Ad ufiknutý spodek – je tam napsáno prostě: Pivo bylo.
156 komentářů u „Dobrý den (3)“
To mě zaujalo. Důstojné chování s nevyléčitelně nemocnými. Co se tím myslí? Má to nějaká strana v programu? Ono nejde asi jen o nevyléčitelné nemocné, jde asi o všechny umírající lidi. A jak vést lidi k důstojnému jednání s nevyléčitelně nemocnými blízkými. Třeba rodiče k důstojnému jednání se svým umírajícím dítětem.
To je velmi velké téma. Třeba naposledy jsem viděla v televizi krátký šot, jak rodiče žalují nemocnici že jejich nevyléčitelně nemocný syn s velmi těžkou nevyléčitelnou nemocí umírá…a oni žalují nemocnici.
Těžké téma. Právo na smrt. A toto právo dát i vlastním dětem. Dovolit jim umřít. Ony nejsou tady pro své rodiče, ony jsou tady samy za sebe.
(1) Ten příběh asi nebude myšlen až takhle nadoraz. Spíš asi tak, že nevyléčitelně nemocný člověk bývá nemocný dlouho, a je těžké udržet si ve vztahu k němu stále bdělost, vstřícnost, klid, dobrou náladu. V rodině to ještě možná jde, ale vidět člověka v cizí trosce, to není samozřejmé, ani u lidí, kteří tu péči mají v popisu práce. Ale když nad tím přemýšlím, vlastně nemusí jít ani o člověka nemocného – stačí, když není příliš dokonalý. :-)
A nemyslel to AH tak, že on je svým způsobem taky nevyléčitelně nemocný, a chce mimořádné zacházení :-)
3. to je dobrý postřeh. co když AH chce něco důležitého naznačit. Vero, dost přeháním. Liška to ví.
Každý jme nějak nevyléčitelně nemocný.
To ano, ale v konfrontaci s bezmocí se hroutíme. Teda naprostá většina z nás. Někdo to jen ještě neví.
Já nemyslím nic nijak a Akční Geroj taky ne – prostě jsem si zapsala do deníčku koincidenci, co se nám stala, tj. že právě ve chvíli, kdy já koukám na něco s určitým tématem, přijde telefonát od dotyčného, který právě sleduje totéž téma a ještě mi to dá vědět. To je všechno a tím, že jsem si o tom učinila poznámku v bločku, je to pro tuto chvíli odehráno.
Až se stane další koincidence, můžu si hezky navázat na svůj záznam. Nebo se pravděpodobně nestane nic, nenavážu na nic a je po srandě. Já neočekávám nic – já zaznamenávám, co chci, bez očekávání. Ale když později narazím na stejnou nit, je dobré to ke staršímu záznamu vztáhnout, protože z nesourodých záznamů se stanou události k sobě vztažené, provázané. A pak se to teprve dá číst :) Na tom stojí veškerá literatura, přece.
A to je člověku vlastní – hledat souvztažnosti.
Proto rozpozná koincidenci.
I když neznamená vůbec nic.
5 ratko
i křesťani? :)
5. přijde na to jak moc věří :-)
5, 8
Hroutí, ale ne každý se zhroutí. Pud sebezáchovy to jistí, podle mě víc než víra v Boha. Nakonec se i člověk přizpůsobí tomu, co má a nemá – podobně jako ta třínohá kočka.
Otázka je, co myslíš nevyléčitelnou nemocí. Jestli něco, s čím se prostě musí žít a omezuje to, nebo něco, co ti odpočítává život po minutách s prognózou nejdýl na měsíce. V tom druhém případě se už ale nejedná o zhroucení z nevyléčiitelné nemoci, ale z blízkosti smrti.
Záleží na tom Ru. z vlastní smrti se málokdo hroutí tak (alespoň jsem o tom neslyšela) jako z přicházející smrti toho koho miluje. myslím tím třeba partnera nebo vlastní dítě. Ano stateční se nehroutí. al efurt mi tam něco neštymuje, je to opravdu statečnost nebo se prostě jen zacyklí.
10
Ale jo, ale furt je to blízkost snmrti.
Když partner nejmilovanějí přijde o nohy, srovnáš se s tím. Seženeš bezbariérový bydlení a přestěhuješ ses ním, snížíš mu pracovní plochy v bytě a přizpůsobíš se v sexu.
Ale když ti má za měsíc umřít, není se čím přizpůsobit.
Takže nejde o bezmoc z nevyléčitelné nemoci, ale o bezmoc vůči smrti.
11. ano, moje chyba. tím nevyléčitelně nemocným jsem myslela nemocného který je nemocný fatálně. teda umírá.
liško, nejen hezký den :), ale i týden..huráá. Jen tu rýmu sis mohla odpustit :)
Beru to tak, že A.H. zavolal tobě a chtěl prostě říct, že ho něco v knize, kniha ..zaujala..
anino,
právě – myslí na mě, zavolal mi a zrovna se trefil tím, co čte, do toho, co sleduju já. To moje “Proč” se týkalo toho, proč mezi námi vznikají takové “náhody”, když stejně nebudeme svoji. Ale odpověděla jsem už – je to tím, že na mě myslí a že by chtěl se mnou v klídku chodit, zažívat to hezké, jet zase o víkendu na motorce s kamarády a se mnou tam, kde jsme byli spolu loni. Zkoušel po čase, jestli by to zas nešlo.
Bohužel – plnotučnost nade vše! Buď jsem členem jeho rodiny a on mojí, nebo nic. JInak bych byla nešťastná.
Asi jo liško ;)..já pořád čekám, že když je jinak vše ok, že mu za tu plnotučnost budeš stát..jen aby se nerozhoupával moooc dlouho..
Nebude nikdy. Svůj stín nikdo nepřekročí.
Ta má naivita ;)
anino,
jednak si myslím, že se nerozhoupe nikdy, a za druhé – kdyby přecejen, což se nestane, přišel s takovým návrhem, odmítla bych ho. Nevěřila bych už. Nechci chlapa, kterej mě napřed chce na chození nadosmrti a pak po dlouhý době “prohlédne” :) a změní názor a chce se mnou žít.
Však taky takoví ani neexistujou.
Kdybych to přijala – a že mi párkrát přišla taková představa – byla bych trochu vocas. Ne úplně, ale trochu jo a hlavně navždy.
A kdyby on to navrhnul, nebyl by tak pevnej chlap, jakým je.
Tak jak to je, můžeme se spolu vídat, můžeme si sebe samých vážit a vážit si toho druhýho. Jsme každej na svým stanovisku, jsme oba pevný a hrajeme oba fér.
hele mezitím přibyly komentáře 16 a 17
18
Poslední dostavec.
Supr.
ehm, odstavec.
Ale protože platí tenhle odstavec, můžete si dávat dostavec.
Jo a líbí se mi, že jentak testuje, ale neukecává a neokecává. (Když bude testovat furt dokola, tak to už nebude ono – ale vídat se nadosmrti s ním můžu, bez postranních úmyslů.)
Dává prostě najevo, že to je tak, jak to je. A já taky.
Naše smůla, že se naše společná budoucnost míjí.
A co … nějaká budoucnost nás čeká tak jako tak, celou dobu nebude úchvatná ani celou dobu tragická, tak co. A to, co můžu ovlivnit, jaký bude, to bude úchvatný celý. :)
21
:-DDD
20
no… pro mě je moc údernej až se ho lekám, toho posledního odstavce, jestli nepůsobí moc pateticky. Toho já se vždycky lekám. Asi aby mě to nedojalo.
Slova “hrajeme fér” mi připadaj takový moc silný, nepoužívám je běžně.
Zkrátka: Nechci chlapa, co mě nechá čekat.
Kdykoli na cokoli.
Asi si tohle napíšu do deníčku :-))
“Tvoje řeč budiž Ano Ano Ne Ne.”
Ne se dá vzít a dá se s ním soužít.
S věčným Možná ano a Možná ne a Možná nějak úpně jinak se nedá.
Jo. Potřebuju jasno.
Podobně jako potřebuju mít jasno, co mám na sobě. Nejen v sobě a vztazích s okolím.
Na sobě nesnesu barvy, které neumím pojmenovat. Třeba nezřetelné označení “zelenkavá” – to nic pro mě není. Nesnesu tvary, které nemají smysl, které jsou jen navíc – třeba volánky a takové věci. Míjí to moje chápání, jakoby nerozumím, co to je, proč bych to měla mít. Když to má na sobě někdo jiný, hodí se to němu, líbí se mi, vypadá to hezky. Ale ke mně se to nehodí, protože tomu nerozumím.
Nemá to pro mě smysl nebo spíš lépe: Já nemám smysl pro volánky.
Nebo nechápu ty podsrávačky, nápodobu tureckých kalhot.
Když to má nějaká žena v mém okolí, je to dobrý. Ale já bych si to nikdy neoblíkla. Ani bych to nevyzkoušela, protože tomu nerozumím – nechci, aby se mi něco plácalo kolem nohou a překáželo. A buď mám kalhoty, aby se mi nic neplácalo (ale ne plácací podsrávačky), nebo mám sukni. Buď mám kalhoty a je vidět tvar mých nohou ze strany, anebo mám sukni a je vidět tvar mých nohou, co trčí ze sukně. Ale podsrávačkám nerozumím, je to něco mezi, a proto je to pro mě nezřetelné.
… jsem se tak rozohnila, že jsem vykopla drát od klávesnice z počítače.
A dnes jsem narazila na tohle: http://modedeboulangerie.blogspot.cz/2013/09/domecky.html
Domečky. Prej děsná móda.
Napsala jsem tam, že to nechápu, že mi to nic neříká. Nerozumím smyslu. A proto bych si nic takovýho domů nikdy nedala.
Něco jsem tam taky připsala. Když zbytečné serepetičky, tak co by ne zbytečné zaprudění. :-))
Ale dál už je zlobit nebudu, nechat vznikat konflikty na základě odlišných vkusů je nesmysl.
taky doma nemám serepetičky, ani dečky, mištičky, ozdůbky, panenky, sošky a jiné divné paskvily. a když vidím co všecko se prodává tak přece musí být i kupec co to kupuje :-) takže existují kupci co nakupují věci které nikdo nepotřebuje.
ru 27
jojo. Tak jsme tam ještě jen připsala, že dekorace jen pro dekoraci nemám. Že moje serepetičky mají vztah ke mně a já k jejich původci. Dekorace jako takový nevedu. Jinej přístup.
Asi jako přístup plakát Alfonse Muchy vs. Guernica od Picassa.
ratko 28
já mám ptákovin! Ale nemám je vlastně jako dekorace. Mám je jako připomínku toho, kdo mi je dal. Nebo jako připomínku toho, že já jsem je vyrobila, protože to mělo svůj význam, důvod, výraz, místo v mým životě.
Támhle na skříni mám panáka, co dělala moje kamarádka. Je skvělej! Má báječný jméno. Napřed věděla to jméno, podle něj udělala panáka a dala mi ho. Vedle plavací (ale plave na boku:-) kachnička s černými čertími růžky. Dárek. Co mi chtěla dárkyně říct, když mi ji dávala? Můžu si o tom dumat a mít to na očích. Támhle zase umělohmotná hýbací červená liška. Z cukrárny v Rakovníku, kde jsem byla s rodinou jedné mé kamarádky na výletě. Proč tu lišku mám na knihovně? Jednak že je liška jako já a jednak proto, že si vážím toho, že jsem mohla jako skoročlen rodiny jet s nimi na výlet. Sice oni s tou liškou nemají (naštěstí) nic společnýho a už si ji nepamatují, ale já jo. To by byly figurky. Ne všechny :)
Ještě mám pár věciček od kamarádek a pár od mužů. Ty od mužů schovám nebo vyhodím, až když chci, až když je na to čas.
A misku mám taky. Vyhrála jsem ji na plese v tombole. Vlastně je to popelník. Chtěla jsem ho hned po tombole věnovat panu Blowingovi, ale odmítnul. Tak si do ní dávám šperky, co sundám. Má svou hrdou funkci :). Nemám tu misku čistě pro dekorativnost. Je docela pěkná, skleněná, robustní, vztah k ní vlastně nemám, ale slouží svému šperkovému účelu, tak dobrý. Pod těmi poházenými šperky stejně není vidět.
Ale třeba nechápu, proč má někdo šest porcelánových panenek vystavených v řadě v nažehlených šatečkách. Jen tak pro nic za nic, koupených, protože jsou to načinčaný krasotinky.
– Hehehe, teď mi došlo – já budu mít porcelánových panenek sedm!! Až je dodělám!!
:-DD
Ne, já vám je dám! Ať je máte doma vy… :)
Já mám na ty vzpomínkový serepetičky tu provázkovou…cosi… stěnu? Stěnečku. Víš co, vedle počítače.
A co se tam nevejde, nejde tam přilípnout kolíčkem na prádlo, tak je tak různě, až se to jednou někam zašoupne docela nebo vyhodí. Prtože jsem bordelář a na věcech lpět nějak mi nejde.
Ještě tak ty fotky.
Já mám na ty vzpomínkový serepetičky tu provázkovou…cosi… stěnu? Stěnečku. Víš co, vedle počítače.
A co se tam nevejde, nejde tam přilípnout kolíčkem na prádlo, tak je tak různě, až se to jednou někam zašoupne docela nebo vyhodí. Protože jsem bordelář a na věcech lpět nějak mi nejde.
Ještě tak ty fotky.
14. tuhle (ne) plnotučnost závidím. vlastně přemýšlím co je pro tebe ta “skutečná”plnotučnost, když ne to opravdové přátelství, bez zábran, kdy jeden druhému sděluje co cítí, prožívá …plánuje co mohou společně, no koneckonců sis také prožila těsný vztah – manželství a tak víš co po nějaké
době následuje, jak se ty sms mění :-) místo zamilovaných, nebo zajímavých sms, následují sms příkazové seznam co je potřeba nakoupit, zařídit apd….a na to ostatní už tak nezbývá čas ani chu´t a každý je pak sám . Tak jsem to měla alespoń já.
33. jen jsem tím chtěla říct, že lidé i když mají společnou domácnost, vychovávají “společně” děti – každý si jede v tichosti sám na sebe. mám kolem sebe spoustu kolegyń, je jim kolem čtyřiceti – jedou jak roboti za celou rodinu, za své děti, za své partnery, ale vůbec nejsou štastné, protože ten jejich partner si kvůli všedním starostem a povinnostem hájí také čas pro sebe, na své koníčky – takže první je práce, protože hypotéka, bydlení, zázemí dětem, pak jsou děti a nakonec jejich partnerka. a mezitím ti muži mají pocit, že nemají čas na své koníčky a život jim utíká a také mají pocit,že mají právo na své koníčky a čas pro sebe a samozřejmě ta žena má zase pocit že má právo na to, aby se ji muž věnoval – ne , není to jednoduché a čím je člověk starší, tím více si vybírá čemu dá přednost, čemu a komu věnuje čas, protože si uvědomuje jak ten čas letí.
Nikdo s kouskem estetického cítění, bez serepetiček, by nepronesl slovní spojení – plnotučný vztah – vztah obalený tukem.
35 Karle
:-) Jo, je dobrý se koukat na to,co znamenají slova,která používáme. Pro mě je to jedna z nejdůležitějších věcí, která řekne o člověku hodně, v tom souhlasím.
To slovo plnotučný zní sice hnusně, ale my ho tady používáme spíš trochu žertem a ne jako “obalený tukem”, ale jako “mléko, co je skutečné mléko v rámci možností” a nikoli odstředěná vodička bez chuti a výživové hodnoty, kterou je všechno jiné mléko než plnotučné.
34 Barčo
Ano, přesně podle tvého popisu – vynořil se mi jeden kamarád, který hodně pracuje a seknul by s tím, kdyby neměl rodinu. Kdyby byl sám. Nedřel by se tolik (i když pracuje u skvělé a oceňované české firmy a je šikovnej).
Takhle se honit – i s tím, že zbytek rodiny přivykne jak tomu rytmu, tak dostatku peněz – nejde donekonečna a bez dobré domluvy s partnerem. Asi většinou to dopadne tak, že ten uhoněný si svůj volný čas pro sebe urve za každou cenu, tráví si ho jinde, bez rodiny (ten muž,kdežto jeho ženu to buď štve,nebo už rezignuje) , tím má ale jen ještě větší pocit, že je doma málo a je jen v práci a v tom kolotoči a co by ještě od něj všichni chtěli…
Uhonit se dá snadno, i když je člověk sám bez rodiny. Akorát nemá, na koho být naštvanej, může to hodit jen sám na sebe a korigovat si ten rytmus sám. Mně stačilo honění v tomhle jednom září a to jsem si dost uvědoměle ordinovala odpočinek. Stejně mě to dostihlo. Jen v podobě rýmičky. Ale kdybych se celou dobu honit nechala a neplánovala si příjemné odpočinky o samotě nebo s někým, tak bych asi onemocněla víc.
No, nevím, jestli zůstanu u obou těch vedlejšáků dlouhodobě. Uvidím.
uhonit se dá i bez dětí. jo to souhlasím. kdo se honí (rád) bude to dělat za každých okolností. a kdo je pohodář, tak bude pohodář i s dětmi.
Co se týče toho prvního odstavce pro Barču, o tom jak ten co se honí v práci chce si urvat volný čas pro sebe a zanedbává rodinu. to je velmi zajímavé, můžu potvrdit že v prvních letech (asi 15-20) jsem to dělala… a pak jakoby se něco zlomilo. nebo změnilo? prostě se něco stalo a i když se honím v práci… strasně moc se těším domů a nikam jinam. Přestala jsem z domova utíkat. Žeby rezignace? Přijetí že tam za hranicí nic jiného není… než to co je tady? možná. nevím.
