Už toho mám DÓÓÓST!
Aféra s projektem XY zase na scéně. Ještě to dostanu vyžrat několikrát.
Psala jsem o tom a prolíná se to notýskem “Moje dobré zvěsti” na pokračování (viz tam, pro mě velmi přínosné, ale je to pořád dokola).
Jela jsem po poradě z práce pryč autobusem a měla jsem TAKOVÝ vztek, že jsem myslela, že mě trefí, že to nepřejde. Musela jsem cíleně počítat cestou květináče v oknech, abych odpoutala svou pozornost a nezbláznila se vzteky. To u sebe neznám. Ty květináče mě zachránily. I když jich bylo jen sedm. Na Smíchově asi nejsou v módě.
To jsem nezažila. Možná se vzteknutí může rozvinout jen tím znovu a znovu opětovným nedorozuměním, tou zkušeností, že zase nastane nepochopení a že zase z toho nebudu spát, protože budu zahlcená a můj mozek pojede na vysoké obrátky mnoho hodin, než se vyčerpá a povolí a já se někomu vykecám do zblbnutí. Svého i jeho :-) Viď, milý čtenáři!
Nemůžu pochopit, že někdo nemůže pochopit, jak se věci mají.
Říká znovu, že “se k němu nedostaly důvody, proč tak bylo rozhodnuto.” Jak to? Ty důvody se probíraly horem dolem, až mi z nich šla hlava kolem. Několik měsíců. Na finálním jednání byl, jako já. Že nechodil na porady, to snad je jeho problém! Ale oceňuju, že teď přišel, aby řekl, že se loučí. Oceňuju, že statečně promluvil přede všemi o tom, jak to teď cítí. Však já jsem to taky udělala. Předem. Já netušila, že pak šéf řekne, jakoby v mém zájmu, že to už opravdu nejde. A dobře rozhodl. Nejde to. Spolupráce nejde.
Jenže jako původce toho vypadám teď já a hlavně moje blízká kolegyně. Následně dva lidi dali totiž výpověď. Podle mě vytvořili team v teamu, para(lelní)skupinu, cítí sounáležitost s projektem XY a ne primárně s pracovním teamem.
Spolupráce nejde, ale na konci měsíce ještě týden přijde. Vlastně oslavných rozlúčkových deset dní – ale dva víkendy a svátek být v práci, to teda opravdu už nakašlu. Řekla jsem na jaře směle, že v rámci této akce nebudu pracovat zadarmo mimo pracovní dobu. A to platí. Skoro všichni to tak dělali vždycky – prostě šli domů. Já bývávala často ten, kdo nadšeně v noci makal a po večerech byl na place, aby bylo všechno zajištěno. A proto když já řeknu Ne, tak se vina hodí celá na mě? Copak to stálo a stojí na mně a na mé kolegyni? Směšné!
A naopak, když se šikne, abych byla za poskoka, tak jsem najednou jen poslední poskok a na to mě potřebují. Tak jak to teda je, co je to za vztah projektu XY ke mně? – Jsem podle nich tak omnipotentní, že za všechno můžu, anebo jsem ten poslední poskok? Absurdní přeceňování. Každopádně v tomto typu vztahového kašpárkového divadla účinkovat už nechci.
Prý manipulace – dneska jsme slyšeli. Ale nic konkrétního, kdepak. Kdežto já v červnu slyšela naopak z jejich strany takové manipulace, zcela konkrétní, jako snad nikdy od nikoho. Pod pás. A vyvolávat pocity viny, na to jsou odborníci. Kdyby to účinkovalo…
A prý strach o odbornost. Cože? To rozčílilo asi hodně lidí, každý to vztáhnul buď na sebe, nebo na celý team. Jeden odchází a říká, že se svým odchodem má strach o odbornost na pracovišti? To jako že on je odborník a ti, kdo zůstávají, jsou hovada? Fíha! Přeháním a vyhrocuju, když jeho výrok stavím takhle? Jo, vážně přeháním? A co teda jinýho řek?!
Nečtěte to, už to nečtěte, je to hrozný cítit vztek. Ale je to lepší než plakat! Protože jak jsem zjistila zjara, bojovná energie vzteku se pak transformuje ve schopnost asertivity. Bez mezivzteku to asi nejde. Nevím.
Mezivztek. To už je lepší. Není to už ničivý vztek, je to jen mezivztek. Už nemá ten náboj strhující důležitosti. Mezivztek je OK, tam už jde o hovno. A tak to má být.
Tak. A za odměnu jsem si teď objednala parfém, co jsem si vybrala už v létě. A dokonce ho mají teď levněji. Chtěla jsem si ho koupit tenhle měsíc za odměnu, že jsem v září tak pracovala, až toho bylo na mě až dost. A teď mám parfém a už nemám dnešní nasrání.
Odnesl to i Pískovec :). Měla jsem s ním dnes uměřený sraz, ale rámcově jsem to na něj musela vychrlit, abych si ulevila ještě víc. Pomohly 1) Květináče 2) Pískovec 3) Pivo.
Krása. A v osm už jsem zas jela domů.
Hele, tomu vzteku rozumím. Z bezpráví, nefér jednání a bezmoci vůči tomu. Pocit zaskočení. Mívala jsem to dřív hodně, dneska už míň, ale tu a tam občas tu vlnu taky ještě ucítím. I když teď už dlouho ne. Ale kdoví. Taky se teď nepohybuju v prostředí, kde se tyhle věci tlačí z podhoubí.
Ale jinak, dalo se tzo čekat. Tohle nejsou lidi, timanipulátoři, zvyklí, že věci jedou podle nich – to nejsou lidi, co by se po jedné prohře prostě smířili, srazilipodpatky a jeli dál jako řadpoví členové týmu.
Popravdě, spíš jsem čekala, že odejde celá ta “druhá strana” – dostatečně ostentativně, aby se jakože za svou potupu pomstila. Ab ukázala, všem ostatním, gesto, póza. Aby ze své prohry udělali svoje utrpení obětního beránka.
Je to běžné.
Ahoj Liško, jo. Fakticky to trčelo celou dobu v ovzduší, úder zpět. Byla to jen otázka času. Takové věci se nenechají jen tak vyšumět. Prostě museli svoje křivdy hlasitě použít a využít. Pohybuješ se asi v prostředí kde to takhle funguje, protože posty jsou nějak rozděleny a každý si uzurpuje nějaká práva, která si třeba vydseděl čase a známostmi. Když jim na to sáhneš je zle. a ukážou ti ještě svoje “svaly”. tady hodně souhlasím s RU.
Jo.
Cca v lednu odchází dva. Zůstává jedna osoba.
Ten týden kolem dušiček, to jsem teda zvědavá. Být tam, či nebýt. Toť otázka.
Proč být – protože přijedou lidi, který bych ráda viděla. Teda hlavně jednu holku, mojí kamarádku, co žije v Německu a roky jsme se neviděly. A protože nepřijít, nevidět, nerozloučit se s těmi našimi pravidelnými německými externisty je divný, je to vyhýbavost a to já dělat nechci. A jestli to má být oslava 15 let projektu, ke kterému já patřila polovinu z těch 15 let, tak to má být i oslava mě a mám taky něco dostávat a ne jen kmitat. Já si svoje odkmitala, já tam patřím. Jenže teď už obtížně – oni si myslí, že jsou vyšachovaní, vyhození a nevítaní a dávají nám to dokola sežrat třikrát vyzvracené; jenže totéž bych mohla říct já, že vyšachovali oni mě.
Proč nebýt – protože vlastně nechci vidět, jak naše kancelář je “daná vplen”, je v ní hlavní poradní stan, seděj tam lidi, proti kterým nic nemám, ale nemůžu se zbavit dojmu, že já je nepozvala – protože se nabalují další a další příchozí. A já totiž to pod kontrolou nemám vůbec. Kdysi, když ten projekt byl vnímán jako interní součást a lidi, co v něm jsou, byli zaměstnanci, a ne externisti, tehdy jsem měla já na starosti zvaní lidí a všechno, veškerou péči o hosty, a věděla jsem, co přijde a kdy. A byla jsem podřízená a byla to moje náplň práce. Jenže teď oni popírají, že se cokoli změnilo, ale změnilo – korigují si to oni někde mimo, domlouvají se kdovíkde kdovíočem a pak přijdou a zaberou prostor a já nejsem dobře informovaná, co kdy kde bude, a výsledek je, že přijdu na své pracovní místo a nemůžu tam být, protože je obsazeno a ještě jsou tam jiný věci a lidi a ještě nechají tu kancelář otevřenou celej den a celou noc a na to já se koukat nechci. Buď tomu zabráním, nebo u toho nechci být. Ani když je to naposled.
A proč nebýt – aby si mohli v klidu dělat svoji práci, aby cítili úlevu a měli se vespolek dobře. Kdežto když tam budu já, budou se vítit divně, budou mě vnímat jako rušivej element nebo se sami budou cítit jako nevítaní narušitelé prostoru. Tomu zabránit už nejde, tak to bude. Když je uvidím jen při příjezdu a pak na týden zmizím, budou mít oni klid a já taky. Nebude další jitření ran.
Adopr. Mračna se stahují a to nade mnou.
Oceňuji, že za mnou přišla osoba na klidný rozhovor mezi čtyřma očima (je z toho projektu XY a zároveň zaměstnanec). Ta včerejší narážka na neodbornost se totiž zřejmě vztahuje skutečně na mě a právě na mě. Že moje role není vyjasněná, dělá neplechu, nejasnost, neklid – tomu rozumím, taky se necítím dobře v nejasnostech. Potud dobře. Rozhovor jsme obě zvládly v klidu.
