec. Ale tátu jsem nechala při tom, že brečím kvůli gólu, protože jak jsem mu to měla říct a co vlastně; já to neuměla říct a měla jsem stažený krk. Taky hysterický záchvat, řekly by tety?
Takový svírající smutek. Pomíjivost. Smrtelnost. Ve stejné době a na stejném místě, v pěti nebo šesti letech, jsem se jednou ráno, když jsem šla ke stolu v tom pokoji s kostkovými závěsy, zadívala na dřevěnou malovanou čutoru na polici a v tu chvíli mi projelo poprvé hlavou děsivé: “Co když už nic nebude, co když je po smrti nic, co když už nikdy nebudu?!”
A má to něco společného s něžností? Má pomíjivost něco společného s něžností? Nebo emočně silná situace? Má to něco společnýho s láskou? Třeba to, že můj táta už mi opravdu nic svým hlasem neřekne. Leda ve snu. Nebo ve vzpomínce. Abych to odlehčila: Možná proto nepoužívám žínky – kvůli té příhodě? Jo, nepoužívám žínky, protože na nich nevidím nic něžnýho. Takže cajk.
.
Taky jsem viděla na žínce roupa.
Tak možná je nepoužívám na svoje tělo proto :) Nesnáším červy.
No a červi mi zas připomínají hemžení, které za chvíli chcípne. Takže opět smrtelnost a pomíjivost a miniaturnost jednoho organismu, kteréhokoli.
Už vícekrát jsem četla/slyšela vyprávění, jak lidi ve věku mezi třema a pěti roky měli podobný zážitek uvědomění si pomíjivosti a smrti. Možná to má co dělat se začátkem uvědomování si času a sebe v času a v souvislostech, s abstraktním myšlením.
Mě to evokuje emocionální vypjatost… tedy vzrušení na hranu, které se zlomí do “hysterického” vybití. Asi je to osobnostní… neříkám v tvém případě. Jen že to znám ze svého života. Dělala jsem to v situacích, když se nahromadilo tolik vzrušení a energie, že jsem nevěděla jak ji zpracovat… a tak se vybila jen tak… do prázdna. Důvod jsem si právě v ten moment vymyslela aby mi třeba utkvěl v hlavě nadlouho ale spouštěčem byl přebytek energie.
Dnes mám energie podstatně méně… ale kupodivu pořád (ještě) jsem schopna udělat spontánně scénu. tedy ne že bych to udělala schválně… nýbrž se vybiju přes pláč.
K druhému příspěvku:
Velice dobře si pamatuju okamžik, kdy jsem seděla na našich kamenných schodech nad zápražím a najednou jako bych se viděla zvenčí nebo shora a uvědomila jsem si, že já jsem já a nikdo jiný. Myslím, že v tom nebyla smrt nebo pomíjivost, ale spíš uvědomění si sebe jako individua, nikoli jako dědečkovy holčičky (vychovávali mě prarodiče) nebo školačky (možná teprve budoucí) nebo nějaké jiné role či zařazení, které mě teď už nenapadá.
2,4
Jo, mně to taky připadá – už proto, že si to pamatuju doteď – jako situace, která přišla v takovou dobu, že se právě na ní odehrálo něco posunujícího pro vývoj.
3
Mně to připadá, zvlášť u dítěte, běžné, normální.
Když použiješ slovo “osobnostní,” evokuje mi to něco, co už odpovídá kritériím poruchy osobnosti – a to je celkem vysoko nasazená laťka; hned tak každej se tam nedostane. Naštěstí.
Uf, máme sobotu a pokračuji v psaní záv.práce. Mám hotovou stranu 13.
Takže ještě nejmín 7 stran včetně nejmíň dvou teoretických oken, které jsem si naplánovala – týkající se protipřenosu a humoru. To jsem zvědavá, jak to bude nakonec vypadat…
On by mozna byl zajimavej takovej nejakej pruzkum “jak deti chapou smrt,pomijivost…”
Nevim proc,ale dodnes mi utkvelo v hlave,jak jsem se matky pri zaveru jedne ctene pohadky “a potom spolu spokojene zili az do smrti” zeptal,co to vlastne ta smrt je.