38. ten muž se honí pro rodinu, aby mohli slušně bydlet, dopřát dětem kroužky, vzdělání, věci co mají vrstevníci, dovolené u moře, ženě aby si mohla koupit pěkné věci na sebe ….ale přesto přese všechno ani jeden z těch dvou lidí necítí se být štastní – netráví spolu čas, každý má rozdílnou představu o životě, možná i o lásce … a znovu říkám, není to vůbec jednoduchý a nesschvaluji paralelní vztahy, ale ani je už jako kdysi tolik neodsuzuji, protože je začínám chápat.
39. honí se a snaží se oba pro děti. honí a snaží se pro sebe vzájemně, aby žena byla stále přitažlivá pro toho muže a muž se honí a snaží, aby jeho žena neřekla, že je outsider … je to začarovaný. hodně to ve svém okolí vnímám. a je tu hrozba od mladších jak ze strany mužů, tak žen …
nedávno jsem četla o Kamile Moučkové. S Jiřím Zahajským žila 31 let a pak ji opustil kvůli Janě Brejchové …
38 fakt? Proč? Jsi měla děti a myslela jen na práci?! Nechce se mi věřit.
39 a 40 jo, asi jsi dobrý pozroovatel. Ale proč to vnímat jen jako hrozbu? Každej si sníme, co jsme si navařili. Už jíme :)
41
nechápu souvislost, ale o Kamče M. a Zahajdovi jsme tu už nedávno mluvili – myslím, že se mi o ní zdálo. Je pro mě symbolem statečný rázný správný ženy. Jako malý dítě jsem byla párkrát u nich na chalupě (jen odpoledne) a okouzlily mě skleněný koule v jejich zahradě :-))) Na to nezapomenu. A druhá věc , co si pamatuju, je, že moje máma určitě paní Moučkovou měla opravdu ráda, byla jí sympatická. Cítila jsem to podle toho, jak se s ní zdravila nebo jak o K.M. mluvila. Přitom jsem nikdy nebyla uvnitř u žádnýho hovoru – já chodila po tý zahradě v okouzlení.
A bylo mi tak čtyři pět.
42. no prostě plnotučnost … žili štastně až do smrti … jsem čím dál větší skeptik na plnotučné vztahy. je to celkově asi dobou, (možná i mým prožívajícím věkem a osobní zkušeností) doba nabízí víc než škodovku, dovolenou v jugoslávii, a první dítě – jak to bylo dříve…. a kdo může dnes říct co je správné a co není, když máme tolik možností….
42. jasně že zvenku to každý odsoudí. jakože měla děcka a neměla je na prvním místě. NO asi jsem měla, ale přesto jsem v hlavě nosila spoustu plánů. Práce byla až na posledním místě. Bylo tam toho…. tak strašně moc. Bylo to přesně jak píše Barča. Udělat co je potřeba, opatřit děti, zajistit peníze…. a pak konečně žít. Nešlo to jaksi dohromady. teda bylo to moc těžké. A proto přesně rozumím tomu co Barča říká. že třeba někdo to má tak pořád, já to měla ze začátku. zdálo semi že svadba a děti daly životu smysl, na druhé straně mi přišlo že některé věci mi tím byly oděpřeny. a tak jsme se hnala za tím odpíraným. Nikdy jsem neměla tolikkoníčků a zájmů jako když byly děti malé. dokonce i tančit jsem chodila pravidelně :-) furt se mi zdálo že někde je něco co musím zažít. prožít.
tohle povolilo. ale ne zcela. furt je uvnitř ještě takový zvláštní pramínek.
43. co teda doba nabízí? to slovo do pranice. co teda mohou dělat ti co nemají rodinu navíc? Víc než ti co tu rodinu mají? Přijde mi, že buď se to uchopí, ten sen se uchopí a realizuje nezávisle zda děti jsou nebo ne… nebo se prostě jen tak povídá. co by člověk udělal dokázal a tak … ale neudělá to.
ono je to celkem dobře vidět v realném životě. Někomu se zdá že ho rodina omezuje a tak se ji vzdá. třeba ji zanedbává nebo dokonce od ní odejde. A co dokáže navíc proti tomu kdyby zůstal s ní? V čem vynikne, jak ten čas který si pro sebe vzal zužitkuje?
44 aha, tak to mi připadá častý, očekávaný, tentokrát nemáš žádnej extrém na kontě :-)
45,46 jo, prostě různě a ad 43 prostě různě.
Jak jinak – už zas nevím, proč jsme do toho tématu vlítli. Asi to bude odraz toho, že se teď dost honíme. Chce to chvíli zase leháro. Dneska jsem si ho dala – celý den v posteli na zotavenou, koukala jsem na pár dílů seriálu – no tak asi 14 jich bylo – a najednou je večer.
Přesto mě už párkrát napadlo, že bych měla zkontrolovat tři pracovní mailové adresy. Ale nic, nebudu, jsem na dovolený. Akorátže pak mě to dožene a budu na to myslet houšť.
Doufám, že nějaký oddech máte naplánován,holky!
dnes jsem to měla jednoduché. Ráno do práce, pak služebka, návrat do práce, manžel mě vyzvedl z práce před šestou. cesta k nájemníkům, zkontrolovat topení zda všecko funguje. cesta domů – káva, kus chleba a kontrola komentů :-)
Zítra to bude podobné, až na to že půjdu z práce přímo do pečovatelského domu cvičit. Odsud domů. Káva. Chleba a kontrola komentů. No o víkendu je sraz spolužáků. takže vyzvedeneme dva u nás a jedem. A v pátek vařím na tři dny, kluk se vrátí z HOlanska a něco bude chtít jíst. Babička je na dovolené tak že mám voraz. paráda :-) relaxuju za pochodu.
45. odpovím a co tví synové ? Kdyby za tebou přišel ten nejmladší v osmnácti, že chce mít rodinu a děti a že se zamiloval do první holky, že kašle na školu, že chce s ní žít…. co mu řekneš? vzpomeň si na svou scénku, když se nechtěl učit fyziku. :-) tohle je totiž i fenomén dnešní doby, že děti od prváku na střední paradoxně někteří už žijí v pronájmech se svými partnery, čichnou k penězům a pak kašlou na školu. prostě tohle je divná doba, ale ty následky že jo, potom …
další věcí co vnímám je, že dnes rodiče daleko více mluví se svými dětmi, než tomu bylo dřív – připravují je svým způsobem na zklamání v životě, na úskalí, na důsledky – alespoň co mám možnost pozorovat u svých kamarádek, které mají staré děti kolem dvaceti let. tím pádem jim i otevírají tak trochu oči a nabízejí jim možnosti. ono vlastně už ted se nabízejí velké možnosti na školách – výměnné pobyty v zahraničí, kde ten mladý člověk má možnost zase vidět kousek něco jiného, jak se žije jinde apd.
49. chachá, to by bylo supr. okamžitě bych všecko pustila z rukou a byla jim k dispozici. kdyby teda byl zájem. nenutila bych se jim :-) V tomhle bych mu určitě nebránila. celý život vím, že není nic vzácnějšího než… chtít s někým být a mít s ním dítě. To je tak přirozené, tak samozřejmé jako jíst chleba. Sama jsem po tom toužila. Mít děti. Mít rodinu. Být s někým. I když to bylo těžké, protože jsem byla namyšlená sůva ale život mě poučil. Sice jsem pořád hrozně namyšlená, ale už nejsem taková ta protivná sůva :-)) miluji lidi, děti, svět…. Když nebude chtít syn jezdit ať nejezdí. Už má odježděno. Stejně je z nás všech nejmoudřejší. Teda vnitřně je velmi velmi zralý. Jak se rozhodne tak bude.
35
Plnotučné mléko není smetana, natož ke šlehání. Plnotučné mléko je mléko o nic neochuzené. :-) Plný obsah tuku v mléce není sto procent, nýbrž něco mezi 3,5 až 4,10 procenty dle plemene a použitého krmiva. :-)
39,40:
Nehoní se a nesnaží se pro děti a nehoní se muž pro ženu a žena pro muže.
Honí se pro svou představu toho, co je pro toho druhého dobré.
Proto jsou si přes všechno to honění se vůči sobě daleko.
52. když nehoní, tak nehoní. sama máš Ru hypotéku a děti, takže se honíš pro nějakou svoji představu….
43
Podstata plnotučnosti je asi někde jinde než v razítku o společném bydlišti a bezpodílovém spoluvlastnictví. Pokud žijí dva lidé vedle sebe za účelem dětí, ale každý je v tom soužití sám a ke druhému se chová podle těch svých představ, popsaných v 52, tak to nevidím jako vztah plnotučný, ale jako vztah funkcionalistucký. Odstředěný na jinou variantu než se odstřeďuje Akční Hrdina a jemu podobní.
50. Ratko, moc ti to nevěřím :-) co tvoje nedávné nadšení, že bys jela do tibetu se synem …. ale to je jedno, uvědomila jsem si, že myslíme, každá v jiné ekonomické třídě … když moji vrstevníci mají hypotéku, děti, a do toho by ted měli jejich děti svoje děti – nemohou prostě pomoci….
54. no a proto nevím vlastně co u lišky znamená právě ten vztah plnotučný a celou dobu se to snažím ve všech svých komentářích naznačit – marně. :-)
53
Honím se, ale jinak. Ani zdaleka ne tak, jak jsem se honila v manželství. Když jsem podléhala svým představán o “musu”. Teď se honím, ale mám z toho hroznou radost. A umím si v něm užít práva na vypnutí honby. Taky mě tohle honění udrželo nad vodou, když mi bylo mizerně po duši. Po odstěhování, po prodeji kobyly, po ráně do hlavy…
Moje současné honění se mě nestresuje. Ani neoddaluje od syna, naopak. Oba si sebe teď užíváme, protože nezáleží na množství času společnš stráveného, ale na tom, jak je člověk v tom čase naladěný. I na toho druhého.
Barčo, věci bnestzačí stejně pojmenovat, aby byly stejné, ne všechno, co je modré, je nebe, a ne všechno, co je černé je tma. :-)
55. Jela bych…ale nevěřím synovi že by mě v tom nenechal se plácat. On je ranař, příliš velký drsňák i na mě. . pro mě je důležité že se vrací rád a nemusí :-))) I ho lákám. Ať se vrátí napořád. Všecko bude mít. Ale on tam má přítelkyni (novou) už se spolu sestěhovali. Život se mu daří. I pracovně i lidsky. Moc mu to přeji.
Vlastně co se stalo se sny co člověk měl? Uskutečnily se? a jak? Mě přijde že moje sny se staly skutečností. Ale pořád mám nějaké tajné v záloze :-)
53
Ještě k 53
Já se nehoním proto, že bych si namlouvala, jak to nutně musím dělat pro svého syna. Dělám to pro sebe. Vím to a nevadí mi si přiznat, že mě to prostě těší to dělat pro sebe. Proto mi taky nedělá problém to přerušit, když cítím, že si potřebuju odpočnout.
To je ten rozdíl od honění se uštvaných odcizených rodičů v manželství. :-)
57. I práce probíhá jinak, když je člověk uvolněný a naladěný na to co ho potkává. Když to nehodnotí a nesnaží se nějak ohýbat, ale jen tak ukrajuje jeden děj za druhým. pozorně. práce se mi daří, překvapivě. i když se spousta věci posere jako všude, ale to daření se spočívá v tom že ty posranosti neberu osobně. že je beru jakože k tomu patří. že posranost je součástí mojí práce :-)
43/45
Co může nabízet doba doplnotučnosti vzutahů?
Pořád to samé. Na tom doba nic nezmění. Plnotučnost je náročná disciplína a jde zevnitř člověka, ne z toho, co má nebo kam může jet.
Doba nic nedává ani nebere, jen mění ty šidítka, odstředivky.
49
Barčo, otočím to: Proč by mělo být špatně žít od mládí v pronájmu a kašlat na školu?
Proč by mělo být jediné správné studovat až kam to pude a v předepsaný normovaný čas si začít s druhým pohlavím a pakk udělat sptrávně tohle a správně tamhleto…?
Jaké jsou ty špatné následky, které mlhavě zmiňuješ?
ratko 58 tak to je hezký!
62. nejde o to správně a dobře. ru neškatulkuj si mě prosím jako nějakou správnačku, moralistku a naivku :-) jde o to, přežít v téhle společnosti. vaněk spálil na dvoře školy ruskou vlajku, od sedmnácti se živil sám, má jen základní vzdělání. přitom studoval na gymplu matfyz, pak měl dítě v devatenácti a zkoušel strojárnu, nedodělal. … protloukal se životem jak se dalo….tohle je totiž dost tvrdá doba na všechno, dokonce i když už máš to vzdělání je těžké se uchytit …
55
A proč by měli ti rodiče pomáhat?
Když se mládež postaví na vlastní nohy v pronájmu a rozhodnutím kašlní na školu, protože si začli vydělávat, tak čím by jim měli pomáhat jejich rodiče?
Maximálně občas pohlídat vnuka, pokud bude nutno a pude to, ale dál zůstává akorát hlavně to pokecat si s dětmi občas a být, existovat. Hypotéku jako problém nevidím.
Třeba my to máme s mladým už domluveno. Kdyby se stalo a přived si zbouchnutou holku, že nemaj kam jinam jít, tak si prohodíme pokoje a oni by byli v tom mým nynějším větším, taky aby měli blíž do kuchyně pro noční vaření miminu. Případně by se pozdějc kuchyně přestavěla na dětskej pokoj a na kuchyň by se adaptoval kus předsíně.
Na splácení bytu by to nemělo vcelku žádný vliv. Možná dokonce naopak. Třeba bych zůstávala v práci radši ještě dýl než teď. :-))
6.4. ještě jinak – sama vidím ten tlak na nás v práci – chtějí abychom měli vysokoškolské vzdělání, proboha na co, který doktor o to stojí, aby sestra byla chytřejší než on.
60 – Přesně. Přesně tak to mám teď s prací taky. Spokojenost s mou nynější prací jako nikdy v životě bezpochyby souvisí i právě s tímhle.
64
No vidíš. A třeba můj švagr žil tak, jak to popisuješ, odjakživa konfliktní a problémový, ze střední ho vyrazili, dodělával si ji pak dálkově nadvakrát.
A je z něj už drahně let špičkový správce sítě, vzorný živitel rodiny, bez problémů se zajišťováním potřeb i nadstandardů, aniž by trpěl workoholismem a neschopností se obyčejně bavit s kamarádama.
68/64
A já vzorná studentka, vysokoškolskej diplom s prospěchovým stipendiem (červenej mi utek o fous), postgraduál, a podívej – pleskám se v životě s dřinou a věčně rozbitou hubou.
Ale jinak bych to nechtěla.
Není to o škole a správnosti životního postupu, ale o povaze.
barčo 56
jotááááák, já myslela, že je to jasný. Ale to tak člověk myslí a ono není, když se to nevyřkne.
Vztah jaký pro mne?
Chci nejen že budu jeho jediná vyvolená milená, ale chci společný postup. Parťáci, no.
Samozřejmě vždycky nějaké konkrétní detaily překvapí a mohou vypadat jako překážky, ale pokud je postup společný a je to parťáctví, tak žádné překážky neexistujou. Až pak zas další detaily,praktické, neshody v tom kdy kde jak … ale opět: pokud vím, kam patřím, tak to nejsou překážky, ale věci k dohodě.
Potřebuju zřetelnost, přehlednost.
A když takovej muž by byl, se mnou ladící a navíc toužící po společném postupu, otázka je, co já, jestli si to parťáctví nepředstavuju spíš jako, že je všechno vždycky po mým. Jestli to náhodou nejsem já, kdo je ten míň ochotnej. Kdo nechce kompromis.
To si tak vždycky musím zakoumat. A myslím, že ne, že jsem schopná tak, aby to bylo oboustranný atd.
– No a pak se zas vynořuje otázka: herdek, takhle o tom přemýšlet, to vypadá spíš jako obchodní spekulace.
No a není snad manželství obchodní spekulace? Není to formalita na ochranu rodiny (dětí zejména)? Je.
Popravdě řečeno už nejen že nikdy nic nechci mít se ženatým (ale jsem ráda za tu zkušenost), už ani volnýmu člověk nemůže věřit úplně – chová se jak ženatej. To už taky nechci. Bohužel mi z toho vyplývá, že se chci vdávat :-DDD
70
Ano, plnotučnost je pro mě parťáctví.
Ne ve smyslu “já uvařím, ty posekáš trávník”. Nebo nejen v tom smyslu.
70
Poslední věta:
Šmankote. :-))
65 ru
no ženo, ty máš plány!
Tvoje fantazie je pěkně bohatá, kam se hrabou moje velkofilmy v hlavě.
73
Štěstí přeje připraveným. Jsi-li připravena na průser, tak zaručeně nepřijde. Přijde jiný. :-))
65. no to je jeden z mých tajných snů :-)
72
no hrozný, radši o tom nebudu dumat a nebudu to rozvíjet. Ještě by na mě prasklo, že jsem jasná a zřetelná slepice, co v skrytu duše chce koukat na telenovely, furt vytírat dlaždičky a shánět nové a nové modely mopů, chce velkej prsten s diamantem … nebo spíš prsten s velkým diamantem, jet na dovolenou do … no né, to už nebudu rozvíjet, to bych měla hnusný sny po usnutí.
možná jsou peníze překážkou ve vztazích. postavily se mezi lidi jako bariéra. a tak člověk vidí namísto druhého člověka peníze. protože ty tam mezi nimi ty peníze prostě trčí. něco jako: mám hlad, mám hlad. A když má člověk hlad tak se musí najíst. Takže když tam takhle trčí ty peníze, tak člověk místo pečování o vztahy honí peníze.