Blbý je, že ona a více lidí zřejmě zásadně nesouhlasí s tím, abych byla třeba koterapeut na skupině. Kdežto šéf souhlasí. A oni tedy nesouhlasí se šéfem a o to víc se cítí blbě. Takže narušitel všeho číslo jedna jsem já.
Fakt.
Jenže pro mě není cesta zpátky. Já už nejsem sekretářka.
A to je právě ten kámen úrazu, to zamíchání rolí.
Teď se to začne probírat horem dolem a já budu ten objekt v centru dění. Fuj. Ještě že je pátek.
Tyjo, v takových chvílích jsem ráda, že jsem pryč z Korporátu, rozuměj velkého divadla manipulace a šacg-mat s lidmi. U externí práce se nevztekám. Maximálně na sebe, když si neuložím vypiplanou tabulku nebo prezentaci, restartne se mi notebook a nezabírá obnova dokumentu. Už od takových momentů mám otřískanou myš. Jaký parfém, ať to odlehčíme a navoníme? Víkend má být nádherný a baboletní, tak věřím, že tě to brzy přejde;)
Hmm, i tohle se dalo čekat.
Všechno záleží na šéfovi a na tobě.
I když se šéf postaví za tebe, je možný že ty neuneseě ten tlak a pocit nesprávnosti sebe v tom soukolí.
A je možný, že šéf to přenese celé na tebe – rzuměj zodpovědnost za to rozhodnutí. A zodpovědnost z tvého rozhodnutí vyplývající.
Taky můžete padnout oba.
Asi hrají roli i peníze. Odkud kam a přes koho tečou. Šef možná rozhoduje kdo jaký projekt dostane. peníze si mezi sebou asi rozdělovali určití lidé, a určití lidé (asi) nedostali nic. jendou z těch lidí co nedostali nic byla Liška. Kdyby něco měla dostat, tak by ti druzí dostali méně. Kdo by měl být grantem spravedlivého rozdělování grantů? ZA vším hledej peníze. Šéf se může stavět za koho chce… ale ty peníze budou hrát velkou roli. Kdo s kým kolik.
8 ratko
o grantové peníze myslím nejde. Kdyžtak o jiné a velkou oklikou, ale to rozebírat nemůžu, nechci, ani do toho nevidím.
7 ru
ano, je to vážnější než to vypadá. Ti, kdo odcházejí, neodejdou jen tak – ti nám to dají sežrat a jejich sítě jsou mocně naleptávající. Oni to chtějí dát sežrat šéfovi – a já jsem nejlepší beránek, exemplum, příklad, na kterým budou dokazovat, že všechno jde od desíti k pěti. Vidím, že oni mají zcela jasno v tom, kdo budou jejich terče.
6 psice
díky; jó, pojedu v sobotu (zítra) ke kamarádům na tradiční drakiádu, do neděle.
Parfém bude lékořicový. Dělá mi dobrou náladu, hřejivou. Měla jsem koupený vzorek a vydržel mi vonět na šátku, když jsem si ho vzala týden po navonění. Je to Lolita Lempicka: Midnight Fragrance
http://www.parfemy-premier.cz/lolita-lempicka/lolita-lempicka-eau-de-minuit-midnight_434808.html?obj=100
9. pak jde o uraženou ješitnost, a to je horší. peníze josu neosobní, ješitnost je osobní. Teda osobní uraženost.
Je mi dost sevřeně.
Vykecala jsem se dvěma kolegyním a jednomu kolegovi – zrovna tam totiž přišel – ten kolega, se kterým jsem zatím jednou byla na prvním setkání jednoho krátkodobého projektu. A byla jsem s ním i dvakrát na skupině jako koterapeut (když laň měla dovolenou). A on řekl, že se se mnou cítil dobře, a velmi uceleně klidně věcně pohovořil, jak vidí situaci. Kdežto tamta laň řekla, že se na mě nemůže spolehnout, že mě v takové roli nevidí, že s tím nesouhlasí.
Tak aspoň to je trochu úleva. Už mě napadaj debilní řešení, už v tom jedu a začínám o sobě pochybovat a přemýšlet o tom, jestli nemám napsat svým výcvikovým terapeutům, aby poslali k nám do práce nějaký posudek o mně nebo nevim.
Chudák šéf. Ten asi podporu nemá nikde.
10 a ta je obří a pavučiny jedou a jedou a chytají další a další uražené souješity a další a další urážející souješity a všichni jsme jimi nakonec … v sítích
liškovy oči ! impérium vrací úder!
Fuj, vzpomínám si na podobnou takovouhle blbou tísnivou situaci v práci … hodně nás to poznamenalo všechny … trvalo delší čas, než se to zajelo do normálních kolejí. vlastně tenkrát se to přebilo ještě větším průserem, takže ta pozornost se odvrátila jinam a to nás pak postupně i stmelilo zase dohromady a do spolupráce vedení a jednotlivých partiček v kolektivu na oddělení a táhli jsme za jeden provaz…
13. Liško držím pěsti, ať to blbý období přečkáš co nejvíce ve zdraví … a v relativním klidu, bez velkých nespavostí a bolestí žaludku apd.
no uvidíš jak se to začne vyvíjet. čím méně se člověk do toho bude zamotávat tím lépe. nezažila jsem tak odpornou situaci. ale zažila jsem normální zákulisní boj proti mě, chodili mi donášet a varovat mě co se děje. A já nic. A furt nic, a furt nic až mě vyhodili. nejsme bojovník co by se pral za svoji pravdu. Prostě tohle mi je hrozně proti srsti. buď se mnou spolupracovat chceš nebo nic. asi bych to neudelala jinak příště. i když se někdy směju že bych odešla středem jako první. ale takhl ejsme dostala odstupné a ještě dva měsíce volno a našla si lepší práci než předtím. takže je těžké říct,bojuj. mě samotné se bojovat nechce. jsem spíš takový ňouma co nic moc se nebrání.
13 barčo
jééé “liškovy oči ! impérium vrací úder!!”
to je škoda, že jsem tuhle hlášku nevymyslela já! Ta je bezvadná.
Impérium vrací úder, to sedí.
A liškovy voči taky!
líškové oči sú super! ;-)
notedafuj, nezávidím! nojono, človík si kolegov nevyberá….
držím labky, aby si to ustála v pohode.
to ja mám fázy kňuk-hnev-riešenie (takže hnev je už u mňa tá lepšia fáza)
btw, mala som roky neskutočne nepríjemného šéfa. jednu vec mi dával prerábať aj 10x, bezdôvodne. neskutočné výkyvy nálad. zmeny názorov. aj odborných. podrazy na dennom poriadku. cielne hnusný kedykoľvek ku komukoľvek. intrigy, že až človek neveril, že je to chlap. no ale ako hovorí jeden môj kamarát, kto druhému jamu jamu, sám do nej sám ;-) šéfa nedávno vyhodili. čo je fajn. čo je už menej fajn, že pracovné veci, ktoré poslúžili na jeho vyhodnenie, som “podedila” ja. tak držte palce.
ad moje4 – být tam, či nebýt ten dotyčný týden – aspoň mám teď jasno, že tam nebudu. Hotovka. Nic oslavovat s nikým nebudu. Natož “sloužit” těm, kterým nechci. Stejně pojede asi máma na dušičky a musela bych hned po práci domů za tátou, anebo pojedu na dušičky já, anebo si dám nějakej pěknej voraz jinak, jinde, s jinými. Jeden den půjdu na školení bezpečnosti práce, to se hodí, aspoň jeden den si nevyplácám dovolenou proniczanic.
SV
áá, gratuluji k “dědictví”! Palce držím!
Já si vždycky pochvalovala, jak jsme výborný team a jak máme skvělé vztahy, žádnou řevnivost – a jsme úplně obyčejný team se všemi řevnivostmi atd. Tak dobře že jsme “normální” team :-)
Já mám taky fázi smutek a fňuk, pak vztek a pak jeho přetavení do akce a dobrého postoje.
Tím celým se mi ale prolíná velká potřeba probírání toho tématu s nemálo lidmi. Nejsem introvert.
A někdy se ty fáze trochu pozměňují – třeba teď to byl napřed vztek, potom fňuk a šok a hnus (ale ono šlo asi už zas o reakci na něco dalšího následného, ne čistě na ty včerejší kydy, ale na dnešní hovor s kolegyní) a cítím se jak domlácená.
– a dál přijde co? Buď vztek, nebo lhostejnost (ta by se mi hodila, ale jsem na to moc živá), konstruktivita, semknutí se spojenci nebo přenechání všeho šéfovi a řízené mlčení, naordinované nereagování na všechno. To by se právě hodilo! Kdybychom tohle někteří uměli, nikdo by se do nás netrefoval.
Jak bych mohla podpořit šéfa, to by mě zajímalo.
Ten parfém mě tedy vyloženě zaujal! Kořeněný záležitosti – to je moje :-)
K tomu ostatnímu – nejhorší je chlapská uražená ješitnost. V pracovních vztazích snad neznám nic horšího… Ženy – kolegyně to nechápou a chlapi se v těch pocitech ukřivděnosti dokážou doslova rochnit, což vede k mnohatýdenním nebo mnohaměsíčním tichým kancelářím, přetvařování, pomluvám a vůbec jiným psím kusům…
Držím palce, ať se vše v dobré obrátí. A vztek – ten jsem měla tento týden taky. Mockrát…
slovo manipulace už je snad nadávka čico :-) přitom manipuluje každý, akorát některý o tom neví. ale většinou to ví.