Jak mi to vysvetlila uz nevim,ale stejne tomu asi nerozumim dodnes.
Ale zase mam jistotu,ze jednou tomu porozumim.
Aspon necemu:-)
nojo – taky do který smrti; jestli umřeli oba zároveň nebo co potom.
Shodou okolností teď koukám na čsfd na popis filmu Nejlepší léta našeho života (máma by ho chtělazas vidět, tak jí to dopřeju). A tam ten Harold Russel, co hrál bezrukého, sám bezruký, zemřel ve stejný den jako jeho manželka. On na infarkt, ale jak s manželkou, to už nepsali ani na stránce v angličtině
http://www.imdb.com/name/nm0751174/bio
Tak se ještě kouknu, jestli to někde není.
– ne, tak jinde píšou, že ho ta žena přežila, ve Washington post a NY Times. Hm. Tak kdoví, jak to s tím “potom spolu žili spokojeně až do smrti” je.
– Jotáááák, to bylo datum jeho smrti a ne její, u jejího jména. Bylo to u jejího jména, že jako její manželství ten den skončilo. Tak nic, zpátky na značky.
Velmi často píšu na desky staré manželské páry, kdy jeden druhého po celoživotním manželství přežil jen o pár dní či týdnů.
5. aha… osobnostní jako poruchový, to jsme nevěděla. myslela jsem povahové. že to souvisí s povahou, někdo pláče, někdo se vzteká a někdo si jde hrát, běhat etc…
11
Nejde o to osamocené slovo, ale o kontext, do kterého jsi jej posadila. Hned za emoční vybíjení se označované za hysterické. V tomto kontextu slovo osobostní vyznívá jako závadný, protože hysterie je taky porucha. Asociuješ.
to hysterický jsem dala přece do závorky. co blbneš…. malé děcko chytne amok.
13
Já neblbnu, já ti vysvětluju podstatu asiociace ovlivňující význam či tón slov. Co blbneš ty, že to zas vztahuješ jako že já blbnu?
Nevím, asi to fakt nejde. Zajímalo by mě, jestli by se ti dal vysvětlit třeba aspoň kuchyňskej recept nebo technologickej postup, aniž bys za tím hned viděla chybu u toho druhýho…
dala jsem hysterický do závorky, jakože to nemyslím ve smyslu poruchy. tedy nejde o asociaci…A pokud je osobnostní poruchový, tak to samozřejmě respektuji jako zavedený pojem.
dejte mi na čelo led a oči od monitoru…
:-)
No, já jsem podvečer prospala
(takže mám stále hotovou stranu 13 textu záv.práce)
a teď je mi fajn.
u nás divoko… včera jsem byla s maminkou na sauně a masáži. obíhala jsem kolem ní jako družice. Byli jsme taky v Zdravotnický potřebách vybrat vhodné berle. nakonec jsem to zvládla. přijel nejmladší. Dnes byla u nás návštěva, byli jsme ve městě, a přijel nejstarší… hned se shádal s otcem. řešíme dost závažnou věc, pořád dokola …
19
furt se něco děje!
Já mám na tento víkend jedinou ambici – napsat dalších pár stránek práce. Zatím jsem sestavila jen jeden odstavec. Ale je teprve nedělní poledne, tak snad…
20. nakonec jsem to projednali v kolektivu… i s maminkou co k nám přišla na oběd. Víc hlav … víc rozumu.
21
ahá, tak to klobouk dolů, že jste to dokázali.
spontánně :-))
Ha, mám napsáno 14 a 3/4 stránky. Začínám mít dojem, že to bude moc dlouhý přes 20 stránek. Možná něco vynechám.
I když – ještě nejsem ve finiši. Uvidíme.
24. když máš kostru… máš všecko :-))
Zrovna dělám nápis na náhrobní desku, manželé, ročník narození paní 35,pán 32, úmrtí pána jen den po paní. Nedávno jsem psala dvakrát podobný rozdíl, jen dva tři dny po sobě.
Myslím na ně. Na jejich životy spolu.
26 – jo, takový čas na něžnost.