76. nevidím na tom nic špatného. podle mě je to hluboko v genech. a hlodá to. mít muže jen sám pro sebe. mít děti o které se postarám a vidím je růst. je to něco… bazálního. není na tom nic divného.
… ať si každej žije své zážitky i svoje sny v pořadí, jak chce.
Dneska vidím své snění nejspíš trochu dobrodružný (i když to mám vždycky, zápletky mých velkofilmů jsou velmi dramaticky osudové). Nabídky k sňatku asi vynechám. Nejradši bych snila o seznámení, jenže nemůžu přijít na žádné místo, kde se ve snění seznámit (nejen ve snění – ale jw zajímavý,že v realitě kupodivu mi připadá seznamování snazší než ve fantazii, takové reálnější :-))
Hlavně se nechci seznamovat za dramatických okolností, ale příjemně v poklidu. Co já bych si tam šoupla … nějakej večírek,ale nevím jakej vymyslet. :-)
77 peníze byly i dřív. Byly jinak, kontext jinej, ale byly a budou.
Podobně jako lidi, co začnou brzo, jak o nich mluvila Barča, a lidi, co začnou pozdě, a lidi, co jsou promiskuitní celej život, a lidi, co mají jednoho partnera celej život. A mezi těmihle póly ti všichni ostatní originálové, jako vždycky a přitom vždycky jinak, ve své době se svým originálním mišungem osobností a událostí, prostě furt jedeme.
A co.
A bavíme se o tom, aby řeč nestála, anebo je v tom nějaká myšlenka?
Hlásím, že u mne se nenachází.
mě se ve snu nějaký muž najednou objeví a je tam :-) jen je přítomen. úplně blízko, neruší. Jen tam je a jakoby byl mojí součástí.
80. myšlenka byla, zda lidé co žijí spolu a mají existenční starosti i kvůli dětem, si musí být kvůli všem těm starostem cizí. Hlásím, že ten stres se může stát dominantním a že to ty lidi odcizí. ale taky to může být přechodná krize a po odcizení může (nemusí) přijít sblížení. Právě tím prožitým.
79
Mně občas přijde nějakej zajímavej zákazník na grafiku do kamene. Nedávno to byl jeden architekt, seznámení s emi líbilo, i když sexuální vůni nemělo ani za mák, akle byl dobrej, ladili jsme styl nápis na pomník jednomu… literárně známému…
A dneska jsme řešili jedno logo s jedním (jak to popsat a nevykecat, no nevím, nende to…) a ten se mi líbil moc. Dokonce bych řekla, že to možná i trošičku zajiskřilo.
Škoda, že to logo nebylo na řešení trošku na dýl. :-)
Jednou třeba někoho sbalím i v těch pracovních hadrech, zaprášená od korundu a s kamenickou barvou na nehtech. :-))
82
Ano.
A 81 taky ano. :-)
taky se mi líbí kolegové v práci. bohužel jsou všichni minimálně o 20 let i více mladší. líbí se mi tak nějak hezky :-) dívám se jak mají hezké rty, ruce, vlasy a jak mluví. Jak potřepávají hlavou a jak jsou v rozpacích když něco nevědí. to pak uhýbají očima a tváří se vážně. Mladí muži jsou úžasní. Vlastně celý život mám pocit… že mi unikají. Takoví ti krásní mladí a rozpačití. Co klidně stojí a dívají se v dáli. Tam někde k horizontu… kde jsou jejich sny.
Když se dívám na mladého krásného muže, tak mi jihne srdce a celá se tetelím radostí když s ním můžu promluvit. A jen si říkám, snad to na mě není moc vidět :-) jak dobře mi to dělá. jak mě to těší.
85, 86
Mladí muži – tj. oproti mně výrazně mladší, cca nad deset let rozdílu – jsou zajímaví opravdu jen na koukání. Představuju si je, jak budou vypadat za deset, dvacet, třicet let…
Ale jako sexuální objekti jsou nezajímaví. Jejich přítomnost se mnou nic nedělá, nejihnu, nerajcujou mě, nelákají. Spíš se bavím tím, jak mám evidentně nad nimi navrch. Jako žena. :-) Je snadné být v jejich očích inteligentní, vyrovnaná, nadhledově energická a vůbec zrale šaramantní…
A pokud náhodou navrch evidentně nemám, tak si o nich pomyslím, že jsou namyšlení frajírci, a nezajímají mě už tuplem. :-))
(To hezky kecám, žejo? :-)
87. vůbec ne, mám ráda když se člověk dokáže na sebe podívat věcně a bez nějakých příkras. Prostě vidíš v mužích sexuální objekty. A to já právě ne. Vidím v nich spíše syny. Možná i proto ve mě vzbuzují láskyplnost a touhu jim pomáhat a podporovat je. Mám s muži u nás velmi dobré vztahy. Sexuálně by asi na mě museli šahat. Když na mě šahá mladý hezký muž, tak mám problém :-) ale kdo by na mě šahal, že
86 jó mladý chlapce má rádo ve své přítomnosti mnoho zralých žen.
Naštěstí se k nim úplně nepočítám – mám vyšší nároky, přítomnost mladších mužů mi dělá dobře jen, když je výsadní. Nestačí mi jen čumenda a pokec. Mě potěší jen, když se mnou jde mladší kluk někam sám a jen a jen se mnou a z jeho iniciativy. To už je příjemný. Jinak mě to nebere :)
A občas se to děje, takže dobrý. A kdyby nedělo, tak je mi to fuk.
Horší je to v případě, kdy je ta starší žena průhledná a nápadná – když na ní vidím, jak má ráda toho mladšího muže nebo kolegu, řekněme. Chválí ho a tak.
Tuhle jsem se ocitla v nejmenované situaci a říkám si: tybrďo, být na mém místě můj mladší kolega, tak by se tahle dáma chovala jinak, chválila by ho, jak je šikovnej, usmívala by se, šáhla by mu na ruku a nahlas by dala najevo, že je ráda, že ho máme.
Tyjo a na mě se ušklíbá nesouhlasně. Nevím – může to být na moji osobu bez ohledu na pohlaví (např.protože přece jen nedávno jsem spolu s mou kolegyní spustila a vyhrála aféru, která není leckomu po chuti).
Ale stejně to vidím, že to pohlaví hraje roli. Urostlý mladík na zralou dámu zkrátka působí jinak urostlá o hodně mladší žena. :))
Aspoň na některé jo :)
v hlavě se mi neobjeví myšlenka že bych třeba s tímto nebo oním mohla něco mít. nenapadne mě to. ani v noci se mi to nezdá. to kdysi jo, když jsem byla nevybouřená :-) ale teď už jsem úplně klidná a bez potřeb. teda po stránce tělesných radovánek. ty potřeby si musím nějak vyvolat uměle když teda by jako něco. musím si to začít představovat a tak. jinak nic. ani ťuk :-)
87 pro mě mladí taky nejsou moc sexy, vždycky byli spíš ti starší než já.
K mladým a mladším lidem jsem vždycky spíš měla takovej ostych. Hlavně v dospívání trochu i strach – teda ne že bych se jich bála, ale spíš cítila nejistotu. Asi jestli jim jsem dost dobrá nebo co.
Nebo ne – spíš jsem nevěděla a nepoznala, co od nich čekat. Kdežto u starších jo, ti se mi líp rozpoznávají. U hodně mladejch lidí neumím poznat, jaký jsou. Asi že je to jiná generace a neznám ty jejich styly a tak, neorientuju se pak v nich. Tak proto jim nemůžu ani hned důvěřovat, to až když třeba promluví.
89. to víš, nespravedlnost světem vládne :-)
88
No, právěže je sexuálně nevidím. :-))
Ty mladé.
V nich taky vidím spíš ty syny. A ráda jim pomáhám a tak.
Akorát nechápu, proč bych z toho měla jihnout. Tak jsem myslela, že jihneš jakože sexuálně ty. :-)
Taky mám dobré vztahy s kolegy, no problemo. Ale hele, moc na mě v práci nešahaj, mají to ode mě přísně zakázaný. Smějí mi jen koukat na bradavky přes tričko po frťanu (to jim dávám jako dárek potěšení, že očima měřej, jak silná je ta která donesená slivovice, podle míry vztyčení center mých ňader) a jeden má dovoleno namasírovat mi krk a záda okolo lopatek, když jde okolo mojí výpočetní komnaty na oběd a jde mi říct, ať jdu taky. On totiž masíruje úplně skvěle. :-)
90
vždyť jo, představy jsou u toho důležitý!!!
Proto taky pro mě není nikdy tak dobrej sex s krasavcem jen pro ten sex. Dobrej sex, celonoční třeba, můžu mít jen s mužem, kterýmu důvěřuju, že chce mě a že zabezpečí vhodné podmínky (k čemukoli – jen k tomu sexu nebo k celoživotnímu rodinnému spolusouznění, dle situace).
Když mě ruší, že je divnej nebo že nezajistil bezpečný prostředí nebo že nevímco, tak žádný představy a žádný vzrušení nenastává.
94 … už nevím, jak to mělo souviset s mladšíma klukama :)
Každopádně u mě má mladší větší potíže mě vzrušit. Základ totiž je, že se cítím jako starší sestra. Teprve když se mu podaří svým chováním to odbourat,mohlo by něco následovat.
83 ru
jinak myslím, že v pracovních hadrech a zaprášených se dá klidně seznamovat! Pak přijdeš na rande umytá v sukni a bude nadšenej!
96
Zatím žádný rande po seznámení v hadrech nebylo, tak s tím nadšením nevím, ale až bude, dám vědět. :-)
Zas by to bylo docela laciný efektní vítězství, jen se umejt… :-))
Vlastně jsem si na to vzpomněla dneska vícekrát, na ten link domečkový a serepetičkový.
V jedom spotu na téma “Co mám ráda”, resp. I like, tam autorka taky píše, že má ráda upravené ruce a červené nehty.
Ruce mám podivně opracovaně stárnoucí, s neforemnými vrásčitými klouby prozrazujícími budoucí starobní deformace artritidou, na levém malíčku ztluštění od dláta, nehty olámané od kamene a sundýávání folie z něj, nehtová lůžka flekatě černá, tu a tam stříbrná, hliníkové stříbro se ale smývá rychleji než ta čerň…
Holt jiná spádová skupina než domečkářky
Aspoň si nekonkurujem u stejných chlapů. :-)
Ruce? Ruce mám ráda když nesmrděj a když jsou těžký. To je tak celý.
Nemám ráda drobný úzký ručky s malinkým zápěstíčkem.
U sebe nesnesu když mám na rukou něco aromatickýho, ať je to drobek z kočičí konzervy nebo … cokoli. Viditelně potřísněné ruce mi nevaděj, u mě – třeba barvou nebo hlínou. Když je mám jinak umytý. Nehty na rukou mám ráda nenalakovaný. Však by mi ten lak dýl než jeden den nevydržel pěknej – tak proč se s tím párat. leda čirej, průhlednej, ten si někdy dám, jentak z radosti.
na nohou je to lepší, tam se dá lakovat a dýl to vydrží.
Jo, ženský s malinkejma, takovejma jakože unyle chabejma bledejma ručičkama jsou mi od rukou nesympatický. Nebo možná ne nesympatický, ale mám k ženám s takovýma rukama jakousi nedůvěru.
čaute kočky, som si zase pekne počítala, hm, zaujímavé debaty sa tu vedú ;-)
Liška, ty chceš úplne normálne, podľa mňa samozrejmé veci.
Rulisa, mne to takmer vždy výjde tak, že sa s niekým zoznámim v handrách ;-) celá strapatá zazverená navlečená v staručkej flanelke. a iskrilo to jedna radosť ;-)
82. ano, Ratko. Jen ve svém okolí doslova zírám a uvědomuju si, jak se ti lidé (páry) změnili – znám je od dob, kdy spolu jako mladí chodili a nyní je to právě úplně jinde. a rozhodně se nejedná jen o jeden pár – naopak většina párů mých vrstevníků se rozpadá. tak si jen pro sebe říkám, co všechno ti dva musí prožít – dobrého i zlého, aby je to udrželo spolu, nebo aby to klapalo i dál. já ten věk kolem čtyřicítky vnímám poměrně jako velký duševní mezník (nejen u mě) – kdy se člověk zastaví, obrátí a přehodnocuje.
102. u těch žen to vnímám ještě snad intenzivněji – jestli mít ještě to jedno poslední dítě, nebo jak a čím zachránit vztah, nebo naopak novější vztah a honem to dítě, protože pak už to nepůjde. a také to bilancování těch samotných žen – jak se ti jejich muži změnili, ale také ony samy. tohle co píšu ve 102 a teď, není žádná obecná pravda, jen to nyní vnímám velmi intenzivně ve svém nejbližším okolí. a samozřejmě ta čtyřicítka je i pro mě velkým mezníkem, vím, že to zní jako klišé, ale vnímám to a prožívám to opravdově na sobě – není to tak, že bych se cítila a vypadala stará, ale jen si uvědomuju věci více do hloubky a zároveň ale také méně křečovitě, nevím jak to vysvětlit, nebo popsat.
jo čtyřicítka byla pro mě mezníkem. jakoby se něco zlomilo. ulomilo? jak se výše holky baví o tom kdo je přitahuje a proč, a jestli ruce takové nebo makové. všecko jakoby se propadlo pod zem. ani ne že to není důležité, prostě to zmizelo, vypařilo se. ne hned… ale tak nějak postupně to všecko zmizelo a jakoby to nikdy nebylo.
přičemž bilancování je ještě něco jiného. to přichází s padesátkou. ta je přelomem v oblasti snů…jestli něco chci tak to musí být hned :-) teda v padesátce se to tak nějak odhalí v plné nahotě že už není možné čekat.
čtyřicítka je takové postupné lámání a ulamování hrotů, zejména co se týče rivality, konkurence, souboje, her, soutěží… člověk najednou přestane soutěžit protože mu dochází že … asi vyhrávat nebude. a přestane s tím. a zjistí že je to dobré. přestane konkurovat, začne ustupovat. nejdřív to vnímá jako slabost, posléze se to srovná. Padesátka přináší pak tu bilanci.
99. 100. :-) ad malé ručičky: dnes jsem byla na thajské masáži. malá thajka si na mě vlezla a těma svýma malinkýma ručičkama mi dala pěkně do těla zabrat. každičký sval, každičkou kůstku přejela.
po hodině je měla rozehřáté jako kamínka, masáž senzační – a přitom tak malé hbité, šikovné citlivé ručičky.
105. druhý odstavec – ano. to je přesné. myslím, že to s tou padesátkou je také tak jak píšeš, vynořuje se zřetelně, že už fakt o toho času není tolik …a pak potkvám občas sedmdesátileté vitální lidi a vidím jejich oči, mají jiskru a v nich i mládí a mám z toho radost, nezešedli, nehrotí a naopak si užívají jak to jen jde – maličkosti.
107. to ano. ta bilance se týká spíše hodnocení snů a životních plánů než vitality. je to takové přehodnocování. kdo byl vitální do 50 bude i po ní. A kdo nebyl tak poté taky nebude. zešednutí asi nezávisí na věku.
102, 103
taky mi to tak přijde, ale že to začíná už před čtyřicítkou. Někde mezi 35 a 40.
Jinak dost přesný popis v komentáři 103.
104
Ratko, když ty ale trošku mícháš pátý přes devátý. Nepíšem, kdo nás přitahuje, ty ruce jsou spíš o tom, že každý má nějakou povahu, nějaké vrozené sklony a ruce tohle dost odrážejí. Takže je to spíš orientační znak, že ten druhý je “odjinud”.
Jinak u mě se taky dost změnilo, ale říkám, mezník u mě nebyl ve čtyřiceti, ale cca v pětatřiceti. Dneska je mi o jedenáct víc a ledacos vidím, že mám jinak, nežs to měla v tom věku ty. :-)
Ale třeba jsem jen vývojově pozdnější, jako jsem vždycky byla. :-))
105
Proč jsi vnímala ustupování a zmírňování se jako slabost? :o)
Mně to třeba tak vůbec nepřijde, naopak, raduju se jako dítě, že se mi konečně daří dostat se k té metě, kterou jsem si stanovila už v pubertě. A třeba tu konkurentnost, touhu po vítězství, na sobě cíleně tlumím právě od těch pětatřiceti, a vůbec to nepovažuju za slabost, je to přeci nádhera, žít bez těchhle zátěží… Daleko víc zbývá na ostatní v člověku…
Víš, jaká byla dřina zatnout zuby a unést třeba posměch jiných lidí od koní, že nechci závodit? Unést, že neviděli jiný důvod, než že se bojím prohry? Nevymlouvat jim to a zůstat klidná? A stát v pozadí závodícího týmu, držet jim koně na opracovišti a fotit a fandit… I když občas by mě to tolik, tolik táhlo po tom opracovišti jezdit mezi ostatními, co leckdy uměli daleko míň než já…
Tyjo, na to jsem ještě dneska docela hrdá. :-)) To byl asi jeden z prvních kroků.
106
Malé samy o sobě nic neznamenají. Chabé a přejemnělé jsou jiné.
Je to asi jako u koní. I malý kůň může mít silný fundament, habitus, mít suchou a pevnou kostru.
A i střední kůň může mít slabou holeň a malé kopyto. Ten první bude super pracovní držák, ten druhý s příliš jemnou konstitucí bude skleníková kytička.
Ještě ad 111.