15
Ono je hlavně občas diskutabilní, jestli ten boj je efektivní. Tj., jestli do toho boje nevložím víc, než mi pak vítězství přinese.
Jestli kdybych tytéž síly vložila někam, kde bojovat nemusím, by mi to nepřineslo víc.
19
“Jak bych mohla podpořit šéfa, to by mě zajímalo.”
Jo, přesně tohle bych taky viděla teď jako nejdůležitější.
Nebo aspoň jak mu nenaházet klacky pod nohy. Když už dal najevo, že jde stejným směrem jako já.
15. souhlasím s ratkou, už se do toho víc nezaplétat. podpořit šéfa je sice dobrá věc, ale abych nenadělala spíše víc škody, než užitku. druhá věc je ta, že šéf je přece jen na jiným postu a proto je to šéf a uhájí se sám – pokud je to dobrý šéf. myslím si, že v tuhle chvíli bych se být liškou už nezaplétala do šéfových starostí, sama bych měla problém se sebou. nedělalo by to dobrotu.
22. tak nejak. kde jsou moje priority a co je v mých očích důležité. Jestli někdo kdo odchází a ukapává jedovaté sliny je tak důležitýí. a proč by měl být? co s ním mám, proč by to měl být můj hlavní problém. Přiznám se že tady jsem tak trochu splachovací, ale to má každý nastavené nějak. ta ješitnost bývá dvousečná. to co nesnáším u jiných (ješitné úlety) může být mým hlavním problémem co se mi mele v hlavě ve dne v noci a nejde vykopat ven. teoreticky. ale to už plkám.
takže ty priority, co je důležité. pozornost vede člověka stejně sama. ukazuje mu co je pro něj prioritou jako automat. v představách, myšlenkách a snech. nelze ji vyhnat z hlavy. sama se natáčí jako slunečnice za sluncem. je dobré to pozorovat a vidět.
Podpořit šéfa přece neznamená, že musím dělat nějaké zaplétací akční kroky. Podpořit šéfa můžu i tím, že třeba tohle nebo támhleto naopak neudělám. O něčem pomlčím. Proti někomu nevytáhnu do boje – právě proto, aby se to proti šéfovi neopbrátilo, nedalo použít proti němu. A taky že zvážím, před kým šéfa pochválím a jak.
Pokud šéf není úplný blb – a to asi tenhle není – tak to vcelku je schopen vidět i pochopit jako moji snahu v jeho prospěch. Jako podporu jeho. Že si nebojuju vlastní válku, ale hraju s ohledem na spoluhráče.
24. sama za sebe (jsem jiná povaha než Liška) stáhla bych se do ústranní, a nechala to vychladnout, nenechala bych se vyprovokovat a spíš bych se starala o to – co je skutečné jen mé (kompetence ) a snažila se zachovat klid. já se vlastně ani moc neumím bránit – jsem zticha, nereaguju. uvnitř se chvěju.jednou na mě řval šéf oddělení, no a pak přestal a povídá mi – tak se aspoň brańte, vy ani nebrečíte … pokrčil rameny a odešel …přestalo ho to bavit a pak se druhý den přišel omluvit, že to z jeho strany bylo neadekvátní …
Stát na něčí straně, hrát za něj, přeci neznamená v jeho jménu zutínat hlavy všemu okolo. :-)
27
To já bych brečela. Potom.
Při srážce s hulvátstvím sice vím, ež navrch má ten, kdo zůstane klidný, takže jsme se enaučila být klidná a neřvu – spíš občas vůbec nejsem schopná nic pořádně říct, ani dejchat – ale rozeřvu se až potom. Až to musí ven. :-)
26. první odstavec: ano, Ru, ale mě přijde ted liška trochu bezradná – a takhle aby si mohla rozvážně a v klidu jednat – musíš být hlavně ty sama klidná a jistá – což liška není – ještě je ve stresu a v ohrožení. jde o to neudělat chybu z nerozvážnosti, nebo v důsledku emocí.
29. ano, bylo to nesmírně ponižující. navíc to nemělo úroveń – bylo to na chodbě před sesternou, před kolegyněmi, které stály v němém úžasu a také před lidmi pacienty a návštěvami, které tam procházely. zavládlo tam hrobové ohromující až ohlušující ticho. všichni měli v očích obrovský otazník směrem k šéfovi – “proboha proč? ” odešel a spadlo to, uvolnilo se to, nebyl důvod brečet, bylo to zvláštní. nebyl důvod brečet, protože jsem necítila žádnou vinu. a tenhle člověk šéf mě sice ponížil, ale mě to neurazilo, neměl úroveń – daleko hůře bych to nesla od člověka, kterého si vážím.
30
Právě proto to píšu. Nemyslet na sebe, ale na šéfa. Myslet na to, jak a čím ho podpořím, jak mu nenahážu klacky pod nohy. Jak mu to nezkomplikuju.
Myslím, že se nijak neliším od toho, co máš na mysli ty, akorát ty v tom mém vidíš něj¨co jiného. :-)
Kdžy bude Liška mylset na šéfa, vychladne mezitím i její nitro a zklidní se do použitelného naladění.
To, že člověk musí být klidný, aby mohl myslet rozvážně a pragmaticky, je blbost. Nebo aspoň to neplatí obecně. Já to mám zrovna naopak – když se přinutím myslet střízlivě, rozvážně a pragmaticky s tím že emoce si užiju potom, až tohle vyřeším a budu si to moct dovolit, tak mě to krásně uklidní a do toho pragmatična přehraje natolik, že pak už ani ty emoce nakonc řešit ani nemusím.
V podobných situacích se cítím bezradně, vlastně pokaždé a je to na mě vidět. naskáčou mi červené fleky a mám na krajíčku. mezi hordou zkušených profíků to vypadá natolik divně že se situace velmi rychle zklidní. A mívá to i dozvuky, někdo si jde stěžovat k nadřízeným že ten či onen se choval nevhodně (ke mě). Ochranitelský reflex. Přitom to není třeba, otřepu se a okamžitě zapomínám. Jeden z kolegů který měl stát na straně “druhé” teda fakticky proti mě dokonce onemocněl. Úplně ho to vzalo. a to jsem jen mlčela. nikoliv schválně. prostě jsem jen mlčela, usmívala se připitoměle, přikyvovala jakože rozumím co jim vadí a čekala až se to všecko přežene.
a přehnalo se to. zajímavé je že ten arogantní blbec se na mě zdaleka usmívá a pomáhá mi. byl úplně konsternován, že jsem reagovala jinak než byl zvyklý. oni jsou lidi zvyklí že tam na druhé straně stojí nepřítel a že je třeba se prát o svoje práva, hádat se, bojovat. tak na to moc nevěřím. podle mě to není třeba.
31
Takto ano, pokud to bylo takto evidentní a veřejně před svědky (na mojí straně stojícími) jako jeho úlet, tak by mi to taky stačilo jako zadostiučinění či vyrovnání sil proti jeho bezpráví z pozice síly i jako důkaz, že blb nejsem já, a neměla bych potřebu brečet. Ani to nijak řešit. Navrch totiž v tom momentě nemá on, ale já (ty).
32. jo, vidím v tom (nebo spíše mám obavu) liščí bojechtivost a boj za spravedlnost :-) neboli přilévání oleje do ohně.
35. resp. liščí naturel – nenechat si nic líbit a hoho, to se teprve ukáže.
myslím že LIška reaguje jak reaguje. přirozeně. a to je správně. prostě se naštvala. akorát by to mělo časem vyprchat a pozornost se obrátit opět směrem tam kam to člověka táhne, k tomu co ho zajímá. a ne k tomu co kdo řekl a jak. a jak to bylo hnusné.
Boj za spravedlnost. To je ta záludnost. Naše potřeba nastolování spravedlnosti.
Většinou je to ale jen proklatě fikaný krytí – zas a opět naší ješitnosti.
Kolikrát já v životě už bojovala za spravedlnost… :-)
38. boje za spravedlnost mám také profesně za sebou. :-) už chci klid v práci. ono stačí už jen to co nám pracovně nakládají. už taky vím, že nejde jít hlavou proti zdi. šéf je šéf a má páky na lidi – takže může vyštípat i schopné, nevinné lidi bud přímo, nebo nepřímo tak – že nakonec odejdou sami. měla jsem také jedno těžké období v práci – udělaly se mi z toho – z těch dennodenních nervů a bojů žaludeční vředy, třikrát byla na gastroskopii. – stačilo.
39. strašně špatně se v tom pracuje.člověk je v napětí, ve stresu, cítí se ohrožený a tím spíše může udělat profesionální chybu a pak se z toho stává začarovaný kruh.
tu spravedlnost taky vidí každý po svém. a ještě se pasuje na mesiáše.
Gastroskopii taky znám. :-))
A včera se mi po přechozené (přecházené) chřipce konečně uvolnil nos, pěkně jsem si pobrečela. Vypadla mi z ruky už hotová, krásně popsaná a vyzdobená, kamenná urna.
Vždycky sjem si myslela, že v těch filmech, jak zpomalujou nějakej takovejhle neodvratně průserovej pád k zemi, že je to jen pro efekt.
Ale není, viděla jsem ji úpadat zrobvna tak pomalu.
A ten zvuk, když dopadla, ten byl taky nádhernej.
Dutý rozpuk.
Eště že už nemám šéfa hulváta.
