A PAK SE UVIDÍ.
Poté, co jsem na 10. lekci omdlela, jsem hodila zpátečku. Párkrát jsem si zacvičila a jinak radši nic. Na další hodinu jsem nešla. To se dalo čekat. A na tu ještě další jsem váhala, jestli jít. Měla jsem toho v práci docela hodně a rozhodla se v unavené náladě nejít. Stejně jsem necvičila. Schválně. Ale na poslední hodinu, na tu určitě půjdu!
Jo. Jenže jsem se toho odpoledne účastnila debaty na druhém konci města.
(Dobré téma: jaké termíny používáme navenek, když mluvíme o lidech s duševním onemocněním, jaký jazyk s nimi, jaká pojmenování používá kdo a v jakém kontextu; nakonec záleží nejvíc na myšlení a vnitřním přístupu, protože jakékoli stejné slovo může říct jeden s respektem, druhý s despektem.)
Debata skončila, já spěchala na autobus a naskočila do toho, co nejede k metru jako všechny ostatní, ale do ZOO a k přívozu. No co se dá dělat, pojedu přívozem poprvé v opačném směru do Podbaby a pak se nějak dostanu do cíle. Vypadalo to, že to nemůžu stihnout včas. Nakonec jsem vylezla z metra jen minutu po zahájení lekce čchi-kung; vlítla bych tam tři minuty po šesté hodině a to by bylo docela v pohodě, to ještě asi ani nazačali. Přijít pozdě přitom nemám chuť. Proč – protože bych tím vyžadovala extra službu; šatna by už možná byla zavřená, musela bych lektorovi říct, aby mi ji otevřel. Taková prkotina. A mně to vadí. Nechce se mi po extra situaci s omdlením ještě vstoupit do extra situace jiné, chci se zařadit mezi ostatní jako jedna z nich a nevyčnívat, i kdyby to bylo vyčnívání jen pro mě a nikdo jiný by si ho nevšiml. Což je pravděpodobné.
Tak jsem se ptala sama sebe, jestli se cítím spíš na to, tam jít, anebo nejít. Nepřijít na poslední tři lekce, vymizet bez rozloučení, to pro mě není přijatelné. Tedy – přijatelné to je, mohla bych to udělat a dál na to už nemyslet, ale připadá mi lepší začaté věci dokončit, nevyšumět, ozvat se přímo. Váhala jsem tedy jen nad možností jít tam ihned, anebo se dvě a půl hodiny někde poflakovat, možná doma, a pak se přijít jen rozloučit ke dveřím, až je budou odemykat a vycházet ven. Jsou to možnosti, o kterých byste uvažovali? Nebo byste dávno měli v telefonu uložené číslo na lektora a prostě mu zavolali? Nebo byste na všechny lekce šli, když je máte předplacené?
Představila jsem si sebe v tělocvičně a řekla si, že mám jinou náladu, než na přítomnost ve skupině, kde se s úsměvem cvičí. A šla jsem ven, slunce svítilo. Koupila jsem si boty, časopis, šla na večeři a pak ještě na kafe. Nákladný večer. Prachy v prachu. Boty jsem si koupila jako odměnu za celej čchi-kung. Pěkný jsou.
Pak jsem si sedla na poslední čtvrthodinu s časopisem na schůdek sv. Ludmily, s výhledem na ony dveře. Kdyby skončili dřív, aby mi neproklouzli. V hodině H jsem nastoupila ke dveřím a rozloučila se s oběma usměvavými lektory. Účastníků, co znám, tam bylo jen pár. No a je to. Bylo to překombinované řešení?
.
Je to jen otázka hierarchie důležitosti. Ani na okamžik jsi nepřemýšlela, že bys nešla na debatu na druhém konci města, nebo z ní šla dřív, abys čchi stíhala v pohodě s rezervou.
Takže čchi jsi měla cca tam, kde kalíšek, kdyžs ho nakonec uvařila. :-)
Rozumově jsi věděla, že je to dobrá věc, ale nesedlo ti to.
To se stává.
To rozloučení se mi naopak líbí. Na štítě, ale se ctí. :-)
ru 1
dík za zpětnou vazbu!
Na tu debatu – “vnitropodnikovou” – jsem jednak jít chtěla, to je fakt, plus do toho moje (ne-?)zodpovědnost, protože těsně po debatě mi dvě kolegyně potřebovaly něco ukázat, co na dálku jde hůř; tak jsem ještě šla k nim do kanceláře a rychle odsouhlasila něco, co by asi měl odsouhlasit můj šéf a ne já, ale snad dobrý. A připadalo mi to důležitý víc než volnočasová docházka v tělocvičně.