Ale je fakt, že ve mně ten konkurenční boj asi zas až tolik není. Když si vybavím jakékoli ze svých bývalých zaměstnání, nikde mi nebylo příjemné se někam drát proti ostatním, s někým bojovat o něco. Vždycky mi z toho bylo spíš zle. A taky jsme na to dojela v té obchodní firmě, protože když se proti mně postavila manžerka přes koně, která měla pocit, že ji ohrožuju, prostě jsem se nechala přejet bez boje…
u ty ctižádosti je to tak, že člověk si skutečně musí sám v sobě prověřovat jestli ustupuje skutečně proto že už ho to neba… :-) nebo fakt na to nemá. Ono to jde ruku v ruce. Teda tak to cítím. že hodně bylo u mě i o komplexech. věděla jsem moc dobře že v tomhle a tamtom nejsem dobrá, nebo dokonce úplně nemožná. že mám zábrany, že jsem nesmělá. a postupně přicházelo takové to … a vždyť já to vlastně vůbec nechci. a tak člověk začne ustupovat a ustupovat se ctí, jakože to tak odjakživa chtěl a nikdy to nechtěl jinak. ale to taky není zcela ono. těch pocitů a poryvů je vlastně hodně moc a rozklíčovat je správně, rozeznat kde teda se pere jeho ego, jakože teď už to vím a znám, a kde je to již opravdické poznání není vůbec jednoduché.
protože ať vykládám co chci uvnitř jsem pořád stejná dívka jako když mi bylo pár. jsem pořád stejná naivka. ten svět kolem mě jakoby se měnil. protože ho jinak vidím a vnímám. a tím se zdá jakobych se posouvala někam vpřed, ale ten “zápas” sám se sebou je pořád zde. jenom jinak a jinými prostředky. víc zastřený a rafinovaný. a kromě toho se cítí člověk furt víc “na koni”. Protože už všecko má a “všecko zažil” a říká si že je to vlastně supr. Je to až děsivé, někdy mám z toho hrůzu. jak děsivé je spoustu věcí mít jednoduše za sebou. a ony od něj odpadnou a zmizí v černé díře. a co je vepředu?
teda ta kardinální otázka zní: až všecko poodpadává a zmizí v černé díře… co zůstane?
Já chápu celkem ten vývoj manželského páru plus tu velkou změnu, co přinesou děti, pak tu zátěž dlouhodobosti a trvalost pouta k dětem, do toho ta práce a snaha se uživit a všechno zorganizovat, únavu z toho a často i míjení…
ale to povolování s větším nadhledem, to já nemám, protože můj vývoj je celkem na dlouhý lokte, takže já jsem teď ve fázi makače, ve fázi nástupu kariéry, začátku kariéry, pro kterou jsem dlouhá léta budovala podklady a základy různého druhu, několikery. A teď pořád buduju.
Je možný, že jsem celoživotní student, celoživotní budovač základů, na kterých už nic nepostavím, ale budou nádherný! Možný to je.
Právě teď mám heslo: “Letos vydělávám peníze.”
Zní to divně, na mém účtu se to vydělávání ještě ani neprojevilo, ale pro mě je to bomba, že vůbec mám takovou myšlenku, že poprvé mám kladnej vztah k penězům, poprvé je chci a nejsou pro mě jen papírky a odpad, ke kterýmu nemám úctu.
Proměnilo se mi to a ještě čekám vylepšení :)
Lajdák v oblasti financí jsem pořád – něco vyřizovat je pro mě vopruz hroznej (například jsem teď měla víc než měsíc propadlou platební kartu, než jsem si dnes došla pro novou, telefon nemám zaplacenej, příští týden budu vyřizovat nějaký pojištěnípo dvou letech mlčení atd.). Až zmáknu tyhle vopruzy a natrénuju je, budou pro mě taky hračka. Jako jsem zmákla telefonování a vyřizování a organizování čehokoli – to byl pro mě vždycky vopruz, ale pomalu od patnácti let skoro nic jinýho nedělám :) Vždycky to padne na mne.
116. k penězům je potřeba respekt – když jich je moc nezblbnout z nich a když nejsou nepos…. z toho. jinak co píšeš o vopruzech – tohle jsem si zažila na uzavírání jedné ještě nedoplacené hypotéky a zároveň otevírání druhé. od čerta k dáblu, mrtě papírů, telefonátů, vše aby se stihlo v termínu …. v jednu chvíli jsem byla s nervama v háji, aby to klaplo …
peníze dávají svobodu. vážím si jich – právě proto, že jsem zažila, když nebyly vůbec. je s nimi snadnější život.
Dnes jsme vedli v práci takové ty řeči, co by si kdo koupil kdyby vyhrál třeba 10 mil. To byl hukot, dům, dvě auta, dovolená. Dům pro rodiče, pro tchánovce a tak :-)
My neměli nic. Dlouho jsme neměli nic. Děcka jsme tahali po nájmech. Teprve až jsem měli děcka tři a tomu třetímu bylo sedm tj. fakticky po více než dvaceti letech jsme si pořídili dům. Ale přesně si pamatuju, kdy mi to v hlavě scvaklo na: potřebujeme peníze. Musíme si vydělat peníze. A šli jsme vydělávat.
Moji rodiče mě vedli k tomu, že peníze jsou něco odpudivého. Něco co kazí charakter a čeho se dost štítili. Když někomu dlužili dvě koruny tak mu to šli opakovaně a důsledně vracet, jen aby někomu nezůstali dlužni dvě koruny. Maminka si vzpoměla u zastávky že zapoměla zaplatit 30 korun a tak málem srazila kolemjdoucí k zemi a utíkala zpět na kliniku a mlátila do dvěří a volala dokud ji neotevřeli, že musí zaplatiti 30 koruna že spěchá protože ji ujíždí autobus a pak zase spěchala zpět a to všecko se zápalem plic. a doma mi to vyprávěla jak se ji u toho dělalo špatně. Tak proč tak blbla když po ní nikdo ty peníze nechtěl. No přece nezůstane dlužna 30 korun, ne? Tak takhle jsem byla vychována. Peníze jsou stresor, každý haléř je třeba splatit a nic si nenechat. furt kontrolovat jestli něco někomu nedlužíme a hlavně žádné peníze nechtít.
Ten obrat kdy jsem si řekla, že takhle to nejde dál a že ty peníze chci, byl pro mě zásadní. ZAčala jsem jinak myslet, dívat se kde peníze jsou a jak se k nim dostanu.
117. napsala jsem, že peníze nebyly vůbec – tři měsíce jsme dostávaly podporu – lístky na jídlo od sociálky – můj plat šel na hypotéku, alimenty. petr doma nemocný, pracoval v té době u soukromníka, který zaměstnancům neplatil zákl. zdrav. pojištění … pak ještě přišla složenka na dluh u VZP dvacet tisíc …
121. půjčovala jsem si peníze od kamarádek – na cestu vlakem do práce …. šílený …
Za peníze člověk ale musí zaplatit. Pozorností. Musí prodat vlastní pozornost.
Pamatuji si spíše období totálního šetření. Šetřili jsme třeba na televizi. Na barevnou. Šetřili jsme na ni celý rok (možná i dva) a pak si ji šli koupit. Stejně tak na pračku. Než jsem měla pračku, prala jsem všecko v rukách. i máchala. Prostě nebylo a mě nikdy nenapadlo si jít půjčit. I když to bylo moderní. Rodiče mě vedli k tomu, že si můžu koupit jen to na co mám peníze. Oni taky každou korunu zaplatili a nikdy by si nic nepůjčili.
123. šetření si na něco – vnímám po svých zkušenostech jako něco radostného, stále si šetřím, každý měsíc …. ale bylo dlouhé období, kdy nebylo bohužel z čeho našetřit. ta chyba byla v úplném počátku. už je to za mnou.
124. v mém nynějším malém bytečku jsem rok bydlela jen tak s prázdnými stěnami, oblečení v krabicích, neměla jsem kuchyň, ani sporák, ani pračku – jídlo na balkoně, nebo jen jsem kupovala to, aby se to nezkazilo, rychlovarnou konvici, prala vše také v ruce a spala na matraci na zemi. postupně si po tom roce vše zařizovala – ledničku, pračku, kuchyň, sporák …. stůl, židle, na spaní, skříň …
z každé věci, jsem měla ohromnou radost.
114
Na obchodování jsem neměla.
Na vědomosti svojí bývalé produktmanažerky přes koně jsem měla spolehlivě. :-)
Na ježdění hobby parkúrů bych byla měla taky.
Ale nerada se účastním podobných kolotočů a mašinérií. Přijde mi, že to člověka z původního radostného zrušení, tady konkrétně třeba ze spolupráce s koněm vtahuje do někam povrchní ješitnosti… Víc a víc… Nevím, jak to napsat líp.
Když jsem kobylu jen v tréninku chystala pro sport někomu jinému, měla jsem tu radost ze spolupráce s ní taky, i z jejích úspěchů, ale nestáhlo mě to do toho pozlátka.
124. nevzpomínám na to. bylo to velmi velmi dávno. Události které byly velmi dávno jakoby se ztrácely. Nevím, zda se ještě někdy vynoří, možná až budu hodně stará. pak třeba se to začne vynořovat co všecko bylo, a jak to bylo. teď je to spíše zavřená voda. celé to období po svatbě je takové zvláštně milosrdně zamžené.
eště ad 114:
“protože ať vykládám co chci uvnitř jsem pořád stejná dívka jako když mi bylo pár.”
Já taky.
Jen kolem toho stejného jádra jsou trošku jiné oblečky. A možná je jich míň. Myslím. Doufám.
126. jsem antiobchodník. raději dávám :-) nehodím se na obchod. umím radit a za to mě platí :-)) celkem dobře. ono to tak je u mě celý život že mě platí za “dobré rady”.
125 a předchozí o penězích, co nebyly – mám podobné zkušenosti. Z chalupy, i pak ze začátku tady.
Možná je má většina lidí.
130. takhle jsem žila na chalupě. Voda venku, jednou tekla a jednou ne. Tak jsem kopala studnu. Plíny jsem prala na zahrade v kýblu, občas je vyvařila na kamnech, v kterých jsem topila dřevem (někdy i uhlím). Moje první bydlení :-)
131. když to trvá rok, dva, tři, ale taky deset let …
132. no a pak do toho právě taky to odcizení těch lidí, hádky kvůli penězům, dluhúm …. každý pak v tichosti sní ty své sny … útěky … všechno do háje …
129 ratko kecááááš :) tak tebe platí za rady, vážně? V poslední době mám dojem, že jsem placená z velký části za maily. Tak ty sis dala jméno ratka a já bych mohla být Mejla! Nebo Emailnuela.
132. tím obdobím jsem si prošla taky. nejen kvůli penězům. hlavně kvůli svázanosti. zdálo semi že jsme svázaná do kozelce a že umřu na udušeninu.
134. no původně jsem byla radka, jako “velký radič” :-) ono se to pak postupně zvrhlo na ratku, křížence s potkanem (ratte) ale může to byt i rate jako hádej. ale mě to spíš připomíná toho potkana, zvíře co přežije všude a za každých okolností.
136. to je zajímavý s tou angličtinou, mě by to vůbec nenapadlo, protože ani neumím anglicky …., potkan jakože potká a radí :-)
137. to je z němčiny. anglicky se marně učím.
138. aha :-)), no jak vidíš, jazyky mi skutečně jdou. :-) no, minulý táden v černé hoře jsem oprášila ruštinu, byla mi k užitku.
134
Musela jsem si to přeříkat. Ímejlnuela.
Nezní to špatně. :-)
138
Omyl, to je z latiny. :-) Rattus.
Resp. původně latinsky jen rat.
Ale třeba je ta Ratka i od ratio.
Mně u jména ratka naskočilo vždycky to radění – jak česky, tak ještě víc německy, protože tam je to T. A hlodavec mi taky naskočí, ale anglicky – a teď vidím, že je to anglicky a německy jako latinsky. A k tomu: My tě máme ráti!
143 a hele, tak tuhle asociaci jsem neměla :-)))
jinak jste si toho asi stejně nevšimli, ale vždycky sem nakouknu, pak si pustím na 40 minut další díl seriálu, pak zase nakouknu, pak si pustím … takže si jdu pustit 11. díl 2. série.
144. přesně. ratku (vysloveno z “d”) po česku mám spojenou, že radí a má ráda.
děkuji všem za rozbor jména a nesu se do postele. číst si a rozjímat. taky Vás mám Liško všechny ráta :-)
145
Kterej seriál?
Já doháním Odložené případy.
A imrvére odkládám nejen ty případy.
(vracím se po 40 miunutách) Ále, první tři díly mi připadaly na jedno brdo a vycucaný z rukávu a pak už jsem byla zvědavá, jaký budou ty další a drží se mě to.
Jmenuje se to LIE TO ME, česky Anatomie lži. Koukám na to v češtině.
Zrovna jsem viděla díl, co mě naštval – dvakrát tam namísto (vraždící) “psychopat” řekli “psychotik.” A to je hrůza, to nesnášim, protože taková záměna dělá v očících diváka a veřejnosti vrahy z lidí, co mají psychózu, musej se hodně snažit aby ve společnosti mohli jakž takž fungovat a vrazi se v jejich řadách vyskytují prokazatelně méně často než v celku populace nebo v řadách “normálních” lidí bez psychózy, do kterýchžto normálních se mimochodem řadí i ti psychopati (které já v práci nepotkávám, ale potkáváme je všichni).
Achjo.
Občas se to objeví v médiích takhle blbě. No, nato že jsem viděla toho seriálu 25 dílů a taková podobná věc byla “jen” ve dvou z nich, to je docela ještě dobrý.
ad psychopati: Bez srdce. I oni to maj těžký s obrazem v médiích, protože většina psychopatů jsou – myslím si – neagresivní výkonní kariéristi a nikoho neohrožujou… i když … kdo jinej hýbe davy když ne oni … podle mýho názoru to uměj dobře,protože můžou dobře řečnit o silných věcech. Napadlo mě, že citlivej člověk moc o silných věcech neřeční právě proto, že má emoce. To vidím na sobě: cítím hnutí který mi brání v plynulé důrazné řeči na patetické téma. Když si představím některý “velký” dramatický řečníky … musej bejt prostě z jiný planety než já. A taky mám tu (malou) zkušenost, že podobný lidi “z jiný planety” vyhledávaj silný situace, chtěj je vidět, jakoby nasát (bléé), protože běžný situace je vlastně nuděj. To proto, že nic necítěj na normální podnět, kdy třeba já už cítím.
No třeba to není skvělej seriál, ale když byl impulsem k mému zamyšlení a lepšímu pochopení antisociálů, tak je to dost pozitivní bilance a dokoukám ho.
Kousky jsem zahlídla. Mám tam problém s hlavními postavami. Přijdou mi moc vykalkulovaný. Občas přepjatý.
jo, ty postavy jsou každá trochu stereotyp,co se nevyvíjí.
A pár postav epizodních (viníků a tak) jsem tam moc nepochopila – občas se stalo, že kulhala logika buď na mojí, nebo na jejich straně. Ale celkově to jde, američani uměj postavit scénář skoro vždycky, ať je to neskutečně blbá slátanina nebo klasickej příběh.
Jsem zvědavá, jak si poraděj s posledními díly; zatím to vypadá, že to bude horší a horší.
ad 149 jsem opomněla říct důležitou věc, že v tom jednom díle ta záměna (psychopatie vs.psychóza)byla způsobena zřejmě překladem, byla to chyba u nás na český straně.
neviděla jsem ani jeden díl. pokaždé překliknu jinam, osoby mě víceméně ničím nezaujaly takové seriálové tvářící se obličeje.
naposledy jsem se dívala natři pořady a pokaždé to byal výměna manželek. vím že j eto extrémně naaranžované, přesto někudy proniká alespoň trochu autentičnost osob. že existují a že se přihlásily, a že chtějí něco sdělit. a tak se na to dívám a snažím se porozumět tomu co se tam odehrává. naposledy ta mbyla taková šílená hrozně zlá blondýna. napadlo mě, že asi v každém (v každéú z nás něco toho zla je. které v ní bylo naprosto zkoncentrované do egoistické sebestřednosti.
jak tady mluví Liška o ty psychopatii versus psychoza, tak doopravdy velmi těžké rozklíčit jak odpovědnost (třeba za tři děti) a těžké podmínky (je na ně fakticky sama) a osobní touhy (chce si ještě něco v životě užít a být šťastná) lidi křiví. A kterým směrem je křiví… je to do psychopatie tj. že nejsem shcopna fakticky nic cítit nebo do psychozy, že si vytvářím umělý snový svět.
Toť pro mě psychologa amatéra nekonečný svět bádání. co vede lidi k tomu aby jednali tak jak jednají. Jak se cítí? co cítí?
Všichni jsme amatéři :)
Jen v tom serálu všichni tvrděj, jaký jsou profíci a poznaj všechno na první pohled. Skoro všechno. Aby to bylo věrohodnější a lidi to nevypnuli.
Ahoj Liško zrzavičko,
nějak nemůžu dorolovat, tak snad jsem tady správně v komentářích k těm zápiskům na kouscích papíru, “Dobrý den”. Bez ohledu na to, co je na nich napsáno (i když jsem je četla) – připomíná mi to doodling, a moc se mi to líbí.
Přeju krásný a klidný pondělí.
(Šmarjá, klidný a krásný pondělí, jde to? Existuje to vůbec?!)
Díky, Kaschiko,
dnešní pondělí náhodou bylo docela dobrý – nestihla jsem v práci všechno, co jsem chtěla, ale celkem OK. Tak to ti dík za přání, protože určitě významně přispělo k tomu dobrému dni! V porovnání s minulým pátkem a čtvrtkem, co bude, byl dnešní den skutečně krásný a klidný.
Zítra snad to taky půjde dobře – akorát už teď vím, že nebudu stíhat. Odpoledne jdu totiž na pracovní nákup a to mi ukrátí čas na potřebnou práci. Možná bych měla jít radši už na osmou… No, nebo by stačilo sebou víc mrskat.