42 :-)) nádhera. to jsou přesně ty průsery, které se musí opravdicky pořešit. nová urna z nebe nespadne.
42. 43. :-)))
43
Jo, taky když jsem dřepěla s vočima v rukách, šéf s obličejem rudým jak rak povídá: “Drtikol to posbírá, ty začni dělat druhou, zákazník je na cestě.” A bylo.
Pak už odpoledne a dneska celej den ji ukazoval všem zákazníkům-kameníkům posbíranou v kotouči a nabízel ji jako akční se slevou. S nerozbitým víčkem coby bonus.
Jedu za Jarmilkou. Zatím se tu mějte.
Každá urna se dá napravit, Liško. :-)
Jo, jsem zvědavá na další fázi.
A teď jsem hodinu s laní dávala dohromady nějaké seznamy lidí a šlo to normálně.
Napadá mě k tomu ta potřeba spojenectví. Jestli je to znak dobrej, anebo jestli je to znak, že sama se necítím dost jistá. Kdykoli to nastane, ne jen v téhle situaci – jestli když člověku jede hlavou, kdo jsou “jeho spojenci”, jestli je to OK. Jestli to není takové nesamostatné spoléhání se na druhé namísto na sebe.
Myslím, že to je součást mé první fáze pláče i druhé fáze naštvání: hledání spojenců. Ale potom, když už se vztek přetavuje do řešení a plánu, tak to už dělám sama. To pak už jedu za sebe. Nepotřebuju pořád někoho mít za zadkem. proto mi trochu skřípalo, když dnes kolegyně řekla “Kdo se tě tam zastane?”
… to zastání mi stačilo teď, dnes, bezprostředně, to nalezení spojenců. Ale do budoucna už nechci být ten, kdo potřebuje, aby se ho jiní zastávali.
ru 45
všechno se dá opravit – jak říká tvůj nejoblíbenější řemeslník?
Mamince zdar a celé rodině!
to zastání je podle mě důležité. Ve výrobní fabrice je to asi jiné. tam lidé dělají chyby, jako když třeba Ru vypadne hrnec z ruky. prostě se to stává, nejen že se něco rozbije, ale i blbě navrhne, špatně naplánuje a průser jako kráva je na světě. kdyby se lidé začali hryzat kdo za to může a že ten za to nemůže a ten druhý taky ne, tak se řešení protahuje. musí se jednat rychle a neukřivděně. i když jsou takové hemzy typu: který blbec to vymyslel, navrhl, udělal… ale ve skutečnosti se musí rychle pracovat na nápravě, aby ta chyba nebo ten omyl nadělaly co nejméně škody. prostě tak to běží pořád dokola. a pořád dokola.
Hm, dneska jsem si chtěla koupit něco na sebe a hlavně dárky na víkend … vymyslím to jinak.
Jdu domů a tam se připojím a budu sledovat další fáze :)
49. teda tu 49 jsem napsala proto, že to zastání je důležité i když třeba člověk si uvědomuje že není dokonalý a že třeba něco pohnojil. tím nechcu říct že jsi Liško něco udělala špatně. Jen že i když doopravdy někdo něco pokazí, tak je rád když ví že ostatní jsou při něm, že za ním stojí a pomáhají si. takže to zastání je na místě. hlavně ve smyslu, neboj se svých chyb a omylů. stojíme při tobě. taky děláme chyby.
v momentě když se šéf nezastane svojeho pracovníka, teda když jasně neprojeví svůj postoj jakože ho podrží a stojí za ním a podporuje ho, tak je to v háji. to už pak nemá smysl nějak extra bojovat… spíše to tak nějak skomírá a skomírá, jak najde něco lepšího tak pracovník odejde.
být loajální ke svému šéfovi považuji za normální. teda v pracovních vztazích. vždycky jsme to tak cítila, ten kdo mě najal a zaměstnal tak má i moji podporu. Nezávisle na tom jaké skupinky se uvnitř vytvářejí. Je to loajalita vytvořená na základě smlouvy. vybral sis mě, máš mě.
52. u nás je to zajímavé tím, že šéf oddělení není můj přímý nadřízený, je to lékař a má jiné pravomoce než moje přímá nadřízená a má šéfová staniční a po ní vrchní sestra. takže někdy ty třenice bývají hodně zajímavé – staniční plus vrchní sestra vs. šéf oddělení. (tam jde o ten výběr pracovníků, ale také zastání se sester v jejich kompetencích)
53. to můžou být konflikty mezi šéfem oddělení a staniční, a odnesou si to sestry nebo řadoví lékaři. prostě ten konflikt vyvěrá z jiných zdrojů a provalí se přes lidi. U nás třeba přes dělníky a tak. Konflikt mezi vedoucím výroby a personálním, odnesli šikanou při rozdělování výplatnic dělňasi.
53. to zastání se – o tom právě hodně vypovídají i ty kompetence. lékaři by na sestru nejraději naházeli veškerou zodpovědnost a oni by jen dělali co je baví (lékaři chlapi) podle toho pak vypadají ty pracovní konflikty – sestra vs. lékař – tedy kdo zanedbal, nebo podcenil to své . no a u lékařů se blbě přiznává chyba, takže pokud možno vše hodit na sestru a daří se jim to. – a převálcují i staniční sestru a vrchní sestru, protože je lékař a zároveň třeba šéf oddělení. – ve stylu tady velím já.
54. ano, přesně. je třeba s tím právě počítat.
55. no to může být, záleží jak se to vyvine dál. zda je to jen taková hra které stejně všichni rozumí a pod rukou se pochechtávají, nebo zda to je fakt doopravdy a třeba tu sestru nějak postihnou. pokud je to jen hra a všichni o otm vědí, tak se to takhle může táhnout k všeobecné spokojenosti všech … navěky.
56. proto nějaká spravedlnost … nebo boj za spravedlnost jak jsem poznala na vlastní kůži … za to nestojí.
57. priorita jsou hlavně lidi – pacienti a nepodělat to kolem nich. sestra hlídá pacienta a v podstatě hlídá doktora, ale už budu raději mlčet. :-)
59. tomu naprosto věřím. věřím že to tak je.
mischko 20
taky vztek? To je nějaký vzteklý ovzduší. Myslím, že se to dá léčit jedině lééé-kořicíííí a nejlépe ve formě parfému, protože ten prolne do ovzduší a hned bude příjemněji. Asi tak v úterý už snad bude připraven ve výdejně a stihnu si pro nej dojít. Pak budu aplikovat a ať se všichni ošklíbači těší.
U nás je to spíš na ženských, muži jsou takoví střízlivější. Až na toho onoho, co řečnil včera.
ratko 33, 37,
ano, to se mi líbí.
Já taky bojovat nechtěla a celou dobu toho konfliktu ne- ale jakmile oni si začnou cokoli z mého chování vykládat jako bitvu, tak já s tím nezmůžu nic. Já opakovala několikrát přímo i nepřímým vysvětlením, že mi jde o team jako jeden celek.
Chování té skupiny si musím vysvětlit, že jim ne, jim jde o jeden projekt. Zní mi to sice jako pitomost… a taky jim jde o vliv. Chtějí mít vliv a do všeho mluvit, i do toho, z čeho sami a dobrovolně a někdy i s úšklebkem odešli. Ale šťourají a šťourají, natahují lepkavá vlákna zvenku i uvnitř.
A ta laň kolegyně:
Ona mi vlastně přišla na férovku říct, sama ze své iniciativy, že se mnou nikdy nebude spolupracovat. To je skutečný obsah jejího sdělení. A to, že takhle napřímo přišla, je od ní dobrý, cením si toho. Mimochodem znám člověka, který nechce už pracovat s ní, ale to mě nenapadlo jí říct :-DDD, to by se divila…
Nojo, jenže ta forma jejího sdělení, ta už mi zabraňuje si té celé její akce cenit doopravdy. Forma byl shovívavý tón “experta”, který HODNOTÍ druhého člověka, aniž by ho někdy viděl v situaci, kterou hodnotí. A navrch pak pečujícím způsobem navrhla, jestli se kvůli tomu nechci sejít ještě ve třech – se šéfem a s ní. Já na to, že nevím, jestli zrovna volit tuto formu, načež zůstalo u toho, že si o tom můžu promluvit se šéfem, když budu chtít (což není žádná novinka :-).
Heleme, já když se teď na to celé koukám, tak z toho jako neschopnej blbec vychází ona a ne já.
ratko 52 ano!
ratko 51 ad zastání – “neboj se svých chyb a omylů. stojíme při tobě, taky děláme chyby”
ano – u nás to ani nejsou chyby, spíš že člověk neřekne nebo neudělá něco, co by mohl, ale nenapadne ho to, jde jinou cestou, řekne něco jiného nebo neusměrní klienta nebo ho usměrní, když by ještě nemusel … ale to nejsou ani chyby, to je více možností na cestě, více větvení a žádné z nich přímo nikomu neublíží a každý terapeut pracuje trochu jinak, odvíjí se to hodně od individuality, byť má nějaký svůj prvotní výcvik v nějakém směru. Nebo má tři různé výcviky … a i to mu dává víc možností na výběr.
Teda tak mi to připadá. Nemám takovou “odbornost” :) abych to věděla najisto.
Ale že se člověk učí celý život, to platí v této “odbornosti” stoprocentně.
barčo 53, 55
týbrďo, takové víceúrovňové třenice, to je teprve něco! V tom bych se ani nedokázala zorientovat a už by na mě někdo něco hodil. To je škola asertivity a nadhledu hlavně.