– z toho je vidět, že tu práci až dost upřednostňuju…
” jsi věděla, že je to dobrá věc,” jo, ta formulace je výstižná!
Jsem zvědavá, kdy přijde chuť zacvičit si čchi-kung a jestli tu chuť budu následovat i činem.
Mně by to nenapadlo :-) zmizela bych (kdybych chtěla) a nenapadlo by mě že je to špatně. ale teď jak to píšeš… tak opravdu by to mohlo vypadat špatně, třeba se to nějak dotknout lektora kdybych se nerozloučila. na druhé straně dostal zaplaceno. opravdu nevím… nikdy jsem tímto směrem neuvažovala.
přestala jsem chodit na taichi, jednoho dne jsme tam již nepřišla.
To mě přivádí na myšlenku. Taky se Vám někdy stane, že někam vlezete a pak nevíte jak odsud vylézt? a že třeba někdy raději někam nevlezete, protože se obáváte že se odsud jen tak lehce nedostanete?
4
Jo, obojí.
4 :-) to se může stát.
3
u mě nebylo v popředí, jestli se něco okolo mě “dotkne lektora,”
spíš jestli mně samotný připadá OK a uzavřený způsob ukončení, který zvolím.
pro sebe.
A slovo “špatně” bych z toho důvodu taky nevolila.
6 …aha, chtěla jsem si vybrat zakončení, jaké chci.
A to potřebuju – trénovat to, co chci já, a ne jen se chovat reaktivně.
Takže cajk.
To bych si mohla nechat vytisknout na triko: Chovej se konečně proaktivně :-)
8 Petro
nojo ale co to přesně znamená a co si pod tím představí kolemjdoucí, když to uvidí napsané na hrudi? :)
Většina netuše vocogou a maje v těch místech problémy se čtením by místo “proaktivně” četla “provokativně”.
Na malér s dohrou na stanici esenbé zaděláno. :-)
Tyjo, já si zase vůbec nedovedu představit přijít ke dveřím, když to bude končit a rozloučit se. Připadalo by mi, že si ten lektor bude myslet, že jsem přišla ještě kvůli něčemu jinýmu, než jen rozloučení – že mu chci něco důležitýho říct a vyvolalo by to v něm nějaký očekávání. Za mě bych se hecla a prostě šla, telefon bych asi neměla a nepřijít bez ničeho je takový neuzavřený, v tom mám podobný rituály jako ty.
psice 11
dík – ono to tak působilo, ze strany lektorů: překvapení a otázka “A kam teď jdeš?”
8,9,10.
nebo “pejorativně”:-)
Když existuje proaktivně, tak musí existovat i protiaktivně nebo propasivně?
Inaktivně.
A opak je apasivně :)
Zajímalo by mě, co jsi si z cvičení odnesla. jakou zkušenost.
Napřed něco jo – chtěla jsem zkusit, jak čchi-kung vede k lepšímu (nebo zas jinému) vnímání vlastního těla, a to se dělo. Ale nejsem člověk discipliny a bylo brzo jasné, že bez ní to cvičení nemá moc smysl. Já jsem ten, kdo se k němu uchýlí jednou za čas, když má zrovna chuť. A to nic nového nenese.
A nejsem ani člověk, co by oddaně a bez přemýšlení dělal, co mu řekne někdo jiný – byť znalý nebo nadřízený. To nejsem já. Já to napřed potřebuju vysvětlit, nechám se přesvědčit – ale přesvědčit vysvětlením, ne že něco je tak a je to. A chci vědět, jaké B bude následovat, když udělám A. Jinak se nebudu účastnit. Smrdí mi to. Nebo jsem moc opatrná? Nebo mi prostě sedí jiné druhy, kdy nevím B po A. Imaginace mi sedí. Například. Ale cvičení v té skupince leda v opravdu skupině, co se zná (což se buduje dlouho), anebo nic.
18. překvapily mě intenzivní reakce, tedy jak vážně jsi to vzala… až k omdlení vážně. ta intenzita nasazení.
ratko 19
to máš pravdu.
Když už, tak už?
Spíš je to nedůvěra k vlastnímu tělu (které to pak zařídilo beze mě omdlením). Což mi asi jen potvrdilo, že mám věřit sobě, nebo chtít vysvětlení něčeho, a ne náásledovat jen tak pokyn.