To mě zaujalo. Důstojné chování s nevyléčitelně nemocnými. Co se tím myslí? Má to nějaká strana v programu? Ono nejde asi jen o nevyléčitelné nemocné, jde asi o všechny umírající lidi. A jak vést lidi k důstojnému jednání s nevyléčitelně nemocnými blízkými. Třeba rodiče k důstojnému jednání se svým umírajícím dítětem.
To je velmi velké téma. Třeba naposledy jsem viděla v televizi krátký šot, jak rodiče žalují nemocnici že jejich nevyléčitelně nemocný syn s velmi těžkou nevyléčitelnou nemocí umírá…a oni žalují nemocnici.
Těžké téma. Právo na smrt. A toto právo dát i vlastním dětem. Dovolit jim umřít. Ony nejsou tady pro své rodiče, ony jsou tady samy za sebe.
(1) Ten příběh asi nebude myšlen až takhle nadoraz. Spíš asi tak, že nevyléčitelně nemocný člověk bývá nemocný dlouho, a je těžké udržet si ve vztahu k němu stále bdělost, vstřícnost, klid, dobrou náladu. V rodině to ještě možná jde, ale vidět člověka v cizí trosce, to není samozřejmé, ani u lidí, kteří tu péči mají v popisu práce. Ale když nad tím přemýšlím, vlastně nemusí jít ani o člověka nemocného – stačí, když není příliš dokonalý. :-)
A nemyslel to AH tak, že on je svým způsobem taky nevyléčitelně nemocný, a chce mimořádné zacházení :-)
3. to je dobrý postřeh. co když AH chce něco důležitého naznačit. Vero, dost přeháním. Liška to ví.
Každý jme nějak nevyléčitelně nemocný.
To ano, ale v konfrontaci s bezmocí se hroutíme. Teda naprostá většina z nás. Někdo to jen ještě neví.
Já nemyslím nic nijak a Akční Geroj taky ne – prostě jsem si zapsala do deníčku koincidenci, co se nám stala, tj. že právě ve chvíli, kdy já koukám na něco s určitým tématem, přijde telefonát od dotyčného, který právě sleduje totéž téma a ještě mi to dá vědět. To je všechno a tím, že jsem si o tom učinila poznámku v bločku, je to pro tuto chvíli odehráno.
Až se stane další koincidence, můžu si hezky navázat na svůj záznam. Nebo se pravděpodobně nestane nic, nenavážu na nic a je po srandě. Já neočekávám nic – já zaznamenávám, co chci, bez očekávání. Ale když později narazím na stejnou nit, je dobré to ke staršímu záznamu vztáhnout, protože z nesourodých záznamů se stanou události k sobě vztažené, provázané. A pak se to teprve dá číst :) Na tom stojí veškerá literatura, přece.
A to je člověku vlastní – hledat souvztažnosti.
Proto rozpozná koincidenci.
I když neznamená vůbec nic.
5 ratko
i křesťani? :)
5. přijde na to jak moc věří :-)
5, 8
Hroutí, ale ne každý se zhroutí. Pud sebezáchovy to jistí, podle mě víc než víra v Boha. Nakonec se i člověk přizpůsobí tomu, co má a nemá – podobně jako ta třínohá kočka.
Otázka je, co myslíš nevyléčitelnou nemocí. Jestli něco, s čím se prostě musí žít a omezuje to, nebo něco, co ti odpočítává život po minutách s prognózou nejdýl na měsíce. V tom druhém případě se už ale nejedná o zhroucení z nevyléčiitelné nemoci, ale z blízkosti smrti.
Záleží na tom Ru. z vlastní smrti se málokdo hroutí tak (alespoň jsem o tom neslyšela) jako z přicházející smrti toho koho miluje. myslím tím třeba partnera nebo vlastní dítě. Ano stateční se nehroutí. al efurt mi tam něco neštymuje, je to opravdu statečnost nebo se prostě jen zacyklí.
10
Ale jo, ale furt je to blízkost snmrti.
Když partner nejmilovanějí přijde o nohy, srovnáš se s tím. Seženeš bezbariérový bydlení a přestěhuješ ses ním, snížíš mu pracovní plochy v bytě a přizpůsobíš se v sexu.
Ale když ti má za měsíc umřít, není se čím přizpůsobit.
Takže nejde o bezmoc z nevyléčitelné nemoci, ale o bezmoc vůči smrti.
11. ano, moje chyba. tím nevyléčitelně nemocným jsem myslela nemocného který je nemocný fatálně. teda umírá.
liško, nejen hezký den :), ale i týden..huráá. Jen tu rýmu sis mohla odpustit :)
Beru to tak, že A.H. zavolal tobě a chtěl prostě říct, že ho něco v knize, kniha ..zaujala..
anino,
právě – myslí na mě, zavolal mi a zrovna se trefil tím, co čte, do toho, co sleduju já. To moje “Proč” se týkalo toho, proč mezi námi vznikají takové “náhody”, když stejně nebudeme svoji. Ale odpověděla jsem už – je to tím, že na mě myslí a že by chtěl se mnou v klídku chodit, zažívat to hezké, jet zase o víkendu na motorce s kamarády a se mnou tam, kde jsme byli spolu loni. Zkoušel po čase, jestli by to zas nešlo.
Bohužel – plnotučnost nade vše! Buď jsem členem jeho rodiny a on mojí, nebo nic. JInak bych byla nešťastná.
Asi jo liško ;)..já pořád čekám, že když je jinak vše ok, že mu za tu plnotučnost budeš stát..jen aby se nerozhoupával moooc dlouho..
Nebude nikdy. Svůj stín nikdo nepřekročí.
Ta má naivita ;)
anino,
jednak si myslím, že se nerozhoupe nikdy, a za druhé – kdyby přecejen, což se nestane, přišel s takovým návrhem, odmítla bych ho. Nevěřila bych už. Nechci chlapa, kterej mě napřed chce na chození nadosmrti a pak po dlouhý době “prohlédne” :) a změní názor a chce se mnou žít.
Však taky takoví ani neexistujou.
Kdybych to přijala – a že mi párkrát přišla taková představa – byla bych trochu vocas. Ne úplně, ale trochu jo a hlavně navždy.
A kdyby on to navrhnul, nebyl by tak pevnej chlap, jakým je.
Tak jak to je, můžeme se spolu vídat, můžeme si sebe samých vážit a vážit si toho druhýho. Jsme každej na svým stanovisku, jsme oba pevný a hrajeme oba fér.
hele mezitím přibyly komentáře 16 a 17
18
Poslední dostavec.
Supr.
ehm, odstavec.
Ale protože platí tenhle odstavec, můžete si dávat dostavec.
Jo a líbí se mi, že jentak testuje, ale neukecává a neokecává. (Když bude testovat furt dokola, tak to už nebude ono – ale vídat se nadosmrti s ním můžu, bez postranních úmyslů.)
Dává prostě najevo, že to je tak, jak to je. A já taky.
Naše smůla, že se naše společná budoucnost míjí.
A co … nějaká budoucnost nás čeká tak jako tak, celou dobu nebude úchvatná ani celou dobu tragická, tak co. A to, co můžu ovlivnit, jaký bude, to bude úchvatný celý. :)
21
:-DDD
20
no… pro mě je moc údernej až se ho lekám, toho posledního odstavce, jestli nepůsobí moc pateticky. Toho já se vždycky lekám. Asi aby mě to nedojalo.
Slova “hrajeme fér” mi připadaj takový moc silný, nepoužívám je běžně.
Zkrátka: Nechci chlapa, co mě nechá čekat.
Kdykoli na cokoli.
Asi si tohle napíšu do deníčku :-))
“Tvoje řeč budiž Ano Ano Ne Ne.”
Ne se dá vzít a dá se s ním soužít.
S věčným Možná ano a Možná ne a Možná nějak úpně jinak se nedá.
Jo. Potřebuju jasno.
Podobně jako potřebuju mít jasno, co mám na sobě. Nejen v sobě a vztazích s okolím.
Na sobě nesnesu barvy, které neumím pojmenovat. Třeba nezřetelné označení “zelenkavá” – to nic pro mě není. Nesnesu tvary, které nemají smysl, které jsou jen navíc – třeba volánky a takové věci. Míjí to moje chápání, jakoby nerozumím, co to je, proč bych to měla mít. Když to má na sobě někdo jiný, hodí se to němu, líbí se mi, vypadá to hezky. Ale ke mně se to nehodí, protože tomu nerozumím.
Nemá to pro mě smysl nebo spíš lépe: Já nemám smysl pro volánky.
Nebo nechápu ty podsrávačky, nápodobu tureckých kalhot.
Když to má nějaká žena v mém okolí, je to dobrý. Ale já bych si to nikdy neoblíkla. Ani bych to nevyzkoušela, protože tomu nerozumím – nechci, aby se mi něco plácalo kolem nohou a překáželo. A buď mám kalhoty, aby se mi nic neplácalo (ale ne plácací podsrávačky), nebo mám sukni. Buď mám kalhoty a je vidět tvar mých nohou ze strany, anebo mám sukni a je vidět tvar mých nohou, co trčí ze sukně. Ale podsrávačkám nerozumím, je to něco mezi, a proto je to pro mě nezřetelné.
… jsem se tak rozohnila, že jsem vykopla drát od klávesnice z počítače.
A dnes jsem narazila na tohle:
http://modedeboulangerie.blogspot.cz/2013/09/domecky.html
Domečky. Prej děsná móda.
Napsala jsem tam, že to nechápu, že mi to nic neříká. Nerozumím smyslu. A proto bych si nic takovýho domů nikdy nedala.
Něco jsem tam taky připsala. Když zbytečné serepetičky, tak co by ne zbytečné zaprudění. :-))
Ale dál už je zlobit nebudu, nechat vznikat konflikty na základě odlišných vkusů je nesmysl.
taky doma nemám serepetičky, ani dečky, mištičky, ozdůbky, panenky, sošky a jiné divné paskvily. a když vidím co všecko se prodává tak přece musí být i kupec co to kupuje :-) takže existují kupci co nakupují věci které nikdo nepotřebuje.
ru 27
jojo. Tak jsme tam ještě jen připsala, že dekorace jen pro dekoraci nemám. Že moje serepetičky mají vztah ke mně a já k jejich původci. Dekorace jako takový nevedu. Jinej přístup.
Asi jako přístup plakát Alfonse Muchy vs. Guernica od Picassa.
ratko 28
já mám ptákovin! Ale nemám je vlastně jako dekorace. Mám je jako připomínku toho, kdo mi je dal. Nebo jako připomínku toho, že já jsem je vyrobila, protože to mělo svůj význam, důvod, výraz, místo v mým životě.
Támhle na skříni mám panáka, co dělala moje kamarádka. Je skvělej! Má báječný jméno. Napřed věděla to jméno, podle něj udělala panáka a dala mi ho. Vedle plavací (ale plave na boku:-) kachnička s černými čertími růžky. Dárek. Co mi chtěla dárkyně říct, když mi ji dávala? Můžu si o tom dumat a mít to na očích. Támhle zase umělohmotná hýbací červená liška. Z cukrárny v Rakovníku, kde jsem byla s rodinou jedné mé kamarádky na výletě. Proč tu lišku mám na knihovně? Jednak že je liška jako já a jednak proto, že si vážím toho, že jsem mohla jako skoročlen rodiny jet s nimi na výlet. Sice oni s tou liškou nemají (naštěstí) nic společnýho a už si ji nepamatují, ale já jo. To by byly figurky. Ne všechny :)
Ještě mám pár věciček od kamarádek a pár od mužů. Ty od mužů schovám nebo vyhodím, až když chci, až když je na to čas.
A misku mám taky. Vyhrála jsem ji na plese v tombole. Vlastně je to popelník. Chtěla jsem ho hned po tombole věnovat panu Blowingovi, ale odmítnul. Tak si do ní dávám šperky, co sundám. Má svou hrdou funkci :). Nemám tu misku čistě pro dekorativnost. Je docela pěkná, skleněná, robustní, vztah k ní vlastně nemám, ale slouží svému šperkovému účelu, tak dobrý. Pod těmi poházenými šperky stejně není vidět.
Ale třeba nechápu, proč má někdo šest porcelánových panenek vystavených v řadě v nažehlených šatečkách. Jen tak pro nic za nic, koupených, protože jsou to načinčaný krasotinky.
– Hehehe, teď mi došlo – já budu mít porcelánových panenek sedm!! Až je dodělám!!
:-DD
Ne, já vám je dám! Ať je máte doma vy… :)
Já mám na ty vzpomínkový serepetičky tu provázkovou…cosi… stěnu? Stěnečku. Víš co, vedle počítače.
A co se tam nevejde, nejde tam přilípnout kolíčkem na prádlo, tak je tak různě, až se to jednou někam zašoupne docela nebo vyhodí. Prtože jsem bordelář a na věcech lpět nějak mi nejde.
Ještě tak ty fotky.
Já mám na ty vzpomínkový serepetičky tu provázkovou…cosi… stěnu? Stěnečku. Víš co, vedle počítače.
A co se tam nevejde, nejde tam přilípnout kolíčkem na prádlo, tak je tak různě, až se to jednou někam zašoupne docela nebo vyhodí. Protože jsem bordelář a na věcech lpět nějak mi nejde.
Ještě tak ty fotky.
14. tuhle (ne) plnotučnost závidím. vlastně přemýšlím co je pro tebe ta “skutečná”plnotučnost, když ne to opravdové přátelství, bez zábran, kdy jeden druhému sděluje co cítí, prožívá …plánuje co mohou společně, no koneckonců sis také prožila těsný vztah – manželství a tak víš co po nějaké
době následuje, jak se ty sms mění :-) místo zamilovaných, nebo zajímavých sms, následují sms příkazové seznam co je potřeba nakoupit, zařídit apd….a na to ostatní už tak nezbývá čas ani chu´t a každý je pak sám . Tak jsem to měla alespoń já.
33. jen jsem tím chtěla říct, že lidé i když mají společnou domácnost, vychovávají “společně” děti – každý si jede v tichosti sám na sebe. mám kolem sebe spoustu kolegyń, je jim kolem čtyřiceti – jedou jak roboti za celou rodinu, za své děti, za své partnery, ale vůbec nejsou štastné, protože ten jejich partner si kvůli všedním starostem a povinnostem hájí také čas pro sebe, na své koníčky – takže první je práce, protože hypotéka, bydlení, zázemí dětem, pak jsou děti a nakonec jejich partnerka. a mezitím ti muži mají pocit, že nemají čas na své koníčky a život jim utíká a také mají pocit,že mají právo na své koníčky a čas pro sebe a samozřejmě ta žena má zase pocit že má právo na to, aby se ji muž věnoval – ne , není to jednoduché a čím je člověk starší, tím více si vybírá čemu dá přednost, čemu a komu věnuje čas, protože si uvědomuje jak ten čas letí.
Nikdo s kouskem estetického cítění, bez serepetiček, by nepronesl slovní spojení – plnotučný vztah – vztah obalený tukem.
35 Karle
:-) Jo, je dobrý se koukat na to,co znamenají slova,která používáme. Pro mě je to jedna z nejdůležitějších věcí, která řekne o člověku hodně, v tom souhlasím.
To slovo plnotučný zní sice hnusně, ale my ho tady používáme spíš trochu žertem a ne jako “obalený tukem”, ale jako “mléko, co je skutečné mléko v rámci možností” a nikoli odstředěná vodička bez chuti a výživové hodnoty, kterou je všechno jiné mléko než plnotučné.
34 Barčo
Ano, přesně podle tvého popisu – vynořil se mi jeden kamarád, který hodně pracuje a seknul by s tím, kdyby neměl rodinu. Kdyby byl sám. Nedřel by se tolik (i když pracuje u skvělé a oceňované české firmy a je šikovnej).
Takhle se honit – i s tím, že zbytek rodiny přivykne jak tomu rytmu, tak dostatku peněz – nejde donekonečna a bez dobré domluvy s partnerem. Asi většinou to dopadne tak, že ten uhoněný si svůj volný čas pro sebe urve za každou cenu, tráví si ho jinde, bez rodiny (ten muž,kdežto jeho ženu to buď štve,nebo už rezignuje) , tím má ale jen ještě větší pocit, že je doma málo a je jen v práci a v tom kolotoči a co by ještě od něj všichni chtěli…
Uhonit se dá snadno, i když je člověk sám bez rodiny. Akorát nemá, na koho být naštvanej, může to hodit jen sám na sebe a korigovat si ten rytmus sám. Mně stačilo honění v tomhle jednom září a to jsem si dost uvědoměle ordinovala odpočinek. Stejně mě to dostihlo. Jen v podobě rýmičky. Ale kdybych se celou dobu honit nechala a neplánovala si příjemné odpočinky o samotě nebo s někým, tak bych asi onemocněla víc.
No, nevím, jestli zůstanu u obou těch vedlejšáků dlouhodobě. Uvidím.
uhonit se dá i bez dětí. jo to souhlasím. kdo se honí (rád) bude to dělat za každých okolností. a kdo je pohodář, tak bude pohodář i s dětmi.
Co se týče toho prvního odstavce pro Barču, o tom jak ten co se honí v práci chce si urvat volný čas pro sebe a zanedbává rodinu. to je velmi zajímavé, můžu potvrdit že v prvních letech (asi 15-20) jsem to dělala… a pak jakoby se něco zlomilo. nebo změnilo? prostě se něco stalo a i když se honím v práci… strasně moc se těším domů a nikam jinam. Přestala jsem z domova utíkat. Žeby rezignace? Přijetí že tam za hranicí nic jiného není… než to co je tady? možná. nevím.