Právě – nějaká spravedlnost tam moc nehraje roli, tam jde o jiný věci, z jiného úhlu pohledu.
Spravedlnost bych do toho netahala ani u nás, myslím, že se jí to, holky jedný, moc netýká. že tam jde o jiný věci. Dost o vliv a chapadla býv.šéfky dosahující zdáááálky až k nám na naše židle.
Trochu se teď bojím, že mi to tu někdo z nich začne číst.
Protože když si uměli načasovat “odbornost”, uměj si načasovat cokoli jinýho.
A nejsi náhodou jen nekvalifikovaná sekretářka?
66 to jsem. Jaká je kvalifikace pro sekretářky?
A jaká je kvalifikace pro jméno Haha? Nebylo by lepší nějaký stálý označení? S kvalifikací Haha se totiž asi každej bavit nebude.
Jsi pouhá sekretářka nepleť se do věcí, na které nemáš.
Nechci se bavit. Jen si čtu jak se tady prezentuješ – odborník na psychoterapii? haha
Sekretářka se prostě neplete do odborné práce, má na starost jiné věci, tak nechápu o čem se tady bavíte. Není divu, že máš takové pracovní vzteky. Hleď si svého a bude ti líp.
To je nedorozumění – Sekretářka jsem byla kdysi, už nejsem.
Dodatek na vysvětlenou: Moje náplň práce je teď jiná a jednám zcela v souladu s ní. Nebo spíš – dělám ještě míň, než bych mohla podle své náplně práce. Odsouhlasené šéfem, podepsané. Tak to je správně.
A o “odbornosti” mluvil jinej člověk, já ne. Zajímavý je,že se to docela dotklo i kolegů, kteří odborníci jsou.
I když to slovo zní divně, oni se tak neoznačujou; tak se označujou právě ti, kdo chtěj něco kritizovat a dělat zle. Proto se držej jako základu teď zrovna odbornosti. Vlastně ničeho jinýho ani nemůžou, nic jinýho se nenabízí :)
On se někdo odborníkem už rodí?
Nebo se odbornost získává?
Pokud se získává, tak není zakázáno ji získat, že ne?
Nakolik má sekretářka odpovídající kvalifikaci, má-li vysokou školu s doktorandským studiem? Co myslíš, Haha? :-)
74
Což mi připomnělo, jak jsem kdysi nemohla zavadit o žádnou práci, protože pro zaměstnání mému vzdělání odpovídající jsem byla příliš mateřsky znehodnocena, zatímco pro zaměstnání méněúronová jsem měla nepřijatelně vysokou kvalifikaci.
Ještě že jsou na světě kameníci, co na kvalifikace kašlou a odbornost považuijí za něco, co se prostě člověk naučí.
Kvalifikace, která je nutná je buď lékař – psychiatr nebo odborný psycholog a to paní H. zcela jistě není.
Není. Jakož i řada jiných nejsou psychologové. Včetně toho, kdo debatu rozjel.
Však se taky nikam svévolně nederu.
Některé věci už nedohoníš.
Na koterapeuta je potřeba být lékař psychiatr nebo odborný psycholog?
Co tedy v praxi má co dělat to hafo terapeutů a soukromých terapeutů, kteří ani jednu z těchto výše uvedených kvalifikací nemají?
Ale malůvky nikdo nikomu nebere. Ty může dělat dál.
Haha,. on Lišce někdo něco bere?
Ty si myslíš, že by měl?
Liška se tím příliš zabývá, má přesný plán, ale moc jí nevychází. Moc se prosazuje, jako odborník, kterým není.
Liška má tady na blogu svoje místo, určené k vykecání se, k odložení si přebytečností, aby v reálu měla už jasno v hlavě. To se tak na blogách děje často. Není potřeba probírat denní obyčejné věci, stylem čtrnáctiletých holčiček “vstala jsem ráno do školy a nevěděla, jestli si vzít ty zelené punčocháčky s puntíky nebo ty bleděmodré se srdíčky, protože mi ani jedny neladí s růžovou na nehtech”.
Máš-li potřebu propojovat virtuálno s reálnem, udělej to i se svojí identitou, alespoň interně vůči Lišce.
Jinak tě můžu ubezpečit, že jsem u odborníků s předepsanými glejty párkrát v životě byla, ať už v manželské poradně nebo se svými syny, s jedním vysloveně problémovým už několikrát. A žeby ti kvalifikovaní (jeden měl půl kanceláře ověšené atestacemi, diplomy a certifikáty a s ocenením nejlepšího potentáta v tom a onom) byli lidi, kteří by mě oslnili tím, jak mají ve všem jasno a všechno vědí, tak to tedy ani omylem. Spíš jsem v nich četla jak v knize já. Co chtějí říct a řeknou, jak přemýšlejí, v kterých jejich slovech se odráží jejich vlastní citlivější stránky…
A nejsem diplomovaný psycholog kvalifikovaný odborník v oboru, byť jsem druhou diplomku dělala z oboru sociologicko-psychologického.
Žádná super kvalifikace z nikoho superodborníka neudělá a nikdo není takový odborník, aby si nepotřeboval čas od času něco ujasnit, přebrat, srovnat.
Kdo si myslí, že je, je na největším omylu a nemá v roli psychoterapeuta co dělat.
A tvoje potřeba uvádět na míru pravou Lišku nevychází z potřeby uvádět věci na míru pravou odbornou. :-)
Nevěřím, že člověk jako Liška, která píše tento zpovědní blog, kde donekonečna rozebírá své problémy, stále stejné, může být dobrým terapeutem.
Prosím o znaky dobrého terapeuta. :-)
Ergo, jeden čas jsem byla učitelka. Prý dost dobrá učitelka.
Současně jsem psala blog s velmi silně erotickou, v podstatě pornografickou tématikou.
Bezpochyby nelze věřit, že člověk, který se víc než deset hodin denně dokáže zabývat myšlenkami na nestandardní sex, může být dobrý učitel. :-)
domnívám se, že spouštěčem celého konfliktu bylo vnitřní napětí a skryté boje mezi psychology a psychiatry nezávisle na Lišce již dříve.
Když se Liška začala bránit, že nechce svoji kancelář půjčovat nadále pro projekt za dosavadních podmínek tak se celé toto napětí dalo do pochodu. Ona jen chtěla aby se ty podmínky změnily. Místo toho bylo rozhodnuto že projekt nebude. To načasování samozřejmě automaticky vyvolalo otázky: proč? No a tady bylo nejjednodušší řict, že Liška nechtěla a vymluvit se na ní. I když její role i postavení nemůže ovlivnit běh nějakých vysokých kapacit a projektů.
A když teda byl projekt zastaven, pozadí neznámé a možná ho nezná ani Liška… otevřel se boj mezi odborníky vzájemně. nebude Projekt? NO to je hrozné, to bude ohrožena odbornost, to přece nesmíme připustit, tomu musíme zabránit a demonstrativně se odchází a přichází. Opět není Liška ta hlavní zodpovědná. Přes ni se jen ta vlna demonstrací přelévá, protože ona byla katalyzátor dejů, které již byly předtím v chodu.
Odbornost, neodbornost. Věřím že jsou mezi psychiatry a psychology velké třenice. Ať již o metody nebo rivalita. Jako všude.
88
Přesně.
88 něco takovýho asi.
Ale jak říká správně Haha 85, ostatní zúčastnění nemelou pořád dokola a ještě na internetu, když je něco naštve. Já si toho svého mletí všímám.
Na druhou stranu,když si vybavím jednu kolegyni, tak tu to taky bere s velkou intenzitou a nemohla spát víc nocí než já, otravovalo ji to asi ještě víc.
Když si vybavím jednoho kolegu a jeho reakce: radši moc nemluvit, moc se nevyjadřovat, říct jen jednu větu a zbytek neprobírat se všemi přede všemi – ono to JE nebezpečné, pokud nevládne úplná důvěra – probrat to jen se šéfem sám a víc k tomu nehovořit, tak mi to vychází jako nejlepší možné chování. Jenže zase: každý je jiný temperament a já zatím vždycky dala u sebe zelenou spontaneitě a průchodu svých výlevů tady i před zúčastněnými. Protože já to považuju za cenné a pravdivé a taky užitečné; protože když neřeknu nic, jak se na tom bude stavět, reagovat, co s tím? Já si vybírám v téhle situaci spíš riziko než ne.
A k tomu mému omílání: čím dál víc mi připadá, že každý člověk má pár svých životních témat – někdo by řekl “úkolů”, jiný by řekl “slabých a silných stránek,” další by to nazval “problémy.” A ty se omílají a postupně proměňují buď rychle, nebo celé roky nebo v horším případě se s nimi nic neděje, stagnují. A ten,kdo to neomílá, ten si je neuvědomuje a ten právě stagnuje. Což samozřejmě neznamená, že každý, kdo omílá, nestagnuje ve svém omílání.
A taky důležitá věc, co mi začala vyvstávat, je, že se mi ta moje témata propojují dohromady, zapadají do skládačky, postupně. Ještě úplně nezapadly, ještě výsledný obrázek celý nevidím :) Ale kdo ho vidí, že jo… Dobrý je, že tenhle svůj dojem jsem řekla jedné známé terapeutce (která u nás nepracuje) a ona mi řekla, že to měla podobně, v době svého výcviku.
Tak to mi říká, že nejsem na špatné cestě.