Já jsem důvěřovala tomu čchi-kungovému kroužku, ve kterém jsem stála, a ne intenzivnímu pocitu, že už to nejde, že si mám sednout, přestat. Upřednostnila jsem v tu chvíli právě tu důvěru, pak jsem potřebovala nějaké vysvětlení, pomalejší instrukce, co dělat. Jenže nebylo, tak jsem začala plašit, jestli teda udělat to nebo to nebo co a to byl konec :)
20. jojo, souhlas. důvěřovat vnitřnímu hlasu (sobě?) a nepoléhat na vysvětlování či pokyny. netvrdím že se člověk nemá řídit pokyny, třeba kdy je uzávěrka tak se řídit ukazateli objížďka. ale nebrat to smrtelně vážně. prostě jen objíždět a moc to neprožívat…
v životě se mí víckrát potvrdilo že musím tomu co dělám důvěřovat a nenechat si zvenku do ničeho natlačit či tlačit. ani vysvětlováním ne, ani přemlouváním někoho. Pod tím rozumím proaktivní, že aktivně vědomě do něčeho vstupuji dobrovolně nikoliv se nechám dotlačit pokyny či vysvětlováním instruktora. Takhle jsme s nenaučila ani lyžovat. Musela jsem to zkoušet sama… zkoušet jezdit a třeba si uvědomit co kdo říkal. ale ne jako pokyny, ze mě to muselo vyjít a pak to šlo.
oba usměvavé lektory zavřít.
Jak může lektorovi někdo omdlet na jeho “duchovní” akci?
23. a ještě hrůzou
22:
a na doživotí!!
No,tak dobře…zřejmě mladí hoši,co mysleli,že mladé nezkušené děvče uvedou do bezvědomí jen tak.
Takže v pětadeváseti bych je pustil na podmínku,potom ať se snaží,lechtoři:-)
Saule,
né, já bych to na ty lektory ani neházela.
Krom toho mi to samotné omdlení nevadilo, to je OK. Ale jak je vidět, odradilo mě to pak, dala jsem brzdu.
23
????? Hilfe, was ist das, WTF.
25. aaale, inspirace okamžikem :-) přetížené obvody se vypnou :-)
Tady se nevypínaj. Vnitřní kritik se vypíná, ten jo.
27. co je vnitřní kritik? odkud se bere?
25:
to že ti to nevadilo,není přece důležitý.
Ty sis zaplatila službu “profíků” a oni tě tam nechali omdlít-což je samozřejmě hlavně tvůj problém…
Ale já bych to na ty lektory klidně hodil,protože to se jim prostě stát nesmí.
29
nesmí? Já právě nevím, já jsem smířlivá.
Jen mi připadalo, že některé instrukce prostě hned tak na první dobrou ani nejdou provést. nebo jen já je neumím provést? To právě nevím. Příklad něco jako: Soustřeďte se z 80 % na břicho, zůstaňte v břiše, z 20 % vnímejte, jak proudí energie shora do hlavy.”
(není to přesně, ale podobně.)
Takovou instrukci já neumím splnit hned. A když jsem to vyjádřila, bylo řečeno, že mám zůstat z 80 % dole, jinak se za výsledek neručí.
To mi vadilo. Ale byla to krátká a dílčí věc, tak jsem to nechala být, podruhé už to takhle řečeno nikdy nebylo.
Instruktor za výsledek ručí.
A musí vědět,kdo je schopen jeho instrukce splnit na 100% a je OK,a kdo potřebuje dohled.
Neručí už za to,co si klienti odnesou,to je jejich věc a jejich problém.
Ale omdlít u toho nikdo nemůže.
zítra jdu dát ženským takovej “přípravek”.
Furt kafraly,tak jsem jim ho vymyslel,
Kolega zkreslil,jinej vyrobil.
Jsme profíci,takže by to mělo fungovat.
Jenže jestli ne…?!!!
Když si tam nějaká slečinka skřípne nehýtek,tak budu mít sakra velkej problém.
Protože já jsem to vymyslel.
Já jsem za to zodpovědnej.
Správně bych to měl ještě nechat schválit bezpečákem,vypsat milion formulářů,ale risknu to.
Ty ty lektory přece taky neudáš:-)
A u mýho přípravku nikdo neomdlí:-)
Saule 31
dík – oceňuju ten tvůj názor; potřebuju slyšet, co kdo na to! Orientuju se v tom jen částečně.
32
přípravek! No to jsem zvědavá.
31 splnit na 100% tyto pokyny: Soustřeďte se z 80 % na břicho, zůstaňte v břiše, z 20 % vnímejte, jak proudí energie shora do hlavy. vtipné :-))
34:
já se asi taky na nějakej kurz přihlásím.
Jenže pro mne ty instrukce nebudou v procentech,ale v promile:-)
Hmm, a až budeš mět cítit 80 promile v břiše a 20 jak proudí shora dolů, tak to s tebou taky křapne. Už nafutrt.