38. ten muž se honí pro rodinu, aby mohli slušně bydlet, dopřát dětem kroužky, vzdělání, věci co mají vrstevníci, dovolené u moře, ženě aby si mohla koupit pěkné věci na sebe ….ale přesto přese všechno ani jeden z těch dvou lidí necítí se být štastní – netráví spolu čas, každý má rozdílnou představu o životě, možná i o lásce … a znovu říkám, není to vůbec jednoduchý a nesschvaluji paralelní vztahy, ale ani je už jako kdysi tolik neodsuzuji, protože je začínám chápat.
39. honí se a snaží se oba pro děti. honí a snaží se pro sebe vzájemně, aby žena byla stále přitažlivá pro toho muže a muž se honí a snaží, aby jeho žena neřekla, že je outsider … je to začarovaný. hodně to ve svém okolí vnímám. a je tu hrozba od mladších jak ze strany mužů, tak žen …
nedávno jsem četla o Kamile Moučkové. S Jiřím Zahajským žila 31 let a pak ji opustil kvůli Janě Brejchové …
38 fakt? Proč? Jsi měla děti a myslela jen na práci?! Nechce se mi věřit.
39 a 40 jo, asi jsi dobrý pozroovatel. Ale proč to vnímat jen jako hrozbu? Každej si sníme, co jsme si navařili. Už jíme :)
41
nechápu souvislost, ale o Kamče M. a Zahajdovi jsme tu už nedávno mluvili – myslím, že se mi o ní zdálo. Je pro mě symbolem statečný rázný správný ženy. Jako malý dítě jsem byla párkrát u nich na chalupě (jen odpoledne) a okouzlily mě skleněný koule v jejich zahradě :-))) Na to nezapomenu. A druhá věc , co si pamatuju, je, že moje máma určitě paní Moučkovou měla opravdu ráda, byla jí sympatická. Cítila jsem to podle toho, jak se s ní zdravila nebo jak o K.M. mluvila. Přitom jsem nikdy nebyla uvnitř u žádnýho hovoru – já chodila po tý zahradě v okouzlení.
A bylo mi tak čtyři pět.
42. no prostě plnotučnost … žili štastně až do smrti … jsem čím dál větší skeptik na plnotučné vztahy. je to celkově asi dobou, (možná i mým prožívajícím věkem a osobní zkušeností) doba nabízí víc než škodovku, dovolenou v jugoslávii, a první dítě – jak to bylo dříve…. a kdo může dnes říct co je správné a co není, když máme tolik možností….
42. jasně že zvenku to každý odsoudí. jakože měla děcka a neměla je na prvním místě. NO asi jsem měla, ale přesto jsem v hlavě nosila spoustu plánů. Práce byla až na posledním místě. Bylo tam toho…. tak strašně moc. Bylo to přesně jak píše Barča. Udělat co je potřeba, opatřit děti, zajistit peníze…. a pak konečně žít. Nešlo to jaksi dohromady. teda bylo to moc těžké. A proto přesně rozumím tomu co Barča říká. že třeba někdo to má tak pořád, já to měla ze začátku. zdálo semi že svadba a děti daly životu smysl, na druhé straně mi přišlo že některé věci mi tím byly oděpřeny. a tak jsme se hnala za tím odpíraným. Nikdy jsem neměla tolikkoníčků a zájmů jako když byly děti malé. dokonce i tančit jsem chodila pravidelně :-) furt se mi zdálo že někde je něco co musím zažít. prožít.
tohle povolilo. ale ne zcela. furt je uvnitř ještě takový zvláštní pramínek.
43. co teda doba nabízí? to slovo do pranice. co teda mohou dělat ti co nemají rodinu navíc? Víc než ti co tu rodinu mají? Přijde mi, že buď se to uchopí, ten sen se uchopí a realizuje nezávisle zda děti jsou nebo ne… nebo se prostě jen tak povídá. co by člověk udělal dokázal a tak … ale neudělá to.
ono je to celkem dobře vidět v realném životě. Někomu se zdá že ho rodina omezuje a tak se ji vzdá. třeba ji zanedbává nebo dokonce od ní odejde. A co dokáže navíc proti tomu kdyby zůstal s ní? V čem vynikne, jak ten čas který si pro sebe vzal zužitkuje?
44 aha, tak to mi připadá častý, očekávaný, tentokrát nemáš žádnej extrém na kontě :-)
45,46 jo, prostě různě a ad 43 prostě různě.
Jak jinak – už zas nevím, proč jsme do toho tématu vlítli. Asi to bude odraz toho, že se teď dost honíme. Chce to chvíli zase leháro. Dneska jsem si ho dala – celý den v posteli na zotavenou, koukala jsem na pár dílů seriálu – no tak asi 14 jich bylo – a najednou je večer.
Přesto mě už párkrát napadlo, že bych měla zkontrolovat tři pracovní mailové adresy. Ale nic, nebudu, jsem na dovolený. Akorátže pak mě to dožene a budu na to myslet houšť.
Doufám, že nějaký oddech máte naplánován,holky!
dnes jsem to měla jednoduché. Ráno do práce, pak služebka, návrat do práce, manžel mě vyzvedl z práce před šestou. cesta k nájemníkům, zkontrolovat topení zda všecko funguje. cesta domů – káva, kus chleba a kontrola komentů :-)
Zítra to bude podobné, až na to že půjdu z práce přímo do pečovatelského domu cvičit. Odsud domů. Káva. Chleba a kontrola komentů. No o víkendu je sraz spolužáků. takže vyzvedeneme dva u nás a jedem. A v pátek vařím na tři dny, kluk se vrátí z HOlanska a něco bude chtít jíst. Babička je na dovolené tak že mám voraz. paráda :-) relaxuju za pochodu.
45. odpovím a co tví synové ? Kdyby za tebou přišel ten nejmladší v osmnácti, že chce mít rodinu a děti a že se zamiloval do první holky, že kašle na školu, že chce s ní žít…. co mu řekneš? vzpomeň si na svou scénku, když se nechtěl učit fyziku. :-) tohle je totiž i fenomén dnešní doby, že děti od prváku na střední paradoxně někteří už žijí v pronájmech se svými partnery, čichnou k penězům a pak kašlou na školu. prostě tohle je divná doba, ale ty následky že jo, potom …
další věcí co vnímám je, že dnes rodiče daleko více mluví se svými dětmi, než tomu bylo dřív – připravují je svým způsobem na zklamání v životě, na úskalí, na důsledky – alespoň co mám možnost pozorovat u svých kamarádek, které mají staré děti kolem dvaceti let. tím pádem jim i otevírají tak trochu oči a nabízejí jim možnosti. ono vlastně už ted se nabízejí velké možnosti na školách – výměnné pobyty v zahraničí, kde ten mladý člověk má možnost zase vidět kousek něco jiného, jak se žije jinde apd.
49. chachá, to by bylo supr. okamžitě bych všecko pustila z rukou a byla jim k dispozici. kdyby teda byl zájem. nenutila bych se jim :-) V tomhle bych mu určitě nebránila. celý život vím, že není nic vzácnějšího než… chtít s někým být a mít s ním dítě. To je tak přirozené, tak samozřejmé jako jíst chleba. Sama jsem po tom toužila. Mít děti. Mít rodinu. Být s někým. I když to bylo těžké, protože jsem byla namyšlená sůva ale život mě poučil. Sice jsem pořád hrozně namyšlená, ale už nejsem taková ta protivná sůva :-)) miluji lidi, děti, svět…. Když nebude chtít syn jezdit ať nejezdí. Už má odježděno. Stejně je z nás všech nejmoudřejší. Teda vnitřně je velmi velmi zralý. Jak se rozhodne tak bude.
35
Plnotučné mléko není smetana, natož ke šlehání. Plnotučné mléko je mléko o nic neochuzené. :-) Plný obsah tuku v mléce není sto procent, nýbrž něco mezi 3,5 až 4,10 procenty dle plemene a použitého krmiva. :-)
39,40:
Nehoní se a nesnaží se pro děti a nehoní se muž pro ženu a žena pro muže.
Honí se pro svou představu toho, co je pro toho druhého dobré.
Proto jsou si přes všechno to honění se vůči sobě daleko.
52. když nehoní, tak nehoní. sama máš Ru hypotéku a děti, takže se honíš pro nějakou svoji představu….
43
Podstata plnotučnosti je asi někde jinde než v razítku o společném bydlišti a bezpodílovém spoluvlastnictví. Pokud žijí dva lidé vedle sebe za účelem dětí, ale každý je v tom soužití sám a ke druhému se chová podle těch svých představ, popsaných v 52, tak to nevidím jako vztah plnotučný, ale jako vztah funkcionalistucký. Odstředěný na jinou variantu než se odstřeďuje Akční Hrdina a jemu podobní.
50. Ratko, moc ti to nevěřím :-) co tvoje nedávné nadšení, že bys jela do tibetu se synem …. ale to je jedno, uvědomila jsem si, že myslíme, každá v jiné ekonomické třídě … když moji vrstevníci mají hypotéku, děti, a do toho by ted měli jejich děti svoje děti – nemohou prostě pomoci….
54. no a proto nevím vlastně co u lišky znamená právě ten vztah plnotučný a celou dobu se to snažím ve všech svých komentářích naznačit – marně. :-)
53
Honím se, ale jinak. Ani zdaleka ne tak, jak jsem se honila v manželství. Když jsem podléhala svým představán o “musu”. Teď se honím, ale mám z toho hroznou radost. A umím si v něm užít práva na vypnutí honby. Taky mě tohle honění udrželo nad vodou, když mi bylo mizerně po duši. Po odstěhování, po prodeji kobyly, po ráně do hlavy…
Moje současné honění se mě nestresuje. Ani neoddaluje od syna, naopak. Oba si sebe teď užíváme, protože nezáleží na množství času společnš stráveného, ale na tom, jak je člověk v tom čase naladěný. I na toho druhého.
Barčo, věci bnestzačí stejně pojmenovat, aby byly stejné, ne všechno, co je modré, je nebe, a ne všechno, co je černé je tma. :-)
55. Jela bych…ale nevěřím synovi že by mě v tom nenechal se plácat. On je ranař, příliš velký drsňák i na mě. . pro mě je důležité že se vrací rád a nemusí :-))) I ho lákám. Ať se vrátí napořád. Všecko bude mít. Ale on tam má přítelkyni (novou) už se spolu sestěhovali. Život se mu daří. I pracovně i lidsky. Moc mu to přeji.
Vlastně co se stalo se sny co člověk měl? Uskutečnily se? a jak? Mě přijde že moje sny se staly skutečností. Ale pořád mám nějaké tajné v záloze :-)
53
Ještě k 53
Já se nehoním proto, že bych si namlouvala, jak to nutně musím dělat pro svého syna. Dělám to pro sebe. Vím to a nevadí mi si přiznat, že mě to prostě těší to dělat pro sebe. Proto mi taky nedělá problém to přerušit, když cítím, že si potřebuju odpočnout.
To je ten rozdíl od honění se uštvaných odcizených rodičů v manželství. :-)
57. I práce probíhá jinak, když je člověk uvolněný a naladěný na to co ho potkává. Když to nehodnotí a nesnaží se nějak ohýbat, ale jen tak ukrajuje jeden děj za druhým. pozorně. práce se mi daří, překvapivě. i když se spousta věci posere jako všude, ale to daření se spočívá v tom že ty posranosti neberu osobně. že je beru jakože k tomu patří. že posranost je součástí mojí práce :-)
43/45
Co může nabízet doba doplnotučnosti vzutahů?
Pořád to samé. Na tom doba nic nezmění. Plnotučnost je náročná disciplína a jde zevnitř člověka, ne z toho, co má nebo kam může jet.
Doba nic nedává ani nebere, jen mění ty šidítka, odstředivky.
49
Barčo, otočím to: Proč by mělo být špatně žít od mládí v pronájmu a kašlat na školu?
Proč by mělo být jediné správné studovat až kam to pude a v předepsaný normovaný čas si začít s druhým pohlavím a pakk udělat sptrávně tohle a správně tamhleto…?
Jaké jsou ty špatné následky, které mlhavě zmiňuješ?
ratko 58 tak to je hezký!
62. nejde o to správně a dobře. ru neškatulkuj si mě prosím jako nějakou správnačku, moralistku a naivku :-) jde o to, přežít v téhle společnosti. vaněk spálil na dvoře školy ruskou vlajku, od sedmnácti se živil sám, má jen základní vzdělání. přitom studoval na gymplu matfyz, pak měl dítě v devatenácti a zkoušel strojárnu, nedodělal. … protloukal se životem jak se dalo….tohle je totiž dost tvrdá doba na všechno, dokonce i když už máš to vzdělání je těžké se uchytit …
55
A proč by měli ti rodiče pomáhat?
Když se mládež postaví na vlastní nohy v pronájmu a rozhodnutím kašlní na školu, protože si začli vydělávat, tak čím by jim měli pomáhat jejich rodiče?
Maximálně občas pohlídat vnuka, pokud bude nutno a pude to, ale dál zůstává akorát hlavně to pokecat si s dětmi občas a být, existovat. Hypotéku jako problém nevidím.
Třeba my to máme s mladým už domluveno. Kdyby se stalo a přived si zbouchnutou holku, že nemaj kam jinam jít, tak si prohodíme pokoje a oni by byli v tom mým nynějším větším, taky aby měli blíž do kuchyně pro noční vaření miminu. Případně by se pozdějc kuchyně přestavěla na dětskej pokoj a na kuchyň by se adaptoval kus předsíně.
Na splácení bytu by to nemělo vcelku žádný vliv. Možná dokonce naopak. Třeba bych zůstávala v práci radši ještě dýl než teď. :-))
6.4. ještě jinak – sama vidím ten tlak na nás v práci – chtějí abychom měli vysokoškolské vzdělání, proboha na co, který doktor o to stojí, aby sestra byla chytřejší než on.
60 – Přesně. Přesně tak to mám teď s prací taky. Spokojenost s mou nynější prací jako nikdy v životě bezpochyby souvisí i právě s tímhle.
64
No vidíš. A třeba můj švagr žil tak, jak to popisuješ, odjakživa konfliktní a problémový, ze střední ho vyrazili, dodělával si ji pak dálkově nadvakrát.
A je z něj už drahně let špičkový správce sítě, vzorný živitel rodiny, bez problémů se zajišťováním potřeb i nadstandardů, aniž by trpěl workoholismem a neschopností se obyčejně bavit s kamarádama.
68/64
A já vzorná studentka, vysokoškolskej diplom s prospěchovým stipendiem (červenej mi utek o fous), postgraduál, a podívej – pleskám se v životě s dřinou a věčně rozbitou hubou.
Ale jinak bych to nechtěla.
Není to o škole a správnosti životního postupu, ale o povaze.
barčo 56
jotááááák, já myslela, že je to jasný. Ale to tak člověk myslí a ono není, když se to nevyřkne.
Vztah jaký pro mne?
Chci nejen že budu jeho jediná vyvolená milená, ale chci společný postup. Parťáci, no.
Samozřejmě vždycky nějaké konkrétní detaily překvapí a mohou vypadat jako překážky, ale pokud je postup společný a je to parťáctví, tak žádné překážky neexistujou. Až pak zas další detaily,praktické, neshody v tom kdy kde jak … ale opět: pokud vím, kam patřím, tak to nejsou překážky, ale věci k dohodě.
Potřebuju zřetelnost, přehlednost.
A když takovej muž by byl, se mnou ladící a navíc toužící po společném postupu, otázka je, co já, jestli si to parťáctví nepředstavuju spíš jako, že je všechno vždycky po mým. Jestli to náhodou nejsem já, kdo je ten míň ochotnej. Kdo nechce kompromis.
To si tak vždycky musím zakoumat. A myslím, že ne, že jsem schopná tak, aby to bylo oboustranný atd.
– No a pak se zas vynořuje otázka: herdek, takhle o tom přemýšlet, to vypadá spíš jako obchodní spekulace.
No a není snad manželství obchodní spekulace? Není to formalita na ochranu rodiny (dětí zejména)? Je.
Popravdě řečeno už nejen že nikdy nic nechci mít se ženatým (ale jsem ráda za tu zkušenost), už ani volnýmu člověk nemůže věřit úplně – chová se jak ženatej. To už taky nechci. Bohužel mi z toho vyplývá, že se chci vdávat :-DDD
70
Ano, plnotučnost je pro mě parťáctví.
Ne ve smyslu “já uvařím, ty posekáš trávník”. Nebo nejen v tom smyslu.
70
Poslední věta:
Šmankote. :-))
65 ru
no ženo, ty máš plány!
Tvoje fantazie je pěkně bohatá, kam se hrabou moje velkofilmy v hlavě.
73
Štěstí přeje připraveným. Jsi-li připravena na průser, tak zaručeně nepřijde. Přijde jiný. :-))
65. no to je jeden z mých tajných snů :-)
72
no hrozný, radši o tom nebudu dumat a nebudu to rozvíjet. Ještě by na mě prasklo, že jsem jasná a zřetelná slepice, co v skrytu duše chce koukat na telenovely, furt vytírat dlaždičky a shánět nové a nové modely mopů, chce velkej prsten s diamantem … nebo spíš prsten s velkým diamantem, jet na dovolenou do … no né, to už nebudu rozvíjet, to bych měla hnusný sny po usnutí.
možná jsou peníze překážkou ve vztazích. postavily se mezi lidi jako bariéra. a tak člověk vidí namísto druhého člověka peníze. protože ty tam mezi nimi ty peníze prostě trčí. něco jako: mám hlad, mám hlad. A když má člověk hlad tak se musí najíst. Takže když tam takhle trčí ty peníze, tak člověk místo pečování o vztahy honí peníze.