I když kdoví, třeba všechno nedohoním, uvidím, nederu se kupředu, jen jsem tu, připravena, když bude potřeba a když posoudím, že je to pro mě vhodný a šéf usoudí totéž. A to je to, o co teď jde – oba souhlasíme, ten kolega, se kterým v tom jsem, také souhlasí, takže hlasy z okolí rozhodně neberu na lehkou váhu, spíš mám tendenci “poslechnout” a trochu couvnout, ale vím, že to by byla chyba, že to neudělám a zůstanu teď na tom bodě, kde jsem – necouvnu ani se nederu.
A uvidím, co se stane dál.
PRO HAHA- HEHE,
Mohl by ses tu ohlašovat spíše jako podlá – podlý. Líp by to sedlo ..
Čmuchat v blogu a vůbec dát si tu práci ho najít, abys mohl-a ranit je totiž dost hnus.
S jediným záměrem ublížit :((
Kdybys byl -a férová a chtěl- a to řešit nějak konstruktivně, a na Lišky blog bys narazil-a opravdu náhodně, čekala bych spíš, že si s ní o tom promluvíš, a sdělíš ji své názory z očí do očí.
A nebudeš tu probírat věci na jejím blogu, co nejsou určeny pro tebe, ale pro ty, co si tu s ní píší.
Kde je tvá psychologická odbornost ? Asi nikde !
I kdybys měl-a v něčem pravdu, rozhodně je lepší to řešit s Liškou. A ne ji tu shazovat před jejími přátely.
Prostě jde z tebe zášť a pomsta a je mi z tebe na zvracení.
Liško, takový člověk ti nesahá ani po paty svým charakterem a pokud je to odborník, pak jsem i já..:)
Haha je stejné jako anina. Kam chodíš k zubaři? do obchodu? A nějak tak to je s odborností.
88. 91. K tomu co píše Ratka a Anina – není co dodat. Naprosto souhlasím. Nyní je zřejmě priororita – co nejvíce ublížit lišce na všech frontách – kde to jen jde.
haha, kam chodím k zubaři, můžeš třeba vyzkoušet vyšťourat na mém blogu ;)
O to mi nešlo..a tobě taky ne, že ??
zaráží mne tihle podlí a pomstychtivý lidé jako jsi ty..a víc se k tobě nehodlám vyjadřovat, piš, si co chceš..nestojíš mi za to, se namáhat..tak si to užívej …
posmstuchtiví..oprava, abych ti nenahrála ..
posmstuchtiví..oprava, abych ti nenahrála ..
93. ono je vždycky totiž jednodušší hledat, ukazovat a pranýřovat viníka venku – a tím odvést pozornost od skutečných problémů.
barčo, někdo takový nám snad ani nestojí o rozebírání ne ? On může s Liškou pravděpodobně mluvit osobně a neškodit kde to asi jen jde..nebo ji pokud si na to netroufá napsat mail. Jde mu vyloženě o to Lišce ublížit.
Díky za to, že při mě stojíte,
ale Haha mi neubližuje. Říká svůj názor a já říkám svůj.
Jediný, co je na tom blbý nebo spíš nezvyklý tady na blogu, je ten ofenzivní způsob a to, že neznáme Haha – neznáme jeho stránky nebo jeho email nebo někoho, kdo ho zná. Na blogách jsme sice více nebo méně anonymní, ale máme nějakou identitu, linii, kontakt. Nově příchozí to třeba neví, že Haha není totéž jako Anina (i když popravdě řečeno si myslím, že Haha není nově příchozí – ale nemám pro to žádné přímé podklady, tak proto s ním zacházím, jako by jím byl-a).
100. ano, ten tón …mi neladí – je poněkud zvláštní na nově příchozího na blogu a na toho, kdo problematiku v tvé práci nezná …
A vaše pochlebování, milé dámy, Lišce pomůže?
No … ne, jsem moc mírná. Kdyby chtěl Haha prostě říct vlastní názor, snad by to šlo bez útočnosti. Doufám :) Mně to jde s útočností jen tehdy, když jsem dožraná už pořádně a delší dobu. Hahááá a to je pak lepší radši víc mlčet. To zkusím v práci.
Liško, máš snad dojem, že ti tu vždy všichni a ve všem pochlebujeme ? Neřekla bych..spíš držíme při sobě..což je normálka, ale vícekrát ti někdo napsal, že to, nebo ono..je možná jinak. A mockrát i naznačil. A ty kritiku bereš to vím. A snad dokonce vítáš. Pochopitelně, že kdybychom jen vše odkývali v písmenkách, ničemu ti to není a tak hloupé , aby nám to někdo říkal, že jen pochlebování nepomůže snad ještě nejsme ;)
101. nemám pocit, že by ji tu kdokoliv pochleboval – naopak, konkrétně co se týče třeba mně , jdu s liškou často do opozice. a jen jsem vyjádřila souhlas s Ratkou a Aninou – je to snad pochlebování?
s Ratkou, která tu situaci výborně rozklíčovala a s Aninou, kde se vyjádřila k tomu, že je lepší si tyhle problémy vyříkat napřímo, třeba v soukromí. Už jsem označena – že pochlebuji, zvláštní…
101. a zase, jsme u té 93. Haha nesnese kritiku, nesouhlas – tak obviní jiné z pochlebování…
102. Mně včera někdo řekl, že mám útočný hlas. že takový hlas se mu nelíbí. Přiznám se, že to se mnou hodně zamávalo. velmi. jsem tomu člověku vděčná že mi to řekl. víc si všímám toho jak mluvím. jakým tónem.
Ne, nepochlebujeme si. To slovo se na nás nehodí ani v nejmenším!
106 týjo. Né, ať to s tebou nemává- třeba tón tak vnímá jen on sám, když tebe to doteď nenapadlo! To bys už měla nějakou zprávu zdřívějška, ne?
Ten tón hlasu vyjadřuje hodně o člověku. Je to děsně zajímavý.
Já mám taky svou slabinu v tónu – když mě něco naštve, začnu mluvit hodně nahlas, hodně expresivně a lidem, co mě míň znají, si myslím, že to zní jako pavlačová hudrmanice. Jako protivný tón až nekompromisní, “se vším hned hotová.”
Přitom já právě nemám ve zvyku “být se vším hned hotová.” Jen ta prvotní reakce tak vypadá. Pak už ne.
A těžko na to mít vliv – to jde jen, když se rozhodnu nebýt v tu chvíli spontánní. A to se rozhodnu jen když není bezpečí. A já ve své důvěře vyhodnocuju bohužel jako bezpečí i to, co už je vošajslich.
Jen jsem poznamenal, že Liška nemá odborné vzděláni pro práci, kterou by ráda dělala. Je vzděláním geograf, přesně nevím.
Taková poznámka k teto debatě mi nepřipadá nijak ponižující.
to mělo totiž předehru :-) je to spolužák, který mě potkal náhodně u jednoho Putování s vínem. To kolem mě kroužil takový malých chlápek a zubil se, a koukal na mě a zase se zubil. a říká: no to jsem já přece. No co já vím, no já přece. NO co já vím, takový dědek. Nikdy jsem ho neviděla. NO přece Bejda. víš přece. Neznám žádného obejdu. No a na tom setkání byl taky, a já to povídala spolužákům a oni se smáli, jakože to je pěkná sranda, on je tak trochu otravný.
No a pak vypráví ten příběh on, jak slyšel hlas, který bezpečně poznal. Takový ten hlas co nemá rád :-) Tak se ho ptám proč nemá rád. No prý takový ten žensky útočný. Tak to bylo 1:1. Všichni se smáli opět a já taky.
Ale zarazilo mě to. Vlastně mě to velmi zarazilo. Svůj hlas budu pozorovat. Jak mluvím. Jakým tonem. Zda nejsem útočná. Celkově zda jsem dost laskavá. Zda jsem laskavá. Sama o sobě si to myslím. Ale jednám tak? Mám laskavý hlas. Laskavé jednání. Laskavý přístup k lidem. A stačil jeden obejda, aby se spustila celá kaskáda sebereflexe.
Proto mám ráda takové lidi. Třeba nepříjemné, ale velmi potřebné.
108. V pořádku. takhle nějak se dávají argumenty a názory do diskuze. je to úplně jiný než v tom stylu “Liško, nech si svoje malůvky a zalez “
101
aha, ten komentář čtu až teď.
Haha,
to už zní dost ironicky, ta 101 – ještě s tím “milé dámy.” Ironii nemám ráda, protože nepodporuje diskusi. Spíš je mi z ní někdy blivo.
Navíc nejde o to mi pomáhat. Jde o to na sebe reagovat, když je chuť.
Tak jak reagujeme – přímo a osobně. Ne jako Haha – oklikou a bez identity a bez sdílení něčeho vlastního. Já o debatu s někým, kdo nemluví o / ze své zkušenosti, vlastně nestojím. Myslím, že skoro nikdo o takové hovory nestojí. Protože moc nepřinesou. Není totiž , na čem je založit, jsou pro mě málo konkrétní. Nedávají většinou nic, jen se plýtvá energií.
108. Pokud vím vystudovala Liška sociologii, to je nauka o lidech a jejich soužití. To má blízko k psychologii.
108 někdo je geograf, někdo farář … mě dost zajímají lidi, co změní směr. Mně bývají sympatičtí. Je možný, že jsou mi sympatičtí jen proto, že mi v tom připomínají mě. Spíš mi připadá, že mě zajímají, protože zažili nějaký obrat – zažili něco důležitýho, určitě to nebylo snadný, museli změnit rozhodnutí a možná se vymezit svému překvpenému okolí – a mě zajímá, jak to udělali, jak se přitom cítili, jak to všechno bylo. A když mi aspoň kousek toho vyprávějí, jsem poctěná. Žeru takový lidi.