76. nevidím na tom nic špatného. podle mě je to hluboko v genech. a hlodá to. mít muže jen sám pro sebe. mít děti o které se postarám a vidím je růst. je to něco… bazálního. není na tom nic divného.
… ať si každej žije své zážitky i svoje sny v pořadí, jak chce.
Dneska vidím své snění nejspíš trochu dobrodružný (i když to mám vždycky, zápletky mých velkofilmů jsou velmi dramaticky osudové). Nabídky k sňatku asi vynechám. Nejradši bych snila o seznámení, jenže nemůžu přijít na žádné místo, kde se ve snění seznámit (nejen ve snění – ale jw zajímavý,že v realitě kupodivu mi připadá seznamování snazší než ve fantazii, takové reálnější :-))
Hlavně se nechci seznamovat za dramatických okolností, ale příjemně v poklidu. Co já bych si tam šoupla … nějakej večírek,ale nevím jakej vymyslet. :-)
77 peníze byly i dřív. Byly jinak, kontext jinej, ale byly a budou.
Podobně jako lidi, co začnou brzo, jak o nich mluvila Barča, a lidi, co začnou pozdě, a lidi, co jsou promiskuitní celej život, a lidi, co mají jednoho partnera celej život. A mezi těmihle póly ti všichni ostatní originálové, jako vždycky a přitom vždycky jinak, ve své době se svým originálním mišungem osobností a událostí, prostě furt jedeme.
A co.
A bavíme se o tom, aby řeč nestála, anebo je v tom nějaká myšlenka?
Hlásím, že u mne se nenachází.
mě se ve snu nějaký muž najednou objeví a je tam :-) jen je přítomen. úplně blízko, neruší. Jen tam je a jakoby byl mojí součástí.
80. myšlenka byla, zda lidé co žijí spolu a mají existenční starosti i kvůli dětem, si musí být kvůli všem těm starostem cizí. Hlásím, že ten stres se může stát dominantním a že to ty lidi odcizí. ale taky to může být přechodná krize a po odcizení může (nemusí) přijít sblížení. Právě tím prožitým.
79
Mně občas přijde nějakej zajímavej zákazník na grafiku do kamene. Nedávno to byl jeden architekt, seznámení s emi líbilo, i když sexuální vůni nemělo ani za mák, akle byl dobrej, ladili jsme styl nápis na pomník jednomu… literárně známému…
A dneska jsme řešili jedno logo s jedním (jak to popsat a nevykecat, no nevím, nende to…) a ten se mi líbil moc. Dokonce bych řekla, že to možná i trošičku zajiskřilo.
Škoda, že to logo nebylo na řešení trošku na dýl. :-)
Jednou třeba někoho sbalím i v těch pracovních hadrech, zaprášená od korundu a s kamenickou barvou na nehtech. :-))
82
Ano.
A 81 taky ano. :-)
taky se mi líbí kolegové v práci. bohužel jsou všichni minimálně o 20 let i více mladší. líbí se mi tak nějak hezky :-) dívám se jak mají hezké rty, ruce, vlasy a jak mluví. Jak potřepávají hlavou a jak jsou v rozpacích když něco nevědí. to pak uhýbají očima a tváří se vážně. Mladí muži jsou úžasní. Vlastně celý život mám pocit… že mi unikají. Takoví ti krásní mladí a rozpačití. Co klidně stojí a dívají se v dáli. Tam někde k horizontu… kde jsou jejich sny.
Když se dívám na mladého krásného muže, tak mi jihne srdce a celá se tetelím radostí když s ním můžu promluvit. A jen si říkám, snad to na mě není moc vidět :-) jak dobře mi to dělá. jak mě to těší.
85, 86
Mladí muži – tj. oproti mně výrazně mladší, cca nad deset let rozdílu – jsou zajímaví opravdu jen na koukání. Představuju si je, jak budou vypadat za deset, dvacet, třicet let…
Ale jako sexuální objekti jsou nezajímaví. Jejich přítomnost se mnou nic nedělá, nejihnu, nerajcujou mě, nelákají. Spíš se bavím tím, jak mám evidentně nad nimi navrch. Jako žena. :-) Je snadné být v jejich očích inteligentní, vyrovnaná, nadhledově energická a vůbec zrale šaramantní…
A pokud náhodou navrch evidentně nemám, tak si o nich pomyslím, že jsou namyšlení frajírci, a nezajímají mě už tuplem. :-))
(To hezky kecám, žejo? :-)
87. vůbec ne, mám ráda když se člověk dokáže na sebe podívat věcně a bez nějakých příkras. Prostě vidíš v mužích sexuální objekty. A to já právě ne. Vidím v nich spíše syny. Možná i proto ve mě vzbuzují láskyplnost a touhu jim pomáhat a podporovat je. Mám s muži u nás velmi dobré vztahy. Sexuálně by asi na mě museli šahat. Když na mě šahá mladý hezký muž, tak mám problém :-) ale kdo by na mě šahal, že
86 jó mladý chlapce má rádo ve své přítomnosti mnoho zralých žen.
Naštěstí se k nim úplně nepočítám – mám vyšší nároky, přítomnost mladších mužů mi dělá dobře jen, když je výsadní. Nestačí mi jen čumenda a pokec. Mě potěší jen, když se mnou jde mladší kluk někam sám a jen a jen se mnou a z jeho iniciativy. To už je příjemný. Jinak mě to nebere :)
A občas se to děje, takže dobrý. A kdyby nedělo, tak je mi to fuk.
Horší je to v případě, kdy je ta starší žena průhledná a nápadná – když na ní vidím, jak má ráda toho mladšího muže nebo kolegu, řekněme. Chválí ho a tak.
Tuhle jsem se ocitla v nejmenované situaci a říkám si: tybrďo, být na mém místě můj mladší kolega, tak by se tahle dáma chovala jinak, chválila by ho, jak je šikovnej, usmívala by se, šáhla by mu na ruku a nahlas by dala najevo, že je ráda, že ho máme.
Tyjo a na mě se ušklíbá nesouhlasně. Nevím – může to být na moji osobu bez ohledu na pohlaví (např.protože přece jen nedávno jsem spolu s mou kolegyní spustila a vyhrála aféru, která není leckomu po chuti).
Ale stejně to vidím, že to pohlaví hraje roli. Urostlý mladík na zralou dámu zkrátka působí jinak urostlá o hodně mladší žena. :))
Aspoň na některé jo :)
v hlavě se mi neobjeví myšlenka že bych třeba s tímto nebo oním mohla něco mít. nenapadne mě to. ani v noci se mi to nezdá. to kdysi jo, když jsem byla nevybouřená :-) ale teď už jsem úplně klidná a bez potřeb. teda po stránce tělesných radovánek. ty potřeby si musím nějak vyvolat uměle když teda by jako něco. musím si to začít představovat a tak. jinak nic. ani ťuk :-)
87 pro mě mladí taky nejsou moc sexy, vždycky byli spíš ti starší než já.
K mladým a mladším lidem jsem vždycky spíš měla takovej ostych. Hlavně v dospívání trochu i strach – teda ne že bych se jich bála, ale spíš cítila nejistotu. Asi jestli jim jsem dost dobrá nebo co.
Nebo ne – spíš jsem nevěděla a nepoznala, co od nich čekat. Kdežto u starších jo, ti se mi líp rozpoznávají. U hodně mladejch lidí neumím poznat, jaký jsou. Asi že je to jiná generace a neznám ty jejich styly a tak, neorientuju se pak v nich. Tak proto jim nemůžu ani hned důvěřovat, to až když třeba promluví.
89. to víš, nespravedlnost světem vládne :-)
88
No, právěže je sexuálně nevidím. :-))
Ty mladé.
V nich taky vidím spíš ty syny. A ráda jim pomáhám a tak.
Akorát nechápu, proč bych z toho měla jihnout. Tak jsem myslela, že jihneš jakože sexuálně ty. :-)
Taky mám dobré vztahy s kolegy, no problemo. Ale hele, moc na mě v práci nešahaj, mají to ode mě přísně zakázaný. Smějí mi jen koukat na bradavky přes tričko po frťanu (to jim dávám jako dárek potěšení, že očima měřej, jak silná je ta která donesená slivovice, podle míry vztyčení center mých ňader) a jeden má dovoleno namasírovat mi krk a záda okolo lopatek, když jde okolo mojí výpočetní komnaty na oběd a jde mi říct, ať jdu taky. On totiž masíruje úplně skvěle. :-)
90
vždyť jo, představy jsou u toho důležitý!!!
Proto taky pro mě není nikdy tak dobrej sex s krasavcem jen pro ten sex. Dobrej sex, celonoční třeba, můžu mít jen s mužem, kterýmu důvěřuju, že chce mě a že zabezpečí vhodné podmínky (k čemukoli – jen k tomu sexu nebo k celoživotnímu rodinnému spolusouznění, dle situace).
Když mě ruší, že je divnej nebo že nezajistil bezpečný prostředí nebo že nevímco, tak žádný představy a žádný vzrušení nenastává.
94 … už nevím, jak to mělo souviset s mladšíma klukama :)
Každopádně u mě má mladší větší potíže mě vzrušit. Základ totiž je, že se cítím jako starší sestra. Teprve když se mu podaří svým chováním to odbourat,mohlo by něco následovat.
83 ru
jinak myslím, že v pracovních hadrech a zaprášených se dá klidně seznamovat! Pak přijdeš na rande umytá v sukni a bude nadšenej!
96
Zatím žádný rande po seznámení v hadrech nebylo, tak s tím nadšením nevím, ale až bude, dám vědět. :-)
Zas by to bylo docela laciný efektní vítězství, jen se umejt… :-))
Vlastně jsem si na to vzpomněla dneska vícekrát, na ten link domečkový a serepetičkový.
V jedom spotu na téma “Co mám ráda”, resp. I like, tam autorka taky píše, že má ráda upravené ruce a červené nehty.
Ruce mám podivně opracovaně stárnoucí, s neforemnými vrásčitými klouby prozrazujícími budoucí starobní deformace artritidou, na levém malíčku ztluštění od dláta, nehty olámané od kamene a sundýávání folie z něj, nehtová lůžka flekatě černá, tu a tam stříbrná, hliníkové stříbro se ale smývá rychleji než ta čerň…
Holt jiná spádová skupina než domečkářky
Aspoň si nekonkurujem u stejných chlapů. :-)
Ruce? Ruce mám ráda když nesmrděj a když jsou těžký. To je tak celý.
Nemám ráda drobný úzký ručky s malinkým zápěstíčkem.
U sebe nesnesu když mám na rukou něco aromatickýho, ať je to drobek z kočičí konzervy nebo … cokoli. Viditelně potřísněné ruce mi nevaděj, u mě – třeba barvou nebo hlínou. Když je mám jinak umytý. Nehty na rukou mám ráda nenalakovaný. Však by mi ten lak dýl než jeden den nevydržel pěknej – tak proč se s tím párat. leda čirej, průhlednej, ten si někdy dám, jentak z radosti.
na nohou je to lepší, tam se dá lakovat a dýl to vydrží.
Jo, ženský s malinkejma, takovejma jakože unyle chabejma bledejma ručičkama jsou mi od rukou nesympatický. Nebo možná ne nesympatický, ale mám k ženám s takovýma rukama jakousi nedůvěru.
čaute kočky, som si zase pekne počítala, hm, zaujímavé debaty sa tu vedú ;-)
Liška, ty chceš úplne normálne, podľa mňa samozrejmé veci.
Rulisa, mne to takmer vždy výjde tak, že sa s niekým zoznámim v handrách ;-) celá strapatá zazverená navlečená v staručkej flanelke. a iskrilo to jedna radosť ;-)
82. ano, Ratko. Jen ve svém okolí doslova zírám a uvědomuju si, jak se ti lidé (páry) změnili – znám je od dob, kdy spolu jako mladí chodili a nyní je to právě úplně jinde. a rozhodně se nejedná jen o jeden pár – naopak většina párů mých vrstevníků se rozpadá. tak si jen pro sebe říkám, co všechno ti dva musí prožít – dobrého i zlého, aby je to udrželo spolu, nebo aby to klapalo i dál. já ten věk kolem čtyřicítky vnímám poměrně jako velký duševní mezník (nejen u mě) – kdy se člověk zastaví, obrátí a přehodnocuje.
102. u těch žen to vnímám ještě snad intenzivněji – jestli mít ještě to jedno poslední dítě, nebo jak a čím zachránit vztah, nebo naopak novější vztah a honem to dítě, protože pak už to nepůjde. a také to bilancování těch samotných žen – jak se ti jejich muži změnili, ale také ony samy. tohle co píšu ve 102 a teď, není žádná obecná pravda, jen to nyní vnímám velmi intenzivně ve svém nejbližším okolí. a samozřejmě ta čtyřicítka je i pro mě velkým mezníkem, vím, že to zní jako klišé, ale vnímám to a prožívám to opravdově na sobě – není to tak, že bych se cítila a vypadala stará, ale jen si uvědomuju věci více do hloubky a zároveň ale také méně křečovitě, nevím jak to vysvětlit, nebo popsat.
jo čtyřicítka byla pro mě mezníkem. jakoby se něco zlomilo. ulomilo? jak se výše holky baví o tom kdo je přitahuje a proč, a jestli ruce takové nebo makové. všecko jakoby se propadlo pod zem. ani ne že to není důležité, prostě to zmizelo, vypařilo se. ne hned… ale tak nějak postupně to všecko zmizelo a jakoby to nikdy nebylo.
přičemž bilancování je ještě něco jiného. to přichází s padesátkou. ta je přelomem v oblasti snů…jestli něco chci tak to musí být hned :-) teda v padesátce se to tak nějak odhalí v plné nahotě že už není možné čekat.
čtyřicítka je takové postupné lámání a ulamování hrotů, zejména co se týče rivality, konkurence, souboje, her, soutěží… člověk najednou přestane soutěžit protože mu dochází že … asi vyhrávat nebude. a přestane s tím. a zjistí že je to dobré. přestane konkurovat, začne ustupovat. nejdřív to vnímá jako slabost, posléze se to srovná. Padesátka přináší pak tu bilanci.
99. 100. :-) ad malé ručičky: dnes jsem byla na thajské masáži. malá thajka si na mě vlezla a těma svýma malinkýma ručičkama mi dala pěkně do těla zabrat. každičký sval, každičkou kůstku přejela.
po hodině je měla rozehřáté jako kamínka, masáž senzační – a přitom tak malé hbité, šikovné citlivé ručičky.
105. druhý odstavec – ano. to je přesné. myslím, že to s tou padesátkou je také tak jak píšeš, vynořuje se zřetelně, že už fakt o toho času není tolik …a pak potkvám občas sedmdesátileté vitální lidi a vidím jejich oči, mají jiskru a v nich i mládí a mám z toho radost, nezešedli, nehrotí a naopak si užívají jak to jen jde – maličkosti.
107. to ano. ta bilance se týká spíše hodnocení snů a životních plánů než vitality. je to takové přehodnocování. kdo byl vitální do 50 bude i po ní. A kdo nebyl tak poté taky nebude. zešednutí asi nezávisí na věku.
102, 103
taky mi to tak přijde, ale že to začíná už před čtyřicítkou. Někde mezi 35 a 40.
Jinak dost přesný popis v komentáři 103.
104
Ratko, když ty ale trošku mícháš pátý přes devátý. Nepíšem, kdo nás přitahuje, ty ruce jsou spíš o tom, že každý má nějakou povahu, nějaké vrozené sklony a ruce tohle dost odrážejí. Takže je to spíš orientační znak, že ten druhý je “odjinud”.
Jinak u mě se taky dost změnilo, ale říkám, mezník u mě nebyl ve čtyřiceti, ale cca v pětatřiceti. Dneska je mi o jedenáct víc a ledacos vidím, že mám jinak, nežs to měla v tom věku ty. :-)
Ale třeba jsem jen vývojově pozdnější, jako jsem vždycky byla. :-))
105
Proč jsi vnímala ustupování a zmírňování se jako slabost? :o)
Mně to třeba tak vůbec nepřijde, naopak, raduju se jako dítě, že se mi konečně daří dostat se k té metě, kterou jsem si stanovila už v pubertě. A třeba tu konkurentnost, touhu po vítězství, na sobě cíleně tlumím právě od těch pětatřiceti, a vůbec to nepovažuju za slabost, je to přeci nádhera, žít bez těchhle zátěží… Daleko víc zbývá na ostatní v člověku…
Víš, jaká byla dřina zatnout zuby a unést třeba posměch jiných lidí od koní, že nechci závodit? Unést, že neviděli jiný důvod, než že se bojím prohry? Nevymlouvat jim to a zůstat klidná? A stát v pozadí závodícího týmu, držet jim koně na opracovišti a fotit a fandit… I když občas by mě to tolik, tolik táhlo po tom opracovišti jezdit mezi ostatními, co leckdy uměli daleko míň než já…
Tyjo, na to jsem ještě dneska docela hrdá. :-)) To byl asi jeden z prvních kroků.
106
Malé samy o sobě nic neznamenají. Chabé a přejemnělé jsou jiné.
Je to asi jako u koní. I malý kůň může mít silný fundament, habitus, mít suchou a pevnou kostru.
A i střední kůň může mít slabou holeň a malé kopyto. Ten první bude super pracovní držák, ten druhý s příliš jemnou konstitucí bude skleníková kytička.
Ještě ad 111.