112 108
je to něco mezi – sociální gg.
Nakonec tématem mé dizertace mělo být “Životní styl obyvatelstva v městských čtvrtích” nebo tak nějak; původně tam mělo být i slovo “gender”.
Tak ať se ti to podaří. Nemám na tebe.
Haha,
prostě když se přidáš do diskuse s něčím konkrétním, bude to fajn.
115
tomu nerozumím,proč by někdo na někoho neměl a co to znamená. Máš! Máme.
Na svoje omílání já mám. Tak omílám. :)
90
“A k tomu mému omílání: čím dál víc mi připadá, že každý člověk má pár svých životních témat – někdo by řekl „úkolů“, jiný by řekl „slabých a silných stránek,“ další by to nazval „problémy.“ A ty se omílají a postupně proměňují buď rychle, nebo celé roky nebo v horším případě se s nimi nic neděje, stagnují. A ten,kdo to neomílá, ten si je neuvědomuje a ten právě stagnuje. Což samozřejmě neznamená, že každý, kdo omílá, nestagnuje ve svém omílání. ”
Viz 4 druhý odstavec.
Každý na svém blogu v podstatě jedem to svoje pořád dokola.
Jen u Lišky to někomu vadí… Proč…
Dík za lekci, milé dámy. Ironie v oslovení není.
119
Tak to promiň, promiň! To jsem moc ráda. – Já jsem totiž zvyklá, že “milé dámy” několikrát od někoho ironie byla. Tak asi proto. A kdybych já řekla “milé dámy,” bylo by to ode mě tak nezvyklé, že by to asi dámy kolem za ironii měly.
106
Něco podobného o tónu hlasu jsme s edozvěděla nedávno taky. Tedy až poté, co jsme byla neodbytná, protože jsme měla divný pocit z jedné reakce. Tak jsem se to dozvěděla.
taky jsme si odio té doby začla víc dávat pozor.
A hele, ono to není špatný, když člověk moduluje svůj hlas, moduluje i sebe.
Cítím se líp. Mírnější. :-)
Omílání ještě bude dost a dost, protože totéž, o čem jsou výkřikx v článku, jsem samozřejmě napsala do svého notýsku a ten sem brzo hodím.
A pak ho hodím možná do popelnice, protože notýsky začínají i pro mne být přílišné omílání. :)
107
Přesně! Přesně tak mi to tehdy u mě taky bylo posáno!
Když se rozjedu, tak moc hlasitá a moc expresívní, rezolutní…
Přitom nejsem., obvykle to bývá právě spíš obrana, ne útok, tenhle tón hlasu.
Takže když se člověk míň brání, současně i míň útočí.
123. taky tak. nápodobně. až mě to proplesklo, když jsem si to uvědomila :-)
Nemám. Máš výborné argumenty, živouci, neumrtvující.
108
Poznamenal jsi, že se má držet své kvalifikace sekretářky.
Na sekretářku má Liška kvalifikaci taky špatnou, příliš vysokou.
Kdyby na to přišlo, psychologie se dá dodělat i dálkově, není to nijak těžký studijní obor, dělají ho lidi paralelně s jinými. Vysoká má dva úkoly: Dát člověku nějaký odborný základ, na který pak dotyčný může navázat v praxi nebo vědě další prací a dalším studiem, a naučit člověkla myslet, přistupovat nějakým způsobem k řešení problémů.
To druhé Liška víceméně zvládá za pochodu při své kariéře sekretářky, to první ji naučila vysoká škola jiná, náročnější než psychologie.
takže pokud by sama viděla jako důležité tu štemplem povýšenou kvalifikaci získat, nevěřím, že by to pro ni byl problém.
Pokud to za nutné nepovažuje, je to třeba proto, ež nemá zatím v úmyslu zastávat činnosti, které tento štempl vyžadují. Nikam se nedere.
Takhle to vidím já a nezbývá mi než pouze zkonstatovat, že pan Haha zatíms tále nedodal parametry dobrého terapeuta. Abychom na základě nich mohli zjistit, proč Liška jím, být nemůže.
Nebo je to všecko jen nepříjemný osobní pocit pana H. z paní H. který si pan H. povýšil pomocí těch řečí o odbornosti na objektivní bič?
Nereagujeme my ostatní všechny poněkud expresívně právě proto, že podobné povýšení na bič je přesně stejný mechanismus, který k machinacím používá Laň a její skupina?
126
To druhé a to první jsme samozřejmě přehodila, doufám, že se to povedlo rozklíčovat a dosadit správně. :-))
Asi to tak nějak je. Závist za její povahu.
121
ahá, tak že by osoby, co umí pracovat s hlasem, uměly pracovat i se sebou? Nebo s působením sebe na jiné … už se mi zas vynořuje dotyčná laň ad 5 a 11, která s hlasem pracovat umí.
Já moc nechápu, jak ona vždycky mluví tichým hlasem a říká si o pomoc druhým (i o ptákoviny) a mně vykládala s vážnou tváří svoje řeči – nechápu tu absenci spontaneity, nechápu tu předpřipravenost těch velevážných kydů.
Teď jsem mluvila s další kamarádkou – krom té své blízké, u níž jsem byla na víkendu – psycholožkou, a ta přímo tu laň označila za passive-agressive. No jo, no. Já nejsem zvyklá nálepkovat a hlavně u vlastních kolegů a jiných vlastních lidí a kamarádů atd. to ani nedělám, nenapadne mě to už vůbec. V souladu s tím, že to nechci dělat – tak to nedělám.
Kamarádka psycholožka ale trochu může :) a řekla, že se jí zdá, že ta laň se mě bojí. Že laň sama je nejistá, proto to hází na druhýho (to známe u všech lidí, žejo), vidí v druhých. A že je lepší se vůči ní vymezit a vrátit jí to, neignorovat – kdežto já nechala laň v klidu si to odkecat, vyjádřila jsem pochopení a s úsměvem se s ní rozloučila.
Pravda je, že mně bylo jasný, že laň přišla ukázat, “kdo je tady paní.”
Kdo je tady laní :)
A to znamená, že laň se cítí ohržena. Mnou? :-)) Jako bych já někoho ohrožovala, já se držím vzadu. To už teda musí bejt chudák laň v krizi, když tohle dělá, hm.
129
První 2 věty – určitě. Stprocentně.
129
Na tu radu, co je lepší proti lani, bych úplně nedala. On je problém, že co je dobré pro pána,není dobré pro kmána, čímž nechci říct, že jde o hierarchii, ale že jde o náš vlastní naturel, naše vlastní založení. Když člověk i udělá něco, co jinému skvěle fungovalo, ale nebude mu to vlastní, tak mu to fungovat nebude.
Někdy je účinnější udělat něco, co by jiný neudělal, ale co je prostě natolik moje, že to protistrana nakonec přijme, i když od jiného, který by to na ni zkoušel, by to nepřijala.
Teď jsem se do toho opět pěkně zamotala, ale snad je to k pochopení.
Prostě ne každý může být Gándhí a ne každý Winston Churchill, natož Josif Stalin.
123
ano – zvlášť někteří lidi, co nejsou tak temperamentní jako my dvě, a neznají hlučné hlasy ze své původní rodiny, tak najednou nechápou,co se děje, nebo se cítí ohrožení – například můj býv. manžel, jakmile jsem zvýšila a zintenzivněla hlas, protože mě zaujalo nějaké téma živé debaty nebo třeba debaty v televizi, on hned byl alarmován a měl dojem, že jsem rozčílená, to ho rozčílilo a řekl mi, ať se nerozčiluju. :))
A to teprve potom rozčílilo mě – totiž to, že mi nevěřil, že rozčílená nejsem.
(Taky vás tak rozčílí ten pocit, že vám druhý nevěří? Pro mě je to jeden z nejhorších pocitů. Přitom vůbec nešlo o nějaké nevěření, to je kravina! Šlo jen o zcela drobné nedorozumění.)
Já prostě jen živě debatovala a on podle své zkušenosti si to musel vyložit tak, že jsem rozčílená na nejvyšší míru. A nebyla.
129. přesně jak píše Ru ve 130. :-) v mé práci se nejde nechat unést spontainetou :-) třeba při jednání s hodně spontánními až problémovými pacienty. to by nebylo dobré. a už vůbec ne u agresivních nebo psychicky nemocných lidí – tam strašně právě moc závisí na tónu hlasu. bud je to rozčílí a začne mela, nebo je to uklidní.
125 já zase nemám na rulisu 126!
Takhle mi to nepálí. A to někdy mám i dojem, že mi to pálí. :)
127
jo počkej, tam bylo něco v 126 blbě? :-)))
A ten bič já si představuju moc reálně, jak švihá a to mě dost plete :-DD
132
Přesně :-))
A teprv to mě rozčílí, protože to je absolutní nepochopení a nedůvěra ve mně a v podstatě právě jeho agresívní rozčilená reakce bez důvodu. :-))
135
Možná je možné obojí. :-))
131
přesně!
Ne, teď ses do toho právě vůbec nezamotala!
133 barčo,
ano, to určitě! S klienty / pacienty určitě ne “nechat se unést” čímkoli.
139 … což samozřejmě pro mě je těžší než pro mírné uvážlivé povahy. Na druhou stranu jindy, když není těžká situace, ta spontaneita dost pomůže důvěře, třeba v úvodu. Ale to, co říkáš,mi připomíná, že není naškodu si na to dávat ještě větší pozor.