Ale je fakt, že ve mně ten konkurenční boj asi zas až tolik není. Když si vybavím jakékoli ze svých bývalých zaměstnání, nikde mi nebylo příjemné se někam drát proti ostatním, s někým bojovat o něco. Vždycky mi z toho bylo spíš zle. A taky jsme na to dojela v té obchodní firmě, protože když se proti mně postavila manžerka přes koně, která měla pocit, že ji ohrožuju, prostě jsem se nechala přejet bez boje…
u ty ctižádosti je to tak, že člověk si skutečně musí sám v sobě prověřovat jestli ustupuje skutečně proto že už ho to neba… :-) nebo fakt na to nemá. Ono to jde ruku v ruce. Teda tak to cítím. že hodně bylo u mě i o komplexech. věděla jsem moc dobře že v tomhle a tamtom nejsem dobrá, nebo dokonce úplně nemožná. že mám zábrany, že jsem nesmělá. a postupně přicházelo takové to … a vždyť já to vlastně vůbec nechci. a tak člověk začne ustupovat a ustupovat se ctí, jakože to tak odjakživa chtěl a nikdy to nechtěl jinak. ale to taky není zcela ono. těch pocitů a poryvů je vlastně hodně moc a rozklíčovat je správně, rozeznat kde teda se pere jeho ego, jakože teď už to vím a znám, a kde je to již opravdické poznání není vůbec jednoduché.
protože ať vykládám co chci uvnitř jsem pořád stejná dívka jako když mi bylo pár. jsem pořád stejná naivka. ten svět kolem mě jakoby se měnil. protože ho jinak vidím a vnímám. a tím se zdá jakobych se posouvala někam vpřed, ale ten “zápas” sám se sebou je pořád zde. jenom jinak a jinými prostředky. víc zastřený a rafinovaný. a kromě toho se cítí člověk furt víc “na koni”. Protože už všecko má a “všecko zažil” a říká si že je to vlastně supr. Je to až děsivé, někdy mám z toho hrůzu. jak děsivé je spoustu věcí mít jednoduše za sebou. a ony od něj odpadnou a zmizí v černé díře. a co je vepředu?
teda ta kardinální otázka zní: až všecko poodpadává a zmizí v černé díře… co zůstane?
Já chápu celkem ten vývoj manželského páru plus tu velkou změnu, co přinesou děti, pak tu zátěž dlouhodobosti a trvalost pouta k dětem, do toho ta práce a snaha se uživit a všechno zorganizovat, únavu z toho a často i míjení…
ale to povolování s větším nadhledem, to já nemám, protože můj vývoj je celkem na dlouhý lokte, takže já jsem teď ve fázi makače, ve fázi nástupu kariéry, začátku kariéry, pro kterou jsem dlouhá léta budovala podklady a základy různého druhu, několikery. A teď pořád buduju.
Je možný, že jsem celoživotní student, celoživotní budovač základů, na kterých už nic nepostavím, ale budou nádherný! Možný to je.
Právě teď mám heslo: “Letos vydělávám peníze.”
Zní to divně, na mém účtu se to vydělávání ještě ani neprojevilo, ale pro mě je to bomba, že vůbec mám takovou myšlenku, že poprvé mám kladnej vztah k penězům, poprvé je chci a nejsou pro mě jen papírky a odpad, ke kterýmu nemám úctu.
Proměnilo se mi to a ještě čekám vylepšení :)
Lajdák v oblasti financí jsem pořád – něco vyřizovat je pro mě vopruz hroznej (například jsem teď měla víc než měsíc propadlou platební kartu, než jsem si dnes došla pro novou, telefon nemám zaplacenej, příští týden budu vyřizovat nějaký pojištěnípo dvou letech mlčení atd.). Až zmáknu tyhle vopruzy a natrénuju je, budou pro mě taky hračka. Jako jsem zmákla telefonování a vyřizování a organizování čehokoli – to byl pro mě vždycky vopruz, ale pomalu od patnácti let skoro nic jinýho nedělám :) Vždycky to padne na mne.
116. k penězům je potřeba respekt – když jich je moc nezblbnout z nich a když nejsou nepos…. z toho. jinak co píšeš o vopruzech – tohle jsem si zažila na uzavírání jedné ještě nedoplacené hypotéky a zároveň otevírání druhé. od čerta k dáblu, mrtě papírů, telefonátů, vše aby se stihlo v termínu …. v jednu chvíli jsem byla s nervama v háji, aby to klaplo …
peníze dávají svobodu. vážím si jich – právě proto, že jsem zažila, když nebyly vůbec. je s nimi snadnější život.
Dnes jsme vedli v práci takové ty řeči, co by si kdo koupil kdyby vyhrál třeba 10 mil. To byl hukot, dům, dvě auta, dovolená. Dům pro rodiče, pro tchánovce a tak :-)
My neměli nic. Dlouho jsme neměli nic. Děcka jsme tahali po nájmech. Teprve až jsem měli děcka tři a tomu třetímu bylo sedm tj. fakticky po více než dvaceti letech jsme si pořídili dům. Ale přesně si pamatuju, kdy mi to v hlavě scvaklo na: potřebujeme peníze. Musíme si vydělat peníze. A šli jsme vydělávat.
Moji rodiče mě vedli k tomu, že peníze jsou něco odpudivého. Něco co kazí charakter a čeho se dost štítili. Když někomu dlužili dvě koruny tak mu to šli opakovaně a důsledně vracet, jen aby někomu nezůstali dlužni dvě koruny. Maminka si vzpoměla u zastávky že zapoměla zaplatit 30 korun a tak málem srazila kolemjdoucí k zemi a utíkala zpět na kliniku a mlátila do dvěří a volala dokud ji neotevřeli, že musí zaplatiti 30 koruna že spěchá protože ji ujíždí autobus a pak zase spěchala zpět a to všecko se zápalem plic. a doma mi to vyprávěla jak se ji u toho dělalo špatně. Tak proč tak blbla když po ní nikdo ty peníze nechtěl. No přece nezůstane dlužna 30 korun, ne? Tak takhle jsem byla vychována. Peníze jsou stresor, každý haléř je třeba splatit a nic si nenechat. furt kontrolovat jestli něco někomu nedlužíme a hlavně žádné peníze nechtít.
Ten obrat kdy jsem si řekla, že takhle to nejde dál a že ty peníze chci, byl pro mě zásadní. ZAčala jsem jinak myslet, dívat se kde peníze jsou a jak se k nim dostanu.
117. napsala jsem, že peníze nebyly vůbec – tři měsíce jsme dostávaly podporu – lístky na jídlo od sociálky – můj plat šel na hypotéku, alimenty. petr doma nemocný, pracoval v té době u soukromníka, který zaměstnancům neplatil zákl. zdrav. pojištění … pak ještě přišla složenka na dluh u VZP dvacet tisíc …
121. půjčovala jsem si peníze od kamarádek – na cestu vlakem do práce …. šílený …
Za peníze člověk ale musí zaplatit. Pozorností. Musí prodat vlastní pozornost.
Pamatuji si spíše období totálního šetření. Šetřili jsme třeba na televizi. Na barevnou. Šetřili jsme na ni celý rok (možná i dva) a pak si ji šli koupit. Stejně tak na pračku. Než jsem měla pračku, prala jsem všecko v rukách. i máchala. Prostě nebylo a mě nikdy nenapadlo si jít půjčit. I když to bylo moderní. Rodiče mě vedli k tomu, že si můžu koupit jen to na co mám peníze. Oni taky každou korunu zaplatili a nikdy by si nic nepůjčili.
123. šetření si na něco – vnímám po svých zkušenostech jako něco radostného, stále si šetřím, každý měsíc …. ale bylo dlouhé období, kdy nebylo bohužel z čeho našetřit. ta chyba byla v úplném počátku. už je to za mnou.
124. v mém nynějším malém bytečku jsem rok bydlela jen tak s prázdnými stěnami, oblečení v krabicích, neměla jsem kuchyň, ani sporák, ani pračku – jídlo na balkoně, nebo jen jsem kupovala to, aby se to nezkazilo, rychlovarnou konvici, prala vše také v ruce a spala na matraci na zemi. postupně si po tom roce vše zařizovala – ledničku, pračku, kuchyň, sporák …. stůl, židle, na spaní, skříň …
z každé věci, jsem měla ohromnou radost.
114
Na obchodování jsem neměla.
Na vědomosti svojí bývalé produktmanažerky přes koně jsem měla spolehlivě. :-)
Na ježdění hobby parkúrů bych byla měla taky.
Ale nerada se účastním podobných kolotočů a mašinérií. Přijde mi, že to člověka z původního radostného zrušení, tady konkrétně třeba ze spolupráce s koněm vtahuje do někam povrchní ješitnosti… Víc a víc… Nevím, jak to napsat líp.
Když jsem kobylu jen v tréninku chystala pro sport někomu jinému, měla jsem tu radost ze spolupráce s ní taky, i z jejích úspěchů, ale nestáhlo mě to do toho pozlátka.
124. nevzpomínám na to. bylo to velmi velmi dávno. Události které byly velmi dávno jakoby se ztrácely. Nevím, zda se ještě někdy vynoří, možná až budu hodně stará. pak třeba se to začne vynořovat co všecko bylo, a jak to bylo. teď je to spíše zavřená voda. celé to období po svatbě je takové zvláštně milosrdně zamžené.
eště ad 114:
“protože ať vykládám co chci uvnitř jsem pořád stejná dívka jako když mi bylo pár.”
Já taky.
Jen kolem toho stejného jádra jsou trošku jiné oblečky. A možná je jich míň. Myslím. Doufám.
126. jsem antiobchodník. raději dávám :-) nehodím se na obchod. umím radit a za to mě platí :-)) celkem dobře. ono to tak je u mě celý život že mě platí za “dobré rady”.
125 a předchozí o penězích, co nebyly – mám podobné zkušenosti. Z chalupy, i pak ze začátku tady.
Možná je má většina lidí.
130. takhle jsem žila na chalupě. Voda venku, jednou tekla a jednou ne. Tak jsem kopala studnu. Plíny jsem prala na zahrade v kýblu, občas je vyvařila na kamnech, v kterých jsem topila dřevem (někdy i uhlím). Moje první bydlení :-)
131. když to trvá rok, dva, tři, ale taky deset let …
132. no a pak do toho právě taky to odcizení těch lidí, hádky kvůli penězům, dluhúm …. každý pak v tichosti sní ty své sny … útěky … všechno do háje …
129 ratko kecááááš :) tak tebe platí za rady, vážně? V poslední době mám dojem, že jsem placená z velký části za maily. Tak ty sis dala jméno ratka a já bych mohla být Mejla! Nebo Emailnuela.
132. tím obdobím jsem si prošla taky. nejen kvůli penězům. hlavně kvůli svázanosti. zdálo semi že jsme svázaná do kozelce a že umřu na udušeninu.
134. no původně jsem byla radka, jako “velký radič” :-) ono se to pak postupně zvrhlo na ratku, křížence s potkanem (ratte) ale může to byt i rate jako hádej. ale mě to spíš připomíná toho potkana, zvíře co přežije všude a za každých okolností.
136. to je zajímavý s tou angličtinou, mě by to vůbec nenapadlo, protože ani neumím anglicky …., potkan jakože potká a radí :-)
137. to je z němčiny. anglicky se marně učím.
138. aha :-)), no jak vidíš, jazyky mi skutečně jdou. :-) no, minulý táden v černé hoře jsem oprášila ruštinu, byla mi k užitku.
134
Musela jsem si to přeříkat. Ímejlnuela.
Nezní to špatně. :-)
138
Omyl, to je z latiny. :-) Rattus.
Resp. původně latinsky jen rat.
Ale třeba je ta Ratka i od ratio.
Mně u jména ratka naskočilo vždycky to radění – jak česky, tak ještě víc německy, protože tam je to T. A hlodavec mi taky naskočí, ale anglicky – a teď vidím, že je to anglicky a německy jako latinsky. A k tomu: My tě máme ráti!
143 a hele, tak tuhle asociaci jsem neměla :-)))
jinak jste si toho asi stejně nevšimli, ale vždycky sem nakouknu, pak si pustím na 40 minut další díl seriálu, pak zase nakouknu, pak si pustím … takže si jdu pustit 11. díl 2. série.
144. přesně. ratku (vysloveno z “d”) po česku mám spojenou, že radí a má ráda.
děkuji všem za rozbor jména a nesu se do postele. číst si a rozjímat. taky Vás mám Liško všechny ráta :-)
145
Kterej seriál?
Já doháním Odložené případy.
A imrvére odkládám nejen ty případy.
(vracím se po 40 miunutách) Ále, první tři díly mi připadaly na jedno brdo a vycucaný z rukávu a pak už jsem byla zvědavá, jaký budou ty další a drží se mě to.
Jmenuje se to LIE TO ME, česky Anatomie lži. Koukám na to v češtině.
Zrovna jsem viděla díl, co mě naštval – dvakrát tam namísto (vraždící) “psychopat” řekli “psychotik.” A to je hrůza, to nesnášim, protože taková záměna dělá v očících diváka a veřejnosti vrahy z lidí, co mají psychózu, musej se hodně snažit aby ve společnosti mohli jakž takž fungovat a vrazi se v jejich řadách vyskytují prokazatelně méně často než v celku populace nebo v řadách “normálních” lidí bez psychózy, do kterýchžto normálních se mimochodem řadí i ti psychopati (které já v práci nepotkávám, ale potkáváme je všichni).
Achjo.
Občas se to objeví v médiích takhle blbě. No, nato že jsem viděla toho seriálu 25 dílů a taková podobná věc byla “jen” ve dvou z nich, to je docela ještě dobrý.
ad psychopati: Bez srdce. I oni to maj těžký s obrazem v médiích, protože většina psychopatů jsou – myslím si – neagresivní výkonní kariéristi a nikoho neohrožujou… i když … kdo jinej hýbe davy když ne oni … podle mýho názoru to uměj dobře,protože můžou dobře řečnit o silných věcech. Napadlo mě, že citlivej člověk moc o silných věcech neřeční právě proto, že má emoce. To vidím na sobě: cítím hnutí který mi brání v plynulé důrazné řeči na patetické téma. Když si představím některý “velký” dramatický řečníky … musej bejt prostě z jiný planety než já. A taky mám tu (malou) zkušenost, že podobný lidi “z jiný planety” vyhledávaj silný situace, chtěj je vidět, jakoby nasát (bléé), protože běžný situace je vlastně nuděj. To proto, že nic necítěj na normální podnět, kdy třeba já už cítím.
No třeba to není skvělej seriál, ale když byl impulsem k mému zamyšlení a lepšímu pochopení antisociálů, tak je to dost pozitivní bilance a dokoukám ho.
Kousky jsem zahlídla. Mám tam problém s hlavními postavami. Přijdou mi moc vykalkulovaný. Občas přepjatý.
jo, ty postavy jsou každá trochu stereotyp,co se nevyvíjí.
A pár postav epizodních (viníků a tak) jsem tam moc nepochopila – občas se stalo, že kulhala logika buď na mojí, nebo na jejich straně. Ale celkově to jde, američani uměj postavit scénář skoro vždycky, ať je to neskutečně blbá slátanina nebo klasickej příběh.
Jsem zvědavá, jak si poraděj s posledními díly; zatím to vypadá, že to bude horší a horší.
ad 149 jsem opomněla říct důležitou věc, že v tom jednom díle ta záměna (psychopatie vs.psychóza)byla způsobena zřejmě překladem, byla to chyba u nás na český straně.
neviděla jsem ani jeden díl. pokaždé překliknu jinam, osoby mě víceméně ničím nezaujaly takové seriálové tvářící se obličeje.
naposledy jsem se dívala natři pořady a pokaždé to byal výměna manželek. vím že j eto extrémně naaranžované, přesto někudy proniká alespoň trochu autentičnost osob. že existují a že se přihlásily, a že chtějí něco sdělit. a tak se na to dívám a snažím se porozumět tomu co se tam odehrává. naposledy ta mbyla taková šílená hrozně zlá blondýna. napadlo mě, že asi v každém (v každéú z nás něco toho zla je. které v ní bylo naprosto zkoncentrované do egoistické sebestřednosti.
jak tady mluví Liška o ty psychopatii versus psychoza, tak doopravdy velmi těžké rozklíčit jak odpovědnost (třeba za tři děti) a těžké podmínky (je na ně fakticky sama) a osobní touhy (chce si ještě něco v životě užít a být šťastná) lidi křiví. A kterým směrem je křiví… je to do psychopatie tj. že nejsem shcopna fakticky nic cítit nebo do psychozy, že si vytvářím umělý snový svět.
Toť pro mě psychologa amatéra nekonečný svět bádání. co vede lidi k tomu aby jednali tak jak jednají. Jak se cítí? co cítí?
Všichni jsme amatéři :)
Jen v tom serálu všichni tvrděj, jaký jsou profíci a poznaj všechno na první pohled. Skoro všechno. Aby to bylo věrohodnější a lidi to nevypnuli.
Ahoj Liško zrzavičko,
nějak nemůžu dorolovat, tak snad jsem tady správně v komentářích k těm zápiskům na kouscích papíru, “Dobrý den”. Bez ohledu na to, co je na nich napsáno (i když jsem je četla) – připomíná mi to doodling, a moc se mi to líbí.
Přeju krásný a klidný pondělí.
(Šmarjá, klidný a krásný pondělí, jde to? Existuje to vůbec?!)
Díky, Kaschiko,
dnešní pondělí náhodou bylo docela dobrý – nestihla jsem v práci všechno, co jsem chtěla, ale celkem OK. Tak to ti dík za přání, protože určitě významně přispělo k tomu dobrému dni! V porovnání s minulým pátkem a čtvrtkem, co bude, byl dnešní den skutečně krásný a klidný.
Zítra snad to taky půjde dobře – akorát už teď vím, že nebudu stíhat. Odpoledne jdu totiž na pracovní nákup a to mi ukrátí čas na potřebnou práci. Možná bych měla jít radši už na osmou… No, nebo by stačilo sebou víc mrskat.