132. ono ho to nerozčílilo – spíše vyděsilo. :-) ale na tomhle případu je krásně vidět ta samonasírací rychlospirála, to chytne strašnej drajf. rušná emocionální debata v tv (matrix) ta umocní emoce toho člověka – začne to prožívat opravdově a pak k tomu ten vyděšený druhý člověk z kuchyně se diví co se děje – ten první už chytá druhý kolo emocí, že mu ten vyděšený nevěří. :-)))
141
ajo.
“Vyděšený druhý člověk z kuchyně” je taky trefný obraz :)
Jsem zvědavá, co v nastávajícím pracovním týdnu udělá “impérium.” :) Jak bych asi nazvala sebe, kdybych byla na druhé straně a chtěla něco vtipného a trefného z druhé strany jako to, barčo, tvoje “impérium vrací úder”…
co oni si o mně asi myslej – “vládkyně prvního patra a kočičích záchodů”
nebo “mistryně světa ve skákání do řeči”
nebo “zběsilá ničitelka našeho pohodlí”.
Jojo, to je tím, když si okolí zvykne, že někdo dělá, co je potřeba, co zbyde, co se musí zajistit a dokonce někdy i po pracovní době. Prd. Šlus. A jakmile přijde první malé vymezení, je oheň na střeše.
Ratčina 88 je klíčová. Zkus ji mít na paměti a zachovat klid – pozor na horkou hlavu (svou). Já vím, že mě se to říká jednoduše, když v téhle situace nejsem … držím pěsti ať nastávající pracovní týden zvládneš. Drž se toho co je skutečně jen tvé (právo a povinnost) ale dál se nepouštěj, jsou to velké vlny … napadlo mě, že je to zřejmě tvá první velká zkušenost – “boje” s imperiem. Ratčina 88 mi připomíná mé pracovní prostředí – kdy tlak lékařů na sestry je někdy tak neúnosný – že bu´d někdo z nich po nějaké době selže a udělá chybu, nebo řekne ” dost!” – ale vždycky je to průšvih především – pro sestry….
143
V obchodní firmě podle amerického vzoru i ve škole s autoritativním ředitelem je to podobné.
barčo,
ano, je to první zkušenost s bojem s impériem.
Teď je klid, byl víkend, je pondělí a protistranu potkám až zítra, na chvíli, pak ve čtvrtek silně (ale na setkání, ze kterého se nesmí vynášet, co se na něm děje). Dneska jde dobře to brát s nadhledem a s mírností.
143. ve fabrice taky. občas nějakému dělňasovi rupnou nervy, nebo odvezou dělnici na psychinu a jede se dál.
146. u pásu a v úkolovce a – ještě na směny se vůbec nedivím. ve fabrice u pásu jsem si to kdysi vyzkoušela jako ještě studentka na letní brigádě – stačilo, chodila jsem domů vyřízená.
jako studentka nejsi v takovém presu, protože ještě tě nemelou vztahy. Ty vztahy dávají nejvíc zabrat, nikoliv práce. Je to jako v manželství, chodíš do práce a tam se stresuješ. většinou pocitem křivdy a nespravedlnosti, že ti někdo neco nezapočítal nebo nedal to co měl, nebo že jsi dostala horší práci než sousedka a už to jede. šílený stres, nervy, hádky. pětikorunu si vyvrtávají z kolena. baby mezi sebou.
jak jsou lidé napružení ze svých osobních frustrací, tak se vybíjejí v kolektivu.v blbostech, v hryzání, ironických poznámkách, drobných naschválech, nemístném vtipkování, uštěpačnosti, zesměšňování, pomlouvání, klevety… to dnes a denně s pocitem nároku na tyto klevety. a v tom se promenádují úplně stejní klevetníci a uštěpačníci s pocity důležitosti jelikož jiné triko. to jsou bitvy :-) beze slov i se slovy. občas utrousená slina. co se nalepí.
jediná možnost je státi se inertním plynem :-)) je to dobrá možnost.
148. já jsem tu jednotvárnou práci špatně snášela, vůbec to neubíhalo – to byla věčnost. naštěstí se občas zasekl pás – takže malá pauza, narovnala jsem se, chvíli prošla … fakt jsem na té brigádě trpěla. a ty odpolední směny – to bylo dlouhý. jako studentka jsem vůbec nebyla navyklá na ten režim a tu jednostrannou zátěž. jinak 148, 149 souhlas.
dělala jsem u pásu když jsem byla těhotná s druhým dítětem. pro mě to bylo celkem zábavné. byla vedle paní která pořád mluvila a taky jsem si vytvářela systém tzv. odpočinků, fóra. To si nadděláš u pásu několik metrů dopředu a pak chvíli odpočíváš, třeba si usrkneš kávu a tak. Dělal jsme u pásu fakticky až do porodu a považovala jsem to za kondiční gymnastiku a těsila se jak miminko roste a sílí. a moje hlava se vznášela v blaženosti nicnedělání.
ale to je jiné téma. jsme moc ráda za tuto zkušenost. teda v mém případě pozitivní – dělala jsme u pásu v obuvnické firmě :-) od té doby mi voní obuvnické lepidlo. hezky toluenem.
fabrika má pro mě kouzlo právě v tom mravenčení lidí, hluku, hemžení a přitom jde o prd. i kdyby se najednou všecko vybavení vypařilo a všecky výrobky zmizely, tak se vůbec nic nestane :-) vůbec nic. to je na tom fascinující. je to naprosto jedno.
152. jestli někdy skončím u pásu ve fabrice, až mi hrábne ve vyšším věku z nemocnice , vzpomenu si na tebe s tím fórem dopředu. :-)
153. :-))
Přečetla jsem si totiž ten poslední odstavec Liščinho článku. Jde o hovno? Tak to je dobře. To kdyby náhodou člověk upadal do bezvědomé strhující důležitosti :-) Já vím že to není legrace, ale mě to přijde úsměvné. co všecko v sobě neseme jako strhující důležitost ačkoliv jde o hovno.
Dělat u pásu mi nevadilo. Ruce dělají, hlava je jinde. Promýšlí si cokoli chce, v jakémkoli svém světě. Spousta volna pro ni.
Když pískuju, mám to podobně. V podstatě relax.
Teda by byl, kdyby z toho záda nebolely. :-))
ratko 149 – jo, přesně v tom jsme v práci teď, včetně mě samozřejmě.
A 155 – právě, “strhující důležitost” jako popis sedí!! A přitom jde o hovno. Jenže na druhou stranu jde o nás. A někdy se mi nechce věřit tomu, že je to hovno – takovej buddhista nejsem :)
ad 156)
práce u pásu? ruce dělají, hlava jinde? V jakémkoli svém světě?
V tom případě nemůžu jinak:
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/bjork/cvalda-184390
:-)
.
158
Ta je skvělá. I ta ústřední, I´ve seen it all, škoda, že je ten film tak smutnej.
Ano, kvůli té ústřední jsem cca před čtyřma rokama začal chodit na angličtinu :-) Vydrželo mi to, bohužel, asi rok – nepoužívám ji aktivně. Ale jak jsem po delší době prošel všechny “Selmasongs” na odkazované stránce, vzpomněl jsem si na tu tehdejší hybnou sílu. Teď jsem si pustil i poslední skladbu, tu nedozpívanou, tam je nápor na psychiku enormní. Před pár dny jste se o tom zmiňovaly v souvislosti s filmem Goyovy přízraky – příběh autora, kterýmu není blbý na vás naložit psychické vypětí a nechat vás v tom koupat.
můžete mi prosím hodit nějaký odkaz vocogo? jaká hybná síla a jaký nápor na psychiku. asi jsem něco zaspala.
už jsem to našla. je to film Tanec v temnotách. Neviděla jsem.
Ahoj Ratko, když si psala o svém “vztahu” k fabrice, včetně nedůležitosti pracovního nasazení (v určitém smyslu), vzpomněl jsem si na tu scénu, co odkazuju ve 158 – ano, jde o film Tanec v temnotách. Přestože tam pár věcí drhne a je až moc náročný na psychiku, můžu jen doporučit – hlavně kvůli hudbě. Ale je to právě jak ty Goyovy přízraky – režisér (Lars von Trier), jak jsem si někde přečetl jednu diskuzi, na pilu nejenže tlačí, ale místama na ní až leží :-)
163. pracovní nasazení. ono když je člověk poctivec, tak se snaží svoji práci udělat dobře a to já poctivec jsem a snažím se dělat svojipráci co nejlépe. to abych mohla klidně spát a netížílo mě svědomí. na druhé straně mi je jasné že kdybych ráno přišla dopráce a tam nebylo vůbec nic, tak se taky nic nestane. a já bych šla “poctivě” dělat něco jiného. prostě bych si našla jinou práci a živila bych se jinak. že na mé práci fakticky nezáleží i když s eji snažím dělat dobře. ale to spíše pro svůj dobrý pocit než že bych si myslela že jsem nepostradatelná.
co se týče hudby v odkazu, toto není zcela můj šálek kávy. ale to má každý nějak… mám ráda pinkfloydy, teda ten styl.
Vztek je u mě vždycky krátkodobý mezivztek – když teď čtu článek, nedělá to se mnou nic. Mezitím mi bylo částečně objasněno, jak to bylo myšleno – a částečně jsem se o d vzteku oprostila i tak.
Nejradši bych to celý skryla mezi neveřejné příspěvky – jó, ještě že si bloguju a své krátkodobé výkyvy mám zaznamenány, ať se k nim mám chuť hlásit, nebo ne.